Kapitola šestnáctá, v které se očekávaná klidná zimní rekreace očekávaně zvrhne v neklidnou zimní rekreaci.
Ďábel na horách
Ubytování
Po obou stranách úzké silničky se vršily skoro dvoumetrové
závěje. Klid zapadlého koutu Krkonoš rušil akorát autobus Karosa LC 735 roku
výroby 1984, který se ze všech sil plazil serpentinami do prudkého kopce.
V nepřehledné zatáčce zpomalil a otevřel dveře. Do sněhu postupně
vyskákalo několik postav.
Dvě z nich se hned oklepaly a bez větších problémů
běžely podél autobusu. Jedna z nich otevřela dvířka zavazadlového prostoru
a druhá obratně začala vyhazovat ven batohy, lyže a snowboardy.
Když oba mladíci všechno vyložili a zaklapli dekl, autobus
se strašlivým rachotem přeřadil. Zanechal je v oblaku černého dýmu a hrnul
si to nahoru do průsmyku.
„Taky nám mohl zastavit,“ postěžoval si Von a otřel si čelo.
Garry pokrčil rameny. „Prý už by to znovu nerozjel. Ostatně,
podívej se dolů,“ ukázal na hlubokou strž pod svahem, ke kterému se silnice
vinula. V kamenitém korytě zamrzlé horské bystřiny tam rezivěly dva
autobusové vraky. „Pojď, rychle to sesbíráme. Musíme se dostat nahoru, než se
setmí.“
„Neviděli bychom potom na cestu,“ řekl lakonicky Garry. „A
mohli bychom někde zapadnout a zmrznout.“
„Tak to jo,“ oddechl si Von. „Už jsem se bál, že by nás
mohlo něco sežrat.“
„Sežeru vás za chvíli já, jestli okamžitě nevyrazíte!“
zavolala na ně od zatáčky paní Vlezlá. Celá společnost se vydala po úzké stezce
mezi smrky do kopce. Paní Vlezlá šla první a razila cestu, za ní šli postupně
Tadytenhlecten, Támhletenhle, Támhleta, Hormona, Brownie a nakonec Von
s Garrym, kteří v improvizovaných nosítkách nesli pana Vlezlýho.
„Proč jsme nemohli jet do Brajglu!“ oddychoval Garry. „Koho
napadlo jet na tuhle zapadlou chatu?“
„Tebe,“ řekla suše Hormona.
Garry si odfrkl. „Možná… ale který pitomec na tom trval i po
tom, co pana Vlezlýho přepadli na ministerstvu?“
„Ty.“
„Ale… když ho pustili s tím, že ještě dva týdny nebude
moct chodit, tak…“
„Tak jsi řekl, že se to nějak vyřeší,“ připomněla Hormona.
„A nějak se to vyřešilo.“
„Hm, já vážně nechci být nijak na obtíž,“ odkašlal si
nervózně pan Vlezlej. Ozvala se rána.
„Garry? Nepustil si taťku na zem, že ne?“ zastavila se
Támhleta.
„Vždyť říkal, že nechce být nijak na obtíž!“ protestoval
Garry.
„Okamžitě ho zvedni!“
Garry si povzdechl. „Ach jo, měl jsem přece jen objednat
rolbu.“
„Cože?!“ zahřímala paní Vlezlá.
„No, na Rysí boudu se dá normálně dojet rolbou od
Špindlerovky. Když se tam ubytujete, tak pro vás na tu Špindlerovku přijedou a
odvezou vás… nebo aspoň zavazadla,“ vykládal Garry. „Řekl jsem něco špatně?“
…
„Garry!“ zakřičela Hormona od recepce, když se ubytovávali. Jmenovaný
už nestihl utéct po schodech do pokoje a zastavil se.
„Co je?“ řekl jakoby nic.
„Když jsi to tady objednával,“ založila ruce v bok,
„tak jsi všechny odhlásil?“
„No… ano,“ couval nenápadně Garry.
„I moje rodiče?“
Garry polkl. „Když všechny, tak všechny… nemohl jsem přece
vědět, jak se jmenují, takže…“
„Dangerovi?“ navrhla Hormona jízlivě.
„No jo, ale to jsi mi řekla až teď!“ bránil se Garry.
„Nenapadlo mě…“
„Takže chceš říct, že jsi jim zrušil pobyt a nejsou tady?!“
Garry se rozhlédl. „Ještě jsem to tady neprohlížel, takže to
nemůžu vědět jistě,“ hlesl. „Ale všem, co tu měli být, jsem zaplatil pobyt
v Alpách.“
„Aha,“ zarazila se Hormona. „Já myslela, že si táta dělal
legraci, když mi předevčírem psal ‚Zdravíme z Kitzbühelu‘…“
Oknem najednou vniklo do boudy prudké světlo.
„Rolba,“ podotkl Garry, rád, že může změnit téma. „Přijeli
poslední hosté.“
„Poslední hosté?“ divila se Hormona.
Garry přikývl. „Pozval jsem Tenerifose a Ounennéze. Nechtěl
jsem, aby museli zůstávat přes vánoce sami v Polné…“
„Není to riskantní?“ zeptala se Hormona. „Řekls jim, že tady
bude paní Vlezlá?“
„K čemu by jim to bylo? Vždyť ji neznají.“
„Vždyť by je mohla zabít,“ sykla Hormona a usmála se na paní
Vlezlou, která právě procházela kolem.
„Proč? Ona má něco proti cizincům?“
…
Pokoje v chatě obsadili do posledního. Paní Vlezlá se
svým mužem obsadili velký pokoj umístěný strategicky přímo proti schodišti,
takže kolem něj musel projít každý, kdo šel do přízemí, do druhého patra (kde
byl správcovský byt a společenská místnost), do sprch nebo na záchod.
Támhletomuhle a Tadytomuhlectomu přidělil Garry obratem pokoj hned vedle.
Jejich úkol byl jasný – v případě, že by jejich matka vyrazila na obchůzku
chodbou, měli ji za každou cenu zastavit. Další místnost zabydlely Hormona
s Támhletou. Apartmá na konci chodby si zabral Garry a malé pokoje naproti
němu si vzali Tenerifos s Ounennézem a Von s Brownie. Byť Von
oficiálně bydlel s Garrym, aspoň do okamžiku, než šli jeho rodiče spát.
Hluchý čas mezi večeří a začátkem uvítacího mejdanu plynul
pomalu, takže na každém pokoji si ho všichni ubytovaní snažili zkrátit
rozhovorem.
„To je od Garryho hezké, že nás sem vzal,“ řekla paní
Vlezlá. „Zvlášť po tom tvém úrazu.“
Pan Vlezlej zabručel: „Mohli jsme zůstat doma! Vždyť mě
táhli do schodů deset minut! A neříkej tomu pořád úraz, byl jsem…“
„Ticho!“ sykla paní Vlezlá. „Trumpál říkal, že jsi upadl na
schodech, tak jsi upadl na schodech!“
„To je ta nejpitomější výmluva… Od čeho mám potom pořezanou
ruku?“
„Nějaký nepozorný zaměstnanec vaší jídelny nechal pod
schodištěm stát vozík s nádobím,“ zopakovala paní Vlezlá, co slyšela.
„Spadl jsi přímo na hromadu nožů. A na hlavu se ti sesypaly válečky na těsto.“
„Cože?“ zabořil pan Vlezlej zoufale hlavou do polštáře.
„Vždyť my na ministerstvu žádnou jídelnu nemáme!“
„Trumpál říkal, že máš amnésii,“ řekla důrazně paní Vlezlá.
„Je logické, že si některé věci nepamatuješ.“
„To je naprostý nesmysl!“ bránil se pan Vlezlej. „Vždyť já
Amnésii Bohušovou sotva znám! Nikdy jsem s ní nic neměl… Vždycky jsem ti
byl věrný!“
„Co tím chceš říct?! Takže nejen, že si nic nepamatuješ a
povídáš nesmysly, ale ještě mě podvádíš! No to je výborný!“
„Brr,“ otřásl se Tadytenhlecten. „Zdálo se mi, že slyším
křičet mamku.“
„To je dost možné,“ řekl Támhletenhle a zaklepal na stěnu,
„bydlí jen za touhle tenkou stěnou.“
„Dále!“ vyhrkla Támhleta.
„Někdo klepal na zeď,“ zabručela Hormona a zvedla hlavu od
knížky.
„Myslíš, že by to mohl být Garry?“ zbystřila Támhleta.
Hormona zavrtěla hlavou. „Asi těžko, Garry bydlí za protější
stěnou. Počkej, copak ty už nechodíš s Michalem Roháčem?“
Támhleta se rozhlédla po stěnách. „Nechodím,“ zašeptala, „je
to idiot.“
„Chápu. Ale proč tě zase zajímá Garry?“
„Jak to myslíš?“ zarazila se Támhleta.
„Ale nic,“ vzdychla Hormona. „Určitě sis už všimla, že…“
„LETOS BALÍM NORU!“ otřásla se tenká stěna.
Támhleta si přisedla k Hormoně. „A nerozmyslel by si
to, kdybych…“ naklonila se co nejblíže a zašeptala.
„Striptýz!“ vyhrkl Von a zpozorněl. „Někdo v tomhle
domě řekl striptýz!“
„No a, chlupáčku?“ přivinula se k němu Brownie.
„Někdo tady bude předvádět striptýz,“ drmolil Von. „Nerad
bych o to přišel!“
„Hlu…!“ chytila ho za límec. „Chlupáčku! Já jsem tady!“
„A co má být?“
Útrpně se na něj podívala. „Zamysli se. Kdo tady všechno je?
Kdo to mohl říct? Chtěl bys snad vidět striptýz svojí sestry? Nebo snad dokonce
svojí…“
„Kuš!“ umlčel ji Von. „Dobře, pochopil jsem! Nejsi hloupá
holka.“
„Vážně?“ usmála se. „To mi ještě nikdo neřekl, chlupáčku.
Jsi sladký.“
„To bude tím malinovým želé, celej jsem se v autobuse
pokecal, jak jsme za Jičínem tak prudce odbočili.“
„Opravdu slaďoučký,“ pohladila ho.
„Akorát levou ruku mám od hořčice, jak jsem si ve Vrchlabí
koupil ten párek v rohlíku a…“
Nasedla mu na klín. „Úplně nejsladší…“
„Hormona!“ vyhrkl Von.
„Co je s ní?“ zabručela Brownie nevrle.
„Říkala jsi, abych se zamyslel, kdo tady všechno je! Jasně,
že bych nechtěl vidět striptýz Támhleté nebo svojí matky, ale je tady ještě
Hormona…“ rozzářil se Von.
„Ty jsi takový… neskutečný… idiot!“ začala ho bušit pěstmi
do hrudi. „Taková hezká chvíle a ty to musíš takhle pokazit! Sbohem!“
V rychlosti si posbírala pár svršků, vyběhla na chodbu a práskla dveřmi.
„Tak se mě neptej, když nechceš slyšet odpověď!“ křikl Von
zoufale na stále vibrující dveře.
„Vedle je nějak dusno,“ všiml si Tenerifos. „Chudák Von asi
něco zpackal.“
„Chtěl jsi říct: ‚Nextdór pekéňo hot‘,“ opravil ho nervózně
Ounennéz. „Musíme si dávat pozor! Obzvlášť teď! Nesmíme mluvit normálně ani
v soukromí… něco nám uklouzne před… ty tušíš kým a bude průšvih!“
„Pochybuju, že by Tomu-jehož-jméno-neumíme-vyslovit nějak
záleželo na tom, jestli se převlíkáme za studenty z Karibiku,“ opáčil
Tenerifos Dredoín Numero Uno.
Ounennéz Afroman Sexybeast se na něj zašklebil. „Ten
karibskej rum ti nějak leze na mozek,“ lokl si z láhve. „Ááá.“
„Nejvyšší čas se demaskovat,“ uvažoval Tenerifos. „Taťka se
nemůže ani pohnout a myslí si, že na něj kašleme. Vždyť mu nemůžeme ani přinést
pomeranče!“
„Stejně žádné nemáme.“
„No tak aspoň trochu rumu.“
„Ten už taky není,“ olízl se Ounennéz.
„To teda jsem! Sakra!“
„Vidíš, přesně na tohle si musíme dávat pozor,“ zavrčel
Onen.
„Promiň, co jsi říkal?“ zvedl Garry hlavu a otevřel oči.
„Nic. Asi se ti něco zdálo,“ zabručel Von. „Stejně mě vůbec
neposloucháš!“
„Sakra, už i ty se zajímáš, jestli tě poslouchám?“ zhrozil
se Garry. „Kam ten svět spěje? Drsoňovi, učitelé, Hormona, Támhleta… pořád se
všichni zajímají jen o to, jestli je poslouchám! Dokonce i Brownie mi občas
něco vykládala a chtěla po mně reakci…“
„O ní mi vůbec nemluv!“ utrhl se na něj Von. „Proč myslíš,
že jsem tady?“
„Nevím!“ rozhodil Garry ruce. „Protože můj pokoj je jediný,
který má ledničku?“
Von provinile olízl lžíci a odložil kyblík. „Ta zmrzlina mě
mrzí.“
„Nejbližší obchod je ve Špindlerově Mlýně,“ zavrčel Garry.
„Ta zmrzlina měla být vrcholem večera, vymyslel jsem…“
„Takže to ty jsi mluvil o striptýzu?“ předběhl ho Von.
„Ne,“ řekl Garry. „Jestli nějaký bude, tak zcela spontánní.
Každopádně to bude super mejdan. A ty můžeš zapomenout na všechno, co tě
trápí.“
„To nikdy nevyjde,“ zapochyboval Von. „Nemůžeš pořádat pařbu
na stejném patře, kde je moje mamka! Roztrhne nás!“
„Nepodceňuj mě,“ usmál se Garry. „Mám plán! V deset
hodin začíná slušný uvítací večírek ve společenské místnosti, na který jsem
pozval i tvoje rodiče. V deset nula pět tam přijde správce chaty.
V deset nula šest se jako zaseknou dveře. V deset deset budou tvoji
rodiče s pomocí pana správce sťatí pod obraz. A v deset patnáct začínáme
my, tady v mém pokoji.“
„To je šílený plán!“ zděsil se Von. „Vážně myslíš, že se
tomu správci podaří opít naše? Nezapomeň, že mají dvacet dětí, ty jen tak něco
nepoloží!“
„Bez obav,“ řekl Garry sebejistě.
„Napadá mě jen jediný člověk, který… hm, napadá mě jen
jediný živý tvor, který by dokázal opít moje rodiče během čtyř minut!“
„Přesně tak,“ mrkl Garry. „Zjistil jsem, co Hybrid doopravdy
dělal celou tu dobu, kdy nebyl ve škole.“
Von se zasmál.
„On má ještě tu drzost se chechtat!“ plácla Brownie do
stěny. „Když provedl něco takového… věřily byste tomu?“ vysmrkala se.
„Ano,“ řekla po krátkém zaváhání Hormona. „I když mě trochu
překvapuje, že si na mě Von vzpomněl. Ale neboj, on to tak nemyslel.“
„Jak to můžeš vědět?“ vzdychla Brownie.
Hormona jí podala další kapesník. „On nikdy nemyslí. Tak ani
nijak jinak.“
Brownie natáhla. „Ale řekl o mně, že nejsem hloupá holka! To
mi ještě nikdo neřekl!“
‚Řekni něco!‘ loupla Hormona očima po Támhleté, ale ta se
jen přihlouple usmívala a věnovala se svému kyblíku se zmrzlinou. „Hloupost je
relativní,“ řekla Hormona nakonec.
„Jak to myslíš?“
„Že z Vonova pohledu skutečně nejsi hloupá holka.“
„Díky,“ usmála se Brownie a otočila se na Támhletu. „Kde jsi
vzala tu zmrzlinu?“
„Dole v recepci,“ usmála se Támhleta. „Mají tam plný
chladicí box.“
„Jdu dolů,“ řekla paní Vlezlá. „Podívat se, jestli tam
nemají něco na zub.“
„Vždyť za chvíli půjdeme na ten Garryho večírek,“ podivil se
pan Vlezlej.
„No právě! Nechci toho chlapce podceňovat, ale myslíš snad,
že dokáže připravit pohoštění pro jedenáct lidí?“
Hurá na lyže!
Jídelnu Rysí boudy zaplnil v osm ráno mlžný alkoholový
opar, jak se účastníci večerní párty postupně trousili na snídani.
Garry se zmocnil jako první konvice s kávou a nalil ji
rovnou celou do sebe. „Kterej blbec nám nařídil budíka?“ postěžoval si.
„Ty!“ odpovědělo mu hned několik nevrlých hlasů. „Trval jsi
na tom, že musíme jít lynčovat.“
„Snad lyžovat, ne?“ opravilo je pár dalších hlasů nejistě.
„A jo,“ vzpomněl si Garry. „Koupil jsem nám všem celotýdenní
pernamentky! Bylo by škoda to nevyužít.“
„Celotýdenní pernamentky na co?“ zajímal se Von, zatímco se
snažil najít na švédském stole něco poživatelného, z čeho by se mu
neudělalo hned špatně.
„Na vlek.“
„Já myslel, že sem jedeme na lyže,“ divil se Von.
„A jak se chceš dostat do kopce?“ zavrčela na něj nenávistně
Brownie. „Vlekem! A na vlek potřebuješ pernamentku, pitomče!“
Hormona zoufale bouchla hlavou o stůl. „Nechte toho! Zaprvé,
říká se permanentka!“
„A zadruhé?“ zamračil se Von.
„Co zadruhé?“ zvedla Hormona nechápavě hlavu. „Kam zmizela
moje voda… Garry!“
„Zaprvé, říká se permanentka,“ zopakoval Von. „A zadruhé?“
„Zadruhé se říká pernamentka,“ ucedila Brownie.
„Zadruhé,“ řekla ztěžka Hormona, „nechápu, proč na sebe tak
štěkáte, když jste se v noci přece udobřili.“
„Cože?“ hlesl Von.
„Nikdy!“ zamračila se Brownie.
„Netušíte, proč jsem si nandala dvě vajíčka?“ sledovala
Támhleta nechápavě svůj talíř. „To nemůžu v životě sníst!“
„Máš jen jedno vajíčko,“ pošeptala jí Hormona. „Trochu se
třese a občas mění barvu, ale jsem si jistá, že je jenom jedno.“
„Aha…“ usmála se Támhleta. „Ale já stejně vajíčka nejím.“
„Nechápu, proč musí dělat snídaně jen z takových věcí,
které se s kocovinou nedají pozřít,“ souhlasil Von a ukousl si suchý
rohlík. „Vajíčka, párky, rybí pomazánka… na co se tady podívám, z toho se
mi chce zvracet!“
„V tom s tebou naprosto souhlasím,“ otočila se na něj
Brownie. „Třeba tohle je naprosto nechutné, co to jenom… aha, to je tvůj
obličej! A máš štěstí, že my dva jsme spolu skončili, jinak by mě moc zajímalo,
čí je tohle rtěnka!“ ukázala mu na krk.
„To je tvoje rtěnka,“ odtušila Hormona.
„Takže ty jsi mi ještě ke všemu ukradl rtěnku?“ rozlítila se
Brownie.
Hormona zavrtěla hlavou. „Ne.“
„Jak to můžeš vědět?“ pohodila Brownie hlavou.
„Protože jste se olizovali přese mě!“ odsekla Hormona. „A
bohužel jsem jediná, kdo si to pamatuje.“
„Nekřičte na sebe, takhle se nemůžu soustředit,“ utišoval je
Garry. „Už pět minut se tady marně snažím rozkrojit ten párek.“
„To je zubní pasta,“ upozornil ho Von.
„Odkdy ty poznáš zubní pastu?“ zvedla Támhleta obočí.
„Od vidění,“ odtušil Von. „Ty nebudeš jíst ty vajíčka? Já
bych si dal.“
„To už se ti z nich nechce zvracet?“
Von mávl rukou s rohlíkem. „Už je to dobrý. Snědl jsem
pět suchých rohlíků a jsem zase jako rybička.“
„Tak zelenej, slizkej a studenej?“ ušklíbla se Brownie.
Do jídelny vstoupili s řehotem další dva lidé. Ve
dveřích si přiťukli a kopli do sebe panáka. Pak se s rozzářenými tvářemi
vmáčkli ke stolu.
„To byla noc, co?“
„Co tady děláte, vy dva?“ vyplivl Garry překvapením zubní
pastu.
„Přišli jsme se nasnídat, stejně jako vy. Ale koukám, že vám
nějak nechutná. Podal bys mi tu mísu s rybí pomazánkou, Garry?“
„Kde jste se tady vzali?!“ křikl na ně Von.
„Jseš náš bratr! Nedělej, že nás vidíš poprvé
v životě.“
Ten se na Onoho vyděšeně otočil. „Já věděl, že jsme na něco
zapomněli, než jsme šli dolů!“
Garry vytáhl zpod trička špinavou černou chlupatou věc. „A
já už asi tuším, co je tohle,“ hodil Ounennézovi jeho vlasy.
„Takže…,“ řekl váhavě Von, „Dredoín a Afroman zůstali
v Polné a vy jste sem přijeli místo nich?“
„Tak to úplně nebylo,“ zavrtěl hlavou Onen.
„Takže vy ve skutečnosti jste Tenerifos Dredoín a Ounennéz
Afroman?“ zeptala se Támhleta.
„Ano!“
„A celé ty roky jste předstírali, že jste moji bratři! To je
teda pěkně podlé!“ vzlykla Támhleta. „Mně to bylo ale vždycky divné…
v rodu jsme nikdy žádná dvojčata neměli!“
„Taky si občas říkám, jestli nemůžeme být adoptovaní,“
povzdechl si Ten. „Ale co naše rodinné mateřské znamínko? Máme přece všichni
stejné!“
„Jaké?“ zajímala se Hormona. „Nikdy jsem si ničeho
nevšimla.“
„Světle hnědá skvrna ve tvaru V na vnitřní straně
levého stehna.“
„Víš,“ polkla Hormona, „tak nějak jsem doufala, že mi odpoví
někdo z nich, Brownie.“
„Konec řečí, vyrážíme na svah,“ zahlaholil Garry. Pak se
zarazil a trochu zmateně se rozhlížel po těle. „Nevzpomínáte si někdo, kde je
tlačítko, kterým se vstává?“
…
„Nejbližší sjezdovka je pět kilometrů od chaty?“ posadila se
Brownie vyčerpaně na hromadu sněhu, když s Garrym dorazila ke spodní
stanici lanovky. „Kdybych si musela nést lyže, tak ti snad i vynadám.“
Garry se otočil k lesu, kudy se pomalu ploužil zbytek
skupinky. „Kdybych si musel nést lyže, tak si vynadám taky.“
„Jak chceš vlastně lyžovat?“
„Von mi nese lyže,“ usmál se Garry.
„Zahodil je hned za chatou,“ ušklíbla se Brownie. „Prý že
unese jen dvoje lyže a jeho a Támhletiny mají přednost. Cha cha.“
„Počkej,“ zarazil se Garry, „a kdo nese lyže tobě?“
„No Vo…“ Brownie praštila pěstí do sněhu. „Sakra! To jsem
nějak nedomyslela, když jsem se s ním rozešla. Kdo mi bude nosit lyže?
Garry…“
„Na to zapomeň!“
„Tak co budeme dělat?“
Garry se rozhlédl. „Vidíš ten páreček se zánovními lyžemi,
jak stojí u mapy?“
„Chceš jim ukrást lyže?“ zarazila se Brownie.
„Kdepak,“ odbyl ji Garry. „Hej, du zwei! Deine Ski kaufen!
Tausend euro!“
„Víš, že to byli Češi?“ zeptala se Brownie, když si
nastavila vázání na svoji botu.
„Vím,“ přitakal Garry, „ale kdybych na ně spustil česky, že
chci jejich lyže, mysleli by si, že mám v plánu je okrást.“
„Ahoj, gentlemane,“ pozdravila Hormona, když druhá část
výpravy dorazila. „Nenapadlo tě třeba vzít mi snowboard?“
„Ne,“ ušklíbl se Garry. „Emancipace má holt i své stinné
stránky. Kdo chce volební právo, musí si svoje věci nosit sám.“
„To je od tebe hezké, že se vzdáváš volebního práva,“
vydechl vyčerpaně Von a složil lyže do sněhu. „Jak jsi vůbec dostal svoje lyže
dolů?“
„Koupil jsem si je támhle od toho chlápka,“ mávl Garry rukou
k parkovišti. „A vůbec mi to nepřipomínej! Jako předseda mého fanklubu máš
povinnost nosit moje věci!“
„Předsedou fanklubu je od září Kamil Křivý,“ vyplázl jazyk
Von. „Nějak jsi tehdy nepřenesl přes srdce, že mě vzali do fotbalového týmu.“
„Sakra,“ zaklel Garry. „To jsem nějak nedomyslel, když jsem
tě vyhodil. Kdo mi bude nosit lyže? Kde jsou Ten a Onen?“
„Po snídani šli chlastat se správcem,“ řekla Támhleta.
„Nevím, kde na to berou…“
„Peníze?“
„Myslela jsem energii, ale peníze vlastně taky.“
Támhleta se zarazila. „A to se nebojí, že je mamka
s taťkou poznají, až se proberou?“
„Ti se jen tak neproberou,“ zašklebil se Garry. „Griotus mi
slíbil, že je udrží v limbu až do Silvestra.“
„Kdo je Griotus?“ podivila se Hormona.
„No, přece správce,“ usmál se Garry. „Moc fajn člověk. Skoro
jako jeho bratr. Ale je hrozně plachý, nerad se ukazuje na veřejnosti. Stálo mě
to spoustu peněz a úsilí, donutit ho opít se s Vlezlejma.“
…
„Nech mě zopakovat si fakta,“ obrátila se Hormona na
Garryho, když se spolu usadili na dvousedačku lanovky.
„Kdybych věděl, že si budeš chtít povídat, jel bych
s tím slintajícím chlápkem v kulichu!“ bránil se Garry.
Hormona ho ignorovala. „Správce Rysí boudy se jmenuje
Griotus. Má bratra. Oba dva jsou fajn lidi a oba dva jsou nejspíš alkoholici,“
vypočítávala na prstech. „Takže Hybrid má bratra?“
„Jak tě to napadlo?“ zahrál Garry překvapenou tvář.
„Nejsem pitomá, Garry.“
„Škoda,“ povzdechl si Garry. „Slíbil jsem Hybridovi, že to
nikomu neřeknu. Taky jsem o tom zatím řekl jenom Vonovi!“
„Před rozchodem s Brownie?“ zajímala se Homona.
„Až potom.“
„Takže to zatím opravdu ví jenom Von.“
…
„Chci odvolat naši dohodu,“ procedila mezi zuby Brownie na
sedačce za nimi.
„Proč?“ řekla chladně Támhleta.
„Protože tvůj bratr je debil!“ otřela si Brownie z obličeje
sněhové vločky.
„Ne, Debil není můj bratr.“
„Tak je to aspoň blbec!“ opravila se Brownie.
Támhleta pokrčila rameny. „To jsi přece musela vědět už
v červenci.“
„Něco takového mi ještě nikdo neudělal,“ zuřila Brownie.
„Vždyť on mě teoreticky podvedl!“
„Teoreticky?“
Brownie se vzteky zakousla do růžového límce bundy. „Takhle
to přece nemůže fungovat! V každém vztahu jsem to byla vždycky já, kdo pod…
hm… kdo měl, řekněme, flexibilnější přístup ke vztahu.“
„Vždycky?“ zděsila se Támhleta.
„Víš, kluci jsou hrozně pomalí,“ řekla Brownie. „S žádným
jsem ještě nevydržela tak dlouho, aby… sakra, žádného ani nestačilo napadnout, že by mě podvedl! Natož, aby
to stihl zrealizovat! A on – myslím jako Von – se mnou sedí v posteli a
klidně řekne, že by chtěl vidět Dangerové striptýz?“
…
Von se nervózně usmál na svého souseda na lanovce. „Máte
hezkého kulicha.“
…
„Hezký snowboard,“ pípla Támhleta, když je lanovka vezla
nahoru podruhé.
„Díky,“ pokrčila rameny Hormona. „Vážně jsem uvažovala o
tom, že si letos pořídím lyže, ale nakonec jsem zjistila, že je to
v rozporu s EGLA.“
„Cože?“
„End Grower License Agreement,“ vysvětlila Hormona. „Musela
jsem ji podepsat, když jsem si kupovala první semínka. Článek XXIV, bod 5:
Povolené zimní sporty: snowboard, downhill tubing, koulování a severská
kombinace.“
„Severská kombinace?“ divila se Támhleta.
Hormona přikývla. „Ale jen se snowboardem,“ doplnila. „Skoky
ještě jakžtakž jdou, ale ten běh je utrpení.“
„Aha,“ zadívala se na ni pozorně Támhleta, „dneska už jsi
něco měla, viď?“
„EGLA je EGLA,“ odtušila Hormona. „O prázdninách si musím
zahulit nejméně jednou za dva dny. S výjimkou pobytu v zemích, kde za
to hrozí trest smrti, samozřejmě. Tam stačí jen jednou týdně,“ dodala jakoby
nic. „Mimochodem, hezké lyže.“
„Díky,“ usmála se Támhleta. „Taťka mi je kdysi vyřezal
z jednoho kusu dřeva. Jsou pořád dobré, jen to lýkové vázání by už asi
potřebovalo vyměnit.“
…
„Slyšela jsem,“ olízla se Brownie, „nějaké nesmysly o tom,
že letos balíš Noru.“
„Já zase slyšel nějaké nesmysly o tom, že ses rozešla
s Vonem,“ opáčil Garry.
„Dobře ví, proč,“ založila Brownie ruce na prsou.
Garry se poškrábal na bradě. „Ne, myslím, že neví. Podle
toho, co mi povídal, to nedávalo žádný smysl.“
„Nedávalo smysl?!“
„Zeptala ses ho, čí striptýz by chtěl vidět, a on ti odpověděl,“
řekl Garry.
„Ale špatně!“ zuřila Brownie.
Garry se zarazil. „To snad musí vědět on, ne?“
…
Von se nervózně usmál na svého souseda na lanovce. „Máte
hezkého kulicha.“
…
„A že prý to musí vědět on!“ zalomila Brownie rukama. „Ach
jo!“
„Řešíš své vztahy s Garrym a dívíš se, jakou jsi
dostala odpověď?“ řekla Hormona nevěřícně. „Kromě toho, viděla jsem tě
s Vonem dole u stánku s grogem, takže…“
„Špehuješ nás?!“ zamračila se Brownie.
„Šli jste dost těžko přehlídnout,“ povzdechla si Hormona.
Brownie zavrčela: „Nějak moc se o Vona zajímáš.“
„Nezajímám!“ bránila se Hormona. „Jsme jen kamarádi!“
„To je ta nejpitomější výmluva, kterou znám. A věř mi, že
jich znám dost. Velkou část jsem dokonce sama vymyslela!“
„A ty mi zase můžeš věřit,“ řekla Hormona důrazně, „že
s Vonem si začnu jedině tehdy, až peklo zmrzne.“
Brownie se na ni zuřivě otočila. „Je konec prosince!“
vyštěkla výhružně.
„A?“
„Peklo už dávno zmrzlo! Dá se na něm bruslit už od půlky listopadu!“
Hormona se chytila za hlavu. „Nemyslím tohle Peklo!“
…
„Ahoj.“
„Krásný den, slečno,“ mrkl Garry, „moc vám to sluší. Co
děláte dneska večer?“
Támhleta si strhla lyžařské brýle. „To jsem já!“
„A-aha,“ zarazil se Garry. „Promiň. Myslel jsem, že jsi jela
s Vonem.“
„Chtěla jsem, ale on už měl do dvojice někoho jiného,“
vzdychla Támhleta.
…
Von se
nervózně usmál na svého souseda na lanovce. „Máte hezkého kulicha.“
Žádné komentáře:
Okomentovat