4-I: Kapitola VI.

Jak se naši hrdinové na své cestě setkali s pány Robátkem, Pytlíkem a Skrounem.

Kapitola VI.

Další dny utekly jako voda v nedalekém mlýnském náhonu, líně minuly Garryho narozeniny, kvůli kterým skončil ve vodě v nedalekém mlýnském náhonu také nepatřičný počet lahví různého tvaru, barvy a obsahu. Jen co všichni vystřízlivěli, bylo 9. července, a tak se celá kumpanie vydala na cestu do Berlína, aby zde shlédli dlouho očekávané finále mistrovství světa ve fotbale. Pozemky pana barona se nacházely hluboko v lesích, obrazně řečeno za sedmero řekami – a nebýt toho, že se nacházely v odersko-niské nížině – také za sedmero horami.

Došli k obrovské kované bráně a poslušně čekali na pana barona. Neminuly ani tři minuty a na cestě se nečekanou rychlostí vynořil obrovský černý kočár, tažený třemi páry vraníků. Černá kola, černé postroje, černá poznávací značka, černá okna, černý kočí s černou kočkou na rameni a někde v útrobách nepochybně také černá skříňka; celkový temný dojem kazila jen bílá krabice klimatizace, umístěná na střeše.

Už to vypadalo, že celý povoz skončí jako tmavý flek na vratech, ale v poslední chvíli se koně vzepjali a kočár se zaskřípěním zastavil. Kočí uklidnil neposedné vraníky a šel odemknout bránu. Nechal jen blikat směrová světla, snad aby do kočáru v téhle nepřehledné zatáčce někdo nevrazil. Pak se ozval tichý bzučivý zvuk elektromotorku a okénko na pravé straně pomalu sjelo dolů.

„Jsi moc hodný, strýčku, že nás vezmeš s sebou,“ uklonil se uctivě pan Vlezlej, když ven vykoukla kulatá tvář pana barona v – jak jinak – černém klobouku a černých brýlích.

„Was? Ja fam koupil listky, ale ne fas fozil. Fy jít pěšky… do mecho fozu se fejdu akorat ja a tady moje Josefka.“

„Kto byt ta faše Josefka?“ zeptal se zvědavý Von, který se dokázal domluvit jakýmkoli zprzněným jazykem, a nakoukl do kočáru.

Pan baron ale hned jeho hlavu vystrčil a zavelel k odjezdu. Ozvěna jeho hyjé se rozléhala ještě dlouho poté, co baronův temný vůz zmizel v dáli.

„Ale takchle my nestyhnout sápas!“ praštil Garry vztekle čepicí o zem.

„Himmelherrgottdonnerwetter!“ zabědovala Hormona.

„Cože?“ otočili se na ni všichni překvapeně.

„Nebepánbuchchrompóčasi,“ vysvětlila promptně.

„Aha,“ přikývli svorně a pospíchali po kamenité cestě ke stanici železného oře, protože příliš času věru neměli.

„Teďka už chápu, proč ten bídák Igory vyrážel už včera,“ plácl se pan Vlezlej do čela. „A my abychom se tady plahočili pěšky.“

Sotva vykročili, kde se vzal, tu se vzal, skočil jim do cesty panáček v zelené kamizolce na statném čtrnácterákovi.

„Neviděli jste tady někde moji Josefku? Za svítání odešla pro vodu a ještě se nevrátila!“ prohlížel si je napjatě, až mu z toho začal cukat knírek.

„Jedna slečna toho jména před chvílí odjela kočárem s panem baronem,“ podotkla potichu Támhleta a nespouštěla přitom zrak z brokovnice na mužově rameni.

„Jak vypadala?“ zeptal se jezdec na jelenovi. Snad aby nepromarnil ani chvilinku, chopil se zbraně a jal se ji nabíjet.

„Trojky prsa, hnědé vlasy a opravdu hodně kulatý obličej,“ sesumíroval Von, který jediný si ji prohlédl, ty nejdůležitější informace.

„Nesnáším toho pána z velkého domu! Člověk se pořád stěhuje, ale u každého lesa se nějaký takový najde!“ zahrozil hajný pěstí a vyrazil tryskem za kočárem.

Támhleta se za ním zamyšleně dívala. „Hezký paroháč,“ řekla nakonec.

„Kterého myslíš?“ odtušila Hormona.

Druhou prazvláštní existenci potkali na rozcestí asi po hodině cesty. Pán byl nápadný už z dálky svým opraným a ze všech stran těsným fotbalovým dresem, do kterého se nějakým záhadným způsobem dokázal nacpat. Když přišli blíž, Garry si s překvapením všiml, že dres nepatří nikomu jinému než poblilvírskému školnímu týmu!

Pan Vlezlej však zjevně poznal i jeho nositele.

„To jsou mi věci, Chlodo, kde ty ses tady vzal? To je Chlodvík Pytlík, zvaný Chlodo, můj nejlepší kamarád ze školy! Ale už jsem ho strašně dlouho neviděl… to bude dobrých třicet let.“

„A třicet kilo,“ dodal Ten.

„Kdy jsme se vlastně viděli naposled?“ zamyslel se pan Vlezlej.

Pytlík si poškrábal strniště na bradě. „Nejspíš před tím, než mě potkala ta nešťastná anabáze s prstenem.“

„Co?“ zamračila se Hormona.

„Než jsem se oženil,“ ušklíbl se Pytlík.

„Ale konec smutků, rozvedl jsem se a teď rozjíždím byznys, o jakém jsem vždycky snil: votvírám vlastní ilegální sázkovou kancelář!“ rozsvítily se mu oči. „Věřte mi, nikde jinde nenajdete takový kurzy jako u mě. Tak co, neuzavřeme aspoň nějakou malou sázičku?“

„Na to asi není čas,“ namítl chabě pan Vlezlej, „spěcháme na vlak.“

„Snad nejedete na finále?“ zaradoval se Pytlík. „Taky tam mám namířeno. Byl bych v Berlíně už na zahájení, ale v Bad Schandau mě ten zatracenej německej štiplístek vyhodil z vlaku, takže jdu celou cestu pěšky a asi jsem trochu zabloudil. No, věřili byste tomu?“

„V tvém případě ano,“ povzdechl si pan Vlezlej.

„Každopádně to ale znamená, že máme společnou cestu!“ rozpřáhl Chlodo Pytlík ruce. „Tak na co si vsadíte, pánové? A dámy?“

„Na to, že celou cestu nezavřete pusu?“ navrhla Hormona.

Pytlík se hlučně rozesmál. „Někdo další?“ nenechal se odbýt.

„Tak snad bych mohl dát jeden modrý žeton na vítězství Francie,“ řekl pan Vlezlej váhavě.

„Jeden modrý?“ zahulákal Pytlík. „Tvůj nejlepší kamarád se stane nezávislým bookmakerem a ty jako první sázku vsadíš jeden modrý žeton?“

„No dobře,“ rezignoval pan Vlezlej a vylovil z nadité ledvinky druhou, menší červenou peněženku. „Abych ti udělal radost, vsadím ještě za manželku jeden stříbrný. Tentokrát na Itálii.“

„To už je lepší,“ zamnul Pytlík rukama a rozhlédl se. „A kde je vlastně tvoje žena?“

„Na malinách,“ zabručel pan Vlezlej. „A dej mi na to nějaký papír, nebo se pak budeš vykrucovat, že jsem ti nic nedal, nikdy jsi mě neviděl a nerozumíš česky.“

„Mně přece můžeš věřit!“ usmál se bodře Pytlík. „Podívej, mám už vydanou i licenci!“

„Aprouved by The Hasard Mynisterium of Azerbaydzhan?“ přeslabikovala Hormona kus textu. „A proč ta pečeť vypadá, jako by ji kreslilo pětileté dítě voskovkou?“

„Tak my bychom si taky vsadili,“ přitočili se Ten a Onen nedbajíce podezřelých okolností a vložili překvapenému Pytlíkovi do rukou váček plný žetonů. „Patnáct zlatých, tři stříbrné, jeden červený, čtyři fialové a dvacet jeden zelený žeton. A navrch přidáme ještě tyhle falešné karty.“

„To je moc hezké,“ schoval Pytlík pytlík dřív, než pan Vlezlej stačil cokoli namítnout, „ale musíte mi taky říct na co, pánové, jinak to není žádná sázka, ale dar na dobročinné účely.“

„Zajisté,“ usmál se Ten a Onen hned vychrlil: „Remíza 1:1 v základní hrací době, Zidane bude vyloučen a Itálie vyhraje na penalty.“

Pytlík se rozesmál. „To vám nemůže vyjít, chlapci, opravdu nemůže. Je od ale vás milé, že chcete starému Pytlíkovi přispět na spokojený důchod. Takže abyste nebyli škodní, dám vám kurz jedna ku stu! A když vám to nevyjde, vrátím vám aspoň ty falešné karty!“

„Vždyť jsou to vaše celoživotní úspory,“ zasyčel na ně pan Vlezlej, „a vy je utratíte za nesmyslnou sázku na takovouhle volovinu? Co by tomu řekla vaše matka?“

„Asi nic,“ mrkl na něj Ten, „je přece na malinách, ne?“

Proti tomu nemohl pan Vlezlej nic říct, a tak celá skupinka dále nemeškala a chvátala k nádraží, aniž by tušila, že ještě není konec všech překvapením.

…

S jazykem pana Vlezlýho na vestě, jazykem pana Pytlíka na dresu, jazykem Garryho, Vona, Toho a Onoho na tričku a jazykem Hormony… přejděme raději k věci… doběhli do nádražní budovy. Z odjezdové cedule právě zmizel jejich vlak stejně rychle jako z nástupiště.

„Prokleté německé dráhy, to tady nemůže mít vlak taky jednou zpoždění?!“ ulevil si pan Vlezlej. „Teď už by nám mohl pomoct snad jedině pan Skroun!“

„Kdo je pan Skroun?“ podivil se Garry.

„Vedoucí právního oddělení na ministerstvu, člověk, který dokáže zařídit vskutku cokoli,“ vysvětlil pan Vlezlej. „Proto v případech, kdy se nedá už nic dělat, máme na ministerstvu takové úsloví, že by s tím ani Skroun nic nesvedl. Jako teď. Do prdele!“

„Říkal někdo moje jméno?“ ozval se za jeho zády důstojný a vznešený hlas. Pravda, asi o půl vteřiny později, než aby mohl skutečně docílit důstojného a vznešeného vyznění.

„Och, pane Skroune,“ otočil se s výrazem nebývalé úcty a zároveň překvapení ve tváři pan Vlezlej, „tak rád vás tady vidím. Smím se zeptat, co vás sem přivádí?“

„Snad jsem se ptal první,“ usekl ho pan Skroun, který, jak si teď Garry mohl prohlédnout, byl stejně důstojný a vznešený jako jeho hlas. „Říkal někdo moje jméno?“

„To… ehm… já,“ přiznal se nervózně pan Vlezlej.

„Žádáš mou pomoc?“ naklonil se nad ním pan Skroun výhružně.

Pan Vlezlej se pod jeho pohledem pomalu zmenšoval. „To bych si jaksi… nedovolil, pane.“

„Vyslovil jsi mé jméno proto, že jsi ode mě chtěl pomoc?“ zeptal se pan Skroun ještě jednou.

„No samozřejmě, že vod tebe chtěl pomoct, ty vyschlá kreaturo!“ rozhorlil se Pytlík. „Potřebujeme se co nejrychlejc dostat do Berlína na finále mistrovství světa, jinak muj skvěle rozjetej byznys skončí dřív, než vůbec začal. A tady děti by taky přišly o zážitek na celej život!“

Pan Skroun chvíli mlčel a vypadal, jako by si jen prohlížel hodiny pod stropem vestibulu, ale nakonec se otočil na pana Vlezlýho a probodl ho ocelovým pohledem. „Nikdy neodepřu pomoc příteli v nouzi,“ prohlásil, „ale pamatuj, že má pomoc nikdy není zadarmo.“

„Nemám moc peněz, však víte,“ pípl pan Vlezlej, „ale snad…“

Skroun ho umlčel mávnutím ruky. „Nechci peníze. Dáš mi to, co nevíš, že máš a co tě doma přivítá! Rozuměls?“

„Co mě doma…“ opakoval zmateně pan Vlezlej. „Co, že vám to mám dát?“

„Dáš mi něco, co už máš, ale ještě o tom nevíš. A až se vrátíš domů, tak tě to tam přivítá!“ štěkl Skroun. „Proč musím něco tak jednoduchého vždycky říkat dvakrát? A teď mě prosím následujte do mého vozu, odvezu vás na ten fotbal.“

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky
Kapitola I.*Kapitola II.*Kapitola III.*Kapitola IV.*Kapitola V.*Kapitola VI.*Kapitola VII.*Kapitola VIII.*Kapitola IX.*Kapitola X.

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr