Kapitola jedenáctá, v které se Mercedes Bumbrlíková rozhodne dotáhnout vzpouzející se, kopající a odporem křičící Střední školu karbanu a hazardu do století Ovocného netopýra.
Polenská vrchní výchovná poradkyně
Téma dne
„Už jsi četl Kartáře?“
„Hele, už jste viděli dnešního Kartáře?“
„Četli jste ten článek v Kartáři?“
„Co to píšou v Kartáři za nesmysly? To je pravda!“
„Četli jste už noviny?“
Garry otráveně pozoroval a poslouchal bzukot u snídaně. „Co
všichni vyvádějí kvůli nějakému nesmyslu v novinách? Sakra, nemůžou si dát
pohov a…“
„Ahojte,“ usmála se Támhleta a přisedla si k jejich
stolu. „Už jste četli dnešního Kartáře?“
Garry spolkl verzálkovou repliku a zanořil lžíci do
krupicové kaše.
„Ne,“ zavrtěla Brownie hlavou.
Támhleta se na ni překvapeně zadívala. „Od kdy ty jíš u
našeho stolu?“
„Ona stejně všechno ví,“ řekla Hormona. „Navíc, když teď Von
nemluví, myslela jsem, že…“
Támhleta vykulila oči a vyjekla: „Von nemluví? Co se ti
stalo? Co tě trápí?“ zalomcovala se svým bratrem.
„Nedostatek spánku,“ odtušila Brownie a smyslně olízla
granko ze své lžíce.
„Co je to za nesmysl!“ mračila se Támhleta. „Vždyť od pátku skoro
nevytáhl paty z postele!“
„Kolikrát vám to musím říct, že být v posteli a spát je
něco jiného!“ práskla Brownie lžící o tác. „Vážně, děvčata, zamyslete se nad
sebou! A ty se posaď,“ zavrčela na Támhletu, „ať nám nevyneseš spaní! Nebo podle tebe možná byní v posteli!“
„Bytí v posteli,“ opravila ji Hormona. „To fakt nikdo
nemáte Kartáře?“
„Já mám Kartáře,“ zastavil se u nich odcházející Igor Igory.
„Díky,“ vytrhl mu Garry noviny z ruky. „Tobě už stejně
není nic platný!“
„Protože jsem ho četl? To přece neznamená…“
„PROTOŽE
JSI MRTVÝ! A TEĎ PADEJ!“ Hodil noviny doprostřed stolu a všichni kromě
nepřítomně zírajícího Vona začali číst.
„STANDARDNÍ A TRANSPARENTNÍ VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ?!“ rozčílil se
Garry. „TO NEMŮŽOU MYSLET VÁŽNĚ, TO BY BYL TRUMPÁLŮV KONEC!“
„Tamten Svislej?“ zachechtal se Von a přidal tak šesté a
sedmé slovo za posledních 36 hodin.
Brownie ho políbila na tvář. „To, co říká Mufius Malejfuj,
je taky síla! Jako vystřižené z reklamy na vložky!“ rozesmála se.
„Hlavně, že se bavíte,“ umlčela je Hormona. „Mercedes Bumbrlíková
byla jmenovaná vrchní výchovnou poradkyní v Polné! Jsem jediná, kdo si
tady uvědomuje, co to znamená?“
„Jo,“ vyprskla Támhleta. „Vědomí, že škola je pod kontrolou ministerstva, mi dodává pocit jistoty
a bezpečí… Panebože! To je pitomec!“
„Přijde vám to směšné?“ naklonil se k jejich stolu
Cracko. „Uvidíme, kdo se bude smát naposled. A počítejte, že můj otec se o
tomhle dozví,“ řekl líně.
„OPRAVDU, MALEJFUJI?“ chytil ho Garry za límec. „TVŮJ OTEC
SE O TOM DOZVÍ? BU BU BU! PAMATUJ SI, ŽE JESTLI MĚ JENOM TROCHU NAŠTVEŠ, TAK SE
O TOM DOZVÍ MŮJ OTEC – A UVIDÍŠ TO
TÓČO!“
Zanechali Majejfuje v jídelně o samotě s jeho
bezmocným výrazem a vyrazili na první hodinu.
Zatímco Garry, Von a Támhleta se otráveně ploužili do sklepení na hodinu
rozdávání a míchání, Brownie na chodbě nervózně odtáhla Hormonu stranou, do
výklenku mezi dórským a korintským sloupem.
„Co se děje?“
„Hm,“ skousla Brownie ret. „Igor je opravdu mrtvý?“
„Znáš Garryho,“ vyhnula se Hormona přímé odpovědi.
„A kdyby náhodou byl, tak…“ rozhlídla se Brownie opatrně.
„Nevíš, je nekrofilie trestná?“
Inspekce
Tak trochu očekávali, že profesorka Bumbrlíková zavítá na
svou první inspekci do hodiny rozdávání a míchání, ale tam se neukázala.
Garry se nedokázal rozhodnout, jestli je to dobře nebo špatně.
„Ohodnotil jsem vaše úkoly známkami podle nového metodického
pokynu naší vrchní výchovné poradkyně,“ vysvětloval Australus Grape
s otráveným výrazem.
„Hurá!“ zajásal Garry. „Počkat, jak to, že má ten parchant
úkoly už opravené, když jsme je neodevzdali?“ zašeptal udiveně Vonovi.
„Protože ten parchant, Pokere, minulý týden říkal, že máte
úkol odevzdat do pátku!“ zasyčel mu Grape do ucha. „Takže se neradujte, máte za
pět podle jakéhokoli známkování!“
„Kdybych ten úkol napsal, tak bych ho teď vzteky roztrhal,“
ušklíbl se Garry.
Grape pokračoval: „Abyste měli skutečnou představu o svém
výkonu, uvedl jsem do závorky i původní, mnohem výstižnější klasifikaci.
Například tady slečna Čírková má hodnocení jedna mínus, v závorce čtyři.
Důrazně vám všem doporučuji, abyste věnovali této druhé známce mnohem větší
pozornost, protože kromě Debila Dlouhého Z. se maturity dožijete pravděpodobně
všichni, zatímco paní výchovná poradkyně může ze své funkce velmi rychle zmizet
– a na škole opět zavládne klid a mír.“
„TO NENÍ PRAVDA! JSTE SPROSTÝ LHÁŘ!“ vyletěl Garry
z lavice a mířil na Grapea obviňujícím prstem. „NIGRUS TRUMPÁL BYL, JE A
BUDE ŘEDITELEM TÉHLE ŠKOLY A ZE SVÉ FUNKCE ZMIZÍ JEN PŘES SVOU MRTVOLU!“
„Vážně, Pokere, nechtěl byste si vyčistit kolena?“ rozpřáhl
Grape ruce.
„Kolena?“ zarazil se Garry, až zapomněl řvát.
„Protože ničím jiným evidentně neposloucháte!“
„JÁ POSLOUCHÁM UŠIMA!“
„V tom případě,“ naškrábal Grape něco na papírek a podal ho
Garrymu, „se ozvěte tomuto pánovi z plzeňské nemocnice. Je to ředitelův
dobrý známý, jeden z nejlepších odborníků v oboru
otorhinolaryngologie.“
…
Na hodinu věštění z karet už profesorka Bumbrlíková
dorazila.
„Fuj! To jsem se lekla!“ vyjekla Sevilla Tříhlavňová, když
hlava polenské výchovné poradkyně poklopem v podlaze nahlédla do její
učebny.
„Vy jste překvapená? Frk!“ zamrkala a zafrkala Bumbrlíková.
„To asi není úplně správně…“
„Samozřejmě, že jsem překvapená!“ zahuhlala profesorka
Tříhlavňová. „Kdo by nebyl! Kdyby se vám u nohou najednou objevil růžový
gremlin a mluvil na vás, taky…“
„Frk! Prosím?“ vysoukala se profesorka Bumbrlíková do učebny
a rozevřela svůj růžový chlupatý notes.
„Spíš critter,“ prohlédla si ji profesorka Tříhlavňová
podrobně. „Gremlini mají větší uši.“ Žáci se rozesmáli.
„Ticho! Frk!“ okřikla je Bumbrlíková a udělala si první
poznámku. „Můžu se zeptat, jak dlouho už tady učíte?“
„Třicet pět let,“ řekla profesorka Tříhlavňová. „Na den, čtyři
měsíce a sedm dní přesně.“
„Dobře… frk… a jak dlouho tady ještě budete učit?“
„Prosím?“
Mercedes Bumbrlíková povytáhla obočí. „No, to byste asi taky
měla vědět. Když učíte věštění z karet… frk! Frk! Frk!“
„Myslím,“ otočila Sevilla Tříhlavňová kartu z balíčku
na stole, „že tady zůstanu ještě nejméně osm let!“
„Jak jste na to přišla?“ zamračila se Bumbrlíková.
„Osmička,“ ukázala ji profesorka věštění otočenou kartu.
Profesorka Bumbrlíková zavrtěla hlavou a něco naškrábal do
svého sešitu. „Tak o tom pochybuji.“
…
Úterní výuku Mercedes Bumbrlíková se svým chlupatým sešitem
nenavštívila, takže celý Poblilvír měl to štěstí se s ní potkat až ve
středu, na hodině obrany proti švindlování.
„Dnes začneme první kapitolou učebnice Vimprda Šmouly,“
řekla, když se všichni usadili. „Otevřete si učebnici na straně…“
„394?“ navrhla Hormona.
„Na straně osm, frk! A budeme si hezky číst!“ zachrochtala Bumbrlíková
a sama zabořila nos do Šmoulovy učebnice. „Co je to obrana proti švindlování?
Nejprve si musíme říct, co vůbec znamená pojem obrany proti švindlování,“
začala číst uspávacím hlasem.
Hormona otráveně otevřela Propedeutický úvod základů obrany proti švindlování pro začátečníky
a po chvilce se přihlásila.
„Co zase chceš, Ty s těma… no…?“ zavrčela na ni
profesorka Bumbrlíková.
„Už mám první kapitolu přečtenou,“ prohlásila Hormona. „Je
to jedna a půl stránky!“
„Tak si přečti druhou kapitolu a nevyrušuj ostatní,“
zpražila ji Bumbrlíková pohledem.
Hormona štítivě zvedla Propedeutický úvod za roh stránky.
„Mám přečtenou celou učebnici. Jestli se tomu tak dá říkat.“
„Vážně? Tak mi tedy vysvětli, frk, co myslí Šmoula termínem careflex ve třinácté kapitole?“
„Careflex, nebo správně card-reflex, je speciálně upravené
sklo na povrchu karetního stolu, které umožňuje pod správným úhlem vidět spodní
stranu ležící karty. Používal se od 30. let v černých karetních hernách a
dnes je jeho používání zakázáno. Ovšem Šmoula to podstatně zjednodušuje a myslí
tím jakékoli lesklé sklo.“
„Careflex je sklo? Frk, no jo, to by dávalo smysl,“ šeptala
si pod nos. „Co si myslíš, že děláš?!“
„Čtu si,“ řekla Hormona nevinně.
„To ale není učebnice Vimprda Šmouly!“ rozčilovala se
profesorka Bumbrlíková. „Frk!“
Hormona přikývla. „Není. Tohle je TýKa Girl.“[1]
„A to není učebnice Vimprda Šmouly!“ zrudla Bumbrlíková
vzteky. „Takže to nemá v mojí hodině co dělat!“
Hormona zvedla obálku, aby na ni profesorka viděla. „Ale
tady je 278 rad do života jen za 29,90 a navíc jsem k tomu dostala zdarma
tenhle malý růžový balíček pasiánsových karet Hello Kitty.“
„Ten chci!“ vzdychla Pasta.
„Smůla, já jsem ho viděla první!“ přiřítila se Bumbrlíková
k Hormonině lavici. „Zabavuje se! A nemysli si, že ho dostaneš zpátky na
konci školního roku! A teď si koukej otevřít Úvod do prepo… Základy úvodu…
Propaudi… učebnici! Máme se učit
obranu proti švindlování!“
„Bez urážky,“ olízla si Hormona prst a otočila na další
stránku, „ale v TýCe se dozvím mnohem víc. Jak se ubránit švindlování, jak
se ubránit znásilnění… A je tady i test:…“
„Dost!“ zakřičela Bumbrlíková. „Máš školní trest! Zítra v pět
v mém kabinetu!“
„Nemůžu, mám už trest s profesorem Grapem,“ odtušila
Hormona.
Na rozpáleném čele profesorky Bumbrlíkové by se v tu
chvíli daly smažit lívance. Malýma zarudlýma očkama těkala po třídě, až se
zastavila u Vona.
„Ty s tím zrzavým vrabčím hnízdem na hlavě!“ ukázala na
něj prstem. „Máš školní trest! Zítra v pět v mém kabinetu!“
„N-n-nemůžu,“ projevil Von nečekaný dostatek
duchapřítomnosti. „Mám trest s McDo… s profesorkou McDonaldovou.“
Bumbrlíková škubla hlavou vedle k Brownie. „Máš školní
trest! Zítra v pět v mém kabinetu!“
Brownie se na ni nevinně usmála: „Nemůžu. Ve čtvrtek jsem
celý večer v ředitelně.“
„Tak Ty vzadu za tím dlouhánem s tupým výrazem!“
zaměřila se na Garryho. „Máš školní trest! Zítra v pět v mém
kabinetu!“
Garry, který se právě probral, na ni nechápavě zamžoural.
„Nebo snad taky něco máš?!“
„Nemám, co bych…“
„Výborně, frk!“ plácla dlaní do katedry.
…
„Pokere!“ přiřítila se ke Garrymu u snídaně K. F. C.
McDonaldová. „Co to má znamenat?! Slyšela jsem, že jste včera zase dostal
školní trest!“
„To je pravda,“ zamručel Garry.
„Copak jsem vás nevarovala? Říkala jsem přece, že se máte
ovládat!“ zlobila se profesorka. „Navíc zmeškáte trénink!“
„JÁ ZA TO NEMŮŽU!“ ohnul Garry vteky hliníkovou lžičku do
pravého úhlu. „TO HORMONA!“
Profesorka McDonaldová se na ni zlostně podívala. „Je to
pravda?“
„Jen jsem s paní pro… s paní profesorkou probírala
kvality učebnice Vimprda Šmouly,“ bránila se Hormona. „Nemůžu za to, že Garry
dostal školní trest!“
„Odečítám Poblilvíru deset bodů,“ zamračila se profesorka a
odešla.
Hormona loupla okem po Garrym. „Žalovníček žaluje, pod nosem
si maluje, namaloval husu, ta mu dala pusu!“
…
Vzápětí Garryho ročník (tedy alespoň studenty Poblilvíru a
Peklospáru) čekala hodina stylu hry a výchovná poradkyně Mercedes Bumbrlíková
na ní samozřejmě nechyběla.
„Teď dostane co proto,“ zamnul si ruce Garry.
„Kdo?“ zeptal se Von.
„To je jedno,“ zachechtal se temně Garry, „my na tom
nemůžeme prodělat.“
„Dobrý den,“ pozdravila je profesorka McDonaldová a na
Mercedes Bumbrlíkovou se ani nepodívala. „Pane Křivý, rozdejte prosím opravené
domácí úkoly.“
„A sakra…“ zaklel Garry.
„Frk!“ připomněla se popotažením nosem profesorka Bumbrlíková.
„Mercedes, vy jste tady?“ otočila se na ni K. F. C.
McDonaldová sladce.
„Jen jsem se chtěla ujistit, frk, jestli jste dostala můj
vzkaz ohledně dnešní inspekce.“
Profesorka McDonaldová stáhla rty. „Tak nějak jsem ji
očekávala i bez vašeho vzkazu.“
Mercedes Bumbrlíková otevřela blok a udělala si první
poznámku. „Mohla by učit věštění z karet,“ zašeptala tak, aby to všichni
slyšeli.
„Takže začneme,“ spráskla ruce profesorka McDonaldová.
„Všichni si připravte balíček žolíkových karet a…“
„Ještě se zeptám,“ zatočila profesorka Bumbrlíková
v ruce obří růžovou propiskou, „jak dlouho už vyučujete v Polné?“
„Třicet dva let,“ zasyčela už lehce podrážděně profesorka
McDonaldová. „Uchopte balíček do pravé ruky a levou opatrně sejměte…“
„Další věc,“ přerušila ji opět Bumbrlíková. „Používáte při
hodinách powerpointové prezentace?“
„Ne!“ řekla úsečně profesorka McDonaldová a opět se otočila
čelem k třídě. „Jak říkám, uchopte balíček do pravé ruky. Levou sejměte
vrchních pět karet, přičemž zbytek balíčku…“
„Frk!“ ozvala se znovu profesorka Bumbrlíková. „Co si
myslíte o profesoru Trumpálovi? Myslíte si, že na řízení školy stačí?“
„PŘESTAŇTE MĚ POŘÁD PŘERUŠOVAT!“ okřikla ji K. F. C. McDonaldová.
„JÁ TADY MÁM HODINU, JESTLI JSTE SI NEVŠIMLA! TAK SI STRČTE NOS DO TOHO SVÉHO
PODĚLANÉHO NOTÝSKU A NESKÁKEJTE MI DO ŘEČI!“
„A ona mě bude poučovat, jak se mám před Bumbrlíkovou
ovládat,“ zamračil se Garry.
…
V Garrym hrklo, když si na začátku odpolední hodiny péče
o obyčejné tvory všiml růžové korpulentní postavy, jak si to k nim
štráduje přes školní pozemky. Nenápadně upozornil své kamarády.
„Chudák Fifinka,“ zasmušil se Von. „Snad ji Bumbrlíková
nevyrazí!“
Profesorka Bumbrlíková se zastavila v uctivém odstupu,
několik metrů za Hybridovými experimentálními záhonky. Pečlivě sledovala výuku
a dělala si poznámky.
Když hodina skončila a Fifinka zmizela ve svém kabinetu (v
psí boudě vedle Hybridovy hájenky), Bumbrlíková se vmísila mezi studenty.
„Ráda bych se zeptala,“ zastavila se u Palmy s Pastou,
„nemáte pocit, že na vás učitelka při hodině trochu moc štěká?“
„Vůbec ne,“ rozplývala se Palma. „Ona je tak úžasňoučká!“
„Prý tady došlo k nějakým zraněním!“ nevzdávala se Bumbrlíková.
„To je pravda,“ ozval se Cracko Malejfuj. „Napadla mě! Při
minulé hodině mi rozkousala mé nejlepší kalhoty a pokusila se mi… hm… osouložit
nohu, paní profesorko!“
„Sexuální obtěžování!“ zvedla Mercedes Bumbrlíková obočí.
„Tady došlo před týdnem k tak
závažnému případu harašení ze strany učitele a nikdo s tím nic nedělá? To
je skandál!“
„JAK TO, ŽE S TÍM NIKDO NIC NEDĚLÁ!“ zakřičel na Bumbrlíkovou
Garry. „DONESL JSEM ZA TO FIFINCE VĚNEC BUŘTŮ!“
„Nekřič na mě, Ty tam vzadu!“ otočila se profesorka Bumbrlíková.
„Školní trest! Dneska v pět v mém kabinetu!“
„TO MI VŮBEC NEVADÍ! JÁ UŽ JEDEN MÁM!“
Po trestu
Když Garry ve čtvrtek večer odcházel z kabinetu
profesorky Bumbrlíkové, bylo krátce po půlnoci. Takže vlastně už nebyl večer
ale noc, a nebyl čtvrtek ale pátek. Z několikahodinového zírání na obrázky
koťátek měl oči jako nakládané cibulky – stejně skelné a stejně pálivé.
Domníval se, že ve společenské místnosti už nikdo nebude,
ale Von s Hormonou tam na něj ještě čekali.
„CO DĚLÁTE V MOJÍ LOŽNICI?!“ obořil se na ně. „JSEM
K SMRTI UNAVENÝ, PÁLÍ MĚ OČI A NEJSPÍŠ SE MI Z TOHO NEUSTÁLÉHO
KLIKÁNÍ ZANÍTILY ŠLACHY NA RUCE! A VY SI SEM PŘIJDETE A BUDETE MĚ PROVOKOVAT?!“
Von se tázavě otočil na Hormonu: „Zabijeme ho hned, nebo ho
budeme nejdřív mučit?“
„Na, Garry,“ podala Hormona Garrymu dvě malé krabičky.
„Tygří mast a Ophtalmo-Azulen. Nic jiného jsem nesehnala. To by ti mělo
pomoct.“
„Díky,“ zabručel Garry, vytrhl jí krabičky z ruky a
začal si natírat zápěstí. „To je úleva!“
„Hlavně nezapomeň na oči, máš je úplně zarudlé,“ připomněl
mu Von.
Garry otevřel druhou mast a prsty si ji začal vtírat do očí.
„Ááá! Co to je? Pomóóóc! Dejte to pryč! Au! Au! Au! Ááááá!“
Von ho pobaveně sledoval. „Sakra,“ podrbal se ve vlasech,
„zdá se, že to někdo musel prohodit.“
…
„Měl by sis jít stěžovat,“ podotkla Hormona, když se jim
podařilo propláchnout Garrymu oči a snížit tak jeho bolest na – pro všechny –
přijatelnou úroveň.
„TAKY, ŽE BUDU!“ zavřeštěl Garry. „ASI BYSTE SI MĚLI JÍT
ROVNOU BALIT, PROTOŽE ZÍTRA JEDETE DOMŮ! NEBO ROVNOU DO AZ-KARBANU!“
„Já věděl, že jsme ho měli rovnou zabít,“ naklonil se
k Hormoně Von. „To mučení byla jenom ztráta času.“
„Myslela jsem, že by sis měl stěžovat na Bumbrlíkovou, Garry,“ zavrčela Hormona. „Nutit tě prohlížet si
při školním trestu obrázky koťat je v rozporu se školním řádem!“
„To vážně?“ podivil se Von.
„Školní řád, dodatek XII: S účinností k 1. září
1947 se zakazuje udělovat školní tresty v podobě tělesných trestů, trestů
vězení a trestů spočívajících v promítání obrázků roztomilých zvířat a
zejména jejich mláďat,“ odcitovala Hormona.
„K čemu by to bylo?“ promnul si Garry ztěžka zmučené oči.
„Jak dlouho by Bumbrlíkové trvalo, než by u Fuče prosadila novou vyhlášku,
která by to povolila?“
„Dneska je čtvrtek,[2]
takže jestli to stihne během zítřka donést na ministerstvo, v pondělí
bychom mohli mít vyhlášku na škole,“ počítala Hormona.
Garry vzdychl. „Tak vidíš.“
„Příšerná ženská,“ zamračila se Hormona. „Vůbec nic se od ní
nenaučíme! Vždycky jsem si myslela, že Ferblová, Zkrocený, Pims, ŠUTA,
Skalárová, Proutková, Tříhlavňová a McDonaldová jsou mizerní učitelé, ale co je
moc, to je moc! Musíme s tím něco udělat!“
„Zapomněla jsi na Grapea,“ zaskučel Garry.
„Jestli je někdo dobrý učitel, nezáleží na tom, jestli si
ucvrnkává nadšením do kalhot, když slyší tvoje jméno, Garry!“
„Mohli bychom to tu celé vyhodit do povětří,“ navrhl Von.
„Garryho tatínek a jeho kamarádi by nám s tím určitě rádi pomohli.“
„NECH SI TY VTIPY!“
„Každopádně, myslela jsem něco míň drastického,“ prohlásila
Hormona.
„Tak jenom zapálit,“ snažil se Von.
„Ne!“ umlčela ho Hormona. „Popravdě, přemýšlela jsem o tom
a…“
„…šla jsem do knihovny,“ doplnili ji Garry s Vonem.
„Představte si, že umím přemýšlet i jinde,“ ušklíbla se na
ně Hormona. „Napadlo mě, že bychom se mohli obranu proti švindlování učit sami.
A dokonce bychom tím zabili dvě mouchy jednou ranou!“
„To chceš říct, že bychom si sami a dobrovolně přidávali
učení navíc?!“ zakuckal se Von.
„Jde o to, Vone, že jak nám Garry pravidelně připomíná –
DOKTOR VRDLMRSMRST SE VRÁTIL, JESTLI JSTE SI TOHO NÁHODOU NEVŠIMLI! Obranu
proti švindlování budeme brzo potřebovat víc, než by se nám mohlo líbit. A
jestli se s Bumbrlíkovou za celý rok naučíme akorát rozpoznávat plemena
koček, musíme se naučit bránit se sami!“
„Jak jsi to myslela, že tím zabijeme dvě mouchy jednou
ranou?“ zajímal se Garry.
Hormona se k nim spiklenecky naklonila. „Totiž, jestli
se máme začít sami učit obranu proti švindlování, budeme potřebovat učitele.“
„To mě docela štve, že k učení jsou potřeba učitelé,“
zabručel Von. „Nešlo by to bez nich?“
„Nepřerušuj mě, Vone,“ zamračila se Hormona. „Budeme
potřebovat učitele. A napadlo mě, že pokud by naším učitelem byl někdo, kdo je
protivný jak noc, řve na nás, neustále si na nás vybíjí vztek a zoufale
potřebuje něčím zaměstnat, mohlo by to pomoct jeho duševnímu stavu a tím i
náladě v celém kolektivu. Co ty na to, Garry?“
„NIKDY!“ vyletěl Garry zpod deky, z křesla i z kůže.
„NENECHÁM SE DOUČOVAT GRAPEM JEN PROTO, ABYCH MU POMÁHAL LÉČIT SI MINDRÁKY! NA
TO ZAPOMEŇ!“
„Popravdě,“ odkašlala si Hormona, „myslela jsem, že bys tím
učitelem byl ty, Garry.“
„Já?“ nafoukl se Garry.
„Deset důvodů, proč Garryho nenávidím. Bod sedm: je to
učitel,“ zabrblal si pro sebe Von.
„Ty, Garry,“ přikývla Hormona. „Podívej, taky z toho
nejsem nijak nadšená, ale opravdu tě potřebujeme nějak zaměstnat. Navíc, přestože
prolejzáš školu s odřenýma ušima – jestli vůbec, nedá se ti upřít určitý
talent na obranu… a neskutečné štěstí ve všem, co děláš. A máš charisma,“
polkla, „snadno přesvědčíš ostatní, aby na tvoje hodiny přišli.“
„Už jenom proto, aby viděli ten propadák,“ neodpustil si
Von.
„Možná máš pravdu, Hormono,“ přitakal Garry. „Byl jsem to
koneckonců já, kdo v prvním ročníku zachránil modré žaludové eso. A byl
jsem to zase já, kdo zase v prvním ročníku zachránil
školu před nebezpečím z Tajemné stoky!“
„Ehm,“ odkašlala si Hormona.
Garry ale pokračoval: „A byl jsem to já, kdo loni cestoval
v čase a zachránil Sirénuse Fleka před návratem do Az-Karbanu! A kdo
vyhrál o prázdninách Ohnilý pohár? Zase já! Kdo se setkal tváří v tvář
s Doktorem Vrdlmrsmrstem? Chvilka napětí… JÁ!“
„Tvoje skromnost je jedna z věcí, které na tobě všichni
tak milujeme, Garry,“ usmála se Hormona. „Takže souhlasíš?“
„Dobře, ale ty mi budeš nosit pomůcky na hodiny,“ ukázal na
Vona. „A ty, Hormono, se musíš postarat o všechny organizační věci,“ ukázal na
Hormonu. „Musíš zajistit místo a hlavně zařídit, aby se o tom všichni dozvěděli
a přišli!“
Zpoza rohu se vyšourala Brownie v průsvitném růžovém
tílku, které snad mělo plnit funkci noční košile. „To bych mohla zařídit já,“
usmála se. „Ale pro dnešek už končíme, krčím se tady už hodinu a je mi zima.
Pojď do postele, chlupáčku!“
„Garry,
probuď Vona, půjdeme do postele všichni,“ zvedla se Hormona. „Někteří
z nás i spát.“
[1]
TýKa Girl, celým jménem „Týdeník Kartářek-Girl“, je mutace Týdeníku kartářek
pro dospívající dívky.
[2] My
víme, že už je pátek.
Žádné komentáře:
Okomentovat