Kapitola devátá, v které naši hrdinové do jednoho budou trpět za své hříchy. Ještě před tím ale Garry zjistí, že není na všechno sám, že za ním stojí spousta přátel a někteří ho snad mají i rádi. TAK TŘEBA KONEČNĚ NEBUDE MUSET NA VŠECHNY FURT ŘVÁT!
Školní trest
24 hodin před
Večeře ve školní jídelně nebyla ten den pro Garryho nijak
příjemná. Koneckonců, to nebyla nikdy, ale tento den to mělo i jiný důvod než
tristní kvalitu zdejších pokrmů. Informace o jeho hádce s profesorkou Bumbrlíkovou
se rozšířila po hradě neobyčejně rychle. Nebylo divu – Brownie, Palma i Pasta
byly u toho. A zvěsti o jeho příbuzenském poměru s Doktorem Vrdlmrsmrstem
jeho popularitě také příliš nepřidávaly.
Garry zuřil. Nasupeně zíral na kousek okurky ze španělského
ptáčka, který měl napíchnutý na vidličce už asi pět minut, a otráveně
poslouchal, jak si o něm u ostatních stolů špitají.
„Tvrdí, že viděl, jak Ty-tušíš-kdo zavraždil Igora Igoryho…“
„Co je to za nesmysl? S Igorem jsem měl dneska hodinu
rozdávání a míchání!“
„A já jsem Igor Igory! Připadám vám jako mrtvý?“
„A prý mu Doktor Vrdlmrsmrst řekl, že je jeho otec!“
Garry znechuceně odložil příbor. „Vážně nechápu, proč
najednou nikdo nechce pochopit, že se Doktor Vrdlmrsmrst vrátil! Když se na
táboře najednou objevilo na obloze znamení Smrtikibiců… všem muselo být přece
jasné, že je Doktor Vrdlmrsmrst zpátky!“
„Víš,“ zapila Hormona pachuť jídla pachutí ovocného nápoje,
„nejsem si úplně jistá, jestli to skutečně bylo všem jasné.“
„Jak to myslíš?“ zvedl Garry zrak od rýže.
„Já jen, jestli si úplně uvědomuješ, jak to tehdy vypadalo,“
vysvětlovala Hormona. „Celé hodiny se z bludiště nikdo nevracel, pak nás
Trumpál s Lotkienem vytáhli ven bočním východem a ty jsi blekotal něco o
tom, že Vrdlmrsmrst je zpátky. Na obloze se objevil smrtikibický ohňostroj a
každý tvrdil každou chvíli něco jiného: nejdřív Fuč říkal, že Ty-tušíš-kdo je
zpátky, a Trumpál to popíral, potom to bylo zase naopak… Pátralo se po tajemném
zrádci, ty sis nás všechny sezval a v komickém převleku jsi do nás hustil
nesmysly. Igor zmizel a všichni si mysleli, že je mrtvý…“
„COŽ JE NÁHODOU PRAVDA!“ rozlítil se Garry a rozhlédl se po
jídelně, aby našel Igora Igoryho. „IGORE, POTVRĎ JÍ TO! ŽE JSI MRTVÝ?!“
„No… já… ehm… co?“ zamrkal Igor od vedlejšího stolu.
„VIDÍŠ!“ zvedl Garry vítězoslavně ruku. „COPAK BY SE ŽIVÝ ČLOVĚK
TAKHLE VYKRUCOVAL?“
„Přestaň na mě hulákat, nebo seznámím zbytek kapustové
polívky s tvým obličejem!“ zasyčela Hormona.
„To je kapustová polévka?“ podivil se Von. „Zdálo se mi, že
na třešňový kompot je to trochu bez chuti.“
Hormona bezradně hrábla do tekutiny lžičkou. „Asi máš
pravdu, bude to třešňový kompot. To ale na podstatě výhružky nic nemění.“
A hrozba bez ohledu na svou konzistenci opravdu zabrala. „No
výborně, takže ty chceš říct, že všichni mají právo myslet si o mně, že jsem
blázen!“ ztlumil se Garry pod hranici capslockového šílenství.
„Chci říct, že hned potom se všichni rozjeli domů a celý
srpen četli v Kartáři o tom, jací jste ty a Trumpál pošahaní cvoci.“
„O Trumpálovi dokonce několikrát napsali, že je
transvestita,“ přidal se Von.
„Tak to je opravdu vážné obvinění,“ řekl Garry. „Půjdeme!
Mám toho tady plné zuby!“
„Há hachy,“ přitakal Von.
Nádvoří přeběhli co nejrychleji, protože školu skrápěl hustý
podzimní déšť, a uvítali komfort společenské místnosti poblilvírské ubytovny.
Ta byla téměř prázdná, a když dorazil Garry se svými kamarády, vyprázdnila se
úplně. Usadili se u krbu a Rozhoďnožka se – k Vonově nelibosti – přidala k nim.
Uvelebila se na opěradle Hormonina křesla a ostražitě je pozorovala.
„Jak může Trumpál něco takového dopustit?“ mrskla Hormona
znenadání učebnici Vimprda Šmouly do plamenů. Rozhoďnožka z hlasitým
zavrčením seskočila a přes Vonovu hlavu a Garryho ruku pelášila pryč. „Jak může
dovolit, aby nás učila ta neschopná hajzlbába? Zvlášť teď, když máme skládat
maturitní zkoušku!“
„Ty máš dělat maturitní zkoušku,“ ušklíbl se Von úlevně a
založil si ruce za hlavou.
„Na učitele obrany proti švindlování jsme nikdy neměli moc
štěstí,“ připomněl Garry. „To místo je prokleté.“
„Copak se může dívat na to, jak nás někdo učí z omalovánek?
Na co si to Trumpál hraje?“
„Podle toho, co píšou v Kartáři,“ řekl Von, „na luxusní
prostitutku z dvacátých let… ale… to jsi asi nemyslela, co?“
„To bylo trochu… víc, než jsem… potřeboval vědět… Obávám
se…“ zašeptal ztěžka Garry a předklonil se, „že můj ptáček se teď dere
nezadržitelně ven.“
Hormona s Vonem se rozchechtali.
„A obávám se,“ dodal Garry rychle, „že to vyznělo trochu
jinak, než mělo.“
„Co je horší,“ pokračoval Von, když se dosmál, „Bumbrlíková
se snaží naverbovat studenty, aby pro ni špehovali. Vyvěsila náborový leták na
nástěnce.“
Hormona se zamračila. „Není divu! Kvůli tomu ji sem přece
Fuč nasadil!“
„Platí prý jeden zlatý žeton týdně,“ vzdychl Von.
„TO CHCEŠ ŘÍCT, ŽE BYS NA MĚ DONÁŠEL ZA PENÍZE?!“ vykřikl
Garry, ale pak poplácal Vona přátelsky po zádech. „Tak přece jenom ses za ty
tři roky, co se známe, něco naučil!“
Von se lehce začervenal. „Spíš jsem myslel, že bych ji mohl
krmit dezinformacemi a ještě na tom vydělat.“
„Myslel?“ usmála
se spokojeně Hormona. „Tak přece jenom ses za ty tři roky, co se známe, něco
naučil!“
10 hodin před
Ráno místo snídaně se sešli na stejném místě, protože Garry
po večerní zkušenosti odmítal chodit do jídelny současně s jinými živými
(nebo v případě Igora Igoryho i mrtvými) spolužáky. Museli se tedy podělit
o dva borůvkové koláče, které Garrymu a Vonovi každý den pekly Palma
s Pastou.[1]
„Vy nebudete?“ divil se Von, když dojedl svoji porci. Garry
a Hormona poněkud zaraženě koukaly na rozpůlený koláč na stolku, zatímco ten
druhý už putoval Vonovými útrobami.
„NEVÍM, PROČ BYCH SE MĚL S HORMONOU DĚLIT JENOM JÁ!“
křikl na něj Garry.
„Fajn, nedělte se vůbec,“ dosedla Hormona uraženě do křesla
tak rychle, že málem rozmáčkla Rozhoďnožku. „Se mnou si nemusíte dělat
starosti!“
„Neboj, neděláme,“ otřel si Von drobky z pusy. „Takže
už nechceš?“
„NEHÁDEJTE SE!“
„Přesně tak, zahoďme zbytečné spory za hlavu,“ souhlasil Von
a zalovil v tašce. „Máme ještě dobrou hodinu, než začne vyučování, což je
ideální příležitost udělat pár úkolů.“ Vytáhl sešit a propisku a podal je Hormoně.
„Míchání karet v mariáši. Pět stran. Ale bude mi stačit, když napíšeš tak
tři, s tím zbytkem už si nějak poradím, případně to trochu roztáhnu.“
Hormoniny pistáciové oči se povážlivě zúžily, což nevěstilo
nic dobrého.
„… zatím to nemůžeme spustit, ty scénáře potřebují ještě
doladit a máme domluvené jenom dvě striptérky!“
„Snad tři! Co Brownie?“
„Kdo bude platit vstupné na něco, co může vidět zadarmo?“
„No dobře, tak dvě pro začátek holt stačí. Můžou přece nosit
různé převleky a…“
„Převleky? Bratříčku, copak jsi zapomněl, co striptérky
dělají? Svlékají se!“
Hormona se ohledně Vona spokojila se slabým nakopnutím a
otočila se k procházející dvojici. „Na studenty z Caribbean Republico dos
Cardos mluvíte docela plynule česky.“
„No, seňorita!“ zavrtěl hlavou Dredoín. „Špatně hír! Uchos
dysfunktos!“
„Doufám, že neplánujete nic protizákonného, v takovém
případě by tady váš vedoucí ročníku musel zasáhnout.“
„Mne to toho netahej,“ bránil se Von.
„Například,“ založila ruce v bok, „kdyby vás napadlo
přemlouvat nějaké nezletilé spolužačky ke striptýzu!“
„Tobě přeskočilo!“ udusil se málem Von druhým koláčem. „Proč
bych v tom měl nějaké holce bránit? Možná, kdyby sem přišel Plyš a začal
se tady svlíkat, tak bych se s tím asi pokusil něco udělat, ale…“
„Protože jsi vedoucí ročníku, Vone,“ připomněla mu Hormona.
„A kdyby se to provalilo, mohli by tě vyloučit!“
„Život je otázkou priorit,“ pokrčil rameny Von.
„JAK JE MOŽNÝ, ŽE NĚKOHO JAKO JE ON UDĚLALI VEDOUCÍM
ROČNÍKU?!“ kopl Garry do křesla. „TO JÁ…“
„Ty bys?“ zvedla Hormona obočí.
„Udělal totéž, co Von, samozřejmě,“ připustil Garry. „ALE
MĚL BYCH TOLIK DUCHAPŘÍTOMNOSTI, ABYCH TO NATOČIL!“
„Jsou mi nějací povědomí,“ otočil se Von, ale Tenerifos a
Ounennéz mezitím zmizeli. „Jako bych je už někdy viděl.“
„Vážně?“ vyprskla Hormona.
2 hodiny před
Odpoledne opustili hrad a vyrazili přes školní pozemky
k Hybridově boudě. Čekala je hodina péče o obyčejné tvory, kterou
očekávali poněkud s obavami – jejich novou učitelkou měla být Fifinka,
Hybridův lovecký pes.
Když dorazili na místo, Fifinka už na ně čekala. Stála na
dřevěném špalku před dveřmi a nervózně přejížděla pohledem z jednoho
studenta na druhého. Pak se zuřivě rozštěkala.
„Piš si,“ šťouchl Von do Hormony loktem.
Ta mu to okamžitě oplatila. „Zmlkni, debile!“
„Já jsem nic neříkal!“
Štěkání Fifinku patrně unavilo, protože zmlkla a seskočila
na zem. Pomalu obcházela jednoho studenta po druhém a očuchávala.
„Ta je roztomilá!“ rozplývaly se Brownie s Palmou a
Pastou. „Proč nám ji Hybrid neukázal dřív? Je tak krásňoučká!“
„Deset bodů pro Poblilvír za nechutné podlézání učiteli,“
prohodil Von.
Fifinka přešla ke Garrymu. Ten se k ní sehnul a upřeně
se jí zadíval do očí. „Kde je Hybrid, Fifinko?“
Von se poškrábal na temeni. „To není špatný nápad, Garry!
Fifinka by mohla Hybrida najít! Stačí, když jí dáme očuchat nějakou Hybridovu
věc a…“
„Třeba ten prázdný demižon?“ ukázala Hormona.
„Najít Hybrida po čichu?“ přitočil se k nim zezadu
Cracko Malejfuj. „Na to snad není potřeba pes.“
„Máš nějaký problém, Malejfuji?!“ zamračil se Garry.
„Já? Vůbec,“ protáhl. „Pán falešných karet je zpátky, ministerstvo
šlape Trumpálovi na krk, ten neschopný kolohnát je pryč a nejspíš se už nikdy
nevrátí… co víc bych si mohl přát, Pokere? Co to…“
Fifinka přiskočila ke Crackovi a začala se věnovat jeho
nohavici. Nejdřív ji tahala zubama, pak ji začala olizovat a nakonec na
Malejfujovu nohu naskočila a pokusila se ji znásilnit.
„Myslel jsem, že Fifinka je fena,“ divil se Garry.
„Sundejte ze mě tu zkurvenou bestii!“ ječel Malejfuj na
Svraba a Hnoje, ale ti couvali do pozadí a k ničemu se neměli.
„Takhle o ní nemluv, Cracko,“ řekla Hormona. „Urážka učitele
– to budeme muset nahlásit. To bude minimálně za padesát bodů.“
„A teď do ní dokonce kopnul,“ všiml si Garry. „To bude
školní trest jak vyšitý. Deset dní budeš čistit latríny u jídelny!“
Když je poté Fifinka začala všechny prohánět a vrčela na ně,
vyložili si to tak, že hodina skončila, a pelášili zpátky do hradu.
V otevřených vratech se srazili s Hankou
Hatebadovou. Když si Garryho všimla, zastavila se a pustila svoje sešity na
zem. Pak na Garryho vykulila oči, z kterých po tvářích tekly dvě velké
slzy.
„Chci, abys věděl, že ti věřím, že
Ten-jehož-jméno-neumíme-vzlykat-do-polštáře-během-dlouhých-temných-nocí-kdy-se-chceme-zabít-ale-nechce-se-nám-jít-do-koupelny-pro-žiletku-protože-je-to-daleko-a-na-chodbě-je-tma
se vrátil. Je mi z toho do breku! A taky věřím, že jsi s ním bojoval
a utekl jsi mu. Jsi moc statečný, zatímco já ne. Včera jsem se chtěla podřezat
a podívej, jak to dopadlo,“ ukázala mu lehce poškrábané zápěstí. „Moc tě
lovískuju!“
„Hm, to je fajn,“ pousmál se rozpačitě Garry, zatímco Hanka
si posbírala svoje sešity, zakryla si s nimi obličej a utíkala pryč.
„Jsi její hrdina,“ poplácala Garryho po rameni Hormona.
„Vsadím se, že má tvoji fotku na stěně hned vedle plakátu Tokio Hotel.“
„BYLA BYS TAK LASKAVÁ A NEURÁŽELA NĚKOHO, KDO MI VĚŘÍ?!“
vyjel na ni Garry.
„Pro všechny falešné trumfy světa, Garry!“ chytila se za
hlavu Hormona. „Hanka Strouhanka je ochotná věřit čemukoli, kvůli čemu se může
vybrečet! Ostatně to, že spolu s mladším bratrem vydává časopis EmOTaY, snad mluví samo za sebe!“
„CHCE MI POMÁHAT V BOJI S TY-TUŠÍŠ-KÝM!“
„Jak?“ vyprskl Von. „Utopí ho v slzách? Vysmrká se mu
do kapuce? To nevíš o nikom lepším?“
Než stačil Garry vymyslet dostatečně hlasitou odpověď,
přistoupil k nim od vedle stojících brzybolských spolužáků Evžen
Šmikmilan.
„Ahoj, Garry,“ pozdravil ho. „Chci jenom říct, že se tě
nezastávají jenom podivné existence. Třeba já ti stoprocentně věřím, celá naše
rodina stála vždycky za Trumpálem! Je mi úplně jedno, jestli jsi syn
Ty-tušíš-koho, potomek Zůstavitele, největší parchant naší generace karbaníků,
arogantní pitomec a trojhlavá saň! Jsem s tebou!“
Hormona rezignovaně mávla rukou. „Máš pravdu. Asi si skutečně
nemůžeme vybírat. Tak už pojďte, čeká nás školní trest.“
„NÁS?! SNAD MĚ! JÁ JSEM DOSTAL ŠKOLNÍ TREST, ZATÍMCO VY MÁTE
VOLNO! ZASE JSEM VŠECHNO ODSRAL ZA VÁS!“
„My máme taky školní trest,“ řekl Von mrazivě. „Za to, jak
jsme se tě o prázdninách pokoušeli zachránit z bludiště. Za dvacet minut
se máme hlásit u Trumpála!“
Čas na čaj
Přesně v pět hodin zaklepal Garry na dveře kabinetu
profesorky Bumbrlíkové.
„Dále,“ ozval se chrochtavý hlas a Garry opatrně vklouzl
dovnitř.
Tam ho málem trefil šlak. Oproti minulému roku, kdy zde
sídlil profesor Lotkien, se místnost změnila k nepoznání. Dříve stroze
zařízená místnost teď byla vymalovaná růžovou barvou a všude po stěnách visely
obrázky koťat. Ty ale Garry ani pořádně neviděl, protože kolem všech stěn byly
navršeny hromady plyšáků. Místo uprostřed kabinetu, na chlupatém fialovém
koberci, zabíral velký růžový stůl, za kterým seděla v bleděmodrém
květovaném křesle profesorka Bumbrlíková.
„Posaď se,“ ukázala mu dětskou plastovou židličku. Garry se
nervózně posadil. Stolička byla tak nízká, že přes hranu stolu na profesorku
sotva viděl – a ne, že by mu zhoršený výhled nějak vadil.
„Frk! Ty tam vzadu za
tím dlouhánem s tupým výrazem, dávej pozor,“ naklonila se k němu
profesorka Bumbrlíková a poté otočila jeho směrem i monitor a klávesnici svého
počítače. „V dokumentech najdeš složku Supr
koťátka, v které mám uložených 25 798 obrázků koťátek stažených
z internetu. Můžeš si je prohlídnout klidně všechny, ale dneska by tě měla
zajímat jen podsložka Růžové a chlupaté.
Všechny fotky, které v ní jsou, si prohlédneš – a okomentuješ, Ty tam
vzadu za tím dlouhánem s… no ten dlouhán s tupým výrazem tady teď není,
tak ti budu říkat jen Ty tam!“
„To mi nevadí, už jsem se smířil s tím, že po svatbě to
jméno dostanu.“
„Rozumíš tomu, co jsem řekla?“
„Snažím se,“ odpověděl Garry, kterému se začínalo dělat
mírně nevolno.
„A pamatuj, že nějaké: Super
kotě, Hezká kočička nebo Těším se na další fotku, nestačí! Vždy
hezky napíšeš – nejmíň ve dvaceti slovech, co se ti na dané fotce líbí, co je
na ní nejroztomilejší a vypíšeš tři barvy, které na obrázku převládají.“
„Dobře,“ hlesl Garry zničeně a otevřel složku Růžové a chlupaté.
„Doufám, že pro tebe dnešní lekce bude dostatečným
ponaučením, Ty tam,“ vztyčila se hora sádla jménem Mercedes Bumbrlíková za
stolem. „Pro případ, že by tě ještě někdy napadlo rozšiřovat po škole nesmysly,
tak si uvědom, že složka Supr koťátka
má 56 podsložek, které budeš moct – v případě svého nerozumu – po volných
večerech zpracovávat.“
„Hurá,“ zmohl se Garry jen na vzdechnutí a otevřel první
fotku.
„A jenom dodám, frk,“ obešla opatrně stůl, aby přitom
nešlápla na žádného plyšáka, „že kromě složky Supr koťátka najdeš v mých dokumentech také složky Kočky v oblečcích, Kočky s nástroji, Kreslené kočičky,
Mluvící kočky a Kocourci.“
„Ke kocourkům bych se dopracoval jen nerad,“ zíral Garry
nepřítomně na obrazovku s obrázkem panáčkujícího kotěte se zlatou mašlí. „Ale
do té doby budu porušovat školní řád, jak bylo, je a bude mým zvykem,“ zašeptal
vzpurně.
„Máš snad nějaké připomínky, Ty tam?“
„Ani v nejmenším,“ zavrtěl hlavou Garry, zatímco do
klávesnice ťukal svůj komentář. „Jak by řekla Hanka: Jsem moc moc smutný.
Kdybych byl jenom o trochu smutnější, tak si ustřelím hlavu brokovnicí. Mucky
muck!“
„Cože?“ nadskočila Bumbrlíková a hlas se jí třásl ještě víc
než její tři brady. „Ty mi tady budeš dělat nějaké nemravné návrhy?! Okamžitě
vypadni! Nechci tě tady už nikdy vidět, ty chlípný, nechutný, perverzní,
slizký, odporný…. Zmiz!“ ječela Bumbrlíková rudá vzteky, takže Garry nemeškal a
vypoklonkoval se na chodbu.
Tam frajersky pohodil hlavou a upravil si límec uniformy.
„Garry Poker 1 – Bumbrlíková 0.“
4 hodiny po
Garry už v poblilvírské klubovně málem usínal, když se
přišourali Von s Hormonou. Hormona se s nepřítomným výrazem posadila
proti Garrymu, rozložila si na stolku krabičku poslední záchrany a za malou
chvilku už si o plameny krbu zapalovala obří joint.
„Tady se nesmí kouřit,“ namítl Garry.
„Já vím,“ hlesla Hormona.
„To bylo naprosto hrozný! Příšerný!“ rozhovořil se Von a
mával přitom dramaticky rukama. „Nechápu, jak nám Trumpál mohl něco takového
udělat! Každý týden, rozumíš, každý týden,“
chrlil ze sebe, „budu muset strávit čtyři hodiny s McDonaldovou
v kabinetě a opravovat prvákům a druhákům písemky! Chápeš to?!“
„Jak můžeš prvákům opravovat písemky, když o stylu hry víš
asi tolik, co Debil o… hm… co Debil?“ divil se Garry.
„No právě!“ zoufal si Von. „U každé otázky musím hledat
v knížkách správné odpovědi. A co je nejhorší, ona dává každému studentovi
jiné otázky! Je to normální?!“
„No, toho sis mohl všimnout už v prvním ročníku,“ řekl
Garry.
Von se podrbal na denním strništi na bradě. „Tak proto jsem
měl vždycky pětku, i když jsem odpovědi slovo od slova opsal od Hormony!“
„Jo, já taky,“ zachechtal se Garry. „Pak si ale Hormona
jednou zakryla písemku rukou a já si musel něco vymyslet. A dostal jsem čtyřku.
Tak jsem si od té doby vymýšlel pořád!“
Von se chytil za hlavu. „Prostě hrůza! Peklo na zemi! Něco
takového nevydržím ani měsíc… vždyť takhle bych se mohl ze stylu hry ještě něco
naučit!“
„Tak to je fakt hrozný,“ politoval ho Garry.
„Jediný, co mě drží nad vodou,“ nadechl se Von, „je, že
Hormona je na tom ještě hůř.“
„Jak to?“
„Má ten samý trest s Grapem,“ otřásl se Von.
„Jo jo,“ projevila Hormona poprvé od příchodu zájem o jejich
rozhovor.
„Jo jo?“ zašeptal nevěřícně Garry. „Máš trest s Grapem
a všechno, co řekneš, je ‚jo jo‘?“
„Jo jo,“ přikývla Hormona a změnila téma: „Co tvůj trest
s Bumbrlíkovou? Taky ses nepochlubil.“
Garry dal vztyčeným předloktím najevo své vítězství.
„Pokered! Nevydržela to se mnou ani deset minut a vyhodila mě.“
„Copak jsi na ní křičel hezkého?“ zajímal se Von.
„NIC!“ durdil se Garry. „COPAK NA KAŽDÝHO HNED KŘIČÍM JAKO
POMINUTÝ?!“
„Rozhodně ne, v žádném případě, jak tě něco takového
napadlo,“ zadrmolil s úsměvem Von a otočil se na Hormonu. „Dělám to dobře?“
„Co?“
„Tu ironii, přece!“
„Jde ti to výborně, ještě nikdy jsem neviděla někoho tak talentovaného,“
mrkla na něj a poplácala ho po stehně.
„Díky,“ zrudl Von až za ušima.
„Tohle byla ironie,“ zašeptala mu Hormona. „A ty se máš
ještě co učit, chlapče.“
„Každopádně jsem rád, že mě Bumbrlíková vyhodila,“ oddechnul
si Garry. „Bál jsem se, že to nevydržím – chtěla, abych si prohlížel fotky
roztomilých chlupatých koťátek a psal k nim, jak se mi líbí… Brr! Už u
třetího kotěte jsem myslel, že se zabiju!“
„Vážně jsem uvažovala, že bych jí půjčila Rozhoďnožku,“
nadhodila Hormona. „To by ji z citů ke kočkám všeho druhu rychle
vyléčilo.“
Von zavrtěl hlavou. „To pochybuju. Rozhoďnožka je to
nejmilejší zvířátko, které jsem kdy poznal.“
„To už bylo lepší,“ cvrnkla po něm dohořelý zbytek špeka.
„Jo jo.“
„Co máš pořád s tím jojem?“
Hormona se ušklíbla. „Ty jsi jojo! Já si jen tak sedím
s lidmi, které… s kterými… kteří jsou dejme tomu docela snesitelní a přitom
si spokojeně říkám jo – mezera – jo.“
„Musela se praštit do hlavy,“ zamračil se Von. „Vždyť měla
trest s Grapem! To je ta nejhorší věc, která se může na téhle škole někomu
přihodit!“
„Co rizoto v jídelně?“ zauvažoval Garry.
„To je druhá nejhorší věc,“ řekl pevně Von.
Garry zkusil ještě jednu věc: „A co umřít?“
„Smrt
je na třetím místě,“ nenechal se Von vyvést z míry.
[1]
Pro ty, kterým se nechce procházet znovu první díl: Garry s Vonem musí
každý den dodat Karkulínovi deset borůvkových koláčů za to, že je při honičce
na střeše zachránil před Malejfujem, Svrabem a Hnojem. Zajištění této
povinnosti se ochotně ujaly Palma a Patlalovy, které Garry prozíravě požádal
rovnou o dvanáct koláčů.
Žádné komentáře:
Okomentovat