5-21: Kariérní poradna

Kapitola dvacátá první, v které Garry a jeho kamarádi navštíví místa, kterým se každý příčetný člověk raději vyhýbá. Takový popisek by se sice dal napsat téměř ke kterékoli kapitole, ale k téhle se nepodařilo vymyslet žádný jiný.

Kariérní poradna

Zmizelí

„Ty už nechodíš na hodiny vnitrobrany?“ divila se Hormona následující čtvrtek večer, když nalezla Garryho v půl deváté u sklenky trumfu ve společenské místnosti.

„Ne,“ zahučel Garry. „Podle Grapea už všechno umím a opakovat si to můžu i sám.“

„Takže už se ti žádné divné sny nezdají?“ vyzvídala Hormona nedůvěřivě.

Garry na ni mrkl způsobem, který patrně považoval za svůdný. „Mně se zdají jenom divné sny. Třeba včera. To bys nevěřila, co všechno se v tom snu dalo dělat s obyčejnou kávovou lžičkou.“

Hormona znechuceně zavřela oči, ale raději je hned otevřela, protože za víčky už začala pracovat její fantazie.

„Měl bys za Grapem zajít a omluvit se mu,“ usoudila nakonec. „Třeba by tě pak vzal zpátky a…“

„OMLUVIT? GRAPEOVI? ZA CO?“

„Za to, že ses mu hrabal ve věcech, třeba!“ dupla Hormona.

„JAK TO VÍŠ?“

„Měl bys být rád, že to s tebou vůbec vydržel tak dlouho,“ pokračovala. „Já bych tě vyrazila už na druhé hodině.“

„RÁD?“ nevěřil svým uším Garry. „CO BYCH ZA TO DAL, KDYBY MĚ VYRAZIL UŽ Z DRUHÉ HODINY! MĚL BYCH OD NĚJ POKOJ!“

„Pojďte se radši učit, nebo vás vyrazí i od maturity,“ přešla k jinému tématu Hormona. „No jo, já zapomněla, vy jste propadli a k maturitě půjdete až za rok! Nejdřív!“

„Ty tvoje vtipy o maturitě už vůbec nejsou vtipné,“ zaškaredil se Von.

Hormona se zasmála. „Když ses kvůli tomu minulý týden učil dva dny styl hry, tak to vtipné bylo.“

„Vynechal jsem kvůli tomu fotbalový trénink!“ rozčiloval se Von. „A to budeme hrát se Zmizeluzlem!“

„Lepší šanci vyhrát fotbalovou ligu už mít nebudeme!“ přidal se Garry. „Potom, co zmizeluzelský tým zmizel…“

„Zmizel?“ divila se Hormona.

„Říkali jsme ti to už třikrát!“ obořil se na ni Von. „A ty nám budeš vyčítat, že tě nevnímáme?“

„Omlouvám se,“ mávla rukou Hormona, „jak řeknete ‚fotbal‘, přepínám do úsporného režimu. Tak co se stalo se zmizeluzelským týmem?“

„Prostě se vypařil,“ rozhodil rukama Von. „V jednu chvíli trénovali a najednou byli pryč. Zůstal po nich jen vzkaz, že odletěli do Caribbean Republico dos Cardos. Zmizeluzelský trenér se tam snažil dovolat, ale vypadá to, že taková země vůbec neexistuje.“

Hormona se slabě pousmála. „Zvláštní. Odtamtud pocházeli i naši dva zahraniční studenti.“

„Tenerifos a Ounennéz?“ vybavil si Von. „Myslíš, že by s tím mohli mít něco společného?“

„To bys mohl vědět spíš ty, ne? Nezmiňovala se tvoje matka v poslední době, že má ve sklepě jedenáct svázaných mladých sportovců?“ zajímala se Hormona. „Hm… to možná vyznělo trochu jinak, než mělo…“

„Proč by…?“ svraštil Von obočí.

„PROTOŽE TENERIFOS A OUNENNÉZ JSOU VE SKUTEČNOSTI TVOJI BRATŘI TEN A ONEN! UŽ I JÁ JSEM TO POCHOPIL!“

Von něco zamumlal a Hormona už raději neříkala nic. Sledovala, jak se Garry otráveně posadil a s nepřítomným výrazem zírá do nepřítomného krbu, přičemž soustavně ignoruje Rozhoďnožku, která na něj dorážela a dožadovala se pozornosti.

„Co tě žere, Garry?“

„Nic,“ odsekl Garry, popadl nejbližší učebnici a předstíral, že něco hledá v rejstříku. Ke své smůle si vybral zrovna Obyčejná zvířata a jak je s trochou štěstí chovat, aby nepochcípala hlady, takže jeho pokus nepůsobil příliš důvěryhodně.

„Viděla jsem ráno Noru,“ prohodila nedbale Hormona. „Vypadala taky hrozně nešťastně. Vy jste se snad zase pohádali?“

„DEJ MI S NÍ POKOJ, LETOS BALÍM NORU!“

„Právě proto se na ni ptám!“

„Co?“ probral se Garry. „No jo, pohádali jsme se. Trochu jsem jí včera vyčetl, že donášela Bumbrlíkové.“

„Se svým typickým taktem?“ hádala Hormona.

„Seřval jsem ji na tři doby,“ potvrdil její obavy Garry.

„To se ti tedy nedivím!“ čílil se Von. „Pořád jen otravuje s tím, že fandí Peklospáru! Kdo může proboha fandit Peklospáru?“

„Studenti z Peklospáru?“ navrhla Hormona.

„Hanka fandí Poblilvíru,“ namítl Garry.

Hormona usoudila, že tady jsou veškeré rozumové argumenty marné. „Nevíš, co se stalo. Bumbrlíková jí musela nějak přinutit promluvit, přece nedává smysl, aby za ní šla dobrovolně. Nora není Malejfuj.“

Garry vstal. „Jdu se projít,“ prohlásil. „Nepokoušejte se mě zastavit!“

„To by mě v životě nenapadlo,“ ohradila se Hormona. „Nechceš si s sebou vzít Vona?“

„Ani náhodou,“ vyděsil se Von, ale také se zvedl. Zamířil ale na opačnou stranu, ke schodišti. „Jdu spát.“

„Postel máš tady,“ ukázala Hormona na nevábné hnízdo u zdi.

…

Garry vyběhl přes dvě nádvoří na pozemky a nadýchl se čerstvého vzduchu. Vlastně ani nevěděl, co ho tak hnalo ven ze společenské místnosti, ale potřeboval si pročistit hlavu. Skoro se vyděsil, jestli mu nechybí hodiny vnitrobrany, ale hned nepříjemnou myšlenku zaplašil.

„Slyšíš mě, Garry, mluvím s tebou!“

„Cože?“ probral se ze zamyšlení.

Rozhlédl se. Uskočil, když spatřil červenou skvrnu ve stínu pod chrličem. Skrvna postoupila k němu a nabyla podoby hlavy Támhleté Vlezlý, rozcuchané jarním větrem.

„Uf. Nazdar,“ pozdravil ji Garry. „Co tady děláš?“

„Byla jsem se projít.“

„Takhle sama?“ rozhlédl se Garry ještě jednou.

„Sama,“ kývla Támhleta. „S Michalem jsme se už dávno rozešli.“

„To je dobře. Nelíbil se mi. Byl to idiot.“

Támhleta sotva znatelně přikývla. „Poslyš, zrovna nám přišel balíček. A dokonce prošel kontrolou od Bumbrlíkové,“ ukázala mu krabici, kterou držela v ruce.

„Jé, palačinky s čokoládou!“ rozzářil se Garry. „Můžu si vzít?“

„To jsou čokoládová velikonoční vajíčka od mamky!“

Garry si jedno vzal a zamyšleně si ho prohlížel. Bylo nakousnuté, takže kontrola pošty profesorkou Bumbrlíkovou zjevně zahrnovala i ochutnávku.

„Něco tě trápí, Garry?“ podívala se na něj soucitně Támhleta. „Možná, kdyby sis s Norou promluvil…“

„PROČ BYCH SE MĚL BAVIT S NOROU? TEDA, TO BYCH CHÁPAL, ALE PROČ TEBE ZAJÍMÁ, ABYCH SE BAVIL S NOROU? KROMĚ TOHO, JÁ SI NEPOTŘEBUJU PROMLUVIT S NOROU!“

„Tak s kým?“ vypnula Támhleta hruď.

Garry se rozhlédl, jestli je nikdo neposlouchá, ale zdálo se, že po předchozím křiku se všechna okna v dohledu naopak zavřela.

„Potřeboval bych mluvit se Sirénusem,“ zašeptal. „Jenže to nejde.“

Támhleta ho dál zamyšleně pozorovala a žvýkala přitom čokoládové vajíčko. Pak si vzala druhé. Když dojedla třetí, usmála se.

„Víš, jestli vážně potřebuješ mluvit se Sirénusem, tak bychom to mohli nějak zařídit.“

„A jak?“ zaťukal si na čelo Garry. „Když Bumbrlíková kontroluje všechnu poštu a teď ví i o tajné chodbě do Húdlar?“

„Vyrůstat vedle Toho a Onoho má kromě spousty nevýhod i jednu výhodu,“ ukousla Támhleta hlavu dalšímu vajíčku, takže Garry usoudil, že tohle byl nejspíš zajíček, „a to, že začneš pokládat za možné úplně všechno, pokud máš dost silné nervy. A když vyrůstáš vedle Toho a Onoho, tak máš dost silné nervy.“

Garry se na ni zadíval. Možná to bylo čokoládou, která mu stoupala do hlavy, ale měl dojem, že k Támhleté pocítil novou vlnu náklonnosti. Její zrzavé vlasy povlávaly kolem, nad nimi zářila hvězdná obloha a ovíval je vlahý jarní větřík. Garry se proti svému přesvědčení rozhodl, že by mohl udělat i druhý krok. Zavřel pusu, našpulil oči, pak se vzpamatoval, zavřel oči, našpulil pusu a pomaličku se k Támhleté nakláněl.

„Co tady u všech všudy děláte?“ zachechtal se na něj najednou z průjezdu Von. „Hormona mě vykopla ze společenské místnosti, že prý mi čerstvý vzduch taky prospěje. Taková blbost! Nepůjdeme do hospody?“

… 

V rámci podtržení důležitosti maturit, ale i závěrečných zkoušek v ostatních ročnících se po Velikonocích objevily na všech stolech ve společenské místnosti, jídelně a údajně i v knihovně hromady brožurek a letáků o nejrůznějších karbanických profesích. Také na nástěnkách přibylo nové oznámení:

Pohledem na rozpis pak Garry zjistil, že termín jeho schůzky je stanoven na pondělí v pět hodin odpoledne, což znamenalo, že prošvihne hodinu věštění z karet s Grapem. „Aspoň, že tak,“ usmál se. „Ale stejně nechápu, proč musíme do kariérní poradny i my? Budeme přece maturovat až za rok!“ „Jestli vůbec,“ dodala Hormona. „Ale asi je to proto, abyste tomu mohli přizpůsobit svůj výběr volitelných předmětů v posledním ročníku. My jsme do kariérní poradny museli loni taky.“ „Nepotřebuju žádnou poradnu,“ zabručel Von. „Už dávno vím, co bych chtěl dělat. Rozhodčího v extralize juniorek ve svlékacím pokeru.“ Hormona zasténala. „Na to bys právě nějakou poradnu potřeboval. Ale ne kariérní.“ Posadili se k volnému stolu v jídelně, a protože snídani (stejně jako jiné jídlo v jídelně) bylo lepší podrobněji nezkoumat, pokud jste do sebe chtěli dostat nějaké kalorie, začali si prohlížet jednotlivé letáčky. „Hm… vyhazovač v kasinu, to mě moc neláká,“ prohlásil Von. „Navíc chtějí jedničku z tělocviku. Z tělocviku?!“ „To je snad logické, ne?“ odpověděla napůl nepřítomně Hormona. „Na to mozek opravdu nepotřebuješ. Takže být tebou, možná to ještě zvážím a začnu se u Hookové trochu víc snažit.“ Sama si prohlížela křiklavou brožuru s nadpisem Láká vás práce ve vztazích s nekarbaníky? „Nebo zkus tohle,“ podala ji Vonovi. „Pracovník pro vztahy s nekarbaníky zjevně žádnou zvláštní kvalifikaci nepotřebuje. Požaduje se jen maturita. Mnohem důležitější je vaše nadšení pro práci, komunikativnost, schopnost týmové spolupráce a ochota se dále vzdělávat. Aha… tak to nic,“ vytrhla zase letáček Vonovi z ruky a zahodila ho. Garry zatím studoval leták o karbanickém bankovnictví. „Poslechněte si tohle: Zajímáte se o moderní karbanickou profesi v mladém perspektivním týmu? Rádi cestujete? Rádi komunikujete se zákazníky? Přihlaste se o místo v Karbanické bance! Nástupní plat až 100 zlatých žetonů! Hm, peníze mě nezajímají,“ odložil leták. „Možná proto, že jich máš víc, než Karbanická banka,“ vrhl se Von po letáku. „Co požadují?“ „Maturitu ze stylu hry a obrany proti švindlování,“ řekl Garry a Von zase brožuru zklamaně odložil. „Hej, ty tam!“ ozval se najednou za Garrym nějaký hlas. Osoba u vedlejšího stolu sklopila noviny a odkryla tak našim hrdinům hlavu ozdobenou černým kloboukem, odstávajícími černými vlasy, černými brýlemi a černým, nakřivo rostoucím knírkem. Vzápětí zpoza druhých novin vyhlédl identický spolustolovník, který se lišil jen tím, že mu knírek rostl na opačnou stranu. „Támhleta s námi mluvila o tvém problému,“ řekl druhý. „Prý potřebuješ mluvit se Sirénusem?“ „Cože?“ vyjela Hormona a podezíravě si oba návštěvníky prohlížela. „Kde jste se tu vzali? Mohli by vás zavřít!“ „Chodit v klobouku a černých brýlích je trestné?“ vyděsil se Von. „Ano,“ naklonil se k oběma mužům Garry, „chtěl bych mluvit se Sirénusem. Jak to víte?“ „Jsem z organizace Trénink extrémních nepravostí,“ řekl první a podal Garrymu vizitku. „A já z bratrské Organizace nepravostí expresně a nejlépe,“ zazubil se druhý a podal vizitku Hormoně. „Takové případy, jako je ten váš, jsou naše specializace.“ „Škoda, že se neznáte s mými bratry Tím a Oním,“ usmál se Von. „Mohli byste si s nimi rozumět.“ „Ty jsi takový strašný blbec, Vone Vlezlej! Prober se!“ chrstla mu Hormona tekutinu, kterou jídelna nazývala ovocný nápoj, čímž se dopouštěla v lepším případě jen klamání spotřebitele, v horším případě i ohrožení veřejného zdraví, do obličeje. „Ale stejně,“ pokračovala, jako by se nic nestalo, „jak to chcete zařídit, když Bumbrlíková kontroluje veškerou poštu i tajné chodby?“ „Všechny ne,“ rozsvítily se představiteli Organizace nepravostí expresně a nejlépe oči. „Ne chodbu z ředitelny na Sezimovo náměstí.“ „Ředitelna je zapečetěná, tam se nikdo nedostane!“ „Pche,“ ušklíbl se zástupce Tréninku extrémních nepravostí. „My tady s kolegou vždycky pracujeme v týmu. Jsme dva. Což má tu výhodu, že jsme všude byli dvakrát. Všechno víme, všechno známe a… od všeho máme klíče.“ „Tak to vy jste pustili Smrtikibice z Az-Karbanu?“ zatvářil se na ně podezíravě Von a začetl se raději do letáku o pracovních příležitostech v sázkových kurzech. TEN a ONEN se na sebe krátce podívali. „Přijďte ve středu večer do chodby v třetím patře. A vezměte si tyhle protiradiační obleky,“ podal jim ten nebo onen kovový kufřík. „Protiradiační obleky?“ zděsila se Hormona. „Nikdy,“ zaburácel Ten nezvykle hlubokým hlasem, „nikdy nepodceňujte Nigruse Trumpála v naší přítomnosti!“ O zářné budoucnosti Garryho Pokera „Vy nemáte pracovní pohovor, Pokere?“ zamračil se na něj profesor Grape, když Garry dorazil na hodinu věštění z karet. „Chápu, že si nechcete nechat ujít kvalitní výuku, ale…“ nestihl ani doříct větu, protože Garry už byl pryč. „Omlouvám… se… paní… profesorko,“ sípal za chvíli ve dveřích kabinetu profesorky McDonaldové. „Zapo… zapomněl jsem… já…“ „To je v pořádku, Pokere,“ uklidnila ho K. F. C. McDonaldová. „Posaďte se.“ „Frk!“ ozvalo se z kouta za věšákem a Garry si uvědomil, že tu nejsou sami. „To tedy není! Odečítám Poblilvíru dvacet pět bodů za tvoji nedochvilnost, ty tam!“ „A já přičítám Poblilvíru třicet bodů za to, že vůbec uvažujete o tom, že byste někdy pracoval,“ zašeptala profesorka McDonaldová tak, aby ji profesorka Bumbrlíková neslyšela. „Pracovat?“ lekl se Garry. „Proč bych pracoval, když mám v bance iks bžiliónů zlatých žetonů?“ Profesorka McDonaldová zabubnovala mastnými prsty po hromádce letáků. „Totiž, myslela jsem… pan ředitel myslel… bývalý pan ředitel myslel,“ opravila se, když viděla, jak se Bumbrlíkové křiví už tak křivá tvář, „že byste se mohl stát bystrokartem.“ „BYSTROKARTEM?“ vyskočil Garry. „NEBUDU PRACOVAT PRO MINISTERSTVO!“ „Frk! Stejně by vás tam nevzali!“ „Uklidněte se,“ podala mu McDonaldová kousek čokolády, zmrzlinu a vanilkové frappé. „Nikdo po vás nechce, abyste pracoval pro dnešní ministerstvo. Ale za rok, maximálně dva, může být všechno jinak.“ „MYSLÍTE, AŽ VY-TUŠÍTE-KDO ZVÍTĚZÍ A OVLÁDNE KARBANICKÝ SVĚT?“ „Muhehe,“ uchechtla se Bumbrlíková, ale hned se vzpamatovala. „Nikdo se nevrátil! Nikdo takový neexistuje! Ministerstvo má všechno plně pod kontrolou!“ „Opravdu?“ pozvedla McDonaldová brýle. „Kolik z uprchlých Smrtikibiců už jste chytili?“ „Žádní Smrtikibicové neuprchli! To je všechno jenom štvavá kampaň Nigruse Trumpála a jeho nohsledů proti ministerstvu! Frk! Bude líp!“ „Slyšíte, Pokere, bude líp,“ řekla vážně McDonaldová. „A až bude líp, můžete se stát bystrokartem.“ „Nemusel bych mít lepší známky?“ zajímal se Garry. „No…“ otevřela si profesorka McDonaldová jeho školní výkaz a zděšeně se poškrábala propiskou ve vlasech. „Abyste se mohl stát bystrokartem, musel byste mít alespoň bakalářský titul z aplikovaného karbanictví.“ „DALŠÍ TŘI ROKY STUDIA?“ „Aspoň si prodloužíte mládí, Pokere,“ pokynula mu profesorka, aby zmlknul. „A třeba vás během té doby aspoň přejde puberta. I když o tom silně pochybuji.“ „Když nebudu muset dělat přijímačky, tak klidně,“ vzdal se Garry. „Přijímací řízení absolvovat nemusíte,“ přikývla McDonaldová. „Ale budete muset mít náležitý prospěch u maturity.“ „NÁLEŽITÝ PROSPĚCH U MATURITY?!“ „Bude potřeba, abyste si jako maturitní předměty vybral styl hry, obranu proti švindlování a… a…“ „A CO?!“ podíval se na ni Garry podezíravě. „NE! TO NE!“ „Ale ano Pokere, bez maturity z rozdávání a míchání se neobejdete.“ „ALE…“ „Ale nic není tak horké, jak se uvaří. Kromě kávy v těch plastových kelímcích s víčkem, ta vydrží vařící nesnesitelně dlouho,“ zužitkovala profesorka McDonaldová své zkušenosti z rychlého občerstvení. Vytáhla ze spodní zásuvky nějaký papír. „Rozdávání a míchání už se příští rok nebudete muset bát, jestli mi rozumíte.“ Garry přikývl, přestože vůbec nerozuměl. „Maturitu ze stylu hry už taky nějak pořešíme,“ mrkla na něj. „Frk!“ zapojila se opět profesorka Bumbrlíková. „Promiňte, ale vy si myslíte, že tady ještě příští rok budete?“ Profesorka McDonaldová se pousmála. „Největší starost by vám měla dělat obrana proti švindlování.“ „To tedy ano, frk!“ „Promiňte,“ podívala se McDonaldová na Bumbrlíkovou překvapeně, „ale vy si myslíte, že tady ještě příští rok budete?“ „Jmenoval mě sám Kamélius Fuč!“ prskala Bumbrlíková. „Jsem právoplatná ředitelka, dokud nebude vyhlášeno transparentní výběrové řízení! Frk! A říkám, že Poker nikdy nemá šanci stát se bystrokartem, a to i v případě, frk, že by nějakým nedopatřením odmaturoval!“ „Poker má stejnou šanci stát se bystrokartem jako Nigrus Trumpál vrátit se na místo ředitele,“ řekla profesorka McDonaldová klidně. „Takže žádnou, frk!“ zasmála se ředitelka. „Trumpál sedí v Az-Karbanu.“ „To mi připomíná dnešní vtip ze Smějeme se s dívkou Betlu,“ zachechtal se Garry. „Víte, jaký je rozdíl mezi Doktorem Vrdlmrsmrstem a Nigrusem Trumpálem?“ „Cože?“ otočily se na něj obě profesorky nevěřícně. „Trumpála už zavřeli,“ zašeptal Garry, kterému už tento vtip nepřišel tak povedený, jako když si ho četl pod lavicí na hodině kanasty. „A nezapomínejte,“ vrátila se Bumbrlíková pohledem k McDonaldové, „že Poker má záznam v trestním rejstříku.“ „Poker byl zproštěn všech obvinění,“ zaťala rty McDonaldová. „Navíc šlo jenom o přestupek!“ Profesorka Bumbrlíková vystoupila ze stínu u dveří a výhružně se roztékala do všech stran. „Poker nemá absolutně žádnou šanci stát se bystrokartem!“ „To si sice myslím taky, ale udělám všechno proto, aby se mu to povedlo,“ stiskla McDonaldová pěsti. „I kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám! I kdybych se s vámi měla každý večer učit, tak prostě budete bystrokartem, a basta, Pokere!“ „Cože?“ hlesl Garry vyděšeně. „Učit?“ „Karbanická sekce ministerstva financí Garryho Pokera nikdy nezaměstná! Frk! Frk! Frk!“ zakuckala se vzteky ředitelka Bumbrlíková. „Než bude Poker připraven se přihlásit, bude mít karbanická sekce ministerstva možná jiného vedoucího,“ hřímala profesorka McDonaldová. „Takže o to vám jde! Spiknutí! Frk! Chcete Kamélia svrhnout!“ namířila ředitelka na McDonaldovou prst. „Ani v nejmenším,“ odsekla pohrdavě McDonaldová. „Ale Fučovi táhne na sedmdesát a Garry může při svých schopnostech studovat ještě dobrých deset let! A kdyby se rozhodl i pro magisterské studium, budete mezitím pod drnem i vy!“ „Mluvíte z cesty!“ okřikla ji Mercedes Bumbrlíková. „Konzultace skončila, Pokere,“ obrátila se McDonaldová na Garryho a Bumbrlíkovou ignorovala. „Zavolejte dalšího, to je…“ zalovila v papírech na stole, „Debil Dlouhý Z.“ Bumbrlíková se škodolibě zachechtala. „Co poradíte jemu? Frk! Kariéru na ministerstvu financí?“ McDonaldová klidně pokrčila rameny. „Vlastně, proč ne? Když můžete být Fučovou zástupkyní vy.“ Garry si spěšně hodil tašku přes rameno a pelášil pryč. I když se vzdaloval, jak rychle to šlo, hlasy obou profesorek slyšel ještě dobré dvě minuty. …  „Proč vlastně máme ten sraz v chodbě ve třetím patře?“ mudroval Von, když o 24 hodin později mířili na setkání s Tím a Oním. „Přece, kdo tam vstoupí, zemře krutou a bolestivou smrtí!“ „To bylo v prvním ročníku,“ odbyl ho Garry a táhl ho do chodby. Po pár minutách čekání dorazila Hormona, která měla kariérní poradnu dnes. „Tak co budeš dělat?“ zazubil se Garry. „Neprovokuj!“ štěkla na něj rozzlobeně Hormona. „Vůbec o tom nemluv! Prý bych mohla pracovat v karbanickém call-centru!“ „Co je na tom špatného?“ nechápal Von. „Kdybych byl holka, klidně bych pracoval jako call-girl.“ „Call-centrum! Ne call-girl, Vone! Telemarketing!“ zuřila Hormona, až se jí vlasy – a nejen vlasy – natřásaly. „Že prý jsem tak otravná a nesnesitelná, že…“ „Z toho si nic nedělej,“ mávl rukou Garry. „O mně zas Bumbrlíková řekla, že bych nikdy nemohl být bystrokartem.“ „Bumbrlíková?“ zamrkala Hormona. „Kdo mluví o Bumbrlíkové? To mi řekla ta stará ježibaba McDonaldová!“ „A cos jí na to řekla?“ zajímal se Von. „Že bych tu ráda zůstala. A kdyby náhodou nebylo volné místo učitelky obrany proti švindlování, tak se určitě uvolní místo učitelky stylu hry.“ „Ty bys chtěla učit obranu proti švindlování?“ zaskočil Vonovi gumový medvídek. „Jsi masochistka? To je přece jasná sebevražda!“ Než stihla Hormona odpovědět, z temného zákoutí chodby se vynořili muži v černém. „Oukej, presto zu direktorium.“ „Ounennézi?“ zamžoural do tmy Von. „Co ty tady děláš?“ … Přesunuli se k ředitelně. Ten jim s obřadním výrazem podal malý růžový klíček, který vypadal jako klíč od pokladničky dvanáctiletého děvčete. „Až to otevřete, máte přesně dvě hodiny,“ řekl. „Flek už vás očekává.“ „Mluvili jsme s ním,“ řekl Onen. „Slíbil, že bude v šest v ředitelně.“ „Kdy jste s ním mluvili?“ ptal se Garry. „Včera večer na mimořádné schůzce Neřádu,“ řekl Onen. „OD KDY JSTE ČLENY NEŘÁDU?!“ rozčílil se Garry. „VY SI VESELE CHODÍTE NA SCHŮZKY NEŘÁDU A JÁ MUSÍM TRČET TADY!“ „Myslela jsem, že pro zrzavé jsou v Neřádu jen čtyři místa,“ přidala se s údivem Hormona. „Ale my už nejsme zrzaví,“ zatahal se Ten za pramen černých vlasů trčící zpod klobouku. „Navíc to pravidlo si vymyslel Trumpál, a co Trumpál nevidí…“ „No jo, kdo vlastně velí Neřádu, když je Trumpál… indisponován?“ napadlo Garryho. „Lotkien,“ řekl Onen. „Tak pojďme,“ zamračila se Hormona, která se mezitím nasoukala do radiačního obleku, „ať to máme rychle za sebou.“ „Budeme hlídat,“ ukázal Ten na dvě křižovatky chodeb, symetricky umístěné nalevo a napravo od ředitelny. „Kdyby se blížilo nějaké nebezpečí, jeden z nás zahouká jako puštík.“ „Puštík?“ „Na otázky není čas,“ pokynul jim Onen ke dveřím. Garry vložil klíček do malého zámku vedle alarmu. Ozvalo se několikanásobné cvaknutí zámku. Mříže dveří se vysunuly. „Ještě to chce heslo,“ zamračil se Garry, když si všiml informace na displeji alarmu. „Podvazkový pás?“ zkusila to Hormona „Chybné heslo. Zbývají dva pokusy,“ zapípal alarm. „Co budeme dělat?“ řekl zoufale Garry. „Chybné heslo. Zbývá jeden pokus.“ „Citronový bonbón,“ řekl Von, než ho stačil Garry zastavit. Na alarmu se rozsvítilo zelené světlo a dveře se začaly pomalu otvírat. „Jak jsi to věděl?“ vykulila Hormona oči. Von si prohlížel špinavou cukrovinku, kterou nalezl v kapse radiačního obleku. „Ochutnal jsem ho,“ odpověděl. „Proč?“ Prošli přes opuštěný sekretariát a vstoupili do ředitelovy pracovny. „Sirénusi?“ oslovil Garry muže v plášit, který si fotil dokumenty na stole. Muž sebou škubl a zvedl hlavu. Nebyl to Sirénus. Nebyl to ani Grape. Nebyl to ani Doktor Vrdlmrsmrst. Ředitelna Byl to Urquell. „Pane… hm… exprofesore?“ vykřikl překvapeně Garry. „Co tady děláte?“ „To bych se… škyt… měl ptát spíš já… vás,“ zíral na něj ohromeně Urquell. „Ředitelna je přece zabezpečená a nikdo se sem nemůže dostat.“ „Máme klíče,“ řekl Garry. „Ale jak jste se sem dostal vy?“ „Přece tajnou chodbou ze Sezimova náměstí,“ odpověděl klidně Urinus Urquell, jeden z jejich bývalých profesorů obrany proti švindlování, odložil fotoaparát a lokl si z placatky. „Škyt!“ „Z domu Sirénuse Fleka?“ Von nechápavě stál ve dveřích s otevřenou pusou. Hormona se pobaveně posadila do křesla v rohu. „Tohle vypadá zábavně. Zapálila bych si, kdybych na sobě neměla ten skafandr,“ opřela si helmu do dlaní. „Škoda, mohla jsem být první studentka, která kdy kouřila v ředitelně.“ „To bys stejně nebyla, Brownie…“ „Nechci to slyšet,“ zarazila Garryho. „Nehodlám zjišťovat, co se stane, když se pozvracím v protiradiačním obleku.“ „Nateče ti to do bot,“ hlesl znechuceně Von. „Konec prasáren,“ umlčel je Garry. „A vy mi řekněte, kde jste se tu vzal!“ „Už jsem to přece, škyt, povídal. Přišel jsem tajnou chodbou z Flekova domu. Škyt!“ rozmluvil se Urquell. „Poslal mě sem Neřád, ať tady ofotím nějaké… hm… dokumenty… a taky jich pár zničím,“ dodal a na důkaz svých slov škrtl zápalkou a přešel ke krbu. Pak do něj začal házet nějaké papíry z přihrádek Trumpálova stolu. „JAK VÁM MŮŽEME VĚŘIT? CO KDYŽ PRACUJETE PRO DOKTORA VRDLMRSMRSTA?!“ „Škyt! Jsem alkoholik po neúspěšném léčení,“ přihnul si Urquell další lok. „Proč bych to dělal?“ „Pro peníze?“ navrhla Hormona. „Hm, to mě nenapadlo,“ zamračil se Urquell. „Nemůžete se prostě zeptat tajným heslem Neřádu? Vy řeknete otázku, já řeknu odpověď a bude jasno. Škyt!“ „ALE MY NEZNÁME TAJNÉ HESLO NEŘÁDU!“ vztekal se Garry. „NEJSME ČLENI!“ „Aha,“ zamračil se Urquell. „To bych vám asi o Neřádu asi neměl nic říkat. A asi vás budu muset zabít.“ „Uklidni se, Urinusi,“ vynořil se ze škvíry za ozdobným sloupem další člověk. „Profesore Lotkiene?“ hlesl překvapeně Garry. „Vy jste tu taky?“ Hormona se na Lotkiena pátravě zadívala. „Co to má znamenat? Nějaký sraz učitelů obrany proti švindlování?“ „Omlouvám se, že jdu pozdě,“ vyplížil se z úkrytu za sloupem shrbený muž v brýlích. „Ani jsem tu vlastně dneska neměl být. Mám jen vyzvednout ty tajné složky o Hybridovi a odvézt je do…“ „Profesore Pop-Arte?“ vyskočila Hormona. „Vy jste se přece zbláznil! Ztratil jste paměť!“ „Jen jsem to předstíral, abych se mohl v klidu věnovat práci pro Neřád,“ odtušil klidně Slávoslav Pop-Art. „A DOST!“ umlčel je Garry. „VŠICHNI VYPADNĚTE! MĚL JSEM SE TU SEJÍT SE SIRÉNUSEM!“ Přes sekretariát se ozvalo slabé zahoukání. „Nebyl to…“ znejistěl Von. „Neměli bychom utéct?“ „To byla sova pálená,“ řekl Lotkien. Houkání zesílilo. „A tohle?“ „Sýc rousný,“ odpověděl zase Pop-Art. Houkání zaznělo potřetí. Tentokrát hluboké a přerušované. „A teď výr,“ usmál se Urquell. „Ten je pěkně vzácný.“ „Vážně si myslíte, že Ten a Onen umí rozeznat houkání puštíka od parníku?“ vytrhla je z ornitologického zamyšlení Hormona. „Neměli bychom zmizet?“ „Dobrý nápad,“ přikývl Lotkien, popadl ještě dvě složky ze stolu a rozeběhl se do tajné chodby za sloupem. Urquell a Pop-Art ho bez váhání následovali. Tiché cvaknutí jim dalo na vědomí, že chodba do Flekova domu se za nimi zamkla. Garry, Von a Hormona se rychle otočili a utíkali přes sekretariát pryč. Ve dveřích už ale někdo stál. „Sraz učitelů obrany proti švindlování? Frk! To bych tu asi neměla chybět.“ „Jsme bezpečnostní tým z ministerstva, paní ředitelko,“ zasalutovala Hormona, která se vzpamatovala jako první. „Podařilo se nám otevřít ředitelnu! Teď jsme to tu procházeli a kontrolovali, jestli to tu není zamořené.“ „Ale je to tu absolutně bezpečné,“ pokynul jí Garry, aby vstoupila dál. „Výborná práce, frk!“ zamnula si ruce Bumbrlíková. „Postarám se, aby vás povýšili! Ti předchozí nekňubové si s tím vůbec nevěděli rady. Vaše jména?“ „Von… au! Von! Sakra, nech toho!“ „Omlouvám se,“ ukláněla se Hormona. „To je Vondráček Josef. A já se jmenuju… Safetová. Heřmína Safetová.“ „A já jsem plukovník Pokorný,“ podal jí ruku Garry. „Velitel zásahové jednotky. Bylo mi potěšením!“ Bratrská návštěva Otevření Trumpálovy pracovny Bumbrlíkovou notně zaměstnalo, takže v následujících dnech a týdnech téměř neměla čas chodit na inspekce do jiných hodin, špehovat po chodbách nebo se starat o pořádek a bezpečnost na škole, jak to vzletně označoval Cracko Malejfuj. Na chodbách školy tak začal panovat, mírně řečeno, naprostý zmatek, přiživovaný tím, že učitelský sbor se nijak nenamáhal proti čemukoli zasáhnout, protože to nijak nesouviselo s předměty, za jejichž výuku byli placeni. Proti různým výtržnostem, výbuchům, ztrátám třídních knih, rozbitým oknům, pozvraceným dveřím učeben nebo počmáraným zdem tak bojoval pouze školník Plyš se soudružkou Vopičkovou a příslušníci Pomocné stráže Mercedes Bumbrlíkové, která však přes všechny náborové akce čítala pouze čtyři členy – Cracka Malejfuje, Řehoře Hnoje, Vítka Svraba a Milenu Buďstřídavou. Z toho Řehoř Hnůj a Vítek Svrab byli jakožto členové zmizeluzelského fotbalového týmu stále nezvěstní, takže ani Cracko Malejfuj si nedovoloval tolik, co obvykle. V této anarchistické atmosféře se měl konat nejočekávanější zápas jarní poloviny fotbalové ligy. Poslední dubnový víkend se nejprve v sobotu střetl Peklospár s Brzybolem. Diváci překvapeně sledovali vítězství Peklospáru v poměru 3:1, ale řekněme si na rovinu, stejně překvapeně by diváci sledovali i vítězství Brzybolu. V neděli v 11:00 přišel čas výkopu zápasu mezi Zmizeluzlem a Poblilvírem. Přestože Zmizeluzel nastupoval ve značně improvizované sestavě, protože z podzimní soupisky byl k dispozici pouze Cracko Malejfuj, málokdo z poblilvírských fanoušků si troufal doufat ve vítězství, a to zejména vzhledem k zoufalým brankářským výkonům Vona Vlezlýho. „Horší už to být nemůže,“ přemítal pochmurně Von, když čekal na okraji hřiště, až je pořadatel vyvolá na hřiště. „Nemáme co ztratit, co říkáte?“ „Čest?“ navrhl Garry. „Víš,“ obrátila se na Garryho Hormona, když se po Vonovu odchodu na hřiště odebrali na tribunu, „řekla bych, že si Von možná povede líp, když předal kapitánskou pásku Támhleté. Dobře ví, že by ho Támhleta v šatně zabila, kdyby pustil nějaký zbytečný gól.“ Minula je právě Hanka Hatebadová, která měla na hlavě něco, co se podobalo živému tchořovi. Oddechli si, když zjistili, že je to jen mrtvý tchoř. „Jestli dneska nevyhraje Peklospár, tak se zabiju,“ zahučela Hanka. „Peklospár hrál včera,“ upozornil ji jemně Garry. „A vyhrál.“ „Cože?“ popotáhla Hanka. „Peklospár vyhrál a já to neviděla? Já nechci žít.“ Hormona ji zachytila v poslední chvíli, když se Hanka pokusila vrhnout přes zábradlí. Pokud jste nebyli emo, byl jinak příjemný a krásný den. Jarní slunce zalévalo hřiště a vanul slabý teplý větřík. Celkový dojem kazili jen zmizeluzelští, kteří na protější tribuně spustili svůj posměšný chorál: Kdo by se Vlezlýho bál, neumí hrát fotba-al… „Garry, Hormono!“ ohlušil je najednou chraptivý hlas a omráčil puch samohonky. Garry se ohlédl a spatřil, jak se za ně protlačil Hybrid. Řada studentů v bezvědomí vedoucí od severu mu napověděla, kudy k nim přišel. „Poslyšte,“ šeptal tak, že to slyšela dokonce jen půlka tribuny, „nemohli byste se na chvilku zdejchnout za mnou? Všichni teď čučej na zápas, tak to nebude tak nápadný!“ „A nepočkalo by to, Hybride?“ namítl Garry a sledoval upřeně hru. „GÓOOL! TÁMHLETA DALA GÓL! SUNDEJ SI DRES! SUNDEJ SI DRES!“ „To by teda nepočkalo,“ čapl ho Hybrid za předloktí. „Musí to bejt teď, Garry. Dokuď se všichni dívaj jinam,“ ignoroval Hybrid desítky studentů, kteří sledovali jejich rozhovor. Hormona se konečně na Hybrida pořádně podívala. Z nosu mu kapala krev a kolem očí měl modřiny. Ruku měl zafačovanou a nohavice měl ještě špinavější a roztrhanější než normálně. „Pojď,“ pobídla Garryho. „Ale…“ bránil se Garry. „Vždyť… GÓL! DALŠÍ GÓL! TÁMHLETA DO TOHO!“ „Sem vám za to voběma vděčnej,“ usmál se na ně Hybrid, když odtáhli Garryho do hájenky. „Snad si nikdo nevšim, že jdem pryč.“ „Vždyť jsme šli po špičkách,“ odtušila Hormona. „A Bumbrlíková pořád čenichá v Trumpálově kanceláři.“ V Hybridovi hrklo tak, až se roztřásly hrnečky na stole. „Neboj, tvoje spisy stihl odvézt Slávoslav Pop-Art.“ „A co PS MB?“ napadlo ještě Hybrida, který nasadil výraz naznačující, že o žádných tajných spisech nic neví a jméno Slávoslava Pop-Arta slyší poprvé v životě. „Malejfuj hraje a Buďstřídavá se líbala za šatnami s Rohanem Dejvícem,“ uklidňovala ho Hormona. „S ROHANEM DEJVÍCEM? ALE TEN JE PŘECE Z PEKLOSPÁRU!“ „A Milena Buďstřídavá je ze Zmizeluzlu. A co?“ „S DEJVÍCEM SI PŘECE ZAČALA BROWNIE!“ „Kdo měl něco s Brownie, ten si nemůže začít s někým jiným?“ divila se Hormona. „V takovém případě bychom tady měli klášterní školu. Takovou… no… trochu zvláštní klášterní školu.“ „Deme,“ přerušil je Hybrid. „Máme semdesát pět minut, než skončí zápas.“ „Jdeme?“ znejistěl Garry, když Hybrid otevřel dveře vedoucí do lesa. „Kam?“ „Do lesa,“ zabručel Hybrid a sejmul z háku na stěně kuši. „Do lesa?“ zaváhala Hormona. „Proč máš tu zbraň, Hybride?“ „Klid, děvenko,“ zasmál se Hybrid. „Není nabitá!“ „No právě,“ zamračil se Garry. „Proč tu zbraň máš?“ „Myslíte, že nějakej medvěd nebo vlkodlak pozná, že ta kuše nejni nabitá?“ „Lotkien by to asi poznal,“ usoudil Garry. Vkročili mezi stromy a stoupali pomalu do kopce. Za chvíli byli tak unavení, že se sotva plazili, ale nakonec se jim podařilo dosáhnout nejvyššího bodu trasy. „Teď už je to jenom asi půl kiláku tudy,“ ukázal Hybrid sotva znatelnou pěšinu mezi vzrostlými smrky. „Co?“ „Pomníček Anežky Hrůzový,“ zašklebil se Hybrid. „Tady někoho zabili?“ rozhlédl se ustrašeně Garry. „Vážně by sis mohl něco přečíst o dějinách polenské školy, Garry,“ povzdechla si Hormona. „Tady v lese byla v roce 1899 zavražděná Anežka Hrůzová, švadlena z Věžničky.“ „No a co?“ „Z její vraždy byl obviněn Leopold Hilsner, místní židovský mladík, povaleč a mimo jiné taky karbaník a student naší školy,“ vysvětlovala Hormona. „Asi ne nejlepší, když mu tehdy bylo už dvaadvacet, ale to – naštěstí i pro tebe – není zločin.“ „Jo, tahle vražda,“ rozvzpomněl se Garry. „No a co?“ „Tenhle případ dost podkopal důvěru karbaníků k běžným lidem,“ pokračovala. „Karbanické společenství se po té události uzavřelo do sebe. Spousta pout mezi karbaníky a nekarbaníky se zpřetrhala.“ „No a co?“ „Já nevím, ale asi to bude nějak důležité, když nás tam Hybrid vede!“ „Co?“ otočil se na ně Hybrid. „Tam já vás vůbec nevedu,“ odbočil do nízkých smrčků vpravo. Po pár minutách dorazili k lesnické boudě. Hybrid na ni zaklepal tajný kód, který se sestával ze dvou důrazných zabušení oddělených dlouhou pauzou. „Seš tam, Griotusi?“ přiložil ucho na stěnu chatky. „Griotus je tady?“ divil se Garry. Hybrid vylekaně zvedl hlavu od boudy. „Jak…. jak víte vo Griotusovi? To je tajný!“ „Vždyť jsi mi to všechno vykládal už v listopadu,“ připomněl mu Garry. „Že jsi na své misi v severních Čechách potkal Griotuse, že jste oba výsledky vojenských experimentů, že Griotus nemá kam jít a…“ „Tos byl ty?“ zahleděl se na něj Hybrid. „Aha, myslel jsem, že to byl Malejfuj.“ „MALEJFUJ!“ vykřikl Garry. „TY PROZRAZUJEŠ JEN TAK TAJNÉ VĚCI MALEJFUJOVI?“ „Jen, když jsem vopilej,“ poškrábal se Hybrid v plnovousu. „Nebo střízlivej. Já vlastně ani nevim, jak to funguje.“ Garry se pokusil nahlédnout škvírou mezi prkny dovnitř, ale viděl jen tmu. „Stejně už jsme Griotuse viděli. Dokonce jsme s ním i mluvili, o Vánocích na Rysí boudě.“ „Jo, jenže… vod tý doby se trochu změnil,“ zamračil se Hybrid a znovu zaklepal na chatku. „To taky víme,“ řekl Garry. „Když jsme s ním mluvili, byl oblečený, učesaný a mluvil v souvislých větách.“ „Mohl by sis z něj vzít příklad,“ dodala Hormona. „Hm… no,“ zakoulel očima Hybrid. „Tak to právě už tak ouplně neplatí. To je právě ta potíž, kvůlivá který sem vás zavolal… nějak… nerozumim tomu, ale ať už Griotus pije nebo ne, tak,“ Hybrid se hlasitě vysmrkal. „Je teď hrozně agresorní, no dyť to sami vidíte,“ ukázal na svoje zranění. „A od nás chceš jakou pomoc?“ znejistěl Garry a opatrně poodstoupil od lesnické boudy. A dobře udělal, protože stěna se najednou začala otřásat, jak do ní někdo zevnitř bušil pěstí. „Uáááá!“ „Klid, je přivázanej,“ zadržel ho Hybrid. Z chaty se ozval kovový zvuk praskajícího řetězu. „Nebo aspoň byl.“ Garry a Hormona si vyměnili nešťastné pohledy. „To je od tebe moc hezké, že jsi nám o Griotusovi řekl, Hybride,“ řekla nakonec Hormona. „Aspoň víme, že se téhle části lesa máme raději vyhýbat.“ „Vyhejbat?“ vyhrkl Hybrid. „No, to pude asi dost těžko, chtěl sem vás totiž poprosit… no… někdo se vo něj přece musí starat, až tady nebudu!“ „Když trochu omezíš pití, nebo možná nepití, tak tady snad ještě pár let vydržíš, ne?“ usmála se Hormona. „Uáááá!“ Griotus kopl do dveří a panty povážlivě povolily. „Tak sem to nemyslel, my hybridové sme skoro nesmrtelný, nás jen tak něco nepoloží,“ obrátil se k Hormoně Hybrid. „Ale s Bumbrlíkovou člověk… a ani já… neví dne ani hodiny, kdy si bude muset sbalit kufry.“ „Vždyť jsi přece říkal, že ať se stane cokoli, budeš tady okopávat dýně i další rok!“ vyčetl mu Garry. „Slíbils mi to!“ „Však sem eště furt tady,“ pohladil je po vlasech, až jim málem utrhl hlavy. „Ale musim myslet na zadní vrátka. Nebojte se, stačí sem vždycky zaskočit tak jednou za tejden, přinýst nějaký jídlo, vykydat mu chatku…“ Garry se zakuckal. „Nesmíš se nechat vyhodit, Hybride!“ vyjekl. „Asi byste se s nim měli pozdravit, aby kdyžtak nebyl překvapenej,“ zalovil Hybrid v kapse pro klíč. Okamžitě uskočili do ostružin. „Klid, jen si vás vočuchá, možná volízne a bude to dobrý. Hlavně žádný prudký pohyby!“ řekl ještě a zarachotil klíčem v zámku. Dveře chatky se okamžitě rozletěly. Ven vyšel elegantní vousáč v béžovém obleku s květinou v klopě. „Dobrý den,“ pozdravil je. Pak se podíval na Hybrida a oba se rozchechtali tak, že to muselo být slyšet přinejmenším ve Velkém Meziříčí. „Voni na to fakt skočili, já padnu!“ plácal se Hybrid do kolen. „Prý vykydat chatku!“ svíjel se smíchy Griotus. „Vočuchá! Vo… vo… volízne!“ Hormona zaraženě mlčela a raději zacpala pusu i Garrymu, protože si uvědomovala, že urážet muže se sklonem k alkoholismu, kteří měří dohromady téměř pět metrů a mají sílu jako dospělý slon, by se nemuselo úplně vyplatit. „To se vám moc povedlo,“ řekla nakonec. „A co ty modřiny, Hybride?“ mračil se Garry. „Ty mám vod kasourů, Garry,“ zvážněl Hybrid. „Zkoušel sem je znova vochočit, ale nějak s tim nesouhlasej. Podívej,“ ukázal mu krvavý šrám na ruce, „tohle je vod Nametala!“ „Každopádně, chtěli jsme vás s Rumeusem poprosit,“ otočil se k nim s úsměvem Griotus, když se do sytosti vysmál, „jestli byste sem za mnou nemohli občas zaskočit. Samozřejmě, jídlo mi nosit nemusíte, ani… vykydat chatku,“ utřel si slzy v oku, „ale potřebuju společnost. Aby mě to netáhlo do hospody, potřebuju čas od času nějaký inteligentní rozhovor.“ „A kdo vám ho obstarával doteď?“ přejížděla Hormona zmateně zrakem mezi Griotusem a Rumeusem. „Profesor Grape.“ „COŽE?“ vyprskl Garry. „Bohužel sem před pár týdny přestal docházet. Domníval se, že bych měl raději zmizet někam daleko,“ zamračil se Griotus. „Zatímco my s Rumeusem jsme se dohodli, že mi zkusí získat nějaké klidné místo na škole.“ Garry si vybavil vzkaz, který po něm Grape Hybridovi posílal. Jeho snažení je beznadějné, měl by od něj raději upustit. „Klidné místo? Na Střední škole karbanu a hazardu v Polné?“ podívala se na Griotuse nevěřícně Hormona. „Pracoval jsem jako vyhazovač pro ruskou mafii,“ řekl Griotus. „Klidné místo je pro mě v zásadě cokoli.“ „Na Střední škole karbanu a hazardu v Polné?“ zopakovala Hormona. … Když se rozloučili, Garry a Hormona pospíchali k hradu. Když procházeli Hybridovou hájenkou, udeřil je do uší radostný chorál. Vlezlej je náš král! Vlezlej je náš král! „To mi ani neříkej, že jsme to prohráli!“ chytil se za hlavu Garry. „Vždyť jsme vedli 2:0!“ Otráveně zamířili k hřišti. „Počkej,“ zarazil Garry Hormonu, která chtěla proklouznout co nejrychleji na ubytovnu. „Poslouchej!“ Každý se Vlezlýho bál, ten umí hrát fotba-al Poblilvírem zní chorál: Vlezlej je náš král! „Cože?“ zarazila se Hormona. „To přece…“ „My jsme vyhráli!“ ukázal Garry na hřiště, kde slavila skupinka v modrobílých poblilvírských dresech. Ovládá ho nízký chtíč, přesto chytí každý míč, k vítězství nás vede dál, Vlezlej je náš král! „GARRY! HORMONO!“ všiml si jich Von v nejvyšší fázi letu, jak ho spoluhráči vyhazovali do vzduchu. „Vyhráli jsme! Jsme mistři!“ „No, technicky vzato potřebujeme k vítězství v lize ještě porazit Peklospár,“ opravil ho Garry, ale Von ho neslyšel. „Nebo doufat, že Zmizeluzel prohraje i s Brzybolem. Pak by náš výsledek s Peklospárem už nehrál roli.“ Po zápase Vonovo téměř orgastické opojení, že Poblilvíru pomohl získat pohár pro vítěze ligy (o jehož držiteli už před posledním kolem nikdo nepochyboval), bylo tak velké, že se druhý, třetí, čtvrtý ani pátý den nedokázal na nic soustředit. V jednom kuse jim vykládal jen o zápase. „Od té doby, co jsem pustil ten Malejfujův gól na 3:1, jsem si tolik nevěřil. Určitě jste si všimli, že i Zmizeluzel to dost nabudilo. Začali najednou bojovat o každý míč a dostali nás pod tlak. V 70. minutě se navíc Anetě Alzheimerové,“ zastyděl se na nepatrnou chvíli Von, „podařilo snížit na 3:2. A pak začalo peklo! Šla na mě jedna střela za druhou! Naše obrana vůbec nic nestíhala, ale mně se nějak podařilo všechno vychytat. Malejfuj si vzteky vyrval snad všechny vlasy, když jsem vytáhl jeho střelu na roh. To bylo v 89. minutě. Pak se nám podařilo asi dvě minuty zdržovat hádáním s Hookovou, ale nakonec se Malejfuj postavil k rohovému praporku. Poslal centr na vzdálenější tyč, kde stál nějaký zmizeluzelský prvák. Jak jsem to viděl, bylo mi jasné, že bude u míče hlavou dřív než já. Tak jsem neváhal a šlapákem jsem mu podrazil nohy. Penalta! Chápete to, třetí minuta nastavení a Zmizeluzel proti nám kopal penaltu! To je konec, říkal jsem si! Taková ostuda! Na penaltu šel samozřejmě Malejfuj. Asi půl minuty jsme na sebe zírali. Myslím, že jsem mu nahnal trochu strach,“ zapýřil se Von. „Stál před tím míčem snad celou věčnost a já mu celou dobu posílal v duchu signály: ‚Kopni to doleva! Kopni to doleva!“ „Nech mě hádat,“ přerušila to Hormona, která tu historku slyšela aspoň po patnácté. „On to kopnul doleva.“ „Přesně tak!“ rozesmál se Von. „Přímo mně do rukavic! Já vím, že jste to viděli, ale myslel jsem, že byste o tom rádi slyšeli taky z mého pohledu.“ „No,“ odkašlal si Garry, „víš, my to vlastně neviděli.“ „Neviděli?“ zamračil se Von. „Jakto?“ Hormona si povzdechla. „My jsme totiž byli… to… nechtěli jsme odejít, ale museli jsme!“ Von si je překvapeně prohlédl. „Vy jste byli… to? Spolu? To jste snad mohli počkat, až skončí zápas!“ „Pitomče!“ mrskla po něm Hormona učebnici pokeru. „Byli jsme za Hybridem! On totiž ubytoval v lese za hájenkou Griotuse a…“ „A Griotus zešílel!“ přerušil ji Garry. „Chová se zase jako neandrtálec! Je zarostlý, špinavý, Hybrid ho musel přivázat na řetěz!“ „Drží ho v takové malé lesnické chatce nahoře na kopci,“ doplňovala informace Hormona. „Pořád skučí a mlátí do stěn. Snad tu chatku nezboří, vypadá dost chatrně.“ „Proč… proč mi to říkáte?“ jektal Von. „Protože Hybrid chce, abychom za ním občas zašli a dělali mu společnost,“ vzlykla snad až příliš hraně Hormona, naštěstí ale stačilo ošálit jen bystrý úsudek Vona Vlezlýho. „Tak to se zbláznil!“ pištěl Von. „Přesně to si myslíme taky,“ přikyvovala Hormona. „Bohužel nás ale donutil, abychom mu to slíbili! Museli jsme přísahat na svou duši, psí uši a kočičí svědomí! Takový slib nemůžeš porušit!“ „To vás lituju,“ zabručel Von. „Já nic neslíbil.“ Hormona se poškrábala v rozcuchaných vlasech a omluvně se na Vona usmála. „Víš, já na to teď asi nebudu mít čas, když mě čeká za čtrnáct dní maturita. Tak jsme Hybridovi řekli, že tam s Garrym zajdeš ty.“ „Za čtrnáct dní?“ podivil se Garry. „A už ses začala učit, ty nesnesitelná šprtko?“ „Už jsem skončila,“ odtušila Hormona. „Teď si dám týden pauzu a pak si něco lehce zopakuju. Stejně tomu pořád nemůžu uvěřit,“ rozhlédla se smutně po společenské místnosti, „že by to už měl být konec. Že příští rok…“ Schovala obličej do dlaní a roztřásla se. „Udělej něco, než začne bulet,“ sykl Garry na Vona. „Já?“ odtáhl se Von. „Já se jí bojím!“ „Nebreč,“ zkusil to tedy Garry. „My ti občas napíšeme. Třeba na Vánoce. Aspoň ty první.“ Von sebral veškerou odvahu a připlížil se k Hormoně. Zhluboka se nadechl a opatrně ji pohladil po vlasech. „To bude dobrý,“ zahuhlal. Hormona se rozesmála a Von rychle ucukl a uskočil metr dozadu. „Vy jste na to fakt skočili!“ hýkala. „Vy jste si fakt mysleli, že jsem se rozbrečela?“ Garry se k ní naklonil a snad poprvé za čtyři roky studia se jí pořádně podíval do očí. „Ale ty jsi brečela!“ ukázal na ni prstem. „Máš je úplně rudé.“ „Nebrečela,“ trvala na svém Hormona a utřela si oči. „To je z hulení.“

 

---

Seznam kapitol 5. dílu:

1: Polibek pro Davida*2: Sezimovo náměstí 13*3: Nigrusův ehm řád *4: Vznešený a starobylý rod Fleků*5: Ministerstvo financí - sekce karetních her a hazardu - oddělení dohledu nad nezletilými karbaníky*6: Hanka Hatebadová*7: Celkem nic podstatného*8: Profesorka Bumbrlíková*9: Školní trest*10: Tamten a Slunečník*11: Polenská vrchní výchovná poradkyně*12: U Sedmi kulí*13: Trumpálova armáda*14: Piky a kříže*15: Noční můra*16: Ďábel na horách*17: Vánoce na konci světa*18: Bimbo v šachu*19: Věci neviděné i předvídané*20: Grapeova nejhorší vzpomínka*21: Kariérní poradna*22: Maturita*23: Dělostřelecká příprava*24: Pal!*25: To je vše, přátelé