Kapitola patnáctá, v které definitivně udeří zima a s ní příprava na vánoční svátky. A protože všechny čeká poslední hodina TA před prázdninami, Garry si pro všechny připraví překvapení. Osud ho za to ale potrestá - v noci Garryho probudí strašlivá…
Noční můra
Hodina s tygrem
V neděli ráno se Hormona znovu vypravila
k Hybridovu srubu, a protože přes noc nasněžilo, musela se brodit mokrou
šedobílou břečkou. Garry s Vonem chtěli jít také, ale bylo teprve deset
hodin ráno. Garryho tak vzbudily teprve bujaré výkřiky žáků nižších ročníků,
kteří si užívali rozpustilé radovánky ve sněhu[1]
přímo pod oknem společenské místnosti. Otráveně vstal a začal uvažovat o tom,
že by se přestěhoval zpátky do svého pokoje.
Sklo se otřáslo pod několika přesnými zásahy sněhovými
koulemi.
„No jo, no jo,“ vyplázl na dva zděšené prváky za oknem
jazyk, „už se oblíkám.“
Odpovědí mu byla jen další salva sněhu.
„SAKRA!“ zakřičel. „JÁ JSEM GARRY POKER, A JESTLI SE DO TOHO
OKNA JEŠTĚ JEDNOU STREFÍTE…“ Bum.
„Proč tak křičíš?“ zeptal se Von, který právě přišel
seshora.
„Tím myslíš loni? Určitě ne,“ odtušil Von. Pak si všiml
ruličky papíru na stole a začal ji rozmotávat. „Co je tohle?“
„Vzkaz od Hormony,“ řekl Garry. „Šla k Hybridovi,
pomoct mu s přípravou Bumbrlíkovzdorných hodin, a nechala nám tady seznam
domácích úkolů, s kterými máme zpoždění. Prý musíme do poledne udělat
aspoň jedno procento,“ uchechtl se Garry.
„Jedno procento není zas tak moc,“ zamyslel se Von a pomalu
roloval seznam. „6. dubna 2004, předmět:
přebíjená, úkol: tři stránky o herní strategii,“ přečetl se zájmem.
„Přebíjená? Ani si nepamatuju, že jsme takovej předmět kdy měli!“
Hormona se vrátila od Hybrida až krátce před obědem,
v promočeném a špinavém hábitu. Vyčerpaně se posadila do křesla.
„Jak to šlo?“ zeptal se Von.
„Špatně!“ zavrčela. „Nebyl doma, když jsem tam došla. Půl
hodiny jsem klepala na všechny možné dveře a okna, ale nic. Pak se najednou
vynořil z lesa… jak mě zmerčil, pelášil tak rychle pryč, že jsem ani
nestačila říct ahoj. Snažila jsem se ho dohnat, ale zmizel mi,“ otřela si
obličej a pokusila se vyklepat jehličí z vlasů. „Dvě hodiny jsem ho
hledala všude možně, ale marně. Když jsem se vrátila k hájence, nechala
jsem mu poznámky před dveřmi… a utíkala pryč, protože jsem z Hybridovy zoo
zaslechla dost škaredé zvuky. Bála jsem se, že kdybych tam ještě chvíli otálela,
tak na mě pustí tygry,“ popotáhla. „Chtěla jsem mu jenom pomoct
s hodinami!“
„Některým lidem se nezavděčíš,“ zabručel Garry a hodil její
roli papíru se seznamem úkolů do koše.
…
Ve čtvrtek odpoledne, už za šera, se s obavami
vypravili k Hybridově boudě. Obavy pramenily v zásadě ze dvou příčin
– jednak z tygrů, jednak z inspekce profesorky Bumbrlíkové.
Když ale dorazili na místo, vrchní výchovná poradkyně tam
nebyla. Jen Hybrid, který stál u otevřené branky a nadšenými gesty je lákal do
lesa. Že měl na rameni mrtvou krávu, jim na náladě moc nepřidalo. „Poďte!“
vykřikoval. „Dneska budem tady v lese! Voni maj stejně radši tmu!“
„To teda rozhodně nemáme!“ bránil se Von. „Nesnášíme tmu!“
„Připravený?“ zeptal se Hybrid, když prošli na malou mýtinu
za hájovnou. „Abyste měli vopravdu radost, že sem se vrátil, mám tady pro vás
dneska něco speciálního!“
„Vám ta věta dávala smysl?“ pousmál se Malejfuj směrem
k Svrabovi a Hnojovi. „Ale co to plácám, vám žádná věta nedává smysl…“
„Huh,“ přikývl opatrně Hnůj.
„Něco uvidíte! Nebo možná neuvidíte, ale můžete mi věřit, že
tady někde sou,“ vykládal Hybrid a vesele se usmíval. „Máte vzácnou příležitost
vidět je… nebo možná nevidět je… takhle v přírodě, protože sem nejspíš
jedinej v celym Česku, kdo je chová jen tak na volno.“
„To bude asi proto, že každý jiný člověk ví, že tygry
nemůžeš jen tak pouštět do lesa,“ zaúpěla Hormona.
„Ale jo, proč ne? Řikal sem jim, že nesměj chodit dál než
sto metrů vod hájenky!“ řekl Hybrid jakoby nic a zdechlinu krávy na zem.
Rozhlédl se. „Kde ste všichni? Kam ste se schovali? Přídete vo to nejlepší!“
Zima volá
Prosinec postupně přinášel další a další sníh a
z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu byly blížící se vánoční
prázdniny záminkou i pro příval dalších a dalších domácích úkolů. Von a Hormona
měli navíc kvůli blížícím se svátkům spoustu nových povinností, spočívajících
především ve výzdobě hradu („Jen si zkus někdy rozvěšovat girlandy, když je za
druhý konec drží Von a snaží se tě s nimi uškrtit!“ zoufala si Hormona) a
dohledu nad ostatními studenty trávícími všechny volné chvíle mezi výukou na
zasněženém nádvoří („A řeknu ti, že se to vůbec nedá přežít, když tě přitom
Hormona furt budí,“ stěžoval si zase Von).
Na Vánoce se Garrymu nechtělo ani myslet. Poprvé za celou
dobu svého studia by si přál, aby mohl prázdniny strávit někde jinde. Špatnou
náladu mu nespravil ani Hybridův návrat, Bumbrlíkovou a především zákaz hrát
fotbal bylo pro Garryho těžké přetrpět. A ještě těžší bylo přihlížet
v mrazivém počasí z tribuny utrápenému vítězství nad Peklospárem
v poměru 3:2. Naštěstí se Peklospáru podařilo vystřelit jen dvakrát.
„Co budete dělat o prázdninách?“ začal Garry pochmurným
tónem konverzaci, když pozoroval, jak se Von s Hormonou pokouší zavěsit
pod strop poblilvírské klubovny chlupatý vánoční řetěz.
„Jedu s rodiči lyžovat. Už máme domluvený pobyt na Rysí
boudě… drž to pořádně, Vone!“ vyjekla Hormona a malinko se zakymácela, jak
vestoje balancovala na vratké dřevěné židli.
Von se nadechl: „Já jedu do…“
„Proč to pouštíš?!“ okřikla ho Hormona. „Můžeš mi říct, proč
jsi to pustil?“
„Mluvil jsem,“ zašeptal omluvně Von a slezl ze židle, aby
řetěz zvedl. „Nemůžu dělat dvě věci najednou.“
Hormona si povzdechla. „Tak nejdřív domluv, než to zvedneš.“
„Já jedu domů do Brajglu,“ řekl Von. „A ty ostatně taky, Garry.“
„Říká kdo?“
„Mamka,“ rozhodil rukama Von.
