4-I: Kapitola III.

Jak se Temný hráč pod pláštíkem noci vrátil na své sídlo, nebohé vesničany při tom k smrti vyděsil a ještě si stihl na nedobré jídlo postěžovat.

Kapitola III.

Lidé z okolí tomu místu nikdy nijak zvlášť neříkali, asi proto, že k jeho identifikaci vždy bohatě postačovalo číslo popisné. Přesněji vyjádřeno, když lidé o tomto místě mluvili, říkali „dvanáctka“ a poté velmi nenápadně mrkli. Dům číslo popisné dvanáct totiž patřil rodině Varrrlů a celá okolo stojící zapadlá vesnička plná prostých a slušných obyvatel by se styděla vyslovit to jméno i před vlastním lékařem. Usedlost byla dlouhá léta neobydlená a pustla, ale jednoho dne se jeho právoplatný majitel – jehož jméno jeho sousedé pronášeli jen uprostřed silného záchvatu kašle – nastěhoval zpátky.

Velmi tichý, skoro nevycházel ven a s nikým se nebavil: jednoduše řečeno dokonalý soused. Akorát když se zraky všech upnuly k mistrovství světa ve fotbale, objevil se znenadání v hospodě. Všichni zmlkli a otočili se na něj, přestože první utkání České republiky na šampionátu právě začínalo.

On ale jen tichým hlasem oznámil, že odjíždí a shání někoho, kdo by se mu během léta postaral o zahradu. Za to nabízí celých deset zlatých žetonů… deset tisíc korun českých měsíčně, opravil se pan Ehm… ehm… uch… Va… grghkchchc… ehm.. rrrrchuchchuch… ech ech… le…kuck kuck.

Bylo ticho, až se opatrně přihlásil František Brus, jeden z nejvěrnějších štamgastů.

„Tak já bych to teda vzal, pane… pane.“

„Nebudeš litovat,“ pronesl vážným hlasem Varrrle, s hlasitým zacinkáním položil před Bruse váček plný bankovek a varovně zvedl ruku. „Pravidelně zametat dvůr, dvakrát týdně zalévat, jednou týdně pokosit trávu, občas okopat záhony, začátkem srpna přeházet kompost. Ale poslouchej mě,“ zamával nešťastnému muži kostnatým prstem před obličejem, „za žádnou cenu, ať by se dělo cokoli, nesmíš vstoupit do stavení! Rozuměls? Jinak zaplatíš!“

František Brus jen polkl a pomalu a opatrně přikývl.

Varrrle se spokojeně usmál, přetáhl si přes hlavu bílou kapuci a vyrazil do deště. Dveře nálevny se ještě dlouho pomaličku míhaly sem a tam a v hospodě bylo celou dobu hrobové ticho, dokonce i televize si sama raději vypnula zvuk, takže gól českého týmu prošel zcela bez povšimnutí.

Až za dlouhou chvíli přerušil mlčení hostinský, když položil před mrtvolně bledého Františka plný půllitr.

„Udělals chybu, Františku,“ prohlásil vážně, „paktování s Vaechmechmechmovými ještě nikdy nikomu v téhle vesnici nepřineslo nic dobrého.“

„Vždyť se mu jen postarám na pár týdnů o zahradu,“ pokrčil rameny František Brus, ale tvářil se při tom jako hromádka neštěstí. Dokonce i sáček s penězi zatím ležel netknutě na stole, přestože jinak byl František vyhlášený tím, že by si pro pětník nechal koleno vrtat. V zájmu objektivity je ale nutné dodat, že poprvé i podruhé mu pojišťovna za tento úraz vyplatila velice slušnou částku a koneckonců ani potřetí není pořád nic ztraceno, byť se kolem celého případu motá na Františkův vkus příliš mnoho lidí a vyvstává příliš mnoho otázek.

„Varghghghovi mají přece spoustu peněz, proč by si na uklízení zahrady najímali někoho odsud ze vsi, v tom bude nějaká čertovina,“ mudroval traktorista Josef a jeho úvaha postupně spustila lavinu debat ohledně možných i nemožných teorií, takže ani druhý gól České republiky do brány Spojených států se nedočkal v hospodě zasloužené pozornosti, na rozdíl od komplikované úvahy Jendy Hořejšího z dolejší chalupy, nedostudovaného účetního, že Vakuckykuckyle to celé provádí „z daňových důvodů“. Jeho názor byl ale přehlasován a přeřván ještě méně dostudovanou většinou, která trvala na tom, že je v tom nějaká čertovina.

Když Josef právě posedmé zařval na celou putyku: „Říkám, že je to čertovina!“ a na důkaz svých slov si vyklopil na hlavu již třetí půllitr, dveře tohoto malebného občerstvovacího zařízení IV. cenové skupiny se opět rozrazily. Nezvaný návštěvník vstoupil právě v okamžiku, kdy Češi vstřelili třetí gól, a přestože si hned po svém příchodu odkašlal jen docela zlehýnka, jeho hlas už se nesl do zcela ztichlé místnosti.

Kdyby se někdo odvážil pohlédnout v tu chvíli do jeho tváře, viděl by, jak si odkrývá kapuci, která byla – přes to příšerné počasí venku – úplně suchá.

„Zapomněl jsem ti dát klíč od vrátek,“ prohlásil, když přistoupil k Františkovi. Z kapsy pláště vytáhl zdobený mosazný klíč, položil ho na stůl a opět zmizel do noci.

Do hospody se vrátilo ticho tak výberové, že by na něj každý obchodník s radostí poskytl doživotní záruku, do hor by se dalo úspěšně dovážet za šestimístné sumy a nesehnali byste takové nejen pod rukou, ale ani pod nohou nebo pod jinou částí těla.

Až po několika neměřitelných věčnostech, když i v televizním studiu zvládli podrobně rozebrat všechny gólové situace, zvedl se v rohu hospody pocestný, který dopil svoji jemně perlivou minerálku[1], a nesmělým hlasem se zeptal:

„Prosím vás, vy se nějak bojíte říct nahlas jméno toho pána? Nebo ho prostě jenom neumíte vyslovit?“

…

O svatojánské noci nemohl František dospat. Bolavé koleno ho stále trápilo, ale svou nespavost přičítal spíše nervozitě, která se usídlila v jeho duši poté, co začal pečovat o Varrrleovu zahradu. Ještě před svítáním zapálil oheň pod konvicí s rumem, aby si udělal svůj pravidelný ranní grog a bolest v koleně aspoň trochu polevila. Nebo na ni aspoň zapomněl. Jak se naklonil nad hořák, aby nasál trochu lahodného aroma, oči probodly špinavou záclonku a zahleděly se přímo na Varrrleův statek. Kdyby v tu chvíli František něco říkal, oněměl by hrůzou. Z okna domu planulo slabé leč dobře patrné světýlko. Někdo tam je!

František se svalil do čalouněného křesla a horečnatě přemýšlel. Určitě tam vlezli ti zatracení kluci z vesnice, říkal si v duchu. Parchanti! Jestli se s domem něco stane, tak mě já-tuším-kdo zabije. A jestli vejdu do stavení, zabije mě taky.

Zachmuřil se nad svými vyhlídkami. Snad nic nezkazím, když se půjdu podívat aspoň na zahradu, řekl si nakonec, přehodil přes ramena starý vaťák, chopil se hole a vyrazil.

Co nejtišeji se pokusil proplížit na dvorek, ale když máte natřikrát provrtané koleno a musíte projít starou zrezivělou brankou, moc možností, jak to udělat, věru nemáte. Poté, co se probojoval dovnitř, chvíli jen nehnutě stál ukrytý v rohu pod přístěnkem. Když usoudil, že si jeho příchodu nikdo nevšimnul, sebral koště a začal zametat dvůr. Co by mu na to mohl kdo říct? Je za to přece placený. Nečekaně křepce se prometl až na zápraží, kde s hrůzou zjistil, že hlavní dveře jsou otevřené.

Už se je chystal zavřít a rychle se vypařit, když zaslechl roztřesený mužský hlas.

„Jen si dejte, můj pane! Jedna porce tu ještě zbyla, jestli máte hlad!“

Čekal cokoli – místní chuligány, vandaly, lupiče, vrahy… i špióny. Ale rozhodně nečekal, že by uvnitř někdo večeřel. Nebo vlastně snídal. Nebo… zvědavost v něm zvítězila a protáhl se skulinou ve dveřích do předsíně. Ze světnice viděl jen úzký pruh mezi veřejemi, kterým mohl spatřit prostřený stůl, v jehož středu plápolala bílá svíčka. František pochopil, co bylo zdrojem světla, které ho sem přivedlo.

„Až později,“ odpověděl druhý mužský hlas, dutý a chladný. A vzdáleně povědomý. „Nebo spíš nikdy, Večernice, ty tvoje blafy se nedají jíst.“

První muž, označený jako Večernice, se ohradil: „Říkal jste přece, že ravioli máte rád.“

František si strčil špinavý prst do ucha a zakroutil s ním. Nejspíš tam měl moc mazu, protože právě zaslechl slovo ravioli, a to přece vůbec nic neznamenalo.

„Ravioli možná, ale tahle tvá beztvará hmota chutnající po pracím prášku má s ravioli společného asi tolik jako crème brûlée a Chrétien de Troyes,“ zaznělo pohrdavé odfrknutí.[2]

To už si František ucho čistit přestal. Zřetelně zaslechl další nesmyslná slova jako „brulej“ nebo „troi“.  Jedině slovo „kretén“ se dalo rozeznat, i když ten záhadný muž se bůhvíproč snažil vyslovit tak, aby se mu rozumět vůbec nedalo. Muži ve světnici zjevně utekli z nějakého ústavu pro duševně choré.

„No… Frantík jako Frantík, ne?“

Ve Františkovi hrklo a instinktivně se přikrčil do výklenku mezi kabáty. Vědí o něm! Co bude dělat? Ocitl se pod jednou střechou s nevypočitatelnými blázny a netroufal si odhadnout, jestli má šanci se odsud nenápadně vytratit.

„Co to zase meleš, Večernice? Jací Frantíci? Crème brûlée je tradiční pudink s karamelovou… ale to je jedno… tebe vzdělávat je jako strkat trumfová esa do rukávu opilého námořníka.“ Muž s dutým hlasem si hlasitě povzdechl a muž s dutou hlavou začal snaživě sklízet se stolu.

„Doufám, že Napolini přijede dřív, než se ti podaří mě otrávit.“

Františkovo podezření se potvrdilo. K oběma cvokům se má podle všeho připojit třetí, který si – v duchu dobrých tradic všech bláznů – o sobě myslí, že je Napoleon. Nervózně zamrkal směrem ke dveřím, které se v tu chvíli přivřely pod náporem průvanu a znemožnily mu tak jedinou únikovou cestu.

„Myslíte, že je to dobrý nápad, můj pane? Že už jste dostatečně mocný, abyste si mohl dovolit vlastního italského kuchaře?“

 „Sám přece dobře víš, že se ke mně nedávno připojil jeden z mých nejvěrnějších služebníků a založil mě velmi slušnou sumičkou.“

„Mluvíte o mně až příliš hezky, můj pane, to si snad ani nezasloužím!“ vyjekl Večernice.

„Samozřejmě, že nezasloužíš – taky nemluvím o tobě, ty zpropadený pitomče!“ rozčílil se muž. „Těch tvých pár žetonů vystačilo sotva na autobus sem.“

„Autobusem jsem jel jenom já! Vy jste si vzal taxíka!“

„Ty se opovažuješ mi odporovat, Večerníčku?“

„Kdybychom jeli oba autobusem, třeba by zbyly nějaké peníze na nákupy a nemusel bych tady vařit z těch konzerv, které tady nejspíš nechala ještě rakousko-uherská armáda. A neříkejte mi Večerníčku, dobře víte, že to nemám rád!“

„Crucio!“

„Nebuďte směšný, zkoušeli jsme to tisíckrát a žádná zaklínadla nefungují. Rowlingová si to prostě celé vycucala z prstu.“

„Avada…“

„Ne, pane, ne! Prosím!“ Z těžkého žuchnutí František pochopil, že Večernice padl na kolena. „Mám ženu a děti!“

„Na to, že zaklínadla nefungují, jsi nějaký nervózní,“ rozchechtal se muž, kterého František po veškerém vyslechnutém blábolení považoval za naprostého šílence. „A navíc jsi naprosto mizerný lhář. Ženu máš leda nafukovací, a jestli sis k ní pořídil ještě nafukovací děti, jsi větší pervert, než jsem si o tobě dosud myslel.“

„Co kdybychom se radši vrátili k našemu plánu?“ řekl Večernice roztřeseným a lehce dotčeným hlasem. „Garry Poker se neporazí sám.“

V útulném ale lehce vydýchaném stanu dvě stě padesát kilometrů odsud se s výkřikem hrůzy na rtech probudil téměř dospělý[3] černovlasý chlapec.

---

[1] Pocestný byl pocestným moderním, tedy cyklistou, a měl ještě před sebou noční etapu svého výletu. A protože to byl člověk zodpovědný, nechtěl zbytečně příliš riskovat a jet na kole opilý. Bohatě stačilo, že jezdil potmě bez světel a bez zvonku.

[2] Doktor Vrdlmrsmrst se nám zjevně snaží dokázat, že se vyzná úplně ve všem: od přípravy dezertů po středověkou poezii.

[3] 17 let a 354 dny.

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky
Kapitola I.*Kapitola II.*Kapitola III.*Kapitola IV.*Kapitola V.*Kapitola VI.*Kapitola VII.*Kapitola VIII.*Kapitola IX.*Kapitola X.

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr