4-III: Kolo druhé

Oba soupeři přešlapují a obezřetně se obcházejí, zřejmě se snaží získat výhodnou pozici pro první ránu. V tom se ozývá písknutí! Rozhodčí oba napomíná a vyzývá je, aby zahájili souboj.

Kolo druhé

Garry doufal, že si po dramatických večerních událostech aspoň pořádně pospí, ale už krátce po svítání ho otravoval nějaký pošuk.

„Vstávejte, Pokere!“ cloumal Woody s jeho spacákem. „Nemáte času nazbyt, musíte se připravovat na poslední úkol.“

„Připravovat?“ podivil se Garry, když se rozehřál na provozní teplotu. „Myslel jsem, že Trumpál to ošéfoval!“

Pošuk Woody se pousmál. „Ani pan ředitel teď nemůže příliš okatě zasahovat do průběhu turnaje. To noční dobrodružství, zdá se, trochu popudilo naše nepřáte… – pardon – naše přátele na ministerstvu. Rozhodli se, že sem pošlou inspekci. Třetí úkol se tak bude odehrávat pod dohledem nejvyšších karbanických úředníků.“ Ukázal ke vratům, kde se Nigrus Trumpál právě o něčem dohadoval s trojicí mužů v šedých pláštích. Tím prostředním byl, jak si Garry nevšiml, Kamélius Fuč osobně.

„Jak se mám asi připravit?“ zazoufal Garry. „Plánek bludiště by k dispozici nebyl?“

Alan Woody zavrtěl hlavou. „Žádný není.“

Garry se zamračil: „Jak to? Když jsem se tam byl podívat, byly keříky asi půl metru vysoké a dalo se mezi nimi volně chodit!“

„Od té doby se pár věcí změnilo,“ upozornil ho Pošuk. „Zaprvé – keře povyrostly, včera měly už přes dva metry. Zadruhé – Trumpál dal narychlo postavit nové bludiště na jiném místě, protože podle informací od Vilibalda Skrouna… zkrátka, byla tu odůvodněná obava, že Doktor Vrdlmrsmrst má s bludištěm nekalé plány. Vracet se do Jamného by proto nemuselo být bezpečné. A blíže neurčený počet členů tajné organizace, jejíž jméno ti neprozradím, postavil nové bludiště na tajném místě, které ti taky neprozradím, podle tajného plánku…“

„Který mi prozradíte?“ přerušil ho Garry s nadějí v hlase.

„Ne. Říkal jsem už přece, že neexistuje. Navíc ho má u sebe jen profesor Trumpál. Načrtl ho předevčírem na nějaké spisy.“

„Když už mluvíme o tajných pláncích,“ napadlo najednou Garryho, „nemáte náhodou Pubertův plánek?“

„Ne,“ podivil se Pošuk, „co by to mělo být?“

„Taková užitečná… nic,“ zarazil se Garry. „To se mi asi něco zdálo, měl jsem dojem, že jste si ho ode mě půjčoval.“

„Máte pravdu!“ plácl se do čela Pošuk Woody a zalovil ve své kožené brašně. „S díky vracím.“

Garry se podivil: „Ale vždyť jsem ho ani nebral s sebou! Nechal jsem ho…“ zalovil ve své děravé paměti, kde viděl svoji užitečnou pomůcku naposledy, „… v hotelu na Malé Straně, kam jsem se na prázdniny nastěhoval. Jak jste se k němu dostal?“

„Říkal jsem si, že by bylo škoda, kdybyste tam takovou užitečnou věc nechal,“ mrkl Woody.

„To je od vás sice milé, ale mám tam pokoj až do konce srpna. Až skončí tábor, tak se tam vracím.“

Woody znovu sáhl do tašky. „Nevím, jak byste chtěl vyrovnat účet, bez peněženky se všemi doklady,“ podal šokovanému Garrymu peněženku se všemi doklady.

„Moje peněženka se všemi doklady!“ vyhrkl Garry.

„Měl byste si dávat na svoje věci pozor,“ usmál se Pošuk. „Zůstala po vás na tábořišti v Německu. A kromě ní také natržený kulový spodek, tři slané tyčinky, obal od brambůrků a použitý kondom.“

„Ten jste mi doufám nepřivezl,“ zadoufal Garry.

„Nechybělo mnoho a vaší peněženky se všemi doklady se mohl zmocnit Doktor Vrdlmrsmrst.“

„A co teprve, kdyby získal můj genetický materiál!“ zhrozil se Garry teatrálně.

„Nežertujte, tohle je vážná věc.“

Garry se zasmušil. „Máte pravdu. Stejně mám dojem, že ten kondom nebyl můj. Ale ani mně se nelíbí představa, že by Doktor jen tak sebral moji občanku a vyzvednul za mě třeba balíček na poště.“

Alan Woody mávl rukou. „Poštu vem čert, ale mohl by se klidně dostat k vašim penězům. Zvlášť, když jste si tak hezky napsal heslo k účtu přímo na kartu Karbanické banky!“

„Pohoda, to heslo je falešné,“ uklidňoval ho Garry.

„Vážně si myslíte, že jednyvadetohimot nikdo neprokoukne?!“

„No, to mi ho teda… Asi bych vám měl teda poděkovat,“ zamyslel se Garry, „pokud jste mi nic nevybral. Ale znáte mě – jsem nevděčný parchant. Chtěl jste mi ještě něco, Poš… pane správce?“

Pošuk Woody naposledy sáhl do brašny a vytáhl nějaké papíry. „Profesor Trumpál mě poprosil, abych vám předal tohle. Máte si to přečíst, prý by tě to mohlo zajímat. Jsou to zápisy ze soudních jednání, která byla vedena s některými Smrtikibici před patnácti… až třemi lety, některá řízení se maličko protáhla.“

„Přečteno,“ hodil Garry spisy doslovně i obrazně za hlavu. Zamračil se, protože v tu chvíli vstoupila do dvora Hormona v družném rozhovoru s Crackem Malejfujem.

„Skandál! Napadena redaktorka Betlu!“ smál se Cracko.

„Rozzuření feťáci svázali naši dopisovatelku Irritu Hrdličkovou!“ zazubila se Hormona.

Garry vyskočil. Irrita Hrdličková je v nebezpečí! Rázným krokem došel k bavící se dvojici.

„Co to má znamenat?“

„Irrita Hrdličková dostala, co si zasloužila,“ řekl Cracko klidným hlasem.

Garry přelétl pohledem na pochechtávající se Hormonu. Z jejích rozšířených zorniček usoudil, že tady se víc nedoví, a vyběhl ven ze dvora.

Malejfuj chtěl jít za ním, ale Hormona ho zadržela. „Ať si s ní Garry dělá, co chce. Takový byl přece plán, ne?“

…

Garry se rozhlédl po návsi. Nemohl uvěřit, že Hormona a Malejfuj spojili síly a co hůř – i účinky svých oblíbených drog. Je ale pravda, uvažoval, že oba dva se jí chtěli pomstít. Hormona za články o svém románku s Flekem a Cracko přece onehdy prohlásil o autorovi ódy na pana Vlezlýho: ‚Toho, kdo napsal tu snůšku blábolů, by měli pověsit za koule do průvanu.‘ I když stále nechápal, jak to chtěl Malejfuj v případě Irrity Hrdličkové provést.

Rozhlédl se podruhé. Pořád nevěděl, kam se vydat. Pak ho ale do nosu uhodila nasládlá vůně marihuany smíchaná s alkoholem. Otřásl se, když si představil, co všechno spolu asi prováděli. Druhá věc, která ho napadla, byla, že může jít po čichu.

Pach ho dovedl až k místnímu hostinci. Vchod byl zavřený, hospoda otvírala až v deset, ale všiml si pootevřených vrátek na zahradu. Vstoupil tam, obešel budovu po udusaném dvorku a ocitl se u vstupu k hostinským pokojům. Zamčeno nebylo, hlídací pes nikde, ceduli ‚Vstup pouze pro ubytované‘ také nikde neviděl,[1] takže vešel.

Správný pokoj nehledal dlouho. Při pátrání vyrušil akorát starší manželský pár, který vyrážel na houby, a nakoukl také do pokoje, kde malé dítě malovalo svým rodičům pastelkou na peřinu. Usmál se, podal začínajícímu umělci z kapsy černou lihovku a pokračoval dál. Třetí dveře už byly ty správné.

Snad. Vůně omamných a psychotropních látek tu byla nejvýraznější a na posteli se zmítala mladá žena. Ležela na břiše a ruce i nohy měla spoutané za zády. Házela kolem sebe dlouhými světlými vlasy a něco nesrozumitelně huhlala.

Garrymu bylo divné, proč v této situaci nekřičí o pomoc, tak přistoupil blíž. A pochopil.

„Ááááá!“ zaječela Irrita Hrdličková, když jí vytáhl z úst roubík. Naštěstí ji vřeštění brzy omrzelo a začala jen tlumeně nadávat. Garry už se bál, že jí bude muset roubík zase vrátit.

„Dobrý den, slečno, jsem Garrycomo Pokernova. Gentleman, který zachraňuje sličné dívky v nesnázích.“

„Ehm,“ podívala se na něj uslzenýma očima, „pak bys mě mohl možná rozvázat, gentlemane, který zachraňuje sličné dívky v nesnázích!“

Vzpamatoval se. „Zajisté,“ sklonil se k ní a kapesním nožem pouta přepižlal.

„Tohle si odskáčou!“ zavrčela Irrita Hrdličková, když se posadila a promnula si zmučená zápěstí.

„Kdo?“ zajímal se Garry.

Irrita Hrdličková vytáhla z nočního stolku heřmánkovou mast a namazala si odřenou kůži. „To kdybych věděla… Přepadli mě ve spánku! Měli masky z poutě! Vím jen, že byli dva, a když mě svázali, tak si tady sedli, jeden z nich tady vypil naráz snad celou láhev vodky a ten druhý zase kouřil obrovský smrdutý doutník. A strašně se pochechtávali. Já…“ rozplakala se a opřela se o Garryho rameno, „hrozně jsem se bála, že mě třeba znásilní!“

Pohladil ji a uklidňoval ji: „Už se něčeho takového rozhodně nemusíš bát. Teď jsem tady já.“

„Neměli bychom zavolat policii?“ napadlo ji.

„To není třeba,“ objal ji, aby ji snad nenapadlo šmátrat po telefonu. „Stejně by se nic nevyřešilo,“ dodal a rozhlédl se po pokoji, aby si zafixoval stopy, které je potřeba pro jistotu odstranit – např. prázdnou láhev z koše nebo nedopalek v popelníku na stole.

„Ale…“

Pokusil se o něco, co moc často netrénoval – hezký úsměv. „I kdyby je dopadli, proces by se táhl roky a nakonec by je stejně pustili, protože jsou ještě mladí a hloupí… hádám. Jsi přece novinářka, můžeš se jim pomstít nějakým trefným článkem – a budou potrestáni už zítra! Nebo ještě dneska odpoledne, jestli má Kartář internetové stránky.“

„Betl,“ opravila ho dotčeně. „Ale možná máš pravdu. Když si to teď znovu vybavuju, začínám mít pocit, že vím, kdo v tom měl prsty!“

„Tak vidíš!“ horlil Garry. „A já mám zase takový pocit, že oběma dvěma se ničím nemůžeš pomstít víc, než speciálním vydáním oslavujícím idol všech karbanických srdcí – Garryho Pokera! Celé zítřejší číslo bude jen o mně a o mém vítězství v Ohnilém poháru!“

„Ty už jsi zvítězil?“ divila se.

Zavrtěl hlavou. „Ne, zvítězím až dneska odpoledne.“

„Garry,“ pohladila znenadání jeho ruku, „to speciální číslo pro tebe samozřejmě ráda napíšu. A asi bych se ti měla omluvit za všechno, co jsem o tobě dosud napsala.“

„Nebo spíš nenapsala,“ zabručel Garry.

„Asi tušíš, kdo za to všechno může,“ zašeptala. „Mně je to hrozně líto, teď už vím, jaký to je pitomec.“

„Netuším… Ty-tušíš-kdo?“ tipnul si Garry.

„Jsi vtipný,“ zasmála se. „Cra… Malejfuj byl vždycky strašně vážný.“

„Ty jsi taky vtipná,“ oplatil jí kompliment Garry, který vůbec nechápal, proč ho teď srovnává s Malejfujem.

Přitiskla se k němu. „Už vím, co bude v zítřejším vydání jako jeden z hlavních článků. Rivalita kolejí: Kdo je lepší milenec? Garry Poker nebo Cracko Malejfuj?“

Odvážil se ji políbit. „Odpověď je tak zřejmá, že snad ani nemá význam to testovat,“ zašeptal jí do ucha.

„Vážně jsi vtipný,“ řekla a strhla ho na postel.

…

Profesor Trumpál se postavil doprostřed zemědělského dvora a pomocí prosby, několika odkašlání, zatleskání a nakonec i varovného výstřelu si snadno získal pozornost žáků.

„Všechny deníčky prosím sem!“ zahlaholil vesele a rozevřel hrubý režný pytel s hrubou záplatou. „Odevzdávání deníčků! Nejlepší text bude oceněn! Hoďte svůj deníček do jednoho pytle s ostatními a vyhrajte sto zlatých žetonů!“

„To je na pytel,“ povzdechl si Von. „Kdybych věděl, že můžu něco vyhrát, tak se víc snažím.“

„Na délce nezáleží, jde hlavně o kvalitu,“ utěšoval ho Trumpál.

„Však o tom mluvím. Nemyslím si, že bych toho napsal málo,“ prohlédl si Von naposledy popsanou stránku a hodil deníček do připraveného pytle.

Hormona mezitím využila Trumpálovy nepozornosti, rychle z deníku vytrhla pár stránek a s Pokerovou tváří ho odevzdala také.

„Netvařte se jako debil, slečno,“ napomenul ji Trumpál.

„To neměl být Debil, to měl být Poker,“ odsekla nakvašeně a odkráčela. Debil, který stál hned za ní, se na ni zatvářil jak Poker a za pomoci elegantního obloučku svým deníčkem nastavený vak minul.

Každý se s deníčkem prostě rozloučil po svém. Támhleta ho políbila a zamáčkla slzu, Brownie do něj rychle načrtla rtěnkou tajnou šifru,[2] Ten a Onen si své deníčky na poslední chvíli prohodili – stejně byly oba prázdné, Igor Igory ještě doplnil na poslední stranu obsah a seznam používaných zkratek. Když všichni splnili svou povinnost, Trumpál spokojeně pytel zauzloval.

„Už jste vrátili deníčky všichni?“ zeptal se.

„Chybí Garry,“ všiml si Von.

Trumpál zahartusil: „Do pytle, kde je?“

…

Garry položil telefon. „Taxík tu bude za deset minut,“ zamnul spokojeně rukama.

„Řekni mi, jak dokážeš zařídit, aby se taxík dostal za deset minut sem?“ ukázala Irrita všeříkajícím gestem na ospalou věžnickou náves. Nebo ukázala by, pokud by náves přes záclonku špinavou tak, že by se za ni styděly i České dráhy, byla vidět. „Tady ani lišky nedávají dobrou noc, sem by si je člověk musel nejdřív přivézt.“

„Což jsi, koukám, udělala,“ všiml si kožešinového límce na šatech visících na ramínku a vysloužil si další poznámku o tom, jak je vtipný, za toto ráno už třiadvacátou.

„V Praze máme asi hodinu a půl, abychom vyzvedli peníze,“ připomněl. „Letadlo odlétá v jedenáct.“

„Do té doby stihnu akorát dát dohromady články do zítřejšího vydání,“ usmála se. „S rezervou. Myslím, že jen vezmu pár starších textů o Igorym a změním v nich jména. Aspoň si stihnu nakoupit, přece nemůžu do… stejně je to šílený nápad, jen tak se sebrat a odletět s tebou do Las Vegas!“

„Šílený nápad je zůstávat tady,“ oponoval Garry. „Jediný důvod, proč jsem se přihlásil na tenhle tábor, bylo, abych mohl strávit čtrnáct dní v Las Vegas s nějakou nažhavenou Slovenkou nebo v krajním případě Moravačkou… a Viktorku Rumovou za Moravačku nepočítám, protože je z Jamného, které je jen jeden kopec a tři plivnutí za Polnou! Takže nevidím jediný důvod, proč bych se měl plahočit bažinou za plesnivým dřevěným pohárem, když můžu jet do Ameriky s tebou, aniž bych se musel nějak snažit.“

Irrita Hrdličková se zatvářila zaraženě, až dotčeně. Přemýšlela, jestli má Garryho slova vzít jako urážku nebo jako kompliment. Nakonec vsadila na jistotu. „Jsi vtipný,“ řekla a koketně se usmála. „Už jsem ti říkala, že jsem vlastním jménem Irrita… hm… Hrdľúšková?“[3]

„No a?“ nechápal Garry. Zvenku se ozvalo zatroubení, takže už mu Irrita nestihla opět sdělit, jak moc vtipný je. „Pojďme.“

„Nikam nepůjdete!“ rozrazily se jim dveře před nosem a dovnitř vtrhli dva po zuby ozbrojení muži. Rozestoupili se a vešel Nigrus Trumpál v doprovodu policejního důstojníka.

„Irrito Slepičková, jménem zákona vás zatýkám,“ promluvil policista hlubokým hlasem. „Jste obviněna z trestného činu pomluvy podle § 206 trestního zákona, kterého jste se dopustila články o Garrym Pokerovi v Betlu dne 17. 7. 2006, 18. 7. 2006, 19. 7. 2006, 20. 7. 2006…“

„To je dobré, můžete jít,“ pokynul mu Trumpál a spokojeně sledoval, jak ji komando odvádí. Poté se otočil na Garryho: „A ty půjdeš se mnou. Musíš zůstat ve Věžnici a připravit se na třetí úkol.“

„Měl bych zůstat nebo bych měl jít?“ ujišťoval se Garry.

…

Do pokoje ve věžnickém hostinci vtrhla rozzuřená zrzavá dívka s nožem v ruce. Když viděla, že přišla pozdě, vzteky zabodla nůž do matrace a s nadávkami zase běžela ven.

---

[1] Ne, že by tam nebyla, ale Garry ji prostě neviděl.

[2] Tato šifra se stala později základem její druhé knihy: Šifra slečny L., kterou vydala rok po bestselleru Levandulový svět – průvodce sexuálním životem dospívající dívky.

[3] Hrdlička se (bohužel) slovensky řekne hrdlička, což Irrita Hrdličková stejně nevěděla, takže musela improvizovat.
 

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr
Kolo první*Kolo druhé*Kolo třetí*Kolo čtvrté*Kolo páté*Kolo šesté*Kolo sedmé*Kolo osmé*Kolo deváté*Kolo desáté*Kolo jedenácté