4-II: Noc sedmá

Noc sedmá

Wů. Datum: 21. 7.

(strana 17)

Odbila půlnoc a fronta zájemkyň (ten Slovník se vážně hodí ]:->) nikde. Asi jsem měl info vyhlásit táborovým rozhlasem nebo rozdávat letáky na koupališti… Ale proč se mám o všechno starat já? Copak je to tak těžké, proplížit se sem z dívčího tábora? Vždyť jsou to jen dva příkopy, pár ostnatých drátů, výběh se psy, ale ten se dá snadno obejít, pár nastražených pastí a… počkat, přišla mi zpráva! :-)

Ach jo, to byla Hormona: „Uz jsi vylustil druhy ukol, posuku?“ Asi je zase zhulená a plete si mě s Woodym.

…

Během příštích dvou hodin dorazila jen Aneta Alzheimerová, která ale zjevně zabloudila, protože marně hledala svoji chatku, a Klára Čistovodová, která ale nebyla při smyslech ani podle Garryho nízkých měřítek, protože se ho pořád vyptávala, jestli už sestavil nějaké létající kolo, a jestli by jí s tím nemohl pomoct.

Garry zklamaně strhl plakát konkurzu, a jelikož do startu druhého úkolu zbývalo už jen několik hodin, usoudil, že by se mohl podívat celé věci na kloub. Nezbylo mu než zalovit rukou pod postel pro Igorův ztracený papírek – obezřetně se přitom vyhýbal všem nástrahám, jako byly nedojedené kousky pizzy, mokré plavky, pár zmuchlaných stránek Betlu, jeho špinavé ponožky (bože, chraň!) nebo Vonovy špinavé ponožky (mocnější bože, chraň!). Snažil se usilovně nemyslet na to, že v horším případě tam někde musejí být i špinavé trenky.[1]

Papír naštěstí nebyl daleko, takže už po pár minutách si přečetl, že k úspěšnému vyřešení záhady je potřeba maketu jaderné hlavice otevřít pod vodou (nestačí ve sprše!), počkat, až se siréna vypne, a teprve potom sáhnout dovnitř pro klíč.

…

Když stál asi dvacet minut ve studené vodě rybníka a siréna stále nechtěla utichnout, i když nad hladinu naštěstí pronikalo jen ztlumené hučení, začal Igora proklínat. A když konečně vyhasla a Garry nedočkavě hrábl dovnitř, začal ho proklínat mnohem ostřejšími výrazy.

Vytáhl ruce nad hladinu a spatřil šedobílou hmotu, která kdysi nepochybně byla pokresleným papírem. Pokusil se ji ještě rozložit, ale nenávratně se mu rozpadla v dlaních a kousky rozmoklého nákresu popadaly zpátky do rybníka. A na topole podle skal zelený mužík zatleskal.

Nebyl by to ale Garry Poker, kdyby ho odradil první neúspěch. Dobře, pořád by to byl Garry Poker, ale rozhodně by nebyl tak spokojený sám se sebou. Nebo snad i byl, každopádně teď dostal nápad, jak celou situaci zachránit. ‚Někdo z poroty přece musí mít zadání u sebe!‘ uvědomil si. Stačí se vplížit do správcovské budovy, vloupat se do ložnice některého z porotců, nevzbudit ho, najít podklady ke druhému úkolu… a je to! Proč na to nepřišel dřív?

Popadl teď už nepotřebnou hlavici, vylétl z vody, přehodil přes sebe akorát svůj oblíbený nepromokavý plášť a pospíchal k budově. Proklouzl dovnitř, kde ale brzy narazil na první problém: dveře ke schodišti do patra, kde byly hostinské pokoje, se zamykaly. Už chtěl vyrazit skleněnou tabulku loktem, když se na schodech rozsvítilo světlo. Garry se rychle ukryl za příhodně umístěnou skříňku a dveře se otevřely.

„Nebudu přece zamykat, když jdu jen na záchod,“ zaslechl, jak si pro sebe povídá profesor Trumpál. „Posedím si tam tak deset minut a půjdu zase nahoru.“

To je moje šance, bylo hned jasné Garrymu a hned co zaslechl, že se ředitelův zažívací trakt dal do práce, vyplížil se nahoru. Pootevřené dveře a tlumené světlo lampičky mu napověděly, který pokoj bude Trumpálův. Kromě nepřehlédnutelného růžového zdobení a fialových kvítků kolem vchodu.

Už se chystal vkročit, když se ve světle mihl stín.

„Kde to jen může být?“ zaslechl někoho rozčíleně šeptat.

Couvnul od dveří, a pak kvapem vyběhl na mezipatro schodů vedoucích dál na půdu. Skrčil se za zábradlím a nenápadně vyhlížel, co se bude dít dál. Neznámý zloděj zřejmě zaslechl jeho kroky, protože Garry byl přesvědčen, že slyší skřípání otevíraného okna a po chvíli zadunění střechy přiléhající kůlny.

Pomalu nakročil zpátky na schody. V tom se začaly otevírat dveře přímo proti němu, takže v panice cukl zpátky a přikrčil se. Asi by se mu podařilo se schovat, ale z mokré ruky mu vyklouzl těžký kovový model nukleární hlavice a s několika zaduněními se skutálel přímo k růžovým zajíčkovým pantoflím paní Maršové-Melové.

„Co to má znamenat?“ zaječela, načež se začala rozsvěcet světla v ostatních místnostech.

Z pokoje naproti Trumpálovu vyhlédl rozespalý Ištván Károlyi s ochrannou síťkou na kníru. „Mi a fasz folyik itt??!“

Jeho vzezření Garryho natolik pobavilo, že se neudržel a rozchechtal se. Tím se ale bohužel prozradil a pohledy obou ředitelů konkurenčních škol ho provrtaly skrz naskrz.

„Pan ředitel se vás na něco ptal!“ udeřila na něj paní Maršová-Melová. „Tak co se tady… tomu jsem přesně nerozuměla… děje? Povídejte, Pokere!“

Garry si v duchu povzdechl. Ředitelka zdejší školy znala jeho jméno, což nebylo dobré znamení. Aspoň zkušenost získaná na školách všech stupňů mu napovídala, že lidé si ho málokdy pamatují v pozitivních souvislostech.[2]

„Nic,“ přitáhl si instinktivně plášť k tělu. „Vůbec nic.“

„Tak si to jděte dělat k sobě do chatky!“

„Čím jste to všichni posedlí?“ zajíkl se Garry. „Nejdřív Poš… pan Woody a teď…“

Přímo vedle Garryho se otevřely ve stěně téměř neviditelné dveře. „Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu zaslechl své jméno?“ usmíval se nevinně na všechny.

„Potuluje se tady jeden student!“ ukázal Károlyi na Garryho obviňujícím prstem.

„Ale to je přece Poker,“ konstatoval Pošuk Woody klidně.

Károlyi zavrčel vzteky: „To vidíme taky, ale i tak… nebo tím spíš tady nemá co dělat! Je to přece jeden ze soutěžících,“ zaskřípal nenávistně zuby. „Určitě sem přišel hledat nějaké vodítko k druhému úkolu! U Trumpála je otevřeno a svítí se tam!“

„Pro to určitě existuje nějaké jiné vysvětlení,“ zamrkal Pošuk Woody.

„Jiné možná, ale jiné pravdivé asi těžko,“ nedal se ředitel Károlyi. „Měli bychom ho do rána zavřít pod zámek, aby si nemohl pomoct žádnými švindly! Bůh ví, co tady ukradl.“

Alan Woody se zamračil. „Dokud jsem správcem tohoto tábora já, tak se tady nikdo zamykat nebude. Pan Poker sem určitě nepřišel slídit, protože mi po večeři říkal, že už ví, jak to vzít do ruky! Viďte, Pokere?“

„Hm,“ zamumlal Garry a začal se schod po schodu nenápadně přemisťovat dolů.

„A co tady teda dělá ta raketa?“ zajímala se ještě profesorka Maršová-Melová. „Tu má náhodou s sebou?“

„Řekl bych, že pan Poker nám ji jen přišel vrátit, když už má s druhým úkolem jasno,“ ozval se Alan Woody. „Že je to tak, Pokere?“

„Ano!“ vyhrkl Garry a pomalu se protáhl kolem ohybu schodiště.

„Vidíte, je to bystrý chlapec,“ poplácal ho Woody po zádech. „Neuvažoval jste o tom, že byste se v budoucnu stal bystrokartem, Pokere?“

„Ne… co to je?“

„Ať teda aspoň ukáže, co schovává pod tím pláštěm!“ vykřikl ještě Károlyi. „Určitě tu něco ukradl a snaží se to propašovat pryč!“

„To mi nepřijde jako dobrý nápad,“ bránil se Garry. „Viděli byste víc, než chcete. Protože… víte… já jsem se sem šel mimo jiné sprchovat…“

„Ve tři v noci?“

„…ve tři v noci. Proč se tomu pokaždé všichni diví?“

„Vy už jste tu byl v noci víckrát?“ zbystřil Ištván Károlyi.

„Ne,“ zapřel okamžitě Garry. „Šel jsem se sprchovat, takže mám na sobě jenom tento župan,“ poklepal na klopy svého pláště. „A když říkám jenom župan, tak myslím opravdu jenom župan.“

„Tohle je župan?“ ohrnula nos paní Maršová-Melová.

Najednou se otevřely poslední dveře a z nich vyšel ke Garryho překvapení Tamten Vlezlej.

„T… ty?“ vykoktal Garry udiveně.

„Já,“ přikývl Vlezlejch šestnáctý syn a hrdě zvedl bradu. „Pan Skroun musel náhle odjet a já ho tu plně zastupuji.“

„Vy zastupujete Baldyho Skrouna? Jak to, že o tom nic nevíme?!“ zamračila se Maršová-Melová a všichni obrátili svůj zrak na Tamtoho Vlezlýho.

„Mám tu… někde… plnou moč. Teda moc,“ soukal ze sebe Tamten zaraženě a Károlyi se na něj mračil tak, že mu neuvěří, ani kdyby byla desetkrát ověřená a ještě s úředním razítkem z ministerstva.

Garry pochopil situaci tak rychle, že hned jak mu Alan Woody uštědřil štulec pod žebra, neváhal a upaloval pryč, co mu síly stačily. Když se do dřevěného obložení schodiště zabodla Károlyiho vrhací dýka, byl už dávno pryč.

„Možná se mi to jenom zdá,“ sestoupil o pár okamžiků později s půdy správcovské budovy Australus Grape a přejel pohledem celou skupinku, „ale v tomhle má určitě prsty Poker!“

Deník s nějakým vtipným jménem. Datum: Každý den se nějakým honosí.

(strana 31)

Samozřejmě, kdo jiný by v tom také měl prsty. Ale snad každá organická hmota, která by sešla dolů a viděla rozšroubovanou raketu, pootevřené dveře k Trumpálovi a nechápavé tváře přihlížejících, by si dala dohromady dvě a dvě, jako jsem to udělal já.

Pošuk Woody se trochu rozčiloval, co jsem dělal pod střechou „jeho“ domu, ale nic naplat: mám nezadatelné právo chodit po škole potmě na číhanou. I tehdy, když v žádné škole nejsme. Krom toho, v chatce s Hybridem by neusnul ani hluchý bezhlavý rytíř.

A hlavně: než tam začal čmuchat Poker, byla ta půda taková výborná skrýš před slečnou Smutnou, která mi neustále nadbíhá – od toho neblahého incidentu, o jehož podrobnostech se nebudu rozepisovat, vzhledem k tomu, jak jsem byl informován o své budoucnosti. Nebylo by úplně nejlepší, kdyby to pak někdo našel. Asi jsem raději neměl psát vůbec nic.

…

Když se Garry přiřítil do tábora, hned u brány málem vrazil do Nory Nguyenové. Aby se jí vyhnul, uskočil doleva, kde se naneštěstí nacházel šípkový keř, a jak Garry zjistil poté, co propadl větvemi, na štěrkovém podloží.

„Jsi v pořádku?“ sehnula se k němu Nora starostlivě.

Garry otevřel oči a spatřil rozmazanou tvář sklánějícího se anděla. „Samozřejmě,“ bolestivě nasměroval roztržené rty do úsměvu. „Já totiž… nemysli si, že bych upadl… já… chtěl jsem se tě řečí těla zeptat, jestli bys nešla se mnou na sobotní diskotéku?“

„Ten šílený skok do křoví měl představovat tanec?“ rozesmála se Nora.

„Ten šílený skok do křoví měl naznačit, co bychom mohli dělat potom,“ zablesklo se Garrymu v očích.

Nora se zatvářila nechápavě: „Skočili z okna?“

„Skočili do křoví! Takže jsme domluveni?“

„No, já už tam jdu s někým jiným,“ odbyla ho. „S Igorem.“

Garry mávl rukou. „On se s tím nějak srovná.“

„Ale já s ním chodím, víš,“ trvala Nora na svém.

„Tak se rozejdete, to je toho, Doro.“

Po tomto oslovení začala rudnout vzteky. „Jmenuju se Nora!“

„É… já vím, já jsem se…“ rozhlédl se a praštil vší silou hlavou o kmínek šípku, „phaštil do dosu, takže bluvíb tchochu desrozubiteldě. Takže to možná znělo jako Dora, ale já přece dobře vím, že se jmenuješ Nora Ng…“

„Ano?“

„Ng…ano…vá?“ hádal Garry, ale to už Nora Nguyenová kráčela nejkratší asfaltkou pryč.

Další osobou, kterou pro její černé vlasy téměř přehlédl, byla Petra Smutná, pospíchající od učitelské chatičky. Tentokrát se to obešlo bez zranění.

„Co ty tady děláš?“ všiml si krabičky v její ruce.

Petra ukázala rukou na dveře. „Šla jsem sem napsat ‚MILUJU VÁS, PANE PROFESORE. VÁŠ GARRY POKER.“

„Opakovaný vtip není vtipem,“ zafuněl Garry. „A tohle navíc nebyl vtip ani na poprvé.“

„Když myslíš. A co ty se tady poflakuješ po večerce?“

„Pro Garrycoma Pokernovu je večerka jen výzvou k akci,“ zadeklamoval Garry. „Tak mě napadá: Nešla bys se mnou na sobotní diskotéku?“

„Ne,“ řekla rozhodně.

„Ne, které znamená ano, nebo ne, které znamená opravdu ne?“ ujišťoval se ještě Garry.

„Jak to říct, abys tomu rozuměl,“ zamyslela se Petra. „Co takhle? Radši bych tam šla s Grapem než s tebou.“

„To zní jako opravdu opravdu opravdu opravdu opravdu ne,“ zamračil se a uražen zmizel do tmy.

Když se pak došoural k chatce, podivil se, kolik lidí a dalších bytostí touží po jeho přítomnosti. Nejdřív Bloody, která přinesla hned dva dopisy. První, jak očekával, od Sirénuse Fleka, druhý, označený smolnou pečetí, přišel od Pana Vlezlýho. Garry se ušklíbl. Domyslel si, že mu právě bylo doručeno oznámení o tom, že získal půlku Brajglu a Támhletu za ženu, aniž předtím musel udělat to nejdůležitější. Usoudil, že zcela postačí přečíst si oba dopisy zítra a složil si je do kapsy.

Bloody pak byla obratem zapůjčena Tomu a Onomu, kteří jí hned nasadili vodítko a pospíchali s potutelným úsměvem pryč. Garry zaznamenal výraznou pozitivní změnu v druhové a pohlavní skladbě přítomných a zašklebil se ještě potutelněji.

„Proboha, co s ní budou dělat?“ vypískla Brownie Levandulová, která vedla nejpočetnější hlouček Garryho návštěvníků.

„Doufám, že potřebují jen poslat nějakou poštu,“ odtušil Garry. „A čemu vděčím za vaši sladkou přítomnost?“ Snažil se při tom ignorovat citoslovce znechucení, pocházející od poslední skupinky na verandě.

„Au!“ pokusila se Pasta smyslně se kousnout do rtu.

Brownie raději jen pohodila vlasy. „Myslely jsme… už víš, s kým jdeš v sobotu na tu diskotéku?“

„Zatím vím, s kým nejdu,“ řekl Garry trpce. „Ale rád si zatančím s každým… tedy s každou. Z vás,“ dodal ještě, když předchozí věta nevyvolala tak nadšené reakce, jak očekával.

„Tančit můžeš samozřejmě, s kým chceš, Garry,“ postavila se Brownie tak, aby mu podstatně zúžila výhled na ostatní, a přejela mu prstem po tričku, „ale s kým si připravíš zahajovací vystoupení?“

„Jaké vystoupení?“ hlesl Garry, který vnímal zprávu o diskotéce stejně pečlivě, jako by šlo o zadání písemky z rozdávání a míchání.

„Každý ze šampionů si musí v rámci zahajovacího programu připravit…“ začala vysvětlovat ze stínu Hormona automaticky, jak zaslechla otázku, ale pak jen mávla rukou nebo něčím podobným, co šlo za aktuálních světelných podmínek jen těžko rozlišit.

Brownie po ní (nebo někam poblíž) vrhla nenávistný pohled. „Každý šampion si musí v rámci zahajovacího programu připravit krátké číslo.“

„Hm, takže jedenáct milionů devět set čtyřicet šest tisíc pět set osmdesát sedm asi nepřichází v úvahu, co?“ zasmál se Garry.

„Cože?“ zamrkala Palma. „Jakých jedenáct milionů devět… a něco?“

„No. Jestli si mám připravit krátké číslo, tak… třeba taková trojka by byla určitě lepší… No nic, to byl vtip, zapomeňte na to,“ povzdechl si.

„Taneční číslo,“ řekla důrazně Brownie. „Máš si někoho vybrat a vymyslet společnou cholerografii, hlupáčku.“

„Choreografii, hlupačko,“ zabručel si stín sám pro sebe.

„Máš štěstí, že nejsem choreik, nebo jak se to podle tebe nejspíš řekne,“ odfrkla si Brownie a Palma s Pastou se zachichotaly.

Garry znejistěl. „Takže jste za mnou přišly s nabídkou kvalitního…“

„Tance!“ vypískla Palma nadšeně a obě dvojčata přistoupila blíž a pokusila se urvat vedle Brownie trochu místa na slunci – nebo s ohledem na trvající noc spíše na měsíci.

„Ach,“ polkl Garry. „Takže si mám vybrat jednu z vás, a ta se mnou bude předvádět nějaké šaškárny na sobotní diskotéce?“ ujišťoval se, jestli celé situaci rozumí správně.

„Přesně tak. Třeba tu, která ti z nás tří připadá nejoriginálnější a nejmíň podobná těm ostatním,“ vyprsila se Brownie.

Garry nepřítomně přikývl, i když rozhodnutý vůbec nebyl, protože právě porovnával partie, které se na pohled zas až tolik nelišily. „A co tam budeme předvádět?“ zeptal se nakonec, aby řeč nestála. „Má některá z vás nějaký nápad?“

„Já mám nápad,“ rozjasnila se tvář Pasty Patlalové. „Co bys řekl na skupinový…“

„Ano!“

„…tanec?!“

…

„A co vy tady?“ obrátil se Garry na Hormonu a Vona, když se zpravodajkyně agentury LPP vytratily.

„Já tady bydlím,“ ujistil se Von pohledem na číslo chatky. „Nastěhoval jsem se zpátky už v úterý.“

„Já tady nebydlím,“ navázala plynule Hormona. „Šla jsem jen náhodou kolem a Von mě pozval dál.“

„Takže jdete na diskotéku spolu?“ zajímal se Garry.

„Ne!“ vykřikli dvouhlasně.

„Tak s kým?“

„Můžeš hádat, ale rozhodně s někým jiným,“ ohrnula ret Hormona.

Von dal Garrymu nenápadným posunkem najevo, že je přesvědčen, že si Hormona vymýšlí.

„A kdo to teda je?“ vyzvídal Garry. „Chci jména, chci místa, chci data…“

 „Bude ti muset stačit informace, že je hezčí a chytřejší než Von.“

„Blíž už jsi to snad ani upřesnit nemohla,“ zvedl Garry oči v sloup. „Proboha, vždyť z takové detailní informace si snad můžu vypočítat i jeho rodné číslo! A co ty, Vone?“

„Já teda žádnou chytřejší, než je Hormona, asi neseženu,“ zamudroval Von, „ale nějaká hezčí bude určitě ještě volná.“

„Vůbec se mi nelíbil ten důraz na slově určitě!“ ohradila se Hormona.

„A proč tady teda sedíte jako dvě hrdličky?“ zakřenil se Garry. „Což mi připomíná, nevíte, jestli Irrita Hrdličková je pořád ještě…“

„Nevíme,“ utnula ho Hormona. „A čekáme tu, protože jsme si říkali, že jsi určitě právě zažil něco zajímavého a budeš to s námi chtít probrat!“

„Vaše tušení bylo samozřejmě správné,“ přisedl si a vylíčil jim svá dnešní fiasko. Jak zlikvidoval klíč ukrytý v raketě, jak se mu nepodařilo dostat do Trumpálovy ložnice a jak se na něj pak na chodbě všichni sesypali.

„Počkej, takže u Trumpála někdo něco hledal?“ divila se Hormona. „Kdo by si dovolil slídit v Trumpálově ložnici? Kromě tebe, Garry, a ty jsi – s prominutím – naprostý blb.“

„Nějaký jiný naprostý blb?“ navrhl Von.

Hormona zavrtěla hlavou. „Ty jsi byl přece celou dobu tady.“

„Grape?“ nadhodil Garry další možnost. „Může mi zachránit život, kolikrát chce, pomáhat mi, jak chce, pořád je to pro mě bezcharakterní křivák. A je proti mně zaujatý!“

„Což je pro něj určitě důvod, aby se vloupal k Trumpálovi,“ vzdychla odevzdaně Hormona. „Co třeba Pošuk?“

Garry zavrtěl hlavou. „Nesmysl, Pošuk byl u sebe, vyšel na chodbu hned potom. Navíc mě má zjevně rád. Nebýt jeho, tak mě snad Károlyi vykuchá a moje vnitřnosti pověsí do sklepa.“

„Ahapošuktěmárádtakžetonemohlbýtontojepěknápitomost,“ zabručela Hormona. „Co ti všechno řekl Pošuk pěkného?“

„Že bych se mohl stát bystrokartem,“ vzpomněl si Garry. „Nevíte, co to znamená?“

„Bystrokarti jsou pracovníci ministerstva, bojující proti švindlování v terénu,“ vysvětlil Von. „Je to ta nejvíc cool a sexy práce, kterou si dovede karbaník představit.“

„To nezní špatně,“ pokýval hlavou Garry. „Ale já chtěl být vždycky rozhodčím v extralize juniorek ve svlékacím pokeru.“

„Taková práce neexistuje!“ okřikla ho Hormona.

„Je vidět, že jsi nevyrostla v karbanickém světě. Samozřejmě, že existuje,“ zaslintal Von. „Mimochodem, šestnáct mých starších bratrů se o tu práci ucházelo. Ani jeden ji nedostal.“

„Jenom šestnáct? Myslel jsem, že máš devatenáct starších bratrů.“

„Ten a Onen teprve skončili školu, takže si ještě nepodávali přihlášku. A Nopřecetadyten je gay,“ objasnil Von.

„Když už mluvíme o tvých bratrech,“ uvědomil si Garry další důležitou věc, „pan Skroun někam zmizel, aniž by o tom dal komukoli dalšímu z poroty vědět!“

„Pan Skroun není můj bratr,“ nechápal Von.

„A zastupuje ho tvůj bratr Tamten, to jsem zapomněl říct,“ dodal Garry.

„To je zvláštní,“ poškrábal se Von ve vlasech. „Proč by pana Skrouna, vedoucího oddělení, najednou zastupoval jeho řidič?“

„A ke všemu dost špatný řidič,“ přisadila si Hormona. „Byla jsem ráda, když jsme cestu do Berlína ve zdraví přežili.“

„Vždyť má tři zástupce, svého tajemníka, dva podtajemníky a sedm asistentů,“ pokračoval Von. „To skoro vypadá, že nechce, aby ministerstvo vědělo, že se vypařil.“

„Mnohem divnější ale je, že jsem pana Skrouna viděla, když jsem šla sem,“ dumala Hormona. „Mohlo to být krátce před tím, než jsi vlezl do správcovské budovy.“

„Cože?!“

„Schovával se v té vysoké trávě na druhé straně cesty, ale prozradily ho práskací kuličky.“

„Že by se tam vloupal Skroun?“ divil se Garry.

Von zase nesouhlasil. „To se mi moc nezdá. Co by hledal u Trumpála? Pan Skroun je přece jeden z nejznámějších bystrokartů! Je ale zase pravda, že jako bystrokart má legální přístup do obydlí každého karbaníka, takže…“

„Ten bystrokart nemusí být špatná volba,“ rozumoval Garry. „Samozřejmě, kdyby rozhodcování nevyšlo.“

Hormona se na něj ušklíbla: „Jen tak na okraj pro tvá pokeří ouška: Kdybys chtěl být bystrokartem, musel bys mít samé jedničky.“

„Tak to budu radši žít z úroků,“ usoudil Garry. „A teď jdu spát, ať jsem na druhý úkol aspoň fit, když už nejsem připraven.“

---

[1] Narazit na špinavé trenky by byl z pohledu osobní hygieny pořád ten lepší případ. V horším případě by po týdnu na táboře ještě žádné špinavé trenky na zemi neměl.

[2] Kromě té, že porazil Dr. Vrdlmrsmrsta, samozřejmě.

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr