5-22: Maturita

Kapitola dvacátá druhá, v které Střední školu karbanu a hazardu čekají maturitní zkoušky a všechny věci s tím související. 

Maturita

Poslední zvonění

S blížící se maturitou byl Garry nucen přestěhovat se zpátky do svého pokoje, protože společenskou místnost začali čím dál častěji zabírat šprtající se studenti a studentky, jejichž tváře navíc Garry ani nepoznával. Po krátké vášnivé debatě se mu podařilo vyhodit z pokoje Brownie, takže se tam vrátili i Von, Debil a Dan.
Teď toho začínal litovat. Bylo půl šesté a někdo jim vytrvale bušil na dveře. Denní rytmus učících se studentů se aspoň trochu shodoval s tím Garryho (pokud šlo o čas, nikoli o jeho náplň). Buch! Buch! Buch! Garry si nepamatoval, kdy naposledy vstával v půl šesté. Bušení na dveře neustávalo, a co bylo horší, jeho spolunocležníci na rozdíl od něj dokázali i přes ty příšerné zvuky pořád spát. Ve tři čtvrtě se neochotně posadil na posteli.
„VSTÁVEJTE!“ zakřičel. 
Debil Dlouhý Z. a Dan Koumes se zmateně vyhrabali ze svých peřin. Von chrápal dál. Garry po něm bez výsledku hodil postupně skleničku z jídelny, učebnici rozdávání a míchání a lampičku.
„Tak otevřete!“ ozvalo se znovu zabušení na dveře. „Víme, že tam jste!“
„V tuhle hodinu bych otevřel jedině nějaké nadržené spolužačce!“ zahulákal Garry.
Za dveřmi se ozvalo povědomé zahihňání. Garry vyskočil z postele a utíkal ke dveřím.
Z postele se zvedla i nezaměnitelná zrzavá hlava. „Někdo tady řekl nadržená spolužačka?“
Garry mezitím vylovil klíč z Debilovy boty a odemknul. Zarazil se. Za dveřmi stála profesorka McDonaldová, profesorka Bumbrlíková, profesorka Tříhlavňová a profesor Grape.

McDonaldová před ním zachřestila velkým kovovým vědrem. „Přispějte nám na maturitu! Jinak to schytáte!“ zvedla do výše Garryho očí lahvičku od parfému s nálepkou Kasuáří moč.

Garry jim bleskově zabouchl dveře před nosem a vyděšeně se podíval na své spolubydlící.

„Co to bylo! Řekněte mi, že ještě spím!“ zaprosil strop pokoje a začal se fackovat.

„Nespíš,“ zahuhlal Debil. „A já taky ne!“

Von vylezl z postele a zamířil ke dveřím za Garrym. „Říkal jsi, že jsou tady nadržené studentky,“ odstrčil Garryho a znovu otevřel.

Nečekaná delegace na nic nečekala a nahrnula se dovnitř. Profesorka Tříhlavňová vytáhla z výstřihu lihovku a začala psát Debilovi něco na čelo. Ten byl tak vyděšený, že se vůbec nebránil.

Garry si při té příležitosti všiml, že na vyučujících něco nehraje. Profesorka Tříhlavňová nikdy nenosila nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo výstřih. Ani její pleť teď nepůsobila dojmem ženy, která tu učí už pětatřicet let.

„Zaplaťte a necháme vás žít,“ ukázala profesorka Bumbrlíková na kýbl s žetony v rukou profesorky McDonaldové. „Frk! Frk! Frk! Frk! Frk! Frk!“

Garryho pozornost se přesunula na Bumbrlíkovou. Ta byla až podezřele podobná profesorce Tříhlavňové a zpod chlupatého růžového kabátu jí koukala molitanová matrace.

Při dalším zkoumání zjistil, že oblečení všech tří profesorek je podstatně odvážnější, než měl možnost vidět při hodinách. Byl si stoprocentně jistý, že McDonaldová na sobě nikdy neměla síťované punčocháče a nerozepnula by si halenku až k pupíku. Profesorka Tříhlavňová na sobě sice měla různé podivné šály, ale podstatně řidšeji rozmístěné i podstatně řidšeji pletené. Také by přísahal, že při hodinách nikdy neměla šperk typický pro břišní tanečnice. A možnost, že by se profesorka Bumbrlíková udržela v sandálcích s deseticentimetrovými jehlami, už byla i mimo jakoukoli teorii.

„Chtěl jsem nadržené spolužačky, ne nadržené učitelky,“ mektal mezitím Von, když se na něj nalepila profesorka Bumbrlíková a rozepnula si svůj vlněný růžový kabát.

Von zavřel oči. „Moje nejhorší noční můra!“

Profesorka Bumbrlíková se zarazila a sklopila zrak. „Myslela jsem, že se ti moje prsa líbí!“ vzlykla.

„Pasto?“ otevřel Von opatrně jedno oko a hned pod něj schytal facku.

„Já jsem Palma!“

Všichni si oddechli, že se situace vysvětlila, a neochotně nasypali koledníkům do kýble pár drobných žetonů. Přes veškerý úlevný pocit měl ale Garry neodbytný pocit, že mu něčí pohled neustále propaluje zátylek.

„Vy tady svádíte mé kolegyně, Pokere?“ zasyčel mu do ucha známý hlas. „Máte školní trest.“

Garry se rozklepal.

„Paní ředitelka všechny tresty od ostatních učitelů zrušila,“ zašeptal.

„Ale teď je zase povoluju!“ vypískla Palma Bumbrlíková.

„Jen přes mou mrtvolu,“ zakrákorala Brownie McDonaldová a objala Garryho kolem ramen. „Pan Poker může dostávat školní tresty jen ode mě!“

„Nebuďte vulgární, paní kolegyně,“ ozval se jim opět za zády hlas profesora Grapea.

„Nech toho!“ odskočila Brownie. „Málem jsem se počůrala!“

„Dobrý, co?“ rozesmála se Hormona. „Trénovala jsem to celou noc.“

Teprve teď se Garry odvážil otočit. Hormona vypadala tak nějak mnohem víc grapeovsky, než profesor Grape sám. Měla mnohem černější vlasy, mnohem opálenější kůži, mnohem růžovější (tedy grepovější) hábit. Pouze některé odlišnosti nebylo možné utajit, takže i profesor Grape toho odhaloval mnohem víc než obvykle, a to především v partiích, které nikdy neměl.

„Tak my půjdeme,“ navrhla Pasta a zacinkala šperky na svém břiše.

„Ještě si musíme označit, že zaplatili,“ připomněla McDonaldová a každému nakreslila na ruku fixou křížek.

Profesorka Tříhlavňová jí vytrhla z druhé ruky lahvičku od parfému a začala s ní zuřivě stříkat po celé místnosti.

„Měli byste si tu vyvětrat,“ štěkla po nich Hormona Grapeovým hlasem, až všichni instinktivně nadskočili. „Smrdíte jak Hybridovy spoďáry, Pokere. Odečítám Poblilvíru padesát bodů!“

„Nech už toho!“ vyjekl Garry.

…

„Přispějte na študé chudenty, paní ředitelko,“ zastavil Mercedes Bumbrlíkovou před ředitelnou její odraz.

„Co? Frk! Co to má znamenat?“

…

Profesorka McDonaldová vtrhla do jídelny a nečekaně obratně vyskočila na jeden ze stolů a zakroutila boky. V jedné ruce držela obrovský papírový pytel s logem stejnojmenného fastfoodového řetězce a v druhé kovové vědro, do poloviny plné žetonů různých barev.

„Cheeseburgery pro všechny!“ vykřikla. „Přispějte nám na maturitu! Kdo nezaplatí, tomu vylejeme do jídla kasuáří moč!“

„Poslužte si,“ ušklíbl se Zachariáš Smil. „Horší to už být asi nemůže.“

„Kdo nezaplatí, tomu vylejeme na hlavu kasuáří moč!“ opravila se McDonaldová a okamžitě tento postup vyzkoušela právě na Smilovi.

„A bude muset za trest čistit kotlíky v kuchyni,“ přisadil si profesor Grape.

„Neměli bychom to nějak zarazit?“ otočil se u učitelského stolu profesor Zkrocený na starší a ošklivější profesorku McDonaldovou.

„Souvisí to snad nějak s výukou předmětu, za kterou jsme placeni?“ usmála se profesorka. „Myslíte si, že by mi slušely síťované punčocháče?“

…

„Převleky jsou zakázány,“ vkročil jim do cesty Cracko Malejfuj. „Aspoň myslím… no, ono už je zakázáno skoro všechno. Odečítám Poblilvíru 100 bodů za každou z vás.“

Brownie se na něj přísně podívala přes brýle. „Ani členové PS VB nemůžou odečítat body učitelům!“

„Ale vy nejste učitelé!“ zacouval před ní Malejfuj.

„Šáhni si a uvidíš,“ vyzvala ho Brownie a natlačila ho na hrubou kamennou zeď.

„Ne…,“ odtahoval se Malejfuj, co mu omezené prostorové možnosti dovolovaly.

„Copak? Tohle se ti nelíbí?“ Hormona neměla odvahu podívat se, co Brownie provádí.

„Kolegyně, potřebuji vaši pomoc,“ zavelela profesorka McDonaldová. Bumbrlíková s Tříhlavňovou se obratně chopily jeho rukou, zkroutily mu zápěstí a přitiskly ho ke zdi. „Tohle si vezmu,“ strhla mu žlutou pásku z rukávu, „a ty, tebe čeká školní trest! Profesore Grape, je to váš student.“

Brownie poodstoupila a před Crackem Malejfujem se zjevil znepokojivě vzrušující profesor Grape.

Během dnešních událostí už zřejmě utržil několik šrámů, protože jeho hábit nyní halil ještě méně, než bylo původně v plánu.

„Co se tady poflakujete, Malejfuji,“ zašeptal mu hrozivě do tváře. „Malé děti by přece měly po obědě spinkat.“

Malejfuj se roztřásl. Koleno profesora Grapea vystřelilo a Cracko zavyl bolestí. Marně se pokusil vyškubnout sevření. Vzápětí dostal hlavičku, praštil se o zeď a upadl do bezvědomí.

…

„Není vlastně divné, že nikdo jiný nekoleduje?“ rozhlédla se zamyšleně Pasta Tříhlavňová, zatímco čmárala fixem po nástěnce s nařízeními vrchní výchovné poradkyně a teď už i ředitelky.

„Bumbrlíková to zakázala,“ ukázal Grape na jedno z nařízení, které dosud nebylo popsáno nereprodukovatelnými vzkazy.

„Ale teď to zase povoluju!“ vykřikla Palma a hodila dolů pod schodiště prázdnou lahev od zelené sedmy.

Láhev se roztříštila u paty schodiště, přímo u nohou školníka, pana Plyše.

Brownie McDonaldová se na něj usmála. „Přihoďte nám nějaký drobásek na maturitu!“

„A dost, všichni za mnou!“ hulákal na ně Plyš. „Tohle si vypijete!“

„To už jsem si vypila, proto jsem tu láhev taky zahodila, ty pitomče!“ okřikla ho Palma. „A vůbec, máš padáka! Táhni a už se sem nikdy nevracej! Seber si tu smrdutou opici a zmiz! Tohle je moje škola a já si tady budu dělat, co chci!“

…

„Měli bychom ji zastavit, než něco provede,“ řekla nervózně Hormona, zatímco poslouchala řinčivé zvuky ze školní kuchyně.

Ze zahnutého kovového komína trčícího na nádvoří vyšlehl plamen. „Pozdě,“ usoudila Brownie.

…

Skupinka peklospárských a brzybolských prváků se vracela z hodiny tělocviku na školním hřišti. V průchodu na nádvoří je zastavila profesorka Bumbrlíková s ohořelým obočím a parukou, profesorka Tříhlavňová oblečená do jediné pletené šály, předvádějící světu dosud neznámé břišní tance, profesorka McDonaldová, která si rozepnula i to, co rozepnout nešlo a profesor Grape v potrhaném hábitu s nečekaně velkým a – nejen na muže – objemným výstřihem.

„Zaplaťte a necháme vás žít,“ přisunula před ně nohou kovové vědro profesorka Tříhlaňová. „Karty předpověděly,“ skřehotala, „že kdo nezaplatí aspoň kilo, ten zahyne vyčerpávající, krutou a bolestivou smrtí!“

„Bongo-bongo?“ zeptal se s nadějí v hlase ten nejvyšší z přítomných studentů.

„Ne,“ sevřel přísně rty profesor Grape.

…

„Odečítám Zmizeluzlu tisíc bodů! Odečítám Zmizeluzlu sto tisíc bodů!“ vykřikovala profesorka McDonaldová ze svého dočasného působiště na vrcholku zastřešené studny na vedlejším nádvoří, zatímco po kolemjdoucích metala různé části svého oblečení.

Hana Chobotová to schytala levou botou, marně prchající Nora Ngueynová na opačné straně prostranství pravou. Debilovi Dlouhému Z. přistála za krkem jedna ze síťovaných punčoch. Brýle skončily v obličeji Kamily Kamenové, která přihlížela z okna pokoje.

„Neměly bychom ji přece jen zastavit?“ zajímala se Hormona.

Pasta zavrtěla hlavou. „Tu už nikdo nezastaví. Jak jednou začne předvádět…“

…

Von se na pokoji probral z letargie. „Striptýz! Někdo v tomhle hradě řekl striptýz!“

…

Aneta Alzheimerová nechápavě seděla na posteli v námořnickém tričku a pozorovala nasazovací pirátský hák na své ruce. Vedle ní ležela na peřině dřevěná noha.

Svraštila obočí. „Co to bylo dneska sakra v plánu?“

…

Dveře kabinetu se pomalinku otevřely poté, co na ně nezvaný návštěvník vyťukal dlouhou frekvenci různých úderů, kterou by nezávislý pozorovatel mohl omylem považovat za tajný kód.

„Co to má… znamenat?“ zarazil se profesor Grape.

Profesor Grape opatrně zvedl vědro s žetony, které už bylo plné téměř po okraj. „Pár zlaťáků, ať máme hezčí maturitní večírek,“ usmál se.

Australus Grape nikdy neuvažoval nad tím, co by se stalo, kdyby se osazenstvo polenské sborovny zkřížilo s osazenstvem hotýlku U Srdcové dámy v Oblblé ulici, přesto měl nyní možnost podrobně prohlédnout výsledek.

„Zahalte se, K. F. C.,“ upozornil jemně profesorku McDonaldovou. „Mimochodem, dost jste mě zklamala, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna vy vstoupíte do PS MB. A ta páska patří na rukáv, jestli se nepletu. Jak jste se do ní proboha nasoukala?“

„Je elastická,“ pípla Brownie. „Ale jestli chcete, můžu si ji sundat.“

„Ne,“ zavrčel profesor Grape. „A koukejte zmizet! Než vás takhle někdo uvidí!“

Daly se na útěk, jen svého dvojníka zachytil Grape obratně za zápěstí. „Co to má sakra znamenat?“ vrčel.

„Jenom takový neškodný… au… žert,“ hlesla Hormona, zatímco jí zkroutil ruku k sobě.

„Okamžitě to svlékněte!“

„Ale…“ ošila se Hormona a pokusila se mu vytrhnout.

„Ale co?“

„Ale já… nic pod tím… a tady se nemám do čeho převléknout!“

Grape se pousmál. „Neříkal jsem, abyste se převlékla. Říkal jsem, abyste se svlékla.“

Svatý týden 

Zkrocený, McDonaldová a Grape namluvili ředitelce Bumbrlíkové, že volný týden před maturitními zkouškami platí pro všechny ročníky, a škola karbanu a hazardu tak postoupila do dalšího stádia rozkladu. Probíhaly pouze hodiny dějin karet, protože profesora Pimse by – podobně jako Hybrida – nezastavil od práce ani náraz meteoritu, a tělocviku, protože ani McDonaldová nebo Grape si neodvážili předat informaci o zrušené výuce admirálce Hookové. Hormona si tak ve společenské místnosti neužívala zasloužené volno nad něčím lehčím (jako jsou karetní dějiny nebo prší), ale nezaslouženou celodenní přítomnost Garryho a Vona, kteří usoudili, že to pravé, co Hormona potřebuje, je psychické povzbuzení od kamarádů.

„Z čeho budeš vlastně maturovat?“ zajímal se Garry.

„Z dějin karet, kanasty, mariáše a rozdávání a míchání,“ vzhlédla Hormona od bývalé učebnice obrany proti švindlování pro IV. ročník, kterou letos nahradily omalovánky Vimprda Šmouly.

„A proč se teda učíš obranu proti švindlování?“ vyděsil se Von.

„Jenom jsem si tam chtěla něco ověřit ohledně podvádění při mariáši,“ odložila Hormona knihu nepřítomně. „Chtěla jsem původně maturovat z obrany proti švindlování, ale s Bumbrlíkovou… bojím se, že by mě nachytala, že něco vím, když to vůbec vědět nemám,“ zaťala pěsti.

„To by se mi stát nemohlo,“ zazubil se Von.

„Proč sis nevybrala radši styl hry?“ divil se Garry.

„Nemám ráda McDonaldovou,“ složila ruce do klína. „A ona nemá ráda mě.“

„Mně říkala, že mi maturitu ze stylu hry nějak zařídí,“ ušklíbl se Garry.

„To je nápad!“ práskla Hormona Dějinami polenské školy do stolu. „Co kdybyste se starali o to, z čeho budete maturovat vy! Vymyslet čtyři předměty, z kterých byste mohli prolézt, to by vám mohlo tak týden zabrat a mně můžete dát pokoj!“

„Taková něžná a příjemná dívka,“ poznamenal tiše Von.

„Říkals něco, Vone?“

„Brownie,“ vyhrkl Von, „mluvím o Brownie.“

„Já budu asi maturovat ze stylu hry, pokeru, prší a tělocviku,“ natáhl se Garry ve svém křesle.

„Jestli se chceš stát bystrokartem, musíš přece maturovat z obrany proti švindlování a rozdávání a míchání,“ upozornila ho Hormona. „Jinak tě na aplikované karbanictví nevezmou.“

„McDonaldová chce, abych se stal bystrokartem,“ opravil ji Garry. „Já chci být…“

„Rozhodčím extraligy juniorek ve svlékacím pokeru, já vím,“ odrecitovala Hormona. „Kdy pochopíš, že to není práce pro muže!“

„Mně to naopak přijde jako ideální práce pro muže,“ zaslintal Von. „Ale jestli to nepůjde, tak holt budu asi taky bystrokartem…“

„Bystrokartem?“ blýskla po něm Hormona očima. „Kariéra tupokarta tě neláká?“

„Nic takového neexistuje,“ zrudl Von.

„To bys ale musel taky maturovat,…“ odmlčela se Hormona, protože si uvědomila, že tady by mohla její věta klidně skončit; po chvíli ale přece jen pokračovala: „ze stylu hry, obrany proti švindlování a rozdávání a míchání.“

„Ne, když budu pracovat jako terénní bystrokart druhé kategorie,“ opravil ji Von, „pak mi stačí maturita z čehokoli. A po deseti letech praxe mě povýší na řádného bystrokarta i bez vejšky.“

Hormona si uchechtla. „S ministerstvem to jde vážně z kopce.“

„Moc se nesměj,“ hodil po ní Garry žvýkačku, kterou sloupnul z opěradla. „Co bys chtěla dělat ty s takovými zbytečnými předměty, jako dějiny karet?“

Hormona nestačila odpovědět, protože do společenské místnosti vtrhla Palma Patlalová. „Někdo nastrčil do ředitelny hrabáka! Tenhle týden už po čtvrté!“

„Nechtěla bys už sundat ten kostým?“ navrhla jí Hormona.

„To je skandál! Frk!“ poskakovala zuřivě Palma. „Za to si půjde někdo sednout! Frk! Frk! Frk!“

„Tady jsi, Palmičko!“ přiběhla od vstupních dveří Pasta Patlalová a s omluvným výrazem chytilasvou sestru za loket. „Pořád ji to ještě nepustilo, nevím, co máme dělat!“

„Zkoušeli jste ji nechat vystřízlivět?“ zamyslela se Hormona.

„Tady jsi, Palmi!“ vynořila se od schodiště Brownie. „Musíme jít!“

„Kam?“ podivil se Garry.

„Nějaký exot u Sedmi kulí je ochoten zaplatit za striptýz v kostýmu… teda z kostýmu Mercedes Bumbrlíkové sto zlaťáků,“ usmála se.

„Kuplířství je trestné,“ připomněla jí Hormona.

Von se probral z polospánku a zvedl hlavu. „Řekl tady někdo striptýz?“

„Mě by zajímalo spíš něco jiného,“ překvapil Garry všechny, „co je to hrabák?“

…

Druhý den se jim podařilo přemluvit Hormonu, aby se šla učit ven. Vyrazila celkem ochotně, protože mylně předpokládala, že Garry s Vonem zůstanou ve společenské místnosti. Teď ale seděli pod stromem u mola, lavičku zabral Garry a ona si musela rozložit knížky do studené trávy.

„Soustřeď se,“ zabručel na ní Garry, když si všiml, že Hormona sleduje odraz slunce na hladině Pekla.

„Jak se mám asi soustředit, když pořád hrajete… co to vlastně hrajete?“

„Slovní přebíjenou,“ osvětlil jí Garry. „Tank!“

„Hm… dva tanky?“

„Musíš říct něco jiného,“ zavrtěl hlavou Garry.

„Protitanková střela?“

Garry zamyšleně syknul „Protiprotitankovostřelová střela?“ navrhl.

„Nic takového neexistuje,“ řekla Hormona.

„Nemluv nám do toho,“ odbyl ji Garry. „Ani neznáš pravidla! Ale dobře… letecký bombardér.“

„Neviditelná stíhačka,“ pokračoval Von.

„Pasivní radiolokátor!“

Za jejich zády se ozvala ohlušující rána. Dveře hájenky vylétly z pantů a okna se vysypala. Vyplašeně vyskočili.

„Hybrid zase pálil samohonku v troubě!“ vyděsila se Hormona.

Další ději ji ale vyvedl z omylu. Z hájenky vyběhl řvoucí Hybrid, kterému hořely vlasy a vousy. Ze stínů mezi experimentálními dýněmi se vynořila šestice mužů v šedých kabátech a pokusili se Hybrida obklíčit.

„Mějte rozum, Hybride!“ pištěl jeden z mužů, zatímco se Hybrid pokoušel umlátit jiné dva o sebe.

„Rozum si strč ty-tušíš-kam, Dalglishi,“ hromoval Hybrid. „Živýho mě vocud nedostanete!“

„To jsme ani neměli v úmyslu,“ zachechtal se muž oslovený jako Dalglish a začal lovit roztřesenou rukou v náprsní kapse.

„Pojďte!“ vybídla je Hormona. „Musíme s tím něco dělat!“

„Je jich šest, nějak si s Hybridem poradí,“ ustoupil Von o krok.

