Kapitola první, v které se mezi nás už popáté vrací zlomyslný karbanický učeň Garry Poker, jak ho známe, a opět přináší dvojsmysly, vulgarity, fekální humor, černý humor, zvratky a tak vůbec.
Polibek pro Davida
Teplý den
Byl to dosud čtvrtý nejteplejší den celého léta, alespoň
podle údajů meteorologické stanice na vršíku za obcí. Schylovalo se
k večeru a v Úzké ulici bylo tak husté ticho, že by se dalo krájet.
Samozřejmě jen tehdy, pokud byste ho našli, protože ticho – byť sebehustší – se
velice špatně hledá.
Auta, která se obvykle blýskala čistotou, stála zaprášená na
chodníku (kromě jednoho) a kdysi zelenající se trávníky byly vyprahlé a
zažloutlé (kromě jednoho) – mytí aut a zalévání zahrad bylo vzhledem
k panujícímu suchu zakázáno. Z verandy domu číslo 6 opatrně vykoukl
obtloustlý muž a rozhlédl se. Když nikoho nespatřil, po špičkách se proplížil
k hydrantu ukrytému pod igelitovou plachtou a začal z něj pomalu a
potichu odmotávat zahradní hadici.
„Ahoj strejdo,“ zašeptal najednou kdosi skrčený u skalky za
jeho zády, až muž málem dostal infarkt.
„Uf, to jsem se…“ vypotil ze sebe, když se vzpamatoval. „Co
tady děláš, ty nevděčný spratku!“
„Vím, co tady nedělám,“ odtušil stín pod zahradní zídkou.
„Nesnažím se porušovat obecní vyhlášku, aby mě přitom nikdo neviděl.“
„Kliď se mi z očí! Nevím, co si myslíš, ale máme akorát
kvalitnější odrůdu trávy!“ zakřičel muž. „Nic jiného v tom není!“
Já žádnou kvalitní odrůdu trávy bohužel nemám, pomyslel si
ukrytý, ale nahlas řekl: „A kvalitnější odrůdu auta?“
„Jezdím s ním každý den do myčky!“ ohradil se muž proti
podloženým obviněním. A protože se v okolních domech začala otevírat okna,
s otráveným výrazem odfuněl zpátky do domu.
Stín v rohu zahrady se postavil, čímž získal podobu
černovlasého mladíka. Džíny měl potrhané a špinavé, boty rozbité a vytahané tričko
bylo detailní kronikou toho, co mladík poslední týden jedl. Podle malé
osamocené bílé skvrnky na břiše se dokonce dalo soudit, že si i jednou čistil
zuby. Ať už onen chlapec působil jakkoli, rozhodně ne jako multimilionář nebo,
jak by řekl skromně on sám, multi-multi-multimilionář. Shodou okolností ale
právě život z pohádkového dědictví po předcích byl mladíkovým údělem. To
ale nikdo z jeho sousedů v Úzké ulici nevěděl.
Garry Poker (což – jak čtenáři zajisté pochopili – bylo
jméno onoho individua, které se dalo s jistou dávkou fantazie nebo
v některých případech, především ze strany osob inteligentnějších nebo
zkušenějších, spíše ironie označit jako „mladý muž“)[1] si
povzdychl a posadil se na lavičku pod otevřeným oknem do obývacího pokoje.
Znělka právě ohlásila zprávy a Garry nastražil uši.
Možná se teď ptáte, jestli je to skutečně ten Garry Poker. Ano, opravdu je to on.
Situace v karbanickém světě byla totiž natolik vážná, že i Garry Poker
začal sledovat zprávy. Doktor Vrdlmrsmrst se vrátil!
Garry proto tajně doufal, že se odehraje nějaké strašlivé a
dramatické neštěstí, po kterém si Trumpál uvědomí, jak pošetilé bylo nechávat
ho trčet zde, a povolá ho do frontové linie boje proti zlu. Nebo snad raději –
když o tom tak přemýšlel – odveze někam do bezpečí.
Garry proto usedal každý večer do gauče před televizí… tedy
do první hádky se strýcem Mojmírem. Garry proto usedal každý večer na
rozhrkanou židli v rohu obývacího pokoje… tedy aspoň do první hádky
s tetou Otýlií. Garry proto usedal každý večer na zem v chodbě a
škvírou ve dveřích sledoval televizi… tedy aspoň do první srážky s blbcem,
přesněji se svým bratrancem Davidem, který mu při této příležitosti uštědřil
nepříjemný kopanec do oblasti kostrče. Garry proto usedal každý večer na
lavičku pod oknem a poslouchal zprávy přes pootevřené okno… tedy aspoň do
dneška. Ale nepředbíhejme.
„Sedí na zahradě, pitomec,“ zaslechl a domyslel si, že strýc
už usedl k televizi.
„Kdo?“ ozval se vysoký hlas tety Otýlie.
„Garry!“ odfrkl si Mojmír. „Aspoň už nechodí koukat na
zprávy. Zajímalo by mě, o co mu jde?! Snad nečeká, že se bude ve zprávách
mluvit o tom spolku…“
„Pst!“ vyjekla teta Otýlie. „Máme otevřené okno! Co kdyby to
někdo slyšel?“
„Nikdo snad neví, že tím
spolkem myslím zrovna ten ten spolek, ne?“ odvětil strýc Mojmír
nervózně. „Můžu stejně tak dobře mluvit o dobrovolných hasičích. Ale… nemám to
okno radši zavřít?“
„Ne! Je hrozné dusno, ještě bychom tady pošli vedrem!“
Sice bych neslyšel zprávy, ale v tomhle případě bych to
klidně oželel, zadoufal Garry. Strýc Mojmír se ale z křesla nezvedl.
Garry se pokusil zaposlouchat do zpráv. Podařilo se mu
identifikovat jen marná jednání o sestavení vlády, zkrachovavší cestovní
kancelář a vzápětí druhou zkrachovavší cestovní kancelář, protože rozhovor
strýce a tety bohužel po chvilce pokračoval.
„David je u někoho na návštěvě?“
„U Půlpusových,“ informovala ho teta Otýlie.
„Půlpusových?!“ řekl nevěřícně strýc Mojmír. „To jsou ti
žebráci, co bydlí v maringotce za kravínem? Nezačal si doufám nic
s jejich dcerou, s tou fuchtlí s… určitě nás akorát chtějí o všechno
obrat! O dům, o auto, o chatu!“
„Ale my nemáme chatu, miláčku…“
„A o vrtačku!“ nenechal se rozhodit pan Drsoň.
„O kterou?“ podivila se teta.
„Jak to myslíš, o
kterou?“
„Máme jich doma asi dvacet!“ vypěnila teta Otýlie. „Poslední
dobou mám pocit, že nekupuješ nic jiného než vrtačky. Na jídelním stole leží
vrtačka, ve skříni s povlečením je vrtačka, nad naší manželskou postelí
visí vrtačka, v koupelně pod umyvadlem jsou dokonce dvě!“
„Jedno z toho je jen nebozez,“ zabručel strýc Mojmír.
„A nechápu, co tě na tom tak rozčiluje, vrtačky jsou důležité!“
„Na vrtání! Ne v koupelně!“
„Náhodou, když dáš do vrtačky kartáčový nástavec, tak…“
„Ne, nebudu si tím čistit zuby, Mojmíre!“ štěkla paní
Drsoňová. „Už jsme se o tom bavili nejmíň stokrát! A ty bys taky neměl, je to
určitě nebezpečné!“
Nastalo ticho a Garry se opět pokusil soustředit na zprávy. Těhotná
celebrita, popraskaný povrch na D5 („Měli by to spravit, místo toho, aby
zakazovali slušným lidem umýt si o víkendu auto!“), zbloudilý medvěd
v Beskydech a epidemie salmonelózy, která vypukla na skautském táboře na
Šumavě.
„O čem jsme to vlastně mluvili?“ ozval se znovu strýc
Mojmír.
„O vrtačkách,“ sykla teta Otýlie.
„Myslím předtím.“
„Taky o vrtačkách.“
„Ještě předtím,“ snažil se Mojmír Drsoň.
„O Davidovi.“
„O kom?“
„David Drsoň. Narozen 15. června 1988. Tvůj syn. A můj.
Náš,“ sekala teta Otýlie slova jedno za druhým.
„Jo, o tomhle Davidovi,“ natáhl hlas pan Drsoň. „Doufám, že
se netahá s tou cuchtou!“
„Jmenuje se Jindra,“ odvětila odměřeně teta Otýlie, přestože
o ní a její rodině měla stejné mínění jako její muž.
„Jindra?“ zahulákal rozčíleně strýc Mojmír. „Sakra, snad si
ještě pamatuju, jak se jmenuje náš syn!“
„Ta holka se jmenuje Jindra,“ procedila skrz zuby paní
Drsoňová.
„Aha.“
„Ale zbytečně se rozčiluješ, David tam chodí za Vlastou,“
pokračovala teta po chvilce.
Ozvalo se zadunění, jak pan Drsoň vzteky nadskočil
s celým křeslem. „Za jakou zase Vlastou?“ vykřikl.
„To je její bratr. Davidův kamarád,“ řekla medovým hlasem
teta Otýlie.
Harry se zamračil. Zprávy se chýlily ke konci. „A nyní borec na konec,“ slyšel
hlasatele. Jakmile zprávy dorazily k borci na konec, žádná informace o
situaci v karbanickém světě se nedala očekávat. „Podívejte se na záběry brilantní herní techniky muže, který během
posledního týdne vyhrál dvanáct pokerových turnajů po celých Čechách a získal
tak nejen odměny v celkové výši neuvěřitelných dva a půl milionu korun, ale
také zástupy nadšených obdivovatelů, kteří se dnes odpoledne sešli na náměstí
v Lounech a skandovali jeho jméno… nebo spíš jeho přezdívku, pod kterou
ony turnaje vyhrál. TEN-JEHOŽ-JMÉNO-NEUMÍME-VYSLOVIT, TEN-JEHOŽ-JMÉNO-NEUMÍME-VYSLOVIT!“
ozvalo se chrčivé skandování a Garrymu se sevřelo srdce. Opatrně se zvedl, aby
se pokusil nahlédnout oknem dovnitř.
„Netýká se to… náhodou… toho
spolku, že ne?“ zašeptal strýc Mojmír s nadějí v hlase.
Garry se přilepil na okno, aby viděl co nejlépe. Bohužel si
neuvědomil, že okno není nijak zajištěné, když jeho druhá polovina je otevřená
dokořán. S řinkotem přepadl přes parapet do místnosti.
Zvedl se a oprášil si kalhoty. „Ahoj vespolek. Nebo ahoj vtenspolek? Ha ha ha,“ zasmál se nuceně,
když se jeho žert nesetkal s žádnou odezvou. „No nic. Jak jsme se
přestěhovali, pořád si nemůžu zvyknout, kde jsou dveře. Chtěl jsem jít dovnitř
a našel jsem jen tohle okno.“
„Tady to vidíš!“ obrátil se strýc Mojmír s nasupeným
výrazem na svoji ženu. „Vyhodíš ho dveřmi a vrátí se oknem! A mezitím dělá
bůhví co s nějakou poběhlicí!“
„Tohle je Garry,“ zasyčela teta Otýlie.
„To ale ještě neznamená, že se netahá s poběhlicemi!“
zrudnul vzteky strýc Mojmír.
„Pravda, to neznamená,“ prohlásil Garry. „Nicméně Palma
s Pastou přijedou na návštěvu až zítra, takže jakákoli obvinění vůči mé
osobě jsou v tomto směru poněkud předčasná.“ Vydal se pomalu ke schodům.
Pan Drsoň ale zahřímal: „Nikam! Ještě mi koukej říct, cos
dělal za oknem, kluku? Ha!“
„Poslouchal zprávy,“ pokusil se o co nejklidnější tón Garry.
„V těch krátkých chvílích, kdy jste se zrovna nehádali kvůli pí… tomostem.“
„My se můžeme hádat, o čem chceme a kdy chceme, to si
pamatuj! A od kdy tebe vůbec zajímají zprávy?“
„Doufal jsem, že se dozvím nějaké novinky o TOM SPOLKU,“ vyslovil Garry krycí termín
pana Drsoně co nejhlasitěji a nejzřetelněji.
„Ticho!“ zasténala teta Otýlie. „Co kdyby tě někdo slyšel?“
„Co je špatného na tom, mluvit o dobrovolných hasičích?“ usmíval se Garry.
„K čemu ti jsou normální zprávy,“ sevřela paní Drsoňová rty,
„dostáváš přece informace od těch… no, od těch bílých čtyřnohých… co mečí…“
„Koz?“ zeptal se
Garry. „Od koz žádné zprávy
nedostávám. Kozy nemluví. Kozy mi nosí kozí poštu. Od mých přátel, kteří také používají poštovní kozy.“
„Přestaň říkat to slovo!“ zavřeštěla teta Otýlie.
„Jaké?“ Garry výjimečně nechápavost jen předstíral. „Kozy?“
„Drzý spratku!“ zasupěl strýc Mojmír. „Nechceš radši jít
ven? Je tam tak hezky! Vypadni! Copak jsem ti už předtím neříkal, ať se mi
klidíš z očí? A nevracej se, dokud neskončí Sestřih toho nejlepšího ze Silvestra!“
„Ten dávají až zítra,“ namítla potichu paní Drsoňová.
„To nevadí!“
Garry se nemínil se svými pěstouny dál hádat, raději pomalu
vycouval přes okno ven na zahradu. Plavým skokem šelmy přeskočil plot, zaklel, očistil
si potlučená kolena a šoural se mírným kopcem Úzké ulice otráveně
k severu.
V sousedech Garry Poker žádné sympatie nevzbuzoval,
ostatně nebyl k tomu celkem vzato žádný důvod. Loňský incident
s požárem domu Drsoňových, který měli zdejší obyvatelé ještě v živé
paměti, pak jeho pověsti popravdě příliš nepřidal. Přidal do kroku, aby se
dostal co nejrychleji mimo nepřívětivé vesnické domy. Naštěstí však nikoho
nepotkal a jediný, koho zahlédl, byla paní Giffová, mírně duševně nepřítomná
milovnice koček, která odpočívala na lavičce před svým rozpadajícím se obydlím.
Mračila se a něco si pro sebe mumlala. Garry byl rád, že ho nezahlédla, protože
poslední dobou si paní Giffová navykla zvát ho k sobě pokaždé, když ji
potkal. Rychle odbočil za roh, štěrkovou cestou k dětskému hřišti na
okraji vesnice.
V duchu zuřil. Rozhovor o kozách s tetou a strýcem
mu připomněl, jak zoufale mu chybí karbanický svět. Přestože jim před chvílí
tvrdil, že od koz žádné zprávy nedostává, věděl, že zůstane opět vzhůru do pěti
do rána, kdy mu spěšný poštovní kozel doručí Kartáře. Začínal ale pochybovat, jestli má vůbec smysl ten plátek
ještě odebírat. Garry se v posledních dnech omezoval jen na to, že zběžně
prolétl titulní stranu; a to nejen díky své všeobecně známé schopnosti
ignorovat jakékoli podrobnější informace, ale i proto, že v redakci
nejznámějšího karbanického periodika z nějakého důvodu vůbec
nezaregistrovali, že se Vrdlmrsmrst doopravdy vrátil.
Možná se objeví i kozy od Sirénuse, od Vona nebo od Hormony
(které by Garry samozřejmě viděl nejraději). Naděje, že by se z jejich
dopisů mohl dozvědět něco nového, se ale už dávno vzdal. Matně si vybavil
poslední dopis:
Pokud jde o
ty-víš-jakou záležitost, nemůžeme ti toho napsat moc. Tak jen stručně: (začerněno)
(začerněno) (začerněno) (začerněno) (začerněno). Ředitel Trumpál říká, že (začerněno)
(začerněno) (začerněno) (začerněno). Děje se hodně věcí, ale víc ti opravdu
napsat nemůžeme. Všechno se dozvíš, až se uvidíme. Snad.
Na obálku mu Hormona napsala: Uvidíme se začerněného začerněný. Ale kdy to bude? Kdy je konečně
uvidí? Přestože to připouštěl jen velmi nerad, jeho kamarádi mu chyběli. Pokud
to Garry dokázal z náznaků v dopisech odhadnout, Hormona s Vonem
byli spolu, pravděpodobně v přítomnosti dalších Vlezlejch. A vzhledem k
neodbytnému pocitu, že jejich korespondenci někdo cenzuruje, odhadoval, že
Trumpál taky nebude daleko. Dokonce by tam mohl být i Sirénus, vzpomněl si na
jediný jeho vzkaz, napsaný roztřeseným písmem:
Do ničeho se nemíchej
a všechno bude v pořádku… Trumpál ví, co dělá! Buď opatrný a nejednej
ukvapeně! Trumpál opravdu ví, co dělá, a tohle ti píšu naprosto dobrovolně a
při smyslech. Věř Trumpálovi a počkej, až on kontaktuje tebe! P. S. Do ničeho
se nepleť, nikam nechoď a důvěřuj Trumpálovi!
Snad ti parchanti nechtějí porazit Vrdlmrsmrsta bez něj,
napadlo ho. Zmetci! Tedy, ne že by měl snad někdy v plánu se přímo aktivně
podílet na boji proti Tomu-jehož-jméno-neumíme-vyslovit, ale vždycky tak nějak
počítal s tím, že bude poblíž, v pravé chvíli se do věci vloží a bude
si moct přivlastnit podstatnou část zásluh. Nejlépe všechny.
Jak se ho můžou snažit vyšachovat? On je přece Garry Poker!
Chlapec, který vyhrál! A poté přežil nejméně jedno… jedno další setkání
s Vrdlmrsmrstem tváří v kápi! On před ním statečně prchl podzemím a
nechal Igora svému osudu… ne, on přece po marné a statečné snaze o záchranu
kamarádova života jen tak tak nepřišel o ten svůj! To už zní líp.
Vařila se v něm krev. Nebýt jeho, nikdo by se
nedozvěděl, že se Doktor Vrdlmrsmrst vrátil! Dobře, nebýt jeho a toho, že Smrtikibicové vypálili nad
táborem Lebku s pikovým listem, nikdo by se nedozvěděl, že se Doktor
Vrdlmrsmrst vrátil! A ten mizerný Kamélius Fuč tomu neuvěřil ani potom!
Zatímco se rozčiloval, dorazil k hřišti ukrytému před
zapadajícím sluncem nevábným křovím plným – v lepším případě – odpadků, kam
s oblibou utíkaly hrající si děti před svými matkami. Teď tu ale nikdo
nebyl. Vyprahlé počasí zahnalo pod střechu i ty nejzapřisáhlejší milovníky
čerstvého vzduchu. Garry přeskočil nízký plůtek a posadil se na kolotoč. Ten
povážlivě zavrzal, jako by mu chtěl naznačit, že kdokoli starší tří let (a
těžší 15 kg) na něm sedí jen na vlastní nebezpečí.
Se syknutím poposedl, jak ho zabolela jizva.
V posledních dnech ho bolela téměř neustále, už si ale nenamlouval, že by
to Von, Hormona, Sirénus, Trumpál, Hybrid, Brownie, Palma, Pasta, Debil, paní
Vlezlá, pan Vlezlej, Lotkien nebo Karkulín ze střechy považovali za něco zvlášť
zajímavého. Stejně ji nikdy – s výjimkou Trumpála – ani nechtěli vidět.
Zauvažoval, jestli je ta bolest způsobená tím, jak se spálil předevčírem na
nudistické pláži, kde z vážných důvodů proležel celé odpoledne na břiše,
ale pak ho napadlo něco mnohem horšího: nemohla by nějakým způsobem třeba jen
nepatrně souviset s tím, že Doktor Vrdlmrsmrst se vrátil?
Hlavou mu začaly vířit rozhořčené otázky. Proč ti pitomci
z Kartáře neustále přehlížejí Vrdlmrsmrstův návrat? A proč on musí trčet u
tety se strýcem, zatímco Hormona s Vonem prožívají (začerněno)
(začerněno)? Dobře, (začerněno) (začerněno) asi neprožívají, opravil se, ale
proč oni vědí, co se děje, a on ne? Copak je Trumpál tak senilní, že na něj
zapomenul? Co se děje, že mu jeho… Sirénus Flek – uprchlík z Az-Karbanu a
vítěz soutěže o nejlepší pizzu mikroregionu Polensko – najednou píše, aby byl
opatrný a nedělal nic nebezpečného? A co je to za novou láhev trvanlivého mléka
Lactel? A od kdy vlastně umí táta péct?
Zarazil se. Jak ho napadlo, že jeho táta umí péct? Navíc
jeho táta je… Doktor Vrdlmrsmrst. Umí Doktor Vrdlmrsmrst péct?
„Co tady děláš, debile?“ ozvalo se mu najednou za zády.
„Tady je to naše!“
Neomylně poznal po hlase svého bratrance Davida, takže ani
neotočil hlavu. „Promiň, blbečku, mělo mi to dojít, když jsem u branky koukal
na tu ceduli: Hřiště pro děti do 12 let!“
Chvilku slyšel jen pomalý tichý šepot, jak se David radil se
svými kamarády.
„Tak si řikáme,“ řekl David po chvilce, „jestli ty na nás
nejsi náhodou drzej!“
Garry poodjel na kolotoči čelem k nim a vstal. „To by
mě ani nenapadlo. A jestli lžu, ať mě znásilní černí serifové!“
„Co to zas meleš?“ zamračil se David. „Kdo jsou černí
serifové?“
Garry ukázal prstem na stíny v křoví za jejich zády.
„Tamti,“ hlesnul.
Neuplynulo ani pár vteřin, během nichž se přes hřiště
přehnaly šedé šmouhy. Když jejich rej ustal, na zemi leželi tři svázaní
výrostci se zacpanými ústy. To by nebylo tak hrozné, ale místo nich tu teď
stáli tři černí serifové a pomalými kroky postupovali ke Garrymu. Garry si
všiml, že David se hýbe, zatímco jeho kamarádi byli patrně v bezvědomí.
David se pokoušel natáhnout k nohám nejbližšího ze serifů, aby ho kopl do
kotníku.
„To bych nedělal,“ obrátil se na něj s vážnou tváří,
„dokážou člověka zabít dvaceti různými způsoby jen s použitím jednoho
prstu. Ačkoli to není ta nejoblíbenější věc, kterou s tím prstem dělají.“
David projevil nebývalou bystrost, když praštil hlavou o
nejbližší kámen a ztratil vědomí. To mělo pro Garryho jeden nepříjemný
následek. Veškerá pozornost černých serifů se teď soustředila jen na něj. O
krok ustoupil. Neuvědomil si ale, že je za ním kolotoč a přepadl dozadu. Černí
serifové se nad ním sklonili s potměšilými výrazy.
„Zahraješ si s námi Černého Petra?“ zeptal se ten
nejvyšší z nich.
„Proč ne,“ pokrčil Garry rameny. „O peníze?“
„Samozřejmě, že o peníze,“ zablýskly se serifům zuby
v úsměvech.
…
„Na,“ probral ho chraplavý hlas, „vezmi si kousek čokolády.“
„Profesore Lotkiene?“ zamrkal dezorientovaný Garry. „Co tady
děláte?“
Rohn Lotkien se usmál. „Nejsem profesor. A nabízím ti
čokoládu. Ber si, v náprsní kapse mám ještě jednu tabulku pro všechny
případy.“
„Co se stalo?“
„Objevili se tu černí serifové,“ řekl vážně Lotkien. „Na
místě, kde rozhodně neměli co dělat!“
„Jenom si se mnou chtěli zahrát karty!“ nechápal Garry.
„Černí serifové nedělají věci jen tak pro nic za nic,
Garry,“ povzdechl si Lotkien. „Někdo je sem musel poslat. Ale kdo? A proč?“
„Asi někdo, kdo mě nemá rád,“ zauvažoval Garry. „Grape?“
„Nemůžeš podezírat profesora Grapea úplně ze všeho,“ zavrtěl
hlavou bývalý profesor obrany proti švindlování. „I když bych ho nepodceňoval,
nařídit třem černým serifům, aby se sem vypravili a zahráli si s tebou
karty, myslím nedokáže.“
„Jsem moc ráda, že jste se tady objevil, pane Lotkien,“
ozval se najednou chraptivý ženský hlas od lavičky u houpaček. „Nebejt vás, tak
nevím, jak bych ty serify sama zahnala! Já toho Mamlase Fušera namouduši
zabiju! Měl hlídat až do deseti hodin! Jaký štěstí, že jste přišel dřív!“
pokračovala v litanii osoba v neforemném vlněném kabátě, kterou Garry
identifikoval jako potrhlou sousedku paní Giffovou. Pomyslel si, že dneska už
ho nemůže nic překvapit.
„Moje třídní učitelka na základní škole se jmenovala
Fušerová,“ považoval za nutné zapojit se do rozhovoru. „Ale její muž se myslím
jmenoval Ťulpas.“
„Tohle je jeho bratr,“ zaťala zuby paní Giffová. „A je to
ten nejhloupější, nejnezodpovědnější a nejšpinavější karbaník, kterého jsem kdy
poznala!“
Garry vylovil z kapsy zmačkaný papírek a podal ho paní
Giffové. „Tohle je číslo na mého kamaráda Vona Vlezlýho. Uvidíte, že…“
„Teď není čas na žerty, Garry!“ utnul ho Lotkien.
„Přesně tak!“ přidala se paní Giffová a odhodila lístek za
sebe. „Černí serifové tady?! Ještě,
že mě varoval Tracyho tygr, pospíchala jsem sem, jak nejrychleji to šlo… a pak
se tu, zaplaťtrumpál, objevil pan Lotkien.“
„Počkat, počkat,“ zarazil ji Garry. „Kdo je Tracyho tygr?“
„Můj kocour.“
Garry svraštil obočí. „Neměl by Tracyho tygr patřit
Tracymu?“
„Ne, je můj,“ trvala na svém (tygrovi) paní Giffová.
„Aha. Takže Tracyho tygr není Tracyho ani to není tygr,
doufám,“ dodal spěšně Garry a opatrně se rozhlédl. „Můžu se zeptat, proč mu
říkáte Tracyho tygr?“
„Protože je to můj čumáček a má moc rád mlíčko!“ řekla
zasněně paní Giffová.
Garry raději změnil téma. „Mám ještě jednu otázku. Říkala
jste ‚zaplaťtrumpál‘, jak jste to myslela?“
„No, doufám, že když mi Trumpál platí za to, abych tě
hlídala na každym kroku, tak mi něco připlatí za tu rychlost,“ řekla paní
Giffová. „Moje kolena dostala docela zabrat, tak by pár korun přišlo vhod,
abych si mohla koupit nějakou pořádnou mast na revma,“ řekla významně směrem
k Rohnu Lotkienovi. Ten si jí ale nevšímal, a místo toho se – ke Garryho
nelibosti – věnoval rozvazování Davida Drsoně a jeho kamarádů.
„Trumpál vám zaplatil za to, abyste mě o prázdninách
hlídala?“ podivil se Garry. „Chápu, Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit se vrátil
a…“
„Trumpál mě platí za to, abych tě hlídala, už od okamžiku,
kdy tě sem přivezlo to chlupaté nemehlo,“ opravila ho pyšně paní Giffová.
„Vy znáte i Hybrida?“
„Samozřejmě, že znám Hybrida. Takového člo… takového
v hospodě těžko přehlídneš,“ pousmála se paní Giffová.
Garry se zamyšleně poškrábal na bradě. „Vy jste karbanice,
paní Giffová?“
Otázka zůstala bez odpovědi. S hlasitým prásk se přiřítil oprýskaný kozí dech a
napálil to přímo do plůtku obklopujícího hřiště. V poslední chvíli
z něj seskočil zanedbaný muž a přistál obličejem v pískovišti.
„MAMLASI FUŠERE! JÁ TĚ ZABIJU!“ vykřikla paní Giffová,
napřáhla hůl a vykročila k ležícímu individuu.
„Možná už to nebude potřeba,“ řekl Rohn Lotkien a Garry měl
pocit, že v jeho hlase zaslechl trochu naděje.
Muž ale zvedl hlavu a vyplivl chrchel písku, hlenů, krve a
něčeho zeleného na bábovičku před sebou. „Fopak fe děje?“ zeptal se a plivl
ještě jednou. „Copak se děje? A proč hned tak zhurta? Copak Trumpál neříkal: Musíme držet pohromadě a nehádat se mezi
sebou?“
„Já ti dám pohromadě!“ prskala paní Giffová a začala ho
mlátit holí po zádech. „A od kdy ti vůbec leží na srdci, co Trumpál říkal?!“
„Odjakži…au!“
„A jak říkal: Za
žádných okolností se nevzdalujte od Garryho na míň než dvě stě metrů, to se
ti vykouřilo z hlavy?!“
„Jo… Au! Jo tohle!“ nasadil Mamlas Fušer o něco chápavější
výraz. „To bylo jen pro tebe!“
„Já ti dám!“
„No vážně,“ bránil se Mamlas a odkutálel se do bezpečí, mimo
dosah hole paní Giffové. „Slyšel jsem: ‚Říkám to hlavně tobě, protože ten
mamlas Mamlas mě stejně neposlechne. Za žádných okolností se nevzdalujte od
Garryho na míň než dvě stě metrů.‘ Pamatuju si to, jako by to bylo dneska!“
„To bylo dneska, Mamlasi,“ štěkla paní Giffová. „A sotva
zmizíš, objevili se tady černí serifové!“
„Černí serifové?“ zakuckal se Fušer. „Copak všichni černí
serifové nejsou v Az-Karbanu? Pod kontrolou Světové unie karet a hazardu?
Několik tisíc kilometrů odsud? Byl jsem jen na chvilku tady v herně.
Skvělá příležitost vyhrát pár žetonků…“
„Nebo prohrát,“ doplnil ho Lotkien.
„Ale to byla jenom…“
„Ale to byla jenom hrozná smůla a příště ti to určitě
vyjde,“ ušklíbl se Rohn Lotkien. „To známe. Teď ale nemáme času nazbyt. Jako
nejvýše postavený důstojník Neřádu přebírám velení. Ty, Mamlasi Fušere, seber
toho svého fichtla a pospíchej varovat Trumpála. Padej! Vy, paní Giffová,
doprovodíte Garryho a jeho povedeného bratránka domů. A ty, Garry, si konečně
sněz ten kousek čokolády, co jsem ti dal!“
„A co budete dělat vy, pane Lotkien?“ osmělila se paní Giffová.
„Já?“ vytáhl Rohn Joynald Jewel Lotkien z příruční
tašky, kterou by se Garry, pokud by jeho bývalý profesor byl dostatečně daleko,
odvážil nazvat kabelkou, několik bílých papírů a malý příruční psací stroj. „Já
sepíšu hlášení.“
Kozy v Úzkých
„Doufám, že ho Trumpál zabije,“ ulevila si paní Giffová,
když vyrazili k Drsoňovic domu.
„Myslím, že někdo to hlášení napsat musí,“ zastal se svého
bývalého profesora Garry.
Paní Giffová po něm vrhla pohled naznačující, že jeden
z přítomných je idiot a ona to není. „Mamlase Fušera! Tak už pojď, na co
ještě čekáš?“
Garry jí poslal podobný pohled zpátky. „On ten prasopes je
docela těžký!“ postěžoval si a přehodil si duševně nepřítomného bratrance
z pravého ramene na levé. Když pochopil, že paní Giffová mu s transportem
nepomůže, rozhodl se aspoň ukojit svou zvědavost: „Můžu se zeptat, co se
vlastně přihodilo? Vím, že přišli černí
serifové, ale…“
„Ale jinak si vůbec nic nepamatuješ, co?“ mrkla na něj
vědoucně paní Giffová.
„Jak to víte?“
„To je tím jejich parfémem. Obsahuje látky, které způsobují
krátkodobé výpadky paměti.“
„To je přece blbost,“ namítl Garry, „vždyť pak by si černí
serifové nic nepamatovali!“
„Ten, kdo se chce… kdo se má stát černým serifem, podstupuje speciální trénink od dvanácti
let. Když je těm látkám člověk vystaven už před pubertou, tak na něj nepůsobí.“
Když si Garry její slova přebral, zastavil se a pustil
Davida na zem. „Co přesně se stalo, paní Giffová?“
Paní Giffová si odkašlala. „Nejdřív si s tebou chtěli
zahrát karty. Potom začali být trochu… hm… dotěrnější. Jak bych to řekla… Ale
k ničemu nedošlo!“ vyhrkla, když viděla Garryho výraz. „Zasáhli jsme, jak
nejrychleji to bylo možné. Nic se ti nestalo! Aspoň tobě ne…“
„A někomu ano?“
Paní Giffová ukázala na Davida. „On dostal pár polibků. Radši
bych mu to ani neříkala, být na tvém místě.“
„Ale vy nejste na mém místě,“ ušklíbl se Garry, když došli
před dveře domu číslo 6. Paní Giffová se rozloučila a Garry zmáčkl zvonek.
„Koho to sem čerti nesou?“ zaslechl hlas strýce Mojmíra,
ještě než se otevřely dveře.
„Dobrý den,“ pozdravil ho Garry a pokusil se na tváři
vykouzlit zářivý reklamní úsměv.[2]
„Podomní prodej blbců. Mohu vám nabídnout náš poslední model: David 0?“
„Co se tady stalo?“ zasupěl Mojmír Drsoň. „A neříkal jsem ti
snad, abys mi nechodil na oči?!“
„Davídku!“ vykoukla za jeho zády teta Otýlie. „Co
s tebou je, Davide? Davide, prober se!“ Aby tomu napomohla, uštědřila mu
pár lehkých políčků.
David pootevřel skelné oči, předklonil se a zvracel.
„Co je s tebou?“ vyzvídala paní Drsoňová.
„Je mu špatně,“ řekl Garry, i když role Davidova mluvčího se
mu příliš nezamlouvala.
„A proč je mu špatně?“ prohlédl si ho podezřívavě strýc
Mojmír.
„Asi mu neprospělo, jak ležel na sluníčku,“ odtušil Garry.
„Ale když byl svázaný a v bezvědomí, tak si nemohl příliš vybírat.“
„Co?“ zaječela teta Otýlie. „Co se stalo mému Davídkovi?“
„Nerad bych vás nějak plašil,“ začal opatrně Garry, „ale
seběhla se taková nepěkná věc a…“
„A ty v tom máš prsty!“ dokončil za něj strýc Mojmír.
Garry se otřásl. „Mají v tom prsty černí serifové.
Přepadli nás u dětského hřiště. Jak říkám, nechci vás nijak plašit, takže bych
opravdu nerad použil slovo znásilnění, ale pár polibků David schytal. Můžete
doufat, že jenom na tvář!“
„Já toho mám dost!“ zařval hromovým hlasem Mojmír Drsoň.
„Takový jsme tady prožili klidný rok! A od té doby, co ses ukázal, jsou to samé
nepříjemnosti! A nedělej ze mě pitomce, já moc dobře chápu, co se stalo! Ty jsi
poslal na našeho syna nějaké nestvůry z toho spolku!“
„Z jakého spolku?“ vyklonila se z vedlejšího domu se
zájmem sousedka.
„Od dobrovolných hasičů!“ štěkl na ni strýc Mojmír tak
prudce, že raději zmizela a zavřela za sebou okno.
„To není pravda, šli po mě a…“ bránil se Garry.
„Sbal si svých pět švestek a vypadni z mého domu!“
zařičel Mojmír Drsoň, až se mu roztřásly všechny brady. „A jestli ještě někdy
uslyším o… tom… vašem…“
V ten
moment se do dveří vřítil velký černý kozel a vyplivl Garrymu k nohám
úředně vypadající obálku. Garry ji roztrhal a spěšně se dal do čtení.
„Nic si nebal!“ opravil se pan Drsoň, když se vzpamatoval.
„Teď hned zmiz a už se tu neukazuj. Práh tohohle domu už nepřekročí ani jedna
koza, jako že se jmenuju…“
Jak se
jmenuje, už Mojmír Drsoň říct nestihl. Přerušila ho totiž drobná bílá koza
s černým uchem, která skočila dovnitř a se zamečením upustila další dopis.
Garry ho rychle popadl a rozpoznal úřední papír ministerstva.
„VEEEEN!“ probral ho strýc Mojmír dřív, než stačil pořádně
vstřebat informace obsažené v obou dopisech. Garry pomalu couval, ale na
zem ho porazilo něco dýchavičného a smrdutého. A vzápětí mu to šláplo na hlavu.
Garry
rozpoznal Errora, starého kozla patřícího rodině Vlezlejch. Mojmír Drsoň i jeho
žena se sesunuli na zem a zdálo se, že nejsou schopni slova. David seděl na
botníku s hlavou mezi koleny a těžce oddychoval. Garry se proto opatrně natáhl
pro dopis, který Error přinesl.
‚Co je to za nesmysl?‘ přemýšlel horečnatě Garry. Trumpál
nejdřív celou věc oznámí ministerstvu a pak se to snaží urovnat? Kdyby si
nechal pro sebe, že Garry porušil školní řád, mohli být všichni šťastní a
spokojení! ‚A od kdy se vůbec ministerstvo plete polenské škole do jejích věcí?‘
podivil se, ale pak si vzpomněl na rozhovor Nigruse Trumpála s Kaméliem
Fučem, který se odehrál před pár dny, poté, co se Doktor Vrdlmrsmrst vrátil.
„Myslím, že tady zůstanu,“ prohlásil pevně. Strýc a teta mu
příliš neodporovali, stále ještě nebyli při smyslech.
„Dobře,“ vzpamatoval se nakonec pan Drsoň a vstal. „Ale
ještě jedna koza – a neznám bratra!“
„Bylo by lepší, kdybys neznal sestru. Tetu
Marži bych taky radši neznal,“ zabručel Garry. „Navíc, tohle není koza,“ ukázal
na zvíře, které vkráčelo dovnitř. Opravdu, dané zvíře to mělo neumělým písmem
napsáno na boku. Nápis na druhé straně dodával: Nevšímejte si mě! Nesledujte
mě! Přestože podle všech informací o kozu nešlo, zvíře zamečelo a upustilo před
Garryho další psaní.
„Grrr!“ zacukal strýci Mojmírovi koutek. „Padej! Akorát si z nás tropíš
žerty!“
Garry se pokusil ho uklidnit: „Myslím, že byste se neměli
ukvapovat. Známý masový vrah a vězeň na útěku mi píše, abych zůstal tady a
nevycházel z domu. Co kdyby si to přišel zkontrolovat? Asi by neměl moc
velkou radost, když by zjistil, že tady nejsem… Tak mě napadá: Už jsem se
zmínil, že Sirénus Flek je můj…“
„Jakou řečí ti mám říct, že máš vypadnout, abys to
pochopil?!“ zatnul strýc Mojmír klouby na rukou.
„Hadí řečí,“ odvětil Garry, jak nejklidněji uměl. „Kromě
toho, před dveřmi je taková tlačenice, že bych se stejně nedostal ven.“
Manželé Drsoňovi opatrně vyhlédli ven. Před jejich domem
bylo namačkáno obrovské stádo zvířat, které v karbanickém světě roznáší
dopisy.
Garry od nich začal dopisy postupně odebírat. „Paní Vlezlá
mi taky píše, abych neodcházel z domu. Paní Vlezlá mi píše, že to myslí
opravdu vážně a že bych za žádnou cenu neměl odcházet z domu. Profesorka
McDonaldová mě upozorňuje, že opustit dům a vydat se někam na vlastní pěst by
bylo velice nemoudré,“ četl vzkazy spíš pro sebe než pro strýce a tetu. „Paní
Vlezlá se ptá na moje zdraví a doufá, že jsem nikam neodešel. Magnet Camif mi
posílá svůj aktuální katalog. Mufius Malejfuj mi přeje hodně odvahy
k odchodu z domova. Podle něj bych se neměl ničeho obávat, měl bych
okamžitě odejít z domu, postavit se nebezpečí čelem a neohrožovat svou
přítomností své nejbližší.“
„Ten chlap mluví rozumně, toho se drž!“ zamumlal pan Drsoň.
Garry si posměšně odfrkl. „Paní Vlezlá mě prosí, abych jí co
nejrychleji odpověděl, jestli jsem v pořádku. Má o mě starost. Palma a
Pasta Patlalovy píšou, že zítra nepřijedou, mají moc práce s opalováním
nahoře bez na koupališti u… sakra, ta pitomá koza musela ten dopis úplně
rozžvejkat!“
„Nečti nám tady ty svoje oplzlosti a kliď se z našeho
domu!“ zavřeštěla najednou paní Drsoňová. „Mám toho dost! Nesnáším ty…
zvířata!“ Začala strkat Garryho ze dveří a málem by se jí to i povedlo, kdyby
ji k zemi nesrazil obrovský rohatý kozel s hnědozlatou srstí. Divoce
zamečel a prskl jí do obličeje červenou obálku.
„Další pošta!“ zaprskal strýc Mojmír, pomohl své ženě vstát
a hodil obálku Garrymu.
„Ta není pro mě,“ řekl překvapeně Garry a podal obálku
zpátky svojí tetě. „Píše se tam: Paní
Otýlie Drsoňová, Úzká 6.“
„Co… co… cože?“ vykoktala ze sebe teta Otýlie a nechápavě
otevřela červenou obálku. V ní byl jasně červený papír a na něm bylo velkými
černými písmeny napsáno: Pamatuješ na
posledně, Otýlie? Já moc dobře! Pac a pusu.“
„Jaké posledně? Pac a pusu?! Co má zase tohle znamenat?“
rozčiloval se pan Drsoň. „Já mám svatou trpělivost, ale tohle je na mě moc!
Ven!“ Popadl za ruce Garryho i svou ženu a vystrčil je ven na ulici. Rázně za
nimi zabouchl dveře.
„Tohle jsem měl udělat už dávno!“ zaslechl ještě Garry jeho
tlumený smích.
Nervózně
se podíval na svou tetu. „Co budeme dělat?“
[1]
Někde se těch 790 stran nahnat musí.
[2]
Což jde dost těžko, pokud i vaše tričko prozrazuje, že za poslední týden jste
si čistili zuby možná jednou.
Žádné komentáře:
Okomentovat