5-25: To je vše, přátelé!

Kapitola dvacátá pátá, v které Garry konečně dostane vysvětlení od Trumpála, Garry se konečně uklidní, Garry konečně uspěje ve sbližování s Norou a Garry se konečně vrátí domů. Konečně, tenhle příběh je jen a jen o něm.

To je vše, přátelé

C-c-c-c-co je, to mám přece říct já!

Garry byl po všech událostech předchozího dne a noci tak vyčerpaný, že si ani nepamatoval, jak se dostal zpátky do polenského hradu. Když se probudil, zjistil, že se nachází v Trumpálově pracovně, která vypadala opět tak, jako když ji Trumpál před pár měsíci opustil.

Pokusil se sesumírovat si v hlavě šílený kolotoč událostí, který se odehrál během posledních 48 hodin. Bláznivá cesta, bloudění po ministerstvu… to všechno pro to, aby zachránil Sirénuse Fleka z rukou Doktora Vrdlmrsmrsta. A Sirénus Flek je teď mrtvý! A Doktor Vrdlmrsmrst je živý a navíc má ježka v kleci! I když to nic neznamená… snad.

Sirénus Flek je mrtvý, vrátilo se Garrymu před oči hlavní sdělení. Zkřivil obličej, jak se mu před očima objevil výjev Fleka padajícího přes záda Barbecue Le-Branžové do studny. „Je mrtvý!“ vykřikl do prázdna.

„Neboj, jsem živý,“ ozvalo se od krbu. Garry vyskočil, aby se tam podíval. U ohně seděl profesor Trumpál a opékal si špekáček. „Promiň, ty jsi asi myslel Sirénuse, viď?“

„ANO!“

„Uklidni se, Garry,“ umlčel ho Trumpál rázným gestem.

„TO SE TEDA NEUKLIDNÍM! SIRÉNUS FLEK JE MRTVÝ!“

„A tvůj křik mu život nevrátí,“ zvedl se Trumpál od krbu a přisedl si k němu, do pohodlné sedací soupravy u okna. „Dáš si?“

„Nemáte něco ostřejšího?“ chytil se Garry za hlavu.

Trumpál si ukousl z buřtu. „Je paprikový. Pikantní, ale ne zas moc, protože nic se nemá přehánět. A tak je to s celým životem. Je potřeba užít si do sytosti, ale nepřejíst se toho, co máme rádi.“

Garry si raději špekáček vzal, aby Trumpál zmlknul.

„Vím, jak se cítíš, Garry,“ dodal tiše Trumpál.

„TO TEDY NEVÍTE!“

Trumpál se ho pokusil probodnout svým pomněnkovým pohledem zpoza půlměsícových brýlí, ale Garry věnoval veškerou pozornost paprikovému špekáčku.

„To, co se stalo, si nemůžeš klást za vinu.“

„Nekladu si nic za vinu,“ mlaskal Garry. „Může za to Hormona! Kdyby se neopila a byla v příčetném stavu, tak mě zastaví a nic z toho by se nestalo.“

„Slečna Dangerová tušila, že něco takového řekneš.“

„Vážně?“ zvedl Garry zrak k Trumpálovi. „A co na to říkala?“

Trumpál si přitáhl na klín ze země velkou igelitovou tašku. „Vlastně ti nechala vzkaz. Je od ní a od nějakého pana svícna,“ řekl a praštil Garryho taškou vší silou po hlavě.

…

„Už ses vzpamatoval?“ naklonil se nad něj Trumpál po té, co mu chrstl do obličeje sklenici citronády.

„VY JSTE MĚ PRAŠTIL!“ chytil se Garry za hlavu. „VŮBEC MI NEROZUMÍTE! JÁ CHCI VEN!“

Garry se rozběhl ke dveřím k sekretariátu a začal s nimi cloumat. „JÁ CHCI VEN!“ křičel.

„Jsou zamčené, Garry.“

„CITRÓNOVÝ BONBÓN! CITRÓNOVÁ ZMRZLINA! CITRONÁDA! CITRÓNOVÝ SORBET! VRTÁK! BREKOT! VETEŠ! CUK! PODVAZKOVÝ PÁS! PODKOLENKY! KRAJKOVÁ PODPRSENKA!“

„K těmhle dveřím heslo neuhodneš,“ řekl Trumpál, jak nejklidněji uměl. „Jsou zamčené klíčem. Heslo mám na vnějších dveřích před sekretariátem!“

„JÁ CHCI PRYČ!“

„Klidně dál nič moje věci, stejně jich mám příliš mnoho,“ pozoroval Trumpál nezúčastněně, jak Garry vyhazuje z prosklené skříně ozdobný čínský porcelán a broušené skleničky.

„PUSŤTE MĚ!“

„Nepustím tě, dokud ti neřeknu, co ti musím říct,“ prohlásil Trumpál.

„JE MI ÚPLNĚ JEDNO, CO MI CHCETE ŘÍCT! VY-TUŠÍTE-KDO JE MŮJ OTEC A SIRÉNUS FLEK JE MRTVÝ! CO MI ASI MŮŽETE ŘÍCT ZAJÍMAVĚJŠÍHO?“

„Mohl bych ti povědět spoustu zajímavých věcí, pokud se zajímáš o spodní prádlo, pletací vzory, kyselé pamlsky nebo boj proti zlu.“

„NEZAJÍMÁM!“

„Ale přesto si to poslechneš,“ řekl Trumpál.

„NEPOSLECHNU!“ ječel Garry a rozběhl se k oknu.

„To okno je neprůstřelné,“ objasnil Trumpál zřejmou věc, když se Garry od skla odrazil a dopadl na ozdobný stolek pod ním.

„AU! CHCETE MĚ ZABÍT?!“

„Zatím to vypadá, že to zvládneš sám,“ povzdechl si Trumpál. „Podívej, chtěl jsem se ti jenom omluvit, Garry.“

„Omluvit?“ zopakoval šokovaně Garry a zvedl se ze země. Ze samého překvapení přestal křičet. Rozhlédl se po spoušti, kterou v kanceláři způsobil. „Omluvit? Vy mně?“

„Ano, já tobě,“ objal ho Nigrus Trumpál kolem ramen. „To, že Sirénus Flek zemřel, je moje chyba. Sirénus byl akční člověk, který vždy nejdřív konal, a pak teprve myslel.“ Trumpál poplácal Garryho po zádech. „A není jediný, viď? Každopádně držet někoho takového v bezpečí pod zámkem, byť v jeho vlastním domě, bylo – mírně řečeno – nemoudré. I když to nic nemění na tom, že jsi nikdy neměl uvěřit, že se Sirénus opravdu ocitl na odboru karbanického školství… kdyby ses tam nevypravil na vlastní pěst, Sirénus a ostatní členové řádu by se tam nemuseli vydat a…“

„TEĎ JSTE ŘÍKAL, ŽE TO JE VAŠE CHYBA!“

„Ano, já vím,“ řekl ztěžka Trumpál. „Nemůžu být všude, zvlášť když jsem seděl v Az-Karbanu.“

„Odkud jste se vlastně dostal jak?“

„To se dozvíš, až přijde čas,“ odpověděl mu záhadně Trumpál. „Důležité je, že jsem zase tady. Ministerstvo, zdá se, přehodnotilo své plány a znovu mě jmenovalo ředitelem. Aspoň na jeden rok.“

„Na jeden rok?“ divil se Garry.

„Pak proběhne standardní transparentní výběrové řízení, ale to už mě nezajímá,“ mrkl na něj Trumpál.

„Vy snad půjdete do důchodu?“

„Do důchodu… inu, i tak se to dá říct. Počítej s tím, že déle než rok tady nebudu.“

„Já taky ne,“ přitakal Garry. „Příští rok budu maturovat a…“

„Vraťme se k věci,“ usekl ho ředitel. „Členové Neřádu vyrazili na ministerstvo… vlastně, to bylo trochu zvláštní, byli tam během dne asi třikrát a ty pořád nikde. Měli jste štěstí, že to po půlnoci zašli obhlédnout ještě jednou.“

„Kdo vlastně varoval Neřád, pane řediteli?“

„Přece ty,“ usmál se Trumpál.

„Já?“

„Aspoň něco jsi udělal správně, i když o tom třeba vůbec nevíš. Ale to není důležité, hlavně že ses nebál promluvit v pravý čas, aby…“ profesor Trumpál se odmlčel, jak se ztratil ve vlastní větě v okamžiku, kdy by Garrymu rád něco vysvětlil, ale současně by mu nerad něco důležitého doopravdy prozradil.

„Dlužím ti ještě několik vysvětlení,“ navázal neplynule. „Už před sedmnácti lety, když jsem viděl tu jizvu na tvém zadku, mě napadlo, co by to mohlo znamenat. Že je to symbol určitého spojení mezi tebou a Vrdlmrsmrstem.“

„To už jste mi určitě někdy říkal,“ zívl Garry. „Navíc Vrstrmlsdrt je můj otec, copak to není určité spojení až dost?“

„Ano, to máš asi pravdu,“ přikývl Trumpál. Garry už nechápal vůbec nic. Nejdřív se mu Trumpál omluví a teď ještě řekne, že má pravdu?

„To, že se Vrdlmrsmrst dokáže dostat do tvojí mysli, moje podezření jen utvrdilo,“ pokračoval Trumpál.

„VRDLMRSMRST MI NAVOZOVAL SNY POMOCÍ RÁDIA ZA KRBEM!“ neudržel se Garry.

„Opravdu?“ hlesl Trumpál. „To by mě nenapadlo… počkej? Copak jsi poslední sen neměl ve zmizeluzelské společenské místnosti? Když jsi společensky unavený usnul pod stolem?“

„Jak to víte?“ divil se Garry, než mu došlo, že Trumpál přece ví všechno. „Ale ve Zmizeluzlu je určitě dost zlých panchartů, co by byli schopní tam to rádio podstrčit! Třeba Malejfuj!“

„Domnívám se, že Cracko Malejfuj byl tou dobou poněkud indisponován,“ oponoval mu Trumpál. „Je to ale mrška nevypočitatelná, co?“

„Malejfuj?“

„Kdepak, hlupáčku,“ pohladil ho Trumpál po vlasech. „Brownie, přece!“

„Teď už vás vůbec nechápu,“ posadil se Garry do křesla a položil si hlavu do dlaní.

„Z toho si nic nedělej,“ uklidňoval ho Trumpál. „Až ti bude tolik, jako mně, už si to nebudeš pamatovat a bude ti to jedno.“

„To je všechno, co jste mi chtěl říct, pane řediteli?“ zadoufal Garry. „Můžu už jít?“

„Ještě ne,“ zadržel ho Trumpál. „Ale slibuju, že budu stručný.“

„Dobře,“ opřel se Garry do křesla a přehodil nohu přes nohu.

„Zaprvé ti musím vynadat, že jsi tak zanedbával hodiny u profesora Grapea! Co je na tom těžkého, sednout si a na nic nemyslet! A nehádej se se mnou!“ položil si prst na rty, když viděl, že se Garry chystá protestovat. „Nebo náš rozhovor bude trvat ještě mnohem déle! Dokážu se hádat celé hodiny i sám se sebou, s tebou to bude úplná hračka.

Předpokládám, že ti bylo divné, proč jsem se ti nevěnoval sám, že?“ podíval se na něj tázavě Trumpál. „Proč jsem ti nedával hodiny relaxace mysli osobně?“

„To mi nebylo divné, to mě nasštvalo,“ zahuhlal Garry po pravdě.

„Musíš pochopit mé motivy. Jednak můj čas je poměrně drahý, a kdybych řešil blouznění každého studenta, nikdy bych Polnou nedostal tam, kde je teď,“ nafoukl se Trumpál. „A jak jsi již slyšel, profesor Grape je můj druhý nejlépe placený zaměstnanec, tak si svou odměnu musí také zasloužit. A konečně, nechtěl jsem, aby si Vrdlmrsmrst všiml, že náš vztah je hlubší než obvyklý vztah mezi ředitelem a studentem.“

„Cože?“ vylekal se Garry a posunul své křeslo co nejdále od Trumpála.

„Zadruhé, když profesor Grape zjistil, že se ti zdává o dveřích na odboru karbanického školství, tak se mi s tím samozřejmě svěřil. Bohužel, přecenil jsem tě a stále doufal, že se s tím vypořádáš sám, když se naučíš zrelaxovat svou mysl. Bohužel v tomhle jsi mě zklamal. Slečna Dangerová dosáhla s profesorem Grapem mnohem větších pokroků.“

„ALE V NĚČEM ÚPLNĚ JINÉM!“

„Já myslím, že mysl si zrelaxovala též. Znáš to, ve šťastném těle, šťastný duch!“

Garry se otřásl.

„Zatřetí, Australusi Grapeovi plně důvěřuji a je to můj nejvěrnější a nejschopnější služebník.“

„TO ŘÍKAL DOKTOR VRDLMRSMRST TAKY!“

„Když něco říkají dva nejlepší karbaníci všech dob, asi na tom bude něco pravdy, nemyslíš?“ culil se Trumpál jako patnáctileté děvče.

„GRAPE POŘÁD POPICHOVAL SIRÉNUSE, ŽE JEN SEDÍ DOMA! DĚLAL Z NĚJ ZBABĚLCE!“ zkusil to ještě Garry.

„Sirénus Flek by měl být dost dospělý na to, aby se něčím takovým nenechal vyvést z míry,“ pokrčil rameny Trumpál. „A já jsem mu opakovaně říkal, že při žádné akci Neřádu nesmí opustit dům.“

„TAKŽE CHCETE ŘÍCT, ŽE SIRÉNUS SI ZA TO MŮŽE SÁM?!“

„Opustil úkryt bez mého svolení, zbytečně provokoval potyčku a nakonec se v ní nechal přeprat ženskou… co si myslíš ty?“

Garry založil ruce na prsou a zarytě mlčel.

„A konečně začtvrté, dokud se neoženíš, budeš bydlet u Drsoňových!“

„COŽE?“

„Rodina, Garry. Rodina je to nejvzácnější, co máme.“

„Vy-tušíte-kdo je moje rodina! Je to můj otec!“ vykřikl Garry, ale už se konečně ztlumil pod úroveň velkých písmen.

„Nechci tě nudit přednáškou o karbanickém rodinném majetkovém právu, Garry,“ vykládal Trumpál. „Ale dokud budeš sdílet se svými příbuznými společnou domácnost, poskytuje ti to určitou, řekněme, právní ochranu. Určení vlastníka majetku v rámci domácnosti je komplikované. Nelze jednoznačně říct, co je tvoje a co je Drsoňových. Vrdlmrsmrst tedy nemůže jen tak přijít, porazit tě a připravit tě o všechen majetek, dokud s nimi žiješ pod jednou střechou a společně hradíte náklady na své potřeby. Vstupují do toho i předpisy na ochranu nekarbaníků, či přesněji nekarbaníků, kteří sdílejí domácnost s nějakým karbaníkem. Takového nekarbaníka není možné připravit karetním soubojem o veškerý majetek, to by bylo nečestné a nesportovní. V takové situaci má ohrožený nekarbaník právo volby souboje libovolným způsobem, neplatí zde omezení na karetní a hazardní hry jako mezi námi karbaníky. Nekarbaník má tedy právo požadovat souboj o majetek třeba v piškvorkách, šachách, ale třeba i losem nebo pistolemi. A komu by se chtělo něco takového podstoupit?“

„Co?“ zamžoural Garry, který v průběhu Trumpálova monologu několikrát ztratil vědomí. „Neříkal jste, že mě nebudete nudit přednáškou o karbanickém rodinném právu?“

„Říkal jsem, že tě nechci nudit takovou přednáškou, ne že to neudělám,“ odpověděl Trumpál.

„Můžu už jít?“ zaskučel Garry.

„Snad… snad… nerad bych na něco zapomněl,“ hleděl Trumpál zamyšleně z okna. „Nechceš se na něco zeptat?“

Garry už se chystal vykřiknout, že ne, ale pak ho přece jen napadla věc, která mu vrtala v hlavě.

„Pane profesore… když nás na ministerstvu přepadl Mufius Malejfuj, mluvil o té věštbě profesorky Tříhlavňové, která se týkala mě a… mého otce.“

„Já vím, až ti bude osmnáct, Temný hráč povstane,“ deklamoval Trumpál.

„Ne tahle!“ opravil ho Garry. „Že jeden z nás nemůže vyhrát, když druhý prohraje, nebo tak něco.“

„Aha! To víš, Sevilla toho o tobě a Vrdlmrsmrstovi předpověděla tolik, kdo si má všechno pamatovat,“ povzdechl si Trumpál. „Tohle je zapeklitá věštba. Na první pohled se zdá, že podle ní bys měl s Vrdlmrsmrstem spojit své síly. Ale věštby málokdy bývají tím, čím se zdají na první pohled, Garry,“ varoval ho Trumpál. „Prostě počkáme, a ony se věci nějak vystříbří. A jak jsem řekl i Tomovi, na světě jsou důležitější věci než vítězství a porážky. Třeba citrónové bonbóny. Dáš si jeden?“

„Ne, už asi opravdu půjdu,“ vyrazil Garry ke dveřím.

„Ještě jedna věc by tě mohla trápit,“ vzpomněl si ještě Trumpál, zatímco Garrymu odemykal dveře. „Netrápil ses náhodou, proč jsem tě nevybral za vedoucího ročníku?“

„To mi ani nepřipomínejte,“ zabručel Garry.

„Nic za tím nehledej. Prostě jsem si pověsil seznam studentů na zeď a házel do něj šipky.“

Tak to řekni!

„A o tom, že jsme na ministerstvu porazili skupinu Smrtikibiců, nikde ani řádka,“ postěžoval si Garry, když další den u snídaně rozebírali nejnovější vydání Kartáře.

„Strana 3-5,“ podal mu zbytek novin Von.

„No vida!“ zaradoval se Garry. „Chlapec, který přežil, zase přežil! Malejfuj zatčen Pokerovou zásluhou při diverzní akci na ministerstvu! Seznamte se s hrdiny z polenské školy! Sice nechápu, proč tam zařadili i Debila, který to celé prospal přede dveřmi, ale budiž.“

Hormona se s chutí zakousla do svého jídla. „Škoda, že jsem tam nebyla s vámi, mohla to být legrace,“ odtušila. „I když vypravit se zachraňovat Fleka na ministerstvo, kde ho údajně mučil Doktor Vrdlmrsmrst… i přejetý krtek by přece musel poznat, že je to past!“

„Ty si nic nepamatuješ?“

„Co bych si měla pamatovat?“ divila se Hormona. „V pátek večer byl maturitní večírek, v sobotu jsem odpočívala, takže jsem byla jen dvakrát v knihovně, a dneska je neděle.“

„Dneska je pondělí,“ vychutnal si Von příležitost, kdy může opravit Hormonu.

„To je nesmysl, kdyby bylo pondělí, tak už bych tady nebyla. Dneska večer musím domů, protože v pondělí dopoledne odlétáme… počkej, zvoní mi telefon.“

Garry se zachechtal.

„Třicet devět a půl,“ zahlásila Hormona otráveně do telefonu. „Jak to myslíš, kde jsem, tati? Přece ještě ve škole. Přijedu dneska… jaké pondělí? Ne, neopila jsem se na maturitním večírku tak, že bych prospala celý den! To bych si pamatovala! Za dvě hodiny na letišti? Jak to mám podle tebe stihnout?“

Garry a Von se mezitím složili smíchy pod stůl, takže pokud rozhovor pokračoval, už z něj nic neslyšeli.

„Čemu se vy dva smějete?“ sklonila se Hormona pod desku stolu, aby je okřikla. „Nechcete mi radši poradit, jak se dostanu co nejrychleji na letiště?“

„Co stopem?“ zahýkal Garry. „Nebo v lodičce?“

„Nebo řekni Brownie, ať tě hodí do Slatiňan,“ vyprskl Von. „Odtamtud už můžeš jet na koni!“

„Vaše myšlenkové pochody asi nikdy nepochopím,“ povzdechla si Hormona a rychle polykala zbytek své snídaně.

„Co to vlastně jíš? Nikdy jsem si nevšiml, že by ti snídaně v jídelně chutnala.“

„Čokoládovou tyčinku,“ objasnila záhadu Hormona. „Našla jsem jí v kapse mikiny spolu s pytlíkem od brambůrků, prázdnou lahvičkou od vína o objemu 0,185 litru a šesti lístky na vlak z Pardubic do Prahy. Nechápu.“

Garry a Von se znovu rozchechtali.

„Já musím letět,“ zvedla se. „Nebudeme se loučit!“ vykřikla, když viděla, jak se ji chystají objímat. „Za čtrnáct dní jsem zpátky, a pak se určitě uvidíme! A koukejte dojíst a padejte na hodinu, jestli je to vaše slavné pondělí, tak máte být už osm minut na hodině rozdávání a míchání. Profesor Grape asi nebude mít radost.“

…

Po obědě se Garry rozhodl vyrazit za Hybridem. Na nádvoří minul Anetu Alzheimerovou a Milenu Buďstřídavou, které se zmateně motaly sem a tam a hledaly nezvěstného Cracka Malejfuje. V průchodu pak málem srazil profesorku McDonaldovou, která vítězoslavně nesla do ředitelny počítadlo bodů jednotlivých kolejí, které nemilosrdně ukazovalo, že zvítězil Poblilvír s nedostižnými 99 999 body.

Když zaklepal na dveře Hybridovy hájenky, vypadalo to, že nikdo není doma. Pak se však zpoza rohu vynořila štěkající Fifinka. Ukázalo se, že Hybrid za hájovnou sází kompost, aby mu vyrostl i příští rok.

„Zdravim, Garry!“ zahlaholil nadšeně. „Jen běž dál, dáme si trochu pampeliškový šťávy!“

„Pampelišková šťáva je krycí jméno pro co?“ zajímal se Garry.

„Nevim, ale je to žlutý a sladký,“ uchechtl se Hybrid a nalil Garrymu kalíšek a sobě kalich. „A jak se ti daří? Cejtíš se dobře, že jo?“

Nápoj byl opravdu žlutý a sladký a příjemně hřál v těle, až Garryho opustila potřeba, křičet na celý les, že Sirénus je mrtvý a bla bla bla.

„Ujde to,“ řekl nakonec. „A kdes byl ty?“

„Však víš,“ zadupal Hybrid nohou o podlahu. „Ty zbraně… jak ste tu byli, tak sem s nima hned vyrazil za vostatníma členama Neřádu na hradě, ale vodbyli mě, že prej sem blázen… tak sem šel k Sedmi kulím, tam sem střelil… nelekej se Garry!“ vyhrkl, když viděl, jak Garry zblednul. „Střelil sem je tam nějakýmu chlápkovi v kápi, co je nutně potřeboval a zaplatil za mě celou outratu.“

„Vše při starém,“ pousmál se Garry. „A co Griotus?“

„Ten se asi ňák zcvoknul, Garry,“ zamračil se Hybrid. „A tentokrát si nedělám srandu. V sobotu rozmlátil a zapálil tu svou chatku a vod tý doby sem ho neviděl. Jediný, co po něm zustalo, byl takovej růžovej kabát, kerej sem pak našel pohozenej v krmelci a ten asi vůbec nebyl jeho.“

„To nebyl,“ přikývl Garry.

„Koukám, že ti je už fakt líp, Garry,“ radoval se Hybrid a pořádně se napil ze svého kalichu. „Ani nekřičíš, nevztekáš se… je to tim, že se ukázalo, žes měl pravdu? S Ty-tušíš-kým?“

„To bude spíš tou pampeliškovou šťávou,“ zauvažoval Garry.

„Podívej,“ naklonil se k němu Hybrid a říhnul mu do ucha „Já sem Sirénuse znal dýl než ty. Umřel v boji, a to je přesně taková smrt, jako by si přál…“

„Předpokládám, že si nepřál žádnou smrt,“ zauvažoval Garry.

„Tak neměl provokovat Barbie Le-Branžovou! Ta ženská je šílená! Ta by klidně unesla letadlo plný lidí, co mířili na dovolenou, jen proto, že v Mnichově měli slevy na boty! Což je shodou okolností přesně to, co udělala v osmdesátym šestym.“

Garry se rozloučil a vyběhl zpět na svěží povětří začínajícího léta.

Tády dády dády tády tadýdádádááá

Zbytek školního roku a závěrečné zkoušky strávil Garry v mlžném oparu nepřítomnosti, jakoby pampelišková šťáva nechtěla vyprchat. Jen občas zapředl rozhovor s někým z ostatních účastníků bojů na ministerstvu (tedy kromě Hormony, která byla někde s rodiči na dovolené, Lotkiena a Toníkové, kteří se od té doby ve škole neukázali, Mufiuse Malejfuje, který byl v Az-Karbanu, a samozřejmě kromě Barbecue Le-Branžové, s kterou nemluvil, protože zabila Sirénuse). Kdyby mu to Támhleta a Von asi stokrát nezopakovali za improvizovaného popěvku Vlezlej je náš král, Vlezlá je naše dáma, ani by si nevšiml, že Poblilvír porazil týden před koncem školního roku v posledním kole fotbalové ligy Peklospár slavně 7:0, a bez ohledu na výsledek zápasu Zmizeluzlu s Brzybolem se stal mistrem.

Poslední den školního roku se vytratil ze závěrečné hostiny, protože usoudil, že Trumpálových mouder slyšel už v poslední době dost. Pomalým krokem se toulal liduprázdným hradem a přemýšlel, jestli si ještě někdy bude připadat šťastný.

Zabočil právě do chodby vedoucí k učebně stylu hry, když si všiml, že vedle brnění hlídajícího tajnou chdbu někdo stojí. Když poznal Hanku Hatebadovou, nebyl si jistý, jestli je to dobře nebo špatně.

„Ahoj,“ pozdravila ho nepřítomně Hanka. „Vyvěšuju oznámení. Hledám svůj ztracený rozum, čest a důstojnost.“

„Jaká oznámení?“ civěl Garry nechápavě na holou zeď.

Hanka si skryla obličej do dlaní. „Já jsem tak neschopná, zapomněla jsem je vytisknout,“ rozbrečela se. „Jsem nešťastná!“

„Já jsem taky nešťastný,“ přidal se Garry. „Nikdo mi nerozumí! Nikdo mě nemá rád!“

„Všichni tě mají rádi,“ nesouhlasila Hanka. „Jsi přece Chlapec, který přežil. Zachránil jsi karbanický svět před Doktorem Vrdlmrsmrstem. A teď jsi všechny varoval před jeho návratem. Vyhrál jsi Ohnilý pohár. Umíš hrát fotbal. Jsi sexy. Nejsi žádná bezvýznamná nula jako já!“

Garry se na ni překvapeně podíval. „Máš pravdu!“ dal ze samé radosti Hance pusu. „Nejsem nula jako ty!“

„Ale já jsem nula jako já,“ natáhla Hanka Strouhanka, když Garry s radostnými výkřiky odběhl pryč. „Ale Garry Poker mi dal pusu… tu tvář si už nikdy neumeju!“

To je konec

Příštího dne došlo cestou domů v polenském rychlíku k několika pozoruhodným událostem. Především se v něm záhadně objevili Svrab a Hnůj, kteří zjevně čekali na svou příležitost pomstít se mu za jejich vlastní zmizení, za které nemohl, a za zmizení Cracka Malejfuje, ze které koneckonců také nemohl. Pokusili se Garryho zatáhnout na vlakový záchod a bylo by se jim to povedlo, kdyby si pro svůj útok nevybrali místo přímo u kupé plného členů Trumpálovy armády. Z prosklených dveří se jako jeden muž či žena vyhrnuli Garrymu na pomoc Debil Dlouhý Z., Nora Ngueynová, Evžen Šmikmilan, Hana Chobotová, Zuzana Bohušová, Jožin Pinč mladší, Kamil Křivý, Kenny Křivý, Antonín Hlodštajn a Terenc Bota.

Svrab a Hnůj byli tak v šoku, kolik lidí se vyhrnulo z šestimístného kupé, že se vůbec nezmohli na odpor.

„Všichni mě mají rádi!“ usmál se Garry a s chutí si kopl do Svraba, svíjejícího se v bolestech na zemi.

Poté se posadil do volného kupé s Vonem a Támhletou, po chvíli se k nim přidal i Debil, když usoudil, že v kupé u záchodů je příliš těsno. Támhleta se většinu cesty marně pokoušela vyluštit kvíz z EmOTaYe, až ho celý začernila, což se nakonec dle nápovědy ukázalo jako správné řešení.

„Aspoň rubrika PlaaCzEmE s DiIiwkOu EmOTaYe se povedla,“ usoudila. „PrOcZ Ye GaRrY poRzaAaD tAk sMutNyYy?“

„To je celé?“ čekal Garry na pointu.

„Asi jo,“ usoudila Támhleta. „Ale to černé písmo na fotce černošky ve tmě se hrozně špatně čte.“

Garry s Vonem strávili většinu času hraním slovní přebíjené. Když už to Debil psychicky nevydržel, raději jim dal svoje karty, aby mohli hrát přebíjenou beze slov.

Když se rozjeli po zastavení v Golčově Jeníkově, Garry otočil hlavu. Kolem jejich kupé procházela Nora Nguyenová v doprovodu své kamarádky. Garry a Nora si na okamžik pohlédli do očí. Nora se začervenala a šla dál. Garry sklopil oči k balíčku karet právě včas – viděl, jak Von nenápadně vyměňuje svého krále za jeho eso.

„Hm, jak je to vlastně mezi vámi dvěma?“ zeptal se Von, aby trapnou situaci zamluvil.

„Letos balím Noru,“ řekl pevně Garry.

„Ale letošní rok dneska končí,“ upozornil ho Debil.

„V tom případě mě omluvte,“ vstal Garry a napřímil se. „Garrycomo Pokernova vyráží na misi!“

„Počkej,“ zadržela ho Támhleta. „Nora teď s někým chodí, víš?“

„Igor je mrtvý,“ odstrčil ji Garry. „Nemohla přece vydržet chodit rok s mrtvolou!“

„Nora teď chodí s Michalem Roháčem,“ oznámila mu Támhleta.

„S Michalem?“ divil se Von. „S Michalem Roháčem jsi přece chodila ty!“

„A už nechodím,“ odsekla Támhleta. „Je to idiot. A rozešla jsem se s ním už před Vánoci, mohli jste si toho už všimnout!“

„Vždyť ses s ním líbala na Valentýna!“ divil se Von.

„To byl Terenc Bota,“ zakoulela Támhleta očima.

„Takže teď chodíš s Botou?“ zamračil se Von.

„Proboha ne!“ zděsila se Támhleta. „To je taky idiot! A Antonín Hlodštajn taky!“

„To je zase kdo?“

„Můj bývalý kluk, s kterým jsem chodila od zápasu se Zmizeluzlem až do zápasu s Peklospárem,“ vyplázla na svého bratra jazyk Támhleta.

„To bylo před týdnem!“ hlesl užasle Von.

„No a?“

Von složil ruce do klína. „Moje sestra je děvka.“

„Že tvoje sestra je děvka, ti vadí, a že tvoje holka je děvka, ti nevadí?“

Von se zachmuřil ještě víc než předtím. „S Brownie jsem se rozešel. Nebo ona se mnou. To je jedno. S žádnou Levandulovou už nechci mít nikdy nic společného!“

„Každopádně,“ řekla ledabyle Támhleta, „vybrala jsem si Dana Koumese. Myslíš, že bude lepší?“

„Ne, to je idiot!“ štěkl Von. „A za rok si máš brát Garryho! Jak můžeš…“

„No právě, musím si předtím ještě užít, ne?“ usmála se Támhleta. „Garry letos taky balil Noru. Sice neúspěšně, ale…“

„Máš pravdu!“ vykřikl Garry, který z jejich rozhovoru slyšel tak každé desáté slovo. „Letos balím Noru! A Michal Roháč je idiot! Garrycomo Pokernova přece jen vyráží za dobrodružstvím!“

„Jsme v Kolíně,“ upozornil ho Von. „Máš na to asi padesát minut.“

Garry se posadil do rohu kupé. „Tolik? Mám rád těžší výzvy. Vzbuďte mě v Úvalech,“ přikázal jim a zavřel oči.

…

Když Garry slastně vyšel ze zataženého kupé a vyskočil z vlaku na betonovou plochu, která představovala osmé nástupiště pražského hlavního nádraží, zjistil, že ho tam čeká překvapení. Naštěstí ne v podobě Nonga Nguyena, otce Nory, ale v podobě skupinky lidí, s jejichž přítomností nepočítal a ani v ni nedoufal.

Byl mezi nimi Pošuk Woody, který svým shrbeným postojem a roztěkaným výrazem připomínal bojovníka Neřádu asi tolik, jako vrabec krkavce. Hned za ním stála Maybelline Toníková, jejíž vlasy byly dnes sněhově bílé a byly na nich rozesety černé skrvny (Hermelínový vlas); na sobě měla černé tričko s jasně červeným nápisem The Headmaster and His Sorting Package. Vedle Toníkové stál Lotkien; Garry si všiml, že v poslední době výrazně pohubl a prošedivěl. V čele celé skupiny stáli pan a paní Vlezlý a také Ten s Oním, z čehož si Garry domyslel, že ve vlezlé domácnosti opět vládne tak typický mír a pohoda.

„Vone, Támhleto!“ zavolala paní Vlezlá. „Támhleto, co je na tom pravdy, že chodíš s nějakým Danem Koumesem?“

„Ty bonzáku!“ štěkla Támhleta po Vonovi. „Vůbec nic, mami.“

„Ahoj Garry,“ pozdravil mezitím Lotkien.

„Zdravím,“ odpověděl Garry. „Nečekal jsem… co tady všichni děláte?“

„No,“ popotáhl nervózně nosem Lotkien. „Napadlo nás, že bychom si trochu popovídali s tvou tetičkou a strýčkem, než tě k nim zase pustíme.“

Garry výmluvně zaklepal pěstmi o sebe. „Jako… takhle popovídali, nebo doopravdy popovídali?“

„Doopravdy popovídali.“

„Škoda,“ pokrčil rameny Garry.

„To jsou oni?“ otočil se Alan Woody bystře na dvojici na nástupišti číslo sedm, která se zuřivě a nápadně rozhlížela všude kolem, jen ne směrem, kde by mohlo být nějaké nenormální nástupiště, patřící tomu spolku.

Výhružně Drsoňovy obklopili, zatímco Garry se držel o pár kroků dál, jako by se ho to netýkalo.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil nedbale pan Vlezlej strýce Mojmíra. „Já se jmenuju Vlezlej. Pan Vlezlej. Jsem karbaník.“

„Nezdá se ti, že tady něco hučí?“ obrátil se strýc na tetu Otýlii, která pečlivě studovala zastřešení nástupiště.

„Napadlo nás, že si s vámi trochu popovídáme o Garrym,“ pokračoval pan Vlezlej.

„Ty znáš nějakého Garryho?“ prohodila teta Otýlie. „Divné jméno. Zní úchylně.“

„O tom, jak s ním zacházíte, když je u vás,“ zavrčel Pošuk Woody.

„Máš pravdu, něco tu hučí,“ přisvědčila teta.

Toníková se pokusila natáhnout krk do výše, kde by ho měl pan Drsoň, kdyby ho měl. „Jde o to, že jestli zjistíme, že s Garrym mizerně zacházíte…“

„A my to zjistíme,“ zasyčel Lotkien.

„Jo, jestli se k nám donese třeba jen náznakem, že se k Pokerovi nechováte tak, jak byste měli, budete se nám muset zodpovídat,“ uzavřel to Woody.

„Sakra, nemůžete si toho kluka někde nechat i přes prázdniny?!“ nevydržel už strýc Mojmír déle předstírat hluchotu. „Starali jsme se vám o něj patnáct let a tohle je váš vděk?“

„Ano, přesně tak,“ potvrdil Pošuk. „Nepřejte si vidět, jak by vypadal náš hněv.“

„Vy mi vyhrožujete?“ zacukal sebou Mojmír Drsoň.

„Jen maličko,“ vyplivl Rohn Lotkien cigaretu k nohám pana Drsoně.

„Tak tedy, Pokere,“ vyzval Pošuk Woody Garryho, aby přistoupil k nim, „dejte nám sem tam vědět, jak se máte. Jesti se nám tři dny po sobě neozvete, někoho za vámi pošleme.“

„Tři dny?“ rozkašlal se strýc Mojmír. „Ten by jednou za tři dny nenapsal ani vlastnímu otci, kdyby ten mizera ještě žil!“

„No vlastně…“ začal Lotkien, ale pak raději zmlknul. „Ale máte pravdu, ozvat se jednou za tři dny, to by Garry opravdu nezvládl. Tak jestli se nám deset dní neozve, někdo se k vám zajedem podívat.“

„Ale doufám, že si ho někdo nejpozději koncem července odveze!“ smlouval ještě pan Drsoň.

„To určitě!“ usmála se paní Vlezlá. „Máš rád palačinky, Garry?“

Garry obrátil pohled na Támhletu, která se nad schodištěm právě hádala s Vonem o osobních kvalitách Dana Koumese.

„Miluju je, paní Vlezlá,“ usmál se. „Miluju je!“

„Nekoukej po ní, stačí, že chodí s tím idiotem Koumesem!“

---

Seznam kapitol 5. dílu:

1: Polibek pro Davida*2: Sezimovo náměstí 13*3: Nigrusův ehm řád *4: Vznešený a starobylý rod Fleků*5: Ministerstvo financí - sekce karetních her a hazardu - oddělení dohledu nad nezletilými karbaníky*6: Hanka Hatebadová*7: Celkem nic podstatného*8: Profesorka Bumbrlíková*9: Školní trest*10: Tamten a Slunečník*11: Polenská vrchní výchovná poradkyně*12: U Sedmi kulí*13: Trumpálova armáda*14: Piky a kříže*15: Noční můra*16: Ďábel na horách*17: Vánoce na konci světa*18: Bimbo v šachu*19: Věci neviděné i předvídané*20: Grapeova nejhorší vzpomínka*21: Kariérní poradna*22: Maturita*23: Dělostřelecká příprava*24: Pal!*25: To je vše, přátelé