Garry se zamyslel. „Mám lepší nápad!“ vyhrkl. „V Brajglu už
jsme byli! Pojedeme všichni lyžovat na Rysí boudu!“
„Promiň, asi jsem se přeslechla,“ zamračila se Hormona, „ale
měla jsem dojem, že jsi říkal, že máš lepší
nápad.“
„To je ten lepší nápad! Klid na horách, daleko od všech
problémů, to teď všichni potřebujeme!“
„Právě proto jsem myslela, že tam pojedu bez vás,“ řekla
Hormona. „Navíc… určitě už tam mají plno!“
„Nesmysl,“ promnul Garry mezi prsty imaginární bankovku, „to
vyřeší jediný telefonát a chata bude naše!“
„Ale…“ protestovala ještě Hormona.
„Ale…“ protestoval Von. „Vždyť já ani nemám lyže! A naši už
počítají s tím, že přijedu! Ukradli kvůli tomu prase!“
„Rysí bouda je dost velká i pro celou vaši rodinu,“
prohlásil Garry. „A ty lyže mě snad nezruinují. Napiš domů, že letos budou Vánoce
na horách! A že pro ně pošlu autobus.“
„Ale…“ mračila se Hormona, „teď jsi říkal, že potřebujeme
klid na horách! A vzápětí na ně pozveš celou vlezlou rodinku? A ty, sakra,
nepouštěj furt ten řetěz na zem!“
…
Na poslední schůzku Trumpálovy armády před Vánoci dorazil
Garry do polenského podzemí s předstihem místo tradičního zpoždění. Omylem
se totiž nepodíval na svůj budík, ale na jeho odraz v okně, takže si ve
21:55 myslel, že už je 22:15. Což bylo štěstí, protože když do Tajemné stoky
dorazil, zděsil se.
Někdo naplnil celý prostor vánoční výzdobou v růžové,
fialové a zlaté. Podlaha byla posetá barevnými konfetami. Na stěně visely
obrovské plakáty se srdíčky s nápisem ‚Veselé Vánoce vám přeje Brownie,
Palma a Pasta!‘ Tohle je přece jeho schůzka! Okamžitě začal plakáty strhávat.
Sotva se mu podařilo sundat poslední, ozvalo se mu za zády
zasmrkání. Překvapeně se otočil.
„Ahoj,“ pronesla do prostoru dutě Hanka Hatebadová, „koukám,
že i tady je vánoční výzdoba. To je smutné. Tvoje práce?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Garry a odhodil poslední zmuchlané
plakáty do kouta.
Zvedla oči nad jeho hlavu. „Jmelí,“ hlesla zasněně. Garry
okamžitě vyděšeně uskočil stranou.
„Dobře děláš,“ natáhla. „Pitomý zvyk. Kdyby mě chtěl někdo
políbit pod jmelím, asi bych se rozbrečela.“
„Štěstím?“ zeptala se Palma, která se svým dvojčetem a
Brownie právě sešla po schodech dolů v santaklausovských oblečcích. Byť
látka všech tří kostýmů by s bídou vystačila na jedny kalhoty skutečného
Santy.[2]
„Nikdy nebrečím štěstím,“ zamračila se Hanka a rozplakala
se.
„POČKAT!“ osopil se Garry na Brownie, Palmu a Pastu. „JAK
TO, ŽE JSTE ŠLY PO SCHODECH! JASNĚ JSME SE DOMLUVILY, ŽE BUDEME CVIČIT
V PLAVKÁCH!“
„Je moc zima,“ řekla nesmlouvavě Brownie, byť rozměry jejího
oblečení napovídaly, že jí to zas až tak nevadí.
„Zas taková ne,“ oponoval Garry, když si ji pořádně
prohlédl.
Během několika minut po desáté dorazili postupně všichni
členové TA. Jediné tři osoby, které ten den využily tobogán, byly ke Garryho
nelibosti Antonín Hlodštajn, Terenc Bota a Evžen Šmikmilan.
„Tak fajn,“ řekl hlasitě, aby všechny utišil. Vytáhl ze své
tašky stoh papírů. „Říkal jsem si, že dnes večer bychom si měli jen zopakovat
všechno, co jsme se zatím naučili, protože je to poslední schůzka před
prázdninami a nemělo by smysl před čtrnáctidenní přestávkou začínat
s něčím novým… takže dneska nás čeká… písemka!“
„Cože?“ vyhrkl Zachariáš Smil. „To kdybych věděl, tak sem
nechodím!“
„V tom případě mě moc mrzí, že jsem ti to včera neřekl,“
ušklíbl se Von.
„Pokud bys nepřišel na dnešní test, těžko bys mohl
pokračovat v druhém pololetí,“ zdůraznil Garry.
„V tom případě mě ještě víc mrzí, že jsem ti to včera
neřekl,“ doplnil Von.
„Hezky se rozsaďte,“ řekl Garry, „alespoň dva metry od sebe!
A koho uvidím opisovat, má automaticky za pět!“
„Myslela jsem, že zkoušení nesnášíš,“ podotkla Hormona, když
si od něj vzala svůj test.
Garry se zlomyslně zachechtal. „Jen z té druhé strany.
A už pište a nebavte se, máte na to jen dvacet minut!“
„Dvacet minut?“ zděsil se Debil. „Vždyť to má čtyři
stránky!“
Hormona se na písemku zkoumavě zadívala. „Čtyři stránky… Kde
jsi to sehnal? Neříkej mi, že jsi to vymyslel ty.“
„Našel jsem při úklidu pár starých testů od Pop-Arta a
Lotkiena,“ zašeptal Garry, aby to nikdo jiný neslyšel. „Zabílil jsem svoje
odpovědi – což nedalo moc práce – a okopíroval jsem je.“
„Tomu nevěřím!“ zasyčela Hormona.
„Těší mě, že o mně máš tak vysoké mínění,“ nafoukl se Garry,
„ale opravdu jsou to okopírované staré písemky.“
„Ale ne, tomu samozřejmě věřím,“ zavrtěla Hormona hlavou.
„Nevěřím, že bys při úklidu něco našel. A když už jsme u toho, nevěřím, že bys
uklízel.“
„Fajn!“ zavrčel nepříjemně Garry. „Přiznávám se. Dala mi je
Nora.“
„Hm,“ mrkla na něj Hormona, „copak se nám tu rýsuje?“
„Nic,“ ušklíbl se Garry a rozhlédl se. „Šmikmilane, Pinči,
dejte mi svoje písemky a můžete jít, viděl jsem vás!“
„Už i Karkulínové na střeše si cvrlikají, jak na tebe Nora
zálibně kouká,“ pokračovala s úsměvem Hormona.
„Neměla by ses radši starat o svoji písemku?“ nadhodil
Garry. „Nebo si myslíš, že tě nechám projít jen proto, že jsi taková
nesnesitelná šprtka?“
Hormona pokrčila rameny. „Už to mám. Takže co ty a Nora?“
„Jen mi přinesla v pondělí ty staré testy,“ řekl Garry.
„Bylo to zvláštní. Rozbrečela se a fňukala něco o tom, že kdyby to Igor všechno
znal, mohl by přežít… bla bla bla… a že mívá skoro každý den halucinace –
potkává Igora na chodbě a ten na ni někdy i mluví… bla bla bla… asi se brzo
zblázní… bla bla bla…“
„Pro to jsou asi v Peklospáru příhodné podmínky,“
podotkla Hormona. „Hanka už vybarvila tři stránky testu černou fixou. Takže, co
bylo dál?“
„Co bylo dál… Chobotová, já ten tahák vidím! Polož tužku,
končíš… POLOŽ TUŽKU, ŘÍKÁM!“
„Nebereš to nějak moc vážně?“ podivila se Hormona.
„Ne, já to opravovat nebudu.“
„A kdo teda… že se ptám,“ povzdechla si Hormona.
„Kdo by to čekal, že v Brzybolu bude tolik lidí
podvádět,“ ucedil Garry, zatímco se mračil na odcházející Hanu. „A jak vůbec
mohla mít tahák, když nikdo nemohl vědět, že dneska bude písemka?“
„Nora řekla o tom testu Marii Éčkové, ta to řekla Markétě
Flanelové, ta to řekla Brownie a… všichni to věděli ještě v pondělí večer,
Garry.“
„Vždyť já jsem se rozhodl teprve v úterý, že ten test
opravdu rozdám!“ chytil se za hlavu Garry. „POSLEDNÍCH PĚT MINUT!“
„Vždyť uplynulo teprve deset minut,“ upozornila ho Hormona.
„Já vím, ale podívej se, jak se teď vyplašeně dívají,“
uchechtl se Garry.
„A ty budeš Grapeovi něco vyčítat,“ povzdechla si. „Co bylo
teda dál?“
„Naklonila se ke mně, jako by mi chtěla dát pusu, pak se
chytila za tvář, rozbrečela se naplno a utekla,“ vykládal šeptem. „Nechápu.“
Hormona se k němu naklonila. „To je přece úplně jasné.
Truchlí, protože si bůhvíproč pořád myslí, že Igor je mrtvý…“
„IGOR JE MRTVÝ!“ zakřičel Garry a vzápětí zaklel. „Do prčic,
teď jsem všem prozradil odpověď na bonusovou otázku!“
„Aha,“ otočila Hormona na poslední stránku a něco tam
chvilku přepisovala, „mohlo mě napadnout, že za správnou odpověď nebudeš
považovat tu pravdivou. Každopádně, Nora brečí kvůli Igorovi. Zároveň si
připadá zmatená, protože si uvědomuje, že se jí líbíš. Cítí se provinile, že ji
Igor naučil spoustu věcí o fotbale, které teď používá, aby se ti zalíbila. Taky
se asi bojí, co by tomu řekli ostatní. Hlavně starší kluci z Peklospáru
neradi vidí, když ‚jejich‘ děvčata chodí s kluky odjinud. A do toho všeho
jí začíná šplouchat na maják, protože Igora pravidelně potkává na chodbě.“
„Jestli má všechny tyhle city, tak jí na maják šplouchá
určitě,“ vydechl Garry. „Nemůžeš mít víc citů najednou, to přece nejde! Když se
nudím, tak se jenom nudím. Když pak dostanu hlad, tak se přece logicky přestanu
nudit. A když se najím, jsem pak unavený… nebo spokojený. Případně se zase
začnu nudit. Ale ne všechno najednou!“
„Většina kamenů má víc emocí než ty,“ zašeptala Hormona.
„Samozřejmě, že můžeš cítit dvě věci najednou. A když už o tom mluvíme, mít
hlad ani není pocit!“
„Je! Jeden ze sedmi základních,“[3]
štěkl Garry. „Ale dobře, uznávám, že jsem schopen cítit dvě věci najednou. Ale
jedině v případě, když moje tchýně sletí z útesu v mém novém
autě. Mimochodem, myslíš, že by paní Vlezlou potěšilo víc Audi A4 nebo Volvo
S60?“
Hormona obrátila oči v sloup.
„Asi spíš to Audi,“ uvažoval Garry, „ve Volvu by to ještě
mohla přežít. KONEC! POLOŽTE PSACÍ POTŘEBY!“
…
„Teda, to bylo fakt drsný,“ stěžoval si Von později večer,
když se vrátili do společenské místnosti. „Nevěděl jsem ani jednu otázku.“
„Vždyť jsem ti odpoledne dával odpovědi!“ chytil se Garry za
hlavu.
„Aha,“ vzdychl Von. „Já jsem to nechal na pokoji.“
„Nechal na pokoji?“ vyděsil se Garry. „To už nikdy
nenajdeme! Podle čeho to asi opravím?“
„Můžeš to opravit podle mojí písemky,“ usmála se Hormona.
Garry jí hodil stoh testů. „Vždyť to stejně budeš opravovat
ty, tak co se stresuju. Co to vlastně celou dobu píšeš?“
„Dopis,“ odsekla Hormona.
„Komu?“ zajímal se hned Von.
„Viktorce.“
„Žižkov?“
„Jo, píšu jim, ať přijmou Garryho do týmu!“ vyprskla
Hormona. „Proč bych, u všech křížových spodků, měla psát Viktorce Žižkov?!“
„Konečně děláš něco užitečného,“ pochválil ji Garry.
„Počkej, dám ti nějakou fotku od Kamila… třeba tuhle, jak střílím gól… hm, tak
tu ne, to je vlastňák… tak tuhle z loňska, jak držím nad hlavou pohár pro
vítěze školní ligy. Je dokonce podepsaná!“
Hormona se na něj dlouze zadívala.
„Co tak koukáš? Mohl bych jim na jaře pomoct s postupem
do první ligy!“
Hormona si přiložila ukazováček a prostředníček ke spánku a
po hlasitém „Prásk!“ se v hraných křečích zhroutila do křesla. „Jakou jinou
Viktorku ještě známe?!“ zakřičela.
„Viktorku Plzeň?“ navrhl Von.
„Žiju mezi idioty,“ řekla Hormona rezignovaně. „Viktorka
Rumová, říká vám to něco?“
Garry jí znovu podal svou podepsanou fotografii. „Takže
tahle Viktorka chce moji podepsanou fotku? To je od ní milý. Napiš jí, že bych
ji rád viděl, ale až příští rok, protože letos…“
„…balím Noru,“ dořekl Von s úšklebkem.
„TY TAKY?! A co Brownie?“
„Brownie už to taky nebaví poslouchat!“ okřikl je květináč.
„Von se snažil být vtipný a dořekl to za tebe! Že letos balíš Noru, jsi totiž
dneska říkal už asi desetkrát!“
„Mluvící kytky!“ vyděsil se Garry. „Nejvyšší čas jít spát.
Chceš teda tu fotku?“
…
Ostatní odešli a Garry zůstal sám, plný zmatených myšlenek.
Stejně jsem měl pravdu, říkal si. Jsem Garry Poker a to je můj první krok, nic
víc dělat nemusím – Nora Nguyenová mi předevčírem dala staré písemky a dneska
mi dala pusu! Jestli to takhle půjde dál, provedl pár krátkých výpočtů, o Velikonocích
by mi mohla dát…
Usnul. Zdálo se mu, že se znovu ocitl v Tajemné stoce.
Nora mu vyčítala, že ji tam vylákal pod falešnou záminkou. Slíbil jí sto
padesát kartiček s hokejisty a i ze snu se opájel svoji rafinovaností, jak
se mu mohlo podařit sbalit holku na něco takového. Pak na něj ale začala
křičet, že je úplný pitomec, že jí přece hokej vůbec nezajímá! Zajímá ji jenom
fotbal! Najednou se tam objevila Viktorka Rumová v dresu Viktorie Žižkov a
začala Noru tahat za vlasy. Podlaha ve Stoce se začala proměňovat. Než ale
stihl začít zápas v bahně, tobogánem přiletěl Von a se zkroušeným výrazem
se začal omlouvat, že všechno bahno ztvrdlo. A byla to pravda – zem
v Tajemné stoce byla úplně tuhá a všichni v ní vězeli až po kolena.
‚Za to může on!‘ vykřikli Von, Nora a Viktorka společně a
ukázali do tmy za Garryho záda. Garry se začal zvětšovat a jeho nohy se
osvobodily ze sevření ztuhlé hlíny. Otočil se a spatřil sotva znatelnou siluetu
muže, schouleného a spícího na židli. S křikem vyrazil k němu. Znenadání
byl skoro dva metry vysoký, v jedné ruce držel váleček na těsto a
v druhé paličku na maso. Muž na židli stále spal a nehýbal se.
Garry se rozmáchl a triumfálně zařičel. Muž se
v poslední chvíli probudil, vytřeštil na Garryho vodnaté oči a zhroutil se
na zem. Garry skočil k němu a praštil ho paličkou po hlavě. Otevřel oči.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zaječel a vyskočil z postele.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Po chvilce se ve společenské místnosti objevila rozespalá a
otrávená Hormona v noční košili se svícnem v ruce. I když byla tma,
neměla v něm žádné svíčky, což Garryho tak překvapilo, že konečně zmlkl.
Von a Brownie přišli hned v závěsu za ní.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zavřeštěla Hormona a pustila si svícen na
nohu. „ÁÁÁÁÁÁÁÁ! To si nemůžete něco oblíknout, aspoň když jdete na chodbu?“
„Vypadalo to akutně,“ odtušila Brownie a podívala se na
Garryho. Tomu se vzhledem k dalším podnětům stále nevrátil hlas. „A stejně tu
nikdo není.“
U schodiště se rozsvítilo světlo a přiřítily se sestry
Patlalovy. „Co se to tu děje?“ vypískla Palma a podívala se na Brownie. „Aha,
pyžamová party!“
„Zase si na sebe vzala něco lepšího. Sakra!“ ucedila Pasta
ke svému dvojčeti. „Proč nás to nenapadlo jako první?“
„Ehm,“ přerušila je Hormona, „co kdybychom se vrátili
k tomu, kvůli čemu jsme tady? Garry tady určitě nekřičel jako podsvinče
při porážce jen tak bez důvodu!“ Zarazila se, když si uvědomila, co řekla.
„Dobře, možná křičel, ale stejně jsme tady kvůli tomu.“
„Vypadá, že je v pořádku,“ namítla Brownie. „Už je
zticha.“
„Tak si na sebe konečně něco vezmi!“ zvedla Hormona ze země
Garryho staré tričko a hodila jí ho.
„Já taky?“ zeptal se Von.
„Ne!“ zakřičely svorně Brownie, Palma a Pasta.
„Ty taky,“ řekla Hormona důrazně. „Ačkoli s Garryho
ztrátou hlasu to nijak nesouvisí.“
„To… to… to bylo děsný!“ vysoukal ze sebe Garry, když se
Brownie oblékla a jemu se vrátila schopnost řeči. „Viděl jsem… zdálo se mi…
Ježišikriste… Byl jsem…“
„Co?“ zamrkal Von.
„Tvůj taťka!“ zachroptěl Garry. „Přepadli ho!“
„Cože?!“
„Napadli ho… byl v nějaké tmavé chodbě… válečkem a
paličkou…“ mačkal ze sebe Garry. „Rychle! Musíme něco dělat!“
„Něco se ti zdálo!“ namítla Hormona.
„N…n…ne,“ zavrtěl hlavou Garry. „Byl jsem tam… viděl jsem
to…“
„Zavolejte někdo Trumpála!“ zakřičel Von.
„Už jsem se bál, že to neřeknete,“ rozrazily se dveře
společenské místnosti.
„Dobrý den… večer… noc,“ pozdravili všichni nesourodým
sborem.
„Garry teď půjde se mnou,“ prohlásil ředitel rozhodně. Pak se
zkoumavě podíval na všechny přítomné a zastavil se u Brownie. „A vy, slečno,
utíkejte za Hybridem a za profesorkou McDonaldovou a řekněte jim Ve1 x e5! Rychle!“
„Proč ona?“ divila se Hormona.
„Protože
teď musíme být rychlejší než světlo!“
[1]
Koulování, sáňkování, stavění sněhuláků a tak, samozřejmě.
[2]
Hm, skutečného… ta skutečnost je tady poněkud relativní. Možná tedy lépe
„neskutečného“.
Pokud ovšem budeme vycházet ze svědectví Američana R.
E. Pearyho nebo Čecha K. Němce, že na severním pólu žádný tlustý vousatý muž
nebydlí.
[3]
Většina pokerologů se shoduje, že sedm základních citů je svým obsahem víceméně
totožných se sedmi smrtelnými hříchy.
Žádné komentáře:
Okomentovat