4-I: Kapitola V.

Jak paní Vlezlá odešla sbírat lesní plody.

Kapitola V.

Garry Poker se posadil a otřel si zpocené čelo. Zaskučel bolestí, vyskočil ze svého spacího pytle a obě ruce si přitiskl na zadek. Stará jizva na levé hýždi ho pálila pod prsty, jako kdyby…

„Tuhle kapitolu už jsi nám četla, babičko,“ zaprotestovaly děti. „My chceme slyšet další!“

„Ale to byl přece konec,“ bránila se stará dobrá žena a zavřela okno internetového prohlížeče. „František zemřel, protože strkal nos, kam neměl.“

„To byla teda pěkně divná pohádka!“ rozčilovala se Natálka. „V pohádce vždycky ti hodní zvítězí nad těma zlejma…“

„Mohli jste si už všimnout, že v pohádce o Garrym Pokerovi se žádní hodní nevyskytují…“

„A nebyli tam dlaci!“

Babička si povzdechla. „O tom zvláštním… hm… pánovi, co byl v minulém díle, si ale aspoň mysleli, že to byl vlkodlak.“

„Zíkám dlaci!“ zaječel Emánek. „A lytízi!“

„A plincezny.“

„Natálko, nepitvoř se, ty er už dávno umíš,“ napomenula ji babička. „A o genderových stereotypech jsme se už taky bavily. Nemůžeš pořád chtít princezny a on rytíře, nebo si utvoříte pokroucený a nevyvážený pohled na svět.“

„Ale když mně se princezny líbí!“ trvala na svém Natálka. „Jednoho dne si chci taky vzít nějakou princeznu.“

„Aha,“ usmála se babička přívětivě, „pak je, hádám, všechno v naprostém pořádku.“

„A jak je to teda dál?“ zajímal se Emánek, kterého už omrzelo tlouct pěstmi do polštáře.

„Další kapitola bude až příští týden, děti,“ rozhodila babička rukama. „Víte přece, jak to s internetovými pohádkami chodí.“

„To teda jo,“ ušklíbla se Natálka. „Já se už nemůžu dočkat, jak to dopadne s Červenou Karkulkou. Včera jsi nám četla dvacátou pátou kapitolu a Karkulka ještě ani nepotkala vlka.“

„Na druhou stranu, ta kapitola, kde Karkulka přemýšlí, jestli donést babičce jablko, banán nebo pomeranč, byla opravdu dobře napsaná,“ odtušila babička. „A navíc poučná, teď už aspoň víte, v kterém ovoci je nejvíc vitamínů.“

„Já si myslím, že se s tím vlkem nakonec stejně vyspí,“ kousla se Natálka do rtu, „jako ve všech pohádkách.“

„Natálko!“

Natálka se nedala: „Není přece blbá, proč by si s sebou asi jinak brala do lesa kondomy?“

„Kondomy?!“ zvedl zmateně rozcuchanou hlavu Von Vlezlej.

Garry, který už nespal a seděl před stanem, se zasmál: „Co blbneš?“

Von si promnul rozespalé oči. „Kondomy. Karkulka si bere do lesa kondomy…“

„Nekecat nesmysly, vstávat a cvičit!“ zatřásla Hormona se stanem. „Půjdete do lesa pro dříví.“

„Ale co když zabloudíme?“ bránil se Von. „Nikdy jsme tady v okolí nebyli!“

„Toho bych se na vašem místě nebála,“ ušklíbla se Hormona, „stačí, když si s sebou vezmeš svačinu a nadrobíš tolik, že cestu zpátky najdete raz dva.“

„Ale co Karkulka? Vlk? A kondomy?“

„Kondomy si můžete vzít klidně s sebou.“

„Kondomy?!“ vykoukl ze stanu pan Vlezlej.

„Že to musí být velký výkon, domy stavět,“ zabručel Garry. „A proto je dobře, že jsme si sebou vzali stany. Představte si, že bychom sem museli dopravit architekta, nějaké stavební dělníky, materiál, lešení, a to nemluvím o napojení na inženýrské sítě a problémech se stavebním povolením,“ vypočítával. „A asi by se to ani nevyplatilo, stavět si tady dům jenom na čtrnáct dní. Prostě jsme se shodli na tom, že stany jsou bezvadný vynález. Zvlášť pokud musíme bydlet na téhle malé mýtině, kde bychom asi těžko postavili čtyři domy, ale bez problémů se sem vejde klidně i deset stanů,“ rozhodil rukama. Jeho samomluva by pokračovala asi ještě dlouho, nebýt dvou siluet, které se vynořily z mlází.

„Tady jsi, Pane[1]!“ promluvila ta starší, vousatější a o pár centimetrů.

„Nazdar, Ignáci,“ řekl pan Vlezlej a vykročil k návštěvníkům.  Postupně se za ním shromáždila celá naše výprava: Garry, Hormona, Von, Támhleta, Ten a Onen.

„Milé děti,“ oslovil je pan Vlezlej, i když v duchu ho napadala řada výstižnějších pojmenování, „představuji vám Ignáce Igoryho.  Pracuje v oddělení pro dohled nad karetními barvami. Jeho syna Igora nejspíš všichni znáte?“

„To tedy ano,“ procedil mezi zuby Garry. Igor Igory byl neobyčejně hezký chlapec a jeho pohlednost měla pro Garryho dva zásadní neblahé následky: pokles příjmů z prodeje suvenýrů a odliv fanynek. Zkrátka, nový brzybolský chorál ‚I gory, gory, vysoké sú‘ Garrymu ošklivě pěnil krev. A to radši ani nepřemýšlel o tom, jakým přínosem Igory byl pro hru brzybolského mužstva. Ten kluk musí zemřít!

„Co si mám představit pod pojmem dohled nad karetními barvami?“ vytrhla ho z nepřemýšlení Hormonina otázka.

„Odstín černé, odstín červené, vše je potřeba důsledně kontrolovat,“ promnul si Igory starší bradku.

„A jestli náhodou někdo nemá zelené kule,“ zašeptal Garrymu Von a rozchechtal se.

„To jsou všechny tvoje?“ zeptal se Ignác Igory přísně.

„Kdepak, jenom támhleta, tenhle, tadyten a támhleten,“ ukázal pan Vlezlej na své děti. „Tedy, abys rozuměl, tohle samozřejmě nejsou Tenhle, Tadyten a Támhleten, ale Ten, Onen a Von. Konkrétně tenhle je Von, tadyten je Onen a támhleten je Ten… no a támhleta je samozřejmě Támhleta.“

„Promiň,“ zastavil ho se smíchem pan Igory, „ale proč ta věta začínala ‚abys rozuměl‘?“

Pan Vlezlej zakoulel úpěnlivě očima. „A pro úplnost bych měl asi dodat, že jsou tu se mnou i dva Vonovi kamarádi – Hormona, to je ta… no tamta, a Garry.“

„Garry? Myslíš Garry Poker?“ zvedl Ignác Igory obočí.

„Ehm – ano,“ přisvědčil Garry. „Chcete vidět jizvu?“

„Ehm – ne,“ zavrtěl hlavou pan Igory a zatvářil se zhnuseně. „Ale nepřekvapuje mě, že se na to ptáš, Igor o tobě samozřejmě mluvil.“

Garryho nenapadlo nic, co by odpověděl, a raději mlčel.

„Tady Ignác je můj vzdálený bratranec,“ přerušil trapné ticho ještě trapnější větou pan Vlezlej. „Trávívali jsme zde společně prázdniny. Takže si teď trochu zavzpomínáme na staré časy, protože na tomhle tábořišti…“

„Vy jste příbuzní?“ vyhrkla Hormona překvapeně a potenciálně velmi pikantní historka tak zůstala nevyřčená.

„Všichni šlechtici jsou přece příbuzní,“ usmál se pan Vlezlej. „I když my jako zchudlá šlechta se ke svým příbuzenským vztahům nijak zvlášť nehlásíme – nebo se spíš nikdo nehlásí k nám.“

Ignác Igory mu úsměv oplatil. „Nebýt pana barona, ani my bychom si nemohli ten výlet dovolit. Zrovna jsme si u něj na zámku vyzvedli lístky.“

„My už je máme od předevčírka,“ poklepal si pan Vlezlej na náprsní kapsu, „pro celou rodinu do lóže číslo 42.“

„A proč vlastně nepřijela Paní[2]?“ rozhlédl se pan Igory.

„Ale přijela, přijela,“ zakýval hlavou Vlezlej zamyšleně, „jen je zrovna… na malinách…“

---

[1] Nenacházíme se v sídle Temného hráče, takže příchozí vejda samozřejmě nezdraví svého Pána, ale svého dobrého kamaráda. Pan Vlezlej je totiž pan Vlezlej postavením, Pan Vlezlej jménem a pan vlezlej chováním, takže při psaní jeho jména nemůžete nikdy udělat chybu.

Také je dobře vidět, že v rodině Vlezlejch jsou originální a prostá jména tradicí. Nezapomeňte ale na to, že Vlezlý jsou šlechtická rodina, takže celé jméno hlavy rodiny je o něco málo rozvitější: Petr Pan Vlezlej z Brajglu.

[2] O jménu paní (Paní) Vlezlý platí do puntíku totéž jako o jménu jejího muže. Odpověď na otázku, jak je možné, že se jí rodinná tradice Vlezlejch dotýkala již od narození, už tady taky padla: „Všichni šlechtici jsou přece příbuzní“. Jen někteří méně a někteří více. Dál se v tom nebudeme pitvat, ještě by někoho napadla hloupá otázka, proč mají oba zrzavé vlasy.

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky
Kapitola I.*Kapitola II.*Kapitola III.*Kapitola IV.*Kapitola V.*Kapitola VI.*Kapitola VII.*Kapitola VIII.*Kapitola IX.*Kapitola X.

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr