5-24: Pal!

Kapitola dvacátá čtvrtá, v které se strhne závěrečná bitva na ministerstvu, nebo aspoň něco, co ji vzdáleně připomíná, a Doktor Vrdlmrsmrst se zmocní vzácného artefaktu. A co na to Jan Tleskač?

Pal!

Odbor karbanického školství

Po další čtvrthodině pátrání a pobíhání po chodbách ministerstva nakonec nalezli správné schodiště a stoupali nahoru. Garry rozpoznával cedule, které už jednou viděl. V přízemí minuli odbor správních poplatků a karbanických daní, pokladnu a tiskový odbor. V prvním patře právní odbor, odbor pro mezinárodní karbanickou spolupráci a zvláštní kancelář řešení sporů s nekarbaníky. Druhé patro bylo domovem odboru karetních listů a barev a odbor hazardních her. Garry se zhluboka nadechl a vykročil dál. A byl tady! Dokázal to!

Když se vyškrábal do třetího patra, ostatní tam na něj už čekali.

„Proč jsi nejel výtahem?“ divil se Von.

„Ve výtahu je zrcadlo a zrcadla kradou duši,“ zasípala na ně Hormona z druhého patra. „Ale… hm… dva zrzaví, emo a Debil v bezvědomí… asi nemáte co ztratit.“

Ve třetím patře se nacházel odbor dodržování karbanických zákonů a uzavřená chodba odboru karbanického školství. Cedule varující před jistotou kruté a bolestivé smrti byla stržená. Místo toho byl na zdi nasprejovaný vzkaz: ‚Byl jsem tu. Dr. Vrdlmrsmrst‘ a pod tím červený lepkavý nápis: ‚Garry, pomoz mi! Sirénus Flek. PS: Vezmi s sebou nějaké kočky!‘

„Vážně je to trochu podezřelé,“ brblal Von.

Támhleta ukázala na červené tlačítko na rohu chodby. „Nepustíme požární alarm?“

„PŘESTAŇTE KONEČNĚ VYMÝŠLET NESMYSLY! JDEME!“ vykročil Garry rázně do temnoty. „Au! Co to je?!“ křičel bolestí, tedy mnohem tišeji, než před tím.

„Jsou tady prosklené dveře,“ řekla Hanka a vrazila do nich stejně jako Garry. „Hurá, teče mi krev z nosu!“

Von nahmátl kliku a dveře otevřel. „Jdeme?“

„Máte někdo baterku?“ zajímal se Garry.

„Samozřejmě,“ vytáhla Támhleta kapesní svítilnu.

Garry se opatrně rozhlédl. „Někdo by tady měl zůstat jako hlídka pro případ, že by nás někdo sledoval.“

„Debil,“ řekl Von a opřel jmenovaného o zavřené křídlo dveří.

„A jak nám dá asi vědět, že se blíží nějaké nebezpečí?“ zapochybovala Támhleta.

„Asi nedá,“ zauvažoval Garry. „Ale aspoň to nebezpečí třeba zdrží. Jdeme.“

Ocitli se v dlouhé opuštěné chodbě. Našlapovali po špičkách a pomaloučku se plížili za kuželem světla, který osvětloval zašlé zelené dveře.

„Nikdy, nikdy neotvírej zelené dveře, když nevíš, co je za nimi,“ zašeptala hrozivě Hormona.

„Když už jsme u toho,“ zarazil se Garry s rukou na klice, „co je za zelenými dveřmi v Grapeově kabinetu.“

Hormona vykulila oči. „Grape má v kabinetu nějaké zelené dveře?“

„Nehraj to na mě.“

„Jo, ty myslíš ty zelené dveře,“ hvízdla Hormona, „ty zelené! Tak to netuším. Nikdy je neotvíral. Asi od nich ani nemá klíče. Ani o těch dveřích nikdy nemluvil. Prostě nevím.“

„Přísahal bych, že jsem tě za nimi jednou slyšel,“ oponoval jí Garry.

„A já bych zase přísahala, že jsi hluchý jako poleno, takže nemůžeš slyšet zvuky z místnosti, která je perfektně odhlučněná!“ odsekla Hormona.

„Perfektně odhlučněná?“

„Je tam… hm… studovna… odhlučněná, aby… nebyly slyšet zvuky… z hradu dovnitř… kvůli soustředění, aby tě nic nerušilo… a tak…“

„A proč mě Grape nepustil tam, když jsem se měl učit relaxovat mysl?“

„To nevím,“ hlesla Hormona a začala si zamyšleně prohlížet nehty na rukou.

„Nepůjdeme radši bojovat s Vy-tušíte-kým?“ nadhodil Von. „Mám husí kůži z toho, jak se bavíte potmě o Grapeovi.“

Garry tedy otevřel dveře a vsoukali se za ně. Místnost za nimi vypadala úplně jinak, než jak se Garrymu zjevovala ve snech. Chodba za dveřmi pokračovala dál, jen byla stísněnější, protože podél stěn byly nakládány křivé dřevěné regály plné zaprášených předmětů.

„Co to je?“ podíval se Von na nejbližší poličku, kde byly naskládané velké sklenice.

„Mozky,“ odvětila suše Hormona.

„Krása,“ rozplývala se Hanka.

„Cooo?“ uskočil Von, až narazil do protějšího regálu, z kterého se skutálela malá vysoká sklenice a rozbila se Támhleté u nohou. „Co s nimi proboha dělají?“

„Většina lidí mozkem myslí, Vone,“ šeptala Hormona. „Aspoň před tím, než jim je někdo vyndá a strčí do sklenice.“ Von zakvílel.

„Uklidni se, to jsou jen nějaké vyřazené věci z kabinetu přírodopisu,“ povídala dál nevzrušeně Hormona.

„Z kabinetu přírodopisu? Na karbanických školách se přece biologie nevyučuje,“ divil se Garry.

„Už od roku 1972, kdy se Trumpál postaral o revoluci v osnovách, při které byly odstraněny všechny nekarbanické předměty, kromě pozemků a tělocviku,“ vysvětlovala Hormona. „Nejspíš je to od té doby uskladněno tady.“

„Přestaňte řešit nesmysly, a řekněte mi,“ sykla Támhleta úpěnlivě a ukázala pod sebe, zatímco zírala nahoru do stropu, „je to doufám had, že ano?“

„Jo, je to had.“

Rychle se přesunuli od věcí naložených v lihu a pokračovali kolem vitrín s vycpanými ptáky, hlodavci a jinou havětí, prošli kolem jedů ze školní laboratoře, protáhli se kolem nějakého záhadného stroje, který patrně hrál kdysi významnou úlohu při výuce fyziky, až si konečně oddechli. Garry by nikdy neřekl, že bude rád, až uvidí knihy, ale police se starými učebnicemi ho znervózňovaly mnohem méně, než předchozí výstavka.

„Co teď?“ zeptala se Támhleta, když se na konci chodby nacházely troje dveře. Jedny vlevo, jedny vpravo a jedny rovně.

„Ve snu jsem šel vždycky rovně,“ řekl Garry pevně.

„Nepřečteme si cedule na dveřích?“

„NECH TĚCH NÁPADŮ, VONE!“ obořil se na něj Garry. „TADY ZA TĚMI DVEŘMI SE MŮŽE SCHOVÁVAT DOKTOR VRDLMRSMRST! MUSÍME SE TAM PŘIPLÍŽIT RYCHLE A NENÁPADNĚ! NEMŮŽEME SI TADY PĚT MINUT ŠPITAT U BATERKY, KAM PŮJDEME!“

„Nenápadně?“ hlesla váhavě Támhleta.

„Garry ví, co dělá. Musíme mu důvěřovat, on je vyvolený,“ lokla si Hormona pořádně čiré tekutiny.

„Přesně tak,“ přikyvoval samolibě Garry, „já jsem… co to piješ, Hormono? Myslel jsem, že víno z vlaku ti došlo už u metra!“

Hormona ukázala dozadu do chodby. „Byla tam nádoba s nápisem líh.“

„Nemůžeš pít čistý líh!“ vykřikl vyděšeně Garry.

„Říká někdo, kdo do mě nalil Hybridovu samohonku?“

V tom se dveře před nimi otevřely a chodbu zalilo tlumené světlo z bezpečnostních světel s červeným pruhem. Nahlédli do další místnosti. Ta se již podobala tomu, co Garry vídal ve svých snech. Šlo o rozlehlou místnost, podobnou archivu, zaplněnou vysokými kovovými regály, oddělenými úzkými chodbičkami.

„Kdo otevřel ty dveře?“ zajímal se Von, když vstoupili dovnitř.

Hormona nahlédla za otevřené křídlo. „Asi ten chlápek s kapucou, co se tady tak nenápadně krčí.“

„Nech si ty vtipy,“ štekl na ni Von. „Už tak mám husí kůži.“

„Sirénusi?“ zavolal opatrně Garry. Ticho.

„Fleku?“ zkusila to Hormona. „Jestli jsi tady, zaštěkej jednou. Jestli tady nejsi, zaštěkej dvakrát.“

„Haf, haf!“ ozval se tlumený hlas z hloubi místnosti.

Von si oddechl. „Fajn, Sirénus tady není, prozkoumali jsme to, všechno dobře dopadlo a můžeme jít domů,“ otočil se.

„Nemůžeme,“ zklamala ho Hormona. „Dveře se zavřely. A někdo je zamkl!“

„Asi ten chlapík v kapuci, co?“ ušklíbl se Von a vyrazil ke dveřím. „Jen je zabouchl průvan,“ zalomcoval s nimi bez úspěchu.

„A nějaké přesně mířené malé tornádo otočilo klíčkem,“ dodala Hormona.

„Jsme v pasti! Všichni tady zemřeme!“ rozkřičela se radostně Hanka Hatebadová.

Garry se rozhlédl po policích. „Podíváme se po písmenu P, a pak zkusíme najít jiný východ,“ rozhodl.

„P jak past,“ zatrylkovala Hanka.

„Nech toho!“ vyjekla Támhleta.

Garry je zatím jako zhypnotizovaný táhl k regálu označenému rozpětím Poh-Pon.

„Tady to je!“ vykřikl vzrušeně a posvítil do chodbičky. „Vzdej se, Doktore, přišli jsme si pro tebe!“

„Nikdo tam není,“ podívala se Támhleta za kuželem světla.

„Já chci domů, Garry,“ zakňoural Von. „Pojďme pryč!“

„Nechápu, proč si mě naši vlastně pořídili,“ ušklíbla se na něj Támhleta pohrdavě, „když už jednu holku doma měli.“

„Těžko mohli poznat, že bude Von taková baba, když mu byl v té době jeden rok,“ zamyslela se Hormona. „Nebo vlastně… Von je v březnu, ty jsi v srpnu, takže když tě vaši počali, tak bylo Vonovi…“

„Brr!“ ošila se Támhleta. „Nemluv o tom!“

„Osm měsíců. A Tomu a Onomu bylo tou dobou rok a sedm měsíců, Tamtomu asi tři a dál už se nedopočítám,“ drmolila Hormona. „Sakra, kde na to vaši brali vůbec čas?“

„Nemluv o tom!“ zopakovala výhružně Támhleta. „Pojďme se radši podívat tady do té temné chodby, jestli tam přece jen Ty-tušíš-kdo nemučí Sirénuse Fleka.“

„Super nápad,“ hlesl Von odevzdaně.

Pomalu postupovali chodbou a baterkou pátrali po poličkách, až narazili na štítek s nápisem Pok.

„TADY SE TO STALO!“ rozkřičel se Garry a ukazoval rozčíleně kolem sebe. „VIDĚL JSEM TO! TADY STÁLA TA STOLIČKA, TADY STÁL DOKTOR VRDLMRSMRST… CO TO MÁ ZNAMENAT?“

„To má znamenat,“ přerušil ho povýšený hlas ze tmy někde u cedulky Pom, „že jsi nám zase naletěl, Pokříčku.“

„Vzdejte se, jste obklíčeni,“ zahuhlal druhý hlas, který jim zjevně zahradil ústupovou cestu.

„Past nám sklapla, past nám sklapla, kdopak to v ní není!“ rozječel se někde v pozadí třetí, snad ženský hlas. „Starý Trumpál není doma, mladý Poker nic neumí!“

„Sklapneš leda tak ty!“ okřikl ho první. „Říkal jsem ti stokrát, že tuhle pitomou písničku zpívat nebudeš!“

„Sladké mámení, chvílé zázraků…“

„Žádnou písničku zpívat nebudeš, Barbecue!“ syčel první hlas.

„Taky jsme říkali žádná jména, Mufiusi,“ bránila se Barbecue Le-Branžová. „Jsme tady in flagranti.“

„Inkognito,“ zasípal Malejfuj. „Inkognito!“

„Tak či onak, nechceme, aby nás tady někdo načapal,“ promluvil znovu druhý hlas.

„KDE JE SIRÉNUS?! KDE JE SIRÉNUS?!“ rozkřičel se Garry.

„To nechtěj vědět!“ zaječela na něj Barbecue Le-Branžová.

„CO JSTE S NÍM UDĚLALI! BYL TADY! VIDĚL JSEM TO!“

„Viděl jsi jen to, co Pán falešných karet chtěl, abys viděl,“ řekl tiše Mufius Malejfuj. „Díky tomu, že jsi spal celý rok ve společenské místnosti, měl náš tajný spolupracovník příležitost umístit do zazděného krbu malé rádio, které ti navodilo… ty představy.“

„GRAPE! TA ZRÁDCOVSKÁ KRYSA!“

„A pak stačilo jen počkat, až se sem vypravíš,“ pokračoval Malejfuj a teatrálně rozhodil ruce kolem, což vyšlo ve tmě vniveč. „A přitom tady, na slavném odboru karbanického školství, není celkem nic podstatného. Plán Pána falešných karet vyšel dokonale.“

„Proč mu říkáte Pán falešných karet, tak ho přece oslovují jenom Smrtijedi?“ zabručel Von.

„Omluvte mého kamaráda, je retardovaný.“

„Navíc ho tak neoslovujeme, musíme mu říkat pane továrníku,“ postěžoval si druhý hlas, který si zatím jako jediný zachoval svoje in flagranti.

„Co po mě chcete?“ zamračil se Garry směrem, kterým tušil Mufiuse Malejfuje.

„Po vás nic,“ rozchechtal se Malejfuj starší. „Chceme vás. Aby Pán falešných zvítězil a ovládl celý karbanický svět, tak vás potřebuje. Jeden nemůže zvítězit, pokud ten druhý prohrál, jedině spolu mohou ovládnout hlavy, srdce a jiné údy všech karbaníků. Tak zní věštba profesorky Tříhlavňové.“

„Věříte věštbám profesorky Tříhlavňové?“ hlesla užasle Hormona.

„Proč jim to vlastně všechno vykládáme?“ zaskřehotala Barbecue Le-Branžová. „Nemůžeme jenom popadnout Pokera a zmizet?“

„Je špatnou vlastností všech padouchů, že mají potřebu vysvětlit pohnutky svých činů, než si to vyřídí s kladným hrdinou. Ten má pak aspoň čas na to, aby se stala nějaká neuvěřitelná náhoda, díky níž se z té šlamastiky dostane. Předpokládám, že členové Neřádu tady budou během pěti minut.“

„Asi to nebyl dobrý nápad, když tě Pán falešných karet těsně před naším odjezdem s pomocí pentatolu sodného vyslýchal, kam jsi schoval ten milion zlatých žetonů, co jsi vydělal na černém exportu do Polska,“ uvažoval druhý Smrtikibic.

„Jak se opovažuješ, Améby?“ vyjela na něj Barbecue, čímž odhalila i jeho totožnost. „Jak se opovažuješ zpochybňovat kroky Pána falešných karet?!“ Ozvalo se rychlé švihnutí a rána. Améby se skácel k zemi.

„Takže už jste tu jen dva?“ rozhlédla se Támhleta. „Nás je šest.“

„Pět, Debila jsme nechali u dveří,“ opravil ji Garry.

„Nedělejte hlouposti, děti,“ řekl důrazně Malejfuj. „Chceme jen Pokera. Vy ostatní můžete odejít.“

„Dobře,“ řekl Garry. „Stejně nevím, na čí straně bych měl být, když je Doktor Vrdlmrsmrst můj otec.“

„Jak… jak dokážeš vyslovit jeho jméno?“ užasla Barbecue Le-Branžová.

„Můžu tě to pak někdy naučit,“ mrkl Garry do stínů, kde tušil Barbecue Le-Branžovou.

„Vzpamatuj se, Garry!“ okřikla ho Támhleta a na důkaz svých slov ho vší silou kopla kolenem mezi nohy. „My Garryho nedáme! Nedovolíme, abyste mu ublížili!“

„To zvládneme sami,“ doplnila ji Hormona a pomohla Garrymu zpátky na nohy.

„V takovém případě vás budeme muset… zabít,“ zasyčel Malejfuj a ve tmě se ozval zvuk podezřele podobný zvuku vytahované dýky.

„Konečně!“ vyskočila Hanka, až jí ofina nadskočila a na pár vteřin odkryla její druhé oko. Začala ječet a rozeběhla se směrem k Malejfujovi.

Ten ji chytil rukou v černé kožené rukavici za obličej a nevybíravě odstrčil stranou. „Dělal jsem si legraci. Copak jsme nějací úchylní nelidové, co vraždí děti?“

„Já jo.“

„Ty už konečně mlč, Barbie. Stačí, že jsi omráčila Amébyho.“

„Neříkej mi Barbie, Mufe!“

„A ty mi neříkej Mufe!“

To už Hormona nevydržela poslouchat. „Tudy!“ vykřikla a ukázala na škvíru mezi spisy ve spodní poličce. Než se Malejfuj s Le-Branžovou ve tmě zorientovali, protáhli se do vedlejší uličky. Běželi doleva, ale tam už stál Mufius Malejfuj, který mezitím stihl oběhnout regály.

„Nechte těch pitomostí,“ řekl jim. „Dokud jsem klidný.“

„Nechte toho vy,“ opáčila mu Hormona. „Dokud jsem opilá.“

Malejfuj se zamračil. „Nemáte šanci. Přední dveře jsou zamčené a hlídá za nimi Hudrů. K zadním se nikdy nedostanete, protože jsou až támhle na konci místnosti, mezi regály U-Vle a Vli-Y,“ ukázal levou rukou kamsi za sebe. „Museli byste prolézt deseti regály, abyste se tam dostali.“

Hormona s Támhletou se na sebe podívaly.

„Prolézt?“ zasmála se Támhleta a popadla Garryho za límec. Hormona udělala totéž s Vonem a obě s nimi vší silou praštily o nejbližší poličku v žádaném směru. Regál se zakymácel. Támhleta s Hormonou udeřily ještě jednou.

„Neblbněte!“ snažil se je zadržet gestem Malejfuj. „Potřebujeme Garryho živého!“

„A já bych vám stačila mrtvá?“ nabídla se Hanka Hatebadová.

„Podívejte, já už toho mám dost,“ posadil se zničeně Malejfuj k patě protějšího regálu a rozvzlykal se. „Vy-tušíte-kdo se po mě pořád jenom vozí, tahá ze mě peníze horem dolem, na likérku mi nezbývá čas a jde to s ní z kopce… žena je v jednom kuse protivná, protože si myslí, že jí zahýbám s její sestrou,“ ukázal otráveně do míst, kde se nejspíš nacházela Barbecue Le-Branžová. „Já už toho mám dost! Já už nemůžu! A do toho všeho mi dneska zmizel můj jediný syn! Měl přijet dneska ze školy a…“

Hormona s Támhletou přestaly zkoušet shodit několikatunový regál vahou Garryho a Vona. Támhleta ukázala směr a všichni proběhli kolem zhrouceného Malejfuje a utíkali dozadu podle abecedy.

„Dveře!“ zaradovala se Támhleta a otevřela je.

„Skartační oddělení,“ přečetla Hormona nápis na dveřích.

„Kde je Hanka?“ rozhlédl se Von.

„To je jedno, jdeme,“ usoudil Garry a vpadli dovnitř.

Skartační oddělení

„Já vím, jaké to je,“ pohladila Hanka Mufiuse Malejfuje po vlasech. „Žít je hrozné!“

Mufius Malejfuj ji odstrčil. „To teda nevíš, jaké to je! Nemáš ani ponětí, co je to za starosti! Rodina, práce… bojovat s dobrem a přitom se tvářit jako vážený občan.“

„Ale já…“ zafňukala Hanka. „Mám to strašně těžké! Nikdo mi nerozumí! Všem jsem pro smích!“

„Tak si ustříhni tu přiblblou ofinu, choď občas mezi lidi a začni se chovat jako oni,“ zabručel Malejfuj. „Nikdo mi nerozumí! Bé! Všem jsem pro smích! Bé! Vůbec se nedivím!“

„Já jsem nešťastná!“

Mufius Malejfuj jí vrazil políček. „Ne! Já jsem nešťastný! Moje manželka je frigidní slepice, která se mnou zůstává jen kvůli penězům a postavení! A když říkám postavení, tak nemyslím… to je jedno… Můj syn je rozmazlený fracek, co mi krade zásoby, protože mu nestačí kapesné, které by pokrylo celý rozpočet té vaší zpropadené školy! Na svoje podnikání nemám vůbec čas, protože se musím pořád účastnit nějakých přiblblých pochodů Smrtikibiců! Sladké mámení, chvíle závratí… jen to slyším, mám závrať! A když jsem jednou nešel, tak to bylo hned: ‚Na čí jsi straně, můj kluzký příteli?‘. Sakra! Já chci být zlý… ale ne takhle! Nepotřebuju vládnout karbanickému světu! Chci prostě jen pašovat alkohol, falšovat faktury, vydírat své dodavatele… ale ne, my musíme chodit s lampiony po lese a strašit lidi! Mám toho dost! Jdu domů!“

„Obávám se, že nejdete, Mufiusi,“ zasvítila mu do obličeje baterka v rukou Piksleyho Pacholka. „Jste zatčen.“

„Vy mě odvezete do Az-Karbanu?“ podíval se na něj Mufius Malejfuj s nadějí.

…

„Vypadá to, že Garryho Pokera nepřivede Pánu falešných karet ani Mufík Malejfuj, ani ten packal Améby, ale jeho jediná oddaná a schopná následovkyně… Barbecue Le-Branžová! Cha cha cha!“

Garry si odplivl, což bylo to jediné, co mohl v této chvíli dělat. Vběhli do místnosti skartačního oddělení tak rychle, že se vůbec nerozhlédli. A i kdyby se rozhlédli, tenké kovové lanko natažené napříč místností by stejně neviděli. Jak zakopli, okamžitě na ně popadaly pytlé plné spisů určených ke skartaci.

Teď seděli svázaní na studené podlaze a sledovali Barbecue Le-Branžovou, která si vychutnávala svůj triumf. Zálibně si prohlížela své tetování lebky s pikovým listem.

„Mám ho zavolat? Mám zavolat tatínkovi?“ škádlila ho.

„Přivoláte ho pomocí toho tetování?“ divil se Von.

„Samozřejmě, že ne, blbečku!“ odsekla Le-Branžová a povytáhla si sukni, aby zpod podvazku vytáhla mobilní telefon.

Garry s Vonem zasípali.

„Máš na taťku číslo?“

„677 541 791,“ odpověděl jí úslužně Von.

„S tebou se nikdo nebaví!“ vycenila Barbecue zuby. „Ale… vždyť já ho mám vlastně uložené! Ještě aby ne, když jsem jeho nejvěrnější, nejoddanější služebnice!“

„Stejně to asi bude 666 666 666,“[1] hádal Garry.

Barbecue vytočila Doktora Vrdlmrsmrsta a Garry tak měl čas rozhlédnout se kolem. Místnost skartačního oddělení vypadala úplně jinak, než by čekal. Šlo o temnou místnost bez oken, osvětlenou několika slabými zářivkami. Nebyl zde žádný nábytek, jen pytle se spisy a sem tam nějaká osamocená hromada papírů. To nejdivnější ale bylo uprostřed místnosti. Tam stála kruhová kamenná studna.

„Volaný účastník je nedostupný,“ praštila Barbecue vztekle mobilem o zem. „Což je pravda, od útěku z Az-Karbanu se ho snažím sbalit a pořád nic!“

V tom okamžiku se rozrazily dveře a dovnitř vběhly tři postavy v pláštích. Bohužel, Barbecue Le-Branžová zjevně s takovým vývojem počítala, takže i oni zakopli o připravené lanko a sesypaly se na ně zapytlované spisy. Garry se podíval po vyčuhujících končetinách a rozeznal Rohna Lotkiena a Maybelline Toníkovou. Třetí člen Neřádu zůstal pod objemným pytlem in flagranti. Le-Branžová se rozchechtala.

„Na tenhle starý trik ti neskočím, Barbie,“ vkročil do místnosti nonšalantně Sirénus Flek.

„Neříkej mi Barbie, Sirdo!“

„A ty mi neříkej Sirdo,“ zamračil se Flek a vykročil proti ní.

„Nepřibližuj se ke mně!“ ječela Barbecue a ustupovala ke studni.

„Vyzývám tě na souboj o veškerý majetek,“ řekl smrtelně vážně Flek. „Už se nemůžu dočkat, až mi budeš muset sloužit.“

„Sloužím jen Pánovi falešných karet!“ syčela. „Počkej, ty mě přece nemůžeš vyzvat na souboj o veškerý majetek, jsme oba Flekové! V rámci rodiny se o peníze hrát nedá!“

„Vyber si hru,“ řekl Flek mrazivě.

„Nemůžeme hrát o peníze!“ bránila se Le-Branžová.

„Tak budeme hrát o tvůj mizerný život.“ Garry a jeho kamarádi sledovali celou (zatím jen slovní) přestřelku jako ping-pong a létali hlavami sem a tam. Garry si všiml záblesků strachu v Barbecueiných očích.

„Nebo o tvůj mizerný život,“ vyprskla, zatímco se její pozadí dotklo okraje studny. „To studí!“

„Můj život vůbec není mizerný,“ ušklíbl se Flek. „Když nepočítám to, že jsem strávil patnáct let v Az-Karbanu za něco, co jsem neudělal, a od té doby se neustále schovávám a žiju ve strachu. Za každým stínem vidím nepřítele, mám z toho už tik v oku,“ zaškubal tváří na důkaz. „Vyber si hru.“

„Judo!“

„Cooo?“ stihl ještě zakřičet překvapeně Sirénus Flek, zatímco ho Barbecue Le-Branžová obratně chytila za ruku a pas a přehodila si ho přes záda. Flek se pokusil o kotrmelec, ale na něj už nebyl čas a prostor, protože přímo za Barbecue se nacházela studna, do které hlavou napřed zmizel.

„ON JE MRTVÝ! VY JSTE HO ZABILA! SIRÉNUS FLEK JE MRTVÝ! BYL TO MŮJ…!“

„Ups,“ pohladila ho Barbecue Le-Branžová po vlasech, „nevšimla jsem si, že je tady ta studna. Třeba ještě není mrtvý, neslyšela jsem náraz.“ Naklonila ucho s rukou nad studnu a s úšklebkem naslouchala.

„VY JSTE ŠÍLENÁ!“

„Jen maličko,“ ukázala mezi palcem a ukazováčkem.

„NESTIHL JSEM MU ŘÍCT ANI AHOJ! JSTE NORMÁLNÍ MAGOR!“

„Já jsem ti to říkala, ale tys mě neposlouchal! Ta ženská praštila Doktora Vrdlmrsmrsta!“

„Nevyslovuj to jméno, ty malá pakartko!“

„Ta Malejfujova nadávka byla pahráčka,“ vyplázla na ni jazyk Hormona. „A stejně se neujala! Nikdo ji nepoužívá.“

„Pakartka je lepší,“ šklebila se Barbecue. „Navíc nemusíme platit Vlezlejm bratrům za autorská práva!“

„Tak to by stačilo,“ přistoupili k Barbecue zezadu Lotkien a Toníková, kterým zaměstnaná služebnice Doktora Vrdlmrsmrsta nevěnovala žádnou pozornost. Chytili ji za ruce a pokusili se jí nasadit pouta. Ona se jim však obratně vysmekla a vyskočila na hranu studny. Když zavrávorala, Garry zadoufal, že třeba spadne za Flekem, ale ona jen přidřepla a přeskočila na druhou stranu studny, odkud se rozběhla k otvoru do ventilační šachty v rohu místnosti.

„TO SE JÍ NEPOKUSÍTE CHYTIT?“

„A kdo by se postaral o vás?“ podíval se na Garryho nechápavě Rohn Lotkien.

„Ten třetí pitomec, až se probere?“ navrhla Támhleta.

„Ten už se asi neprobere,“ šťouchl profesor Lotkien botou do bezvládné ruky ležícího člena Neřádu.

„POŘÁD JSTE DVA! DVĚ! DVA!“ ječel na ně Garry.

„No tak, Maybelline, na co čekáš,“ pobídl Lotkien svou kolegyni. „Padej za ní! Já bych se do té šachty nenacpal!“

Toníková (neboli aktuálně Červený vlas) se neochotně nasoukala do otvoru vzduchotechniky.

Ty tušíš, koho se Ty-tušíš-kdo kdy bál

„NEMŮŽE BÝT MRTVÝ! JÁ TOMU NEVĚŘÍM!“ naklonil se Garry do studny, když je Lotkien rozvázal.

Lotkien vytáhl z kapsy zelený žeton. Elegantním obloukem ho hodil do studny.

„Pořád nic,“ řekl asi po minutě, když se ze studny stále neozval žádný zvuk. „To nemohl přežít! Se s tím smiř.“

„Jak můžete být tak cynický?“ otřásla se Támhleta.

„Čím dřív se s tím Garry vyrovná, tím líp,“ odtušil Rohn Lotkien. „Není čas na sentimentální výlevy. Dáte si čokoládu?“

„MŮŽEME SE TAM SPUSTIT! I KDYBY BYL MRTVÝ… PŘECE NENECHÁME JEHO TĚLO LEŽET V JÁMĚ, KAM SE HÁZÍ SKARTOVANÉ SPISY?!“

Budova se roztřásla tak, až Garry málem spadl do studny za Sirénusem.

„Musíme odsud pryč!“ rozkázal Lotkien energicky a ukázal na zelenou cedulku Emergency exit na malých dveřích, napůl ukrytých za pytli s dokumenty.

„Tady je ještě jeden východ?“ divila se Hormona.

„NE! SIRÉNUS…“ křičel ještě Garry, ale to už se kameny z obložení studny začaly hroutit a padat dolů. Garry už se nenechal pobízet a v únikových dveřích už byl druhý, hned za ještě pohotovějším Vonem.

Utíkali po požárním schodišti dolů. Na posledních metrech před dveřmi na dvůr Garry Vona předběhl a doslova vylétl na čerstvý vzduch na malém dvorku ministerské budovy. Ani se nestačil zvednout na kolena, když za sebou slyšel cvaknutí zámku. Kovové požární dveře se zavřely a Von na ně jen marně bušil.

„Zdá se, že si všechno musím udělat sám,“ řekl vysoký chladný hlas.

Garry se otočil. Vedle dveří na schodiště stál v bílém plášti s kapucou Doktor Vrdlmrsmrst. Jeho otec, opravil se.

„Přidej se ke mně, Garry,“ pomohl mu vstát. „Společně dobudeme karbanický svět. A nenuť mě tu nabídku opakovat! Říkám ti to každý rok!“

Garry se mu vytrhl. „Já… já nevím… nechci být ničí loutka! Nechci sloužit plánům nějakého šílence!“

„To bylo asi odmítnutí, Tome,“ položil Garrymu někdo na záda vrásčité ruce. „Zdá se, že Garry ti řekl ne!“

„Co to?“ vyjekl Vrdlmrsmrst a zaostřil na muže, který se najednou zjevil za Garryho zády. „Trumpál…“

„Přesně tak,“ přikývl Nigrus Trumpál.

„Máte být přece v Az-Karbanu!“ rozčiloval se Vrdlmrsmrst.

„Čas a prostor pro mě neznamená tolik, jako pro jiné lidi,“ řekl Trumpál záhadně. „Bylo pošetilé sem dnes chodit, Tome. Bystrokartové už jsou na cestě.“

„Než sem dorazí, budete poražený a já budu pryč!“ štěkl Vrdlmrsmrst.

„Troufáš si snad vyzvat mě nebo Garryho na karetní souboj?“ zvedl Trumpál obočí. „To bys byl ještě pošetilejší, než jsem si myslel.“

„Ne,“ sklonil Tom Varrrle sklesle hlavu.

„V rámci rodiny se přece stejně o majetek soupeřit nedá, ne?“ znovuobjevil Garry svůj hlas.

„Velmi správně, chlapče,“ poklepal ho Trumpál po rameni. „Velmi správně.“

„Pořád vás můžu zabít,“ navrhl Vrdlmrsmrst.

Trumpál pokrčil rameny. „Což o to, já jsem jen stařec nad hrobem, trápí mě revma a jiné neduhy, síly už mi docházejí… Na mně už nesejde, ale vážně bys dokázal zabít Garryho? Vždyť je to ještě dítě! Tvoje dítě! Opravdu bys mu dokázal ublížit?“

Vrdlmrsmrst sklopil zrak ještě níž. „Ne,“ pípl.

„Zdá se, že jsi svůj výlet na ministerstvo příliš nepromyslel, Tome,“ zamračil se na něj Trumpál. „Čeho jsi čekal, že dosáhneš?“

„Chci, aby se Garry přidal na moji stranu!“ rozčiloval se Doktor Vrdlmrsmrst. „Jeden nemůže zvítězit, pokud ten druhý prohrál, jedině spolu mohou ovládnout hlavy, srdce a jiné údy všech karbaníků. Musíme hrát spolu, jinak nevyhraje ani jeden z nás!“

„Není všechno jen výhra nebo prohra, Tome,“ poučoval Trumpál Vrdlmrsmrsta jako malého kluka. „V životě jsou i jiné věci. Mnohem důležitější.“

„Jako třeba?“

„Cokoli budeš chtít,“ vzhlédl Trumpál k hvězdné obloze. „Zažít noční dobrodružství s přáteli na místě, kde nemáte co dělat?“ podíval se významně na Garryho. „Citrónové bonbóny? Jíst zmrlinu v posteli a pokecat prostěradlo? Výborně padnoucí podprsenka? Nebo koneckonců snad i láska, přátelství a podobné nesmysly.“

„Jste úplně mimo, Trumpále!“ odsekl Vrdlmrsmrst. „Já musím ovládnout karbanický svět! Pak budu mít to, co jsem vždycky chtěl!“

„A co to je?“ usmíval se Trumpál.

„Neomezenou moc! Neomezené bohatství! Poslušné služebníky, kteří pro mě kdykoli bez váhání obětují život!“

„Když myslíš,“ pokrčil rameny Trumpál, „tak si Garryho vezmi s sebou.“

„COŽE?“ vykřikli sborem Garry s Doktorem Vrdlmrsmrstem.

„Samozřejmě, pokud bude Garry souhlasit,“ dodal Trumpál klidně. „Je mu osmnáct, může se rozhodovat sám.“

„Když o tom přemýšlím, načasoval jsem si svůj návrat dost blbě,“ povzdechl si Vrdlmrsmrst. „Kdybych Garryho unesl od Drsoňů, ještě než mu bylo patnáct… ale… jak předpověděla Sevilla Tříhlavňová, až bude Garrymu osmnáct, Temný hráč se vrátí, silnější než kdy dřív.“

Nigrus Trumpál se zasmál. „Jeden moudrý muž mi onehdy řekl, že věřit věštbám profesorky Tříhlavňové je stejně bláhové, jako vyrazit na Saharu v pláštěnce a gumákách.“

„Cože?“

„Protože jednou tam přece konečně musí zapršet,“ předstoupil Trumpál před Garryho. „Profesorka Tříhlavňová se za to, že tu takzvanou věštbu veřejně pronesla, stala nejlépe placenou členkou mého sboru.“

„Cože?“ divil se tentokrát Garry.

„Neboj, Garry. Tvůj oblíbenec, profesor Grape, dostává za své věrné služby jen o jeden zelený žeton měsíčně méně.“

„Cože?“ nestíhal Trumpála zase Doktor Vrdlmrsmrst.

„Být dvojitým agentem a do toho ještě učit není jednoduché,“ řekl Trumpál.

„Jakým dvojitým agentem?“ zpozorněl Doktor Vrdlmrsmrst. „Grape?“

„Toho si nevšímej, Tome,“ přistoupil k němu Trumpál a poplácal ho po rameni.

Vrdlmrsmrst zuřivě rozhodil rukama. „Vy mi jen tak řeknete, že Grape je zrádce, a já si toho nemám všímat? Je to můj nejvěrnější… nebo aspoň nejschopnější následovník!“

„JÁ TO VĚDĚL! CELOU DOBU JSEM TO VĚDĚL, ŽE GRAPE JE ZRÁDCE!“ křičel Garry.

„Profesor Grape,“ opravil ho Trumpál.

„Já ho přinutím dokázat mi svou věrnost!“ syčel výhružně Vrdlmrsmrst. „Grape je na mé straně!“

„V tom případě já teda určitě zůstávám na straně Neřádu,“ rozhodl se definitivně Garry a přistoupil o krok blíž k Trumpálovi.

„Velmi správně, chlapče,“ pochválil ho ředitel znovu. „Velmi správně.“

Na protější straně atria se otevřely široké prosklené dveře, u kterých v pracovní době pokuřovali zaměstnanci. Teď, uprostřed noci, tady byl ale jejich výskyt poněkud překvapivý. V čele zástupu mužů v šedých oblecích stál ohromený Kamélius Fuč a zíral na Vrdlmrsmrsta, Trumpála a Garryho.

„On se vrátil!“ ukázal obviňujícím prstem.

Trumpál se otočil a přísně se na něj podíval. „Vždyť jsem se vám to snažil celý rok vysvětlit, než jste…“

„Ale ne on!“ vztekal se Fuč. „To je mi úplně ukradené! Co tady děláte vy! Máte být přece v Az-Karbanu!“

„Vy byste seděl v Az-Karbanu, když by vaši přátelé a… vlastně úplně všichni,“ rozpřáhl Trumpál ruce, „byli v nebezpečí?“

„Zatkněte ho!“ prskal Fuč.

Skupinka bystrokartů za ním se po sobě začala nechápavě dívat.

„Tak na co čekáte?!“

„Vy chcete, abychom zatkli Nigruse Trumpála, pane?“ ujišťoval se vysoký muž stojící hned za Fučem. „I když je tady… on… Vy-tušíte-kdo?“

„Ano!“ vřeštěl Kamélius Fuč.

Vysoký muž opatrně pokynul plešatému mužíkovi vedle sebe a oba vykročili vpřed. Popadli Kamélia Fuče a sevřeli ho mezi sebou.

„Pojďte, a žádné prudké pohyby,“ řekl rázně plešatý muž. „To stačilo.“

„A já už taky půjdu,“ odkašlal si Doktor Vrdlmrsmrst a obratně vyskočil na popelnici v rohu dvorku. Natáhl ruce, zavěsil se za okap, z kterého se přehoupl na parapet okna v druhém patře. Potom už jen přeručkoval na druhou stranu, přelezl na hromosvod a po něm šplhal na střechu. Když vylezl nahoru, otočil se a s posměšným smíchem ukázal Garrymu a Trumpálovi malý kovový předmět.

„Je můj!“ zakřičel.

„Co to zase bylo?“ povzdechl si Garry.

„Ježek v kleci,“ vydechl Trumpál. „Doktor Vrdlmrsmrst se zmocnil ježka v kleci.“

„Co to znamená?“ vyděsil se Garry.

„Nic, Garry, vůbec nic. Pojďme se vrátit do Polné.“

---

[1] Všechna čísla v dobré karbanické mobilní síti mají předvolbu 677 a čísla ve zlé karbanické mobilní síti mají předvolbu 666, pro ministerstvo je vyhrazena předvolba 655.

---

Seznam kapitol 5. dílu:

1: Polibek pro Davida*2: Sezimovo náměstí 13*3: Nigrusův ehm řád *4: Vznešený a starobylý rod Fleků*5: Ministerstvo financí - sekce karetních her a hazardu - oddělení dohledu nad nezletilými karbaníky*6: Hanka Hatebadová*7: Celkem nic podstatného*8: Profesorka Bumbrlíková*9: Školní trest*10: Tamten a Slunečník*11: Polenská vrchní výchovná poradkyně*12: U Sedmi kulí*13: Trumpálova armáda*14: Piky a kříže*15: Noční můra*16: Ďábel na horách*17: Vánoce na konci světa*18: Bimbo v šachu*19: Věci neviděné i předvídané*20: Grapeova nejhorší vzpomínka*21: Kariérní poradna*22: Maturita*23: Dělostřelecká příprava*24: Pal!*25: To je vše, přátelé