4-II: Den dvanáctý

Den dvanáctý

Protože terén byl nerovný, počasí nevlídné a hmyz otravný, začali se členové expedice zvedat k dalšímu pochodu už nečekaně brzy. První ranní ptáčata se vyhrabala ze spacáků už kolem deváté a začala se shromažďovat kolem potoka, aby provedla základní úkony ranní hygieny.

Ti zimomřivější ze studentů byli obalení v mikinách, teplácích a šátcích, pravděpodobně i v několika vrstvách; ti marnivější na sobě měli barevná pyžamka nebo noční košilky, na nichž převažovaly motivy kytiček, srdíček a roztomilých zvířátek, snad jen Jožin Pinč mladší v modré noční košili s obrázky mašinek a helikoptér trochu vyčníval. Ale zdaleka ne tolik, jako naši hrdinové. Garry vyskočil na nohy bez jakékoli zbytečné zátěže a teprve po několika důrazných domluvách si kolem beder uvázal alespoň ručník. K Nořině nelibosti ne svůj. Von zase vylezl ze spacího pytle v tomtéž, v čem včera přišel, a rozhodně měl v úmyslu v tom opět odejít. A Hormona se pokusila doskákat k potůčku ve spacím pytli, protože došla k tomu, že je to jediný způsob, jak zabránit noční košili, aby ukázala příliš mnoho příliš mnoha lidem.

Australus Grape, který byl na nohou od půl osmé a za pomoci vzájemného otloukání kotlíku a lžíce se od té doby snažil vyburcovat všechny k aktivitě, její počínání se zájmem pozoroval.

Když se jako poslední probral Hybrid, svlažil vyprahlý krk polovinou rybníčku a vyplivl rybky a řasy do rákosí, mohlo se konečně vyrazit na cestu.

Na úzkém chodníčku se seřadili do procesí a Garry využil příležitosti, aby se svěřil Vonovi a Hormoně se svým zvláštním snem.

„Co si o tom myslíte?“

Von přednesl svoji myšlenku: „Asi jsi už dlouho neměl pizzu, proto se ti o ní zdálo. Ve snech se přece probouzejí tvoje nejtajnější představy.“

„Můžu tě ujistit, že moje nejtajnější představy se objevily v úplně jiném snu,“ bránil se Garry. „Předevčírem. Podrobnosti až po dvaadvacáté hodině.“

Hormona se zhnuseně ušklíbla. „Neříkej, že se ti zase zdála ta úchylnost o Támhleté, francouzském dresinku a zubařském křesle. To už jsi nám stejně vyprávěl nejmíň stokrát.“

„Ale nikdy se to neomrzí.“

„Vážně? Pak jsem to asi nepochopila,“ divila se Hormona.

„Třeba mně se dneska zdálo o krásně propečené jehněčí kotletě na česneku s bylinkovou omáčkou a bramborovými noky politými máslem,“ zasnil se Von.

„Myslel jsem, že bychom se soustředili spíš na to, že se tam objevil Vrsmrdrdlst a Pětihrob,“ navrhl Garry opatrně; nechtěl příliš vyrušovat Vona v jeho pokrmové extázi. „Mluvili zjevně o Skrounovi – že by měl v jeho záhadném zmizení a ještě záhadnějším objevení prsty Vrmdrlsrst?“

„Nepovažuju tvoje sny za příliš důvěryhodný zdroj informací, ale svou logiku by to mělo,“ připustila Hormona. „Ten-jehož-jméno-neumíte-vyslovit unesl Skrouna, protože jako člen poroty pro něj určitě představoval cenný zdroj informací. A když už ho nepotřeboval, vykopl ho ze špinavé bílé dodávky označené jako ‚Rozvoz pizzy‘ do příkopu.“

„Jen mě překvapuje, že ta pizza byla s chobotnicemi. Myslel jsem, že máš nejradši salámovou nebo žampionovou.“

„Nevím, jak jsi přišla na tu dodávku,“ podíval se na ni Garry překvapeně.

„Napadlo mě, že jsi tu dodávku třeba koutkem oka zahlédl, v podvědomí se ti vytvořilo spojení Skroun – pizza, což se pak v tvém… hm… mozku promíchalo s Vrdlmrsmrstem, hlavní hrozbou v tvém životě,“ teoretizovala Hormona.

„Tvůj výklad snů mi přijde dost uhozený, protože je to přesně naopak: to já jsem hrozba v jeho životě! Ale jinak má tvoje teorie o Skrounovi hlavu a patu.“

„Vůbec to nemá hlavu a patu,“ protestoval Von. „Pizza s chobotnicemi? Kam to povede? Ani se nenadějeme a zítra tu budeme mít pizzu s brokolicí nebo snad dokonce se špenátem! Hnus! Kam se poděly všechny ty staré dobré přísady jako šunka, trvanlivý salám, klobása, anglická slanina nebo šedesátiprocentní eidam?“

„To mě překvapuje, že to uznáš,“ oplatila Garrymu překvapený pohled Hormona.

„Eidam musí mít minimálně šedesát procent tuku, jinak se na pizze pořádně nerozpeče,“ vedl si Von stále svůj vlastní rozhovor.[1]

Garry pokýval hlavou. „Uznám, proč by ne. Jen si nemyslím, že se Skroun objevil na místě, kudy jsme šli, náhodou. Pětihrob ho vyhodil z auta na předem domluveném místě, kde ho měl Grape dodělat, kdyby to bylo potřeba, a zbavit se těla. A já jsem mu to důmyslně překazil!“

„Tím, že jsi šel na záchod na holčičí stranu cesty?“ vyprskla Hormona.

„Právě!“ nedal se Garry. „S tím nikdo nepočítal!“

„Já jsem s tím počítala, proto jsem si taky šla odskočit čtyři sta metrů daleko.“

„Říkal jsem si, proč tě nikde nevidím,“ rozsvítilo se Garrymu.

„Ještě by mě zajímalo, jestli na té pizze byly i jiné ohavnosti. Na plody moře se většinou dávají i škeble, krevety, medúzy a potápníci,“ ozval se znovu Von se zhnuseným výrazem. „Vy to chápete, proč se ten zloduch cpe něčím takovým?“

„Protože Vrdlmrsmrst ji tak má rád!“ utrhla se na něho Hormona. „Když má svého kuchaře, tak ať si od něj nechá udělat třeba smaženou krajtu plněnou gumovými medvídky a obalenou v jehličí. Co na tom záleží?“

Von se zakabonil. „Hm, takže Ty-tušíš-kdo má vlastního italského kuchaře a my, kteří proti němu bojujeme a zachraňujeme svět, musíme jíst blafy z jídelny? Kde je spravedlnost? Dneska jsme ani neměli snídani.“

„Já jsem měla jablko,“ řekla Hormona se stěží předstíraným klidem a ukázala na horizont.

„Já ne.“

„Vidíš tu vesnici? Tam za chvíli dojdeme a určitě tam je hospoda. Jestli přestaneš mudrovat o pizzách a spravedlnosti – protože nerozumíš ani jednomu ani druhému – ráda ti tam koupím tolik porcí guláše, kolik sníš.“

„Hloupější způsob, jak přijít o všechny peníze, jsem ještě neslyšel,“ odtušil Garry. „Ani já bych si netroufl něco takového navrhnout, a to mám o něco víc peněz než ty. Aniž bych se tě chtěl dotknout. Teda, ne že bych se tě nechtěl dotknout, ale minule jsi mi málem utrhla prst, takže…“

Hormona ho umlčela strohým pohledem a zběžně prohlédla peněženku. Pak dodala: „Ale máš asi pravdu. Milý Vone, ráda ti koupím tolik porcí guláše, kolik sníš, ale nesmíš ho sníst víc než za 245 Kč.“

Garry se usmál. „No není tohle vskutku romantické pozvání na oběd? Že byste se vy dva nakonec přeci jen dali dohromady?“

Tales of the Holiday Camp. Datum: 4 dny do konce tábora a pořád 5 měsíců do Vánoc!

(strana 56)

Přes Grapeovy protesty jsme se ještě před vesnicí usadili k odpočinku pod košatým stromem, který Garry přes všechny důkazy (včetně pamětní cedule) vytrvale označoval jako lípu. Jen co jsme si posedali, rozřízl vzduch Jaromír Nohavica a jeho Starý muž. Jak bývá zvykem, všichni začali horečnatě hledat své telefony. A všechny překvapilo, když telefon vylovil z kapsy hábitu profesor Grape.

Garry s Vonem se tvářili nadmíru škodolibě, když Grape většinu času poslouchal, otráveně přikyvoval a jen občas přidal nějaké „Ano“ nebo „Spolehněte se“. Posunky se pak během hovoru snažil donutit Hybrida, aby nás vyhnal na další cestu, ale polenského Ferdu mravence uspalo polední slunce.

Pak začal telefon zvonit znova. Metallica: Am I Evil? Tentokrát jsme byli překvapení ještě víc, když Grape vytáhl z druhé kapsy druhý telefon a přiložil si ho ke druhému uchu. Hm, jestli to budu někdy přepisovat, tak se musím alespoň jednomu „druhému“ vyhnout. Nejlépe tomu druhému.

Přitakávání pokračuje i do druhého dalšího telefonu. Co se to, u všech Vonových pih, děje?

..

„Zajisté. Provedu. Ne, to jsem nemluvil s vámi, pane řediteli, mám ještě jeden hovor na druhé lince. Ale co si přejete vy, splním samozřejmě přednostně. Ano, vaše přání splním přednostně, jaké jiné, snad dobře víte, že celá ta léta jsem sloužil jedině… Pane řediteli, teď opět mluvím s někým jiným, ale ironickou shodou okolností v mém vztahu k vám platí doslova a do písmene totéž. Ano, do hodiny. Co? Taky? Proč? Ne, omlouvám se, samozřejmě tu nejsem od toho, abych se vás na něco ptal. Rozumím. Ano. Ano. ANO!“

Grape v zoufalství prásknul s oběma telefony o zem a utřel si zpocené čelo.

„Ku…“ chtěl si ulevit, ale pak si uvědomil, že ho celá výprava napjatě pozoruje. S výjimkou Kamila Křivého, který ho napjatě fotografoval.

Hormona vstala a hodila si batoh přes rameno. „Asi bychom si měli pospíšit, pane profesore?“

Australus Grape se na ni upřeně zadíval a zamyslel se. Chmurné úvahy způsobené předchozími hovory začaly být záhy vytlačovány myšlenkami zcela jinými. Především podstatně oblejšími.

„Pane profesore?“

„Ne,“ řekl rázně, když se vzpamatoval. „Není k tomu žádný důvod. Půjdeme najít nějaké občerstvovací zařízení, dřív než pan Vlezlej zapíchne a upeče nejslabšího z nás. A protože pan Křivý je poměrně významným zaměstnancem ministerstva, nerad bych se z toho zpovídal.“

Na tuhle chvíli Garry a Von nikdy nezapomněli. Bylo to poprvé a naposled, kdy jim profesor Grape udělal radost.

…

„Můžu si přisednout?“

„Hm… samozřejmě,“ zakoktala překvapeně, „ale smím se zeptat, co vás k tomu donutilo?“

„Proč donutilo? Miluju to! Ani v Polné nikdy nevynechám příležitost…“

Nedůvěřivě se na něj podívala.

„Dobře, prohlédla jste mě,“ přiznal a dal se do vysvětlování: „Odmítli to pustit, dokud nebude plno. Chtěl jít Hybrid, ale je moc těžký, tak jsem se uvolil já.“ Jak to dořekl, labuť se s nimi odlepila od země.

…

Támhleta zaujatě koukala vlevo a sledovala spleť tyčí, převodů a řetězů, které uváděly kolotoč do pohybu. Rozhodně si přitom nevšímala Garryho.

Málem si přisedla k Hormoně, ale chtěla být chvilku sama, tak nastoupila do prázdné labutě před ní. Teď litovala. I když mužská polovina světa by s tím asi nesouhlasila, být sám je mnohem snesitelnější než…

„Nemáš gumu?“

Támhleta zrudla. „Ne,“ odpověděla po chvilce na půl úst.

„Opravdu ne? Já jsem teď totiž použila poslední.“

Teď už se Támhleta na svou sousedku podívala a horečnatě uvažovala o možných významech jejích slov. „Kdys… vždyť jsi na to ani nemohla mít… Počkej, ty myslíš žvýkačku?“

‚Samozřejmě, že žvýkačku, ty krávo pitomá! Co asi?‘ zamračila se na ni Brownie. „Jo, žvýkačku. Máš nebo nemáš?“

„Chceš jahodovou, melounovou nebo peprmintovou?“ nabídla jí Támhleta neochotně.

…

 Igor Igory znechuceně sledoval Garryho, který pokoušel hranice zdravotního pojištění tím, že stál v labuti na jedné noze a dělal holubičku.

„Šílenec,“ odfrkl si.

„Proč?“ usmála se Viktorka Rumová. „Je vidět, že má… to… odvahu.“

Igor jí věnoval stejný pohled jako Garryho holubičce. Jeho milovaná Nora šla před jízdou ještě koupit zmrzlinu, k němu se nacpala Viktorka a nenechala si vysvětlit, že místo je obsazené.

„Proto taky vyhraje. Nebojí se riskovat,“ rozvedla svoji úvahu.

Igor se posměšně ušklíbl. „To se ještě uvidí. Běhám rychleji než on a Garry se v jakémkoli terénu složitějším než fotbalové hřiště ztratí do pěti minut.“

„Jo, jasně,“ poplácala ho po ruce.

Vyškubl se jí, uhnul očima na náves pod nimi a nervózně zamával Noře.

„Neboj, nechystám se tě tady svádět,“ všimla si Viktorka. „A jen co přistaneme, se ke své malé Japonečce můžeš vrátit.“

„Ona je z Vietnamu,“ zahučel Igor.

Pokrčila rameny.

„A tvého svádění se nebojím, abys věděla,“ dodal. „Miluju Noru. A rozhodně bych se nenechal svádět od nikoho, kdo tady slintá při pohledu na Pokerovy opičárny!“

Teď se znechuceně zatvářila ona: „Proč mluvíš pořád jen o něm? Žij svůj vlastní život! Co když je tohle tvůj poslední den, chceš ho snad strávit fňukáním o Garrym?“

…

„Mám nápad. Teď vylezu z labutě, a budu se držet jen rukama. Rozhoupu pod ní nohy, ty mě za ně chytíš a já se pustím! Ale musíš mě pak vytáhnout, rozumíš?“

…

Hormona se leknutím kousla do rtu.

„Proč o něj máte takovou starost?“ podivil se profesor Grape. „Tolik lidí by pana Pokera nejradši zabilo a on to zvládne sám svými vylomeninami na kolotoči. Hloupé, rádoby odvážné, zbytečné, velkolepé… jak to říct jedním slovem? Typicky pokerovské.“

„Je to můj kamarád.“

„Vím, že už jsem se někdy ptal, ale určitě jsem nedostal smysluplnou odpověď. Proč?“

Pousmála se. „To kdybych sama věděla. Občas je to, takříkajíc, porod. Ale moje masochistická dušička asi trochu utrpení potřebuje, takže…“

„Zvláštní. Rodil bych klidně trojčata každý den, kdyby mě to zbavilo povinnosti učit pana Pokera.“

Neovládla se a vyprskla smíchy.

…

„Podívej, ta bude asi zase zhulená,“ ukázal Jožin a Kamil hned začal cvakat fotoaparátem.

„Proč myslíš?“ zeptal se Kamil Křivý a dál sledoval svět hledáčkem svého fotoaparátu.

Jožin si poklepal na čelo. „Copak by se někdo takhle usmíval na Grapea, kdyby byl při smyslech. Hele, kdyby ji náhodou vykopnul z labutě, snaž se ji zachytit!“

Kamil odložil přístroj na klín a zmateně se na Jožina Pinče mladšího podíval. „Jak bych ji asi mohl chytit, vždyť jsou tři labutě před námi! Nejsem Superman ani Saxana!“

„Foťákem, ty troubo!“ okřikl ho Jožin.

„Tak to jo,“ zachechtal se Kamil a připravil si fotoaparát opět do pohotovostní polohy.

…

„Promiň, že jsem si k tobě sedla,“ předvedla Brownie bílé zuby v dokonalém strojovém úsměvu. „Spletly mě ty vlasy, myslela jsem, že to je tvůj bratr.“

„Von?“

„Jo,“ mlaskla Brownie a prohlížela si své růžové nehty.

„Ty máš něco s Vonem?“ divila se Támhleta.

Brownie se na ni shovívavě podívala. „Právě, že ne. Ale kdybych nastoupila do správné labutě, už to mohlo být dobré tři minuty jinak.“

„Jsi nechutná,“ ošklíbla se Támhleta.

„Ale efe… účinná,“ řekla Brownie bohorovně. „Tobě by snad vadilo, kdybych si s ním začala? Kdybys měla něco proti tomu, můžu ho nechat plavat. Aspoň na veřejnosti, za světla a za střízliva, víc ti slíbit nemůžu.“

„Vlastně, když o tom tak přemýšlím, docela se k sobě hodíte,“ odtušila Támhleta. ‚Von je totiž pěkný pitomec,‘ pomyslela si a pohled na bratra, jak se pokouší laminátové labuti sundat korunku, ji v tom utvrdil.

„Takže proti tomu nic nemáš, vážně?“

„Ne,“ mávla rukou Támhleta. „Ale pod jednou podmínkou!“

„Jo, slibuju, že budeme používat kondom,“ odrecitovala Brownie. „Ty jsi jak moje matka! Už bych ji dávno něčím přetáhla, kdyby mi neplatila antikoncepci.“

„To jsem nemyslela,“ řekla Támhleta ledovým hlasem a v její ruce se znenadání objevil Brownin pilníček na nehty. „Musíš mi slíbit, že Garryho necháš na pokoji.“

Brownie zalapala po dechu, spíš na efekt, protože její instinkty vždy počítaly s tím, že na blízku může být muž, který o ni bude chtít pečovat.

„Hm,“ odkašlala si, když se jí vrátila slova, „to si musím ještě promyslet. Abych nekoupila zajíce v pytli.“

„Jak to myslíš?“

„No… jak mám vědět, že… Je sice takový vysoký a urostlý, ale to nemusí být vždycky záruka… ale ty jsi ho určitě někdy viděla, tak kdybys mohla třeba naznačit…“

Támhleta se k ní naklonila a něco jí pošeptala. Obchod s masem byl dokonán.

…

„Měli bychom se přestat smát,“ navrhl. „Hlavně vy, začínám se bát, jestli vůbec můžete dýchat.“

Hormonin obličej vykoukl z dlaní. „Proč?“ zeptala se.

„Musím dbát o svou autoritu,“ pokusil se o vážný výraz, „nikdy se nesměju na veřejnosti. Všichni se dívají.“

„Hádám, že už je to asi jedno,“ přejela pohledem osazenstvo několika vrubozobých ptáků. „Ale můžete být klidný, moc nových historek o nás dvou se už vymyslet nedá.“

Zbledl. „Jak to myslíte?“

Zažmoulala v ruce lem trička. „Chci říct, že v posledních dvou letech se o nás dvou mezi studenty napovídalo takových věcí, že i Brownie občas zrudla, když je vyprávěla. Nebo možná vymýšlela.“

„Jakých věcí?“ zbystřil.

„Pamatujete si, jak jsme se na začátku druhého ročníku potkali na nádvoří? Tak Brownie nás tehdy viděla z okna a od té doby se šířily raketovou rychlostí různé povídačky. O nás dvou. A nemyslím si, že by šlo ještě vymyslet něco nového.“

„Povídejte, přehánějte,“ zúžil oči Australus Grape. Když si všiml, že labutě klesají, hodil zřízenci rychle z kapsy pětistovku a gestem mu naznačil, aby točil dál.[2]

Hormona sevřela madlo určené pro slabší povahy, kterým by se z pomalého kroužení v úrovni prvního patra mohlo dělat nevolno. „Ty historky jsou založené na myšlence, že jsme si mnohem bližší než ve skutečnosti. Všichni si myslí, že když se s vámi bavím, tak s vámi hned musím… hm… dělat i mnohem intimnější věci, jestli rozumíte.“

Přikývl: „Svým způsobem to má svou logiku. Když si vezmu počet lidí, s kterými jsem se v posledních letech opravdu bavil, a lidí, s kterými jsem… dělal i intimnější věci, jak jste to nazvala, dostávám se k velmi podobnému číslu.“

Musela se kousnout do jazyka, ale nezeptala se.

„A to je všechno? Myslel jsem, že si vymyslí aspoň něco originálního,“ řekl zklamaně.

„Ne, to není všechno,“ zavrtěla hlavou.

„Tak do toho.“

„Zaslechla jsem třeba,“ vzhlédla k mrakům nad hlavou, „že spolu čekáme dítě. Ve většině příběhů ho tedy, nevím, jestli naštěstí nebo naneštěstí, čekám já.“

„Samozřejmě, vždyť přece…“

„Nesnažte se to pochopit, tyhle příběhy nemají logiku. Vždyť podle některých jsem během minulých prázdnin porodila a teď se o to dítě pečlivě staráte vy. Nebo já. Což si ale jednou vymyslela Brownie, která se mnou přitom bydlí na pokoji. A tak je to se všemi těmi historkami.“

„No výborně!“ zakoulel očima Australus Grape, ale téma ho zjevně zaujalo. „Co dál?“

„V nižších ročnících je oblíbená romantika,“ napadlo ji bezpečnější téma. „Zamilovali jsme se do sebe, chodíme spolu na procházky při měsíčku, vy mi trháte na břehu Pekla kytičky. Občas mám skoro pocit, jako by nám to i přáli. Spíš přály, s ypsilon, protože jediná romantická představa, kterou o vás mají kluci, je, jak dostanete při tréninku míčem do hlavy.“

„Vskutku?“ podivil se okatě. „Jak nečekané a originální.“

Zvedla koutky. „No, některé z těch představ jsou už trochu přehnané.“

„Jako, že si představují, že mi po zásahu míčem exploduje hlava a zkrvavené kusy mozku se rozprsknou všude kolem?“

Rozesmála se. Rozhodla se ale, že Garrym onehdy líčenou fantazii, jak by se z Grapeovy hlavy po ráně míčem vykutálelo vakuum, si nechá raději pro sebe. I když fakt, že Garry zjevně neměl ani ponětí, co je vakuum, by ho určitě pobavil.

„Ne, myslela jsem ty romantické… tomu se asi nedá říct jinak než slaďárny. Podle některých se totiž vezmeme. A jedna, moje oblíbená, dokonce říká, že už jsme se tajně vzali u oltáře nějaké temné církve.“

„Který je předpokládám u mě doma?“ hádal.

„Trefa,“ přikývla.

„A to jsem si myslel, že kolotoče jsou nuda,“ zavrtěl hlavou a natáhl ruku k obsluhujícímu zaměstnanci, který zbohatl o dalších pět set korun.

…

„Začíná se mi dělat zle,“ chytila se Támhleta za žaludek. „Neměli bychom už dávno přistát?“

Brownie zvedla hlavu od své pravé nohy. „Nevadí ti doufám ten lak na nehty? Mně to voní, víš? Skoro jsem na tom závislá. Vždycky, když si lakuju nehty, musím si občas přičuchnout k tomu štětečku, takhle…,“ strčila Támhleté barvu pod nos. „Že je to super?“

„Promiň,“ odstrčila Támhleta ztěžka její ruku a vyklonila se ven.

…

„Neměli bychom už přistát?“ povzdechl si Igor. „Dole bylo napsáno jedna jízda – pět minut!“

Zvedla z očí sluneční brýle a podívala se na něho. „A co? Ty máš taky na tričku Cool Sportsman…“

…

Cracko Malejfuj znuděně sledoval točící se labutě, ulizoval zmrzlinu, kterou mu s brekem vnutila Nora Nguyenová, a napadlo ho, že nenastoupit byla možná chyba. Pravda, díky tomu si právě užil rychlovku v autě Irrity Hrdličkové, ale… Pohled do těch radostných, výskajících tváří mu vnesl do hlavy pochybnost, jestli se opravdu vyplatí být zlým, sociálně vyloučeným parchantem.

„Ahoj blonďáku, tebe ještě neznám,“ ozvalo se za ním.

„Ahoj Aneto,“ otočil se po hlase. „Proč jsi taky nešla na labutě?“

„Zapomněla jsem peníze v táboře,“ povzdychla si.

„To mě mrzí,“ objal ji konejšivě kolem ramen. „Nepůjdeš se mnou na houpačky?“

„Ráda,“ přikývla a za oknem restaurace se začal rodit článek ‚Přisluhovač Falešného hráče na polenské škole! Pravda nebo lež?‘ do zítřejšího vydání Betlu.

Deňýk. Datum: 25. července

(strana 1)

Zážitky: Nejsem zvyklej jezdit ani na kolotočích. Pocity: Je mi blbě a mám hlad.

…

„To už je doufám všechno,“ řekl zamyšleně Australus Grape.

Hormona přikývla. „Víceméně. To máme příběhy s erotickou tematikou, romantika, těhotenství, děti, příběhy, v kterých se chceme a nemůžeme vzít, příběhy, v kterých se nechceme a musíme vzít, příběhy, v kterých se nechceme a nemusíme vzít, ale stejně se vezmeme, fantazie, v kterých jsem vaše dcera, fantazie, v kterých vy jste můj syn… což mi připomíná, že tu máme příběhy, v kterých je jeden z nás z budoucnosti nebo z minulosti, výměna těl, výměna myslí… s překvapivě totožným výsledkem…“ A spousta explicitních sexuálních scén, s velkou oblibou popisu různých zajímavých úchylek. Většinou těch, kterými je obdařen vypravěč, dodala pro sebe v duchu a lehce se začervenala.

„No, to by mohlo být opravdu všechno,“ řekla.

„Děkuji. Kdybyste náhodou zaslechla další, rád se opět něco dozvím.“

„Dám vám vědět.“ Uhladila si vlasy. „Jsem ráda, že mě považujete za tak dobrou vypravěčku. Dokonce tak dobrou, že jste kvůli tomu přišel o tisíc korun.“

„Tisíc třicet,“ opravil ji. „Nezapomínejte na první jízdu.“

Kapitánův deník. Datum: 25/7/2006.

(strana 40)

Když jsme se konečně vyplazili z kolotoče, snad půl hodiny jsme obcházeli náměstí v opačném směru, abychom nabrali ztracenou rovnováhu. Ta kráva Rumová mi tam nahoře vážně nasadila brouka do hlavy. Proč musela pořád mlít něco o posledním dnu? Vážně si teď připadám, jako kdyby můj život neměl žádnou perspektivu.

Čekali jsme, že budeme pokračovat k prameni Šlapanky, ale profesor Grape rozhodl jinak. Prý je to jen hloupá studánka v mokřině, takže půjdeme jinam. Protestujícího Hybrida usadil zpátky do hospody a my ostatní jsme vyrazili směr jihojihovýchod, k lesem porostlému vrchu, s velkou fantazií pojmenovanému jako „Pahorek“.

Zajímavého tu není vůbec nic. Zkusil jsem aspoň vylézt na strom a rozhlédnout se dalekohledem, když už ho mám půjčený, ale ani z výšky není v okolí nic vidět. Třeba toho bude ráno vidět víc, ale to už tam nepolezu.

Ano, začínám být lehce vyděšený. Když jsem lezl dolů, zlomila se mi pod nohou větev a málem jsem spadl z pětimetrové výšky. Nora mě uklidňovala, že je to jen hloupá náhoda a nic to neznamená, ale já se stejně nemůžu zbavit nepříjemné předtuchy…

…

„Pospěšte si, ať před nocováním stihneme dosáhnout vrcholu,“ pobízel je profesor Grape.

„Ráda před nocováním dosahuju vrcholu,“ otočila se Brownie spiklenecky na Palmu a Pastu, „ale nechápu, proč se kvůli tomu trmácíme do kopce.“

Dvojčata se zachichotala.

„Možná bychom se mohli rozdělit do dvojic a soutěžit, kdo ho dosáhne jako první,“ zašeptala Pasta a vyprskla.

„Všechno slyším, dámy,“ objevil se za nimi profesor Grape jako duch. „Když vám to tak jde, možná byste měly jít první a udávat tempo.“

Brownie něco zabrblala a družina neochotně stoupala dál po úbočí. Když vystoupali až nahoru, už se stmívalo. Rychle proto rozbili tábor. Když už ani Garry s Vonem pořádně neviděli při šermování větvemi (a Von Garrymu málem vypíchl oko), ulehli jeden po druhém – a jeden vedle druhého – ke spánku.

„Pane profesore,“ zašeptala Hormona Dangerová, jak nejtišeji uměla.

„Co?“ zvedl Grape překvapeně hlavu. „Jak jste se sem dostala?“

„Připlížila jsem se.“ Její spiklenecké mrknutí v té tmě neocenil. „Toho byste si měl vážit.“

„Ale proč?“

„Protože to není vůbec jednoduché se plížit, když máte…“

„Tomu rozumím,“ uťal ji, „ale proč jste to udělala?“

Polkla. „Vzpomněla jsem si ještě na jeden velmi zajímavý žánr. Říkal jste, že můžu kdykoli přijít.“

„Vážně si nemyslím, že bych to řekl takhle,“ zapochyboval.

„To je jedno,“ mávla rukou. „Víte, některé příběhy se zaměřují na poměrně detailní popis našeho sexuálního života. Na labuti jsem se to neodvážila zmínit, ale myslím, že byste o nich měl vědět.“

„A vy jste sem připlížila, abyste mi je vyprávěla nebo abyste je zažila?“

Chvíli mlčela. „Jak vás to napadlo?“

Bylo slyšet, jak loví v kapse batohu. „Na začátku tábora jsem totiž narazil na roztrhaný záznam z deníku. Dal jsem si tu práci ho složit a byly tam opravdu detailní popisy, slečno.“

Děkovala za tmu kolem, protože věděla, že je úplně červená. Snažně přemýšlela, co všechno tu osudnou noc hodila v opojení na papír, a nabyla dojmu, že skoro všechno. Ne-li úplně všechno. „Vždyť to povídám. Někteří lidé holt nedokážou z hlavy vyhnat představu, jak vy a já…“

„Těmi některými lidmi teď myslíte sebe?“

„Hm,“ přisvědčila potichu. „A jak jste si asi všiml, některé představy… těch některých lidí… nekončí jen u samotného…“ Větu jí nebylo souzeno doříct. Ozvala se siréna a mezi vysokými borovicemi v úvozu se rozsvítily obří reflektory.

Vznikla panika. Většina žáků vyskočila a zmateně běžela na druhou stranu, od reflektorů, někteří se snažili pobrat aspoň nějaké věci, někteří se snažili hodit přes sebe oblečení – ať už další nebo aspoň nějaké. Brownie si v tom zmatku pokusila navléknout podprsenku na nohy a teď s ní zuřivě zápasila. Jiní se obouvali, aby se pak s jednou botou rozběhli o to rychleji. Zakopávali o sebe a přes ně pak popadala další vlna prchajících.

„Ne!“ křičel zoufale Australus Grape. „Běžte na opačnou stranu! Za reflektory!“

Vzteky mrštil kámen po nejbližším ze světel. Byl by ho rozbil, ale do cesty se mu připletl Kamil Křivý, který jako smyslů zbavený žhnoucí světlomety fotografoval. Kámen mu vyrazil fotoaparát z ruky. Kamil chvíli nepřítomně zíral na svoje ruce a pak se splašeně rozběhl za ostatními.

„Ne!“ zalomil rukama k obloze.

„Co se děje, profesore?“ pokusila se Hormona překřičet stále vibrující sirénu, když zpracovala šok z tak náhlé změny atmosféry. Jako jediná zůstala na místě a s úžasem sledovala spoušť kolem.

Australus Grape zatnul zuby: „Vypátrali nás. V lepším případě Doktor Vrdlmrsmrst.“

Zpod hromady šišek za Grapem vykoukla hlava Petry Smutné. ‚Jak se sem tam mrcha stihla doplazit dřív než já?‘ odfrkla si a vyprskla obláček jehličí.

Natálka zuřivě mrštila myší o zem. „Zase se nic zajímavé nestalo!“ křičela na nespravedlivou obrazovku. Myš, od čtení mnoha předchozích povídek zvyklá na hrubší zacházení, se po noze stolu vyplazila zpátky a usadila se vedle klávesnice.

Tady se umělá inteligence žádného ocenění nedočká, povzdechla si.

---

[1] Pokud byste náhodou někdy dělali Vonovi pizzu, narazíte na problém, že eidam seženete nejvýše 45%. Ale nebojte se, Vona dokonale uspokojí i dvě cihly 30% eidamu. Aspoň tak dělá pizzu paní Vlezlá.

[2] Samozřejmě obrazně. I do těch nejzapadlejších vesniček už dorazily kolotoče na elektřinu.

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr