4-III: Kolo sedmé

To je nadělení! Nigrusi Trumpálovi se znenadání pustila krev z nosu a volá lékáře. Zápas je předčasně ukončen!

Kolo sedmé

Padal. Kurvafix! zaklel. Copak musím každou kapitolu začínat pádem do hlubiny? Padal. Až se najednou odrazil od země a vylétl dva metry do vzduchu. Opět spadl. A zase se vznesl dobrý metr a půl. Chvíli bezmocně poletoval nahoru a dolů, až se v jeho zorném poli postupně ustálili jeho kamarádi Von Vlezlej a Hormona Dangerová. Jen s námahou potlačil zvracení a posadil se.

„Musíme rychle odsud!“ vyhrkl, když se vzpamatoval. „Ocitli jsme se v úplně jiné parodii!“

„Co se stalo?“ zajímal se Von.

„Pojďte,“ táhl je Garry pryč, „povím vám to cestou. Jen mi ještě řekněte: Kde se tady vzala ta trampolína?“

„Stála opřená o stěnu,“ řekla Hormona. „Myslíme si, že ji sem přitáhla děcka z vesnice a chodí sem skákat.“

„Ty si to myslíš,“ zamrmlal Von. „Podle mě patří křížencům permoníků a gumídků, kterým tohle podzemí patří. A byla velká chyba si ji půjčovat!“

„Jsem rád, že aspoň mezi vámi je vše při starém,“ pousmál se Garry a všichni tři vyrazili rychlým krokem pryč.

…

„Skoč, Večerníčku!“ poručil Doktor Vrdlmrsmrst.

„Ale… můj pane,“ vykrucoval se Petr Pětihrob, „vždyť je to hrozně vysoko!“

„Jak můžeš vědět, jestli je to vysoko, když není vidět na dno?“ rozesmál se chraplavě Temný hráč.

„Co kdyby se mi něco stalo?“ zaklepal se Petr.

Doktor Vrdlmrsmrst se zašklebil: „To by byla skutečná škoda. Ale jak tě znám, určitě by ses z toho nějak dostal. Neslyšíš zezdola něco?“

„Kroky? Jako kdyby tam někdo běžel…“

…

„Cože?“ zavrtěla hlavou nevěřícně Hormona. „Chceš říct, že Vrdlmrsm…“

„Uááá!“ zaječel Von. „Nevyslovuj to jméno! Tady ve tmě to zní fakt děsivě!“

Hormona vyprskla. „Chceš říct, že Ten-jehož-jméno-nemůže-Von-ani-slyšet-aniž-by-se-strachy-počůral ti řekl, že je tvůj otec? A chtěl, aby ses k němu přidal? Co jsi mu na to řekl?“

„Řekl bych ano, kdyby se tam neobjevil Pětihrob a nechtěl mě zabít,“ odvětil Garry.

„Cože?“ podivil se Von. „Jak bys mohl něco takového udělat?! Vždyť zabil tvoje rodiče!“

Garry pokrčil rameny. „Těžko mohl zabít moje rodiče, jestli je můj otec.“

„Ty mu věříš?“ podívala se na něj Hormona podezíravě. „A pro pořádek: Nezabil je. Zabili se sami poté, co je porazil.“

„Zabil je!“ zakřičel Garry.

„Vždyť jsi teď sám říkal, že je mohl těžko zabít, tak jak to je?“ nechápal Von.

„Zabil je!“ zopakoval Garry. „Ale možná to nebyli oni! Nebo zabil jenom moji matku! Možná proto, že ho opustila kvůli mému otci, který ale v tom případě asi mým otcem nebyl. Nebo je zabil a vyměnil jejich dítě za svého syna, tedy za mě, takže já vlastně vůbec nejsem já, ale úplně někdo jiný! Nebo… sakra, tohle začíná být nějak komplikované! Škoda, že můj rodný list shořel v domě Drsoňových, třeba je to tam napsáno.“

„Dobře, dobře,“ pokusila se je Hormona gestem utišit, „uklidněme se a zkusme si to aspoň trochu vyjasnit. Garry, máš nějaký důvod, proč věřit Ty-tušíš-komu, že je tvůj otec?“

„No,“ nasál Garry pomalu vzduch do úst, „kakaovou skvrnu velikosti mexického dolaru mi sice neukázal, ale něco mi říká, že…“

„Garry, vždyť je to přece postavené na hlavu,“ nevydržela to Hormona a přerušila ho. „Copak tě vůbec neděsí, že by Doktor Vrdlmrsmrst byl opravdu tvůj otec?“

„„Nejdřív jsem se bál, pak jsem zkameněl… ale přežiju to,“ usoudil Garry. „Pořád lepší Doktor Vrdl…“

„Uááá! Uuu… uá… uá… uá… Ú! Uááá!“

„Vone, nech toho!“ křikla Hormona.

„To jsem nebyl já,“ bránil se Von.

„A co to teda bylo?“

„Znělo to, jako kdyby někdo skočil na trampolínu a zlověstně se při tom chechtal,“ napadlo Garryho.

„Nepopoběhneme kousek?“ nadhodil Von. „Támhle už vidím východ.“

Jak to tak bývá, když optimista vidí konec tunelu, pesimista vidí blížící se vlak. „To není východ, to jsou nějací tři šašci s baterkou!“ všiml si proto Garry, když přikvačili blíž.

„To jsou ti dva!“ vykřikl Lotkien, nejblíže stojící šašek s baterkou. „A je s nimi i Garry!“

„Jsme rádi, že jsi v pořádku, Garry,“ vrhl se k nim profesor Trumpál. „Už jsme se báli, že se ti něco stalo!“

„Našli jsme ho a zachránili před Tím-jehož-jméno-neumíme-vyslovit,“ pochlubil se Von.

„Vy dva si mě vůbec nepřejte!“ zamračil se na něj a na Hormonu Trumpál. „Máte oba školní trest! Na celý příští rok!“

Australus Grape se k němu nenápadně naklonil. „Nemůžete rozdávat tresty, když ještě nezačal školní rok,“ pošeptal mu. „Školní řád říká, že nemůžeme…“

„Omyl! Ty nemůžeš rozdávat tresty, když ještě nezačal školní rok! Ten tvůj slavný školní řád říká, že učitelé mohou udělovat tresty jen během školního roku. Ale já jsem ředitel!“ prskal Trumpál. „A nenechám si od nikoho říkat šašek s baterkou, rozumíš! Od nikoho!“

„To ale říkal Poker, pane řediteli,“ sykl Grape.

Trumpál se rozběsnil. „Je mi úplně jedno, kdo to říkal! Jednou jsem řekl, že tihle dva dostanou školní trest, tak dostanou školní trest! A všichni okamžitě ven, tahle temná kobka mi začíná lézt na nervy!“

„A jen tak mimochodem, zatímco tady tlacháme,“ podotkla důležitě Hormona, „každou chvilku sem může přiběhnout Doktor Vrdlmrsm…“

„Uááá!“

„Vone, klid!“ štěkl Garry.

„Omlouvám se, to jsem byl já,“ špitl Rohn Lotkien.

…

Vyběhli z podzemí východem, který ústil kousek za bludiště, do jihovýchodního svahu kopce. Pro úplnost ještě dodejme, že se tak naši hrdinové ocitli nedaleko vesničky Řehořov, byť to pro děj nemá žádný praktický význam. Stejně jako fakt, že při dramatické podzemní cestě překročili rozvodí, takže Garryho úlevné odplivnutí po opuštění kanálu skončilo v Černém moři a nikoli v Severním jako to předchozí, které navíc ani nebylo úlevné. Ale to sem taky nepatří.

Budeme-li si všímat podstatných faktů, je třeba zmínit snad jen to, že profesor Lotkien zabouchl těžké kovové dveře s nápisem ‚Nevstupovat! Ochranné pásmo vodního zdroje I. stupně‘ a zajistil je závorou. Pršelo a venku se setmělo, takže nechávat otevřené dveře se nemohlo vyplatit.

Proto dále nemeškali a vydali se po úzké pěšině přimykající se ke svahu směrem do Věžnice. Sotva ušli pár desítek metrů, zjevila se před nimi na horizontu kulatá šedivá silueta a mávala na ně.

„Tady jste, Trumpále!“ sípal Kamélius Fuč, když k nim doběhl. „Hledám vás už celé hodiny! U bludiště vypukla panika! Víte, spoustě žáků přijely rodiny, také je tu řada pozvaných hostů! Co se to sakra děje?! Dva soutěžící jsou vyvedeni z bludiště… o druhých dvou nejsou žádné zprávy… A pak najednou zmizíte i vy, pane řediteli… pochopte, začaly se šířit různé nepodložené zvěsti, že se Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit vrátil, a…“

„Můžu vás uklidnit,“ vystoupil Garry z hloučku, „že ty zvěsti nejsou nepodložené!“

„Tak to jsem rád,“ oddechl si Fuč. „Počkat… cože?“

Trumpál Garryho jemně ale důrazně odstrčil dozadu. „Garry chtěl říct, že jsou to naprosté nesmysly. Neexistuje žádný důvod se domnívat, že by…“

Ozval se hlasitý rachot. Z vršíku, na jehož úbočí stáli, vystřelil k obloze ohňostroj. Zelená světla vytvořila na krátkou chvíli obrazec lebky s pikovým listem mezi zuby.

„Ta dnešní mládež,“ zavrtěl hlavou Trumpál. „Takové hloupé vtipy!“

…

O půl hodiny později seděl Garry u krbu v Trumpálově polní pracovně a spokojeně objímal horký hrnek čaje.

„Pane profesore?“ osmělil se. „Proč jste mě nenechal mluvit s Kaméliem Fučem o setkání s Doktorem Vrdlmrsmrstem? Copak vy mi nevěříte?“

„Právě, že věřím,“ pousmál se Nigrus Trumpál.

„To nechápu,“ řekl Garry.

„Samozřejmě, že nechápeš,“ přikývl Trumpál, zatímco nepřítomně zíral do plamenů. „Jsi ještě dítě, nemůžeš rozumět všem zákrutám mé mysli nebo dokonce tomu, jak má vypadat boj se zlem. Jednoho krásného dne ti to ale všechno dojde. Možná. Nebo taky ne.“

„Nejsem dítě!“ rozhorlil se Garry. „Je mi osmnáct!“

„Promiň,“ řekl Trumpál. „Občas zapomínám, že už nejsi ten uzlíček špinavých plen, který kdysi Hybrid přivezl před dům číslo 6 v Úzké ulici. Ale zbytek mého sdělení platí beze zbytku.“

„Cože? Zbytek beze zbytku? A proč před dům číslo 6, když Drsoňovi bydlí… teda vlastně bydleli v domě číslo 4?“ vychrlil Garry spoustu otázek, na které se mu Trumpál – jako obvykle – nenamáhal odpovědět.

„Nejsme tu kvůli tomu, kolik ti je nebo kde bydlíš, Garry,“ začal místo toho jeden ze svých monologů. „Jsme tu kvůli něčemu jinému. Jak tvrdíš, setkal ses s Doktorem Vrdlmrsmrstem. Pro něj to bylo z nějakého důvodu velmi důležité. Doktor Vrdlmrsmrst chystal velký návrat! Ohňostroj, párty v rodném domě… to všechno něco stojí a on si rozhodně nemůže dovolit rozhazovat. Přísně vzato, od té doby, co s tebou prohrál, by neměl mít ani vindru! Proto si myslím, že nic z toho by neplánoval, pokud by si nebyl jistý, že setkání s tebou pro něj bude znamenat vítězství. Takže buď musel být přesvědčený o tom, že se mu podaří tě porazit, nebo očekával něco jiného, co by mu mohlo vrátit jeho někdejší moc. A s hrůzou se domýšlím, co se mohlo stát. Snažil se tě snad přetáhnout na svoji stranu?!“

„Co?“ probral se zmateně Garry, když si uvědomil, že Trumpál domluvil a nejspíš se ho na něco ptá.

„Ptám se,“ zadíval se mu Trumpál pozorně do očí, „jestli se tě Doktor Vrdlmrsmrst náhodou nesnažil přetáhnout na svoji stranu.“

„Ne, proč by něco takového… teda vlastně ano,“ zarazil se Garry.

„A co jsi mu na to řekl?“ polkl zděšeně Trumpál.

„Poslal jsem ho někam, samozřejmě,“ vyhrkl rychle Garry, když viděl výraz v Trumpálově tváři. „A jeho nohsled, ten pitomec Petr Pětihrob, mě pak málem zabil!“

„To je zvláštní,“ zamyslel se Trumpál. „Stále ale nerozumím tomu, proč si byl náš Tom tak jistý, že dneska vyhraje.“

„Kdo je náš Tom?“

„TOM SMRD-LOT VAR-R-R-LE,“ odslabikoval mu Trumpál. „Doktor Vrdlmrsmrst. Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit. Ty-tušíš-kdo. Temný hráč. Pán Falešných karet.“

„Aha, tenhle Tom!“ pokýval hlavou Garry. „No, možná bych měl jednu teorii!“

Trumpál zdvihl zvědavě obočí. „Ano?“

„On mi totiž řekl…“ Garry rozmáchl ruce a začal vyprávět: „Pomocí lsti, přestože jsem se udatně bránil, mě Vrdlmrsmrst přemohl. Byl jsem v pasti, z které nebylo úniku. Kolem bylo nejméně dvacet Smrtikibiců! Pak mi oznámil, že mi musí říct něco důležitého. Já to ale nechtěl slyšet, tak jsem se popadl svícen, který osvětloval místnost a pokusil se nalít si do uší vosk. Když to Vrdlmrsmrst uviděl, připoutal mě ke kůlu, abych se nemohl hýbat, a sdělil mi tu strašlivou zprávu: Že prý je můj otec! Něco tak hrozného jsem si nedokázal ani představit – rychle jsem překousal provazy na rukou a nohou a prchal jsem. Dva Smrtikibice jsem zvládl jednou ranou pěstí, třetího jsem nakopl, přeskočil jsem třímetrovou propast plamenů, naskočil na opuštěný důlní vozík a…“

„Garry,“ přerušil ho naléhavě ředitel, „slyšel jsi někdy pojem pseudologia phantastica?“

„Ne. Co to je?“ zajímal se nepříliš bystrý černovlasý student polenské Střední školy karbanu a hazardu, který by měl v září nastoupit do třetího ročníku.[1]

„Bájivá lhavost, Garry,“ vysvětlil mu Trumpál. „A nezpochybňuj moji diagnózu, ostatně příznaky této velmi zajímavé poruchy už dlouhou dobu pozoruji i sám na sobě.“

„Jak nemám zpochybňovat vaši diagnózu, když jste teď vlastně řekl, že jste lhář?“ zamračil se Garry.

„Zpochybňuj si, co chceš,“ mávl rukou Trumpál. „Je jen ta tobě, co si vezmeš z toho, co ti řeknu.“

„Ale vždyť jste teď řekl, že…“ chytil se Garry za hlavu.

Sekretářka, která do té doby jen mlčky zaznamenávala jejich rozhovor, rozčíleně zaklapla notebook a zvedla se. „Pane řediteli,“ obrátila se dotčeně na Trumpála, „opravdu mám zapisovat všechny ty nesmysly? Vždyť jste zatím neřekli jedinou kloudnou větu!“

„Běžte raději zkontrolovat Ušouna, Pípáčka, Ploutvičku a Chlupáče, jestli už spí,“ poslal ji Trumpál gestem pryč. „Já si s Garrym popovídám o samotě.“

„Kdo jsou Ušoun, Pípáček, Ploutvička a Chlupáč?“ podivil se Garry.

„Moje tamagoči. Moje jediná radost,“ povzdechl si Trumpál, načež na Garryho mrkl: „Kromě tebe, samozřejmě.“

„Taky vám vždycky…“

„Garry, zadrž,“ umlčel ho Trumpál. „Nemáme čas bavit se o hračkách. Přestože moje sekretářka je drzá, otravná a pitomá jak štoudev, vyslovila – patrně omylem – jednu pravdivou věc: opravdu bychom měli přejít k věci.“

„Co je to štoudev?“ zeptal se Garry.

„To nás teď nezajímá,“ prohlásil Trumpál. „Vraťme se k tvému setkání s Doktorem Vrdlmrsmrstem. Co z toho, co jsi mi vyprávěl, se opravdu stalo? Dvacet Smrtikibiců? Vosk v uších? Překousání pout zuby? Propast?“

„Samá voda,“ řekl Garry pyšně, jak se mu podařilo ředitele oklamat. „Ale je pravda, že mi řekl, že je můj otec.“

„Toho jsem se obával,“ zachmuřil se Trumpál.

„Copak je to pravda?“ lekl se Garry.

Trumpál změnil tón svého hlasu na konejšivý: „Toho bych se ani tolik nebál.“

Garry si oddechl.

„Ona to asi pravda bude, byly to dost divoké roky…,“ pokračoval Trumpál. „Obával jsem se toho, že ses to dozvěděl.“

„Cože?!“ vyprskl Garry doušek čaje zpátky do hrnku, který vzápětí pustil na zem. „Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit je doopravdy můj otec?!“

„Neboj se vyslovit jeho jméno, Garry,“ napomenul ho Trumpál. „Říkej mu Doktor Vrdlmrsmrst. Nebo Tom. Nebo možná ‚tati‘, když jste teď jedna rodina.“

„Moc vtipné,“ ušklíbl se Garry. „Copak to je možné, aby najednou přišel a oznámil mi, že je můj otec? Myslel jsem, že můj otec je můj otec!“

„Není přece důležité, kdo tě zplodil, ale kdo tě vychoval. To je tvůj pravý otec,“ řekl Trumpál vlídně.

„Za takovou radu vám teda pěkně děkuju!“ durdil se Garry. „Vždyť v takovém případě by mým otcem byl Mojmír Drsoň!“

„Hm, to je vlastně pravda,“ poškrábal se Trumpál v bujném porostu na bradě.

„Chci, aby mým otcem byl můj otec, kterého jsem nikdy nepoznal,“ řekl Garry. „Ne Doktor Vrdlmrsmrst a už vůbec ne Mojmír Drsoň! A stejně tomu nevěřím, určitě si to vymyslel!“

Trumpál k němu přistoupil blíž. „Je jen jediný způsob, jak to zjistit. Dovolíš?“ vytrhl mu chomáč vlasů.

„Au!“ chytil se Garry za hlavu. „Stejně, k čemu to je, když nemáte genetické vzorky mého otce… teda mých otců… mých možných otců?“

„To je vlastně pravda,“ vzdychl Trumpál a hodil Garryho vlasy do krbu. „Ale možná by tu byla jedna šance, jak to zjistit.“

„Jaká?“ zeptal se Garry dychtivě.

„To si řekneme…“ Trumpál udělal nadechnutím dramatickou pauzu.

Emánek leknutím nadskočil, když za dveřmi zaslechl šramot. Rychle se proto ukryl pod stůl, ani nestihl vypnout počítač.

Když Natálka vstoupila do svého pokoje, podezřelého svítícího počítače si ani nevšimla, jak byla rozčílená. Posadila se na postel.

„Ten pitomec! Až já toho skrčka najdu, tak ho vlastnoručně vykuchám a pověsím za střeva do průvanu! Prý, že má být promítání Harryho Pottera a kamene mudrců… přitom…“

„Pzitom co?“ neudržel se Emánek a škodolibě vyhlédl.

Plyšový Pán zla si bleskurychle našel cestu mezi Emánkovy oči.

„Přitom dávali Stmívání, ty parchante! Takovej trapas, co kdyby mě tam někdo viděl?!“

 

„…až po přestávce!“

„Ty sis pouštěl můj počítač?!“ zuřila dál Natálka, když si všimla tiše vrnícího přístroje.

„Ne,“ odcouval Emánek opatrně ke dveřím. „Byl zapnutý. Já jsem šel jen náhodou kolem.“

„Emanueli, jestli tady budeš ještě někdy čmuchat, tak…“

To už ale Emánek zmizel v chodbě. Ještě ale zaslechla jeho pošklebný hlásek: „Spoilel alelt: Doktol Vldlmlsmlst je Gallyho otec!“

„Cože? To je nesmysl! Garryho otec je přece Garryho otec!“

„To zíká Gally taky, ale Tlumpál…“

Natálka vykoukla do chodby, ale Emánek byl pryč. „A kdo ti dovolil číst si moje povídky?!“

„To přece nejsou žádné tvoje povídky!“ Emánek se podle Natálčiny chabé echolokace ukrýval na záchodě a zjevně podle všeho na chvíli zapomněl na předstírání své řečové vady, díky které byl ve škole omluven ze všech předmětů kromě výtvarné výchovy a tělocviku. „Dole pod textem je uvedený copyright a…“

Zbytek Emánkovy věty přehlušil hlas jejich matky.

„Večeře!“

„Je mi špatně od žaludku, mám teplotu, bolí mě hlava, hrozně mi buší srdce a nemám hlad,“ zabručela Natálie. „Jdu si na chvíli lehnout, sním si to potom,“ dodala, zasedla k počítači a pokračovala ve čtení.

---

[1] Kdo má pořád opakovat „Garry“.
 

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr
Kolo první*Kolo druhé*Kolo třetí*Kolo čtvrté*Kolo páté*Kolo šesté*Kolo sedmé*Kolo osmé*Kolo deváté*Kolo desáté*Kolo jedenácté