4-I: Kapitola II.

Jak Garryho Pokera navštíví postupně tři sudičky, aby mu věštily, co ho letos čeká a nemine.

Kapitola II.

Týden se s týdnem sešel a Garry po oba dva sešlé týdny přenetrpělivě očekával kozu od svého věrného nohsleda Vona Vlezlýho. Tento výlupek vší lidské hlouposti slíbil Garrymu i jejich dá-se-říci-že-kamarádce Hormoně Dangerové, že spolu mohou o prázdninách pobýt u Vonova vzdáleného příbuzného, zlého barona von Plump-Vertraulisch. Tedy, on pan baron vlastně ani v jádru zlý nebyl, ale musel bezezbytku plnit úlohu, kterou pohádka tlustým vousatým baronům z ciziny přisuzuje.

Garry zkrátka seděl ve svém apartmánu hotelu Residence na Malé Straně[1] jako na trní. Hrát kuželky s lahvemi šampaňského z minibaru ho již omrzelo a stále se těšil na výlet. Jeho cílem samozřejmě nebylo upadnout do spárů nevypočitatelného barona, ani zmocnit se bohatství, kterým oplýval jeho zámek – dobře ukrytý v lesích u starobylého a malebného východoněmeckého města Eisenhüttenstadtu (založeno 1950). Garryho, Vonovým a snad i Hormoniným úmyslem nebylo nic menšího než zavítat na finále mistrovství světa ve fotbale.

„Mé! Mé!“ ozvalo se znenadání ode dveří.

„Pošta!“ vyskočil Garry jako blesk. A nebylo divu, neboť sezení na trní omrzí dříve či později každého.

Otevřel dveře a strnul.

„Je příjemné vědět, že po světě ještě chodí pitomci, na které tenhle starý trik funguje.“

„Malejfuji?!“ nemohl Garry uvěřit svým očím, které opovržlivě shlížely na šklebící se blonďaté individuum.  „Co tady chceš?“

„Přišel jsem tě pozdravit, Pokere,“ řekl Cracko Malejfuj, bez pozvání vstoupil dovnitř a každým krokem přitom vydával na odiv svoji zápornou postavu. Trochu zbytečně, protože na Garryho nijak zapůsobit nemohl. Ale v pohádkách se sexuální orientaci rozebírat nesluší, proto rychle pokračujme dále.

„Proč? A jak ses vůbec dozvěděl…“

„Říkal jsem si, že bychom spolu mohli prohodit pár ošklivých slov, než se děj pořádně rozběhne,“ slabikoval Malejfuj pomalu, snad aby se udělal důležitějším. „Ať s tím pak nezdržujeme.“

„Co bys řekl na to, že bych s tebou prohodil pár ošklivých slov oknem?“ zúžil oči Garry.

Malejfuj hbitě přešel ke zmiňovanému zařízení, které umožňuje vidět skrz zeď, a obdivoval výhled. „Blíží se bouřka,“ prohlásil.

„Jdi do prdele, Malejfuji,“ odbyl ho Garry přímo vzorově nepohádkově a představa o nevinnosti a lyričnosti tohoto dílu se začala pomalu hroutit jako – jak výstižné přirovnání v případě ságy o mladém karbaníkovi – domeček z karet. Nemluvě o tom, jak se teď podobným způsobem sesypaly ambice o plynulosti a přehlednosti textu. „Když budu chtít předpověď počasí, pustím si teletext.“ (To mluví pořád Garry)

„Myslel jsem to metaforicky,“ zašklebil se Malejfuj.

„V tom případě jdi do prdele metaforicky,“ otevřel Garry dveře dokořán.

„Varuju tě!“ zasyčel ještě na odchodu Malejfuj úskočně. „Vrdlmrsmrstův návrat se blíží. Pořád se ještě můžeš rozhodnout, na které straně stojíš.“

„Na Malé Straně,“ odtušil náš hrdina odvážně a přirazil nezvedenému lihovému handlíři dveře před nosem.

Nestačil ani usednout a za dveřmi znovu zaznělo zamečení, jen výrazně hlubší.

„Takhle koza nemečí, Malejfuji,“ zabručel Garry a otevřel si poslední plnou kuželku.

„Bú?“ ozvalo se z chodby nejistě. „Kokodák… ehm… Chro chro?“

„Hybride?“ vyběhl Garry ke dveřím a jen co je otevřel, viděl, že jeho instinkt ho nezklamal. „Co ty tu chceš?“ vyhrkl. „A jak ses vůbec dozvěděl…“

„Řikal sem si, že bysem s tebou moh prohodit pár hezkejch slovíček, než se děj pořádně rozběhne,“ slabikoval Hybrid pomalu, snad aby v tak dlouhé větě neudělal chybu. „Ať s tim pak nezdržujem.“

„Tak povídej,“ pokrčil Garry zaraženě rameny.

„Tak jo,“ polkl Hybrid nadšení, které se mu dralo z hlasivek ven, „chtěl sem ti jenom říct, že ti budu v turnaji držet všech pět palců a věřim, že se ti stopro povede vyhrát. Ty jim to natřeš, Garry! Jsi ten nejlepší, nejúžasnější…“

„Hybride,“ zarazil ho Garry, i když se mu to dobře poslouchalo, „já v tom turnaji soutěžit nebudu. Nemůžu včas podat přihlášku!“

„No jasně,“ poplácal ho Hybrid po rameni, až se Garry začal obávat o stav své lopatky. „Řikám, seš náš žampion a nikdo proti tobě nemá šanci.“

„Hybride, já mluvím vážně! Nebudu soutěžit. A říká se šampion.“

Hybrid na něj mrkl způsobem, který zřejmě považoval za nenápadný. „No jasně. Všichni víme, jak to dopadne.“

„Já to třeba nevím!“ čílil se Garry.

„Tvoje méno se přece záhadnym způsobem dostane mezi vylosovaný šampóny a Trumpál se zasadí o to, abys moh v turnaji zůstat. A pak s usilovnou pomocí nás všech vyhraješ.“

„Mám otázku: nezastavil ses náhodou cestou v hotelovém baru?“

„No, nebyla to tak ouplně náhoda, ale jo.“

„A kolik jsi toho vypil?“ usmál se Garry.

„Všecko,“ odříhl si Hybrid. „Řikali, že tam máš otevřenej oučet.“

Garry otevřel dveře. „V tom případě děkuju za návštěvu a sbohem. Hej, okamžitě zmiz od toho minibaru!“

Hybrid se brblaje vytratil a Garrymu nezbylo, než zazátkovat napůl rozlitou láhev živé vody[2] a uklidit ji zpátky do ledničky. Přesunul jedno z kožených křesel nad louži a posadil se. Během pár vteřin ale znovu vstal, otevřel ledničku a vzápětí i živou vodu. Nalil ji do sklenice a zadoufal, že ho konečně čeká chvíle zaslouženého odpočinku.

„Mé.“

To se mi snad zdá, práskl Garry skleničkou na noční stolek a rozrušeně vystartoval ke dveřím.

„Co kdybyste šli všichni s těma kozama někam do…“

„Cože?!“

Ahoj Hormono… hm… ahoj… Co tu chceš?“ vzpamatoval se. „A jak ses vůbec dozvěděla…“

„Říkala jsem si, že bychom spolu mohli prohodit pár slovíček, než se děj pořádně rozběhne,“ slabikovala Hormona pomalu, snad aby Garry pochopil, co mu chce sdělit. „Ať s tím pak nezdržujeme.“

„Proč?“ divil se Garry.

„Hm, to je otázka, kterou si kladu taky,“ zamračila se Hormona. „Každopádně jsem si říkala, že právě teď budeš potřebovat moji neocenitelnou psychickou podporu.“

„Proč?“ divil se Garry ještě mnohem víc.

„Protože se v nejbližší době ocitneš v menším časovém stresu,“ podívala se Hormona nevinně na budík vedle postele. „Vyrážíme na mistrovství, za osmnáct minut nám jede vlak z Holešovic.“

Garry začal zmateně pobíhat mezi skříní, postelí a koupelnou.

„Mohla bys mi prosím sbalit oblečení ze skříně do toho velkého šedého batohu?“ houkl na Hormonu při jednom z průletů místností.

„Nemohla,“ založila Hormona ruce na prsou. „Říkala jsem přece psychickou podporu. Takže mákni, už máme jen šestnáct a půl minuty.“

---

[1] Trápí-li vás otázka, proč Garry toho času bydlel v luxusním hotelu, ptáte se špatně. Garry je bohatý. Garry je hodně bohatý. Garry je nechutně bohatý. Takže se neptá proč, ale proč ne? Mnohem přízemnějším důvodem je potom fakt, že dům jeho tety a strýce loni vyhořel a Garry nijak necítil potřebu vyhledávat jejich nový domov. Třeba už jen proto, že v loňském požáru měl tak trochu prsty… nebo spíš celou ruku.

[2] Šlo samozřejmě o becherovku, ale živá voda se do pohádky hodí mnohem víc.

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky
Kapitola I.*Kapitola II.*Kapitola III.*Kapitola IV.*Kapitola V.*Kapitola VI.*Kapitola VII.*Kapitola VIII.*Kapitola IX.*Kapitola X.

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr