4-II: Den jedenáctý

Den jedenáctý

„Neměli bychom jít po druhém břehu?“ nahodil Von jeden ze svých nejoblíbenějších výrazů: zmatenou tvář plnou pochybností.

„Proč?“ nechápal Garry a marným gestem odehnal dotěrné komáry.

„Protože tam vede cesta,“ ukázal Von na liniovou stavbu se zpevněným šotolinovým povrchem připínající se ke svahu na druhém břehu říčky Šlapanky, asi tři metry od nich.

„Proč?“ nerozuměl Garry jeho stížnostem. „Nepotřebujeme cestu. První jde Hybrid.“

„A není nic zdravějšího než procházka po čerstvě podupaných kopřivách,“ houkla Hormona, která pochodovala za nimi. „Samozřejmě byste ale museli jít bosky, jinak to nemá ten léčivý účinek.“

„A hodit do vody nechceš?“ navrhl Von, kterého Hormona během cesty otravovala snad ještě víc než komáři. „To by mohlo mít léčivý účinek – na moje nervy.“

„Nedobrovolné… a ostatně ani dobrovolné koupání ve Šlapance žádné léčivé účinky nemá,“ nesouhlasila Viktorka, která dosud jen mlčky kráčela za Hormonou a poslouchala jejich rozhovor. „Věřte mi, strávila jsem tu dětství.“

„To ti nezávidím,“ bručel Von. „Já tu strávil týden a už teď mi to připadá jako věčnost.“

„Člověk by řekl, že někdo, kdo bydlel celý život v podstatě na smetišti, nebude taková fajnovka, Vone,“ divila se Hormona. „Užívej si čerstvého vzduchu, krásné přírody a v neposlední řadě…“

„Nabídka koupele ve Šlapance pořád platí!“

„V tom potůčku bys stěží utopil kotě,“ utrousila Hormona nedbajíc vážného nebezpečí. Pak se naklonila ke Garrymu: „Nevíš, co jsem mu zase provedla?“

„Nic zvláštního,“ pokrčil Garry rameny. „Myslím, že je jen trochu rozrušený z hladu. Ke snídani si stihl dát jen jednu veku se salámem a už jsme na cestě skoro dvě hodiny.“

„Dostali jsme přece na cestu svačinu!“

„Jo, veku se salámem.“

„Aha,“ zašustila Hormona. „Ale je tam i jablko.“

„Říkám, že Von je hladový. Nemá kurděje,“ povzdechl si Garry.

„Což mě ostatně docela překvapuje,“ ušklíbla se Hormona.

„Kam to vlastně jdeme?“ zaslechli zepředu všetečnou otázku Palmy Patlalové.

„Naše expedice jako první v historii objeví a zmapuje prameny Šlapanky,“ zamával Jožin Pinč mladší, který si to štrádoval hned za Hybridem, vlaječkou výpravy. Ostatně byl jediný, kdo měl vlaječku ještě pořád v ruce, jen někteří další ji nezlikvidovali a připevnili na batohy. Hormona využila příhodný tvar a materiál vlajky ke smotání obřího jointu, který teď spočíval v nenápadné boční kapse krosny a čekal jako odměna pro přeživší na konec puťáku.

„A jak daleko ještě půjdeme?“ přidala se Palmina sestra Pasta.

„Už jen osm kilometrů,“ zamával Jožin mapou, kterou držel v druhé ruce. Pak se pokusil podívat na buzolu, ale pro nedostatek rukou nápad záhy opustil.

„Celých osm kilometrů?“ ozvala se opět Palma. „A jak dlouho ještě půjdeme?“

„Zbytečně se vysilujete tím tlacháním,“ zavrčel na ně profesor Grape, který uzavíral procesí. „Mlčte a šlapejte.“

„Mně už se nechce!“ zasténala Brownie.

„Odkdy ti zrovna tohle dělá potíže?“ odtušila Hormona s úšklebkem na rtech.

Deník s nějakým vtipným jménem. Datum: Nadešel den zúčtování

(strana 52)

Výkonnost výpravy je zjevně v nepřímé úměře k počtu účastníků. Jeden člověk ujde za den šedesát kilometrů. Dva lidé ujdou třicet kilometrů. Tři lidé ujdou dvacet kilometrů. Nás je skoro třicet – bojím se, že když se utáboříme na noc, bude tábor ještě v dohledu. A já si myslel, že když zadám jako cíl prvního dne pramen Šlapanky, vzdálený 9 km od tábora, jsem zbytečný pesimista. Nevyléčitelný optimista jsem.

Jako první jde Hybrid a razí cestu. Po pravdě, chtěl jsem jít po cestě, ale nedaří se mi Hybrida správně kočírovat. Na klasické povely „hot“ a „čehý“ nereaguje.

Deňýk. Datum: 24. července

(strana 1 - pokračování)

Nuda. Mám hlad. Bolí mě nohy.

Wů. Datum: 24. 7.

(strana 30)

Kolem poledne jsme dorazili k dálnici. Naštěstí jsme ji nemuseli přecházet, i když plazit se drenážní rourou taky není nic příjemného. :-/ Když se to konečně všem podařilo, byla vyhlášena přestávka. Většina se pokoušela smýt ze sebe nečistoty z průchodu kanálem, ale průtok Šlapanky zdaleka nestačil počtu zájemců.

Rozhodl jsem se tedy přestávku využít jinak, ostatně i Trumpál mě varoval, že mytí je podezřelé. :-D Podle pokynů (holky vpravo, kluci vlevo) jsem vyrazil do křoví na dálničním náspu. Asi jsem si ale spletl strany – nemyslím teď malou a velkou – protože jsem zakopnul o Viktorku Rumovou.

…

„Úchyláku!“ vykřikla Viktorka. „Co tady děláš?“

„Ležím rozplácnutý na zemi a modlím se, aby to, co se mi rozpláclo po tváři, byla jen měkká hlína,“ zaskučel Garry a ztěžka se zvedal ze země.

„Je to jen měkká hlína,“ usmála se Viktorka. „A pro příště: kluci vpravo, holky vlevo!“

Garry vyplivl stéblo trávy: „Přísahal bych, že to bylo obráceně.“

„Nesmíš poslouchat Hybrida, ten to řekl třikrát a pokaždé jinak. Což je při dvou možnostech docela obdivuhodné. Grape říkal hned na začátku…“

Garrymu se podařilo konečně vstát. „Grapea neposlouchám. A koukám, že nejsem jediný,“ ukázal před sebe.

Viktorka zamhouřila oči. Pár metrů před nimi se mezi náletovými břízkami plazil pan Skroun. Potlučený, s otrhanými rukávy a koleny od krve, ale pořád Skroun.

Všiml si jich a napůl nepřítomně si je prohlédl. „Chytili mě!“ zasyčel. „Mučili mě… že prý jsem… Musím mluvit…“

„Tak mluvte,“ pobídl ho Garry úslužně. „Co vás trápí?“

Skroun mu věnoval ledově chladný pohled. „Musím… musím mluvit s Trumpálem!“ vyhrkl. „Je to důležité. Já… udělal jsem hroznou chybu… zavolejte… Trumpála!“

„Co budeme dělat?“ obrátil se Garry bezradně na Viktorku.

„Nezavoláme Trumpála?“ navrhla.

…

Hlášení NEŘÁDu. Datum: 24. 7. 2006

Cylindre,

Agenta 697 jsme přebrali na domluveném místě. Čekám další rozkazy.

Růžový vlas.

…

Rozkaz NEŘÁDu. Datum: 24. 7. 2006

Všem jednotkám,

vyhlašuji pohotovost stupně 1,5![1] Za jak dlouho jste schopni postavit bludiště na kótě 49°24'23.592"N, 15°46'45.761"E? Máte na to hodinu a půl!

Cylindr.

…

Když osoba neurčitého věku a neurčitého pohlaví, zato dosti určité barvy vlasů – neonově růžové, naložila blábolícího Skrouna do terénního auta, mohla expedice pokračovat ke svému dílčímu cíli: k prameni Šlapanky.

Hloučky cestovatelů se postupně zvedaly a Hormona se přitočila ke Garrymu a Vonovi, kteří ještě sbírali své věci z podupané trávy. „Celé je to přitažené za vlasy! Vilibald Skroun, významný úředník ministerstva, si nejdřív zmizí a nechá se zastupovat svým řidičem, potom je spatřen  - byť značně nespolehlivým svědkem – ve křoví poblíž tábora, a nakonec se zčistajasna objeví v příkopu u D1, zrovna když my jdeme kolem. Jestli je tohle náhoda, tak mi říkejte filištínská princezna.“

„Tak vyprávěj ty svoje moudra někomu jinému, filištínská princezno,“ obořil se na ni Von, hodil si na záda svůj ruksak a s dupotem charakteristickým spíše pro ježky nebo rozzuřené bachyně vyrazil na lesní cestu.

Hormona ho ignorovala a pustila před sebe Šimka, Dana a Kamila, aby nemusela jít v oblaku prachu a nadávek, který se za Vonem vznášel. Zařadila se až za Garryho. „Kde se tady Skroun najednou vzal?“ pokusila se pokračovat v rozhovoru.

„Asi ho někdo vykopl z auta,“ dumal Garry, „rozhodně na to vypadal, podle toho, jak byl potlučený. A říkal… počkej, musím si vzpomenout… křičel: Potkala mě, poznala mě, červené jablíčko…. ne, to je hloupost. Bylo to něco jiného, ale na stejný nápěv. Už vím: Chytili mňa! Pobili mňa!“

„Malúčko živého nechali mňa,“ zasmála se Hormona.

„Koho by napadlo zkusit chytit Skrouna? A komu by se to povedlo?“ divil se Garry. „Vůbec bych se nedivil, kdyby jim zmizel v obláčku dýmu a nechal za sebou jen sprostý vzkaz. Kdo je mocnější než Skroun?“

„Fuč?“ zavolal zepředu Von, který, jak se ukázalo, pořád poslouchal.

„FUČ?!“ vykřikli Garry s Hormonou údivem skoro současně.

„Je to přeci jeho nadřízený,“ obhajoval se Von. „Pak samozřejmě Trumpál. Možná Mufius Malejfuj. A moje mamka.“

„A…“ nechal Garry viset první písmeno abecedy významně ve vzduchu.

„Bé!“ napověděl znuděně Dan Koumes.

„Cé, dé, é, ef, gé…“ začal zběsile vykřikovat Von. „Hrajete si na inteligenty, ale jdete do třetího ročníku a ještě neumíte ani abecedu!“

„Do čtvrtého, Vonánku,“ zpražila ho Hormona.

„Království za zájezdní hostinec,“ ucedil Garry. „Za chvíli to s ním nevydržím ani já.“

„Pár set metrů odsud je benzínka,“ ukázal za sebe Šimek Fňukal, který se během předchozího čekání věnoval průzkumu okolí. „Mohli by tam mít aspoň…“

„Jestli se vám podaří udržet Vona dostatečně dlouho o hladu, mohl by být platnou posilou fotbalového týmu,“ sledovala užasle Hormona mizející žíznivou (a především hladovou) čáru.

Tales of the Holiday Camp. Datum: 5 dní do konce tábora, 5 měsíců do Vánoc!

(strana 55)

Dnešní putování skončilo po necelých sedmi kilometrech. Na soutoku jsme špatně odbočili a po pár set metrech došli k malému rybníčku, obklopenému hustým lesem. To by až tak nevadilo, ale Hybrid se posadil na hráz, nalil do sebe půlku obsahu svého jediného zavazadla, mocně si odříhl a usnul. Grape ho začal intenzivně budit, vypadal, že mu opravdu záleží na tom, abychom pokračovali v cestě… hm, je opravdu roztomilý, když mu něco nevychází.

…

„Viky, nekoukej mi přes rameno, nebo ti budu říkat Viky až do konce života!“ zahartusila Hormona.

„Jestli mi tak řekneš ještě jednou, tak to nebude trvat dlouho,“ ušklíbla se Viktorka. „Co to smolíš?“

„Deník,“ odložila Hormona desky z Viktorčina dosahu.

Viktorka si přisedla. „Hm,“ řekla váhavě, „chtěla jsem se tě na něco zeptat. Co je mezi tebou a Garrym?“

Hormona zamrzla. V duchu zalitovala, že zrovna nic nepije, protože nevyprsknout po takovéhle otázce oblak kapek šokovaného pohoršení je přímo společenské faux pas. „Vůbec nic,“ řekla nakonec pomalu. Protože měla pocit, že to nestačí, ještě dodala: „Jsme jenom kamarádi. Nic víc. Mezi námi nic není. Nechodíme spolu a nikdy jsme spolu nechodili. A ani nikdy chodit nebudeme, aspoň dokud budu mít víc soudnosti než opilá moucha s utrženou hlavičkou. Nikdy.“

Zmlkla, protože ji napadlo, že přílišné zapírání by mohlo vyvolat spíš větší podezření. Viktorka ji podezřívavě pozorovala.

„Opravdu,“ nevydržela mlčení Hormona.

„Ale skoro pořád se bavíte jenom spolu,“ namítla Viktorka.

„No jasně,“ přikývla Hormona pomalu, i když jí samotné to jasné vůbec nebylo. Proč se baví skoro pořád jenom s Garrym? O čem si může povídat Deep Blue s kapesní kalkulačkou, které vynechává klávesa ‚rovná se‘. „Vždyť jsme kamarádi.“

„Víš, co se říká…“

„Nevím, co se říká,“ uťala ji Hormona. „Ale řeknu ti jedno: Garry vzal doslova hloupý šovinistický vtip o šťastném vztahu. Zaprvé hledá dívku, která umí vařit a uklízet – to je Támhleta. Zadruhé dívku, která má ráda sex – to je Brownie. Zatřetí pak… Proč se vlastně ptáš?“

„Jen tak,“ pokrčila rameny Viktorka, „je to sympaťák.“

„Viky!“

Tales of the Holiday Camp. Datum: 5 dní do konce tábora, 5 měsíců do Vánoc!

(strana 56)

Nakonec mu nezbylo než to vzdát, takže tu budeme nocovat.

Jak se začalo stmívat, zaútočily na nás mraky komárů. Jedině Hybrida komáři nežerou, protože se namazal.

Nejúžasnější a nejrůžovější deníček. Datum: 11. den tábora, čeká nás romantická noc s hvězdami nad hlavou!

(strana 69)

Vskutku romantická! Jdu spát. Je tu zima, smrdí to tu bahnem, zvukovou kulisu tvoří troubící kamiony z dálnice, žáby a kvičení prasat z vepřína za kopcem. Teda tvořilo by, pokud by to všechno nepřehlušilo Hybridovo chrápání. Jdu spát. Všichni už zalezli do spacáků a jediný, kdo má chuť píchat, jsou komáři…

…

„Jenže to je vydírání, mohli bychom se dostat do pěkného průšvihu,“ zaslechl Garry šeptající hlas, když se vzdálil od tábořiště na místo, kam nejen císařpán, ale dokonce i on sám musí chodit pěšky.

„Jaké vydírání?“ oponoval mu druhý, téměř k nerozeznání.

Zašustil papír. „Ty podvodnický zmetku! Jestli nám do pátku nezaplatíš dlužnou částku, půjčíme si tvého syna a budeme mu ukrajovat uši milimetr po milimetru, dokud nevyměkneš. Tohle podle tebe není vydírání? Víš, co by se mohlo stát, kdyby se to dostalo do rukou policii?“

„Doufám, že by to vzali jako vtip. On žádného syna nemá.“

Garry stál jako přimražený. Až si všiml dvou kupolí oranžových vlasů za převráceným kmenem.

Odkašlal si. Chtěl oslovit, zavolat bratry Vlezlý, ale nemohl si vybavit tvary 5. pádu od jmen Ten a Onen. „To jste vy?“ zkusil.

„Ne, to jsme my,“ vyskočil Onen vylekaně.

„Koho vydíráte, jestli se můžu zeptat?“ zajímal se Garry.

„Pchá,“ mávl rukou Ten, který se mezitím také vzpamatoval z Garryho nečekaného příchodu, „to byla jen taková legrace.“

Garry se ošklivě usmál: „Škoda, přidal bych se. Můžu vám nějak pomoct? Třeba vám zaplatit partu Ukrajinců s železnými tyčemi?“

„Vlastně můžeš,“ zamyslel se Ten. „Vadilo by ti posloužit jako vábnička?“

„Vábnička?“ zarazil se Garry.

Onen se rozhlédl, aby se ujistil, jestli se kolem nenachází nějaký další nezvaný posluchač. „Řekněme, že máme na někoho spadeno. Dluží nám peníze, ale soustavně se nám vyhýbá. A ten někdo má zase spadeno na tebe. Tak jsme mysleli, že bys ho mohl nalákat do pasti.“

„Kdo by na mě mohl mít spadeno?“ vyděsil se Garry.

„Pytlík,“ řekl Ten lakonicky. „Bude se snažit tě odstavit ze soutěže ještě před posledním úkolem. Kdybys vyhrál, prohrál by na sázkách majlant.“

Garry se v mžiku přikrčil a zaujal bojový postoj. Nebo si to aspoň sám myslel. „Kde je?“ sykl.

„To kdybychom věděli,“ povzdechl si Onen.

Garry se ostražitě otáčel a pozoroval okolí. V tom se z prasečáku v nedaleké vesnici ozval pronikavý kvikot. Cukl sebou, zběsile se otočil tím směrem, ale při přešlápnutí se mu nohy zapletly do sebe. Upadl a hlavou se praštil o kámen, skrytý pod vrstvou písečného nánosu.

…

Nigrus Trumpál si se zaujetím prohlížel čerstvě vybudované bludiště.

„Dobrá práce, hoši,“ usmál se na Pošuka Woodyho, Lotkiena a štíhlého mladíka s nagelovanými růžovými vlasy. „Vida. Když u toho není Hybrid, jdou práce na bludišti mnohem lépe od ruky.“

Pošuk Woody se zamračil. „Vždyť to znáte, řediteli. Jeden stromek zasadí a tři přitom zašlápne.“

Lotkien se usmál a přeleštil rukávem kliku vstupní branky bludiště. „Stejně se divím, že s tím ředitelé ostatních škol souhlasili, že se poslední úkol zčistajasna přesune na jiný den a jiné místo?“

Profesor Trumpál chvíli neodpovídal a vypadal, že je zcela zaujat ornamenty kovové branky. „Situace se zcela nečekaně vyvinula tak, že jejich souhlasu ani nebylo třeba. Paní Maršová-Melová dnes odstoupila poté, co na její školu zavítala finanční kontrola. Měla opravdu velké nesrovnalosti v účetnictví. Co jsem zaslechl, byly nalezeny doklady, podle kterých byla polovina rozpočtu školy utracena za marshmallow. A nechala si ho vozit až z Ameriky. Věřili byste tomu?“

„Měl jsem pocit, že takové faktury jsem viděl včera na vašem nočním… aha,“ zmlkl Pošuk. „A profesor Károlyi?“

„Profesor Károlyi urychleně odcestoval zpátky na Slovensko,“ zkřivila se Trumpálova tvář. „Zdá se, že někdo unesl jeho manželku a požaduje výkupné. Nepěkná a špinavá záležitost.“

„To věřím. Piksleymu se do toho vůbec nechtělo,“ přikývl soucitně Lotkien.

Trumpál, ne nadarmo jeden z nejlepších karbaníků současnosti, zachoval ledově netečnou tvář. „Vůbec netuším, kdo je nějaký Piksley. Toho člověka neznám.“

Woody se uchechtl: „A jak dopadli Pytlík a Skroun, už víme.“

„Já ne,“ ozval se poprvé i mladík s růžovým přelivem. „Co se stalo?“

„Chlodo Pytlík byl dnes umístěn do preventivní vazby. Ukázalo se, že měl v úmyslu ovlivnit výsledky turnaje v neprospěch Garryho Pokera.“

Lotkien se k růžovovlasému spiklenecky naklonil: „Tohle je náhodou pravda.“  Trumpál ho sjel přísným pohledem.

„A Vilibalda Skrouna odvolalo z poroty ministerstvo. Poté, co se dnes záhadně objevil, byl po krátkém výslechu shledán duševně nezpůsobilým pro výkon své funkce. Podle všeho jsem tedy členem poroty už jenom já. A Tamten Vlezlej, který když mě vidí, rozklepe se a není schopen slova, takže zvedne ruku pro vše, co navrhnu.“

„Vše tedy vychází podle plánu,“ oddechl si Lotkien.

Ředitel polenské školy se nervózně podíval na hodinky. „Ještě to není jisté. Už by tu měli být, je devět a tři čtvrtě. Vždyť je to sem z Jamného nějakých šest kilometrů!“

„Osm,“ opravil ho Pošuk. „Po silnici. Podél potoka asi o něco dál.“

„Měl jste to dát na starost Hybridovi, šéfe,“ řekl Lotkien s vážným výrazem. „Jste si jistý, že můžete Grapeovi věřit? Co když nás zradil a teď vede Garryho Pokera přímo do chřtánu Tomu, jehož jméno neumíme vyslovit?“

„Profesor Grape má mou plnou důvěru stejně jako vy, co tu teď stojíte,“ řekl Trumpál pevně. „Kromě tebe, Růžový vlase, tebe ještě pořádně neznám.“

Lotkien se nevzdával: „Jak si můžete být tak jistý? Vždyť to byl jeden z…“

„Pošlu mu ještě jednu zprávu,“ umlčel ho Trumpál a sklopil zrak k pramínku vody, který vytékal zpod branky a líně vyrážel na dalekou cestu k Severnímu moři.

…

Rozkaz NEŘÁDu. Datum: 24. 7. 2006

Mandarinko,

kde jste? Vše je připraveno. Očekáváme váš příchod k prameni Šlapanky do 24.00!

Cylindr.

…

V obrovské podzemní jeskyni seděly u mihotavého světla tři nezřetelné postavy.

„Ta pizza byla vynikající,“ usmála se ta nejvyšší z nich, ale vzápětí se její výraz změnil. „Takhle má vypadat pořádná večeře!“

„Fuj,“ protestoval Petr Pětihrob tiše a znechuceně zvedl kus chapadla ze svého talíře. „Co je tohle?“

„Chobotnice. Frutti di mare!“ pleskl ho Doktor Vrdlmrsmrst přes ruku. „A koukej to sníst, nebo budou zítra masové kuličky z mletého Večerníčka!“

„To má člověk za tu snahu. To já jsem se spojil se Skrounem. To já jsem s ním zařídil všechno potřebné. To já jsem ho vyhodil z auta na 122. kilometru, přesně tam, kde se zrovna rozvalila ta jejich pitomá výprava. Ale Napolini umí uvařit nějaký smrdutý slimáky, takže za hrdinu je tady on,“ šeptal si pro sebe Pětihrob dotčeně.

„Říkáš něco, Večerníčku?“ obořil se na něj Pán falešných karet.

„Ne, pane.“

„Taky si myslím,“ ušklíbl se Vrdlmrsmrst. „A jez! Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak jsi hodil jeden kousek pod stůl!“

Na nepohodlné zemi v lesíku u rybníka tak bezvýznamného, že ani nedostal jméno, který překvapivě nebyl tak daleko od zmíněné jeskyně, se s výkřikem hrůzy na rtech probudil dospělý[2] černovlasý chlapec.

…

Deník s nějakým vtipným jménem. Datum: Nadešel den zúčtování

(strana 54)

Takových přezdívek jsem mu navrhoval! Battlefruit, Citrusátor, Plod zkázy, Ovocný netopýr… ale ne, on si musí vymyslet zrovna pitomou Mandarinku! Za to jednou zaplatí, to přísahám!

Výběr z pamětí N. T., nejlepšího ředitele, kterého Polná poznala

Vidíte, že i dnes, když na to vzpomínám, musím se divit, že jsme to všechno úspěšně zvládli a ve zdraví přežili.

Pro dnešek se zápisky končím, setmělo se a tady na věži se citelně ochladilo. To mým kloubům nedělá dobře, navíc mám ještě důležitou schůzku u Australuse. Ha, slyším kroky! Zdá se, že když nejde Trumpál k hoře, přijde hora k Trumpálovi.

---

[1] Je doufám jasné, o jaký poplach jde, vyjádřeno v barevné škále. Není to tak zlé jako rudoplach, ale o něco horší než modroplach.

[2] 18 let a 20 dní.

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr