4-II: Den třetí

Den třetí

„Vidíš to?“ odhodil Garry u snídaně noviny před Vona sedícího naproti. „Ta – píp – o mně nenapsala ani řádku! Všude Rumová, Igory a ta třetí holka… Číslotvorová nebo jak se jmenuje! Sakra! Já jsem přece pronikl do Ohnilého poháru záhadným způsobem… a navíc jsem přece slavný, měla by psát o mně!“

„To mluvíš na mě?“ odvrátil Von s těžkým srdcem pozornost od housky se sýrem. „Možná ti uniklo, že já nemluvím s tebou. Právě proto, že jsi pronikl do Ohnilého poháru záhadným způsobem… a to, že jsi přece slavný, mi taky pěkně leze na nervy.“

„Ani mě tam nezmínila!“ zuřil Garry dál. „Když teda nepočítám předposlední odstavec v článku Igory a Rumová favority Ohnilého poháru. Kromě tří šampionů bude o Ohnilý pohár bojovat také Garry Joker! Kromě tří šampionů?! Garry Joker?!“

„Já se s tebou nebavím, Garry Jokere,“ zahuhlal Von a aby se na Garryho nemusel dívat, začal na talíři tvarovat vojáčky z másla. „A nezačnu, ani kdybys mi přečetl celý Nedělní Betl.“

„A tohle už je vrchol!“ otočil Garry noviny na poslední stranu. „Ke každému výtisku dávají placku „Podporujte Igora Igoryho“ zdarma! Nápad našeho věrného čtenáře C. M.!“

„Taky jednu mám,“ řekl Von a nevzrušeně si ukázal na hruď. „Když ho zmáčkneš, mluví,“ dodal a na důkaz svých slov odznak stiskl. „Garry je úchyl! Garry je úchyl!“ rozpištěla se placka. Von se uchechtl.

„Podívej,“ nenechal se Garry vyvést z konceptu a ukazoval na stranu čtyři, „udělala dokonce rozhovor s Debilem Dlouhým Z., jak se mu na táboře líbí. S Debilem, chápeš to?!“

Von přelétl článek očima a utřel si do okraje novin máslo z prstů. „Náhodou je to docela zajímavý. Tys věděl, že Smrtikibicové hráli s jeho rodiči celý týden pořád dokola záchod, až se z toho dočista zbláznili? Dodnes jsou kvůli tomu na uzavřeném psychiatrickém oddělení karbanické nemocnice Svatého Dyndy.“

„Tomu docela věřím, jestli jeho rodiče jsou podobného ražení jako on,“ přikývl Garry. „Mně úplně stačí, když s ním musím jenom promluvit a jsem z toho na prášky. Nedovedu si představit, že bych se nezbláznil, kdybych s ním strávil týden v kuse. Natož ho musel celou dobu poslouchat…“

Chvíli bylo v celé jídelně ticho, až se od opačného konce stolu zvedl Debil Dlouhý Z. a za téměř nelidského křiku vyběhl z jídelny. Garry nechápavě zavrtěl hlavou, ale pak si přitáhl noviny k sobě a přečetl si článek pořádně.

„Aha! Jeho rodiče se z toho zbláznili!“ zvolal za chvíli. „Co?“ pokrčil rameny, když na něj většina jídelny vrhla nevraživé pohledy či gesta. Jožin Pinč mladší mu dokonce ukázal kromě jednoho z prstů také placku ‚Podporujte Igora Igoryho‘. „Neříkejte mi, že jste to napoprvé nepochopili taky tak!“

Lidé v jídelně se jeden po druhém zvedli a s odvrácenými zraky se vytratili z jídelny. Garry je chvíli sledoval, ale pak jen mávl rukou a otočil se ke zbytku svých spolustolovníků.

„Jsem rád, že aspoň ty jsi na mojí straně, Vone.“

„Já nejsem na tvojí straně!“ vyskočil a vypěnil oslovený. „Nesnáším tě! Pokusil ses mě znásilnit! Nějak ses vetřel do Ohnilého poháru a ani jsi mi nedal šanci, abych to třeba zkusil taky! A teď si tady budeš ještě stěžovat, že jsi málo slavný?! To tě nikdy nenapadlo, že třeba i ostatní chtějí kousek svojí slávy?“ praštil rozrušeně tácem o stůl.

„Ne,“ vylítlo Garrymu upřímně z úst.

Von zvedl tác ze stolu, aby s ním mohl ještě jednou praštit, a odpochodoval ke dveřím. V nich se ještě otočil a zaťal ruku v pěst.

„Víš co, Garry…“ zasyčel Von. „Na každého Jokera se někde vaří Batman!“

„Doufám, že ty jsi taky na mojí straně,“ otočil se Garry na Hormonu, která se zatím držela stranou. „Jestli jsme tři, aspoň nebudu mít pocit, že mě najednou všichni nesnáší.“

„Tři?“ vykulila oči Hormona. „My jsme tři?“

„Já, ty a Von,“ přitakal Garry.

Hormona ukázala postupně na Vonovo prázdné místo, na noviny a na dveře. „Ty máš pocit, že Von je na tvojí straně?“

„Samozřejmě,“ řekl Garry bez mrknutí oka. „Je to můj nejlepší kamarád a předseda mého fanklubu.“

„Neříkal jsi, že se mezi vámi něco stalo?“

„Spíš bych řekl, že se mezi námi naštěstí nic nestalo,“ ušklíbl se Garry. „Od té doby se mnou nemluvil. Až do dnešní snídaně. Takže bych řekl, že se začíná umoudřovat.“

Hormona se zamyslela. „Vzhledem k tomu, že na tebe křičel… a co na tebe křičel, bych to skoro řekla taky.“

Tales of the Holiday Camp. Datum: Iks vé í července.

(strana 20)

Garry byl toho rána poněkud neklidný. Snad za to mohla ta hádka s Vonem, i když si nejsem jistá, jestli vůbec postřehl, že nějaká proběhla. Nicméně když jsem se ho zeptala, jestli už je připravený na první úkol, byl ještě neklidnější.

Pak zašeptal, že si se mnou potřebuje promluvit o samotě. Upozornila jsem ho, že z jídelny všichni odešli a že jsme tam teď sami.

„Stěny mají uši,“ řekl Garry s vážnou tváří, „zvlášť tady. Napadá tě nějaké místo, kde bychom si mohli v klidu popovídat?“

Napadlo. Jak jsem zjistila 45 minut po příjezdu, v Jamném se nachází Místní lidová knihovna. Teď už se to tak nejspíš nejmenuje, ale cedule u vchodu to tvrdí pořád. Vzala jsem zpod rohožky klíč (je to opravdu malá knihovna, takže zřejmě funguje tak trochu jako samoobsluha – aspoň jsem tu ještě žádného knihovníka neviděla) a vešli jsme dovnitř. MLK Jamné se skládá z jediné místnosti, která obsahuje stolek s třemi židlemi a dvě velké skříně s knihami, které po hříchu obsahují především vyluštěné křížovkářské časopisy. Ale aspoň se dalo předpokládat, že tam nikdo nepřijde.

Když jsme se posadili, Garry mi začal (páté přes deváté) líčit svůj rozhovor se Sirénusem. Zřejmě čekal nějakou reakci na informaci, že Károlyi byl (je?) Smrtikibic, ale kdo přečetl Velké dějiny českého karbanictva sv. I-VIII (akorát IV je pořád rozpůjčovaná, takže v 18. století mám trochu mezery), toho jen tak novou informací nezaskočíte. Zato Garryho zaskočilo, že mě to nezaskočilo, takže mi začal něco zmateně vyčítat. Když debata dospěla k tomu, že on nemůže za to, že jsem tak nudná, že když mu říkám něco důležitého, tak usne, a že mám zkusit zprostředkovávat mu důležité zprávy formou loutkového divadla, podařilo se mi převést řeč jinam.

...

„Jak to myslíš, že jsi viděla cestou sem Irritu Hrdličkovou?“

„Věř mi, že kdybych věděla, že tam je, tak se tam nedívám,“ odtušila Hormona. „Opalovala se na zahradě Zimmer frei penzionu Levné ubytování zde kousek od tábora.“

„Takže ty jsi ji viděla opalovat se, když jsme šli spolu sem, a nic jsi mi neřekla?“ zašklebil se Garry. „A to chceš, abychom se považovali za přátele?“

„Nejsem si jistá, že jsem se někdy vyjádřila, že chci, abychom se považovali za přátele. To je jedna z těch věcí, které se prostě přihodí, ať chceš nebo nechceš.“

„Tak aspoň prozraď nějaké podrobnosti! Měla ty stejné plavky jako včera?“

„Ne.“

„Takže měla nějaké jiné?“

„Ne,“ zahučela Hormona. „Co kdyby ses radši pokusil nahnat krev zpátky do hlavy a začal se soustředit na ten večerní úkol?“

 „To mi nepřijde jako dobrý nápad,“ zamračil se Garry, přesto se ale posadil. „Na tom není na co se soustředit.“

„A neměl bys vyluštit symboly, co byly na vzkazu na nástěnce? Ruka, kolo, kříž, hodiny, dlaň…“ naléhala Hormona.

„Jak si to můžeš pamatovat?“ zhrozil se Garry. „Vždyť to ani není úkol pro tebe!“

„Nepamatuju si to,“ oponovala Hormona, „zapomněla jsem vlajku.“

Garry obrátil zrak v sloup. „Já ale vím, kde se to koná – Hybrid mě tam dovedl. Je to kousek za vesnicí: za táborem doleva, pak kolem hřbitova a…“

„A?“ zeptala se Hormona, když pauza nabyla i na Garryho zamyšlení neobvyklé délky. Zkusila si zahalit výstřih, ale bez reakce. Garry byl tedy opravdu zamyšlený.

„Doleva. Kolem hřbitova. Slunce na třetí hodině. U vlajky se zastavit,“ zamumlal po další chvilce.

„A?“ pokusila se z něj Hormona dostat nějaké vysvětlení.

„To mi říkal Woody, když sundával ten papír z nástěnky!“

Hormona se ušklíbla: „Nepřekvapuje mě, že se mu říká Pošuk Woody.“

Tales of the Holiday Camp. Datum: Iks vé í července.

(strana 21)

Garry se vrátil ke svému rozhovoru se Sirénusem, když na mě vybafl, že Pošuk Woody byl tajný agent a dokonce se podílel na zatýkání Károlyiho (a mnoha dalších Smrtikibiců). To už byla zajímavější informace, protože jména tajných agentů už ve Velkých dějinách českého karbanictva nenajdete. Aspoň ne těch dosud žijících.

Že by ale tajný agent (i když podle všeho ve výslužbě) měl zájem na tom, aby Garry vyhrál? Kdo za tím vším stojí, dostal Garryho do soutěže a teď mu všemožně pomáhá? Správná otázka je, co by z toho kdo měl. Už v Příručce mladých svišťů (Nebo to byly Základy práva pro karbaníky?) se píše, že je vždy třeba sledovat úmysl pachatele. Je jasné, že největší prospěch z toho, aby Garry vyhrál, by měl Garry sám. Ten má ale neprůstřelné alibi: nikdy by nic takového nedokázal zorganizovat.

…

„Ahoj Garry!“ rozrazil dveře knihovny úsměv Chloda Pytlíka.

„Dobrý den,“ pozdravil Garry rozpačitě.

„Dobrý den,“ ucedila Hormona.

„Jé, slečno…, vy jste tu taky?“ vyhrkl Pytlík překvapeně. „Chtěl jsem něco probrat s Garrym samotě…“

„Za pomoci té železné tyče?“ ukázala Hormona na nástroj, který křečovitě svíral za zády.

Chlodo Pytlík se na tyč podíval, jako by ji viděl poprvé v životě. „Nevím, kde se to tady vzalo,“ zabručel a odhodil tyč do chodby. „Garry, potřebuju s tebou nesmírně nutně mluvit, ještě než to dneska všechno začne, rozumíš! Teď musím zas běžet…“ otočil se otráveně na Hormonu, „ale určitě si tě dneska ještě odchytnu a popovídám si s tebou! Páčko!“ Zavřel za sebou dveře a nadávky, které vypouštěl, postupně odeznívaly, jak se vzdaloval.

„Co mělo tohle zase znamenat?“ chytil se Garry za hlavu.

Tales of the Holiday Camp. Datum: Iks vé í července.

(strana 21)

Tak pořád sice nevíme, kdo chce, aby Garry Ohnilý pohár vyhrál, ale začíná být jasné, kdo to nechce. Chlodo Pytlík.

Proč, to se objasnilo vzápětí, když dovnitř vpadl Dan Koumes, který Pytlíka hledal, protože si u něj chtěl vsadit právě na Garryho. Pytlík totiž na Garryho vypsal poměrně vysoký kurz (podle mého subjektivního pohledu tedy spíš příliš nízký, aby stálo za to se do takového risku pouštět) – 7:1.[1] A protože si na Garryho vsadila spousta lidí, začal se bát, aby o peníze nepřišel. Tak se chtěl postarat, aby Garry přišel o šance na vítězství ještě před prvním úkolem při podivné nehodě, kdy by zakopl o masivní železnou tyč a přitom ji odkopl tak nešikovně, že by ho praštila třikrát do holeně a jednou do hlavy.

…

„Co vy tady děláte?“ vyrušil je opět otrávený hlas ode dveří.

„Ehm… studujeme?“ navrhla Hormona. „Pokud vím, tohle je veřejná knihovna.“

„A jak jste se sem dostali?“ nasadila Viktorka Rumová podezíravý výraz.

„Dveřmi,“ pokusil se být Garry nápomocen.

Viktorka si odložila stoh papírů na stůl mezi ně. „Knihovna je přes prázdniny zavřená a nikdo sem nesmí.“

„A co tady teda děláš ty?“ vytáhla své argumentační eso Hormona, která se nechtěla jen tak smířit s tím, že si někdo dovoluje vyhazovat z knihovny právě ji.

„Moje mamka tady dělá knihovnici a prozradila mi, kde najdu klíč,“ vynesla trumf Viktorka. „A teď odejděte, potřebuju klid, luštím podklady k večernímu úkolu. Musíme přece přijít na to, kam večer přijít,“ usmála se ledově na Garryho.

Ten jí úsměv opětoval a ležérně pokračoval v přebíjení: „Koná se to v tom lesíku kousek za hřbitovem, ale na to ty v životě nepřijdeš.“

Můj milý deníček. Datum: neděle 16. července 2006

(strana 19)

Milý deníčku, vedoucí si pro nás i na dnešní den připravili program. Jsem ale asi jedna z mála, která by to slovo ráda doplnila přívlastky „zajímavý a originální“. Náplní dnešního odpoledne – abychom měli před sledováním prvního úkolu nějaké rozptýlení – byl totiž výlet do Húdlar, kam se ale většina spolutáborníků podívala během minulého roku. Nováčkem jsem tam byla jenom já, Kamil a Jožin.

Kdyby dorazili i studenti z ostatních škol, setkal by se výlet asi s nadšenější odezvou. Myslela jsem, že bude mít radost aspoň Viktorka, ale ona je místní, takže se do poslední chvíle před odjezdem snažila, aby mohla zůstat v knihovně a připravovat se. Aspoň někdo bere první úkol vážně, zatímco u Garryho pochybuji, jestli o tom úkolu vůbec ví. A nelíbí se mi, jak poslední dobou tráví čas jen s Hormonou. Doufám, že s ní nic nemá… Sice věřím, že by mi to neudělala, ale jsou snad od začátku tábora jenom spolu!

Trumpál vypůjčil v obci traktor a na valníku jsme tam dorazili jen za několik desítek minut. „Dospělí“ studenti po příchodu zamířili k Sedmi kulím, nás pár nezletilých se posadilo do Honigstumu, protože profesorka McDonaldová z nás nespustila oči. Tak jsme zůstali rozděleni po celé odpoledne, jen Von trochu přelétal. Nejdřív do sebe rychle u Kulí hodil jedno pivo, pak si s námi sedl na pár zákusků (bohužel právě na ty naše), odkvačil se zase opít, potom si v Honigstumu slepil čelisti tureckým medem, běžel do hospody zjistit, co by ho mohlo rozpustit a tak pořád dokola…

Garry s Hormonou někam zmizeli. A včera byl u ní na chatičce, viděla jsem je vycházet! Zabiju ji, jestli si s ním něco začne!

Copak, deníčku? Ptáš se, proč jsem ještě nezabila Brownie? Jak můžeš vědět, jestli spolu někdy něco měli? Rozhodně jsem je nikdy neviděla, že by spolu trávili nějaký čas. Co myslíš tím „na veřejnosti“? Milý deníčku, přestaň mě trápit…

Zeptala jsem se Vona a ten mi řekl, že o Garrym nemůže říct jediné hezké slovo. Že prý se s tou slepicí slézali celý minulý rok a nedělali nic jiného, než… ale prý jestli mě to uklidní, tak spolu nechodili… Co mě má uklidnit?!

(strana 22)

Aha, tak všechno se objasnilo. Kamil mi prozradil, že Von je na Garryho naštvaný a nemluví s ním. To jsem si teda nemyslela, že by mi kvůli tomu takhle hloupě lhal – vždyť je to můj bratr! Chová se jak malé děcko! Málem jsem kvůli tomu probrečela tři stránky… a teď se mi sem ještě přilepilo lízátko!

Kapitánův deník. Datum: 16/7/2006.

(strana 11)

Dneska se mě pokusili vylákat do Húdlar. Tak naivní ještě nejsem. Ale dochází mi voda, takže se bojím, že začínám trpět halucinacemi. Nebo tady opravdu byl dalajláma a mluvil o nevyhnutelnosti katarze dušené mrkve?

No nic, asi opravdu začínám bláznit. Kdyby se aspoň ten smyčcový kvartet ve skříni trochu ztišil, možná by se mi podařilo na chvíli usnout.

…

Když máte z něčeho blížícího se hrůzu, dali byste cokoli za to, abyste zpomalili čas. Tedy kromě Debila Dlouhého Z., který se něčeho strachoval neustále, takže si přál, aby utíkal co možná nejrychleji.[2] Hodiny a minuty, které zbývaly do zahájení prvního úkolu, utíkaly Garrymu přímo raketovým tempem. A on v klidu dojídal houbový guláš k obědu. Protože když máte z něčeho hrůzu, čas sice pospíchá, ale když na něco zapomenete jako na smrt, rozletí se teprve nevídanou rychlostí.

Odpoledne před prvním úkolem navíc nebylo vyhrazeno přípravě, strachu či rozjímání, ale všichni studenti se na Hybridem ovládaném valníku vypravili na výlet do Húdlar.

„A co Von?“ zeptala se ještě s nadějí v hlase Hormona, když se posadil na balík slámy vedle ní. „Nechceš jít raději s ním?“

„Chci,“ vypálil Garry a mávl rukou do druhého rohu útulné korby valníku, „ale on se mnou nemluví. Udělal jsem mu něco?“

„Ehm… tedy…“ zakousla se Hormona nervózně do rtu. „Co kdybyste si sedli u Sedmi kulí a vyříkali si to? A nejlepší by asi bylo, kdybys začal tím, že se mu omluvíš.“

„Toho Bohdan nebude, aby se Garry Poker za něco omlouval!“

Hormona vzdychla. „Říká se: Toho bohdá nebude.“

„Proč sis vlastně na sebe musel brát ten šílený gumák?“ podivila se, když traktor zastavil před vratami Húdlar.

Garry si uhladil klopu nebo něco podobného, co se mu krabatilo pod bradou. „Kdo jsi? Módní policie? Chtěl jsem si vzít něco, abych sem zapadnul,“ ukázal významně na svoje holínky, „jen slámu jsem si do nich zapomněl zastrkat.“

„Húdlary nejsou zas taková díra,“ seskočila Hormona z valníku přímo mezi slepičince. „…jak vypadají,“ dokončila větu.

„Prostě jsem chtěl být nenápadný. Nemám náladu na to, aby se na mě všichni dívali a ukazovali si na mě prstem.“

Hormona ho přejela pohledem. „Nevím, jestli sis zrovna pomohl. Kromě toho teď budou všichni zírat na mě a říkat si, proč se taková sympatická holka zahazuje s takovým buranem z Vidlákova,“ uvažovala mrzutě.

„A kde se se mnou budeš zahazovat?“ rozhlédl se Garry po návsi.

Hormona se skeptickým výrazem zhodnotila zdejší nabídku. „No… z restaurace v penzionu nás… tebe,“ opravila se, „asi vyhodí. A z Honigstumu tím spíš. Chodí tam děti, takže podezřelá individua v černých pláštích nejsou příliš vítána. A majitel vlastní brokovnici, jak jsem slyšela.“

„A k Sedmi kulím šel Von,“ zachmuřil se Garry, „tam taky nepůjdu. Promiň, ale nehodlám se nikomu omlouvat!“

Hormona si automaticky uložila jeho větu do sbírky nejhloupějších výroků koleje – nikdy není dost brzo začít připravovat školní ročenku. „Von právě přeběhl do Honigstumu,“ podotkla.

„Už je zase zpátky,“ ušklíbl se Garry, když viděl přeběhnout do slova a do písmene žíznivou čáru.

Kdyby přemýšlel, z myšlenek by ho vzápětí vyrušil oslnivý záblesk. Z penzionu vyšla Irrita Hrdličková se svým fotografem a možnost pořídit obrázek Garryho outfitu si nenechali ujít.

„Tohle je módní policie,“ utrousila suše Hormona. „Určitě tě těší, že tentokrát se do novin dostaneš.“

Irrita Hrdličková zaplula zpět do budovy, Garry neváhal a vrhl se za ní. Hormona si ještě pečlivě prohlédla celé nádvoří, jestli se někde neděje něco zajímavějšího. Protože jedinou atrakcí byl Von, pobíhající mezi Sedmi kulemi a Honigstumem, volným krokem Garryho následovala.

„Někam zmizela,“ rozhazoval Garry zklamaně rukama. „Ale dveře ke schodišti jsou zamčené.“

„Podívej, támhle je Hybrid,“ upozornila ho Hormona.

„Tady?“

Garry se sice divil, že Hybrid zavítal právě sem, kde byly některé lihoviny i dvakrát dražší než u Sedmi kulí a obsluha tu zdaleka nebyla vytrénovaná na potřebnou rychlost, ale spíš ho překvapilo, že si ho nevšiml hned. Hybrid sice do rustikálního interiéru penzionu na první pohled zapadal, na druhý už tu ale byly určité nesrovnalosti. Hybrid totiž přistupoval k rustikálnosti takříkajíc z opačného konce – při zařizování venkovského bydlení si ostatně také můžete vybrat, jestli začnete vyřezávanou selskou lavicí nebo kupkou hnoje na dvoře.

Když k němu přistoupil, všiml si, že Hybrid tu nesedí sám. Obr se nakláněl nad maličkým Alanem Woodym a něco mu vykládal. Pošuk přikyvoval a ucucával přitom svůj manhattan.

„Ahoj Hybride. Dobrý den,“ pozdravil Garry. „Myslel jsem, že budete pít spíš martini.“

Pošuk Woody se na něj podíval skrz brýle. „To měl být vtip?“

„Povedl se, co?“ mrkl Garry. „Protřepat, nemíchat!“

„Nemám tušení, o čem mluvíte, Pokere,“ odpověděl Pošuk s chladnou tváří.

Garry s úsměvem přikývl. „Chápu, nemůžete se přece prozradit.“

Hybrid si odkašlal. „Garry, to že tady Pošuk je tajnej agent, bys vopravdu neměl vědět. Koneckonců ani já bych to neměl vědět, protože pak se to už vůbec neutají,“ mlel a vůbec si nevšímal Pošukovy zelené tváře. „No ale každej z nás se musí nějak živit, že jo? Tak co je špatnýho na tom, že někdo pracuje pro chlupatý?“

„Jsem obyčejný správce tábora, který točí nezávislé filmy o životě na vesnici,“ protestoval Pošuk Woody. „Ani jsem dodnes nevěděl, že karbaníci nějakou tajnou policii mají.“

„Ale dost vo nás,“ šťouchl Hybrid Garryho korbelem do ramene. „Co ty? Zrovna sme řešili, jak si asi poradíš s úkolem. A taky sme si řikali, že by ti mohl někdo poradit. Je to totiž lehký jak facka, stačí…“

„Pokud je to tak jednoduché, tak Garry nepotřebuje pomoc,“ ozvala se Hormona. „On chce ten úkol zvládnout sám, viď, Garry?“

„Je ale pravda, že máme zakázáno poskytovat studentům jakékoli nápovědy či rady,“ zkonstatoval Pošuk Woody za Hormonina horlivého přikyvování.

„Takže bychom asi měli šeptat,“ ztišil svůj bas Hybrid.

Alan Woody slabě zavrtěl hlavou. „Tím jsem chtěl říct, že můžeme tak nezávazně zauvažovat nad všeobecnými doporučeními, kterých by se měl každý student držet. Zkuste, Pokere, využít toho, v čem vynikáte.“

„Myslíte fotbalu?“ podivil se Garry.

Pošuk se sípavě zachechtal. „Tenhle se povedl.“

„Co se povedlo?“ nechápal Garry. „K čemu by mi proti vojákům pomohl fotbal?“

„Sem vám řikal, že mu to musíme vysvětlit polo paticky… nebo radši ouplně paticky,“ zabručel na Pošuka Woodyho Hybrid a usmál se na Garryho: „Chtěli sme tě nasměrovat k tomu, žes vždycky byl dobrej v porušování pravidel.“

„Já?“ nasadil Garry co nejnevinnější výraz. „To von!“ ukázal vedle sebe, a až pak si uvědomil, že Von s ním není. Při té myšlence ho píchlo u srdce. Svádět některé věci na Hormonu nebude zdaleka tak jednoduché.

„Až přijdete vpodvečer k lesu, bude tam velký barevný stan, kde na vás bude čekat porota,“ pokračoval Pošuk. „Každý z vás si vylosuje armádu, proti které bude stát. Je důležité, Pokere, abyste si tahal jako první. Na kartu Islandu jsem na rubu vyškrábnul malý křížek, takže je už jen na vás, abyste ho našel.“

„Opravdu si myslíte, že bych měl bojovat proti Islanďanům?“ divil se Garry. „Vikingové jsou přece pěkně ostří hoši.“

„Já jsem mu už říkala, že Island žádnou armádu nemá,“ považovala za nutné zmínit Hormona. „Takže soutěž bude opravdu vyrovnaná.“

„V Ohnilém poháru vždycky hrála roli i náhoda,“ odtušil Pošuk. „A každý z ředitelů samozřejmě doufal, že si Island vytáhne právě jeho žák a získá tak po prvním úkolu nějaký náskok. Takže to nezvorejte a bude vám stačit přeskákat pár prázdných zákopů a máte to v kapse.“

„Přeskákat?“ zašklebil se Garry. „Každopádně, co když se mi to nepovede a vylosuju si někoho jiného?“

„Pak vám dopomáhej bůh,“ pokrčil rameny Woody. „Nemůžu se o všechno starat já.“

Ředitelův deník. Hvězdné datum.

(strana 17)

Jak probíhal první úkol, si vybavuji, jako by to bylo včera. Což znamená, že jsem toho docela dost zapomněl, protože proběhl dneska večer.

Výběr z pamětí N. T., nejlepšího ředitele, kterého Polná poznala

Jak probíhal první úkol, si vybavuji, jako by to bylo včera. Mé tehdejší zápisky byly sice trochu zmatené, ale má paměť zůstává čistá a jasná jako nepopsaný papír.

Ve stanovený čas se do Stanu šampionů dostavili jen dva. Garry Poker a Klára Čistovodová. Pan Pytlík jim vysvětlil, co je čeká a nemine. Předpokládám sice, že mí čtenáři jsou s průběhem Ohnilého poháru obeznámeni, přesto je ale na místě připomenout některá fakta.

V prvním úkolu měli soutěžící za úkol projít vymezeným územím přes zákopy, zátarasy, minové pole a jiné překážky k označené kótě, odkud museli uzmout strašlivou zbraň drženou nepřítelem v časovém limitu jedné hodiny. V tom se jim snažili zabránit najatí vojáci armád čtyř zcela náhodně vybraných států světa. Podotýkám, beze zbraně, takže mohu i dnes prohlásit, že v průběhu úkolu nebylo zraněno jediné dítě.

Chlodo Pytlík tedy k oběma soutěžícím přikvačil s pytlíkem a vyzval je k losování. Garry hned natahoval ruku, ale Pytlík ho klepl přes prsty s tím, že dámy mají přednost. První si tedy tahala své soupeře Klára Čistovodová, což vůbec nebylo v plánu. Když si přečetla kartičku, usmála se, takže Garry rezignovaně sáhl do měšce a vylosoval si svého – jak rád bych řekl - sparingpartnera.

Oba pak ukázali své karty Vilibaldu Skrounovi, předsedovi poroty. Když jsem mu nahlédl přes rameno, v duchu jsem se musel rozčílit, jaký je Garry pitomec. Ostatně, když se na vytažené karty podíval Garry, rozčílil se na sebe také. Abych nenapínal (což dva roky po konci tábora snad ani nejde) – Klára si vylosovala armádu Papui – Nové Guiney a Garry armádu Korejské lidově demokratické republiky.

Jediný, kdo se radoval – že prý aspoň uvidíme něco dramatického – byl pan Pytlík. Nadšeně vykládal, jak se diváci těší na napínavé a efektní souboje. Když to dořekl, podařilo se mi na poslední chvíli chytit Garryho, který se pokusil proklouznout ven. A příliš ho neuklidnilo ani to, když jsme prozradili, že každý šampion může využít tři nápovědy – hlas publika (které ho bude celou dobu povzbuzovat), 50:50 (což je statistická šance, že se jim podaří úkol splnit) a přítele na telefonu (pokud má některý ze spolužáků zkušenosti s bojem muže/ženy proti muži/ženě, určitě rád vypomůže).

Já i ostatní členové poroty jsme se odebrali ven, abychom mohli celé dění sledovat a hodnotit. Šampioni měli nastoupit v pořadí, v jakém byli vylosováni.

První měl tedy bojovat Igor Igory, který se ale nedostavil. Když v půli večera přiběhl za hysterického řevu, bylo už pozdě, už byl porotou ohodnocen. Károlyi, Maršová-Melová i Skroun mu dali 0 bodů, já ocenil aspoň jeho odvahu se na takovou důležitou událost nedostavit – 3 body; naprosto nepochopitelně hodnotil pan Pytlík, který s úsměvem ukázal desítku.

Druhá byla na řadě slečna Čistovodová. Popisem jejího zápolení vás nebudu unavovat, ostatně se stmívalo, ona měla dokonalé maskovací oblečení a také jsem párkrát usnul. Omezím se tedy na výsledek: Za tři čtvrtě hodiny nás probudila siréna a oznámila nám, že se Kláře Čistovodové podařilo nepozorovaně se proplížit až k cílové kótě a zmocnit se nepřátelské zbraně, tedy makety nukleární hlavice v měřítku 100:1 (nebo 1:100? Prostě stokrát menší, než ve skutečnosti). Její výkon byl ohodnocen 24 body (Károlyi a Maršová Melová samozřejmě 0 bodů, Skroun 6 bodů, Pytlík opět 10, moje maličkost si dovolila dát 8 bodů).

Další měla soutěžit slečna Rumová z Jamného. Ta si za svou nepřítomnost vysloužila 20 bodů (po deseti od zcela pomateného Pytlíka a své neobjektivní ředitelky). Ode mě si body za odvahu nevysloužila, zadání se jí vyluštit nepodařilo a za hloupost body nerozdávám.

Poslední přišel na řadu Garry. Vtrhl na bitevní pole vskutku okázale, bohužel to mělo ale za následek, že si ho všichni korejští vojáci všimli. Zahájili okamžitě palbu… tedy, zahájili by okamžitě palbu, pokud by měli zbraně. Takhle na něj jen něco křičeli a začali ho pronásledovat. Garry se po několika efektních kolečkách mezi zákopy ukryl v kulometném hnízdě, kam se k němu vojáci báli přiblížit, protože by je mohl trefit… kamenem.

Čas ale hrál neúprosně do karet Severokorejcům. Už jsem se začínal bát, že když ohodnotím jeho výkon deseti body, budu působit zaujatě. Moje image moudrého a nestranného ředitele by tak získalo trhlinu. Zahloubán v chmurných myšlenkách jsem si tak vůbec nevšiml, že Garry využil svou jedinou užitečnou nápovědu – přítele na telefonu. Dodnes vlastně nevím, koho zavolal, ale on (Von to určitě nebyl) splnil svoji roli bezchybně.

www.n-ehm-rad.cz/valka-s-vrdlmrbflmpsvzxgbhnjgnnp/online-zpravodajstvi/160706-ohnilypohar.php

(dnešní přenos komentuje: Vlčice)

0:31:00 Garry vyčkává ve svém úkrytu.

0:33:22 Přestože čas ubíhá, Garry je pořád ukrytý v kulometném hnízdě v jihovýchodním rohu „hřiště“. Co vymyslí náš šampon?

0:33:49 Šampion. Omlouvám se za ten překlep.

0:35:21 Naše ruchové mikrofony zachytily nějaký hovor. Že by Garryho spasil přítel na telefonu?

0:36:34 Rozhovor byl příliš tichý, než aby se mu dalo rozumět, takže jsme zachytili jen poslední větu, kterou Garry trochu zoufale vykřikl: „Spouštím akci Kulový blesk!“ Snad se nám nechce ze soutěže odstěhovat.

0:39:08 Garry vyčkává ve svém úkrytu. Asi mu přítel nic užitečného neporadil. Budeš muset něco vymyslet sám, jsme s tebou!

0:45:51 žhgbnnnnnnnnnnn

0:46:20 Omlouvám se, usnul jsem a hlava mi spadla na klávesnici.

0:47:15 Atmosféra houstne a všichni ještě doufají v nějaký zázrak. Má Garry nějaký plán nebo už jen čeká na závěrečný gong, který oznámí jeho neúspěch?

0:53:06 Garry stále vyčkává ve svém úkrytu. Kéž by mu diváci poskytli trochu vzpruhy do posledních minut! Stále má ještě šanci prokličkovat nepřátelským územím a chopit se jaderné hlavice.

0:53:32 Garry do toho! Garry do toho! Někdo kousek ode mne začal hlubokým hlasem skandovat jeho jméno. Kéž by se přidali i další diváci.

0:56:55 Napětí graduje, ale všichni teď zděšeně zvedají hlavy k nebi. Jsou slyšet letecké motory a jsou slyšet zatraceně blízko!

0:57:27 Těsně nad alejí na obzoru se vynořilo malé žluté letadlo. Letí proklatě nízko. Co to má znamenat?

0:58:01 Letadlo proletělo těsně nad herním polem, kde spustilo práškování!

0:58:19 Tak to byl vskutku zásah z nebes! Vyděšení Severokorejci zahazují zbraně a dávají se na útěk!

0:58:28 Běž, Garry! Běž!!!!!!!!

0:58:59 Prvních pět zákopů přeskakuje jako vítr! Tak to je fantastický zvrat!

0:59:42 Kličkování mezi minami ho trochu zdrželo, ale zbývá jen posledních pár metrů…

0:59:50 Ten kotrmelec si mohl odpustit, není čas na žerty.

0:59:55 Garry padá! Platí dotek hlavice čelem?

0:59:59 Spustila se siréna! Garry to dokázal! Dnešní horor má přeci jen dobrý konec!

---

[1] Pro zajímavost, na Igora Igoryho vypsal kurz 2:1, na Viktorii K. Rumovou 2,5:1 a na Kláru Čistovodovou 5:1. V nabídce bylo i několik dalších zajímavých sázek: že někdo při turnaji zemře (50:1), že do turnaje zasáhne Dr. Vrdlmrsmrst (100:1) nebo že celý turnaj proběhne férově a podle pravidel (500:1).

[2] Aby čas utíkal co nejrychleji. Bylo ale i dost okamžiků, kdy si přál, aby utíkal co nejrychleji on sám.

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr