Kapitola osmnáctá, v které se Garry dozví spoustu nových informací o zlých, vyšinutých a úchylných individuích.
Bimbo v šachu
Návrat z hor
Druhý den je čekalo to, na co se Garry vůbec netěšil, a od
návštěvy profesora Grapea se toho přímo děsil – zpáteční cesta do školy.
„Grape tě opravdu chce doučovat?“ otřásl se Von nad poslední
snídaní na Rysí boudě. „Co by tě tak mohl doučovat?“
„Rozdávání, míchání, herní styl, herní taktiku, karetní
triky, mariáš, závazky, žolíky, kanastu, bridž, záchod, přebíjenou…“ vypočítala
Hormona.
„Ale proč?“
„To přece není důvod!“ protestoval Von a zatvářil se
vyplašeně. „Kdyby nás učitelé měli doučovat jen proto, že něco neumíme…“
„…nedělali by nic jiného,“ dokončila Hormona.
„Je to na Trumpálův příkaz,“ zamumlal Garry. „Myslel jsem,
že Trumpál je na mojí straně!“
„A to se Grape nezmínil, co tě bude doučovat?“ divil se Von.
Garry otráveně odložil lžíci. „Nějakou vnitrobranu nebo co…
takový nesmysl,“ zachmuřil se.
„No samozřejmě!“ vyskočila Hormona. „To je přece úplně
jasné! Musím jenom…“
„Do knihovny?“ nadhodil Garry.
„Jasně, že do…“ Hormona se zarazila a posadila se. „Myslím,
že to počká, až se vrátíme do školy, tam mají lepší knihovnu o karbanických
vědách. Tady mají ve společenské místnosti akorát kvarteto s obrázky
Krkonoš a to by mi k ničemu nebylo.“
Ani netušila, jak moc se mýlí.
…
Krátce před polednem zahoukala před chatou rolba. Všichni se
překvapeně vyhrnuli ven, kde před rolbou čekali Rohn Lotkien s Maybelline
Toníkovou (momentálně Fialovým vlasem) a usmívali se na ně.
„Nastupovat!“ prohodil Lotkien. „Za hodinu musíme být dole
ve Špindlu, čeká tam na nás záchranný trolejbus.“
„Malá pozornost od Trumpála,“ dodala Toníková. „Asi mu
záleží na tom, abys dorazil v pořádku do školy.“
Garry nenápadně ustoupil půl kroku zpátky, pod velký
kývající se rampouch na okraji střechy. „Byla by opravdu škoda, kdyby se mi
něco stalo a musel bych tu zůstat,“ přikyvoval, ale najednou se rozkřičel: „TAK
TRUMPÁLOVI ZÁLEŽÍ NA TOM, ABYCH BYL V POŘÁDKU?! KDYBY TO BYLA PRAVDA,
NIKDY BY NETRVAL NA TOM, ABY MĚ GRAPE DOUČOVAL NĚJAKOU PŘIBLBLOU VNITROBRANU!“
„Koukám, že Australus už tady byl,“ otočil se Lotkien
k Fialovému vlasu. „To je dobře. Popravdě, bál jsem se, že to budu muset
říct Garrymu já.“
„A TEN RAMPOUCH MĚ TAKY LEZE KRKEM!“ ječel dál Garry. „JAK
MOC MUSÍM ŘVÁT, ABY KONEČNĚ SPADNUL A OMRÁČIL MĚ! UÁÁÁ!“
„Jsme v národním parku, měl by ses ztišit,“ mírnil ho
Lotkien, „nebo tě uslyší Sojka práskačka a Krakonoš nás tady všechny zasype
lavinou.“
Přes Garryho pokračující protesty nakonec přinesli všechna
zavazadla, naložili rolbu a nastoupili. Za chvilku se rozjeli dolů svahem.
Garry se ještě pokoušel opakovaně začínat rozhovory na různá nepříjemná témata,
ale vytrvalý hluk rolby dokázal přehlušit i jeho řev.
„A hrome!“ uvítal je na parkovišti překvapený hlas řidiče
záchranného trolejbusu Ulfa Uličky, který překvapeně ukazoval na Garryho. „To
je Debil!“
Když potlučeného Uličku ošetřili a s pomocí váčku
žetonů přesvědčili, aby jim dovolil nastoupit, mohli pokračovat v cestě.
„Vypadá to, že se budeme muset rozdělit,“ prohlásila
Toníková, když se rozhlédla po interiéru vozidla. „Já, Támhleta, Támhletenhle,
Tadytenhlecten, Tenerifos, Ounennéz a Brownie půjdeme dozadu, Rohn zůstane tady
vepředu s ostatními.“
„Mám lepší nápad,“ navrhl Garry. „Já, Támhleta, Brownie a
Hormona půjdeme dozadu a vy ostatní zůstaňte tady. A kdyby chtěl někdo projít
dozadu, tak ho tam nepouštějte!“
„Ne!“ zakřičelo na Garryho víc hlasů, než by mu bylo milé.
Támhleta se zaraženě rozhlídla. „A kde jsou vlastně naši?“
…
„Vždycky jsem se chtěl projet záchranným trolejbusem,“
mžoural Von z okýnka a znuděně pozoroval krajinu, která je pomalu
předbíhala, „ale koukám, že jsem o nic nepřišel. Proboha, proč musíme jet
takovým křápem!“
„Tak hele,“ osočil se na něj Ulf a zamračil se do vnitřního
zpětného zrcátka, „po týhle zastávce už bude Polná. Jsme tam coby dup! Jenom
vysadíme paní Mršinovou, necejtí se totiž zrovna nejlíp…“ Trolejbus pomaličku
přibrzdil u krajnice a otevřel dveře. Venku chumelilo a začínalo se stmívat,
nicméně odhadovali, že se nachází v nějaké bohem zapomenuté vesnici
v Železných horách.
„Ta pošahaná punkerka mi připlatila, abychom byli
v Polné co nejdřív, takže teď na to můžeme konečně šlápnout!“ rozzářil se
Ulf Ulička, když se za paní Mršinovou zaklaply dveře, a trolejbus se
s tichým bzučením začal plazit do prudkého kopce.
„To je zvláštní,“ zamyslel se Garry, „když jsem jel
záchranným trolejbusem minule, paní Mršinová v něm byla taky.“
„Špehuje pro Ty-tušíš-koho, to ví každý,“ zašeptal opatrně
Lotkien.
„VY MĚ NECHÁTE KLIDNĚ SEDĚT JEN PÁR METRŮ OD SLUŽEBNICE
DOKTORA VRDLMRSMRSTA?“ vykřikl Garry. „TRUMPÁLOVI NA MNĚ VŮBEC NEZÁLEŽÍ!
NEJDŘÍV MI SEŽENE DOUČOVÁNÍ U GRAPEA A TEĎ TOHLE! TEN STARÝ ŠÍLENEC MĚ POUŽÍVÁ
JEN JAKO NÁVNADU! TO JE TO JEDINÉ, NA CO JSEM NEŘÁDU DOBRÝ!“
„Sklapni, Garry!“ umlčel ho Lotkien. „Nemůžeš takhle
roztrubovat do světa informace o plánech Neřádu! Nikdy nevíš, kdo tě
poslouchá!“
„Jak to myslíte – plány Neřádu?“ zarazila se Hormona.
„Chcete snad říct, že Garry má pravdu?“
Lotkien nasucho polkl. „S tím doučováním. To je plán Neřádu.
Doučování. Garry se musí naučit vnitrobranu. Ne to ostatní… to jsou samozřejmě
všechno nesmysly… Garry a návnada – taková pitomost!“
„Co je vlastně na vnitrobrana? A proč je tak důležitá, že
kvůli ní musím trpět s Grapem?“ zeptal se Garry, už normálním hlasem.
„Trumpál se obává o tvoje duševní zdraví…“
„Já se taky obávám o svoje duševní zdraví, když mám každý týden
přetrpět dvě hodiny navíc s Grapem!“ přerušil ho Garry.
„Neskákej mi do řeči, Garry,“ řekl Rohn Lotkien. „Jde o to,
že tvoje podvědomí je nějakým záhadným způsobem propojeno s Ty-tušíš-kým.
Tvá vidina úrazu pana Vlezlýho teď před svátky byla do puntíku přesná, Garry!
Všechno se odehrálo tak, jak jsi Trumpálovi popsal. To ředitele dost vyděsilo…
navíc, nebylo to poprvé, co jsi měl takový sen. Začalo to už v létě.“
„Jak to víte?“
„Musel ses o tom zmínit Sirénusovi,“ mávl rukou Lotkien.
„Nebo jsi to možná letmo zmínil v nějakém prostoru, kde má Trumpál
nastrčenou štěnici. Každopádně je to velice nebezpečné. Doktor Vrdlmrsmrst by
tě mohl pomocí takových snů nalákat do pasti, podstrčit ti špatné informace
nebo tě možná úplně ovládnout!“
„Nevěřím na žádné telepatické nesmysly,“ zkřivil Garry tvář.
Lotkien si poklepal na nos. „Ani my ne. Podle Trumpála na
tebe musí Ty-tušíš-kdo cílit nějaké podprahové signály – něco podobného jako ta
kazeta v tvém druhém prvním ročníku. Naše nejnovější teorie je, že se mu
vždy podaří podstrčit do tvé blízkosti nějaké malé rádio. Ty všechno slyšíš
v přímém přenosu, zapojíš to podvědomě do svého snu a…“
„A Grape mě teda bude učit co?“ utrhl se na bývalého
profesora Garry. „Prohledávat si postel? Nosit špunty do uší? Protože to by byla
ztráta času, to už mě těmi svými nudnými hodinami naučil dávno!“
„Ne. Bude tě učit různé techniky ovládnutí vlastní mysli,
zásahy do podvědomí, různé relaxační cvičení mozku a tak.“
„NEDOVOLÍM, ABY SE MI TEN ŠÍLENEC GRAPE HRABAL V HLAVĚ!
Co když mě zhypnotizuje a přinutí mě, abych tančil nahý na střeše Černého domku
s trumpetou strčenou…“
„Na to není potřeba tě hypnotizovat, to jsi přece udělal
loni na Halloween o svojí vlastní vůli,“ otřásla se Hormona při té strašlivé
vzpomínce.
„Opravdu?“ podíval se na ni Garry významně. „Co když mě
k tomu Grape přinutil?“
„Máš moje a Trumpálovo slovo, že profesor Grape nebude dělat
nic, co by ti mohlo nějakým způsobem ublížit,“ uklidňoval ho Lotkien.
„Proč bych měl něčemu takovému věřit?“
„Musíš se naučit důvěřovat úsudku profesora Trumpála a
nezpochybňovat ho, ať po tobě chce cokoli, Garry,“ odvětil Lotkien. „Když tě
ředitel požádá, aby sis v jídelně stoupl do mísy s okurkovým salátem
a zakokrhal, tak to prostě uděláš. Jedině tak můžeme porazit doktora Vrdlmrsmrsta!“
„Na to není potřeba Garryho žádat, přesně tohle udělal loni
v lednu, protože v jídelně byla ‚děsná nuda‘,“ řekl Von.
„NECHTĚLI BYSTE VY DVA SKLAPNOUT?“ obořil se na Vona a
Hormonu Garry. „KVŮLI VÁM VYPADÁM JAKO NAPROSTÝ MAGOR! Co takhle rovnou tvrdit,
že si s oblibou mažu záda lepidlem a pak se válím v záhonu ředkviček
za zpěvu Ódy na radost?“
„To bylo jen jednou a byl opilý,“ podívala se na Lotkiena
omluvně Hormona. „Chudák Proutková, dodnes si myslí, že jí na zahradě přistáli
mimozemšťané.“
„Každopádně,“ skočil jí do řeči Garry pro případ, že by toho
snad chtěla prozradit víc, „když si to bude Trumpál přát, klidně se obalím do
vánočních řetězů, na hlavu si dám malovaný kastrol od Debilovy babičky a skočím
do Pekla…“
„…jako předloni…“
„Vone! Ale nevidím důvod, proč bych měl chodit na nějaké
přiblblé doučování ke Grapeovi, které mi navíc ani k ničemu nebude! To mě
bude učit, jak si vyčistit hlavu?“
„Tomu taky nerozumím,“ přisadila si Hormona. „Něco takového
by Garryho určitě naučil líp třeba Von.“
Rohn Lotkien se k nim naklonil a ztišil hlas: „Celé to
vyučování je jen zástěrka. Chceme, aby si Ty-tušíš-kdo myslel, že jsme na
špatné stopě! Musí si myslet, že my si myslíme, že on ovlivňuje na dálku tvou
mysl, zatímco my víme… chápeš to už?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou zatvrzele Garry. „Proč mě nemůže
doučovat třeba Ferblová, Proutková nebo někdo podobně neškodný?“
„Protože nejsou členy Neřádu.“
„Vy?“ zkusil to Garry.
„Musí to vypadat opravdově. Musí být jasné, že bys to
dobrovolně nikdy nepodstoupil,“ byl Lotkien neoblomný. „Navíc nejsem učitel a
od SRPŠ mám zakázáno vstupovat na pozemky školy jako nebezpečné individuum,
které může ohrozit zdravý vývoj jejich dětí.“
„Co McDonaldová? Hooková?“ chytal se zoufalých stébel Garry.
„Cvičení mysli?“ zatvářil se pochybovačně Lotkien. „Kdepak,
na ten úkol se – ke tvojí smůle – hodí jenom profesor Grape. Navíc, Doktor
Vrdlmrsmrst si myslí, že profesor Grape je jeho věrný následovník, takže…“
„TO JÁ SI MYSLÍM TAKY!“ vyskočil Garry ze sedadla a málem
upadl, protože trolejbus se zaskřípěním brzd zastavil v Polné.
„Ředitel profesoru Grapeovi věří, měl bys mu věřit i ty,“
řekl Lotkien.
„Ředitel se taky s oblibou převléká do dámského
spodního prádla,“ oponoval Garry, „měl bych to dělat taky?“
„Ne, minulého Valentýna nám to úplně stačilo,“ odkašlala si
Hormona.
…
Středu strávil Garry ve stále se zhoršujících obavách
z doučování u profesora Grapea. Vzhledem k tomu, že celý školní den
zabírala obrana proti švindlování s profesorkou Bumbrlíkovou, prosedět
celý den sklíčeně v lavici a ani nepípnout mu nečinilo jediný problém.
Dokonce to mělo i své výhody – výjimečně si u ní nevykoledoval další školní
trest.
Náladu mu zhoršovalo i to, že se ho na chodbě a pak i u
večeře všichni vyptávali, jestli je večer čeká první povánoční schůzka TA.
„Ne, dnes večer to nejde,“ zavrčel Garry už asi po desáté.
„Mám zítra doučování s Grapem a musím se na to psychicky připravit!“
„Ty chodíš na doučování ke Grapeovi?“ zeptal se posměšně
Zachariáš Smil. „Pokud vím, Grape normálně nikoho nedoučuje. To musíš být teda
pořádný idiot.“
„Nebo génius, když to Grapeovi stojí za to,“ odtušil
s úšklebkem Garry.
„Vážně, myslím, že kdybychom Trumpála poprosili, možná by
mohl nechat Smila zabít,“ zauvažoval Von. „Za pokus by to stálo.“
„Nech to plavat,“ mávl rukou Garry, kterému momentálně
mnohem víc ležel v žaludku profesor Grape. „Je to všechno na…“
„Ahoj, Garry!“ ozvalo se za ním. Otočil se a uviděl Noru
Nguyenovou.
„…ho…j. Ahoj,“ vzpamatoval se Garry.
„Počkáme na tebe v knihovně, Garry,“ prohlásila Hormona
a táhla Vona pryč.
„V knihovně?“ podivili se jednohlasně Garry, Von i Nora.
„Dobře, tak ve společenské místnosti,“ rezignovala Hormona.
„Měl jsi hezké Vánoce?“ zeptala se Nora, když se Hormoně
konečně podařilo Vona odvést mimo doslech.
„Celkem,“ přikývl Garry. „Pravda, dárků jsem čekal trochu
víc, stromeček taky nestál za moc a na Rysí boudě samozřejmě neměli kapra,
takže nám muselo stačit filé, a to bylo pěkně hnusný, protože plavalo
v oleji a… navíc tam bylo na můj vkus kolem až moc Vlezlejch, takže jsem
si ani pořádně neodpočinul, a… hm… to je asi tak všechno.“
„U nás doma to bylo fajn,“ řekla Nora poněkud rozpačitě.
„Jen na cestě zpátky jsem se u vlaku potkala s Igorovými rodiči a ti mi
vyčetli, že si Igora vůbec nevšímám a chovám se, jako kdyby umřel. To bylo dost
trapné. Už takhle jsem to měla strašně těžké, vyrovnat se s tím, co se
stalo! Chápu, že pro ně to musí být hrozné, když přišli o syna, ale… měli by si
konečně přiznat pravdu! A víš, co bylo nejhorší?“
„Ne,“ hlesl Garry po chvilce, když si uvědomil, že Nora
domluvila a chce po něm nějakou odpověď.
„Že už z toho začínám šílet!“ roztřásla se. „Po celou
dobu rozhovoru s nimi jsem měla pocit, že Igor stojí přímo vedle nich! Už
z toho mám všeho halucinace… byla tam mlha, všude stíny. Je mi jasné, že
to byl někdo jiný, ale přísahala bych, že to byl on! Úplně mě z toho
mrazí…“
„To bude v pořádku,“ položil jí Garry ruku na rameno.
„Jsem tady já…“
„A za chvíli se všude objeví valentýnská výzdoba, srdíčka…
vsadím se, že to uvidím Igora úplně všude! A nejhorší bude valentýnská návštěva
Húdlar!“ pofňukávala.
„Můžu tam jít s tebou,“ navrhl Garry.
„Opravdu?“ rozzářila se Nora.
„Vlastně bych tam s tebou mohl jít už zítra večer,“
navrhl Garry. „Počkej, zítra vlastně nemůžu, mám to pitomé doučování
s Grapem…“
„Ty máš doučování s Grapem?“ podivila se Nora.
„Hm, ano…“ připustil Garry. „Totiž… je mi to trochu trapný…
nevím, jestli ti to můžu říct. Víš, poprosil mě, jestli bych ho nemohl doučovat
poker. Ale nikomu to neříkej, prosím! Nikomu! V žádném případě třeba
Brownie, Palmě nebo Pastě! Nechci, aby se to rozneslo po celé škole,
diskrétnost, rozumíš?“
„Rozumím,“ přikyvovala Nora. „Takže zítra večer nikam
nepůjdeme?“
„Můžeme už dneska, jestli chceš,“ navrhl nonšalantně Garry.
„To by bylo super!“ povyskočila Nora samou radostí. „Ale
počkej, jak se chceš dostat do Húdlar večer uprostřed školního týdne? Nikdo nás
tam nepustí!“
„Vím o tajné chodbě,“ nafoukl se Garry. „Ostatně, sám jsem
ji loni vykopal. Dalo to docela fušku, ale…“
U mistra rozdávání a míchání
Zatímco se středou mohl být Garry spokojen, ve čtvrtek večer
nevyhnutelně muselo dojít k nejhoršímu. Mezi večeří a osmou hodinou se
Garry opakovaně pokusil různými způsoby vyvolat požární poplach, ale když ani
zapálení nástěnky před ředitelnou nevedlo ke kýženému výsledku, nezbylo mu, než
se odšourat do sklepení, kde se mezi pavučinami, vycpanými netopýry, hady ve
formaldehydu a lebkami pomalovanými okultními ornamenty[1]
nacházel i kabinet profesora Grapea.
Když došel až ke dveřím, stačilo už jen deset minut sbírat
odvahu a potichu zaklepat.
Žádná reakce.
Garry zaklepal o něco hlasitěji a přiložil ucho ke dveřím.
Ani potom nezaslechl zevnitř žádný odporný zvuk, který by mohl být hlasem
profesora Grapea. Garry se zamyslel. ‚Měl přijít v osm, přišel v osm.
Je to Grapeův problém, že tu není!‘ prolétlo mu hlavou. Můžu jít domů!
Nakonec ale sebral odvahu a nepatrné drobky zodpovědnosti,
ukrývající se v nejzastrčenějších zákoutích jeho mysli, a zaťukal ještě jednou.
Když opět neslyšel žádnou reakci, úlevně si oddechl.
Spokojeně se usmál a otočil se na zpáteční cestu, když v kabinetu zavrzala
židle.
Garry ztuhl. ‚Ten zmetek tam je!‘ otřásl se. Co teď? Grape
ho určitě jenom zkouší! Schválně mu neřekne, ať vejde, aby se potom bavil, jak
se opatrně plíží celý rozklepaný do dveří. ‚Hajzl!‘ zaskřípal Garry zuby. To mu
neprojde!
Zabušil na dveře a bez dalšího čekání vtrhl dovnitř.
„Dobrý den,“ zahlásil se špatnou napodobeninou úsměvu
na tváři do místnosti, a teprve potom se rozhlédl. Místnost osvětlovala ponuře
blikající nažloutlá zářivka. Po levé straně se nacházely regály s knihami
a kartami, bytelná šatní skříň a dveře vedoucí do učebny rozdávání a míchání.
Po pravé straně pak pracovní stůl se židlí a nad ním několik poliček; vše bylo
zavaleno hromadami papírů – podle červených škrtanců a vykřičníků Garry snadno
rozpoznal, že jde o písemky, seminární práce a domácí úkoly. Uprostřed
místnosti se nacházel překvapivě druhý stůl, zahlcený papíry o něco méně, takže
se na něm sem tam našlo i nějaké volné místo. Těsně pod stropem na protější
stěně byla řada malých oken, která by sem (v příhodnější denní a roční dobu)
mohla vpustit trochu světla nebo čerstvého vzduchu. Dole pod nimi bylo masivní
litinové topení, před kterým na jednoduché dřevěné židli…
„Ahoj, Garry!“ vyskočila překvapeně Hormona. „Co tady
děláš?“
„Já? Co tady děláš ty?“ opáčil Garry v šoku.
Hormona zčervenala. „Já tady mám školní trest, zapomněls?
Z léta, od Trumpála, za to že jsi idiot!“
„Bumbrlíková přece všechny školní tresty zrušila,“ namítl
Garry.
Hormona si nervózně prohrábla vlasy. „No jo vlastně,“
vydechla, „na to jsem úplně zapomněla, nechápu, jak mi to mohlo vypadnout…“
Garry se usmál. „Co by sis beze mě počala! Ještě, že jsem
přišel, jinak bys sem chodila snad do konce školního roku!“
„Ani nevíš, jak jsem ti vděčná,“ zaťala Hormona zuby a
posadila se zpátky na židli. „Do konce roku? Brr!“
„Tak co si sedáš?! Můžeš jít!“ mával Garry zběsile ke
dveřím. „Musím strávit celý večer s Grapem! Na to opravdu nepotřebuju
svědky!“
„To já taky ne,“ odtušila Hormona a zase vstala, přičemž se
neustále točila čelem ke Garrymu. „Takže… hm… asi půjdu…“
„Támhle jsou dveře,“ ukázal Garry.
„Nechovej se, jako by ti to tady patřilo!“
„Nezapomínej, že jsem potomkem Zůstavitele. Takže, technicky
vzato, čtvrtina hradu je moje. Celý Zmizeluzel – a Grape je ředitelem Zmizeluzlu,“
uvažoval Garry. „Kde vlastně je ten smrdutý skunk?“
„Je hezké, že jsi začal číst, ale zrovna rodokapsy… asi před
hodinou si ho zavolal Trumpál kvůli nějakému dokumentu, který našel pod
podlahou. Týká se to nějakým způsobem Vrdlmrsmrsta, jestli jsem to pochopila
správně, a mohlo by to být velmi důležité v boji proti němu. Snad by to
mohl být klíč k tomu, jak se mohl vrátit zpátky do karbanického světa a
získat zpět svou moc, a z toho, jak zíváš a prohlížíš si zdobení židle, mi
je jasné, že vůbec neposloucháš!“
„Co?“ přelétl na ni Garry překvapeně očima.
„Grape šel doplnit Trumpálovi toaletní papír,“ vzdychla
Hormona.
Garry se zachechtal. „Tak je to správně! Nechceš už jít?“
„Ani ne, hrozně příjemně se mi s tebou povídá.“
Garry se porozhlédnul. „Rád bych se tady trochu
porozhlédnul, rozumíš?“ zasvítily mu oči.
„To jsi právě udělal,“ odsekla Hormona. „Navíc, Grape by asi
nesouhlasil s tím, abys tu zůstával o samotě!“
„Když jsi tu mohla být sama ty, proč bych nemohl já?“
protestoval Garry.
„Zaprvé, mezi námi dvěma je určitý rozdíl, naštěstí,“ podotkla Hormona důrazně. „A
zadruhé, já se tady budu těžko hrabat Grapeovi ve věcech, když…“
„Když co?“
„Když nic.“
Garry si ji konečně pořádně prohlédl. „Když jsi připoutaná
k topení?!“
Hormona se zkoumavě podívala na pouta na svojí ruce, jako
kdyby si nebyla jistá jejich existencí. „Například proto, když už o tom mluvíš.
Ale kdybys byl tak hodný a podal mi…“
„CO TO MÁ ZNAMENAT?!“
„Jsem tady přece kvůli školnímu trestu,“ připomněla mu
Hormona
„VON JENOM OPRAVOVAL PÍSEMKY!“ zuřil Garry.
„Ze začátku jsem taky opravovala písemky a domácí úkoly, ale
Grape si pak stěžoval, že je známkuju moc přísně,“ zašklebila se na něj.
„TOHLE GRAPEOVI NESMÍ
PROJÍT! TO JE PROTI ŠKOLNÍMU ŘÁDU!“
„Odkdy tebe zajímá školní řád?“
„UČITELÉ HO MUSÍ DODRŽOVAT!“ nenechal se vykolejit Garry.
„NEDOVOLÍM, ABY TĚ TADY GRAPE MUČIL!“
„Pak bude lepší, když se nebudeš dívat za ty zelené dveře,“
zašeptala Hormona. „A jediný, kdo mě teď mučí, jsi ty!“
„JDU ZA TRUMPÁLEM, AŤ TO ZATRHNE!“
„Mohl by ses uklidnit? Když takhle křičíš, tak se o tom
stejně dozví i bez odposlechu!“ zasyčela Hormona. „Není žádný důvod do toho
Trumpála zatahovat. Měl by mít přece radost, že absolvuju školní trest, který
mi uložil, i proti vůli ministerstva!“
„STEJNĚ JDU ZA TRUMPÁLEM!“
„To tedy nejdete,“ zašeptal za ním znenadání grepový hlas,
až Garry úlekem povyskočil. „A pan ředitel vám vzkazuje, že se máte přestat
chovat jako rozmazlený fracek, zmlknout, aby se mu přestaly třást skleničky ve
vitrínce, a…“
„To by Trumpál nikdy neřekl!“ protestoval Garry. „Má mě rád
jako vlastního!“
Grape se na něj dlouze zadíval. „To není zrovna nejlepší
přirovnání, když uvážíte, kdo je váš vlastní…“
„Ehm?“ přerušila jejich debatu Hormona. „Můžu jít?“
„Nemůžete, jste připoutaná k topení,“ odtušil Grape.
„Vážně?!“
„A jestli vás zajímá, jestli smíte jít, pak ano,“ podal jí s ledovým klidem klíček. „I když
představa, že tu zůstanu sám s panem Pokerem, mě příliš…“
Prásk!
„KDYBYCH VÁM TAKHLE PRÁSKNUL DVEŘMI JÁ, TAK MĚ USMAŽÍTE
ZAŽIVA A VYNESETE ODSUD V ZUBECH!“ neudržel se Garry.
„Pokud byste po tom zůstal uvnitř, tak nepochybně. Pokud
byste při tom odešel, asi bych vám to odpustil.“
Garry něco otráveně zabručel.
„Tady se posaďte, Pokere,“ vybídl ho s viditelným
znechucením na tváři Grape. „Zkuste zavřít oči a na nic nemyslet, to by vám
nemělo dělat potíže.“
„NEURÁŽEJTE MĚ!“
Grape zúžil zorničky. „Nerozčilujte mě, Pokere. Jediný
důvod, proč vás tu trpím je, že si pan ředitel vymyslel tohle,“ Grape přiložil
k ústům stolní lampu a zvýšil hlas, „relaxační
cvičení proti podprahovému ovládání mysli, které by mělo odstranit
propojení podvědomí vás a vašeho pana otce.“
„NEMLUVTE O VY-TUŠÍTE-KOM JAKO O MÉM OTCI!“ vylétl opět
Garry. „A můžete si odpustit ty nesmysly o relaxačních cvičeních mysli, Lotkien
mi vysvětlil, že je to jen bouda na zmatení… Au! To se řekne!“
„Stěžujte si svému otci,“ řekl Grape mrazivě. „A konečně se
posaďte, já pustím relaxační hudbu a… zapálím vonnou tyčinku,“ otřásl se
odporem.
„Poprosil bych levandulovou.“
„Levandulovou si můžete poprosit, až se vrátíte na pokoj.
Přestaňte konečně provokovat, Pokere, jsem z této situace ještě míň
nadšený než vy. Víte, co všechno bych teď mohl dělat?“
Garry se pátravě podíval na Grapea, pak na pouta u topení, a
pak na zelené dveře v rohu kabinetu. „Opravovat písemky? Připravovat si
zítřejší hodinu pro prváky?“ navrhl s nadějí v hlase.
„Jste stejně vtipný jako váš otec,“ ucedil Grape.
„TO TEDA NEJSEM! VRDLMRSMRST NEMÁ VŮBEC SMYSL PRO HUMOR!“
Grape zvýšil hlasitost magnetofonu, z kterého se linula
pomalá monotónní hudba. „Nic takového jsem taky neřekl. A posaďte se konečně,
nebo vás k té židli přivážu.“
„Hormoně by se to možná líbilo, ale…“
…
„Co to bylo? Kde to jsem?“ zamrkal Garry, když otevřel oči.
„Zdálo se mi, že jsem u toho blbce Grapea v kabinetu… sakra!“
„To se vám nezdálo,“ zvedl ten blbec Grape oči od písemky.
„Jak se vám proboha podařilo získat z testu mínus sedm bodů?“ zamával mu
papírem před očima.
Garry nezareagoval, ostatně odpovídání na řečnické otázky mu
už Grape vyčetl mnohokrát. „VY JSTE MĚ OMRÁČIL!“
„Ne.“
„JAK TO, ŽE SI TEDA NIC NEPAMATUJU?!“
„Pak to relaxační cvičení mysli asi funguje,“ pokrčil rameny
Grape.
„PRAŠTIL JSTE MĚ DO SPÁNKU!“ obořil se na něj Garry. „TO
NENÍ ŽÁDNÁ RELAXACE MYSLI!“
„Já jsem si zrelaxoval mysl dokonale,“ opáčil Grape.
Betelné novinky
S Vonem a Hormonou se potkal až u snídaně. Usmál se na
Vona a opatrně se posadil co nejdál od Hormony.
„Dobré ráno,“ začervenala se Hormona. „Včera…“
„Nechci o tom mluvit,“ zabořil Garry nos do chleba
s vajíčkovou pomazánkou.
„O čem?“ zajímal se Von.
„O NIČEM!“ odpověděli mu dvojhlasně.
„Jen jsme se potkali u Grapea, nic zvláštního,“ mávla rukou
Hormona.
„Co jsi proboha dělal u Grapea, Garry?“ vyděsil se Von.
„BYL JSEM NA DOUČOVÁNÍ! GRAPE MĚ UČÍ TY PITOMÝ TECHNIKY NA
OVLÁDNUTÍ MYSLI…TEDA ROZDÁVÁNÍ A MĆIHÁNÍ,“ opravil se, když si uvědomil, že
poslouchá celá jídelna.
„A co jsi proboha dělala u Grapea ty?“ otočil se Von zas na
Hormonu.
„Mám u něj už od začátku roku školní trest.“
„Bumbrlíková přece všechny tresty…“
„Změňme téma,“ vytáhla Hormona zpod stolu aktuální vydání Betlu, „už jste četli tohle?“
„Od kdy čteš Betl?“ divil se Garry.
„Od té doby, co se Kartář spřáhnul s ministerstvem,“
vysvětlila Hormona. „A hodí se ho nosit s sebou, pro případ kdy
potřebujete akutně změnit téma.“
„Píšou něco zajímavého?“
Hormona před ně rozložila titulní stránku pokrytou malými
portréty výhružně vyhlížejících mužů a žen. „Z Az-Karbanu uprchlo v noci
několik desítek Smrtikibiců.“
„A TO MI ŘÍKÁŠ JEN TAK?!“ vyskočil Garry. „Z AZ-KARBANU
UTEKLI NEBEZPEČNÍ PSYCHOPATI A MY SI TU JEN TAK SEDÍME A CPEME SE VAJÍČKOVOU
POMAZÁNKOU?!“
„Vajíčková je lepší než tuňáková,“ zakousl se Von do dalšího
chleba. „Aspoň věřím, že tam dávají vajíčka. Tuňáková pomazánka tuňáka určitě
neviděla ani na obrázku.“
„Az-Karban je v Saudské Arábii, bude jim určitě pár dní
trvat, než se sem dostanou,“ odtušila Hormona.
„TO MĚ FAKT UKLIDŇUJE!“
„Cohe?“ udusil se málem Von. „Ze Smrtikibucu uprchli
Az-Karbaníci?“
„Zhruba tak nějak to bylo,“ praštila ho Hormona do zad, i
když se Von zdaleka nedusil tak akutně.
„Ale z Az-Karbanu přece ještě nikdy nikdo neutekl!“
rozklepal se Von.
„Až na Sirénuse Fleka,“ opravila ho Hormona.
„ALE TEN BYL NEVINNÝ! PŘESTAŇ SE DO FLEKA POŘÁD NAVÁŽET! JE
TO NÁŠ PŘÍTEL!“
„Jak můžeš vyslovit Flek, nevinný a přítel jedním dechem?“
otřásla se Hormona. „A měl by ses trochu ztišit, jsme na veřejnosti.“
„Přesně to samé mi říkala včera Brownie na hlavním
schodišti,“ podíval se na ni překvapeně Von.
„Vy jste se dali zase dohromady?“ otřásla se Hormona.
„Není to, jak si myslíš, hádali jsme se,“ vysvětlovat
zarudlý Von. „Asi se jí nelíbilo, jak jsem na ni křičel.“
„Ne, já jsem na tebe křičela, a ty ses rozbrečel,“
považovala za nutné zapojit se do debaty Brownie Levandulová.
„To se může stát každému,“ mávla rukou Hormona, když viděla,
jak se Vonovi začíná třást ret. „Chtěla jsem jen říct, ať se ztišíš a hlavně
omezíš vypouštění tajných informací, protože nás poslouchá celá jídelna,“
ukázala na půlkruh přihlížejících, který se kolem nich shromáždil.
„Tajných informací?“ divila se Brownie. „Všichni přece víme,
že Sirénus Flek je nevinný a bydlí teď ve svém rodinném sídle na Sezimově
náměstí.“
Hormona zaskřípala zuby. „Co kdybychom radši probrali ten
článek?“
Garry si přitáhl stránku před sebe. „To jsou ksichty,“
ušklíbl se.
„Tady nějaký skinhead. Antonín Doholov,“ ukázal na prvního
Smrtikibice, „odsouzen za výtržnictví, podněcování nenávisti a poškozování cizí
věci.“
„U tohohle si ani netroufám říct, jestli je to muž nebo
žena,“ ukázal na další individuum Von.
„To by mohl být tajný agent Neřádu,“ špitla Hormona.
„Jindra Hudrů,“ přečetl Von titulek, „to jsme si moc
nepomohli. Vyzrazení státního tajemství, krácení daně, padělání peněz.“
Garryho pohled však přitahovala fotografie karbanice na
dalším snímku. Její obličej ho udeřil do očí už v okamžiku, kdy se začal
na rozloženou stránku soustředit. Měla dlouhé tmavé vlasy, které na fotografii
vypadaly nemytě a neupraveně, což ale Garrymu vůbec nevadilo, on si je
představoval hebké, husté a lesklé. Na fotografii měla přimhouřené oči a na
tenkých rtech jí pohrával nadutý, pohrdlivý úsměv. Garry zasněně vzdychl.
„Garry, prober se!“ luskl mu před očima prsty Von.
„Co? Já jen… Totiž, ona… je…“ blábolil Garry. „Nemůžu se na
ni dívat, letos balím Noru.“
„To je Barbecue Le-Branžová,“ otočila si Hormona noviny
k sobě a znechuceně se podívala na Garryho. „Odsouzená za rozvracení
republiky, teroristický útok, vyzvědačství, spolupráci s nepřítelem,
porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, zneužívání informací
v obchodním styku, útok na veřejného činitele, podplácení, nadržování…“
„To ji zavřeli za to, že byla nadržená?“ zareagoval Garry na
povědomé slovo.
„Nadržování znamená pomoc pachateli vyhnout se trestnímu
stíhání,“ schladila ho Hormona a pokračovala: „zasahování do nezávislosti
soudu, pohrdání soudem, maření výkonu úředního rozhodnutí, násilné překročení
státní hranice, vzpouru vězňů, křivé obvinění…“
„Tak proč ji zavřeli, když to bylo všechno křivé obvinění?“
divil se zas Garry.
Hormona zaťala zuby i pěsti. „Ona někoho křivě obvinila.
Myslím, že se to snažila všechno hodit na svého manžela. Můžu pokračovat?“
„Když řeknu ne, zmlkneš?“ zadoufal Von.
„Ne,“ zavrtěla Hormona hlavou. „Dál tady máme: pozměňování
veřejné listiny, nedovolená výroba a držení státní pečeti a úředního razítka,
obecné ohrožení, zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny, řízení
motorového vozidla bez řidičského oprávnění, nedovolené ozbrojování, nedovolená
výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů, šíření toxikomanie,
šíření nakažlivé choroby, nedovolená výroba lihu… i když to na ni prý hodil
Mufius Malejfuj, aby se vyvléknul ze svých obvinění.“
„To je všechno?“ zasípal Von.
„Ani náhodou,“ uzemnila ho Hormona. „Hanobení národa,
etnické skupiny, rasy a přesvědčení, šíření poplašné zprávy, ohrožení pod
vlivem návykové látky, výtržnictví, hanobení lidských ostatků, týrání zvířat,
kuplířství, šíření pornografie…“
„Proč jsi přestala?“
„Tak nějak jsem si myslela, že tohle budete komentovat,“
mávla rukou Hormona. „Pomluva, únos, ohrožování mravní výchovy mládeže, svádění
k pohlavnímu styku…nic?“
„To je trestné?“ vyděsil se Garry.
„Jenom, když jde o osobu mladší osmnácti let a ty jí za to
něco slíbíš,“ vysvětlila Hormona.
„Hm… to jsi mě teda uklidnila,“ syknul Garry.
„Podávání alkoholických nápojů mládeži, ublížení na zdraví,
nedovolené přerušení těhotenství, účast na sebevraždě… ne na svojí,“ předešla
jejich dalším dotazům, „omezování osobní svobody, obchodování s lidmi,
loupež, braní rukojmí, vydírání, porušování domovní svobody, krádež,
zpronevěra, provozování nepoctivých her a sázek, poškozování věřitele,
zvýhodňování věřitele…“
„Jak může být trestné obojí?“
Hormona se nadechla, ale pak jen mávla rukou a pokračovala
ve výčtu: „Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení, podpora a propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod člověka, násilí vůči nadřízenému.“
„Násilí vůči nadřízenému?“
„Jednou praštila doktora Vrdlmrsmrsta do nosu a bůhví proč
to bylo posouzeno jako vojenský trestný čin.“
„Takže ji zavřeli za to, že zmlátila Ty-tušíš-koho?“ otočil
se na ni nevěřícně Von.
„Myslím, že se Trumpál prostě postaral, aby jí přišili
všechno, co šlo,“ hádala Hormona. „Každopádně doufám chápete, proč jsem vám to
všechno četla!“
„Proč?“ nechápal Garry.
„Abys na ni přestal slintat!“ utrhla se na něj Hormona. „Ta
ženská je nebezpečná!“[2]
„To se mi nemůže líbit někdo, kdo je zlý, vyšinutý a
úchylný?“ zavrčel Garry. „Ostatně mám pocit, že u tohohle stolu nejsem jediný!“
„To není pravda!“ bránil se Von.
„Co kecáš? Včera jsi mi klečel u nohou a vzlykal, že mě
miluješ!“ zapištěla na něj Brownie.
„Tebe jsem nemyslel,“ vysvětloval Garry, „ty přece nejsi o
nic zlejší, vyšinutější a úchylnější než já.“
„Takže je zlá,
vyšinutá a úchylná,“ usmála se Hormona na Brownie.
„Dobře víš, že jsem myslel tebe a… au! Au! a… Gr.. Grr! To
bolí!“
„Promiň, křeč v noze,“ zašeptala Hormona. „Nevrátíme se
radši k tomu článku?“
„Barbecue Le-Branžová je přece Sirénusova příbuzná,“ vrátil
se Garry alespoň částečně. „Teta, neteř, sestřenice nebo něco takového… určitě
ne matka nebo dcera.“
„No a?“
„Takže bude určitě nevinná,“ usoudil Garry. „Sama jsi
říkala, že to na ni Trumpál hodil!“
„Jenom to násilí vůči nadřízenému! Že jsem předtím přečetla
půlku trestního zákoníku, sis nevšiml?“
„No a, já jsem taky porušil celý školní řád a nikdo se na mě
kvůli tomu nedívá jako na zločince!“
„Stejně nechápu, jak se to všechno k té fotce mohlo
vejít,“ zamyslel se Von a nahlédl na titulní stranu Betlu. „Vždyť tam mají na každého čtyři krát čtyři centimetry.“
„U Le-Branžové je tam poznámka viz strana 9,“ vysvětlila
Hormona a ukázala Vonovi stránku hustě popsanou drobným písmem, které se do
nejčtenějšího karbanického deníku vůbec nehodilo.
„Co k tomu vlastně říká ministerstvo?“ vrátil se Garry
k tématu o notný kus blíž.
„Nic.“
„NIC?! Z AZ-KARBANU UTEČE HORDA NEBEZPEČNÝCH VRAHŮ,
NÁSILNÍKŮ, PODVODNÍKŮ A JÁ NEVÍM ČEHO, A MINISTERSTVO NA TO NEŘEKNE ANI
POPEL?!“
„Ministerstvo se to určitě snaží ututlat,“ pustil se Von do
dalšího chlebu. Hormona se nechápavě rozhlédla, kde se pořád berou. „Taťka
říkal, že se v poslední době snaží ututlat úplně všechno. Pomalu i to, že
existují.“
„Dřív nebo později se k tomu budou muset vyjádřit, když
se to dostalo do… hm… novin,“ odložila Hormona štítivě Betl.
„Hele, dcera madam Roberty,“ všiml si Garry obrázku na
složených novinách. „Kolik uprchlých Smrtikibiců je potřeba na zašroubování
žárovky? Všichni. Jeden šroubuje a ostatní smrtikibicují.“
„Jak jsi ji mohl poznat? Viděli jsme ji U sedmi kulí jednou
a na té fotce ani nemá vidět obličej,“ zamračila se Hormona.
…
V sobotu se sešli nad dalším vydáním Betlu přímo u
Garryho postele, tedy v poblilvírské společenské místnosti. Bylo brzo ráno
(kolem jedenácté), takže se tam shromáždili jen Garry, Von, Hormona, Támhleta a
Brownie.
„Tak nám to ukaž,“ vybídl Garry Hormonu. „Vyndej to. Nešetři
nás. Naper to do nás.“
„Nemůžeš prostě říct, že chceš dnešní Betl?“ hodila mu
Hormona noviny k nohám.
„VŽDYŤ TAM NIC NENÍ!“ rozčílil se Garry a ukázal kolektivu
titulní stranu.
„Cože?“ zamrkala Brownie. „Flanelovi se rozešli?“
„Strana pět,“ vyškubla mu Hormona Betl z ruky.
„STRANA PĚT?! Z AZ-KARBANU UTEČOU SMRTIKIBICOVÉ A ONI
TO DAJÍ NA PÁTOU STRANU?“
„V Kartáři to vyšlo jako třířádková noticka na straně 9,“
povzdechla si Hormona. „Nevěřila bych, že to řeknu, ale buďme rádi za Irritu
Hrdličkovou.“
„To psala Irrita Hrdličková?“ zmocnil se Garry novin zpátky.
„Oni ji už pustili?“ zvedl obočí. „To bych se mohl v redakci Betlu někdy
zastavit.“
„Garry!“ vstala Támhleta nasupeně ze svého polštáře před
zazděným krbem. „Jak bys mohl!“
„Máš pravdu,“ plácl se Garry do čela, „zapomněl jsem, že
letos balím Noru.“
„Ale tebe miluje!“ snažila se Támhletu zastavit Brownie.
„Tebe miluje, balí Noru a spí se mnou. Jsem jediná, kdo to chápe?“
„Garry!“ vstal Von nasupeně ze svého polštáře pod obrazem
svého dávného předka. „Jak bys mohl!“
„Ale tebe miluje!“ snažila se ho zastavit Hormona. „Tebe
miluje, balí nevím koho a spí s Garrym. Jsem jediná, komu je to už úplně
jedno?“
„Má cenu si ještě číst ten článek?“ zeptal se Garry, když
zůstali ve třech.
Hormona pokrčila rameny, ale když šlo o to, si něco přečíst,
nemohla být proti.
„COŽE!“ začal Garry vztekle mačkat noviny.
„FUČ SVALUJE VINU ZA TEN ÚTĚK NA SIRÉNUSE?!“
„Na Malejfuje to hodit nemůže, když byl teď celé dva dny na
ministerstvu kvůli vysvětlování nějakých podezřelých transakcí,“ odtušila
Brownie.
„Ty víš, co je transakce?“ divila se Hormona.
„Ne, jen reprodukuju, co jsem slyšela.“
„Proč vlastně Neřád nevyužívá papoušky?“
„PŘESTAŇTE SE HÁDAT! JSME NA JEDNÉ LODI! VŠICHNI JSME ČLENY
TRUMPÁLOVY ARMÁDY! MUSÍME DRŽET POHROMADĚ A DĚLAT, CO ŘEKNU!“
„Blábolíš z cesty, Garry,“ uklidňovala ho Brownie.
„Vždyť se jen normálně bavíme.“
„URÁŽÍTE SE A KŘIČÍTE NA SEBE! A JE VÁM ÚPLNĚ JEDNO, ŽE
MINISTERSTVO OBVIŇUJE FLEKA!“
„To
máš pravdu, to je mi úplně jedno,“ mávla rukou Hormona a ukázala Garrymu další
článek. „Tohle mě trápí mnohem víc.“
„COŽE!“ ječel Garry.
„Z AZ-KARBANU UPRCHLY DVĚ HORDY ŠÍLENCŮ A VŠEM JE TO ÚPLNĚ
JEDNO?!“
„Garry, uklidni se,“ chlácholila ho Hormona. „Opakuješ se.“
„TŘEBA VÁM KONEČNĚ DOJDE, CO SE DĚJE, A ZAČNETE S TÍM
NĚCO DĚLAT!“ mával rukama Garry jako šílený. „NEMÁTE… nemáte něco na chrapot?“
„Nemáš pořád tak křičet,“ povzdechla si Hormona.
„Vezmi si tohle,“ podala mu Brownie malou zelenou pastilku.
„Výborně to zabírá proti kašli, bolení v krku, ale vlastně i na rýmu,
angínu, příušnice a vosí bodnutí. A taky to dokáže úplně přebít chuť spermatu.“
„Proč bych měl cítit v puse chuť spermatu?“ zarazila se
Garryho ruka s pastilkou těstě před ústy.
Hormona se znechuceně zvedla ze svého křesla u stolku. „Asi
taky půjdu, než se to tady zvrhne.“
„Fajnovka,“ ušklíbla se Brownie.
„No…,“ nesouhlasil úplně Garry, „předevčírem jsem byl na tom
doučování u Grapea a…“
„Přečti si ještě tohle,“ vycouvala k nim Hormona zpátky
od schodiště a položila před něj stranu 12 Betlu.
„Doktor Vrdlmrsmrst se bojí Nigruse Trumpála. Nigrus Trumpál
se bojí Chucka Norrise,“ uchechtl se Garry. „Už jsem četl lepší. Ani ta holka
nestojí za nic, i v brzybolských sprchách by narazili na hezčí.“
„Ten článek dole, ty kreténe!“ neovládla se Hormona.
„NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI!“
nakoukl jim do společenské místnosti oknem Hybrid.
„To bylo na Garryho,“ řekla Hormona.
„Myslel sem ten vtip! Jenom sem to dřív nestih, sem
doběhnout,“ zavrčel na Garryho Hybrid.
„Nigrus Trumpál se Chucka Norrise nebojí!“
„Já za to nemůžu, to psali v novinách,“ ukázal Garry
Hybridovi Betl.
„Co mi tady máváš tim papírem, Garry, myslíš, že umim číst,
nebo co?“
„Tak vy neumíte číst, pane… frk… Hybride?“ ozval se někde za
Hybridem, kam nemohli vidět, hlas Mercedes Bumbrlíkové. „Umět číst a psát je
jednou ze základních schopností, které ministerstvo po učitelích středních škol
požaduje.“
„COŽE!“ zaječel Garry do Hybridova plnovousu, za kterým
tušil profesorku Bumbrlíkovou. „CO SE PLETETE TRUMPÁLOVI DO ŘÍZENÍ ŠKOLY? POKUD
MAJÍ UČITELÉ UMĚT ČÍST A PSÁT, TO MŮŽETE ROVNOU VYHÁZET PŮLKU POLNÉ!“
„Frk! Však na tom taky pracuju. A vy máte školní trest, vy
za tím smradlavým obrem. Ve středu v mém kabinetu!“
„Jak mě poznala?“
„Po hlase?“ napadlo Hormonu.
„A vy, frk, Hybride, máte měsíc na to, abyste se naučil číst
a psát, jinak vás budu muset propustit!“
…
Zpráva o tom, že byl Hybrid podmínečně vyloučen se (přestože
se to Hormona snažila průběžně popírat s tím, že zákoník práce nic
takového neumožňuje) během několika dnů roznesla po celé škole. Ke Garryho
nelibosti to nikomu nevadilo, naopak se zdálo, že někteří z toho mají
vysloveně radost.
Pokud šlo o podivnou nehodu zaměstnance odboru karbanického
školství,[3]
Hormona pravděpodobně byla jediným člověkem, který se o ni zajímal.
Tak či onak, na školních chodbách se teď kromě standardních
pubertálních témat mluvilo o jediném: o dvaatřiceti uprchlých Smrtikibicích, o
nichž se od těch několika jedinců, kteří četli noviny, dozvěděla celá škola.
Množili se fámy, že uprchlíci byli viděni v Polné, na Sezimově náměstí,
v Húdlarech, na nádraží, na lodičkách na Pekle, v Hybridově hájence,
v učebně rozdávání a míchání, v guláši z jídelny a na dalších
více či méně pravděpodobných místech.
Studenti pocházející z karbanických rodin vyrůstali
v prostředí, kde jména zmíněných Smrtikibiců slýchali vyslovovat se skoro
stejným strachem – byť pořád srozumitelněji a plynuleji – jako Vrdlmrsmrstovo.
Jejich zločiny, kterých se dopustili během Vrdlmrsmrstovy vlády, byl přímo
legendární. Mezi polenskými studenty byli i příbuzní těch, které Smrtikibicové
obrali o všechny peníze (což je logické, protože jediný, koho Vrdlmrsmrst
neporazil, byl náš hrdina, Garry Poker).
Také o Garrym si v těchto dnech na chodbách znovu často
tiše mumlali a ukazovali si na něj prstem. Z půlky snad i z obdivu
nebo ze zvědavosti, co bude dělat jako Chlapec, který vyhrál, z půlky ze
strachu a nevraživosti, že je přece Chlapec Doktora Vrdlmrsmrsta.
Nebyla to pouze nálada studentů, která se měnila. Zcela
běžně se stávalo, že narazili na dva nebo tři učitele, kteří si na chodbě cosi
šeptali a okamžitě zmlkli, když viděli, že se blíží nějaký student.
„Z toho je jasně vidět, že ve sborovně už nemohou otevřeně
mluvit,“ mínila tiše Hormona, když jednoho dne minuli před učebnou tvorby karet
debatující profesorku McDonaldovou, profesora Zkroceného a profesorku
Proutkovou. „Určitě ne před Bumbrlíkovou.“
„To přece nemohli ani před tím, Trumpál je všechny
odposlouchává,“ oponoval Von.
„To ano, ale přece jen je něco jiného, když se o vašich
hříších doslechne dobromyslný vlídný starý ředitel, než když se to doslechne ta
kráva v rouše kočičím, kterou sem nastrčilo ministerstvo.“
„Myslíte, že vědí něco nového?“ napadlo Vona a otočil se za
trojicí učitelů.
„I KDYBY VĚDĚLI, TAK NÁM TO NEŘEKNOU!“ rozkřikl se Garry za
svými vyučujícími. „MNĚ TADY TOTIŽ NIKDO NIC NEŘEKNE! POŘÁD PŘEDE MNOU VŠICHNI
NĚCO TAJÍ! UŽ TOHO MÁM PLNÉ ZUBY!“
„To my taky,“ práskla Hormona Garryho svícnem po hlavě a
omluvně se na učitele usmála.
„AU! CO MĚ MLÁTÍŠ!“ zvedl se Garry pomalu ze země a držel se
bolestně za hlavu.
„Sakra,“ zaklel Von, „začíná proti tomu být imunní.“
„A
tady máš důvod, proč ti učitelé nic neřeknou,“ ukázala Hormona na nástěnku
naproti schodišti. „Teda jeden z důvodů. Kromě toho, že ti do toho nic
není, neumíš se ovládat a zeptat se slušně, křičíš po chodbách a všechny
informace stejně překroutíš a vzápětí zapomeneš.“
„COŽE!“ vyhrkl Garry.
„Uklidněte se, Pokere,“ ozval se za nimi známý hlas.
„NEŘÍKEJTE MI, CO MÁM DĚLAT!“ otočil se Garry vztekle na
Grapea. „MŮJ KLID NIJAK NESOUVISÍ S PŘEDMĚTEM, ZA JEHOŽ VÝUKU JSTE
PLACEN!“
„Nejsem placen, pro mě je to poslání,“ zasyčel Grape
mrazivě. „A odečítám Poblilvíru 50 bodů za vaše nemístné chování.“
„ZMLKNĚTE!“ zuřil Garry. „ODEČÍTÁNÍ BODŮ TAKY NESOUVISÍ
S PŘEDMĚTEM, ZA JEHOŽ VÝUKU JSTE PLACEN!“
„Zkuste to, pane,“ nabídla Hormona Grapeovi s úsměvem
svícen. „Ale bojím se, že to přestává zabírat.“
„Vy se taky moc nesmějte,“ otočil se na ni Grape. „Ve
čtvrtek jste odešla ze svého trestu poněkud… neomaleně.“
„Protože… byl tam… Garry…“
„Takže příště musíte zůstat o to déle.“
„Jak můžu zůstat déle, když budete doučovat Garryho?“
odfrkla si.
„O to se nestarejte, to není vaše věc,“ ušklíbl se. „A
protože srocování studentů je určitě taky zakázané, tak se okamžitě rozpusťe…
pane Vlezlej! Zbláznil jste se? Co děláte s tou kyselinou?“
„Říkal jste, ať se rozpustíme, tak jsem myslel…“
„Tak už nikdy v životě nemyslete!“ vytrhl mu Grape
lahev s kyselinou sírovou. „Odečítám Poblilvíru 50 bodů za to, že jste
myslel! A dalších 50 bodů za to, že jste kradl v jídelně!“
„V jídelně?“ vyděsil se Garry.
„A dalších 50 bodů za to, že tady ještě stojíte, Pokere!“
vrčel Grape. „Padejte! Na co čekáte?“
Když jejich dupající podrážky zmizely za rohem, Hormona si
povzdechla. „Garrymu a Vonovi jste odečetl 100 bodů, a mně nic. Dejte si pozor,
nestranný pozorovatel by si skoro mohl pomyslet, že mi nadržujete.“
„Padejte!“
Úpadek výuky
Každá hodina jasnovidectví i péče o obyčejné tvory se teď
konala pod osobním dohledem Bumbrlíkové a jejího notesu. Bumbrlíková sedávala
v zadní čtvrtině[4]
věžní místnosti, přerušovala stále hysteričtější výklad profesorky Tříhlavňové
nesouvisejícími otázkami o koťatech, pletených svetrech, růžových hrnečcích a
dekoračních dečkách.
Garry měl dojem, že se profesorka Tříhlavňová brzy zhroutí.
Několikrát ji dokonce i potkal na chodbě, což bylo samo o sobě neobvyklé,
protože zpravidla trávila veškerý čas ve své věži. V poslední době ale
bloumala po chodbách, lomila rukama a podle odéru, který se za ní šířil, měl
Garry obavy, že své pracovní problémy teď řeší s Hybridem společně.
Hybrid si ostatně ani podle Garryho chabého úsudku nepočínal
o mnoho lépe než Tříhlavňová. Sice se řídil Hormoninou radou a od Vánoc jim
neukázal nic strašidelnějšího než hafoně (což je zjevně zvíře, které je
nerozeznatelné od obyčejného voříška), ale hafoňovi se Bumbrlíková vůbec
nelíbila, takže ji prohnal třikrát kolem dýňových záhonů. Od té doby se Hybrid
vrátil ke svým osvědčeným oblázkům. I tak musel strpět otázky profesorky
Bumbrlíkové, jestli oblázky mňoukají, jestli jsou růžové a jestli loví myši.
Hybridovu životopisu neprospělo ani to, že jednu bednu s oblázky poblil,
druhou zapálil a třetí vysypal. Profesorka Bumbrlíková mu dále zatápěla i tak,
že mu ukazovala obrázky barevných písmenek a chtěla je přečíst.
„Musíš se naučit číst, Hybride,“ syčela na něj po každé
hodině Hormona. „Jestli chceš, my ti s tím pomůžeme.“
„Nás z toho vynech,“ bránil se Von.
„Ste zlatý, ale esli vás tu nachytá, vodnesem to všichni,“
řekl jim nekompromisně Hybrid.
Garrymu připadalo, že se ho Bumbrlíková snaží systematicky
připravit o všechno, co jeho životu v Polné dávalo nějaký smysl: o
návštěvy u Hybrida, o vzkazy od Sirénuse, o fotbal. Popravdě se začínal vážně
bát o Browniin život.
Začal se tedy Bumbrlíkové mstít jediným dostupným způsobem:
zdvojnásobil úsilí, s nímž se věnoval Trumpálově armádě. Některé hodiny
tedy trvaly i půl hodiny,[5]
chvílemi Garry dokonce i něco vykládal a jednou si s sebou dokonce přinesl
i svou starou učebnici obrany proti švindlování z prvního ročníku. Hormonu
sice museli dvacet minut křísit, ale jinak se to dalo zhodnotit jako povedená
hodina (půlhodina).
Pozitivem faktu, že z Az-Karbanu uprchli desítky
Smrtikibiců, bylo to, že i ostatní členové Trumpálovy armády věnovali tajné
výuce více pozornosti a soustředění. Zachariáš Smil dokonce většinu hodiny
(půlhodiny) mlčel a nekomentoval způsob, jak Garry výuku vedl. U nikoho se však
neprojevilo zlepšení tolik, jako u Debila. Ostatně, zhoršit se ani nemohl.
Vědomí, že uprchli lidé, kteří způsobili současný mentální stav jeho rodičů, ho
motivovalo až za hranice jeho možností.
Garry by nikdy nevěřil, že něco takového připustí, ale teď
by dal cokoli za to, kdyby ve vnitrobraně osahoval stejných pokroků jako Debil
při cvičeních TA. Kdyby se totiž naučil aspoň něco, mohly by snad útrpné hodiny
s Grapem skončit. Každotýdenní dýchání vonných tyčinek a poslouchání
éterické hudby v přítomnosti nejoblíbenějšího profesora bylo na Garryho
nervy již příliš.
Než začal vnitrobranu studovat, měl výjevy s Doktorem
Vrdlmrsmrstem jen čas od času, obvykle ve spánku. Poslední dobou měl ale pocit,
že vidí Doktora Vrldmrsmrsta všude. Jako by nestačilo, že už všude viděl
uprchlé Smrtikibice. Garry začal trpět děsivými obavami, že se pomalu mění
v anténu naladěnou na Ty-tušíš-koho, a byl přesvědčený, že hodiny
s Grapem celou situaci jenom zhoršují. Navíc se mu každou noc objevoval
sen, jak se plíží zavřenou chodbou odboru karbanického školství, a jeho sen
pokaždé vyvrcholil jinak, než by si přál. Tím, že zůstal toužebně stát před
záhadnými zelenými dveřmi na konci chodby.
„Třeba je to trochu jako nějaká nemoc,“ rozjímala Hormona,
když se jim Garry s ustaraným výrazem svěřil. „Něco jako horečka nebo tak.
Musí se nejdřív zhoršit, než se to začne zlepšovat.“
„NEJSEM NEMOCNÝ!“ rozčiloval se Garry. „CHCEŠ SNAD ŘÍCT, ŽE
SE Z TOHO VYPOTÍM? DO MÉHO PODVĚDOMÍ SE DOKÁŽE DOSTAT TY-TUŠÍŠ-KDO! TAK TO
SI VEZMU DVA PARALENY, ZALEZU POD PEŘINU A ZA PÁR DNÍ BUDU ZASE JAKO RYBIČKA!“
„Garry, uklidni se,“ sepjala ruce Hormona, zatímco Von ho
marně mlátil svícnem do spánku.
„A HODINY S GRAPEM TO JENOM ZHORŠUJÍ!“ pokračoval
Garry. „UŽ JE MI Z TOHO ÚPLNĚ NANIC! AKORÁT SE MĚ SNAŽÍ OTRÁVIT NĚJAKÝM
SMRDUTÝM KADIDLEM! A TA STRAŠNÁ HUDBA! A minule,“ ztlumil se pozvolna Garry,
„mi pořád opakoval: nemyslete na růžového nosorožce, nemyslete na růžového
nosorožce, nemyslete na růžového nosorožce… SAKRA! MYSLÍM NA NĚJ JEŠTĚ TEĎ!“
„Na Grapea?“ divil se Von.
„NA RŮŽOVÉHO NOSOROŽCE!“
„To je přece právě to, co by ses měl naučit,“ protáhla se
Hormona. „Nemyslet na to, co máš přímo před sebou.“
„Co?“
„Nemyslet na to, co máš přímo před sebou!“
„Prsa?“
„Jaká prsa, přece…“ Hormona si uvědomila, kam Garry od
jejího protažení zírá a rozložila si před sebou učebnici stylu hry. „Nemáš
myslet na růžového nosorožce!“
„Růžového nosorožce?“ nechápal Garry.
„Jakého nosorožce?“ přidal se k nechápání i Von.
„Nechápu, proč ho to Grape učí tak složitě,“ zavrtěla hlavou
Brownie. „Stačí, aby Garrymu ukázal kozy, a ten by zapomněl i to, jak se
jmenuje.“
„Cože?“ zamračil se na ni nechápavě Von. „Proč by měl Grape
ukazovat Garrymu kozy? Garry přece ví, jak funguje karbanická pošta. Myslel
jsem, že ho má učit nějaké rekreační tenisky myslí nebo tak…“
„Vone, prosím,“ zaúpěla Hormona, „nemysli!“
„A čemu už vůbec nerozumím,“ nedal se odradit nejmladší muž
z rodu Vlezlejch, „proč by kvůli tomu měl můj bratr zapomenout, jak se
jmenuje. Ten Vlezlej, to není nic tak složitého na zapamatování.“
„A DOST!“ vyskočila Hormona od stolu. „KONČÍM! JÁ TYHLE
ROZHOVORY UŽ PSYCHICKY NEZVLÁDÁM! TO JE JAK DEBATA POUŤOVÉ SBÍRKY NEJVĚTŠÍCH
DEMENTŮ KARBANICKÉHO SVĚTA! ODJÍŽDÍM DOMŮ! JEŠTĚ TEĎ BĚŽÍM ZA TRUMPÁLEM A
DOMLUVÍM SI INDIVIDUÁLNÍ PLÁN STUDIA. TĚCH PÁR MĚSÍCŮ VÝUKY, CO MI CHYBÍ, DO
MATURITY, UŽ SE NĚJAK DOUČÍM SAMA! A HLAVNĚ UŽ VÁS NIKDY NEUVIDÍM!“
„Obávám se, že se pletete, slečno Dangerová,“ přitočil se
k jejich stolu Nigrus Trumpál. „Nepustím vás nikam ani za zlaté prase.
Vašim úkolem je udržet Garryho Pokera, a případně i Vona Vlezlýho, naživu a
v příčetném stavu až do konce příběhu. Nemůžete se jen tak sebrat a
odejít.“
„UDRŽOVAT GARRYHO POKERA, A PŘÍPADNĚ I VONA VLEZLÝHO… COŽE?
VONA!“ ječela Hormona. „NAŽIVU A V PŘÍČETNÉM STAVU? VŽDYŤ VON
V PŘÍČETNÉM STAVU ANI NIKDY NEBYL! A KDO BUDE UDRŽOVAT V PŘÍČETNÉM
STAVU MĚ?!“
„Dobře víte, kdo vás udržuje v příčetném stavu,“
zamrkal na ni Trumpál. „A příště se takhle nerozohňujte v jídelně, to se
nedělá. Odečítám Poblilvíru 150 bodů.“
Pak se otočil na Garryho. „A přičítám Poblilvíru 200 bodů,
aby ti nebylo líto, že se ti letos vyhýbám.“
Pak se otočil na Vona. „A vy zavřete pusu, pane Vlezlej. Ale
přičítám Poblilvíru 20 bodů za to, že mlčíte.“
„TEN ZASRANEJ NAMYŠLENEJ STAREJ SENILNÍ PITOMEC! NEJVYŠŠÍ
ČAS, ABY HO ODSUD VYRAZILI!“ ulevila si Hormona, když se Trumpál vytratil.
„JESTLI HO NĚKDY POTKÁM NA NEJVYŠŠÍ HRADNÍ VĚŽI, TAK MĚ NEBUDETE MUSET DVAKRÁT
POBÍZET, ABYCH HO SHODILA DOLŮ!“
„Pozor, je tady Hybrid,“ sykl Von.
„Schoval se za stojan s kakaem a tam se klepe strachy,“
upozornil ho Garry. „Asi ho něco vylekalo.“
Valentýn v Húdlarech
Kvůli spoustě starostí, podnětných rozhovorů, tajným
schůzkám TA, doučování s Grapem a částečně také kvůli systematicky ignorovaným
domácím úkolům se Garrymu zdálo, že leden utíká až znepokojivě rychle. Než si
to Garry stačil uvědomit, byl tu únor a spolu s ním chladnější počasí a
také druhá návštěva Húdlar v tomto školním roce.
Trumpál se rozhodl využít jednu ze svých zbývajících
ředitelských pravomocí a vyhlásil na středu čtrnáctého února ředitelské volno,
spojené s valentýnskou návštěvou Húdlar.
Ráno čtrnáctého února se Garry vypravil obzvlášť pečlivě.
Když ostatní studenti sešli do společenské místnosti, kde nocoval, měl už na
sobě čisté trenky a právě si čistil zuby. Na snídani dorazili s Vonem a
Hormonou právě v okamžiku, kdy přibíhaly poštovní kozy. Bloody mezi nimi
nebyla, akorát Hormona tahala velkou obálku z huby vzteklého kamerunského
kozlíka.
„Však už bylo načase! Kdyby to nepřišlo dnes…,“ zabrumlala.
„Co kdyby nepřišlo dnes?“ divil se Von.
„Nechala jsem vás zbavit způsobilosti k právním
úkonům,“ zašklebila se na něj Hormona. „Ode dneška jsem vaším opatrovníkem a
můžu za vás rozhodovat.“
„To jsme se nasmáli,“ ušklíbl se Garry, který na rozdíl od
Vona pochopil vtip. „Co je to doopravdy?“
„Už jste četli Betla?“ zeptala se nevinně Hormona a ještě
nevinněji vytáhla valentýnské číslo ze záňadří. Von zalapal po dechu.
„Píšou něco zajímavého?“ zajímal se Garry.
„Ne,“ zavrtěla Hormona hlavou. „Jen jsem chtěla změnit
téma.“
„Téma?“
„To je jedno,“ naklonila se k nim. „Poslyš, Garry,
tohle je důležité. Myslíš, že bychom se mohli kolem poledne sejít U sedmi
kulí?“
Garry neodpovídal.
„Garry! Myslíš, že bychom se mohli kolem poledne sejít U
sedmi kulí?!“
„Nerada se vám zase vtírám do rozhovoru,“ zalhala Brownie,
„ale nemůžeš se předklánět, když jim chceš říct něco důležitého. I já mám co
dělat, abych se… co jsem to říkala?“
„Jste prasata!“ utrhla se na ně Hormona. „Celá tahle škola
je plná prasat, šmíráků a úchyláků!“
„Máš tři měsíce před maturitou a všimla sis toho až teď?“
divila se Brownie.
Hormoniny oči po ní vrhly smršť blesků. „Každý rok je to
horší. Co rok, každý měsíc je to horší! Každý týden je to horší!“
„Uklidněte se, slečno Dangerová,“ zjevil se za nimi profesor
Grape jako duch. „Neříkal vám snad ředitel minule jasně, že se nemáte
rozohňovat v jídelně? Mohla byste se vznítit a to by byla nenahraditelná
ztráta.“
„Třeba by aspoň chytla i tahle pitomá škola,“ zavrčela
Hormona.
„Nebuďte drzá, odeč…“
„No jo, já vím. Zítra mám na školní trest přijít dřív,
odejít pozdějc,“ mávla rukou Hormona a rozzlobeně odkráčela ke dveřím.
„A líp se oblečte, je tam mínus pět stupňů,“ sykl za ní
ještě Grape.
„A ZASE JSTE JÍ NEODEČETL ŽÁDNÉ BODY!“ rozlítil se Garry.
„KDYŽ JSEM DRZÝ JÁ, TAK TO JE HNED ‚ODEČÍTÁM POBLILVÍRU PADESÁT BODŮ ZA VAŠI
DRZOST, POKERE‘, ‚MÍNUS TŘICET BODŮ PRO POBLILVÍR ZA VAŠE NEMÍSTNÉ CHOVÁNÍ,
POKERE!‘ UŽ TOHO MÁM DOST!“
„ODEČÍTÁM POBLILVÍRU PADESÁT BODŮ ZA VAŠI DRZOST, POKERE!“
štěkl na něj Grape. „A DALŠÍCH MÍNUS TŘICET BODŮ ZA VAŠE NEMÍSTNÉ CHOVÁNÍ! A
PANU VLEZLÝMU ODEČÍTÁM DESET BODŮ ZA TO, ŽE MLUVÍ S PLNOU PUSOU!“
„Fdych chem nich nehech,“ bránil se Von. „Fakva!“
…
„Vyrážíme do Húdlar?“ zeptal se Garry, když Von konečně
vyprázdnil všechny talíře v dosahu.
„Já do Húdlar nemůžu ani náhodou,“ zasmrkal smutně Von.
„McDonaldová chce, abychom celý den trénovali. Jako kdyby to bylo něco platné!
Máme nejhorší tým, jaký jsem kdy zažil. Bumbrlíková zakázala fotbal tolika
lidem, že…“
„TŘEBA MNĚ!“
„…že za nás musí hrát 8 prváků a jednoho hráče jsme si
museli dokonce vzít na hostování z Brzybolu. Nechápu, proč to nezabalíme
rovnou,“ povzdychl si. „Jsme akorát k smíchu.“
„Co to plácáš, Vone! Vždyť vedete tabulku,“ uklidňoval ho
Garry a začal počítat na prstech. „Porazili jsme Zmizeluzel i Peklospár a
remízovali s Brzybolem, takže máme sedm bodů. Zmizeluzel porazil Peklospár
i Brzybol a má šest bodů. Což je jednak míň a jednak máme výhodu, že jsme
vyhráli vzájemný zápas. Brzybol a Peklospár jsou ze hry, ti mají jen nějaký ten
bod za remízy. Takhle dobře jsme snad sezónu ještě nikdy nerozehráli! A máme i
vysoké skóre – 12:10, nemusíte mi děkovat – což nám v tabulce při rovnosti
bodů může jedině pomoct. Kdybychom měli lepšího brankáře, budeme
neporazitelní!“
„Tak to ti teda fakt děkuju,“ zabručel Von. „Co budeš
vlastně dělat ty?“
„Mám rande s Norou.“
„A Nora to ví?“ zahučel Von.
Vzápětí se Von otráveně vydal na fotbalové hřiště, zatímco
Garry si nonšalantně ulízl vlasy a zamířil k autobusu, který je vezl do
Húdlar.
…
„Ahoj, krásko,“ přitočil se Garry k Noře, která
nervózně postávala u húdlarské brány.
„Ahoj?“ odvětila mu nervózně.
„Tak jdeme?“ nabídl jí rámě.
„My? Spolu?“
„Jasně,“ usmál se Garry. „Máme přece dneska rande.“
„My? Spolu?“
„Určitě, mám to v diáři,“ přikývl suverénně Garry.
„Chceš jít k Sedmi kulím nebo do té druhé restaurace, co nevím, jak se
jmenuje? Nebo snad do Honigstumu?“
„No… víš…“ poodstoupila opatrně Nora. „Já, vlastně tady mám
rande s Igorem… ukázalo se, že to bylo nedorozumnění, že vlastně vůbec…
vypadá to, že Igor je živý, takže…“
„TO NENÍ PRAVDA! IGOR JE MRTVÝ! VIDĚL JSEM, JAK HO DOKROT
VRLMRTRDRST ZABIL!“
„Mluvíte o mně?“ ozval se za Garrym dutý hlas.
„O mrtvých jen dobře,“ zabručel Garry. „Jinak bych ti řekl
něco od plic! A teď padej! Mám tady rande s Norou!“
„Noro?“ zbledl Igor ještě více než obvykle. „Už mě to
nebaví! Půl roku se mi vyhýbáš a teď mě takhle ponížíš? Rande s Pokerem?“
odplivl si a odkráčel pryč.
„Vidíš, jak se šourá,“ upozornil Garry. „Ten je určitě
mrtvý. Tak co, jdeme?“
„Ale…“
„Pojď, nemáme na to celý den,“ vzal ji za ruku a zamířil
k penzionu. „Dáme si nejdřív něco k jídlu.“
„Nemám hlad,“ protestovala chabě Nora.
„Ale já jo, Von mi snědl snídani,“ postěžoval si Garry.
„On tady není?“ rozlédla se Nora, snad v naději, že by
ji Von Garryho zbavil.
„Musí trénovat,“ vysvětlil Garry. „Poblilvírské mužstvo má
celodenní přípravu. Zápas s Brzybolem bude už za čtyři týdny.“
„Brzybol byste měli porazit,“ usoudila Nora. „Málem jsme je
na podzim porazili i my, a to je co říct. Vedli jsme už 2:0, ale pak proti nám
odpískala Hooková penaltu a…“
„Ta byla přísná!“ přikyvoval nadšeně Garry. „To jsem ještě
neviděl. Bylo to snad metr před vápnem a přísahal bych, že Roháč se ho ani
nedotkl, ale… no, popravdě, tehdy jsem se radoval, protože Michal Roháč je
idiot!“
„Proč?“
„Protože chodí nebo chodil s Támhletou,“ ušklíbl se
kysele Garry, zatímco se posadili k volnému stolu v rohu restaurace. „A
Támhleta a já… no, to je jedno, letos balím tebe,“ zamumlal.
„Chceš si dát něco k jídlu?“ prohlédla si Nora zběžně
jídelní lístek. „Já si dám asi jenom čekankový salát.“
„Čekankový? To se dá jíst? Copak jsi králík?“ divil se
Garry. „Já si dám asi toho pikového krále. A hranolky XXL.“
„Pikového krále?“ vyprskla by Nora, kdyby už jim přinesli
aspoň pití. „Ale to je menu pro čtyři až šest osob!“
„Mám pocit, jako bych snad týden nejedl,“ postěžoval si
Garry. „Ten zrzavý drtič odpadků mi všechno sežere! Ve školní jídelně mi to
snad ani tolik nevadí, ale…“
„Fotbal ti chybí, viď?“ změnila téma Nora.
Zasněně se podíval na podtácek, který měl z jedné
strany reklamu na pivovar a z druhé motiv fotbalového míče. „Ani nevíš,
jak moc.“
„Vzpomínáš, jak jsme ve třetím ročníku hráli proti sobě?“
zasmála se Nora.
„V druhém,“ opravil ji bezděčně Garry.
Fotbal jim vystačil k hovoru, než přišla čísnice a
vyslechla jejich objednávky. Bohužel Garry v jídelním lístku přehlédl, že
pikový král se musí objednat 24 hodin dopředu, takže si po desetiminutové hádce,
při které pozurážel všechny zaměstnance restaurace a jejich příbuzné do třetího
kolena, objednal kotlík guláše a k tomu pecen chleba.
Když dostali jídlo, vešla do restaurace skupina
zmizeluzelských děvčat.
„Po… poker? A nějaká Číňanka!“ zachechtala se Aneta
Alzheimerová.
„Zlepšuješ se, Aneto,“ poplácala ji po zádech Milena
Buďstřídavá. „Tedy, Nguyenová, nemáš zrovna nejlepší vkus!“
„Já věděla, že jsem si měla vzít tu červenou halenku,“
vzlykla Nora. „Modrá mi nesluší…“
„Nemáš nejlepší vkus na muže!“
„Samozřejmě, že ne, vždyť je to žena,“ bránil ji Garry. „Já
mám docela dobrý vkus, na muže,“ ukázal na své oblečení. „Černá se hodí ke
všemu.“
Milena něco zamumlala o idiotech a zmizeluzelské dívky se
odebraly do protějšího rohu místnosti.
„Tam kam půjdeme teď?“ odříhnul si Garry, když dojedli a
zvedli se.
„Ale… je mi to jedno,“ pokrčila rameny Nora. „Kolik je hodin?“
„Dvanáct,“ mrkl Garry na displej mobilu. „Hm… dvanáct? Mám
takový pocit, že mi někdo říkal, že ve dvanáct… to je jedno.“
Uprostřed návsi se zastavili u nástěnky. Byly na ní vyvěšeny
portréty uprchlých Smrtikibiců a informace o odměně za informace vedoucí
k jejich dopadení.
„Je to divné, nemyslíš?“ poznamenala Nora tiše a prohlížela
si fotografie Smrtikibiců. „Vzpomínáš, když utekl Sirénus Flek? Húdlary i
školní pozemky byly plné černých serifů, kteří ho hledali. A teď zdrhlo
dvaatřicet Smrtikibiců a nikde nevidíš ani jednoho černého serifa.“
„PŘESNĚ TAK, TO ŘÍKÁM POŘÁD!“ souhlasil rozhněvaně Garry.
„UPRCHNE SKUPINA NEBEZPEČNÝCH ŠÍLENCŮ A VŠEM JE TO ÚPLNĚ JEDNO!“
„Možná je to vlastně i tím, že černí serifové uprchli taky a
přidali se na stranu Ty-tušíš-koho,“ napadlo pak Noru.
„NA TOM NĚCO BUDE! A TO JE VŠEM TAKY ÚPLNĚ JEDNO!“
„Poslyš… nedal by sis šálek kávy?“ navrhla nesměle Nora.
„Nebo možná spíš něčeho na uklidnění?“
„Možná,“ přikývl nejistě Garry. „Ale kde?“
„Asi v Honigstumu,“ ukázala Nora. „Stánky jsou zavřené.
Vánoční trhy už skončily a velikonoční ještě nezačaly.“
V Honigstumu bylo ještě přecpaněji, než jindy, a to tu
ani nebyl Von. Pod stropem visela valentýnská výzdoba složená z růžových a
modrých srdíček, řetězů z čokoládových bonbónů a neidentifikovatelných
blikajících červených věcí. Regály byly přecpané valentýnskými dortíčky,
pusinkami, větrníky, věnečky a jinými sladkostmi. U pokladny byla fontána
s horkou čokoládou (bezedný hrnek jen za 1 modrý žeton).
„Von se zabije, až mu to budu vyprávět,“ ušklíbl se Garry.
„Je to tu hezoučké, co říkáš?“ usmála se spokojeně Nora.
Garry se zadíval na kývající se zlaté andílky na stolech.
„Už jsi byla u Bumbrlíkové v kabinetu? Mohlo by se ti tam líbit.“
„Co si dáte, milánkové?“ oslovil je se špatně hraným úsměvem
majitel.
„Dvě kávy, prosím,“ odpověděla Nora.
„A jeden bezedný hrnek horké čokolády,“ doplnil ji Garry. „A
dva indiánky, dva věnečky, dvě rakvičky a jeden malinový dort
s marcipánovými srdíčky. Celý samozřejmě, ne jen kousek! A dva velké
zmrzlinové poháry!“
Majitel se k němu podezřívavě naklonil a zatahal ho za
vlasy. „To není paruka?“ podivil se „Omlouvám se, myslel jsem, že… vy nejste
Vlezlej?“
„Zatím ne,“ zamračil se Garry.
„Zatím ne?“ zamračila se Nora.
Garry vyhodil skupinku prváků od stolu v rohu, aby se
mohli posadit. Seděli potichu, protože Garry nezvládal mluvit s plnou
pusou, v Honigstumu byl takový hluk, že by stejně neslyšeli vlastního
slova, Nora znechuceně sledovala, jak se u vedlejšího stolu líbá kapitán
peklospárského fotbalového mužstva Rohan Dejvíc s pohlednou plavovláskou.
„Brownie?“ zamrkal překvapeně Garry, když sledoval její
pohled.
„Copak už jsi toho neměl dost?“ divila se Nora. „I když mají
brownie se skořicí, chceš?“
„Ne, já myslel… teda, dám si rád… ale myslel jsem…,“ kývl
nenápadně směrem, kam se před chvílí dívali.
„Je to nechutné,“ přikývla Nora. „Víš, že mě taky zval na
schůzku? Je to pár týdnů. Já ho ale odmítla.“
„Zjevně jsou holky, které neumí říct ne,“ zaskřípal zuby
Garry.
„Ale já jsem řekla ne!“
„VŠAK JSEM TAKY NEMYSLEL TEBE! NECHCEŠ RADŠI DOJÍT PRO TY
BR…SUŠENKY? A VEZMI JEŠTĚ JEDEN TEN ZMRZLINOVÝ POHÁR!“
Nora zkřivila rty, ale zvedla se a zamířila k pokladně.
Ke Garrymu se otočil nenápadný muž v černém, který dosud věnoval veškerou
pozornost vystaveným dortům.
„Ahoj Garry, nedal by sis kousek čokolády?“
…
„Tak půjdeme ještě k Sedmi kulím?“ navrhl Garry, když
vyšli zpět na zamrzlou náves.
„Neměli jsme toho už dneska dost?“
„Nechci už nic jíst,“ zavrtěl hlavou Garry. „Jenom bychom
zašli na pivo, mám teď hroznou žízeň!“
„Pivo na zmrzlinu?“ otřásla se Nora, ale nechala se Garrym
vtáhnout do dveří nejneproslulejší húdlarské občerstvovny.
„Tady jsi!“ vyskočila od malého stolku vedle výčepu
rozčíleně Hormona Dangerová. „Copak jsem ti neříkala, ať přijdeš ve dvanáct?“
„Vážně?“ podivil se Garry.
„Ty máš dneska schůzku s Dangerovou?“ vykoukla zpoza
jeho ramene Nora. „Co to má znamenat?“
„Ty jsi taky měla schůzku s Igorym a já kvůli tomu
nedělal scény,“ odbyl ji Garry. „Navíc s Hormonou nic nemám. Ona by se mě
nedotkla ani desetimetrovou tyčí na dráždění opic!“
„Za to ty by ses jí dotkl rád, co?“ založila si Nora ruce
v bok. „S kolika dalšími máš ještě schůzku potom?“
„Ve tři s Palmou a Pastou a v pět s Brownie,“
vypočítal Garry. „Ale to možná ještě zruším, když jsem ji viděl s tím
Dejvícem,“ naznačil pantomimicky zvracení.
„Sbohem, Garry!“ otočila se Nora na podpatku a s pláčem
vyběhla z hospody.
„Možná by ses vážně měl odnaučit odpovídat na řečnické
otázky,“ zauvažovala Hormona.
„Ženské,“ zamumlal zlostně Garry. „Někdy si říkám, že by to
bez nich bylo jednodušší.“
„Nečekáš, že s tím budu souhlasit, že ne?“ zamračila se
Hormona. „A pojď, jdeme do salónku, máme tam něco na práci.“
Garry si dnes už podruhé ulízl vlasy, čímž vytvořil nový
rekord. „Takže… to o té desetimetrové tyči na dráždění opic už neplatí?“ usmál
se s nadějí v hlase. „Nejsem proti, ale pochop, balím Noru, budu si
brát Támhletu, takže půjde jen o fyzický… AU! TYS MI DALA PĚSTÍ DO NOSU! TEČE
MI KREV!“
Hormona si otřela ruku do kapesníku a vstrčila ho do
salónku.
Tam se nacházela společnost, kterou Garry nečekal. Popravdě,
nečekal zde žádnou společnost, ale méně by ho překvapil Nigrus Trumpál
v dámském spodním prádle a Marfuša Malejfujová zase v pánském.
U lahve polenského ryzlinku[6]
seděly v salónku Hanka Hatebadová a Irrita Hrdličková, reportérka Betlu, nejčtenějšího karbanického
deníku.
„Dáš si víno?“ usmála se na něj přes černou ofinu Hanka
Hatebadová. „Je úplně boží! Lovískuju ho!“ ucucla si s blaženým výrazem.
„Posaď se, ať nám nevyneseš bytí v posteli,“
nasměrovala ho Hormona. „Kdyby ses nezdržoval s Norou, už jsme to mohli
mít vyřešené.“
„S Norou?“ zareagovala okamžitě Irrita a zadívala se na
Garryho. „S nějakým děvčetem?“
„I kdyby se Garry scházel s Crackem Malejfujem, tak vám
do toho nic není,“ zchladila ji Hormona.
„Ale nescházím,“ považoval za nutné dodat Garry. „O co tu
vlastně jde?“ rozhlédl se po obskurní společnosti.
„Sešli jsme se na víno,“ uchichtla se Hanka a Garry si
uvědomil, že ji dnes poprvé viděl se smát. „Já se tak těším, až budu mít zítra
kocovinu, bude mě bolet hlava, bude se litovat, skučet do polštáře a…“
„To se mi tady slečinka Dokonalá snaží už dobrou hodinu
vysvětlit,“ ušklíbla se Irrita Hrdličková.
„Chápu. Hanka občas mluví dost nesrozumitelně,“ pokýval
hlavou Garry. „Ale dá se na to zvyknout. Pak si to možná i zalovískujete.“
„Ještě jednou někdo řekne slovo lovískovat a zemře krutou a bolestivou smrtí,“
odtušila Hormona. „A slečna Dokonalá jsem já, Garry!“
„Ty?“ otřásl se Garry. „Vždyť pořád mluvíš, pleteš se lidem
do života a ani tě nezajímá fotbal! Máš akorát velká… hm… co jsem to chtěl
říct?“
„Chtěl ses omluvit za to, že ses narodil,“ odsekla Hormona.
„To jsem chtěla já,“ pípla Hanka. „Moc mě to mrzí! Ale
slibuju, že na tomhle bídném světě nebudu strašit dlouho,“ přejížděla si
zamyšleně ubrouskem po zápěstí.
Garry měl mezitím čas si pořádně prohlédnout Irritu
Hrdličkovou. Letní zadržení se zjevně podepsalo na jejím zdraví. Krátce potom, co
se s ní Garry konečně sblížil, byla zatčena a obviněna z trestného
činu pomluvy, kterého se měla dopustit svými články o Garrym. Přes Trumpálovy
intervence u soudu však vyvázla jen s podmínkou a vrátila se na své místo
v redakci Betlu. Byla ale výrazně pohublá, měla prořídlé vlasy a podle
odrůstajících konečků si je ani nestíhala pravidelně barvit, nemluvě o pobledlé
pleti.
„Je určitě hezká, co?“ zaševelila na Garryho Irrita.
„Kdo?“
„Ta Nora, přece,“ sykla Irrita, ale Garry jí nevěnoval
pozornost. Teda, věnoval jí pozornost, ale ne tomu, co říká. Pátravě sledoval
její svetr, protože si všiml, že Irrita pohubla na těch nejnevhodnějších
místech.
„Ještě slovo o Garryho milostném životě a celá naše dohoda
padá! A myslím to smrtelně vážně,“ vypálila podrážděně Hormona.
„Jaká dohoda?“ ušklíbla se Irrita a znechuceně vyplivla
doušek polenského ryzlinku do květináče za sebou. „O žádné dohodě jste se zatím
nezmínila, slečno Nedůtklivá!“
„Protože Hanku vůbec nepustíte ke slovu,“ zabručel Garry. „A
vůbec není tak nedůtklivá, jak vypadá. Je to docela milá… hm… bytost.“
„Milá… hm… bytost?“ rozzářily se Hance oči. „Něco tak
hezkého mi ještě nikdo neřekl! To si ani nezasloužím!“ rozvzlykala se.
„Já jsem slečna Nedůtklivá,“ nevydržela to Hormona.
„Ty?“ podivil se zase Garry. „Vždyť ty přece… a jo, to
vlastně dává smysl.“
„Jenom jsem vás chtěla upozornit, že nebudete psát o Garrym
a o mně žádné příšerné výmysly,“ řekla lhostejně Hormona.
„Letos už o Garrym otiskli příšerných nesmyslů ažaž, ani
jsem jim nemusela pomáhat,“ zašklebila se Irrita a zamyšleně se na něj otočila.
„Jaké to je, Garry! Připadáš si zrazený? Soudíš se s někým o miliony? Jaké
to je, když nemůžeš hrát fotbal? Co si myslíš o tom, že poblilvírským kapitánem
je Von Vlezlej? Ničí ti život zlý profesor Grape?“
„Ty mě špehuješ?“ zvedl Garry podezíravě zrak k jejím
očím.
„Ne, jen čtu pravidelně oběžníky Neřádu.“
„TY JSI TAKY V NEŘÁDU? ŽE MĚ TO VLASTNĚ NEPŘEKVAPUJE!
JEDINÝ, KOMU SE TADY NIC NEŘEKNE, A ZE VŠEHO HO VYNECHAJÍ, JSEM JÁ! DOKTOR
VRDLMRSMRST SE VRÁTIL!“
„Takže je to pravda?“ zamrkala Irrita Hrdličková. „Byl jsi
opravdu u toho?“
„Nejsem jediný, kdo to viděl,“ zavrčel Garry. „Byl tam ještě
Igor Igory, můžeš se ho… teda mohla by ses ho zeptat, kdyby nebyl mrtvý.“
Irrita Hrdličková se nechápavě podívala na Hormonu. „Myslela
jsem, že Igor Igory je ten bledý mladík, co mě balil u vchodu. Co bojoval o
Ohnilý pohár.“
Hormona přikývla. „To neřešte.“
„NO JASNĚ! IGOR JE MRTVÝ, ALE MI TO NEBUDEME ŘEŠIT A NECHÁME
HO STRAŠIT PO CHODBÁCH, JAKO BY SE NIC NESTALO! KDYBY HO ASPOŇ NEPOUŠTĚLI DO
JÍDELNY, VŽDYŤ JE TO NEHYGIENICKÉ, JÍST S MRTVOLOU!“
„Od kdy se staráš o hygienu?“ přerušila ho Hormona.
„Ode dneška,“ ulízl si Garry vlasy potřetí. „Dokonce jsem si
i vyčistil zuby.“
„To já si nečistím zuby. Chci je mít úplně černé!“ zapištěla
Hanka.
Irrita Hrdličková do sebe kopla plnou skleničku ryzlinku.
„Tak se dáme do práce. Palcový titulek: Poker
vznáší obvinění! A k tomu podtitulek: Garry Poker jmenuje Smrtikibice mezi námi! Pak tvoje fotografie,“
vycvakla si ho, jak ochutnává polenský ryzlink, a text: „Duševně nevyrovnaný teenager, osmnáctiletý Garry Poker, který přežil
útok Vy-tušíte-koho, včera vzbudil bouři nevole, když označil vážené a vysoce
postavené příslušníky karbanického společenství za Smrtikibice…“
„Proč pijete skřetí moč?“ skočil jí do řeči Garry, kterého
obsah článku ani za mák nezajímal.
„Řekla jsem, že chci to nejlepší víno, které mají,“
zamračila se Hormona. „A píše se na tom ryzlink. A je tam dokonce rok vydání!“
„Rok vydání?“ uchechtla se Irrita. „To je víno, ne knížka.“
„A píše se tam taky výběr z bobulí,[7]“
bránila se Hormona. „Zní to fajnově. Nerozumím tomu,“ připustila neochotně.
„Víno musíš vybírat podle ceny,“ sáhl Garry po nápojovém
lístku. „Třeba tohle: Šapitó di paf,
tři stříbrné. Hospodo!“
„Já si dám asi radši pivo,“ zamračila se Hormona.
„Já si dám jenom minerálku, jsem tady autem,“ řekla Irrita
Hrdličková.
Garry se podíval na Hanku. „Tak to budeme muset vypít ve
dvou.“
„Já si dám jenom svoje slzy,“ smrkla Hanka.
„A nějak mi vyhládlo. Hospodo!“ zavolal znovu Garry.
„Kdo je u vás hospoda?“ vloudala se do salónku madam
Roberta.
„Jedno šapitó, jedno pivo, jednu minerálku, jedny slzy,
jedny utopence, jeden hermelín, jednu klobásu a jeden chleba. Celý chleba,
samozřejmě.“
„On má přijít ještě Von?“ vyděsila se Hormona.
„Doufám, že ne,“ usmál se Garry.
„Co po mně teda chcete napsat?“ zeptala se Irrita
Hrdličková. „Vážně chcete, abych napsala, co Garry říká o
Tom-jehož-jméno-neumíme-vyslovit?“
„Ano,“ přisvědčila Hormona. „Chci, abyste napsala pravdu.
Všechno, co se stalo.“
„Pravdu?“ zakuckala se Irrita. „Sakra, my jsme Betl. Myslíte
si, že bychom se stali nejčtenějším karbanickým deníkem, kdybychom psali
pravdu? Všechno, co se stalo, brr!“
„Co pořád máte s tím nejčtenějším karbanickým deníkem?
Vždyť karbanické deníky jsou jen dva,“ řekla Hormona.
„A co EmOTaY?“ rozplakala se Hanka.
„Proč je tady vlastně s námi, Hormono?“ osmělil se
Garry.
„Brečela přede dveřmi, bylo mi jí líto,“ vysvětlila Hormona.
„Já… nechci překážet! Vůbec jsem sem nechtěla!“
Dovnitř opět vešla madam Roberta a přinesla jejich
objednávku.
„K tomu šapitó mi přineste ještě dvoulitrovou kolu, kýbl
ledu a nějakou velkou sklenici,“ usmál se Garry. „A brčko!“
„Řeknete mi konečně, co mám napsat do toho článku?“ ozvala
se zase Irrita Hrdličková, zatímco znechuceně sledovala Garryho, jak si cpe
celý nakládaný hermelín do úst. „Na tohle nemám celý den.“
„Já na to mám celý den,“ zabroukala Hanka. „Můžu dát článek
o Garrym do EmOTaYe! Ale nevím, kdy by to mohlo vyjít, můj bratr dává právě
dohromady skvělý článek o tupých žiletkách. Možná příští měsíc.“
Garry
se nakonec dostal i k tomu, aby Irritě Hrdličkové vylíčil své zážitky
s Doktorem Vrdlmrsmrstem, informace o Smrtikibicích, kteří se zúčastnili
letní valné hromady. Dokonce se i na chvíli uklidnil, protože měl příležitost
vylíčit svůj pohled na věc a vypadalo to, že ho někdo bere vážně, i když to
byla Irrita Hrdličková a Hanka Hatebadová.
[1]
Garrymu ten večer pracovala fantazie skutečně bujně.
[2]
Ale nic.
[3] O
nehodě se psalo ve článku skrytém na stejné stránce, kde se nachází rubrika Smějeme se s dívkou Betlu, takže se k němu
Garry kvůli samému odbočování od děje už nedostal.
Proto aspoň ve stručnosti pro ty, co přečtou úplně
všechno, včetně poznámek pod čarou: Kamélius Fuč nechal na ministerstvu zrušit
odbor karbanického školství, protože tam všichni spolupracovali
s Trumpálem. Na opuštěné chodbě začalo strašit. Dva zaměstnanci se tam
odvážili a skončili vážně zranění v nemocnici u Sv. Dyndy. Jednoho
z nich se nyní pokusil někdo dorazit. Na místě se našla palička na maso,
váleček a skvrny od boloňských špaget a jedna rozšláplá raviola (i když ravioli
se takhle asi neskloňují).
Ten zaměstnanec se jmenuje Bedřich Bodrý. Garry, Von a
Hormona o něm ale nikdy neslyšeli, protože v nemocnici u Sv. Dyndy nebyli.
[4]
Celé zadní čtvrtině.
[5]
Přitom standardní hodina trvá tři čtvrtě hodiny.
[6]
Polenský ryzlink vyrábí madam Roberta z hroznů, vypěstovaných Hybridem na
prosluněném severozápadním svahu za hájenkou. Je vyhledávaný všemi vinařskými
masochisty jako to nejodpornější víno, které kdy zrodila tato země (a ostatně i
jakákoli jiná země). Polenský ryzlink vznikl – podle Hybridova tvrzení –
zkřížením vlašského ryzlinku s modrým Portugalem, bolševníkem velkolepým a
bourcem morušovým. Vyznačuje se světlou modrošedou barvou, vůní zatuchlé myšiny
a chutí čerstvě pomočeného bodláčí s podtóny špinavých hadrů a
chlorovodíku. Jde o jediný známý alkoholický nápoj, který Hybrid odmítá pít.
Každoročně se urodí nejvýše 10 lahví, z toho 5
pravidelně kupuje Nigrus Trumpál jako dary pro návštěvy z ministerstva a
zahraniční delegace.
[7]
Výběr z bobulí znamená, že Hybrid po očesání vinného keře vybere
z bobulí listí, brouky, jehličí a všechno ostatní, co se mu tam při
sklizni připletlo.
1 komentář:
Výběr z bobulí :-D :-D
Okomentovat