„Ty zatracený imbecile! Musíme pomoct Hybridovi!“ mávala Hormona zběsile rukama. „Copak nevidíš, že se ho nějací mizerní poskoci z ministerstva pokouší odvléct?“

„COŽE?“ rozzuřil se Garry. „GARRO MSTITEL TO TAK NENECHÁ! VE JMÉNU NAŠEHO KOLEJNÍHO HESLA… DO BOJE! GERONIMOOO!“ zaječel Garry a rozběhl se k hájence.

Hormona přeměřila okem vzdálenost k bojujícím mužům před hájenkou. „Než tam Garry doběhne, máš čas jen na jednu blbou otázku,“ otočila se k Vonovi. „Tak si vyber: Garro Mstitel, kolejní heslo nebo Geronimo?“

„Garro Mstitel je parafráze Zorra Mstitele, naše kolejní heslo je: Když rozumu se ti nedostává, jako beranidlo dá se použít tvá hlava, a Geronimo je bojový pokřik, odvozený od jména indiánského náčelníka, který… co?“ zašklebil se Von. „Myslela sis, že budeš dělat chytrou?“

Vinou nečekaně delšího mezidialogu obrátili pohledy k ději až v okamžiku, kdy Garry srazil beranidlem vyrobeným ze své hlavy třetího muže. Čtvrtý zhodnotil realisticky svoje šance a dal se na útěk. Zbylé dva držel v rukou Hybrid a stále s nimi mlátil o sebe.

„CO TO MĚLO ZNAMENAT?“ vyplivl Garry chuchvalec krve.

Hybrid odhodil oba muže do hromady kompostu. „Toho si nevšímej, Garry, to tady teďkonc mám každej druhej den.“

„ALE VŽDYŤ SE TĚ POKOUŠELI ZABÍT!“

„Aspoň si trochu zacvičim,“ uhasil Hybrid rukou doutnající zbytky vousů. „Co tady nejni Trumpál, aby mi sem tam zadal nějakou… hm… manuální prácičku, tak sem trochu vyšel z formy.“

„CO JSOU ZAČ?!“

„Bumbrlíková se mě snaží vystrnadit,“ mávl rukou Hybrid, zatímco k nim doběhla Hormona. Von se rozhodl sebrat veškerou odvahu a postarat se o prchajícího útočníka. „Už tady byla snad půlka ministerstva. Myslí si, že jsem Trumpálův… Trumpálova bytost.“

„A proč tě prostě nevyhodí, jako to udělala s Tříhlavňovou?“ nechápala Hormona. „Proč na tebe posílá nějaké násilníky?“

„Jo, to by jí tak snadno neprošlo,“ rozchechtal se Hybrid. „Nezapomínejte, že se nemenuju Hybrid, já sem hybrid.“

„No… uf… a?“ zapojil se udýchaně do hovoru i Von, který se zrovna dobelhal.

„Úředně nejsem člověk,“ zabručel Hybrid. „Nemám pracovní smlouvu jako… hm… normální učitelé. Teda, ještě kromě mistra Wana, protože ten tady učí jako dobrovolník, aby si vylepšil karmu. Nevim sice, jak to souvisí, ale asi mu za to Trumpál slíbil novej termostat nebo tak… ale abych to zkrátil: nejsem tady zaměstnanej, jsem součást majetku školy. Sem normálně zapsanej v oučetnictví a Trumpál to zařídil tak, aby za mě skončily vodpisy až v roce 2100. Kdyby se mě do tý doby chtěla škola zbavit, tak by to byl prej podvod, daňovej únik nebo snad zpronevěra.“[1]

Zkoušky 

Profesor Pims vypnul magnetofon a nervózně se otočil na zpoceného předsedu komise.

„No a basilejská komkartáta spočívala teda v čem?“

„Co?“

„Kromě používání obojích barev při tvorbě karet tam šlo přece ještě o něco, ne? Tak víte to, nebo nevíte?“

„Ehm, slečno… Dangerová,“ odkašlal si nejistě předseda komise, „neměl bych se ptát spíš já vás?“

…

„Neměla by maturitní zkouška z kanasty mít i nějakou praktickou část?“ zamračila se Hormona.

„To byste chtěla u maturity hrát karty?“

„Na Střední škole karbanu a hazardu v Polné to snad není tak zvláštní.“

Předseda komise vyplašeně vyskočil od stolu. „Střední škola čeho? Tohle není Hotelová škola ve Velkém Meziříčí?“

„Sedněte si a rozdávejte,“ mávla rukou Hormona. „Jedno kolo stihneme, máme 15 minut.“

…

„Tak co máte za otázku?“

Hormona se opatrně podívala na kousek papíru, který žmoulala v ruce. „Pětku,“ zasmrkala.

„Ale nebojte se, určitě to nebude tak hrozné… otázka číslo pět… to máme…“

„Lízaný mariáš a jiné varianty hry pro dva hráče,“ napověděla Hormona.

„A připravila jste si to?“

Hormona zavrtěla hlavou. „Zkusím to z hlavy,“ zahučela a začala vykládat.

„Proč jste z té otázky byla tak nešťastná?“ divil se předseda, když Hormona stačila za deset minut říct k tématu vše a rozhostilo se trapné mlčení.

„To je jediná otázka, kterou se z mariáše naučila moje kamarádka,“ kývla Hormona nenápadně k Brownie, která se trápila na potítku s otázkou číslo jedna: Podoby a vývoj mariáše v 18. a 19. století. „Budete na ni hodní?“

Předseda na ni spiklenecky mrkl: „Už jsem jí to slíbil o přestávce.“

…

„To se mě ani na nic nezeptáte?“ divila se Hormona, když v pěti minutách shrnula základní obsah své otázky z rozdávání a míchání (otázka číslo sedmnáct: rozdávání karet při dětských hrách – Černý Petr, přebíjená, autobus, vole padni atp.).

Profesor Grape se naklonil k předsedovi komise. „To je zbytečné,“ vysvětloval, „všechno to umí i pozpátku.“

„Chcete, abych zamíchala karty pozpátku?“ nabídla se.

Předseda se podíval na Grapea. „Nějaká nesnesitelná šprtka, co?“

Australus Grape chvíli zamyšleně mlčel. „Řekněme spíš… průměrně snesitelná šprtka,“ řekl nakonec.

„Myslím, že bychom ji mohli nechat jít a dát tak víc času tady slečně Levandulové,“ navrhl předseda komise, „ta vypadá, že ho bude potřebovat.“

Vysvědčení 

„Za čtyři!“ vyběhla Hormona radostně na chodbu, kde čekali Garry s Vonem a krátili si čas hraním slovní přebíjené.

„To se máš čím chlubit,“ ušklíbl se Von. „Taky budu mít z rozdávání a míchání za čtyři. Snad.“

„Za čtyři znamená čtyři jedničky, Vone!“ strčila mu své maturitní vysvědčení před oči. „To mi ani nepogratulujete?“

„Vždyť to bylo stejně jasný,“ zabručel Garry. „Jak jinak to asi mohlo dopadnout?“

„Když jste věděli, jak to dopadne, aspoň jste měli dost času a prostoru koupit mi kytku!“ uculila se Hormona. „A neříkejte, že jste mi nekoupili kytku?“

„Koupili jsme ti bonboniéru,“ řekl Garry, „ale…“

„Ale byl jsem strašně nervózní, jak to dopadne,“ zastyděl se Von a přestal schovávat za zády modrou krabičku. „Zbylo tam pár fondánů s peprmintovou náplní, ty nesnáším.“

„Já taky!“ praštila ho Hormona, až mu vyrazila bonboniéru z ruky.

„Vidíte, kolik toho máte společného,“ zašklebil se Garry. „Pusu! Pusu!“

Ze dveří učebny vykoukla Brownie Levandulová. „Chceš pusu od absolventky Střední školy karbanu a… hm a…“

„Hazardu,“ doplnila ji Hormona.

„Díky,“ špitla Brownie. „Ale já to samozřejmě vím, jak jinak bych asi mohla mít samé jedničky!“

„Mám tušení, jak jinak.“ Hormona znechuceně zahodila svoje vysvědčení do koše. „A radost z maturity je fuč.“

„Radost z maturity je vedoucí karbanické sekce ministerstva financí?“ zabrblal Von překvapeně.

„Cože?“

„Fuč jako pryč, ne fuč jako Fuč.“

„Co to meleš za nesmysly?“

„Nehádej se s třídní premiantkou,“ utišila ho Brownie a strčila mu pod nos svoje vysvědčení.

„Podívej! Jedna, jedna, jedna, jedna! Four of a kind!“

„Mám lepší! Mám lepší!“ překřičela ji Pasta Patlalová a hrdě mávala svým závěrečným výkazem.

„Straight flush! Jedna, dva, tři, čtyři!“

„A já úplně nejlepší!“ vyběhlo mezi ně i její jednovaječné dvojče Palma. „Royal flush! Dva, tři, čtyři, pět! Hurá! Maturita je za námi!“

„Ehm,“ odkašlala si Hormona. „Nechci ti nějak kazit radost, ale pětka znamená, že jsi to neudělala. Budeš si muset něco zopakovat, ukaž,“ zmocnila se jejího vysvědčení.

„Pozemky!“ vyhrkl Garry. „Ty jsi dostala pětku z pozemků? Jak se ti to povedlo?“

Palma otráveně pohodila hlavou. „Ta zkouška byla u záhonů za skleníkem a včera pršelo. Nebudu se plahočit bahnem v těchhle podpatcích!“

Maturitní večírek  

Garry znovu kráčel temnou chodbou k záhadným zeleným dveřím. Otevřel je. Prošel kruhovou místností, prošel obdélníkovou místností. Další dveře. Opět se ocitl v místnosti plné polic se zaprášenými spisy. Po paměti klouzal až k příslušnému regálu a odbočil. Poh, Poi, Poj, Pok… pomalu jel rukou po jednotlivých složkách. Pokecaný Jindřich, Pokecaný Václav, Pokel Gally, Pokelová Alžběta, Pokemonje Alois, Pokesová Anna, Pokesová Karolína… 

‚Cože?‘ Zběsile začal projíždět spisy ještě jednou.

„Někde to tady musí být!“ vykřikl a začal vyhazovat spisy na studenou černou podlahu.

„Vezmi to pro mě,“ ukázal vyzáblou bledou rukou nejvyšší poličku. „Já tam nedosáhnu, ale ty můžeš… stoupni si tady na tu stoličku…“

Ze stínů se ke stupátku dopotácel muž s pytlem na hlavě. Garry ho nevybíravě nakopl a muž vystoupal na první schůdek stoličky.

„Výš,“ přikázal mu Garry a muž se neochotně posunul nahoru.

„Ještě výš,“ hučel Garry. Roztřesený muž zavrávoral a opatrně vylezl na poslední schůdek.

„Támhle! Támhle nahoře!“ pobízel ho Garry neúnavně. „Podej mi to!“

Muž si stoupl na špičky a natáhnul se nahoru. Poslepu šátral mezi spisy. „Ještě kousek doleva,“ radil mu sípavě Garry. „Tak, to je ono.“

Jakmile muž sáhl prsty na vazbu kýženého dokumentu, Garry mu s chraplavým chechotem podrazil stupátko. Muž se zřítil na protější regál, z kterého se na něj začaly sypat složky v těžkých kožených deskách. Přes pytlovinu prosákla krev.

Garry se pomalu sklonil k muži a strhl mu pytel z hlavy. „Ty jsi takový pitomec, Fleku,“ probral ho dobře mířeným políčkem. „Tak padej, dáme si to ještě jednou.“

…

Garry se s výkřikem probudil. „MÁ FLEKA! MÁ FLEKA!“

„Nemám cucflek,“ bránila se Brownie, která se nad ním skláněla. „Aspoň doufám!“

Garry zvedl hlavu, opřel se o lokty a rozhlédl se kolem.

„Kde to jsme?“ chytil se za hlavu.

„Ve zmizeluzelské společenské místnosti,“ vysvětlila mu Brownie. „Asi před hodinou jsi vypil na ex plnou sklenici křížové vodky a spadl pod stůl.“

„VE ZMIZELUZELSKÉ SPOLEČENSKÉ MÍSTNOSTI?“ vyděsil se Garry. „CO SE STALO? MALEJFUJ MĚ UNESL? URČITĚ MĚ UNESL!“

„Blouzníš,“ položila mu Brownie ruku na čelo. „Máme tady maturitní večírek.“

„Vždyť taky nikdo není,“ ukázal Garry na prázdné židle, nedopité pohárky a střepy od zlikvidovaných Malejfujových zásob.

„Je půl šesté,“ povzdechla si Brownie. „Všichni už šli spát, nebo se přesunuli k Sedmi kulím. Půjdeš tam taky?“

Garry si všiml opuštěných táců od jídla, kde zbýval jediný brambůrek, který Von zjevně ve spěchu přehlédl. Zvedl se a došel si pro něj. „Musím,“ hlesl, „musím pro… pro někoho zajít!“

„Já jsem někdo, hlupáčku!“

Garry horečnatě přemýšlel, s kým by si mohl o svém snu promluvit, když Trumpál tu není a Grapea nesnáší. „Musím mluvit s McDonaldovou!“

Brownie zvedla ze země neforemné brýle a nasadila si je. „Já jsem profesorka McDonaldová,“ zaskřehotala.

„MLUVÍM VÁŽNĚ!“

„To teda nemluvíte, Pokere,“ zamračila se Brownie. „Je půl šesté ráno a vy jste se právě probudil pod stolem uprostřed podezřelé žluté louže. Co asi můžete mít zajímavého na srdci, abych to musela slyšet hned?“

„Nech toho. A ta louže je trumf citrus,“ odsekl jí Garry. „Tak s kým si mám jít promluvit?“

„S kým si chodíš promluvit pokaždé?“ frkla uraženě Brownie.

„Von a Hormona!“ svitlo Garrymu. „Jdeme!“

„Jdi si sám,“ otočila se k němu Brownie zády.

„Chceš tady zůstat? Ve zmizeluzelském sklepení? Sama?“

Neodpovídala a Garry neměl čas se dál divit. Vyběhl po schodech nahoru a pospíchal do poblilvírské části Černého domku. Vytáhl Vona z postele, protože za Hormonou by se v noci sám neodvážil, a společně zaklepali na dveře pokoje 113.

Po chvíli jim otevřela dezorientovaná a rozcuchaná Petra Smutná. „Co se děje?“ zamžourala. „Chytili Sirénuse Fleka?“

„Jak to víš? Kde je Hormona?“

Petra Smutná zmizela zpátky do pokoje. Chvíli byly slyšet podivné zvuky, jako by někdo uvnitř mlátil s předměty různé úrovně tuposti. Za chvíli se vrátila Petra s lampičkou v ruce.

„Asi jsem se pokoušela probudit plyšového medvídka,“ odtušila, když viděla, jak z lampičky odpadávají chuchvalce vaty. „Hormona tady není.“

„KDE JE?“

„Šla ještě k Sedmi kulím,“ vzpomněl si Von. „Říkala, že noc je ještě mladá.“

„PROČ MI TO ŘÍKÁŠ AŽ TEĎ! VYPADÁME TEĎ PŘED…  Jak se jmenuješ?“

„Eliška Krásnohorská.“

„PŘED ELIŠKOU KRÁSNOHORSKOU JAKO IDIOTI! JDEME!“

…

Ve stresu ani neměli čas přemýšlet nad tím, že profesorka Bumbrlíková hlídá veškerý pohyb přes hranice hradních pozemků, vyrazili k rytířskému brnění před učebnou stylu hry a běželi tajnou chodbou do Honigstumu.

„Asi mi mělo dojít, že v šest budou mít ještě zavřeno,“ zamračil se Garry, když vylezli do húdlarské prodejny cukrovinek. „Co budeme dělat?“

Von s těžkým srdcem zvedl z pultu kovovou pokladnu. „Nikdy bych si nepomyslel, že budu rozbíjet dveře Honigstumu… zevnitř,“ zavrčel a hodil pokladnu proti skleněným dveřím.

Zatímco se rozhoukal alarm, vyběhli ven a zapluli do dveří hostince U Sedmi kulí. Jako v kteroukoli noční či denní dobu zde bylo narváno a většinu osazenstva tvořili studenti polenské školy oslavující úspěšnou – nebo ve výjimečných případech neúspěšnou – maturitu. Ze známých tváří rozeznal Dana Koumese a Šimka Fňukala, kteří, povzbuzováni místními štamgasty, soupeřili v páce, dále uviděl Anetu Alzheimerovou, zmateně zkoumající symboly na dveřích toalet, Petera Baču, který nějakým záhadným způsobem propašoval k Sedmi kulím svoji reprosoustavu, Pastu Patlalovou, která zapíjela na baru žal s Igorem Igorym, Hormonu, která si právě cucla jointu a neúspěšně se pokusila zapálit si pivo.

„Garry!“ hrnula se k němu okamžitě, jak si ho všimla, a chytila ho kolem krku. „Tady jsi!“

„Já jsem tady taky,“ zahuhlal Von.

„No a? A proč máš na sobě pyžamo?“

„Garry mě vytáhl z postele!“ rozčílil se poněkud pozdě Von. „Ani nevím, kvůli čemu!“

Kolem proletěla na koštěti Palma v růžovém kabátu profesorky Bumbrlíkové. Mávala rukama, motala se mezi stoly a přitom se zoufale snažila udržet koště mezi stehny, v čemž si pomáhala především pištěním a chichotáním.

„To je můj nový kluk!“ ukázala jim nadšeně koště. „Jmenuje se Zameták 7!“

„Pořádný klacek,“ odtušil Garry.

„Tak pojďte,“ zavelela Hormona a zamířila k baru. „Garry nás všechny zve na šapitó!“

„NA TO NENÍ ČAS! MUSÍME JÍT!“

„Tak pojďte,“ zavelela Hormona a zamířila k východu. „Co máš tak důležitého, že kvůli tomu taháš své kamarády z hospody a počestné dívky z postelí?“

„VRDLMRSMRST MÁ SIRÉNUSE!“ vykřikl Garry, když vyšli ven na vzduch.

„Zase se ti něco zdálo?“ zamračila se Hormona. „Nesmíš usnout, když takhle chlastáš!“

„To říká ta pravá,“ všiml si Garry, že Hormona si vzala své nezapálené pivo s sebou.

„Ale já jsem neusnula,“ odvětila Hormona. „A jsem starší a chytřejší než ty, takže víc vydržím.“

„Je tady zima,“ zabručel Von a promasíroval si zkřehlé paže.

„Tak pojďte,“ zavelela Hormona a zamířila zpátky k Sedmi kulím, ale Garry ji zastavil.

„TY-TUŠÍŠ KDO MÁ SIRÉNUSE! DRŽÍ HO NA ODBORU KARBANICKÉHO ŠKOLSTVÍ NA MINISTERSTVU! CHTĚL, ABY MU PODAL MŮJ SPIS Z NEJVYŠŠÍ POLIČKY, ALE PAK MU PODKOPL SCHŮDKY! NESMÍME ZTRÁCET ANI MINUTU?“

„To je naprostá pitomost,“ ušklíbla se Hormona. „Sirénus Flek a Doktor Vrdlmrsmrst, nech toho Vone, dva nejhledanější zločinci karbanického světa, se schovávají na chodbách ministerstva. Nechci vědět, jak stupidní by mi to připadalo, kdybych byla střízlivá. Ale nejsem… a do září stejně nemám co dělat, takže… co máš v plánu?“

„VYRAZIT NA MINISTERSTVO, NARAZIT NA FLEKA, PORAZIT VRDLMRSMRSTA!“

„Co kdybychom se nejdřív zkusili zastavit na Sezimově náměstí. Třeba je to jen sen a Flek je v pořádku,“ nadhodil Von.

„BLBOST! ŘÍKÁM, ŽE NESMÍME ZTRÁCET ANI MINUTU! VRÁTÍME SE DO HRADU, POBALÍME SI PÁR NEJNUTNĚJŠÍCH VĚCÍ PRO BOJ SE ZLEM, A PAK SE MUSÍME CO NEJRYCHLEJI DOSTAT NA MINISTERSTVO!“

„Je šest dvacet pět,“ podívala se Hormona na sloup s hodinami nad jejich hlavami. „Než se dostaneme na ministerstvo, bude plné lidí. Budeme se muset nenápadně dostat dovnitř, proklouznout do přísně hlídané chodby odboru karbanického školství, a tam už stačí jenom porazit Vrdlmrsmrstanechtohovone, to je…“ Hormona se dlouze napila. Pak si otřela pěnu ze rtu a zašklebila se.

„Dobře, pojďme do toho,“ zavelela a zamířila zpátky k Sedmi kulím. „Ale nejdřív si budu muset dát ještě jedno.“

„NA TO NENÍ ČAS! SIRÉNUS MŮŽE KAŽDOU CHVÍLI UMŘÍT!“

Hormona si povzdechla. „Tak si teda dám jenom malý. Vy zatím sbalte, co potřebujete… ty se převlíkni, Vone… a vyzvedněte mě tady řekněme v sedm?“

„Na to zapomeň, jdeš s námi,“ táhl ji Garry do Honigstumu.

…

Když se Brownie umyla, převlékla a nalakovala si nehty, zamířila k zeleným dveřím v rohu zmizeluzelské společenské místnosti. Pomalu je otevřela.

„Jsi moc hodný, že jsi nám dovolil pořádat maturitní večírek tady,“ uculila se na svázaného Cracka Malejfuje. „Ale obávám se, že jsme tady nadělali trochu nepořádek.“

Cracko něco zasténal, ale přes roubík mu nebylo ani trochu rozumět.

Brownie ho jemně poplácala po tváři. „Já vím, že se nemůžeš dočkat, až to uklidíš, ale to ještě chvíli počká,“ přejela mu nehtem po hrudi. „Na to bych tě totiž musela rozvázat, a to se mi teď nechce.“

„Ughhh.“

„Máš snad něco proti tomu?“

Cracko zuřivě zavrtěl hlavou. 

„Tak je to správně,“ pohladila ho po vlasech. „Hodný chlapeček.“

---

[1] Autor rozumí účetnictví zhruba stejně jako Hybrid, ale tak nějak by to mohlo při troše fantazie fungovat.

---

Seznam kapitol 5. dílu:

1: Polibek pro Davida*2: Sezimovo náměstí 13*3: Nigrusův ehm řád *4: Vznešený a starobylý rod Fleků*5: Ministerstvo financí - sekce karetních her a hazardu - oddělení dohledu nad nezletilými karbaníky*6: Hanka Hatebadová*7: Celkem nic podstatného*8: Profesorka Bumbrlíková*9: Školní trest*10: Tamten a Slunečník*11: Polenská vrchní výchovná poradkyně*12: U Sedmi kulí*13: Trumpálova armáda*14: Piky a kříže*15: Noční můra*16: Ďábel na horách*17: Vánoce na konci světa*18: Bimbo v šachu*19: Věci neviděné i předvídané*20: Grapeova nejhorší vzpomínka*21: Kariérní poradna*22: Maturita*23: Dělostřelecká příprava*24: Pal!*25: To je vše, přátelé