Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

sobota 5. září 2015

5-14: Piky a kříže

Kapitola čtrnáctá, v které nám Garry s Vonem předvedou své fotbalové umění. Garry za to dostane školní trest a z chmurných myšlenek ho vyvede jen to, že se do školy vrátí osoba, v jejíž příjezd snad už nikdo nedoufal.

Piky a kříže


Zápas roku

Následující týdny povznášel Garryho příjemný pocit, vyplývající z jeho (ostatní by možná řekli jejich) rebelství proti profesorce Bumbrlíkové a její výuce. Jeho sebeuspokojení dosáhlo dokonce takového stupně, že někdy vydržel i celý den na nikoho nekřičet a hodiny obrany proti švindlování vždy bez problémů přetrpěl. Jeho myšlenky byly vždy upnuty k nadcházející večerní schůzce Trumpálovy armády a hodiny profesorky Bumbrlíkové pro něj představovaly vítanou možnost se na ni připravit. Proto se s profesorkou ani nedostal do žádného konfliktu, vyjma jedné situace, kdy mu vynadala, že má na stole jinou knihu než učebnici Vimprda Šmouly. Naštěstí se rychle vymluvil, že ji používá jen jako pomůcku při čtení Propedeutického úvodu základů obrany proti švindlování pro začátečníky, aby v tak složitém textu neztratil řádek.
Jak se blížil nejdůležitější fotbalový zápas podzimu – Poblilvír proti Zmizeluzlu, musela být setkání Trumpálovy armády dočasně přerušena. Trenér poblilvírského fotbalového týmu totiž začal svolávat mimořádné tréninky, které nejdřív připadly právě na středeční večer a postupně i na většinu dalších večerů. Zápas byl očekáván se značným napětím a Garry si uvědomil, jak moc na výsledku záleží i učitelům – profesorka McDonaldová jim ten týden nezadala žádný domácí úkol, což jim samozřejmě s gustem vynahradil profesor Grape, který jim zadal dva. A zatímco profesorka McDonaldová zrušila ve čtvrtek Vonovi jeho příděl celoročního školního trestu, profesor Grape ho Hormoně naopak prodloužil, takže se vrátila unavená až uprostřed noci. To bylo ale Garrymu srdečně jedno, protože Hormona fotbal nehraje. Naopak se pochechtával, jaký je Grape idiot.
Garry se na nacházející zápas díval s optimismem, a to přesto, že během posledních tří let Zmizeluzel ještě nikdy neporazili.[1] Kdyby byl kapitánem on a ne Von, bylo by už prakticky rozhodnuto. Nečekaně objektivně ale uznával, že Von při trénincích předváděl velice slušné výkony. Jak mu prozradila Támhleta (a Tenerifos s Ounennézem se na něj přitom bůhví proč šklebili jako blázni), když Vlezlý bratři hráli fotbal, Von jako nejmladší (syn) v 99,9 % případů skončil v bráně, takže praxi chtě nechtě měl. Jeho jedinou slabinou bylo, že když pustil branku, znervózněl a snadno dostal další, což ostatně předvedl v prvním utkání s Brzybolem.
Zmizeluzelští samozřejmě vycítili příležitost a utahovali si z Vona, kdy a kde mohli. Cracko Malejfuj vypracoval půlhodinový referát na téma ‚Proč je Vlezlej nejhorší brankář na světě‘, a se střídavým úspěchem ho přednášel během posledního týdne před zápasem v každé hodině. Pravděpodobně by měl mnohem větší účinek, kdyby Cracko a Von chodili aspoň do stejného ročníku, takhle měl Von možnost si ho vyslechnout pouze jednou – na hodině péče o obyčejné tvory, kde většina stejně zanikla ve Fifinčině štěkotu.
Ranní počasí v den zápasu k fotbalu rozhodně nelákalo. Když se Garry probudil, všiml si, že Von už je vzhůru, netečně sedí na posteli a zírá z okna. Byl nezvykle bledý a měl kruhy pod očima.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Von zamumlal: „Celou noc jsem nespal.“
Garry se podíval na růžové kalhotky čouhající zpod polštáře. „Trenér přece říkal, žádný sex dvacet čtyři hodin před zápasem!“
„J-j-já vím,“ vypravil ze sebe Von. „Taky se mi pořád vybavovala jeho tvář, jak to říká, takže… takže z toho nic nebylo. Brownie v půl páté odešla a já už jsem neusnul.“
„Potřebuješ do sebe dostat něco k jídlu,“ pobídl ho Garry.
„Ale co když mě opustí?“ zděsil se Von a sevřel v náručí peřinu.
„Neopustí,“ chlácholil ho Garry. „Když nám dneska vychytáš vítězství, tak určitě ne.“
„To teda díky. Sakra… proč jsem se do toho pouštěl?“
Garry načrtl ve vzduchu siluetu ženské postavy. „Jak to myslíš, proč? Brownie je skvělá partie. Hm… spousta skvělých partií!“
„Myslím, proč jsem se pouštěl do fotbalu!“ řekl Von stísněně. „Vždyť jsem úplná lama. Nevychytal bych vítězství ani v basketbale, když bych seděl nacpaný zadkem do koše! Zbláznil jsem se… normálně jsem se zbláznil… a oni mě ještě zvolili kapitánem! Budu první kapitán, pod kterým Poblilvír skončí v lize poslední!“
„Nebudeš,“ utěšoval ho dál Garry. „Poblilvír už byl určitě poslední mockrát.“
„Fakt díky,“ zabručel Von. „Ale oceňuju, že na mě a Brownie už nežárlíš.“
Garry mávl rukou. „Maličkost, vždyť jsem přece už říkal, že letos balím Noru. Copak to není vidět?“
„Popravdě, nevšiml jsem si, že bys v tomhle směru podnikal nějaké kroky.“
„A taky jsem říkal, že jsem Garry Poker. TO JE MŮJ KROK!“
„Možná, kdybys zkusil o ždibíček víc?“ napadlo Vona.
„VÍC? CO MŮŽE BÝT VÍC?“ nechápal Garry, ale pak se poškrábal na bradě. „I když… při našem posledním rozhovoru, že se Nora začala zajímat o fotbal. Takže kdyby se mi dneska podařilo ji oslnit…“
„Super, stačí dát sedm gólů, a máš to,“ poplácal ho Von po rameni. „A já jich aspoň budu moct v klidu šest pustit.“
U poblilvírských stolů byli všichni oblečeni v modrých barvách a nadšeně je vítali. Kenny Křivý se s úsměvem přes celou hlavu rozeběhl proti nim. Von, který se zrovna díval jinam, si ho všiml na poslední chvíli, instinktivně proti němu natáhl nohu a odkopl ho. Kenny kotrmelcem přeletěl nejbližší stůl a přistál u nohou profesorky McDonaldové.
„Výborně, Vlezlej,“ pochválila ho. „Pár zákroků jako byl tenhle a vítězství je naše!“
„To byla náhoda… úplná náhoda…“ vykoktal ze sebe Von. Nabrali si u pultu snídani a našli si volný stůl. Vzápětí dorazily i Hormona s Támhletou a posadily se naproti nim.
„Jak je?“ zeptala se Támhleta svého bratra, smutně zírajícího na talíř bavorských vdolků.
„Je trochu nervózní,“ omlouval ho Garry. „Moc se nevyspal.“
„Vždyť byl celou noc v posteli,“ ozvalo se od vedlejšího stolu a Von si zoufale skryl hlavu do dlaní.
„Já byla taky celou noc v posteli a moc jsem se nevyspala,“ zaznělo z druhé strany. Otočili se a uviděli Hanku Hatebadovou v podivném černém hábitu. „Bála jsem se, že mě duchové zpod mojí postele zabijí dřív, než se podřežu sama. Taková smutná a temná noc,“ prohlásila zasněně.
„Ahoj, Hanko,“ pozdravil ji Garry.
„Ty si pamatuješ moje jméno,“ hlesla. „To je smutné, protože já svoje jméno nesnáším! Chtěla bych se jmenovat Hanuuulinka Srdiiiczko Hateúpanejvícbadová.“
„Hm,“ přitakal Garry.
„Fandím Poblilvíru,“ řekla Hanka a na důkaz svých slov zvedla ruce, aby si mohli prohlédnout její plášť.
„Ale barva Poblilvíru je modrá,“ řekla Támhleta.
„Kříže jsou černé,“ řekla temně Hanka. „Našila jsem je na černé pozadí. Píchla jsem se přitom jehlou do prstu, ale neumřela jsem, bohužel. Proč mě bůh tak trápí a nechává mě naživu na téhle děsivé planetě?!“
„Jsi si jistá, že tím trápí tebe?“ zapochybovala Hormona.
„Chtěla jsem tam vyšít ještě roztrhané piky, ale nebyl čas,“ pokračovala Hanka. „Navíc by stejně nebyly vidět, protože piky jsou taky černé. Černé jako můj život. Tak se zatím mějte, já už jdu, ať si stihnu zabrat nejhorší místo na tribuně. Mějte se… líp než já…“
Po Hančině odchodu už se rozhovor nerozproudil. Když dojedli, zvedli se a zamířili k fotbalovému hřišti. Na nádvoří je předběhla skupinka zmizeluzelských fanoušků a Hormona odtáhla Garryho kousek stranou.
„Bylo by fajn, kdyby Von neviděl, co mají zmizeluzelští na těch odznacích,“ zašeptala mu.
„Ano, to by bylo fajn,“ souhlasil táhlý nepříjemný hlas Cracka Malejfuje. „Ale bohužel… Škoda, že ho nemůžu mít i během zápasu, prý je to nepovolená součást dresu,“ povzdechl si a okatě zíral na placku na své hrudi.
„Vlezlej je náš král,“ přečetl Von. „To je od vás hezké!“ usmál se na Cracka a utíkal na hřiště.
Hormona si povzdechla. „A to jsem si zrovna začínala myslet, že v chápání ironie dělá pokroky.“
Mužstva nastoupila na hřiště a po všech nezbytných oficialitách mohla admirálka Hooková písknutím zahájit zápas. Rozehrál Poblilvír a krátkými přihrávkami držel míč. Nedařilo se mu ale postoupit na soupeřovu polovinu. Naopak, všichni hráči se kvůli aktivnímu zmizeluzelskému presinku postupně stahovali dozadu, až byl nakonec Garry donucen poslat malou domů na Vona. Ten si všiml jeho přihrávky v poslední chvíli, uklouzl po jinovatce, která v chabém slunci stále ještě pokrývala hřiště, a míč se pomaličku dokutálel do branky.
„Tak už jen šest,“ povzdechl si Garry.
Kotel zmizeluzelských fanoušků vybuchl nadšením, bubeník začal bubnovat a stadionem zaburácel popěvek:

Kdo by se Vlezlýho bál,
neumí hrát fotba-al
Zmizeluzlem zní chorál:
Vlezlej je náš král!

Ovládá ho nízký chtíč,
nedosáhne už na míč,
k vítězství nás vede dál,
Vlezlej je náš král!

Z reproduktorů se ozvalo chrčení a skřípání. Garry pochopil, že to se profesorka McDonaldová snaží zpěv marně přehlušit. Popošel dopředu a sledoval, jak Dan Koumes přihrává dopředu nějakému druhákovi. Ten ale přihrávku nezachytil a upadl. Míče se zmocnil Svrab (který od letošního roku nastoupil jako obránce) a mocným nakopnutím ho poslal dopředu. Balón přeletěl Garrymu těsně nad hlavou a letěl k postranní čáře. Tam byl první Malejfuj, který proběhl kolem Garryho, našel si nejvýhodnější pozici a centroval do vápna. Robert Kůstka se nemýlil a hlavou poslal míč za Vonova záda.

Kdo by se Vlezlýho bál,
neumí hrát fotba-al…

Vzápětí přišel Poblilvír o míč hned po rozehrávce. Dan Koumes si nevšiml, že Garry nesleduje hru ale rozestavení poblilvírské obrany, takže jeho přihrávka skončila v autu. Malejfuj hodil míč až do středu hřiště, kde se ho ujal Roman Trubka. Elegantní kličkou obešel zmateného Jiřího Plíška, poblilvírského nováčka, a vystřelil. Von se konečně natáhl správným směrem, ale stačil už míč jenom tečovat konečky prstů. O vnitřní stranu tyče se balón odrazil do branky a rozvlnil síť.

K vítězství nás vede dál,
Vlezlej je náš král!

Garry se zoufale chytil za hlavu.

Vlezlej je náš král!
Vlezlej je náš král!

Počkat! objevil se mu v hlavě spásný nápad. Proč já tady jenom koukám, co se děje? Vždyť se můžu taky zapojit do hry!
Po další rozehrávce ze středového kruhu už byl pozorný. Přijal míč od Šimka Fňukala a pomalu postupoval podél postranní čáry dopředu. Narazil si s Danem Koumesem a utíkal dosud nevídanou rychlostí k vápnu. Obhodil si nehybného Hnoje a vypálil. 1:3!
Skóre se pak měnilo každou chvíli a publikum šílelo. Probudili se i poblilvírští fanoušci, takže se jim místy podařilo překřičet skandování ‚Vlezlej je náš král‘. Když skončil první poločas, ukazovala tabule za brankou bláznivé skóre 5:5. Garry dal hattrick a na jeden gól přihrál Danu Koumesovi.
Do druhé poloviny nastoupila mužstva, patrně po důrazné domluvě od trénérů, jako vyměněná. Hra se zpomalila a oba týmy urputně bránily vlastní polovinu, takže šancí výrazně ubylo. Jediný, komu se podařilo za prvních dvacet minut poločasu vystřelit, byl Roman Trubka z přímého kopu. A byl z toho gól.
Stav 5:6 vydržel až do osmdesáté páté minuty. Zatímco zmizeluzelští hráči vyvolávali spolu s fanoušky Vonovo jméno, Šimek Fňukal si nepozorovaně naběhl na hranici šestnáctky. Garry si ho všiml a posadil dlouhý centr přesně na jeho hlavu. Šimkovi ale míč sklouzl po spánku a odrazil se přímo do Svrabova obličeje. Vítek Svrab ho instiktivně odrazil rukou. Ozvalo se písknutí.
„Penalta!“ zakřičela nekompromisně admirálka Hooková.
Garry se nemýlil a tribunu zasypaly modrobílé konfety. Vyběhl k rohovému praporku a předváděl fanouškům postupně všechna oslavná gesta, která si dokázal vybavit. Než po důrazné domluvě admirálky Hookové skončil, základní hrací doba už téměř uplynula.
Do zmizeluzelské rozehrávky pak vletěl jako smyslů zbavený. Nedíval se nalevo ani napravo, ukopl šokovanému Cracku Malejfujovi míč a utíkal s ním ke zmizeluzelské svatyni. Postupně obešel čtyři protihráče, až před ním zbyli poslední dva – Svrab a Hnůj, výhružně se tyčící na pomezí velkého vápna. Garry naznačil kličku. Svrab s Hnojem se rozběhli proti sobě a srazili se. Garry je lehounkým obloučkem nonšalatně přehodil. O pár milisekund později je přeletěl sám a vší silou kopl do míče dřív, než ten se dotkl země.
Míč málem přelomil břevno a odrazil se zpátky ven. Přímo do temene zkoprnělého zmizeluzelského brankáře, který se ještě pokusil po něm hmátnout, ale marně. Balón dopadl za brankovou čáru.
„GÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓL!“ křičela poblilvírská tribuna jako o život.
Garry zvedl ruce. Pak ho něco tvrdého udeřilo do hlavy a on ztratil vědomí.
„Jsi v pořádku?“ probral ho dvěma slabými políčky trenér.
„Asi jo,“ posadil se Garry na trávník. Rozhlédl se a viděl, jak si admirálka Hooková něco zuřivě vyřizuje s chumlem zmizeluzelských hráčů.
„Byl to Svrab,“ řekl trenér a hlas se mu třásl. Pak Garryho objal. „Ale vyhráli jsme! Vyhráli jsme, Garry, vyhráli!“ rozbrečel se.
„Ještě aby ne, když jsem se snažil,“ odstrčil ho jemně Garry a vstal. Zamával fanouškům na znamení toho, že je v pořádku, a belhal se do středu hřiště. Von si tam akorát sundával rukavice a vypadal, že neví, jestli se má smát nebo brečet. Než k němu Garry přišel, hodil rukavice na zem a šoural se zničeně pryč z trávníku.
„Zachránils Vlezlýmu krk, co?“ sykl mu najednou za zády nenávistně Cracko Malejfuj. „V životě jsem neviděl horšího brankáře. Co bys ale čekal, když ho ovládá nízký chtíč… jak se ti vlastně líbila moje nová písnička, Pokere?“
Garry se s úšklebkem otočil na Malejfuje. „Je pitomá. Neumí hrát fotba-al… co to je?“
„Famfrpál má tři slabiky a fotbal jen dvě,“ rozhodil bezmocně rukama Malejfuj.
„IDIOTE!“ ulevil si Garry.
„Tak to ne, pane Pokere,“ zjevila se za ním admirálka Hooková jako duch. „Taková slova na trávník nepatří! Sport je zábavou džentlmenů!“
„VŽDYŤ JSEM TOMU ZKURVENÝMU ČŮRÁKOVI AKORÁT ŘEKL, ŽE JE IDIOT! SNAD SE TOHO TOLIK NESTALO! NEBO SI TADY BUDEME HRÁT NA SLUŠNÁČKY!“
„Hned se budete hlásit u své kolejní ředitelky, Pokere!“
„Oai e e?“ ozvalo se zasípání. Za Garrym se objevila profesorka McDonaldová s šálou v kolejních barvách.
„Prosím?“ zamračila se admirálka.
„Ei e i eo?“ chraptěla profesorka. Pak vytáhla z kapsy mentolovou pastilku. „Chtěli jste mi něco?“ řekla po chvilce usilovného cumlání. „Omlouvám se, z toho fandění jsem přišla o hlas.“
„Určitě jste slyšela, co tady Poker říkal,“ řekla rázně admirálka Hooková. „Myslím, že by měl dostat školní trest.“
„TO JE NESMYSL, TY KRÁVO!“
„Pardon, paní profesorko?“ sevřela rty admirálka Hooková. „Asi jsem se přeslechla.“
„ROZHODČÍ JE MRKEV!“ zavřeštěla profesorka. „GARRY NEŘEKL NIC ŠPATNÉHO! A ŽÁDNÝ TREST NEDOSTANE, DOKUD O TOM TADY ROZHODUJU JÁ!“
„Frk!“ přivalila se do rozhovoru další osoba. „Obávám se, že ta doba právě skončila,“ zamávala Mercedes Bumbrlíková růžovým papírem.

Zákaz roku

„Absolutní pravomoc vrchní výchovné poradkyně k udílení školních trestů?“ zopakovala Hormona nevěřícně.
„Jo,“ přikývl Garry.
„A všechny stávající tresty jsou zrušeny?“ hlesla Hormona.
„Přesně tak.“
„I když je udělil ředitel?“ ujišťovala se ještě Hormona s chabou nadějí v hlase.
„Všechny!“ odsekl Garry nerudně. „ALE O TOM SE NEBAVÍME! DOŽIVOTNÍ ZÁKAZ HRÁT FOTBAL! CO SI TA MEGERA O SOBĚ MYSLÍ?!“
Hormona se zamračila. „Nemůže přece jen tak zakázat všechny tresty. Když už byl školní trest jednou udělen, tak přece…“
„TY MĚ NEPOSLOUCHÁŠ?! UŽ NIKDY NEBUDU SMĚT HRÁT FOTBAL! PRVNÍ ZÁPAS, V KTERÉM JSEM SE ZAČAL SNAŽIT A TEĎ DOSTANU ZÁKAZ?!“
„Tohle jí nesmí projít.“
„TO TEDA NESMÍ! ZALOŽÍM ASOCIACI ŠKOLNÍCH FOTBALOVÝCH HRÁČŮ A BUDU SI OFICIÁLNĚ STĚŽOVAT!“
„Nezaložíš,“ řekla Hormona pochmurně. „Všechny studentské spolky jsou zakázány, zapomněls?“
„ZAPOMNĚL! NĚJAKÝ PITOMÝ SPOLKY MĚ NEZAJÍMAJ!“
„Pak si ale můžeš těžko oficiálně… to je jedno,“ mávla rukou Hormona. „A co TA? Ta tě taky nezajímá?“
„Žádnou Tu neznám,“ zavrčel Garry. „Myslel jsem, že Von má jen jednu sestru.“
V tu chvíli do společenské místnosti vstoupil Von, který měl jen jednu sestru. Byl ještě bledší než ráno a klepal se zimou.
„To jsi byl celou dobu venku?“ vyděsila se Hormona.
„Byl jsem se projít,“ odsekl Von. Na sobě měl pořád fotbalový dres.
„Tak si sedni ke…“ zarazila se Hormona a podívala se na zazděný krb. „…k nám. Garry, můžeš mu něco půjčit z té svojí hromady čistého oblečení?“
„Omlouvám se,“ zahuhlal Von, který se ztěžka posadil do křesla.
„Za co?“ zeptal se Garry.
„Že jsem si myslel, že umím hrát fotbal,“ řekl Von a strhnul si z rukávu kapitánskou pásku. „Končím. Jsem ten nejhorší brankář pod sluncem!“
„To teda nejsi! V anglické reprezentaci bys byl hvězda!“
„Vždyť jsem pustil, co se dalo,“ hleděl Von tupě před sebe. „Z šesti střel jsem dostal šest gólů.“
„Ale nepustil jsi, co se nedalo! Takových míčů proletělo naším vápnem, které sis tam mohl sám srazit…“ zastával se ho Garry.
„Končím,“ trval na svém Von.
„Nekončíš!“ řekl Garry pevně. „Když nemůžu být hvězdou Poblilvíru já, musíš jí být ty! Copak by mohli fanoušci oslavovat někoho jako je třeba Šimek Fňukal?“
„Proč bys nemohl být hvězdou Poblilvíru ty?“ zarazil se Von a zvedl ze země kapitánskou pásku. „Na, vezmi si to. Já se na to nehodím.“
„DOSTAL JSEM DOŽIVOTNÍ ZÁKAZ!“ praštil Garry pěstí do zdi. „OD BUMBRLÍKOVÉ!“
Stručně a hlasitě vylíčil Vonovi, co se přihodilo hned po zápase. Když dokřičel, vypadal Von ještě zničenější.
„Za to všechno můžu já…“
„Věř mi, že jsem to Malejfujovi řekl sám od sebe,“ odplivl si Garry. Hormona se znechuceně podívala na plivanec, který přistál u jejích nohou.
Von se začal mlátit dlaní do hlavy. „Kdybych nehrál tak mizerně…“
„To s tím nemá nic společného!“ řekl Garry. „Ba naopak – ty tři góly, co jsme dostali během prvních deseti minut, mě namotivovaly jako nic jiného!“
„Nemohl jsem se soustředit,“ mumlal Von. „Ta písnička mě znervóznila… navíc jsem pořád musel myslet na to, že Brownie je někde na tribuně a sleduje mě!“
Hormona vstala a popošla k oknu, aby ji to nenutilo zapojovat se do jejich hádky. Za dvojitým sklem se pomalu snášel k zemi první letošní sníh.
„To by znervóznilo každého!“ křikl podrážděně Garry. „A přestaň si pořád stěžovat! Nejsem stavěný na to, abych se někoho zastával! Dlouho to nevydržím!“
„Ještě nikdy jsem si nepřipadal tak mizerně,“ řekl dutě Von.
„TY SI PŘIPADÁŠ MIZERNĚ? JENOM JSI PUSTIL PÁR GÓLŮ! JÁ JSEM DOSTAL DOŽIVOTNÍ ZÁKAZ FOTBALU, ROZUMÍŠ!“ ztratil Garry trpělivost, jak avizoval. „JÁ JSEM TEN, KOMU JE MIZERNĚ!“
„Poslyšte,“ ozvala se zamyšleně Hormona, „myslím, že jedna věc by vám teď určitě spravila náladu.“
„To vážně? Ty bys s námi šla do trojky?“ otočili se na ni.
„Ne!“ začervenala se. „Nic takového jsem nemyslela! Chtěla jsem vám jenom říct, že Hybrid se vrátil,“ ukázala na kouř stoupající z komína hájenky.

Hybridův příběh

„Taky kdo jinej?“ ozval se drsný hlas.
Garry, Von a Hormona se zastavili před dveřmi hájovny. Garrymu, který se právě chystal zaklepat, poklesla ruka.
„To jsme my, Hybride,“ řekl opatrně po chvilce váhání.
„U Trumpálovy brady, neřvi!“ zavrčel Hybrid a otevřel jim.
Hormona poplašeně zamrkala, protože měla pocit, že Garry byl naopak až nezvykle potichu.
„PUSTÍŠ NÁS DOVNITŘ? JE TADY ZIMA!“ napravil to.
Hybrid vytáhl z kapsy pytlík s ledem a přiložil si ho na čelo. Až teď si všimli, že ho má ošklivě potlučené. A pak už jen zděšeně zírali. Z levé ruky Hybridovi kapala krev na podlahu. Pravou nohu šoural za sebou, jako by byla zlomená. Trup měl obvázaný a dýchal jen ztěžka. „Nic se mi nestalo, je to jen škrábnutí,“ zamumlal na vysvětlenou.
„Proboha, Hybride! Co se ti stalo?“ vyjekla Hormona.
„To nejni pravda,“ hlesl a pustil je dovnitř. „Dáte si čaj?“
„Vypadáš hrozně!“ řekl Von.
„Jo, to se mi teď vobčas stává,“ řekl Hybrid. Pak se praštil do hlavy hrnkem a oklepal se. „Uf, už je to lepší.“
„A předbíháš se,“ vyhrkla Hormona.
„Hybride, tebe přepadli!“ děsil se dál Von.
Hybrid zaúpěl, jak se pokusil dosáhnout pro konvici. „Ale prd přepadli. Upad sem… na schodech… jo, upad sem na schodech.“
„TO JE TA NEJPITOMĚJŠÍ MOŽNÁ VÝMLUVA, HYBRIDE!“ osopil se na něj Garry.
Hybrid zatěkal očima z jednoho na druhého. Pak roztřesenou rukou vzal konvici a napil se přímo z jejího hrdla. „Ale přesně tak to bylo,“ huhlal. „Sem strašně nešikovnej. Zrovna sem přišel, upad sem ve dveřích, tady sem slítnul a praštil se hlavou vo stůl. A jak sem vyděsil Fifinku, tak mě ještě poškrábala na ruce a krku, prostě… musim holt dávat víc pozor.“
„Měl bys zajít za madam Pommes-Fritesovou,“ řekla důrazně Hormona.
„Řikám, že je to jen škrábnutí!“ odpověděl Hybrid nerudně. „Postarám se vo sebe sám… auu!“ chytil se bolestivě za nohu.
„TAK ŘEKNEŠ NÁM KONEČNĚ, CO SE TI STALO?“ dorážel Garry.
„Kdybych jenom naznačil, kde sem byl a proč, tak bych nepřišel jenom vo místo, ale vo všech šest míst, který tady mám. A to jenom za to, že bych jenom připustil, že sem někde byl… sakra práce!“ ulevil si Hybrid nejsprostším slovem, které znal.
„No tak, Hybride, vyklop to,“ naléhal Von. „Stejně se podřekneš!“
„To teda ne!“ zahromoval Hybrid. „Nepodřeknu, protože na téma ruský mafie v ilegálních hernách v severních Čechách se s váma vůbec nebudu bavit!“
„Tys vyjednával s ruskými mafiány v severních Čechách?“ zeptala se potichu Hormona.
„Jak ste na to přišli?“ řekl dutě Hybrid a měl co dělat, aby nepustil konvici na zem.
„Domysleli jsme si… z toho, co jsi právě řekl, to bylo docela jasné,“ špitla Hormona.
Von přitakal. „Naprosto. I já jsem to pochopil.“
Hybrid se na ně zamračil. „V životě sem nezažil takhle zvědavý parchanty, jako ste vy. Můžu vám říct jenom jedno: kdo moc čmuchá, může dost snadno přijít vo nos! A kdo je zvědavej, bude brzo starej!“
„To jsou dvě věci,“ podotkl Von zmateně.
„A taky, že byste měli mít trochu soudnosti a neběžet sem hned, co si všimnete, že sem tady. Nikdy nevíte, jestli vás někdo nesleduje. Teď nás určitě někdo poslouchá a…“
Zpoza křesla se zvedla Brownie Levandulová a hodila po něm otrávený výraz. „Byla jsem jenom zvědavá. Přijď včas, chlupáčku,“ usmála se a odešla.
Hybrid si pohladil svůj bohatý plnovous a začal se zvedat. „Tak to já pudu asi hned.“
„TO BYLO NA VONA!“ zarazil ho Garry. „A TY NÁM KONEČNĚ ŘEKNI O TĚCH MAFIÁNECH!“
Hybrid se nejistě podíval na Vona s Hormonou.
„Z toho si nic nedělej, Hybride,“ mávla rukou Hormona. „To si zvykneš. On se tak chová poslední dobou pořád.“
„PROTOŽE TOHO UŽ MÁM DOST! MŮJ OTEC JE DOKTOR VRDLMRSMRST! TRUMPÁL SE MNOU NEMLUVÍ!“
„Pst!“ pokusil se ho uklidnit Von. „Jsme tady tajně a hrad je jenom tři sta metrů odsud!“
„A NAPADLI MĚ ČERNÍ SERIFOVÉ!“
Hybrid se v tu chvíli málem udusil. Zakuckal se a vyprskl oblak kapek svojí domácí pálenky přímo do Vonova obličeje. Ten zaječel a marně se pokoušel pálící leptavé kapaliny zbavit.
„Černí serifové?“ zamračil se Hybrid, když se vzpamatoval.
„Ty o tom nevíš?“ podivila se Hormona a podala úpícímu Vonovi balíček papírových kapesníků.
„Nevim vo ničem, co se událo vod tý doby, co sem odešel,“ řekl Hybrid nevrle.
„Ale to se stalo v půlce srpna,“ namítla Hormona. „To jsi ještě nemohl být na cestě, vždyť jsi byl na Sezimově náměstí.“
„Ne,“ zapíral Hybrid. „To sem teda nebyl. Já sem byl od začátku srpna pryč, pověřenej tajnym posláním! Těžko za mnou mohly běhat každej den kozy! No teda… serifové? Vážně?“
„Nejdřív nám řekni, cos dělal ty, a pak ti povím, co jsem dělal já,“ navrhl mu Garry nekompromisně výměnný obchod.
„No dobře,“ vzdal se Hybrid a dal se do vyprávění. „Vyrazil sem v poslednim srpnovym tejdnu. Trumpál mi…“
„Tak vidíš! O Garryho přepadení jsi musel vědět!“ protestovala Hormona.
„NEPŘERUŠUJ!“ okřikl ji Garry.
Hybrid po krátké odmlce dál vyprávěl: „Trumpál mi dal pár tipů, kde bych mohl šéfy tý jejich mafie potkat a promluvit si s nima. Nejni to totiž ouplně snadný se s nima sejít.“
„Oni se schovávají?“ vyptával se Von.
„To si piš, že se schovávají! Sou to přece mafiáni!“ plácl se Hybrid do potlučeného čela a zavyl bolestí. „Každopádně, trvalo to asi měsíc, než sem se k nim dostal a…“
„Měsíc?“ podivil se Garry. „To jsi šel pěšky?“
„Jasňačka, že sem šel pěšky!“
„Ale stejně,“ zarazila se Hormona, „z Polné do Ústí nad Labem to může být maximálně 250 kilometrů. Copak jsi ušel jenom osm kilometrů za den?“
„Sledujou nás!“
„Kdo?“ zajímal se Von.
„Ministerstvo má spadeno na každýho, kdo je nějak spojenej s Trumpálem,“ zasyčel Hybrid. „Takže sem musel sem bejt vopatrnej a nenápadnej! Teprve za Krumlovem se mi podařilo toho chlápka, co po mně šel, setřást.“
„Začíná mi být jasné, jak ti to mohlo trvat tak dlouho. Proč jsi proboha šel z Polné do Ústí přes Český Krumlov?“
Hybrid se na ni zamračil. „Samozřejmě, že sem nešel přes Českej Krumlov. Tady se bavíme o Moravskym Krumlově,“ díval se na ni jako na hlupáka. „A za druhé, měl sem namířeno do Mostu, ne do Oustí.“
„Ale i tak… měsíc?“ nevzdávala Hormona své připomínkové řízení.
 A to nemluvim vo tom, kolik je po cestě hospod,“ zabručel Hybrid. „Ale k věci. Když sem se konečně dostal na místo, musel sem bejt ještě vopatrnější. Zjistil sem, kde maj svoje hlavní sídlo – taková nenápadná herna na třídě Budovatelů. Ubytoval sem se naproti a pár dnů sem jen tak testoval terén, abych zjistil, co a jak…“
„Proč vlastně Trumpál poslal tebe?“ přerušil ho Garry. „Copak by se s nimi nedokázal dohodnout sám?“
„Provozovatelé heren – a mafiáni vobzvlášť – většinou nemaj karbaníky zrovna v lásce, Garry,“ vysvětloval Hybrid, „a nejsou moc přístupný jemný diplomacii. Zato výborně rozuměj hrubý síle.“
„Takže jsi je zmlátil a přinutil je, ať se k nám přidají?“ řekl nadšeně Garry.
„Tak ouplně to nebylo,“ přiložil si Hybrid na čelo nový obklad. „Po třech dnech sem se konečně vodvážil dovnitř a dal sem s nima pár lahví vodky. A další den zase. Po tejdnu mi už začínali důvěřovat, jenže to sem zase zapomněl, proč tam sem. Vybavilo se mi to až druhej den, když sem se probudil v příkopu za Mostem. Trvalo mi další tejden, než sem se dostal zpátky, protože jak se brzo ukázalo, nevzbudil sem se za Mostem, ale za mostem. Přes Vislu.“
„Hybride, nenapínej nás!“ naléhal Von.
„Protože sem se dostal do skluzu a hrozilo, že se tam každou chvíli vobjevěj Smrtikibicové, rovnou sem jim řek, ať mě zavedou za svým bossem.“
„Jen tak?“ zajímal se Garry.
„Měl sem pro něj samozřejmě připravenej dar,“ objasnil Hybrid. „Dva demižóny svojí nejlepší pálenky, který Trumpál zajistil uzávěrem s dětskou pojistkou, abych je nevotevřel.“
„Mohl jsi jim urazit hrdlo,“ napadlo Hormonu.
Hybrid ji popadl zdravou rukou nečekaně hbitě pod krkem, zvedl ji a začal s ní cloumat. „A to mi řekneš až teď?!“ zařval. Pak ji zděšeně pustil. „Vomlouvám se já… nevim, co to…“ zakoktal.
„O ni se nestarej,“ mávl rukou Garry nad sípající Hormonou. „Co se stalo pak?“
Hybrid se nadechl. „Pak sem mu řek: Tohle je dar vorovi v zakoně od Nigruse Trumpála, kterej posílá svoje uctivý pozdravy.“
„A co na to ten mafián?“ vyzvídal Von.
„Nic,“ pokrčil rameny Hybrid. „Neuměl po našem. Nechal mě vyvést. Trochu sem se cestou ven popral s těma jeho gorilama a tim to skončilo. Druhej den tam přišli Smrtikibicové. Zvoral sem…“
Zmlkl, když si všiml růžového stínu, který se mihl za oknem.
„To bude ona!“ vyhrkl Garry. „Rychle, musíme se schovat!“ zavelel a všichni tři se vrhli k hromadě ovčích kůží, které tady ostatně Hybrid skladoval výhradně za tímto účelem.
Ozvalo se zaťukání a zafrkání. Profesorka Bumbrlíková zjevně nečekala, až ji Hybrid pozve dále, a vstoupila. Měla na sobě chlupatý růžový kožich visící až k zemi, který jí dodával ještě kulatější vzhled – což Garry do této chvíle nevěřil, že je vůbec možné.
„Frk!“ natáhla nosem povětří v hájence, jako by se snažila někoho vyčenichat. „Vy jste Hybrid, že ano?“
„Jo, přesně ste to řekla,“ uklonil se Hybrid prkenně. „Některý lidi trochu nesprávně řikaj, že se menuju Hybrid, ale to vůbec nejni pravda – já sem Hybrid. A menuju se Rumeus. A vy ste kdo, že se tak ptám?“ pozoroval nelibě, jak se rozhlíží po jeho srubu.
„Mercedes Bumbrlíková,“ představila se profesorka.
„Mercedes Bumbrlíková?“ zopakoval Hybrid nechápavě. „Nepracujete náhodou na ministerstvu? Jeden můj kamarád mi řikal, že tam dělá na hajzlech taková nesnesitelná protivná megera… měla taky nějaký takový divný méno…“
„Pracuji jako zástupkyně Kamélia Fuče, vedoucího karbanické sekce, frk!“ řekla profesorka Bumbrlíková chladně. „A zde nyní působím jako učitelka obrany proti švindlování…“
„To máte kuráž,“ poznamenal Hybrid. „Už ste si koupila hrobku? Tady v Polný jich teď pár nabízej se slevou, sem slyšel.“
„… a zároveň jako vrchní výchovná poradkyně,“ dořekla Bumbrlíková a sevřela rty.
„To zní zajímavě, ale asi vaše služby asi nevyužiju,“ řekl Hybrid. „Sem už tak nějak vychovanej a lepší už nebudu.“
Profesorka Bumbrlíková si několikrát otráveně odfrkla. „Co se vám vlastně stalo?“ prohlédla si ho od hlavy k patě.
Hybrid se podíval na svoje zranění, jako by je viděl poprvé. „Jo tohle… to sem to, no… uklouznul v koupelně. Přepadl jsem přes vokraj vany, vyletěl na chodbu, a pak ještě upadl na schodech. Hrozný… Zrovna před chvilkou se to přihodilo, no… sem holt nemehlo.“
„Opravdu, frk?“ zvedla profesorka Bumbrlíková obočí. „Vždyť tady nikde nemáte schody. A jak se tak dívám,“ rozhlédla se, „… a cítím, tak asi ani koupelnu. Kde jste byl?“
„Já?“ vykulil Hybrid nevinně oči.
„Samozřejmě, že vy! Je tady snad ještě někdo jiný?“
„Někdo jiný?“ zakašlal Hybrid. „Jasně, že tady nikdo jiný není… to sou nápady… kdo by tady asi tak byl, že jo? Za mnou nikdo nechodí!“
„V blátě před vchodem jsou troje stopy,“ řekla přísně Bumbrlíková.
„To jak sem přišel,“ chytil se Hybrid stébla. „Byl sem trochu nalitej, tak sem šel trojmo.“
Bumbrlíková pevně sevřela svůj růžový notýsek. „To bych vám možná i věřila. Ale jedny z těch stop jsou dívčí. A další mají v otisku nápis ‚Jsem č. 1‘.“
„No, sme dost komplikovaný osobnosti, když se rozdělíme,“ snažil se Hybrid a nervózně si otíral zpocené čelo.
Bumbrlíková pomalu procházela hájenkou. Zastavila se před ovčími kůžemi, které nebyly daleko od toho, aby se začaly klepat. Obzvlášť v momentě, kdy to vypadalo, že se na ně profesorka posadí. „Tak kde jste byl? Proč jste dorazil do školy až teď?“ vrátila se naštěstí k předchozímu tématu a otočila se.
„Já sem… zaspal,“ vymlouval se Hybrid.
„Frk? Vy jste zaspal?“ zopakovala profesorka Bumbrlíková nevěřícně. „Víc než dva měsíce?“
„Chtěl sem to…vzal sem si volno.“
„Proč?“ vyštěkla profesorka.
 „Řek sem si, že udělám něco pro svoje zdraví… tak sem trochu cestoval a tak…“ blábolil Hybrid. „Potřeboval sem trochu čerstvýho vzduchu…“
Bumbrlíková něco zuřivě naškrábala do svého notesu. „Čerstvého vzduchu? V severních Čechách?“
V Garrym hrklo. Jak to může vědět?
„Musel tady za vás zaskakovat pes!“ pokračovala Bumbrlíková.
Hybrid se pousmál: „Fifinka je šikovná, určitě to zvládla.“
„To máte, pravdu,“ řekla pomalu profesorka Bumbrlíková poté, co si dlouze prohlížela poznámky ve svém bloku. „Být vámi, bála bych se, aby vás nenahradila natrvalo. Jak jsem vám možná ještě neřekla, z titulu své funkce provádím inspekce ve výuce svých kolegů. Takže se asi brzo uvidíme znova.“
„Z titulu jaký funkce?“ nechápal Hybrid. „Funkce nesnesitelný protivný megery?“
Garry, Von a Hormona pak slyšeli už jen rozzuřené dupání a prásknutí dveřmi, jak Mercedes Bumbrlíková opustila srub.
„Inšpekce?“ obrátil se na ně tázavě Hybrid, když se vyhrabali z kožešin.
Garry přikývl. „Tříhlavňová už je v podmínce.“
„Že se tak ptám, Hybride,“ začala opatrně Hormona, „co s námi vlastně hodláš letos probírat?“
„Nemějte obavy!“ rozzářily se Hybridovi oči. „Mám naplánovaný supr hodiny! Jak sem cestoval, měl sem možnost sehnat pár moc zajímavejch zvířátek – a to budete čubrnět!“
„Víš, mám takový pocit, že Bumbrlíková by ocenila, kdybys nám ukázal nějaké opravdu obyčejné tvory,“ naléhala Hormona. „Třeba ježky, papoušky, králíky… nebo kočky! Kočky by byly úplně nejlepší!“
Hájovna se otřásla Hybridovým hurónským smíchem. „Je… ježky! Pa-pa-pa papoušky!“ sípal a svalil se na zem. „Krá… já asi umřu… králíky! Králíky?“
Když se trochu uklidnil, otřel si zaslzené koutky očí. „Kočky! Pch!“ ušklíbl se. „To se ti fakt povedlo!“
„Myslím to vážně, Hybride! Bumbrlíková čeká jen na záminku, aby tě mohla vyhodit,“ řekla Hormona s vážným výrazem. „Ideální by byla koťata… co ty na to?“
„Koťata!“ vyprskl Hybrid. „Ale jo… vlastně, pár koťat bych moh na první hodině ukázat. Takový maličký… ha ha ha… chlupatý… ha ha ha… pruhovaný… ha ha ha…“
Von se zatvářil vyděšeně. „Nemáš náhodou tygřata, že ne?“ vyjekl.
„Neee,“ zavrtěl Hybrid rázně hlavou. „Rozhodně ne! Tygřata, to je nápad! Kde bych k nim asi přišel! Vůbec sem to cestou zpátky nevzal přes zimoviště cirkusu u Českýho Brodu, vůbec se tam čirou náhodou nepotřebovali zbavit pár odrostlejch tygříků a já sem je vůbec nevzal sebou. Vůbec žádný tygry tady neuvidíte.“
„To jsi nás teda uklidnil,“ hlesl Garry.
„Uměj se totiž skvěle maskovat,“ dodal Hybrid zasněně.
Von se ošil. „Uvědomuješ si, že my se musíme vrátit po tmě do hradu?“
„To je dobrý,“ uklidňoval je Hybrid. „Ty tygři nejsou na druhý straně za hájenkou. V kleci a za plotem.“


Žádné komentáře: