Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

sobota 5. září 2015

5-15: Noční můra

Kapitola patnáctá, v které definitivně udeří zima a s ní příprava na vánoční svátky. A protože všechny čeká poslední hodina TA před prázdninami, Garry si pro všechny připraví překvapení. Osud ho za to ale potrestá - v noci Garryho probudí strašlivá…

Noční můra


Hodina s tygrem

V neděli ráno se Hormona znovu vypravila k Hybridovu srubu, a protože přes noc nasněžilo, musela se brodit mokrou šedobílou břečkou. Garry s Vonem chtěli jít také, ale bylo teprve deset hodin ráno. Garryho tak vzbudily teprve bujaré výkřiky žáků nižších ročníků, kteří si užívali rozpustilé radovánky ve sněhu[1] přímo pod oknem společenské místnosti. Otráveně vstal a začal uvažovat o tom, že by se přestěhoval zpátky do svého pokoje.
Sklo se otřáslo pod několika přesnými zásahy sněhovými koulemi.
„No jo, no jo,“ vyplázl na dva zděšené prváky za oknem jazyk, „už se oblíkám.“
Odpovědí mu byla jen další salva sněhu.
„SAKRA!“ zakřičel. „JÁ JSEM GARRY POKER, A JESTLI SE DO TOHO OKNA JEŠTĚ JEDNOU STREFÍTE…“ Bum.
„Proč tak křičíš?“ zeptal se Von, který právě přišel seshora.
„Kvůli těm spratkům. Copak my jsme vstávali v jejich věku tak brzo?“ postěžoval si Garry.
„Tím myslíš loni? Určitě ne,“ odtušil Von. Pak si všiml ruličky papíru na stole a začal ji rozmotávat. „Co je tohle?“
„Vzkaz od Hormony,“ řekl Garry. „Šla k Hybridovi, pomoct mu s přípravou Bumbrlíkovzdorných hodin, a nechala nám tady seznam domácích úkolů, s kterými máme zpoždění. Prý musíme do poledne udělat aspoň jedno procento,“ uchechtl se Garry.
„Jedno procento není zas tak moc,“ zamyslel se Von a pomalu roloval seznam. „6. dubna 2004, předmět: přebíjená, úkol: tři stránky o herní strategii,“ přečetl se zájmem. „Přebíjená? Ani si nepamatuju, že jsme takovej předmět kdy měli!“
Hormona se vrátila od Hybrida až krátce před obědem, v promočeném a špinavém hábitu. Vyčerpaně se posadila do křesla.
„Jak to šlo?“ zeptal se Von.
„Špatně!“ zavrčela. „Nebyl doma, když jsem tam došla. Půl hodiny jsem klepala na všechny možné dveře a okna, ale nic. Pak se najednou vynořil z lesa… jak mě zmerčil, pelášil tak rychle pryč, že jsem ani nestačila říct ahoj. Snažila jsem se ho dohnat, ale zmizel mi,“ otřela si obličej a pokusila se vyklepat jehličí z vlasů. „Dvě hodiny jsem ho hledala všude možně, ale marně. Když jsem se vrátila k hájence, nechala jsem mu poznámky před dveřmi… a utíkala pryč, protože jsem z Hybridovy zoo zaslechla dost škaredé zvuky. Bála jsem se, že kdybych tam ještě chvíli otálela, tak na mě pustí tygry,“ popotáhla. „Chtěla jsem mu jenom pomoct s hodinami!“
„Některým lidem se nezavděčíš,“ zabručel Garry a hodil její roli papíru se seznamem úkolů do koše.
Ve čtvrtek odpoledne, už za šera, se s obavami vypravili k Hybridově boudě. Obavy pramenily v zásadě ze dvou příčin – jednak z tygrů, jednak z inspekce profesorky Bumbrlíkové.
Když ale dorazili na místo, vrchní výchovná poradkyně tam nebyla. Jen Hybrid, který stál u otevřené branky a nadšenými gesty je lákal do lesa. Že měl na rameni mrtvou krávu, jim na náladě moc nepřidalo. „Poďte!“ vykřikoval. „Dneska budem tady v lese! Voni maj stejně radši tmu!“
„To teda rozhodně nemáme!“ bránil se Von. „Nesnášíme tmu!“
„Připravený?“ zeptal se Hybrid, když prošli na malou mýtinu za hájovnou. „Abyste měli vopravdu radost, že sem se vrátil, mám tady pro vás dneska něco speciálního!“
„Vám ta věta dávala smysl?“ pousmál se Malejfuj směrem k Svrabovi a Hnojovi. „Ale co to plácám, vám žádná věta nedává smysl…“
„Huh,“ přikývl opatrně Hnůj.
„Něco uvidíte! Nebo možná neuvidíte, ale můžete mi věřit, že tady někde sou,“ vykládal Hybrid a vesele se usmíval. „Máte vzácnou příležitost vidět je… nebo možná nevidět je… takhle v přírodě, protože sem nejspíš jedinej v celym Česku, kdo je chová jen tak na volno.“
„To bude asi proto, že každý jiný člověk ví, že tygry nemůžeš jen tak pouštět do lesa,“ zaúpěla Hormona.
„Ale jo, proč ne? Řikal sem jim, že nesměj chodit dál než sto metrů vod hájenky!“ řekl Hybrid jakoby nic a zdechlinu krávy na zem. Rozhlédl se. „Kde ste všichni? Kam ste se schovali? Přídete vo to nejlepší!“

Zima volá

Prosinec postupně přinášel další a další sníh a z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu byly blížící se vánoční prázdniny záminkou i pro příval dalších a dalších domácích úkolů. Von a Hormona měli navíc kvůli blížícím se svátkům spoustu nových povinností, spočívajících především ve výzdobě hradu („Jen si zkus někdy rozvěšovat girlandy, když je za druhý konec drží Von a snaží se tě s nimi uškrtit!“ zoufala si Hormona) a dohledu nad ostatními studenty trávícími všechny volné chvíle mezi výukou na zasněženém nádvoří („A řeknu ti, že se to vůbec nedá přežít, když tě přitom Hormona furt budí,“ stěžoval si zase Von).
Na Vánoce se Garrymu nechtělo ani myslet. Poprvé za celou dobu svého studia by si přál, aby mohl prázdniny strávit někde jinde. Špatnou náladu mu nespravil ani Hybridův návrat, Bumbrlíkovou a především zákaz hrát fotbal bylo pro Garryho těžké přetrpět. A ještě těžší bylo přihlížet v mrazivém počasí z tribuny utrápenému vítězství nad Peklospárem v poměru 3:2. Naštěstí se Peklospáru podařilo vystřelit jen dvakrát.
„Co budete dělat o prázdninách?“ začal Garry pochmurným tónem konverzaci, když pozoroval, jak se Von s Hormonou pokouší zavěsit pod strop poblilvírské klubovny chlupatý vánoční řetěz.
„Jedu s rodiči lyžovat. Už máme domluvený pobyt na Rysí boudě… drž to pořádně, Vone!“ vyjekla Hormona a malinko se zakymácela, jak vestoje balancovala na vratké dřevěné židli.
Von se nadechl: „Já jedu do…“
„Proč to pouštíš?!“ okřikla ho Hormona. „Můžeš mi říct, proč jsi to pustil?“
„Mluvil jsem,“ zašeptal omluvně Von a slezl ze židle, aby řetěz zvedl. „Nemůžu dělat dvě věci najednou.“
Hormona si povzdechla. „Tak nejdřív domluv, než to zvedneš.“
„Já jedu domů do Brajglu,“ řekl Von. „A ty ostatně taky, Garry.“
„Říká kdo?“
„Mamka,“ rozhodil rukama Von.
Garry se zamyslel. „Mám lepší nápad!“ vyhrkl. „V Brajglu už jsme byli! Pojedeme všichni lyžovat na Rysí boudu!“
„Promiň, asi jsem se přeslechla,“ zamračila se Hormona, „ale měla jsem dojem, že jsi říkal, že máš lepší nápad.“
„To je ten lepší nápad! Klid na horách, daleko od všech problémů, to teď všichni potřebujeme!“
„Právě proto jsem myslela, že tam pojedu bez vás,“ řekla Hormona. „Navíc… určitě už tam mají plno!“
„Nesmysl,“ promnul Garry mezi prsty imaginární bankovku, „to vyřeší jediný telefonát a chata bude naše!“
„Ale…“ protestovala ještě Hormona.
„Ale…“ protestoval Von. „Vždyť já ani nemám lyže! A naši už počítají s tím, že přijedu! Ukradli kvůli tomu prase!“
„Rysí bouda je dost velká i pro celou vaši rodinu,“ prohlásil Garry. „A ty lyže mě snad nezruinují. Napiš domů, že letos budou Vánoce na horách! A že pro ně pošlu autobus.“
„Ale…“ mračila se Hormona, „teď jsi říkal, že potřebujeme klid na horách! A vzápětí na ně pozveš celou vlezlou rodinku? A ty, sakra, nepouštěj furt ten řetěz na zem!“
Na poslední schůzku Trumpálovy armády před Vánoci dorazil Garry do polenského podzemí s předstihem místo tradičního zpoždění. Omylem se totiž nepodíval na svůj budík, ale na jeho odraz v okně, takže si ve 21:55 myslel, že už je 22:15. Což bylo štěstí, protože když do Tajemné stoky dorazil, zděsil se.
Někdo naplnil celý prostor vánoční výzdobou v růžové, fialové a zlaté. Podlaha byla posetá barevnými konfetami. Na stěně visely obrovské plakáty se srdíčky s nápisem ‚Veselé Vánoce vám přeje Brownie, Palma a Pasta!‘ Tohle je přece jeho schůzka! Okamžitě začal plakáty strhávat.
Sotva se mu podařilo sundat poslední, ozvalo se mu za zády zasmrkání. Překvapeně se otočil.
„Ahoj,“ pronesla do prostoru dutě Hanka Hatebadová, „koukám, že i tady je vánoční výzdoba. To je smutné. Tvoje práce?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Garry a odhodil poslední zmuchlané plakáty do kouta.
Zvedla oči nad jeho hlavu. „Jmelí,“ hlesla zasněně. Garry okamžitě vyděšeně uskočil stranou.
„Dobře děláš,“ natáhla. „Pitomý zvyk. Kdyby mě chtěl někdo políbit pod jmelím, asi bych se rozbrečela.“
„Štěstím?“ zeptala se Palma, která se svým dvojčetem a Brownie právě sešla po schodech dolů v santaklausovských oblečcích. Byť látka všech tří kostýmů by s bídou vystačila na jedny kalhoty skutečného Santy.[2]
„Nikdy nebrečím štěstím,“ zamračila se Hanka a rozplakala se.
„POČKAT!“ osopil se Garry na Brownie, Palmu a Pastu. „JAK TO, ŽE JSTE ŠLY PO SCHODECH! JASNĚ JSME SE DOMLUVILY, ŽE BUDEME CVIČIT V PLAVKÁCH!“
„Je moc zima,“ řekla nesmlouvavě Brownie, byť rozměry jejího oblečení napovídaly, že jí to zas až tak nevadí.
„Zas taková ne,“ oponoval Garry, když si ji pořádně prohlédl.
Během několika minut po desáté dorazili postupně všichni členové TA. Jediné tři osoby, které ten den využily tobogán, byly ke Garryho nelibosti Antonín Hlodštajn, Terenc Bota a Evžen Šmikmilan.
„Tak fajn,“ řekl hlasitě, aby všechny utišil. Vytáhl ze své tašky stoh papírů. „Říkal jsem si, že dnes večer bychom si měli jen zopakovat všechno, co jsme se zatím naučili, protože je to poslední schůzka před prázdninami a nemělo by smysl před čtrnáctidenní přestávkou začínat s něčím novým… takže dneska nás čeká… písemka!“
„Cože?“ vyhrkl Zachariáš Smil. „To kdybych věděl, tak sem nechodím!“
„V tom případě mě moc mrzí, že jsem ti to včera neřekl,“ ušklíbl se Von.
„Pokud bys nepřišel na dnešní test, těžko bys mohl pokračovat v druhém pololetí,“ zdůraznil Garry.
„V tom případě mě ještě víc mrzí, že jsem ti to včera neřekl,“ doplnil Von.
„Hezky se rozsaďte,“ řekl Garry, „alespoň dva metry od sebe! A koho uvidím opisovat, má automaticky za pět!“
„Myslela jsem, že zkoušení nesnášíš,“ podotkla Hormona, když si od něj vzala svůj test.
Garry se zlomyslně zachechtal. „Jen z té druhé strany. A už pište a nebavte se, máte na to jen dvacet minut!“
„Dvacet minut?“ zděsil se Debil. „Vždyť to má čtyři stránky!“
Hormona se na písemku zkoumavě zadívala. „Čtyři stránky… Kde jsi to sehnal? Neříkej mi, že jsi to vymyslel ty.“
„Našel jsem při úklidu pár starých testů od Pop-Arta a Lotkiena,“ zašeptal Garry, aby to nikdo jiný neslyšel. „Zabílil jsem svoje odpovědi – což nedalo moc práce – a okopíroval jsem je.“
„Tomu nevěřím!“ zasyčela Hormona.
„Těší mě, že o mně máš tak vysoké mínění,“ nafoukl se Garry, „ale opravdu jsou to okopírované staré písemky.“
„Ale ne, tomu samozřejmě věřím,“ zavrtěla Hormona hlavou. „Nevěřím, že bys při úklidu něco našel. A když už jsme u toho, nevěřím, že bys uklízel.“
„Fajn!“ zavrčel nepříjemně Garry. „Přiznávám se. Dala mi je Nora.“
„Hm,“ mrkla na něj Hormona, „copak se nám tu rýsuje?“
„Nic,“ ušklíbl se Garry a rozhlédl se. „Šmikmilane, Pinči, dejte mi svoje písemky a můžete jít, viděl jsem vás!“
„Už i Karkulínové na střeše si cvrlikají, jak na tebe Nora zálibně kouká,“ pokračovala s úsměvem Hormona.
„Neměla by ses radši starat o svoji písemku?“ nadhodil Garry. „Nebo si myslíš, že tě nechám projít jen proto, že jsi taková nesnesitelná šprtka?“
Hormona pokrčila rameny. „Už to mám. Takže co ty a Nora?“
„Jen mi přinesla v pondělí ty staré testy,“ řekl Garry. „Bylo to zvláštní. Rozbrečela se a fňukala něco o tom, že kdyby to Igor všechno znal, mohl by přežít… bla bla bla… a že mívá skoro každý den halucinace – potkává Igora na chodbě a ten na ni někdy i mluví… bla bla bla… asi se brzo zblázní… bla bla bla…“
„Pro to jsou asi v Peklospáru příhodné podmínky,“ podotkla Hormona. „Hanka už vybarvila tři stránky testu černou fixou. Takže, co bylo dál?“
„Co bylo dál… Chobotová, já ten tahák vidím! Polož tužku, končíš… POLOŽ TUŽKU, ŘÍKÁM!“
„Nebereš to nějak moc vážně?“ podivila se Hormona.
„Ne, já to opravovat nebudu.“
„A kdo teda… že se ptám,“ povzdechla si Hormona.
„Kdo by to čekal, že v Brzybolu bude tolik lidí podvádět,“ ucedil Garry, zatímco se mračil na odcházející Hanu. „A jak vůbec mohla mít tahák, když nikdo nemohl vědět, že dneska bude písemka?“
„Nora řekla o tom testu Marii Éčkové, ta to řekla Markétě Flanelové, ta to řekla Brownie a… všichni to věděli ještě v pondělí večer, Garry.“
„Vždyť já jsem se rozhodl teprve v úterý, že ten test opravdu rozdám!“ chytil se za hlavu Garry. „POSLEDNÍCH PĚT MINUT!“
„Vždyť uplynulo teprve deset minut,“ upozornila ho Hormona.
„Já vím, ale podívej se, jak se teď vyplašeně dívají,“ uchechtl se Garry.
„A ty budeš Grapeovi něco vyčítat,“ povzdechla si. „Co bylo teda dál?“
„Naklonila se ke mně, jako by mi chtěla dát pusu, pak se chytila za tvář, rozbrečela se naplno a utekla,“ vykládal šeptem. „Nechápu.“
Hormona se k němu naklonila. „To je přece úplně jasné. Truchlí, protože si bůhvíproč pořád myslí, že Igor je mrtvý…“
„IGOR JE MRTVÝ!“ zakřičel Garry a vzápětí zaklel. „Do prčic, teď jsem všem prozradil odpověď na bonusovou otázku!“
„Aha,“ otočila Hormona na poslední stránku a něco tam chvilku přepisovala, „mohlo mě napadnout, že za správnou odpověď nebudeš považovat tu pravdivou. Každopádně, Nora brečí kvůli Igorovi. Zároveň si připadá zmatená, protože si uvědomuje, že se jí líbíš. Cítí se provinile, že ji Igor naučil spoustu věcí o fotbale, které teď používá, aby se ti zalíbila. Taky se asi bojí, co by tomu řekli ostatní. Hlavně starší kluci z Peklospáru neradi vidí, když ‚jejich‘ děvčata chodí s kluky odjinud. A do toho všeho jí začíná šplouchat na maják, protože Igora pravidelně potkává na chodbě.“
„Jestli má všechny tyhle city, tak jí na maják šplouchá určitě,“ vydechl Garry. „Nemůžeš mít víc citů najednou, to přece nejde! Když se nudím, tak se jenom nudím. Když pak dostanu hlad, tak se přece logicky přestanu nudit. A když se najím, jsem pak unavený… nebo spokojený. Případně se zase začnu nudit. Ale ne všechno najednou!“
„Většina kamenů má víc emocí než ty,“ zašeptala Hormona. „Samozřejmě, že můžeš cítit dvě věci najednou. A když už o tom mluvíme, mít hlad ani není pocit!“
„Je! Jeden ze sedmi základních,“[3] štěkl Garry. „Ale dobře, uznávám, že jsem schopen cítit dvě věci najednou. Ale jedině v případě, když moje tchýně sletí z útesu v mém novém autě. Mimochodem, myslíš, že by paní Vlezlou potěšilo víc Audi A4 nebo Volvo S60?“
Hormona obrátila oči v sloup.
„Asi spíš to Audi,“ uvažoval Garry, „ve Volvu by to ještě mohla přežít. KONEC! POLOŽTE PSACÍ POTŘEBY!“
„Teda, to bylo fakt drsný,“ stěžoval si Von později večer, když se vrátili do společenské místnosti. „Nevěděl jsem ani jednu otázku.“
„Vždyť jsem ti odpoledne dával odpovědi!“ chytil se Garry za hlavu.
„Aha,“ vzdychl Von. „Já jsem to nechal na pokoji.“
„Nechal na pokoji?“ vyděsil se Garry. „To už nikdy nenajdeme! Podle čeho to asi opravím?“
„Můžeš to opravit podle mojí písemky,“ usmála se Hormona.
Garry jí hodil stoh testů. „Vždyť to stejně budeš opravovat ty, tak co se stresuju. Co to vlastně celou dobu píšeš?“
„Dopis,“ odsekla Hormona.
„Komu?“ zajímal se hned Von.
„Viktorce.“
„Žižkov?“
„Jo, píšu jim, ať přijmou Garryho do týmu!“ vyprskla Hormona. „Proč bych, u všech křížových spodků, měla psát Viktorce Žižkov?!“
„Konečně děláš něco užitečného,“ pochválil ji Garry. „Počkej, dám ti nějakou fotku od Kamila… třeba tuhle, jak střílím gól… hm, tak tu ne, to je vlastňák… tak tuhle z loňska, jak držím nad hlavou pohár pro vítěze školní ligy. Je dokonce podepsaná!“
Hormona se na něj dlouze zadívala.
„Co tak koukáš? Mohl bych jim na jaře pomoct s postupem do první ligy!“
Hormona si přiložila ukazováček a prostředníček ke spánku a po hlasitém „Prásk!“ se v hraných křečích zhroutila do křesla. „Jakou jinou Viktorku ještě známe?!“ zakřičela.
„Viktorku Plzeň?“ navrhl Von.
„Žiju mezi idioty,“ řekla Hormona rezignovaně. „Viktorka Rumová, říká vám to něco?“
Garry jí znovu podal svou podepsanou fotografii. „Takže tahle Viktorka chce moji podepsanou fotku? To je od ní milý. Napiš jí, že bych ji rád viděl, ale až příští rok, protože letos…“
„…balím Noru,“ dořekl Von s úšklebkem.
„TY TAKY?! A co Brownie?“
„Brownie už to taky nebaví poslouchat!“ okřikl je květináč. „Von se snažil být vtipný a dořekl to za tebe! Že letos balíš Noru, jsi totiž dneska říkal už asi desetkrát!“
„Mluvící kytky!“ vyděsil se Garry. „Nejvyšší čas jít spát. Chceš teda tu fotku?“
Ostatní odešli a Garry zůstal sám, plný zmatených myšlenek. Stejně jsem měl pravdu, říkal si. Jsem Garry Poker a to je můj první krok, nic víc dělat nemusím – Nora Nguyenová mi předevčírem dala staré písemky a dneska mi dala pusu! Jestli to takhle půjde dál, provedl pár krátkých výpočtů, o Velikonocích by mi mohla dát…
Usnul. Zdálo se mu, že se znovu ocitl v Tajemné stoce. Nora mu vyčítala, že ji tam vylákal pod falešnou záminkou. Slíbil jí sto padesát kartiček s hokejisty a i ze snu se opájel svoji rafinovaností, jak se mu mohlo podařit sbalit holku na něco takového. Pak na něj ale začala křičet, že je úplný pitomec, že jí přece hokej vůbec nezajímá! Zajímá ji jenom fotbal! Najednou se tam objevila Viktorka Rumová v dresu Viktorie Žižkov a začala Noru tahat za vlasy. Podlaha ve Stoce se začala proměňovat. Než ale stihl začít zápas v bahně, tobogánem přiletěl Von a se zkroušeným výrazem se začal omlouvat, že všechno bahno ztvrdlo. A byla to pravda – zem v Tajemné stoce byla úplně tuhá a všichni v ní vězeli až po kolena.
‚Za to může on!‘ vykřikli Von, Nora a Viktorka společně a ukázali do tmy za Garryho záda. Garry se začal zvětšovat a jeho nohy se osvobodily ze sevření ztuhlé hlíny. Otočil se a spatřil sotva znatelnou siluetu muže, schouleného a spícího na židli. S křikem vyrazil k němu. Znenadání byl skoro dva metry vysoký, v jedné ruce držel váleček na těsto a v druhé paličku na maso. Muž na židli stále spal a nehýbal se.
Garry se rozmáchl a triumfálně zařičel. Muž se v poslední chvíli probudil, vytřeštil na Garryho vodnaté oči a zhroutil se na zem. Garry skočil k němu a praštil ho paličkou po hlavě. Otevřel oči.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zaječel a vyskočil z postele. „ÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Po chvilce se ve společenské místnosti objevila rozespalá a otrávená Hormona v noční košili se svícnem v ruce. I když byla tma, neměla v něm žádné svíčky, což Garryho tak překvapilo, že konečně zmlkl.
Von a Brownie přišli hned v závěsu za ní.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zavřeštěla Hormona a pustila si svícen na nohu. „ÁÁÁÁÁÁÁÁ! To si nemůžete něco oblíknout, aspoň když jdete na chodbu?“
„Vypadalo to akutně,“ odtušila Brownie a podívala se na Garryho. Tomu se vzhledem k dalším podnětům stále nevrátil hlas. „A stejně tu nikdo není.“
U schodiště se rozsvítilo světlo a přiřítily se sestry Patlalovy. „Co se to tu děje?“ vypískla Palma a podívala se na Brownie. „Aha, pyžamová party!“
„Zase si na sebe vzala něco lepšího. Sakra!“ ucedila Pasta ke svému dvojčeti. „Proč nás to nenapadlo jako první?“
„Ehm,“ přerušila je Hormona, „co kdybychom se vrátili k tomu, kvůli čemu jsme tady? Garry tady určitě nekřičel jako podsvinče při porážce jen tak bez důvodu!“ Zarazila se, když si uvědomila, co řekla. „Dobře, možná křičel, ale stejně jsme tady kvůli tomu.“
„Vypadá, že je v pořádku,“ namítla Brownie. „Už je zticha.“
„Tak si na sebe konečně něco vezmi!“ zvedla Hormona ze země Garryho staré tričko a hodila jí ho.
„Já taky?“ zeptal se Von.
„Ne!“ zakřičely svorně Brownie, Palma a Pasta.
„Ty taky,“ řekla Hormona důrazně. „Ačkoli s Garryho ztrátou hlasu to nijak nesouvisí.“
„To… to… to bylo děsný!“ vysoukal ze sebe Garry, když se Brownie oblékla a jemu se vrátila schopnost řeči. „Viděl jsem… zdálo se mi… Ježišikriste… Byl jsem…“
„Co?“ zamrkal Von.
„Tvůj taťka!“ zachroptěl Garry. „Přepadli ho!“
„Cože?!“
„Napadli ho… byl v nějaké tmavé chodbě… válečkem a paličkou…“ mačkal ze sebe Garry. „Rychle! Musíme něco dělat!“
„Něco se ti zdálo!“ namítla Hormona.
„N…n…ne,“ zavrtěl hlavou Garry. „Byl jsem tam… viděl jsem to…“
„Zavolejte někdo Trumpála!“ zakřičel Von.
„Už jsem se bál, že to neřeknete,“ rozrazily se dveře společenské místnosti.
„Dobrý den… večer… noc,“ pozdravili všichni nesourodým sborem.
„Garry teď půjde se mnou,“ prohlásil ředitel rozhodně. Pak se zkoumavě podíval na všechny přítomné a zastavil se u Brownie. „A vy, slečno, utíkejte za Hybridem a za profesorkou McDonaldovou a řekněte jim Ve1 x e5! Rychle!“
„Proč ona?“ divila se Hormona.
„Protože teď musíme být rychlejší než světlo!“


[1] Koulování, sáňkování, stavění sněhuláků a tak, samozřejmě.
[2] Hm, skutečného… ta skutečnost je tady poněkud relativní. Možná tedy lépe „neskutečného“.
Pokud ovšem budeme vycházet ze svědectví Američana R. E. Pearyho nebo Čecha K. Němce, že na severním pólu žádný tlustý vousatý muž nebydlí.

Žádné komentáře: