Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

sobota 5. září 2015

5-18: Bimbo v šachu

Kapitola osmnáctá, v které se Garry dozví spoustu nových informací o zlých, vyšinutých a úchylných individuích.

Bimbo v šachu


Návrat z hor

Druhý den je čekalo to, na co se Garry vůbec netěšil, a od návštěvy profesora Grapea se toho přímo děsil – zpáteční cesta do školy.
„Grape tě opravdu chce doučovat?“ otřásl se Von nad poslední snídaní na Rysí boudě. „Co by tě tak mohl doučovat?“
„Rozdávání, míchání, herní styl, herní taktiku, karetní triky, mariáš, závazky, žolíky, kanastu, bridž, záchod, přebíjenou…“ vypočítala Hormona.
„Ale proč?“
„Protože Garry nic z toho neumí?“ navrhla Hormona.
„To přece není důvod!“ protestoval Von a zatvářil se vyplašeně. „Kdyby nás učitelé měli doučovat jen proto, že něco neumíme…“
„…nedělali by nic jiného,“ dokončila Hormona.
„Je to na Trumpálův příkaz,“ zamumlal Garry. „Myslel jsem, že Trumpál je na mojí straně!“
„A to se Grape nezmínil, co tě bude doučovat?“ divil se Von.
Garry otráveně odložil lžíci. „Nějakou vnitrobranu nebo co… takový nesmysl,“ zachmuřil se.
„No samozřejmě!“ vyskočila Hormona. „To je přece úplně jasné! Musím jenom…“
„Do knihovny?“ nadhodil Garry.
„Jasně, že do…“ Hormona se zarazila a posadila se. „Myslím, že to počká, až se vrátíme do školy, tam mají lepší knihovnu o karbanických vědách. Tady mají ve společenské místnosti akorát kvarteto s obrázky Krkonoš a to by mi k ničemu nebylo.“
Ani netušila, jak moc se mýlí.
Krátce před polednem zahoukala před chatou rolba. Všichni se překvapeně vyhrnuli ven, kde před rolbou čekali Rohn Lotkien s Maybelline Toníkovou (momentálně Fialovým vlasem) a usmívali se na ně.
„Nastupovat!“ prohodil Lotkien. „Za hodinu musíme být dole ve Špindlu, čeká tam na nás záchranný trolejbus.“
„Malá pozornost od Trumpála,“ dodala Toníková. „Asi mu záleží na tom, abys dorazil v pořádku do školy.“
Garry nenápadně ustoupil půl kroku zpátky, pod velký kývající se rampouch na okraji střechy. „Byla by opravdu škoda, kdyby se mi něco stalo a musel bych tu zůstat,“ přikyvoval, ale najednou se rozkřičel: „TAK TRUMPÁLOVI ZÁLEŽÍ NA TOM, ABYCH BYL V POŘÁDKU?! KDYBY TO BYLA PRAVDA, NIKDY BY NETRVAL NA TOM, ABY MĚ GRAPE DOUČOVAL NĚJAKOU PŘIBLBLOU VNITROBRANU!“
„Koukám, že Australus už tady byl,“ otočil se Lotkien k Fialovému vlasu. „To je dobře. Popravdě, bál jsem se, že to budu muset říct Garrymu já.“
„A TEN RAMPOUCH MĚ TAKY LEZE KRKEM!“ ječel dál Garry. „JAK MOC MUSÍM ŘVÁT, ABY KONEČNĚ SPADNUL A OMRÁČIL MĚ! UÁÁÁ!“
„Jsme v národním parku, měl by ses ztišit,“ mírnil ho Lotkien, „nebo tě uslyší Sojka práskačka a Krakonoš nás tady všechny zasype lavinou.“
Přes Garryho pokračující protesty nakonec přinesli všechna zavazadla, naložili rolbu a nastoupili. Za chvilku se rozjeli dolů svahem. Garry se ještě pokoušel opakovaně začínat rozhovory na různá nepříjemná témata, ale vytrvalý hluk rolby dokázal přehlušit i jeho řev.
„A hrome!“ uvítal je na parkovišti překvapený hlas řidiče záchranného trolejbusu Ulfa Uličky, který překvapeně ukazoval na Garryho. „To je Debil!“
Když potlučeného Uličku ošetřili a s pomocí váčku žetonů přesvědčili, aby jim dovolil nastoupit, mohli pokračovat v cestě.
„Vypadá to, že se budeme muset rozdělit,“ prohlásila Toníková, když se rozhlédla po interiéru vozidla. „Já, Támhleta, Támhletenhle, Tadytenhlecten, Tenerifos, Ounennéz a Brownie půjdeme dozadu, Rohn zůstane tady vepředu s ostatními.“
„Mám lepší nápad,“ navrhl Garry. „Já, Támhleta, Brownie a Hormona půjdeme dozadu a vy ostatní zůstaňte tady. A kdyby chtěl někdo projít dozadu, tak ho tam nepouštějte!“
„Ne!“ zakřičelo na Garryho víc hlasů, než by mu bylo milé.
Támhleta se zaraženě rozhlídla. „A kde jsou vlastně naši?“
„Vždycky jsem se chtěl projet záchranným trolejbusem,“ mžoural Von z okýnka a znuděně pozoroval krajinu, která je pomalu předbíhala, „ale koukám, že jsem o nic nepřišel. Proboha, proč musíme jet takovým křápem!“
„Tak hele,“ osočil se na něj Ulf a zamračil se do vnitřního zpětného zrcátka, „po týhle zastávce už bude Polná. Jsme tam coby dup! Jenom vysadíme paní Mršinovou, necejtí se totiž zrovna nejlíp…“ Trolejbus pomaličku přibrzdil u krajnice a otevřel dveře. Venku chumelilo a začínalo se stmívat, nicméně odhadovali, že se nachází v nějaké bohem zapomenuté vesnici v Železných horách.
„Ta pošahaná punkerka mi připlatila, abychom byli v Polné co nejdřív, takže teď na to můžeme konečně šlápnout!“ rozzářil se Ulf Ulička, když se za paní Mršinovou zaklaply dveře, a trolejbus se s tichým bzučením začal plazit do prudkého kopce.
„To je zvláštní,“ zamyslel se Garry, „když jsem jel záchranným trolejbusem minule, paní Mršinová v něm byla taky.“
„Špehuje pro Ty-tušíš-koho, to ví každý,“ zašeptal opatrně Lotkien.
„VY MĚ NECHÁTE KLIDNĚ SEDĚT JEN PÁR METRŮ OD SLUŽEBNICE DOKTORA VRDLMRSMRSTA?“ vykřikl Garry. „TRUMPÁLOVI NA MNĚ VŮBEC NEZÁLEŽÍ! NEJDŘÍV MI SEŽENE DOUČOVÁNÍ U GRAPEA A TEĎ TOHLE! TEN STARÝ ŠÍLENEC MĚ POUŽÍVÁ JEN JAKO NÁVNADU! TO JE TO JEDINÉ, NA CO JSEM NEŘÁDU DOBRÝ!“
„Sklapni, Garry!“ umlčel ho Lotkien. „Nemůžeš takhle roztrubovat do světa informace o plánech Neřádu! Nikdy nevíš, kdo tě poslouchá!“
„Jak to myslíte – plány Neřádu?“ zarazila se Hormona. „Chcete snad říct, že Garry má pravdu?“
Lotkien nasucho polkl. „S tím doučováním. To je plán Neřádu. Doučování. Garry se musí naučit vnitrobranu. Ne to ostatní… to jsou samozřejmě všechno nesmysly… Garry a návnada – taková pitomost!“
„Co je vlastně na vnitrobrana? A proč je tak důležitá, že kvůli ní musím trpět s Grapem?“ zeptal se Garry, už normálním hlasem.
„Trumpál se obává o tvoje duševní zdraví…“
„Já se taky obávám o svoje duševní zdraví, když mám každý týden přetrpět dvě hodiny navíc s Grapem!“ přerušil ho Garry.
„Neskákej mi do řeči, Garry,“ řekl Rohn Lotkien. „Jde o to, že tvoje podvědomí je nějakým záhadným způsobem propojeno s Ty-tušíš-kým. Tvá vidina úrazu pana Vlezlýho teď před svátky byla do puntíku přesná, Garry! Všechno se odehrálo tak, jak jsi Trumpálovi popsal. To ředitele dost vyděsilo… navíc, nebylo to poprvé, co jsi měl takový sen. Začalo to už v létě.“
„Jak to víte?“
„Musel ses o tom zmínit Sirénusovi,“ mávl rukou Lotkien. „Nebo jsi to možná letmo zmínil v nějakém prostoru, kde má Trumpál nastrčenou štěnici. Každopádně je to velice nebezpečné. Doktor Vrdlmrsmrst by tě mohl pomocí takových snů nalákat do pasti, podstrčit ti špatné informace nebo tě možná úplně ovládnout!“
„Nevěřím na žádné telepatické nesmysly,“ zkřivil Garry tvář.
Lotkien si poklepal na nos. „Ani my ne. Podle Trumpála na tebe musí Ty-tušíš-kdo cílit nějaké podprahové signály – něco podobného jako ta kazeta v tvém druhém prvním ročníku. Naše nejnovější teorie je, že se mu vždy podaří podstrčit do tvé blízkosti nějaké malé rádio. Ty všechno slyšíš v přímém přenosu, zapojíš to podvědomě do svého snu a…“
„A Grape mě teda bude učit co?“ utrhl se na bývalého profesora Garry. „Prohledávat si postel? Nosit špunty do uší? Protože to by byla ztráta času, to už mě těmi svými nudnými hodinami naučil dávno!“
„Ne. Bude tě učit různé techniky ovládnutí vlastní mysli, zásahy do podvědomí, různé relaxační cvičení mozku a tak.“
„NEDOVOLÍM, ABY SE MI TEN ŠÍLENEC GRAPE HRABAL V HLAVĚ! Co když mě zhypnotizuje a přinutí mě, abych tančil nahý na střeše Černého domku s trumpetou strčenou…“
„Na to není potřeba tě hypnotizovat, to jsi přece udělal loni na Halloween o svojí vlastní vůli,“ otřásla se Hormona při té strašlivé vzpomínce.
„Opravdu?“ podíval se na ni Garry významně. „Co když mě k tomu Grape přinutil?“
„Máš moje a Trumpálovo slovo, že profesor Grape nebude dělat nic, co by ti mohlo nějakým způsobem ublížit,“ uklidňoval ho Lotkien.
„Proč bych měl něčemu takovému věřit?“
„Musíš se naučit důvěřovat úsudku profesora Trumpála a nezpochybňovat ho, ať po tobě chce cokoli, Garry,“ odvětil Lotkien. „Když tě ředitel požádá, aby sis v jídelně stoupl do mísy s okurkovým salátem a zakokrhal, tak to prostě uděláš. Jedině tak můžeme porazit doktora Vrdlmrsmrsta!“
„Na to není potřeba Garryho žádat, přesně tohle udělal loni v lednu, protože v jídelně byla ‚děsná nuda‘,“ řekl Von.
„NECHTĚLI BYSTE VY DVA SKLAPNOUT?“ obořil se na Vona a Hormonu Garry. „KVŮLI VÁM VYPADÁM JAKO NAPROSTÝ MAGOR! Co takhle rovnou tvrdit, že si s oblibou mažu záda lepidlem a pak se válím v záhonu ředkviček za zpěvu Ódy na radost?“
„To bylo jen jednou a byl opilý,“ podívala se na Lotkiena omluvně Hormona. „Chudák Proutková, dodnes si myslí, že jí na zahradě přistáli mimozemšťané.“
„Každopádně,“ skočil jí do řeči Garry pro případ, že by toho snad chtěla prozradit víc, „když si to bude Trumpál přát, klidně se obalím do vánočních řetězů, na hlavu si dám malovaný kastrol od Debilovy babičky a skočím do Pekla…“
„…jako předloni…“
„Vone! Ale nevidím důvod, proč bych měl chodit na nějaké přiblblé doučování ke Grapeovi, které mi navíc ani k ničemu nebude! To mě bude učit, jak si vyčistit hlavu?“
„Tomu taky nerozumím,“ přisadila si Hormona. „Něco takového by Garryho určitě naučil líp třeba Von.“
Rohn Lotkien se k nim naklonil a ztišil hlas: „Celé to vyučování je jen zástěrka. Chceme, aby si Ty-tušíš-kdo myslel, že jsme na špatné stopě! Musí si myslet, že my si myslíme, že on ovlivňuje na dálku tvou mysl, zatímco my víme… chápeš to už?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou zatvrzele Garry. „Proč mě nemůže doučovat třeba Ferblová, Proutková nebo někdo podobně neškodný?“
„Protože nejsou členy Neřádu.“
„Vy?“ zkusil to Garry.
„Musí to vypadat opravdově. Musí být jasné, že bys to dobrovolně nikdy nepodstoupil,“ byl Lotkien neoblomný. „Navíc nejsem učitel a od SRPŠ mám zakázáno vstupovat na pozemky školy jako nebezpečné individuum, které může ohrozit zdravý vývoj jejich dětí.“
„Co McDonaldová? Hooková?“ chytal se zoufalých stébel Garry.
„Cvičení mysli?“ zatvářil se pochybovačně Lotkien. „Kdepak, na ten úkol se – ke tvojí smůle – hodí jenom profesor Grape. Navíc, Doktor Vrdlmrsmrst si myslí, že profesor Grape je jeho věrný následovník, takže…“
„TO JÁ SI MYSLÍM TAKY!“ vyskočil Garry ze sedadla a málem upadl, protože trolejbus se zaskřípěním brzd zastavil v Polné.
„Ředitel profesoru Grapeovi věří, měl bys mu věřit i ty,“ řekl Lotkien.
„Ředitel se taky s oblibou převléká do dámského spodního prádla,“ oponoval Garry, „měl bych to dělat taky?“
„Ne, minulého Valentýna nám to úplně stačilo,“ odkašlala si Hormona.
Středu strávil Garry ve stále se zhoršujících obavách z doučování u profesora Grapea. Vzhledem k tomu, že celý školní den zabírala obrana proti švindlování s profesorkou Bumbrlíkovou, prosedět celý den sklíčeně v lavici a ani nepípnout mu nečinilo jediný problém. Dokonce to mělo i své výhody – výjimečně si u ní nevykoledoval další školní trest.
Náladu mu zhoršovalo i to, že se ho na chodbě a pak i u večeře všichni vyptávali, jestli je večer čeká první povánoční schůzka TA.
„Ne, dnes večer to nejde,“ zavrčel Garry už asi po desáté. „Mám zítra doučování s Grapem a musím se na to psychicky připravit!“
„Ty chodíš na doučování ke Grapeovi?“ zeptal se posměšně Zachariáš Smil. „Pokud vím, Grape normálně nikoho nedoučuje. To musíš být teda pořádný idiot.“
„Nebo génius, když to Grapeovi stojí za to,“ odtušil s úšklebkem Garry.
„Vážně, myslím, že kdybychom Trumpála poprosili, možná by mohl nechat Smila zabít,“ zauvažoval Von. „Za pokus by to stálo.“
„Nech to plavat,“ mávl rukou Garry, kterému momentálně mnohem víc ležel v žaludku profesor Grape. „Je to všechno na…“
„Ahoj, Garry!“ ozvalo se za ním. Otočil se a uviděl Noru Nguyenovou.
„…ho…j. Ahoj,“ vzpamatoval se Garry.
„Počkáme na tebe v knihovně, Garry,“ prohlásila Hormona a táhla Vona pryč.
„V knihovně?“ podivili se jednohlasně Garry, Von i Nora.
„Dobře, tak ve společenské místnosti,“ rezignovala Hormona.
„Měl jsi hezké Vánoce?“ zeptala se Nora, když se Hormoně konečně podařilo Vona odvést mimo doslech.
„Celkem,“ přikývl Garry. „Pravda, dárků jsem čekal trochu víc, stromeček taky nestál za moc a na Rysí boudě samozřejmě neměli kapra, takže nám muselo stačit filé, a to bylo pěkně hnusný, protože plavalo v oleji a… navíc tam bylo na můj vkus kolem až moc Vlezlejch, takže jsem si ani pořádně neodpočinul, a… hm… to je asi tak všechno.“
„U nás doma to bylo fajn,“ řekla Nora poněkud rozpačitě. „Jen na cestě zpátky jsem se u vlaku potkala s Igorovými rodiči a ti mi vyčetli, že si Igora vůbec nevšímám a chovám se, jako kdyby umřel. To bylo dost trapné. Už takhle jsem to měla strašně těžké, vyrovnat se s tím, co se stalo! Chápu, že pro ně to musí být hrozné, když přišli o syna, ale… měli by si konečně přiznat pravdu! A víš, co bylo nejhorší?“
„Ne,“ hlesl Garry po chvilce, když si uvědomil, že Nora domluvila a chce po něm nějakou odpověď.
„Že už z toho začínám šílet!“ roztřásla se. „Po celou dobu rozhovoru s nimi jsem měla pocit, že Igor stojí přímo vedle nich! Už z toho mám všeho halucinace… byla tam mlha, všude stíny. Je mi jasné, že to byl někdo jiný, ale přísahala bych, že to byl on! Úplně mě z toho mrazí…“
„To bude v pořádku,“ položil jí Garry ruku na rameno. „Jsem tady já…“
„A za chvíli se všude objeví valentýnská výzdoba, srdíčka… vsadím se, že to uvidím Igora úplně všude! A nejhorší bude valentýnská návštěva Húdlar!“ pofňukávala.
„Můžu tam jít s tebou,“ navrhl Garry.
„Opravdu?“ rozzářila se Nora.
„Vlastně bych tam s tebou mohl jít už zítra večer,“ navrhl Garry. „Počkej, zítra vlastně nemůžu, mám to pitomé doučování s Grapem…“
„Ty máš doučování s Grapem?“ podivila se Nora.
„Hm, ano…“ připustil Garry. „Totiž… je mi to trochu trapný… nevím, jestli ti to můžu říct. Víš, poprosil mě, jestli bych ho nemohl doučovat poker. Ale nikomu to neříkej, prosím! Nikomu! V žádném případě třeba Brownie, Palmě nebo Pastě! Nechci, aby se to rozneslo po celé škole, diskrétnost, rozumíš?“
„Rozumím,“ přikyvovala Nora. „Takže zítra večer nikam nepůjdeme?“
„Můžeme už dneska, jestli chceš,“ navrhl nonšalantně Garry.
„To by bylo super!“ povyskočila Nora samou radostí. „Ale počkej, jak se chceš dostat do Húdlar večer uprostřed školního týdne? Nikdo nás tam nepustí!“
„Vím o tajné chodbě,“ nafoukl se Garry. „Ostatně, sám jsem ji loni vykopal. Dalo to docela fušku, ale…“

U mistra rozdávání a míchání

Zatímco se středou mohl být Garry spokojen, ve čtvrtek večer nevyhnutelně muselo dojít k nejhoršímu. Mezi večeří a osmou hodinou se Garry opakovaně pokusil různými způsoby vyvolat požární poplach, ale když ani zapálení nástěnky před ředitelnou nevedlo ke kýženému výsledku, nezbylo mu, než se odšourat do sklepení, kde se mezi pavučinami, vycpanými netopýry, hady ve formaldehydu a lebkami pomalovanými okultními ornamenty[1] nacházel i kabinet profesora Grapea.
Když došel až ke dveřím, stačilo už jen deset minut sbírat odvahu a potichu zaklepat.
Žádná reakce.
Garry zaklepal o něco hlasitěji a přiložil ucho ke dveřím. Ani potom nezaslechl zevnitř žádný odporný zvuk, který by mohl být hlasem profesora Grapea. Garry se zamyslel. ‚Měl přijít v osm, přišel v osm. Je to Grapeův problém, že tu není!‘ prolétlo mu hlavou. Můžu jít domů!
Nakonec ale sebral odvahu a nepatrné drobky zodpovědnosti, ukrývající se v nejzastrčenějších zákoutích jeho mysli, a zaťukal ještě jednou.
Když opět neslyšel žádnou reakci, úlevně si oddechl. Spokojeně se usmál a otočil se na zpáteční cestu, když v kabinetu zavrzala židle.
Garry ztuhl. ‚Ten zmetek tam je!‘ otřásl se. Co teď? Grape ho určitě jenom zkouší! Schválně mu neřekne, ať vejde, aby se potom bavil, jak se opatrně plíží celý rozklepaný do dveří. ‚Hajzl!‘ zaskřípal Garry zuby. To mu neprojde!
Zabušil na dveře a bez dalšího čekání vtrhl dovnitř.
„Dobrý den,“ zahlásil se špatnou napodobeninou úsměvu na tváři do místnosti, a teprve potom se rozhlédl. Místnost osvětlovala ponuře blikající nažloutlá zářivka. Po levé straně se nacházely regály s knihami a kartami, bytelná šatní skříň a dveře vedoucí do učebny rozdávání a míchání. Po pravé straně pak pracovní stůl se židlí a nad ním několik poliček; vše bylo zavaleno hromadami papírů – podle červených škrtanců a vykřičníků Garry snadno rozpoznal, že jde o písemky, seminární práce a domácí úkoly. Uprostřed místnosti se nacházel překvapivě druhý stůl, zahlcený papíry o něco méně, takže se na něm sem tam našlo i nějaké volné místo. Těsně pod stropem na protější stěně byla řada malých oken, která by sem (v příhodnější denní a roční dobu) mohla vpustit trochu světla nebo čerstvého vzduchu. Dole pod nimi bylo masivní litinové topení, před kterým na jednoduché dřevěné židli…
„Ahoj, Garry!“ vyskočila překvapeně Hormona. „Co tady děláš?“
„Já? Co tady děláš ty?“ opáčil Garry v šoku.
Hormona zčervenala. „Já tady mám školní trest, zapomněls? Z léta, od Trumpála, za to že jsi idiot!“
„Bumbrlíková přece všechny školní tresty zrušila,“ namítl Garry.
Hormona si nervózně prohrábla vlasy. „No jo vlastně,“ vydechla, „na to jsem úplně zapomněla, nechápu, jak mi to mohlo vypadnout…“
Garry se usmál. „Co by sis beze mě počala! Ještě, že jsem přišel, jinak bys sem chodila snad do konce školního roku!“
„Ani nevíš, jak jsem ti vděčná,“ zaťala Hormona zuby a posadila se zpátky na židli. „Do konce roku? Brr!“
„Tak co si sedáš?! Můžeš jít!“ mával Garry zběsile ke dveřím. „Musím strávit celý večer s Grapem! Na to opravdu nepotřebuju svědky!“
„To já taky ne,“ odtušila Hormona a zase vstala, přičemž se neustále točila čelem ke Garrymu. „Takže… hm… asi půjdu…“
„Támhle jsou dveře,“ ukázal Garry.
„Nechovej se, jako by ti to tady patřilo!“
„Nezapomínej, že jsem potomkem Zůstavitele. Takže, technicky vzato, čtvrtina hradu je moje. Celý Zmizeluzel – a Grape je ředitelem Zmizeluzlu,“ uvažoval Garry. „Kde vlastně je ten smrdutý skunk?“
„Je hezké, že jsi začal číst, ale zrovna rodokapsy… asi před hodinou si ho zavolal Trumpál kvůli nějakému dokumentu, který našel pod podlahou. Týká se to nějakým způsobem Vrdlmrsmrsta, jestli jsem to pochopila správně, a mohlo by to být velmi důležité v boji proti němu. Snad by to mohl být klíč k tomu, jak se mohl vrátit zpátky do karbanického světa a získat zpět svou moc, a z toho, jak zíváš a prohlížíš si zdobení židle, mi je jasné, že vůbec neposloucháš!“
„Co?“ přelétl na ni Garry překvapeně očima.
„Grape šel doplnit Trumpálovi toaletní papír,“ vzdychla Hormona.
Garry se zachechtal. „Tak je to správně! Nechceš už jít?“
„Ani ne, hrozně příjemně se mi s tebou povídá.“
Garry se porozhlédnul. „Rád bych se tady trochu porozhlédnul, rozumíš?“ zasvítily mu oči.
„To jsi právě udělal,“ odsekla Hormona. „Navíc, Grape by asi nesouhlasil s tím, abys tu zůstával o samotě!“
„Když jsi tu mohla být sama ty, proč bych nemohl já?“ protestoval Garry.
„Zaprvé, mezi námi dvěma je určitý rozdíl, naštěstí,“ podotkla Hormona důrazně. „A zadruhé, já se tady budu těžko hrabat Grapeovi ve věcech, když…“
„Když co?“
„Když nic.“
Garry si ji konečně pořádně prohlédl. „Když jsi připoutaná k topení?!“
Hormona se zkoumavě podívala na pouta na svojí ruce, jako kdyby si nebyla jistá jejich existencí. „Například proto, když už o tom mluvíš. Ale kdybys byl tak hodný a podal mi…“
„CO TO MÁ ZNAMENAT?!“
„Jsem tady přece kvůli školnímu trestu,“ připomněla mu Hormona
„VON JENOM OPRAVOVAL PÍSEMKY!“ zuřil Garry.
„Ze začátku jsem taky opravovala písemky a domácí úkoly, ale Grape si pak stěžoval, že je známkuju moc přísně,“ zašklebila se na něj.
 „TOHLE GRAPEOVI NESMÍ PROJÍT! TO JE PROTI ŠKOLNÍMU ŘÁDU!“
„Odkdy tebe zajímá školní řád?“
„UČITELÉ HO MUSÍ DODRŽOVAT!“ nenechal se vykolejit Garry. „NEDOVOLÍM, ABY TĚ TADY GRAPE MUČIL!“
„Pak bude lepší, když se nebudeš dívat za ty zelené dveře,“ zašeptala Hormona. „A jediný, kdo mě teď mučí, jsi ty!“
„JDU ZA TRUMPÁLEM, AŤ TO ZATRHNE!“
„Mohl by ses uklidnit? Když takhle křičíš, tak se o tom stejně dozví i bez odposlechu!“ zasyčela Hormona. „Není žádný důvod do toho Trumpála zatahovat. Měl by mít přece radost, že absolvuju školní trest, který mi uložil, i proti vůli ministerstva!“
„STEJNĚ JDU ZA TRUMPÁLEM!“
„To tedy nejdete,“ zašeptal za ním znenadání grepový hlas, až Garry úlekem povyskočil. „A pan ředitel vám vzkazuje, že se máte přestat chovat jako rozmazlený fracek, zmlknout, aby se mu přestaly třást skleničky ve vitrínce, a…“
„To by Trumpál nikdy neřekl!“ protestoval Garry. „Má mě rád jako vlastního!“
Grape se na něj dlouze zadíval. „To není zrovna nejlepší přirovnání, když uvážíte, kdo je váš vlastní…“
„Ehm?“ přerušila jejich debatu Hormona. „Můžu jít?“
„Nemůžete, jste připoutaná k topení,“ odtušil Grape.
„Vážně?!“
„A jestli vás zajímá, jestli smíte jít, pak ano,“ podal jí s ledovým klidem klíček. „I když představa, že tu zůstanu sám s panem Pokerem, mě příliš…“
Prásk!
„KDYBYCH VÁM TAKHLE PRÁSKNUL DVEŘMI JÁ, TAK MĚ USMAŽÍTE ZAŽIVA A VYNESETE ODSUD V ZUBECH!“ neudržel se Garry.
„Pokud byste po tom zůstal uvnitř, tak nepochybně. Pokud byste při tom odešel, asi bych vám to odpustil.“
Garry něco otráveně zabručel.
„Tady se posaďte, Pokere,“ vybídl ho s viditelným znechucením na tváři Grape. „Zkuste zavřít oči a na nic nemyslet, to by vám nemělo dělat potíže.“
„NEURÁŽEJTE MĚ!“
Grape zúžil zorničky. „Nerozčilujte mě, Pokere. Jediný důvod, proč vás tu trpím je, že si pan ředitel vymyslel tohle,“ Grape přiložil k ústům stolní lampu a zvýšil hlas, „relaxační cvičení proti podprahovému ovládání mysli, které by mělo odstranit propojení podvědomí vás a vašeho pana otce.“
„NEMLUVTE O VY-TUŠÍTE-KOM JAKO O MÉM OTCI!“ vylétl opět Garry. „A můžete si odpustit ty nesmysly o relaxačních cvičeních mysli, Lotkien mi vysvětlil, že je to jen bouda na zmatení… Au! To se řekne!“
„Stěžujte si svému otci,“ řekl Grape mrazivě. „A konečně se posaďte, já pustím relaxační hudbu a… zapálím vonnou tyčinku,“ otřásl se odporem.
„Poprosil bych levandulovou.“
„Levandulovou si můžete poprosit, až se vrátíte na pokoj. Přestaňte konečně provokovat, Pokere, jsem z této situace ještě míň nadšený než vy. Víte, co všechno bych teď mohl dělat?“
Garry se pátravě podíval na Grapea, pak na pouta u topení, a pak na zelené dveře v rohu kabinetu. „Opravovat písemky? Připravovat si zítřejší hodinu pro prváky?“ navrhl s nadějí v hlase.
„Jste stejně vtipný jako váš otec,“ ucedil Grape.
„TO TEDA NEJSEM! VRDLMRSMRST NEMÁ VŮBEC SMYSL PRO HUMOR!“
Grape zvýšil hlasitost magnetofonu, z kterého se linula pomalá monotónní hudba. „Nic takového jsem taky neřekl. A posaďte se konečně, nebo vás k té židli přivážu.“
„Hormoně by se to možná líbilo, ale…“
„Co to bylo? Kde to jsem?“ zamrkal Garry, když otevřel oči. „Zdálo se mi, že jsem u toho blbce Grapea v kabinetu… sakra!“
„To se vám nezdálo,“ zvedl ten blbec Grape oči od písemky. „Jak se vám proboha podařilo získat z testu mínus sedm bodů?“ zamával mu papírem před očima.
Garry nezareagoval, ostatně odpovídání na řečnické otázky mu už Grape vyčetl mnohokrát. „VY JSTE MĚ OMRÁČIL!“
„Ne.“
„JAK TO, ŽE SI TEDA NIC NEPAMATUJU?!“
„Pak to relaxační cvičení mysli asi funguje,“ pokrčil rameny Grape.
„PRAŠTIL JSTE MĚ DO SPÁNKU!“ obořil se na něj Garry. „TO NENÍ ŽÁDNÁ RELAXACE MYSLI!“
„Já jsem si zrelaxoval mysl dokonale,“ opáčil Grape.

Betelné novinky

S Vonem a Hormonou se potkal až u snídaně. Usmál se na Vona a opatrně se posadil co nejdál od Hormony.
„Dobré ráno,“ začervenala se Hormona. „Včera…“
„Nechci o tom mluvit,“ zabořil Garry nos do chleba s vajíčkovou pomazánkou.
„O čem?“ zajímal se Von.
„O NIČEM!“ odpověděli mu dvojhlasně.
„Jen jsme se potkali u Grapea, nic zvláštního,“ mávla rukou Hormona.
„Co jsi proboha dělal u Grapea, Garry?“ vyděsil se Von.
„BYL JSEM NA DOUČOVÁNÍ! GRAPE MĚ UČÍ TY PITOMÝ TECHNIKY NA OVLÁDNUTÍ MYSLI…TEDA ROZDÁVÁNÍ A MĆIHÁNÍ,“ opravil se, když si uvědomil, že poslouchá celá jídelna.
„A co jsi proboha dělala u Grapea ty?“ otočil se Von zas na Hormonu.
„Mám u něj už od začátku roku školní trest.“
„Bumbrlíková přece všechny tresty…“
„Změňme téma,“ vytáhla Hormona zpod stolu aktuální vydání Betlu, „už jste četli tohle?“
„Od kdy čteš Betl?“ divil se Garry.
„Od té doby, co se Kartář spřáhnul s ministerstvem,“ vysvětlila Hormona. „A hodí se ho nosit s sebou, pro případ kdy potřebujete akutně změnit téma.“
„Píšou něco zajímavého?“
Hormona před ně rozložila titulní stránku pokrytou malými portréty výhružně vyhlížejících mužů a žen. „Z Az-Karbanu uprchlo v noci několik desítek Smrtikibiců.“
„A TO MI ŘÍKÁŠ JEN TAK?!“ vyskočil Garry. „Z AZ-KARBANU UTEKLI NEBEZPEČNÍ PSYCHOPATI A MY SI TU JEN TAK SEDÍME A CPEME SE VAJÍČKOVOU POMAZÁNKOU?!“
„Vajíčková je lepší než tuňáková,“ zakousl se Von do dalšího chleba. „Aspoň věřím, že tam dávají vajíčka. Tuňáková pomazánka tuňáka určitě neviděla ani na obrázku.“
„Az-Karban je v Saudské Arábii, bude jim určitě pár dní trvat, než se sem dostanou,“ odtušila Hormona.
„TO MĚ FAKT UKLIDŇUJE!“
„Cohe?“ udusil se málem Von. „Ze Smrtikibucu uprchli Az-Karbaníci?“
„Zhruba tak nějak to bylo,“ praštila ho Hormona do zad, i když se Von zdaleka nedusil tak akutně.
„Ale z Az-Karbanu přece ještě nikdy nikdo neutekl!“ rozklepal se Von.
„Až na Sirénuse Fleka,“ opravila ho Hormona.
„ALE TEN BYL NEVINNÝ! PŘESTAŇ SE DO FLEKA POŘÁD NAVÁŽET! JE TO NÁŠ PŘÍTEL!“
„Jak můžeš vyslovit Flek, nevinný a přítel jedním dechem?“ otřásla se Hormona. „A měl by ses trochu ztišit, jsme na veřejnosti.“
„Přesně to samé mi říkala včera Brownie na hlavním schodišti,“ podíval se na ni překvapeně Von.
„Vy jste se dali zase dohromady?“ otřásla se Hormona.
„Není to, jak si myslíš, hádali jsme se,“ vysvětlovat zarudlý Von. „Asi se jí nelíbilo, jak jsem na ni křičel.“
„Ne, já jsem na tebe křičela, a ty ses rozbrečel,“ považovala za nutné zapojit se do debaty Brownie Levandulová.
„To se může stát každému,“ mávla rukou Hormona, když viděla, jak se Vonovi začíná třást ret. „Chtěla jsem jen říct, ať se ztišíš a hlavně omezíš vypouštění tajných informací, protože nás poslouchá celá jídelna,“ ukázala na půlkruh přihlížejících, který se kolem nich shromáždil.
„Tajných informací?“ divila se Brownie. „Všichni přece víme, že Sirénus Flek je nevinný a bydlí teď ve svém rodinném sídle na Sezimově náměstí.“
Hormona zaskřípala zuby. „Co kdybychom radši probrali ten článek?“
Garry si přitáhl stránku před sebe. „To jsou ksichty,“ ušklíbl se.
„Tady nějaký skinhead. Antonín Doholov,“ ukázal na prvního Smrtikibice, „odsouzen za výtržnictví, podněcování nenávisti a poškozování cizí věci.“
„U tohohle si ani netroufám říct, jestli je to muž nebo žena,“ ukázal na další individuum Von.
„To by mohl být tajný agent Neřádu,“ špitla Hormona.
„Jindra Hudrů,“ přečetl Von titulek, „to jsme si moc nepomohli. Vyzrazení státního tajemství, krácení daně, padělání peněz.“
Garryho pohled však přitahovala fotografie karbanice na dalším snímku. Její obličej ho udeřil do očí už v okamžiku, kdy se začal na rozloženou stránku soustředit. Měla dlouhé tmavé vlasy, které na fotografii vypadaly nemytě a neupraveně, což ale Garrymu vůbec nevadilo, on si je představoval hebké, husté a lesklé. Na fotografii měla přimhouřené oči a na tenkých rtech jí pohrával nadutý, pohrdlivý úsměv. Garry zasněně vzdychl.
„Garry, prober se!“ luskl mu před očima prsty Von.
„Co? Já jen… Totiž, ona… je…“ blábolil Garry. „Nemůžu se na ni dívat, letos balím Noru.“
„To je Barbecue Le-Branžová,“ otočila si Hormona noviny k sobě a znechuceně se podívala na Garryho. „Odsouzená za rozvracení republiky, teroristický útok, vyzvědačství, spolupráci s nepřítelem, porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, zneužívání informací v obchodním styku, útok na veřejného činitele, podplácení, nadržování…“
„To ji zavřeli za to, že byla nadržená?“ zareagoval Garry na povědomé slovo.
„Nadržování znamená pomoc pachateli vyhnout se trestnímu stíhání,“ schladila ho Hormona a pokračovala: „zasahování do nezávislosti soudu, pohrdání soudem, maření výkonu úředního rozhodnutí, násilné překročení státní hranice, vzpouru vězňů, křivé obvinění…“
„Tak proč ji zavřeli, když to bylo všechno křivé obvinění?“ divil se zas Garry.
Hormona zaťala zuby i pěsti. „Ona někoho křivě obvinila. Myslím, že se to snažila všechno hodit na svého manžela. Můžu pokračovat?“
„Když řeknu ne, zmlkneš?“ zadoufal Von.
„Ne,“ zavrtěla Hormona hlavou. „Dál tady máme: pozměňování veřejné listiny, nedovolená výroba a držení státní pečeti a úředního razítka, obecné ohrožení, zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny, řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, nedovolené ozbrojování, nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů, šíření toxikomanie, šíření nakažlivé choroby, nedovolená výroba lihu… i když to na ni prý hodil Mufius Malejfuj, aby se vyvléknul ze svých obvinění.“
„To je všechno?“ zasípal Von.
„Ani náhodou,“ uzemnila ho Hormona. „Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení, šíření poplašné zprávy, ohrožení pod vlivem návykové látky, výtržnictví, hanobení lidských ostatků, týrání zvířat, kuplířství, šíření pornografie…“
„Proč jsi přestala?“
„Tak nějak jsem si myslela, že tohle budete komentovat,“ mávla rukou Hormona. „Pomluva, únos, ohrožování mravní výchovy mládeže, svádění k pohlavnímu styku…nic?“
„To je trestné?“ vyděsil se Garry.
„Jenom, když jde o osobu mladší osmnácti let a ty jí za to něco slíbíš,“ vysvětlila Hormona.
„Hm… to jsi mě teda uklidnila,“ syknul Garry.
„Podávání alkoholických nápojů mládeži, ublížení na zdraví, nedovolené přerušení těhotenství, účast na sebevraždě… ne na svojí,“ předešla jejich dalším dotazům, „omezování osobní svobody, obchodování s lidmi, loupež, braní rukojmí, vydírání, porušování domovní svobody, krádež, zpronevěra, provozování nepoctivých her a sázek, poškozování věřitele, zvýhodňování věřitele…“
„Jak může být trestné obojí?“
Hormona se nadechla, ale pak jen mávla rukou a pokračovala ve výčtu: „Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení, podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, násilí vůči nadřízenému.“
„Násilí vůči nadřízenému?“
„Jednou praštila doktora Vrdlmrsmrsta do nosu a bůhví proč to bylo posouzeno jako vojenský trestný čin.“
„Takže ji zavřeli za to, že zmlátila Ty-tušíš-koho?“ otočil se na ni nevěřícně Von.
„Myslím, že se Trumpál prostě postaral, aby jí přišili všechno, co šlo,“ hádala Hormona. „Každopádně doufám chápete, proč jsem vám to všechno četla!“
„Proč?“ nechápal Garry.
„Abys na ni přestal slintat!“ utrhla se na něj Hormona. „Ta ženská je nebezpečná!“[2]
„To se mi nemůže líbit někdo, kdo je zlý, vyšinutý a úchylný?“ zavrčel Garry. „Ostatně mám pocit, že u tohohle stolu nejsem jediný!“
„To není pravda!“ bránil se Von.
„Co kecáš? Včera jsi mi klečel u nohou a vzlykal, že mě miluješ!“ zapištěla na něj Brownie.
„Tebe jsem nemyslel,“ vysvětloval Garry, „ty přece nejsi o nic zlejší, vyšinutější a úchylnější než já.“
„Takže je zlá, vyšinutá a úchylná,“ usmála se Hormona na Brownie.
„Dobře víš, že jsem myslel tebe a… au! Au! a… Gr.. Grr! To bolí!“
„Promiň, křeč v noze,“ zašeptala Hormona. „Nevrátíme se radši k tomu článku?“
„Barbecue Le-Branžová je přece Sirénusova příbuzná,“ vrátil se Garry alespoň částečně. „Teta, neteř, sestřenice nebo něco takového… určitě ne matka nebo dcera.“
„No a?“
„Takže bude určitě nevinná,“ usoudil Garry. „Sama jsi říkala, že to na ni Trumpál hodil!“
„Jenom to násilí vůči nadřízenému! Že jsem předtím přečetla půlku trestního zákoníku, sis nevšiml?“
„No a, já jsem taky porušil celý školní řád a nikdo se na mě kvůli tomu nedívá jako na zločince!“
„Stejně nechápu, jak se to všechno k té fotce mohlo vejít,“ zamyslel se Von a nahlédl na titulní stranu Betlu. „Vždyť tam mají na každého čtyři krát čtyři centimetry.“
„U Le-Branžové je tam poznámka viz strana 9,“ vysvětlila Hormona a ukázala Vonovi stránku hustě popsanou drobným písmem, které se do nejčtenějšího karbanického deníku vůbec nehodilo.
„Co k tomu vlastně říká ministerstvo?“ vrátil se Garry k tématu o notný kus blíž.
„Nic.“
„NIC?! Z AZ-KARBANU UTEČE HORDA NEBEZPEČNÝCH VRAHŮ, NÁSILNÍKŮ, PODVODNÍKŮ A JÁ NEVÍM ČEHO, A MINISTERSTVO NA TO NEŘEKNE ANI POPEL?!“
„Ministerstvo se to určitě snaží ututlat,“ pustil se Von do dalšího chlebu. Hormona se nechápavě rozhlédla, kde se pořád berou. „Taťka říkal, že se v poslední době snaží ututlat úplně všechno. Pomalu i to, že existují.“
„Dřív nebo později se k tomu budou muset vyjádřit, když se to dostalo do… hm… novin,“ odložila Hormona štítivě Betl.
„Hele, dcera madam Roberty,“ všiml si Garry obrázku na složených novinách. „Kolik uprchlých Smrtikibiců je potřeba na zašroubování žárovky? Všichni. Jeden šroubuje a ostatní smrtikibicují.“
„Jak jsi ji mohl poznat? Viděli jsme ji U sedmi kulí jednou a na té fotce ani nemá vidět obličej,“ zamračila se Hormona.
V sobotu se sešli nad dalším vydáním Betlu přímo u Garryho postele, tedy v poblilvírské společenské místnosti. Bylo brzo ráno (kolem jedenácté), takže se tam shromáždili jen Garry, Von, Hormona, Támhleta a Brownie.
„Tak nám to ukaž,“ vybídl Garry Hormonu. „Vyndej to. Nešetři nás. Naper to do nás.“
„Nemůžeš prostě říct, že chceš dnešní Betl?“ hodila mu Hormona noviny k nohám.
„VŽDYŤ TAM NIC NENÍ!“ rozčílil se Garry a ukázal kolektivu titulní stranu.
„Cože?“ zamrkala Brownie. „Flanelovi se rozešli?“
„Strana pět,“ vyškubla mu Hormona Betl z ruky.
„STRANA PĚT?! Z AZ-KARBANU UTEČOU SMRTIKIBICOVÉ A ONI TO DAJÍ NA PÁTOU STRANU?“
„V Kartáři to vyšlo jako třířádková noticka na straně 9,“ povzdechla si Hormona. „Nevěřila bych, že to řeknu, ale buďme rádi za Irritu Hrdličkovou.“
„To psala Irrita Hrdličková?“ zmocnil se Garry novin zpátky. „Oni ji už pustili?“ zvedl obočí. „To bych se mohl v redakci Betlu někdy zastavit.“
„Garry!“ vstala Támhleta nasupeně ze svého polštáře před zazděným krbem. „Jak bys mohl!“
„Máš pravdu,“ plácl se Garry do čela, „zapomněl jsem, že letos balím Noru.“
„Ale tebe miluje!“ snažila se Támhletu zastavit Brownie. „Tebe miluje, balí Noru a spí se mnou. Jsem jediná, kdo to chápe?“
„Garry!“ vstal Von nasupeně ze svého polštáře pod obrazem svého dávného předka. „Jak bys mohl!“
„Ale tebe miluje!“ snažila se ho zastavit Hormona. „Tebe miluje, balí nevím koho a spí s Garrym. Jsem jediná, komu je to už úplně jedno?“
„Má cenu si ještě číst ten článek?“ zeptal se Garry, když zůstali ve třech.
Hormona pokrčila rameny, ale když šlo o to, si něco přečíst, nemohla být proti.

 „COŽE!“ začal Garry vztekle mačkat noviny. „FUČ SVALUJE VINU ZA TEN ÚTĚK NA SIRÉNUSE?!“
„Na Malejfuje to hodit nemůže, když byl teď celé dva dny na ministerstvu kvůli vysvětlování nějakých podezřelých transakcí,“ odtušila Brownie.
„Ty víš, co je transakce?“ divila se Hormona.
„Ne, jen reprodukuju, co jsem slyšela.“
„Proč vlastně Neřád nevyužívá papoušky?“
„PŘESTAŇTE SE HÁDAT! JSME NA JEDNÉ LODI! VŠICHNI JSME ČLENY TRUMPÁLOVY ARMÁDY! MUSÍME DRŽET POHROMADĚ A DĚLAT, CO ŘEKNU!“
„Blábolíš z cesty, Garry,“ uklidňovala ho Brownie. „Vždyť se jen normálně bavíme.“
„URÁŽÍTE SE A KŘIČÍTE NA SEBE! A JE VÁM ÚPLNĚ JEDNO, ŽE MINISTERSTVO OBVIŇUJE FLEKA!“
„To máš pravdu, to je mi úplně jedno,“ mávla rukou Hormona a ukázala Garrymu další článek. „Tohle mě trápí mnohem víc.

„COŽE!“ ječel Garry.
„Z AZ-KARBANU UPRCHLY DVĚ HORDY ŠÍLENCŮ A VŠEM JE TO ÚPLNĚ JEDNO?!“
„Garry, uklidni se,“ chlácholila ho Hormona. „Opakuješ se.“
„TŘEBA VÁM KONEČNĚ DOJDE, CO SE DĚJE, A ZAČNETE S TÍM NĚCO DĚLAT!“ mával rukama Garry jako šílený. „NEMÁTE… nemáte něco na chrapot?“
„Nemáš pořád tak křičet,“ povzdechla si Hormona.
„Vezmi si tohle,“ podala mu Brownie malou zelenou pastilku. „Výborně to zabírá proti kašli, bolení v krku, ale vlastně i na rýmu, angínu, příušnice a vosí bodnutí. A taky to dokáže úplně přebít chuť spermatu.“
„Proč bych měl cítit v puse chuť spermatu?“ zarazila se Garryho ruka s pastilkou těstě před ústy.
Hormona se znechuceně zvedla ze svého křesla u stolku. „Asi taky půjdu, než se to tady zvrhne.“
„Fajnovka,“ ušklíbla se Brownie.
„No…,“ nesouhlasil úplně Garry, „předevčírem jsem byl na tom doučování u Grapea a…“
„Přečti si ještě tohle,“ vycouvala k nim Hormona zpátky od schodiště a položila před něj stranu 12 Betlu.
„Doktor Vrdlmrsmrst se bojí Nigruse Trumpála. Nigrus Trumpál se bojí Chucka Norrise,“ uchechtl se Garry. „Už jsem četl lepší. Ani ta holka nestojí za nic, i v brzybolských sprchách by narazili na hezčí.“
„Ten článek dole, ty kreténe!“ neovládla se Hormona.
„NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI!“ nakoukl jim do společenské místnosti oknem Hybrid.
„To bylo na Garryho,“ řekla Hormona.
„Myslel sem ten vtip! Jenom sem to dřív nestih, sem doběhnout,“ zavrčel na  Garryho Hybrid. „Nigrus Trumpál se Chucka Norrise nebojí!“
„Já za to nemůžu, to psali v novinách,“ ukázal Garry Hybridovi Betl.
„Co mi tady máváš tim papírem, Garry, myslíš, že umim číst, nebo co?“
„Tak vy neumíte číst, pane… frk… Hybride?“ ozval se někde za Hybridem, kam nemohli vidět, hlas Mercedes Bumbrlíkové. „Umět číst a psát je jednou ze základních schopností, které ministerstvo po učitelích středních škol požaduje.“
„COŽE!“ zaječel Garry do Hybridova plnovousu, za kterým tušil profesorku Bumbrlíkovou. „CO SE PLETETE TRUMPÁLOVI DO ŘÍZENÍ ŠKOLY? POKUD MAJÍ UČITELÉ UMĚT ČÍST A PSÁT, TO MŮŽETE ROVNOU VYHÁZET PŮLKU POLNÉ!“        
„Frk! Však na tom taky pracuju. A vy máte školní trest, vy za tím smradlavým obrem. Ve středu v mém kabinetu!“
„Jak mě poznala?“
„Po hlase?“ napadlo Hormonu.
„A vy, frk, Hybride, máte měsíc na to, abyste se naučil číst a psát, jinak vás budu muset propustit!“
Zpráva o tom, že byl Hybrid podmínečně vyloučen se (přestože se to Hormona snažila průběžně popírat s tím, že zákoník práce nic takového neumožňuje) během několika dnů roznesla po celé škole. Ke Garryho nelibosti to nikomu nevadilo, naopak se zdálo, že někteří z toho mají vysloveně radost.
Pokud šlo o podivnou nehodu zaměstnance odboru karbanického školství,[3] Hormona pravděpodobně byla jediným člověkem, který se o ni zajímal.
Tak či onak, na školních chodbách se teď kromě standardních pubertálních témat mluvilo o jediném: o dvaatřiceti uprchlých Smrtikibicích, o nichž se od těch několika jedinců, kteří četli noviny, dozvěděla celá škola. Množili se fámy, že uprchlíci byli viděni v Polné, na Sezimově náměstí, v Húdlarech, na nádraží, na lodičkách na Pekle, v Hybridově hájence, v učebně rozdávání a míchání, v guláši z jídelny a na dalších více či méně pravděpodobných místech.
Studenti pocházející z karbanických rodin vyrůstali v prostředí, kde jména zmíněných Smrtikibiců slýchali vyslovovat se skoro stejným strachem – byť pořád srozumitelněji a plynuleji – jako Vrdlmrsmrstovo. Jejich zločiny, kterých se dopustili během Vrdlmrsmrstovy vlády, byl přímo legendární. Mezi polenskými studenty byli i příbuzní těch, které Smrtikibicové obrali o všechny peníze (což je logické, protože jediný, koho Vrdlmrsmrst neporazil, byl náš hrdina, Garry Poker).
Také o Garrym si v těchto dnech na chodbách znovu často tiše mumlali a ukazovali si na něj prstem. Z půlky snad i z obdivu nebo ze zvědavosti, co bude dělat jako Chlapec, který vyhrál, z půlky ze strachu a nevraživosti, že je přece Chlapec Doktora Vrdlmrsmrsta.
Nebyla to pouze nálada studentů, která se měnila. Zcela běžně se stávalo, že narazili na dva nebo tři učitele, kteří si na chodbě cosi šeptali a okamžitě zmlkli, když viděli, že se blíží nějaký student.
„Z toho je jasně vidět, že ve sborovně už nemohou otevřeně mluvit,“ mínila tiše Hormona, když jednoho dne minuli před učebnou tvorby karet debatující profesorku McDonaldovou, profesora Zkroceného a profesorku Proutkovou. „Určitě ne před Bumbrlíkovou.“
„To přece nemohli ani před tím, Trumpál je všechny odposlouchává,“ oponoval Von.
„To ano, ale přece jen je něco jiného, když se o vašich hříších doslechne dobromyslný vlídný starý ředitel, než když se to doslechne ta kráva v rouše kočičím, kterou sem nastrčilo ministerstvo.“
„Myslíte, že vědí něco nového?“ napadlo Vona a otočil se za trojicí učitelů.
„I KDYBY VĚDĚLI, TAK NÁM TO NEŘEKNOU!“ rozkřikl se Garry za svými vyučujícími. „MNĚ TADY TOTIŽ NIKDO NIC NEŘEKNE! POŘÁD PŘEDE MNOU VŠICHNI NĚCO TAJÍ! UŽ TOHO MÁM PLNÉ ZUBY!“
„To my taky,“ práskla Hormona Garryho svícnem po hlavě a omluvně se na učitele usmála.
„AU! CO MĚ MLÁTÍŠ!“ zvedl se Garry pomalu ze země a držel se bolestně za hlavu.
„Sakra,“ zaklel Von, „začíná proti tomu být imunní.“
„A tady máš důvod, proč ti učitelé nic neřeknou,“ ukázala Hormona na nástěnku naproti schodišti. „Teda jeden z důvodů. Kromě toho, že ti do toho nic není, neumíš se ovládat a zeptat se slušně, křičíš po chodbách a všechny informace stejně překroutíš a vzápětí zapomeneš.“
 
„COŽE!“ vyhrkl Garry.
„Uklidněte se, Pokere,“ ozval se za nimi známý hlas.
„NEŘÍKEJTE MI, CO MÁM DĚLAT!“ otočil se Garry vztekle na Grapea. „MŮJ KLID NIJAK NESOUVISÍ S PŘEDMĚTEM, ZA JEHOŽ VÝUKU JSTE PLACEN!“
„Nejsem placen, pro mě je to poslání,“ zasyčel Grape mrazivě. „A odečítám Poblilvíru 50 bodů za vaše nemístné chování.“
„ZMLKNĚTE!“ zuřil Garry. „ODEČÍTÁNÍ BODŮ TAKY NESOUVISÍ S PŘEDMĚTEM, ZA JEHOŽ VÝUKU JSTE PLACEN!“
„Zkuste to, pane,“ nabídla Hormona Grapeovi s úsměvem svícen. „Ale bojím se, že to přestává zabírat.“
„Vy se taky moc nesmějte,“ otočil se na ni Grape. „Ve čtvrtek jste odešla ze svého trestu poněkud… neomaleně.“
„Protože… byl tam… Garry…“
„Takže příště musíte zůstat o to déle.“
„Jak můžu zůstat déle, když budete doučovat Garryho?“ odfrkla si.
„O to se nestarejte, to není vaše věc,“ ušklíbl se. „A protože srocování studentů je určitě taky zakázané, tak se okamžitě rozpusťe… pane Vlezlej! Zbláznil jste se? Co děláte s tou kyselinou?“
„Říkal jste, ať se rozpustíme, tak jsem myslel…“
„Tak už nikdy v životě nemyslete!“ vytrhl mu Grape lahev s kyselinou sírovou. „Odečítám Poblilvíru 50 bodů za to, že jste myslel! A dalších 50 bodů za to, že jste kradl v jídelně!“
„V jídelně?“ vyděsil se Garry.
„A dalších 50 bodů za to, že tady ještě stojíte, Pokere!“ vrčel Grape. „Padejte! Na co čekáte?“
Když jejich dupající podrážky zmizely za rohem, Hormona si povzdechla. „Garrymu a Vonovi jste odečetl 100 bodů, a mně nic. Dejte si pozor, nestranný pozorovatel by si skoro mohl pomyslet, že mi nadržujete.“
„Padejte!“

Úpadek výuky

Každá hodina jasnovidectví i péče o obyčejné tvory se teď konala pod osobním dohledem Bumbrlíkové a jejího notesu. Bumbrlíková sedávala v zadní čtvrtině[4] věžní místnosti, přerušovala stále hysteričtější výklad profesorky Tříhlavňové nesouvisejícími otázkami o koťatech, pletených svetrech, růžových hrnečcích a dekoračních dečkách.
Garry měl dojem, že se profesorka Tříhlavňová brzy zhroutí. Několikrát ji dokonce i potkal na chodbě, což bylo samo o sobě neobvyklé, protože zpravidla trávila veškerý čas ve své věži. V poslední době ale bloumala po chodbách, lomila rukama a podle odéru, který se za ní šířil, měl Garry obavy, že své pracovní problémy teď řeší s Hybridem společně.
Hybrid si ostatně ani podle Garryho chabého úsudku nepočínal o mnoho lépe než Tříhlavňová. Sice se řídil Hormoninou radou a od Vánoc jim neukázal nic strašidelnějšího než hafoně (což je zjevně zvíře, které je nerozeznatelné od obyčejného voříška), ale hafoňovi se Bumbrlíková vůbec nelíbila, takže ji prohnal třikrát kolem dýňových záhonů. Od té doby se Hybrid vrátil ke svým osvědčeným oblázkům. I tak musel strpět otázky profesorky Bumbrlíkové, jestli oblázky mňoukají, jestli jsou růžové a jestli loví myši. Hybridovu životopisu neprospělo ani to, že jednu bednu s oblázky poblil, druhou zapálil a třetí vysypal. Profesorka Bumbrlíková mu dále zatápěla i tak, že mu ukazovala obrázky barevných písmenek a chtěla je přečíst.
„Musíš se naučit číst, Hybride,“ syčela na něj po každé hodině Hormona. „Jestli chceš, my ti s tím pomůžeme.“
„Nás z toho vynech,“ bránil se Von.
„Ste zlatý, ale esli vás tu nachytá, vodnesem to všichni,“ řekl jim nekompromisně Hybrid.
Garrymu připadalo, že se ho Bumbrlíková snaží systematicky připravit o všechno, co jeho životu v Polné dávalo nějaký smysl: o návštěvy u Hybrida, o vzkazy od Sirénuse, o fotbal. Popravdě se začínal vážně bát o Browniin život.
Začal se tedy Bumbrlíkové mstít jediným dostupným způsobem: zdvojnásobil úsilí, s nímž se věnoval Trumpálově armádě. Některé hodiny tedy trvaly i půl hodiny,[5] chvílemi Garry dokonce i něco vykládal a jednou si s sebou dokonce přinesl i svou starou učebnici obrany proti švindlování z prvního ročníku. Hormonu sice museli dvacet minut křísit, ale jinak se to dalo zhodnotit jako povedená hodina (půlhodina).
Pozitivem faktu, že z Az-Karbanu uprchli desítky Smrtikibiců, bylo to, že i ostatní členové Trumpálovy armády věnovali tajné výuce více pozornosti a soustředění. Zachariáš Smil dokonce většinu hodiny (půlhodiny) mlčel a nekomentoval způsob, jak Garry výuku vedl. U nikoho se však neprojevilo zlepšení tolik, jako u Debila. Ostatně, zhoršit se ani nemohl. Vědomí, že uprchli lidé, kteří způsobili současný mentální stav jeho rodičů, ho motivovalo až za hranice jeho možností.
Garry by nikdy nevěřil, že něco takového připustí, ale teď by dal cokoli za to, kdyby ve vnitrobraně osahoval stejných pokroků jako Debil při cvičeních TA. Kdyby se totiž naučil aspoň něco, mohly by snad útrpné hodiny s Grapem skončit. Každotýdenní dýchání vonných tyčinek a poslouchání éterické hudby v přítomnosti nejoblíbenějšího profesora bylo na Garryho nervy již příliš.
Než začal vnitrobranu studovat, měl výjevy s Doktorem Vrdlmrsmrstem jen čas od času, obvykle ve spánku. Poslední dobou měl ale pocit, že vidí Doktora Vrldmrsmrsta všude. Jako by nestačilo, že už všude viděl uprchlé Smrtikibice. Garry začal trpět děsivými obavami, že se pomalu mění v anténu naladěnou na Ty-tušíš-koho, a byl přesvědčený, že hodiny s Grapem celou situaci jenom zhoršují. Navíc se mu každou noc objevoval sen, jak se plíží zavřenou chodbou odboru karbanického školství, a jeho sen pokaždé vyvrcholil jinak, než by si přál. Tím, že zůstal toužebně stát před záhadnými zelenými dveřmi na konci chodby.
„Třeba je to trochu jako nějaká nemoc,“ rozjímala Hormona, když se jim Garry s ustaraným výrazem svěřil. „Něco jako horečka nebo tak. Musí se nejdřív zhoršit, než se to začne zlepšovat.“
„NEJSEM NEMOCNÝ!“ rozčiloval se Garry. „CHCEŠ SNAD ŘÍCT, ŽE SE Z TOHO VYPOTÍM? DO MÉHO PODVĚDOMÍ SE DOKÁŽE DOSTAT TY-TUŠÍŠ-KDO! TAK TO SI VEZMU DVA PARALENY, ZALEZU POD PEŘINU A ZA PÁR DNÍ BUDU ZASE JAKO RYBIČKA!“
„Garry, uklidni se,“ sepjala ruce Hormona, zatímco Von ho marně mlátil svícnem do spánku.
„A HODINY S GRAPEM TO JENOM ZHORŠUJÍ!“ pokračoval Garry. „UŽ JE MI Z TOHO ÚPLNĚ NANIC! AKORÁT SE MĚ SNAŽÍ OTRÁVIT NĚJAKÝM SMRDUTÝM KADIDLEM! A TA STRAŠNÁ HUDBA! A minule,“ ztlumil se pozvolna Garry, „mi pořád opakoval: nemyslete na růžového nosorožce, nemyslete na růžového nosorožce, nemyslete na růžového nosorožce… SAKRA! MYSLÍM NA NĚJ JEŠTĚ TEĎ!“
„Na Grapea?“ divil se Von.
„NA RŮŽOVÉHO NOSOROŽCE!“
„To je přece právě to, co by ses měl naučit,“ protáhla se Hormona. „Nemyslet na to, co máš přímo před sebou.“
„Co?“
„Nemyslet na to, co máš přímo před sebou!“
„Prsa?“
„Jaká prsa, přece…“ Hormona si uvědomila, kam Garry od jejího protažení zírá a rozložila si před sebou učebnici stylu hry. „Nemáš myslet na růžového nosorožce!“
„Růžového nosorožce?“ nechápal Garry.
„Jakého nosorožce?“ přidal se k nechápání i Von.
„Nechápu, proč ho to Grape učí tak složitě,“ zavrtěla hlavou Brownie. „Stačí, aby Garrymu ukázal kozy, a ten by zapomněl i to, jak se jmenuje.“
„Cože?“ zamračil se na ni nechápavě Von. „Proč by měl Grape ukazovat Garrymu kozy? Garry přece ví, jak funguje karbanická pošta. Myslel jsem, že ho má učit nějaké rekreační tenisky myslí nebo tak…“
„Vone, prosím,“ zaúpěla Hormona, „nemysli!“
„A čemu už vůbec nerozumím,“ nedal se odradit nejmladší muž z rodu Vlezlejch, „proč by kvůli tomu měl můj bratr zapomenout, jak se jmenuje. Ten Vlezlej, to není nic tak složitého na zapamatování.“
„A DOST!“ vyskočila Hormona od stolu. „KONČÍM! JÁ TYHLE ROZHOVORY UŽ PSYCHICKY NEZVLÁDÁM! TO JE JAK DEBATA POUŤOVÉ SBÍRKY NEJVĚTŠÍCH DEMENTŮ KARBANICKÉHO SVĚTA! ODJÍŽDÍM DOMŮ! JEŠTĚ TEĎ BĚŽÍM ZA TRUMPÁLEM A DOMLUVÍM SI INDIVIDUÁLNÍ PLÁN STUDIA. TĚCH PÁR MĚSÍCŮ VÝUKY, CO MI CHYBÍ, DO MATURITY, UŽ SE NĚJAK DOUČÍM SAMA! A HLAVNĚ UŽ VÁS NIKDY NEUVIDÍM!“
„Obávám se, že se pletete, slečno Dangerová,“ přitočil se k jejich stolu Nigrus Trumpál. „Nepustím vás nikam ani za zlaté prase. Vašim úkolem je udržet Garryho Pokera, a případně i Vona Vlezlýho, naživu a v příčetném stavu až do konce příběhu. Nemůžete se jen tak sebrat a odejít.“
„UDRŽOVAT GARRYHO POKERA, A PŘÍPADNĚ I VONA VLEZLÝHO… COŽE? VONA!“ ječela Hormona. „NAŽIVU A V PŘÍČETNÉM STAVU? VŽDYŤ VON V PŘÍČETNÉM STAVU ANI NIKDY NEBYL! A KDO BUDE UDRŽOVAT V PŘÍČETNÉM STAVU MĚ?!“
„Dobře víte, kdo vás udržuje v příčetném stavu,“ zamrkal na ni Trumpál. „A příště se takhle nerozohňujte v jídelně, to se nedělá. Odečítám Poblilvíru 150 bodů.“
Pak se otočil na Garryho. „A přičítám Poblilvíru 200 bodů, aby ti nebylo líto, že se ti letos vyhýbám.“
Pak se otočil na Vona. „A vy zavřete pusu, pane Vlezlej. Ale přičítám Poblilvíru 20 bodů za to, že mlčíte.“
„TEN ZASRANEJ NAMYŠLENEJ STAREJ SENILNÍ PITOMEC! NEJVYŠŠÍ ČAS, ABY HO ODSUD VYRAZILI!“ ulevila si Hormona, když se Trumpál vytratil. „JESTLI HO NĚKDY POTKÁM NA NEJVYŠŠÍ HRADNÍ VĚŽI, TAK MĚ NEBUDETE MUSET DVAKRÁT POBÍZET, ABYCH HO SHODILA DOLŮ!“
„Pozor, je tady Hybrid,“ sykl Von.
„Schoval se za stojan s kakaem a tam se klepe strachy,“ upozornil ho Garry. „Asi ho něco vylekalo.“

Valentýn v Húdlarech

Kvůli spoustě starostí, podnětných rozhovorů, tajným schůzkám TA, doučování s Grapem a částečně také kvůli systematicky ignorovaným domácím úkolům se Garrymu zdálo, že leden utíká až znepokojivě rychle. Než si to Garry stačil uvědomit, byl tu únor a spolu s ním chladnější počasí a také druhá návštěva Húdlar v tomto školním roce.
Trumpál se rozhodl využít jednu ze svých zbývajících ředitelských pravomocí a vyhlásil na středu čtrnáctého února ředitelské volno, spojené s valentýnskou návštěvou Húdlar.
Ráno čtrnáctého února se Garry vypravil obzvlášť pečlivě. Když ostatní studenti sešli do společenské místnosti, kde nocoval, měl už na sobě čisté trenky a právě si čistil zuby. Na snídani dorazili s Vonem a Hormonou právě v okamžiku, kdy přibíhaly poštovní kozy. Bloody mezi nimi nebyla, akorát Hormona tahala velkou obálku z huby vzteklého kamerunského kozlíka.
„Však už bylo načase! Kdyby to nepřišlo dnes…,“ zabrumlala.
„Co kdyby nepřišlo dnes?“ divil se Von.
„Nechala jsem vás zbavit způsobilosti k právním úkonům,“ zašklebila se na něj Hormona. „Ode dneška jsem vaším opatrovníkem a můžu za vás rozhodovat.“
„To jsme se nasmáli,“ ušklíbl se Garry, který na rozdíl od Vona pochopil vtip. „Co je to doopravdy?“
„Už jste četli Betla?“ zeptala se nevinně Hormona a ještě nevinněji vytáhla valentýnské číslo ze záňadří. Von zalapal po dechu.
„Píšou něco zajímavého?“ zajímal se Garry.
„Ne,“ zavrtěla Hormona hlavou. „Jen jsem chtěla změnit téma.“
„Téma?“
„To je jedno,“ naklonila se k nim. „Poslyš, Garry, tohle je důležité. Myslíš, že bychom se mohli kolem poledne sejít U sedmi kulí?“
Garry neodpovídal.
„Garry! Myslíš, že bychom se mohli kolem poledne sejít U sedmi kulí?!“
„Nerada se vám zase vtírám do rozhovoru,“ zalhala Brownie, „ale nemůžeš se předklánět, když jim chceš říct něco důležitého. I já mám co dělat, abych se… co jsem to říkala?“
„Jste prasata!“ utrhla se na ně Hormona. „Celá tahle škola je plná prasat, šmíráků a úchyláků!“
„Máš tři měsíce před maturitou a všimla sis toho až teď?“ divila se Brownie.
Hormoniny oči po ní vrhly smršť blesků. „Každý rok je to horší. Co rok, každý měsíc je to horší! Každý týden je to horší!“
„Uklidněte se, slečno Dangerová,“ zjevil se za nimi profesor Grape jako duch. „Neříkal vám snad ředitel minule jasně, že se nemáte rozohňovat v jídelně? Mohla byste se vznítit a to by byla nenahraditelná ztráta.“
„Třeba by aspoň chytla i tahle pitomá škola,“ zavrčela Hormona.
„Nebuďte drzá, odeč…“
„No jo, já vím. Zítra mám na školní trest přijít dřív, odejít pozdějc,“ mávla rukou Hormona a rozzlobeně odkráčela ke dveřím.
„A líp se oblečte, je tam mínus pět stupňů,“ sykl za ní ještě Grape.
„A ZASE JSTE JÍ NEODEČETL ŽÁDNÉ BODY!“ rozlítil se Garry. „KDYŽ JSEM DRZÝ JÁ, TAK TO JE HNED ‚ODEČÍTÁM POBLILVÍRU PADESÁT BODŮ ZA VAŠI DRZOST, POKERE‘, ‚MÍNUS TŘICET BODŮ PRO POBLILVÍR ZA VAŠE NEMÍSTNÉ CHOVÁNÍ, POKERE!‘ UŽ TOHO MÁM DOST!“
„ODEČÍTÁM POBLILVÍRU PADESÁT BODŮ ZA VAŠI DRZOST, POKERE!“ štěkl na něj Grape. „A DALŠÍCH MÍNUS TŘICET BODŮ ZA VAŠE NEMÍSTNÉ CHOVÁNÍ! A PANU VLEZLÝMU ODEČÍTÁM DESET BODŮ ZA TO, ŽE MLUVÍ S PLNOU PUSOU!“
„Fdych chem nich nehech,“ bránil se Von. „Fakva!“
„Vyrážíme do Húdlar?“ zeptal se Garry, když Von konečně vyprázdnil všechny talíře v dosahu.
„Já do Húdlar nemůžu ani náhodou,“ zasmrkal smutně Von. „McDonaldová chce, abychom celý den trénovali. Jako kdyby to bylo něco platné! Máme nejhorší tým, jaký jsem kdy zažil. Bumbrlíková zakázala fotbal tolika lidem, že…“
„TŘEBA MNĚ!“
„…že za nás musí hrát 8 prváků a jednoho hráče jsme si museli dokonce vzít na hostování z Brzybolu. Nechápu, proč to nezabalíme rovnou,“ povzdychl si. „Jsme akorát k smíchu.“
„Co to plácáš, Vone! Vždyť vedete tabulku,“ uklidňoval ho Garry a začal počítat na prstech. „Porazili jsme Zmizeluzel i Peklospár a remízovali s Brzybolem, takže máme sedm bodů. Zmizeluzel porazil Peklospár i Brzybol a má šest bodů. Což je jednak míň a jednak máme výhodu, že jsme vyhráli vzájemný zápas. Brzybol a Peklospár jsou ze hry, ti mají jen nějaký ten bod za remízy. Takhle dobře jsme snad sezónu ještě nikdy nerozehráli! A máme i vysoké skóre – 12:10, nemusíte mi děkovat – což nám v tabulce při rovnosti bodů může jedině pomoct. Kdybychom měli lepšího brankáře, budeme neporazitelní!“
„Tak to ti teda fakt děkuju,“ zabručel Von. „Co budeš vlastně dělat ty?“
„Mám rande s Norou.“
„A Nora to ví?“ zahučel Von.
Vzápětí se Von otráveně vydal na fotbalové hřiště, zatímco Garry si nonšalantně ulízl vlasy a zamířil k autobusu, který je vezl do Húdlar.
„Ahoj, krásko,“ přitočil se Garry k Noře, která nervózně postávala u húdlarské brány.
„Ahoj?“ odvětila mu nervózně.
„Tak jdeme?“ nabídl jí rámě.
„My? Spolu?“
„Jasně,“ usmál se Garry. „Máme přece dneska rande.“
„My? Spolu?“
„Určitě, mám to v diáři,“ přikývl suverénně Garry. „Chceš jít k Sedmi kulím nebo do té druhé restaurace, co nevím, jak se jmenuje? Nebo snad do Honigstumu?“
„No… víš…“ poodstoupila opatrně Nora. „Já, vlastně tady mám rande s Igorem… ukázalo se, že to bylo nedorozumnění, že vlastně vůbec… vypadá to, že Igor je živý, takže…“
„TO NENÍ PRAVDA! IGOR JE MRTVÝ! VIDĚL JSEM, JAK HO DOKROT VRLMRTRDRST ZABIL!“
„Mluvíte o mně?“ ozval se za Garrym dutý hlas.
„O mrtvých jen dobře,“ zabručel Garry. „Jinak bych ti řekl něco od plic! A teď padej! Mám tady rande s Norou!“
„Noro?“ zbledl Igor ještě více než obvykle. „Už mě to nebaví! Půl roku se mi vyhýbáš a teď mě takhle ponížíš? Rande s Pokerem?“ odplivl si a odkráčel pryč.
„Vidíš, jak se šourá,“ upozornil Garry. „Ten je určitě mrtvý. Tak co, jdeme?“
„Ale…“
„Pojď, nemáme na to celý den,“ vzal ji za ruku a zamířil k penzionu. „Dáme si nejdřív něco k jídlu.“
„Nemám hlad,“ protestovala chabě Nora.
„Ale já jo, Von mi snědl snídani,“ postěžoval si Garry.
„On tady není?“ rozlédla se Nora, snad v naději, že by ji Von Garryho zbavil.
„Musí trénovat,“ vysvětlil Garry. „Poblilvírské mužstvo má celodenní přípravu. Zápas s Brzybolem bude už za čtyři týdny.“
„Brzybol byste měli porazit,“ usoudila Nora. „Málem jsme je na podzim porazili i my, a to je co říct. Vedli jsme už 2:0, ale pak proti nám odpískala Hooková penaltu a…“
„Ta byla přísná!“ přikyvoval nadšeně Garry. „To jsem ještě neviděl. Bylo to snad metr před vápnem a přísahal bych, že Roháč se ho ani nedotkl, ale… no, popravdě, tehdy jsem se radoval, protože Michal Roháč je idiot!“
„Proč?“
„Protože chodí nebo chodil s Támhletou,“ ušklíbl se kysele Garry, zatímco se posadili k volnému stolu v rohu restaurace. „A Támhleta a já… no, to je jedno, letos balím tebe,“ zamumlal.
„Chceš si dát něco k jídlu?“ prohlédla si Nora zběžně jídelní lístek. „Já si dám asi jenom čekankový salát.“
„Čekankový? To se dá jíst? Copak jsi králík?“ divil se Garry. „Já si dám asi toho pikového krále. A hranolky XXL.“
„Pikového krále?“ vyprskla by Nora, kdyby už jim přinesli aspoň pití. „Ale to je menu pro čtyři až šest osob!“
„Mám pocit, jako bych snad týden nejedl,“ postěžoval si Garry. „Ten zrzavý drtič odpadků mi všechno sežere! Ve školní jídelně mi to snad ani tolik nevadí, ale…“
„Fotbal ti chybí, viď?“ změnila téma Nora.
Zasněně se podíval na podtácek, který měl z jedné strany reklamu na pivovar a z druhé motiv fotbalového míče. „Ani nevíš, jak moc.“
„Vzpomínáš, jak jsme ve třetím ročníku hráli proti sobě?“ zasmála se Nora.
„V druhém,“ opravil ji bezděčně Garry.
Fotbal jim vystačil k hovoru, než přišla čísnice a vyslechla jejich objednávky. Bohužel Garry v jídelním lístku přehlédl, že pikový král se musí objednat 24 hodin dopředu, takže si po desetiminutové hádce, při které pozurážel všechny zaměstnance restaurace a jejich příbuzné do třetího kolena, objednal kotlík guláše a k tomu pecen chleba.
Když dostali jídlo, vešla do restaurace skupina zmizeluzelských děvčat.
„Po… poker? A nějaká Číňanka!“ zachechtala se Aneta Alzheimerová.
„Zlepšuješ se, Aneto,“ poplácala ji po zádech Milena Buďstřídavá. „Tedy, Nguyenová, nemáš zrovna nejlepší vkus!“
„Já věděla, že jsem si měla vzít tu červenou halenku,“ vzlykla Nora. „Modrá mi nesluší…“
„Nemáš nejlepší vkus na muže!“
„Samozřejmě, že ne, vždyť je to žena,“ bránil ji Garry. „Já mám docela dobrý vkus, na muže,“ ukázal na své oblečení. „Černá se hodí ke všemu.“
Milena něco zamumlala o idiotech a zmizeluzelské dívky se odebraly do protějšího rohu místnosti.
„Tam kam půjdeme teď?“ odříhnul si Garry, když dojedli a zvedli se.
„Ale… je mi to jedno,“ pokrčila rameny Nora. „Kolik je hodin?“
„Dvanáct,“ mrkl Garry na displej mobilu. „Hm… dvanáct? Mám takový pocit, že mi někdo říkal, že ve dvanáct… to je jedno.“
Uprostřed návsi se zastavili u nástěnky. Byly na ní vyvěšeny portréty uprchlých Smrtikibiců a informace o odměně za informace vedoucí k jejich dopadení.
„Je to divné, nemyslíš?“ poznamenala Nora tiše a prohlížela si fotografie Smrtikibiců. „Vzpomínáš, když utekl Sirénus Flek? Húdlary i školní pozemky byly plné černých serifů, kteří ho hledali. A teď zdrhlo dvaatřicet Smrtikibiců a nikde nevidíš ani jednoho černého serifa.“
„PŘESNĚ TAK, TO ŘÍKÁM POŘÁD!“ souhlasil rozhněvaně Garry. „UPRCHNE SKUPINA NEBEZPEČNÝCH ŠÍLENCŮ A VŠEM JE TO ÚPLNĚ JEDNO!“
„Možná je to vlastně i tím, že černí serifové uprchli taky a přidali se na stranu Ty-tušíš-koho,“ napadlo pak Noru.
„NA TOM NĚCO BUDE! A TO JE VŠEM TAKY ÚPLNĚ JEDNO!“
„Poslyš… nedal by sis šálek kávy?“ navrhla nesměle Nora. „Nebo možná spíš něčeho na uklidnění?“
„Možná,“ přikývl nejistě Garry. „Ale kde?“
„Asi v Honigstumu,“ ukázala Nora. „Stánky jsou zavřené. Vánoční trhy už skončily a velikonoční ještě nezačaly.“
V Honigstumu bylo ještě přecpaněji, než jindy, a to tu ani nebyl Von. Pod stropem visela valentýnská výzdoba složená z růžových a modrých srdíček, řetězů z čokoládových bonbónů a neidentifikovatelných blikajících červených věcí. Regály byly přecpané valentýnskými dortíčky, pusinkami, větrníky, věnečky a jinými sladkostmi. U pokladny byla fontána s horkou čokoládou (bezedný hrnek jen za 1 modrý žeton).
„Von se zabije, až mu to budu vyprávět,“ ušklíbl se Garry.
„Je to tu hezoučké, co říkáš?“ usmála se spokojeně Nora.
Garry se zadíval na kývající se zlaté andílky na stolech. „Už jsi byla u Bumbrlíkové v kabinetu? Mohlo by se ti tam líbit.“
„Co si dáte, milánkové?“ oslovil je se špatně hraným úsměvem majitel.
„Dvě kávy, prosím,“ odpověděla Nora.
„A jeden bezedný hrnek horké čokolády,“ doplnil ji Garry. „A dva indiánky, dva věnečky, dvě rakvičky a jeden malinový dort s marcipánovými srdíčky. Celý samozřejmě, ne jen kousek! A dva velké zmrzlinové poháry!“
Majitel se k němu podezřívavě naklonil a zatahal ho za vlasy. „To není paruka?“ podivil se „Omlouvám se, myslel jsem, že… vy nejste Vlezlej?“
„Zatím ne,“ zamračil se Garry.
„Zatím ne?“ zamračila se Nora.
Garry vyhodil skupinku prváků od stolu v rohu, aby se mohli posadit. Seděli potichu, protože Garry nezvládal mluvit s plnou pusou, v Honigstumu byl takový hluk, že by stejně neslyšeli vlastního slova, Nora znechuceně sledovala, jak se u vedlejšího stolu líbá kapitán peklospárského fotbalového mužstva Rohan Dejvíc s pohlednou plavovláskou.
„Brownie?“ zamrkal překvapeně Garry, když sledoval její pohled.
„Copak už jsi toho neměl dost?“ divila se Nora. „I když mají brownie se skořicí, chceš?“
„Ne, já myslel… teda, dám si rád… ale myslel jsem…,“ kývl nenápadně směrem, kam se před chvílí dívali.
„Je to nechutné,“ přikývla Nora. „Víš, že mě taky zval na schůzku? Je to pár týdnů. Já ho ale odmítla.“
„Zjevně jsou holky, které neumí říct ne,“ zaskřípal zuby Garry.
„Ale já jsem řekla ne!“
„VŠAK JSEM TAKY NEMYSLEL TEBE! NECHCEŠ RADŠI DOJÍT PRO TY BR…SUŠENKY? A VEZMI JEŠTĚ JEDEN TEN ZMRZLINOVÝ POHÁR!“
Nora zkřivila rty, ale zvedla se a zamířila k pokladně. Ke Garrymu se otočil nenápadný muž v černém, který dosud věnoval veškerou pozornost vystaveným dortům.
„Ahoj Garry, nedal by sis kousek čokolády?“
„Tak půjdeme ještě k Sedmi kulím?“ navrhl Garry, když vyšli zpět na zamrzlou náves.
„Neměli jsme toho už dneska dost?“
„Nechci už nic jíst,“ zavrtěl hlavou Garry. „Jenom bychom zašli na pivo, mám teď hroznou žízeň!“
„Pivo na zmrzlinu?“ otřásla se Nora, ale nechala se Garrym vtáhnout do dveří nejneproslulejší húdlarské občerstvovny.
„Tady jsi!“ vyskočila od malého stolku vedle výčepu rozčíleně Hormona Dangerová. „Copak jsem ti neříkala, ať přijdeš ve dvanáct?“
„Vážně?“ podivil se Garry.
„Ty máš dneska schůzku s Dangerovou?“ vykoukla zpoza jeho ramene Nora. „Co to má znamenat?“
„Ty jsi taky měla schůzku s Igorym a já kvůli tomu nedělal scény,“ odbyl ji Garry. „Navíc s Hormonou nic nemám. Ona by se mě nedotkla ani desetimetrovou tyčí na dráždění opic!“
„Za to ty by ses jí dotkl rád, co?“ založila si Nora ruce v bok. „S kolika dalšími máš ještě schůzku potom?“
„Ve tři s Palmou a Pastou a v pět s Brownie,“ vypočítal Garry. „Ale to možná ještě zruším, když jsem ji viděl s tím Dejvícem,“ naznačil pantomimicky zvracení.
„Sbohem, Garry!“ otočila se Nora na podpatku a s pláčem vyběhla z hospody.
„Možná by ses vážně měl odnaučit odpovídat na řečnické otázky,“ zauvažovala Hormona.
„Ženské,“ zamumlal zlostně Garry. „Někdy si říkám, že by to bez nich bylo jednodušší.“
„Nečekáš, že s tím budu souhlasit, že ne?“ zamračila se Hormona. „A pojď, jdeme do salónku, máme tam něco na práci.“
Garry si dnes už podruhé ulízl vlasy, čímž vytvořil nový rekord. „Takže… to o té desetimetrové tyči na dráždění opic už neplatí?“ usmál se s nadějí v hlase. „Nejsem proti, ale pochop, balím Noru, budu si brát Támhletu, takže půjde jen o fyzický… AU! TYS MI DALA PĚSTÍ DO NOSU! TEČE MI KREV!“
Hormona si otřela ruku do kapesníku a vstrčila ho do salónku.
Tam se nacházela společnost, kterou Garry nečekal. Popravdě, nečekal zde žádnou společnost, ale méně by ho překvapil Nigrus Trumpál v dámském spodním prádle a Marfuša Malejfujová zase v pánském.
U lahve polenského ryzlinku[6] seděly v salónku Hanka Hatebadová a Irrita Hrdličková, reportérka Betlu, nejčtenějšího karbanického deníku.
„Dáš si víno?“ usmála se na něj přes černou ofinu Hanka Hatebadová. „Je úplně boží! Lovískuju ho!“ ucucla si s blaženým výrazem.
„Posaď se, ať nám nevyneseš bytí v posteli,“ nasměrovala ho Hormona. „Kdyby ses nezdržoval s Norou, už jsme to mohli mít vyřešené.“
„S Norou?“ zareagovala okamžitě Irrita a zadívala se na Garryho. „S nějakým děvčetem?“
„I kdyby se Garry scházel s Crackem Malejfujem, tak vám do toho nic není,“ zchladila ji Hormona.
„Ale nescházím,“ považoval za nutné dodat Garry. „O co tu vlastně jde?“ rozhlédl se po obskurní společnosti.
„Sešli jsme se na víno,“ uchichtla se Hanka a Garry si uvědomil, že ji dnes poprvé viděl se smát. „Já se tak těším, až budu mít zítra kocovinu, bude mě bolet hlava, bude se litovat, skučet do polštáře a…“
„To se mi tady slečinka Dokonalá snaží už dobrou hodinu vysvětlit,“ ušklíbla se Irrita Hrdličková.
„Chápu. Hanka občas mluví dost nesrozumitelně,“ pokýval hlavou Garry. „Ale dá se na to zvyknout. Pak si to možná i zalovískujete.“
„Ještě jednou někdo řekne slovo lovískovat a zemře krutou a bolestivou smrtí,“ odtušila Hormona. „A slečna Dokonalá jsem já, Garry!“
„Ty?“ otřásl se Garry. „Vždyť pořád mluvíš, pleteš se lidem do života a ani tě nezajímá fotbal! Máš akorát velká… hm… co jsem to chtěl říct?“
„Chtěl ses omluvit za to, že ses narodil,“ odsekla Hormona.
„To jsem chtěla já,“ pípla Hanka. „Moc mě to mrzí! Ale slibuju, že na tomhle bídném světě nebudu strašit dlouho,“ přejížděla si zamyšleně ubrouskem po zápěstí.
Garry měl mezitím čas si pořádně prohlédnout Irritu Hrdličkovou. Letní zadržení se zjevně podepsalo na jejím zdraví. Krátce potom, co se s ní Garry konečně sblížil, byla zatčena a obviněna z trestného činu pomluvy, kterého se měla dopustit svými články o Garrym. Přes Trumpálovy intervence u soudu však vyvázla jen s podmínkou a vrátila se na své místo v redakci Betlu. Byla ale výrazně pohublá, měla prořídlé vlasy a podle odrůstajících konečků si je ani nestíhala pravidelně barvit, nemluvě o pobledlé pleti.
„Je určitě hezká, co?“ zaševelila na Garryho Irrita.
„Kdo?“
„Ta Nora, přece,“ sykla Irrita, ale Garry jí nevěnoval pozornost. Teda, věnoval jí pozornost, ale ne tomu, co říká. Pátravě sledoval její svetr, protože si všiml, že Irrita pohubla na těch nejnevhodnějších místech.
„Ještě slovo o Garryho milostném životě a celá naše dohoda padá! A myslím to smrtelně vážně,“ vypálila podrážděně Hormona.
„Jaká dohoda?“ ušklíbla se Irrita a znechuceně vyplivla doušek polenského ryzlinku do květináče za sebou. „O žádné dohodě jste se zatím nezmínila, slečno Nedůtklivá!“
„Protože Hanku vůbec nepustíte ke slovu,“ zabručel Garry. „A vůbec není tak nedůtklivá, jak vypadá. Je to docela milá… hm… bytost.“
„Milá… hm… bytost?“ rozzářily se Hance oči. „Něco tak hezkého mi ještě nikdo neřekl! To si ani nezasloužím!“ rozvzlykala se.
„Já jsem slečna Nedůtklivá,“ nevydržela to Hormona.
„Ty?“ podivil se zase Garry. „Vždyť ty přece… a jo, to vlastně dává smysl.“
„Jenom jsem vás chtěla upozornit, že nebudete psát o Garrym a o mně žádné příšerné výmysly,“ řekla lhostejně Hormona.
„Letos už o Garrym otiskli příšerných nesmyslů ažaž, ani jsem jim nemusela pomáhat,“ zašklebila se Irrita a zamyšleně se na něj otočila. „Jaké to je, Garry! Připadáš si zrazený? Soudíš se s někým o miliony? Jaké to je, když nemůžeš hrát fotbal? Co si myslíš o tom, že poblilvírským kapitánem je Von Vlezlej? Ničí ti život zlý profesor Grape?“
„Ty mě špehuješ?“ zvedl Garry podezíravě zrak k jejím očím.
„Ne, jen čtu pravidelně oběžníky Neřádu.“
„TY JSI TAKY V NEŘÁDU? ŽE MĚ TO VLASTNĚ NEPŘEKVAPUJE! JEDINÝ, KOMU SE TADY NIC NEŘEKNE, A ZE VŠEHO HO VYNECHAJÍ, JSEM JÁ! DOKTOR VRDLMRSMRST SE VRÁTIL!“
„Takže je to pravda?“ zamrkala Irrita Hrdličková. „Byl jsi opravdu u toho?“
„Nejsem jediný, kdo to viděl,“ zavrčel Garry. „Byl tam ještě Igor Igory, můžeš se ho… teda mohla by ses ho zeptat, kdyby nebyl mrtvý.“
Irrita Hrdličková se nechápavě podívala na Hormonu. „Myslela jsem, že Igor Igory je ten bledý mladík, co mě balil u vchodu. Co bojoval o Ohnilý pohár.“
Hormona přikývla. „To neřešte.“
„NO JASNĚ! IGOR JE MRTVÝ, ALE MI TO NEBUDEME ŘEŠIT A NECHÁME HO STRAŠIT PO CHODBÁCH, JAKO BY SE NIC NESTALO! KDYBY HO ASPOŇ NEPOUŠTĚLI DO JÍDELNY, VŽDYŤ JE TO NEHYGIENICKÉ, JÍST S MRTVOLOU!“
„Od kdy se staráš o hygienu?“ přerušila ho Hormona.
„Ode dneška,“ ulízl si Garry vlasy potřetí. „Dokonce jsem si i vyčistil zuby.“
„To já si nečistím zuby. Chci je mít úplně černé!“ zapištěla Hanka.
Irrita Hrdličková do sebe kopla plnou skleničku ryzlinku. „Tak se dáme do práce. Palcový titulek: Poker vznáší obvinění! A k tomu podtitulek: Garry Poker jmenuje Smrtikibice mezi námi! Pak tvoje fotografie,“ vycvakla si ho, jak ochutnává polenský ryzlink, a text: „Duševně nevyrovnaný teenager, osmnáctiletý Garry Poker, který přežil útok Vy-tušíte-koho, včera vzbudil bouři nevole, když označil vážené a vysoce postavené příslušníky karbanického společenství za Smrtikibice…
„Proč pijete skřetí moč?“ skočil jí do řeči Garry, kterého obsah článku ani za mák nezajímal.
„Řekla jsem, že chci to nejlepší víno, které mají,“ zamračila se Hormona. „A píše se na tom ryzlink. A je tam dokonce rok vydání!“
„Rok vydání?“ uchechtla se Irrita. „To je víno, ne knížka.“
„A píše se tam taky výběr z bobulí,[7]“ bránila se Hormona. „Zní to fajnově. Nerozumím tomu,“ připustila neochotně.
„Víno musíš vybírat podle ceny,“ sáhl Garry po nápojovém lístku. „Třeba tohle: Šapitó di paf, tři stříbrné. Hospodo!“
„Já si dám asi radši pivo,“ zamračila se Hormona.
„Já si dám jenom minerálku, jsem tady autem,“ řekla Irrita Hrdličková.
Garry se podíval na Hanku. „Tak to budeme muset vypít ve dvou.“
„Já si dám jenom svoje slzy,“ smrkla Hanka.
„A nějak mi vyhládlo. Hospodo!“ zavolal znovu Garry.
„Kdo je u vás hospoda?“ vloudala se do salónku madam Roberta.
„Jedno šapitó, jedno pivo, jednu minerálku, jedny slzy, jedny utopence, jeden hermelín, jednu klobásu a jeden chleba. Celý chleba, samozřejmě.“
„On má přijít ještě Von?“ vyděsila se Hormona.
„Doufám, že ne,“ usmál se Garry.
„Co po mně teda chcete napsat?“ zeptala se Irrita Hrdličková. „Vážně chcete, abych napsala, co Garry říká o Tom-jehož-jméno-neumíme-vyslovit?“
„Ano,“ přisvědčila Hormona. „Chci, abyste napsala pravdu. Všechno, co se stalo.“
„Pravdu?“ zakuckala se Irrita. „Sakra, my jsme Betl. Myslíte si, že bychom se stali nejčtenějším karbanickým deníkem, kdybychom psali pravdu? Všechno, co se stalo, brr!“
„Co pořád máte s tím nejčtenějším karbanickým deníkem? Vždyť karbanické deníky jsou jen dva,“ řekla Hormona.
„A co EmOTaY?“ rozplakala se Hanka.
„Proč je tady vlastně s námi, Hormono?“ osmělil se Garry.
„Brečela přede dveřmi, bylo mi jí líto,“ vysvětlila Hormona.
„Já… nechci překážet! Vůbec jsem sem nechtěla!“
Dovnitř opět vešla madam Roberta a přinesla jejich objednávku.
„K tomu šapitó mi přineste ještě dvoulitrovou kolu, kýbl ledu a nějakou velkou sklenici,“ usmál se Garry. „A brčko!“
„Řeknete mi konečně, co mám napsat do toho článku?“ ozvala se zase Irrita Hrdličková, zatímco znechuceně sledovala Garryho, jak si cpe celý nakládaný hermelín do úst. „Na tohle nemám celý den.“
„Já na to mám celý den,“ zabroukala Hanka. „Můžu dát článek o Garrym do EmOTaYe! Ale nevím, kdy by to mohlo vyjít, můj bratr dává právě dohromady skvělý článek o tupých žiletkách. Možná příští měsíc.“
Garry se nakonec dostal i k tomu, aby Irritě Hrdličkové vylíčil své zážitky s Doktorem Vrdlmrsmrstem, informace o Smrtikibicích, kteří se zúčastnili letní valné hromady. Dokonce se i na chvíli uklidnil, protože měl příležitost vylíčit svůj pohled na věc a vypadalo to, že ho někdo bere vážně, i když to byla Irrita Hrdličková a Hanka Hatebadová.


[1] Garrymu ten večer pracovala fantazie skutečně bujně.
[2] Ale nic.
[3] O nehodě se psalo ve článku skrytém na stejné stránce, kde se nachází rubrika Smějeme se s dívkou Betlu, takže se k němu Garry kvůli samému odbočování od děje už nedostal.
Proto aspoň ve stručnosti pro ty, co přečtou úplně všechno, včetně poznámek pod čarou: Kamélius Fuč nechal na ministerstvu zrušit odbor karbanického školství, protože tam všichni spolupracovali s Trumpálem. Na opuštěné chodbě začalo strašit. Dva zaměstnanci se tam odvážili a skončili vážně zranění v nemocnici u Sv. Dyndy. Jednoho z nich se nyní pokusil někdo dorazit. Na místě se našla palička na maso, váleček a skvrny od boloňských špaget a jedna rozšláplá raviola (i když ravioli se takhle asi neskloňují).
Ten zaměstnanec se jmenuje Bedřich Bodrý. Garry, Von a Hormona o něm ale nikdy neslyšeli, protože v nemocnici u Sv. Dyndy nebyli.
[4] Celé zadní čtvrtině.
[5] Přitom standardní hodina trvá tři čtvrtě hodiny.
[6] Polenský ryzlink vyrábí madam Roberta z hroznů, vypěstovaných Hybridem na prosluněném severozápadním svahu za hájenkou. Je vyhledávaný všemi vinařskými masochisty jako to nejodpornější víno, které kdy zrodila tato země (a ostatně i jakákoli jiná země). Polenský ryzlink vznikl – podle Hybridova tvrzení – zkřížením vlašského ryzlinku s modrým Portugalem, bolševníkem velkolepým a bourcem morušovým. Vyznačuje se světlou modrošedou barvou, vůní zatuchlé myšiny a chutí čerstvě pomočeného bodláčí s podtóny špinavých hadrů a chlorovodíku. Jde o jediný známý alkoholický nápoj, který Hybrid odmítá pít.
Každoročně se urodí nejvýše 10 lahví, z toho 5 pravidelně kupuje Nigrus Trumpál jako dary pro návštěvy z ministerstva a zahraniční delegace.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Výběr z bobulí :-D :-D