Den osmý
Garry ležel na malém paloučku a kolem něj s veselým
chichotem tančily Brownie, Palma a Pasta oděné – nebo spíš neoděné – jako lesní
víly. Brownie se zastavila přímo před ním, takže měl dost času prohlédnout si
ji od hlavy až k patě. Když po dlouhé době k té patě došel,
s hrůzou zjistil, že je na ní nazutá chlupatá bačkůrka paní
Maršové-Melové. Neměl ale čas se začít divit, protože Brownie se na něj
obkročmo posadila a přiblížila svou tvář těsně k jeho.
Pokusil se jí políbit, ale se zhnuseným výrazem ucukla.
„Garry Poker musí vstávat!“ vyštěkla na něj.
„Garry Poker nemusí nic,“ řekl samolibě. Brownie se mu ale
jen vysmála. Pak zčistajasna vytáhla z výstřihu sojčí pírko a začala ho
lechtat pod nosem.
„Přestaň!“
„Karkulín nemůže přestat šťouchat do Garryho Pokera,“
rozcuchaly se Browniny blonďaté kadeře a její hlas zhrubnul. „Protože je
nesmírně důležité, aby se drzý kluk probudil!“
Garry otevřel oči. Nebyl si jistý, jestli je ve své posteli,
protože celý jeho výhled zakrývala geometricky přesná kružnice s ďolíčkem
na bradě, někdy označovaná také jako obličej Karkulína ze střechy.
„Garry Poker si musí pospíšit,“ drmolil Karkulín a tahal
Garryho z postele. „Druhý úkol začíná za deset minut a…“
„Za deset minut?! Myslíš deset normálních minut?“ vyskočil
vyděšený Garry, že Karkulín jen tak tak stihl vzlétnout.
„Nevím, co je normální minuta,“ znejistěl Karkulín. „Minuta
je minuta. Pokud ovládáš jen základní jednotky SI, tak máš 360 sekund, čili 3,6
kilosekundy.“
„Vždyť jsem měl
nařízeného budíka na pátou!“
„Garry Poker myslí asi osmnáctou tisícou? Tisící? Osmnácti
tisící? Osmnácti tisícátou? Osmná…“
„Myslím pátou hodinu ráno!“ hodil Garry po Karkulínovi vztekle
botu.
„Potichu, nebo Garry Poker vzbudí Vona!“
Garry zasyčel: „Tak mi řekni, proč mi nezvonil budík!“
Karkulín opatrně přistál na stolku pod oknem a ukázal na
hromádku sklíček, koleček a pružinek. „Karkulín ho rozbil, aby se Garry
v klidu vyspal. Garry musí být odpočatý, aby druhý úkol zvládl.“
„Přesně to jsem večer říkal Hormoně!“ zazubil se Garry a
trochu vážněji dodal: „Teď už mi to ale takový smysl nedává.“
„Naopak,“ zvedl Karkulín buclatý prstík. „Teď to dává ještě
větší smysl, protože díky Karkulínovi Garry Poker spal ještě o padesát minut
déle!“
Garry si povzdechl. Tohle na něj bylo po ránu trochu moc.
Vstal, došel ke skříni a po chvíli marného pátrání za ní našel ručník.
Rezignovaně si ho přehodil přes rameno a vyrazil z chatky.“
„Co chce Garry Poker dělat s tím ručníkem?“ zajímal se
Karkulín, zapnul svůj bzučivý motorek a doletěl ho.
„Co by?“ pokrčil Garry filozoficky rameny. „Chystám se ho
hodit do ringu.“
„Ale to by Garry Poker prohrál!“ zamračil se Karkulín a
zastoupil mu cestu.
Garry ho opatrně překročil. „Ale bude moct jít zase spát.“
…
Tales of the Holiday Camp. Datum: Voko bere.
(strana 41)
Ranní program moc
diváků nepřilákal. A kdybych věděla, že to bude Pošuk Woody natáčet (a večer
promítat v jídelně), tak si to s tou účastí asi taky ještě rozmyslím.
Ačkoli s dekou, kakaem a Támhletou to tu není tak nesnesitelné. Dlužno
dodat, že hlavní zásluhu má deka a kakao, protože se pořád dokola nevyptávají,
kdy už konečně přijde Garry.
Je 5:55, má nejvyšší
čas. Říkám si, jestli jsem ho neměla vzbudit, ale nevypadal, že by nějak stál o
mou pomoc. Stejně pochybuju, že by mu osobní přítomnost tady mohla být nějak
platná – podle toho, jak nám moderátor dnešního večera rána (zmátlo mě
to Slunce nad obzorem) Chlodo Pytlík zatím objasnil program.
Soutěžící se shromáždí
na hrázi rybníka. Až v 6:00 zazní startovní výstřel, musí se co
nejrychleji dostat nad hladinou rybníka k cílové vlajce na protějším břehu
(mezi topoly, které tu zasadil jeden hodný člověk). Závod nehodnotí porota, ale
rozhoduje pořadí: první dostane 30 bodů, druhý 20 bodů, třetí 10 bodů a čtvrtý
0 bodů. Za kontakt s vodou jsou nějaké trestné body, ale na zapamatování
všech pravidel je trochu moc brzo.
Podstatné je, že musí
rybník přeletět na „vznášedle vlastní výroby“. Nechci Garryho podceňovat, ale
jestli si rychle nespíchne nějaká křídla z rákosí, tak těch 0 bodů čeká
asi na něj.
…
„A naši šampioni už krokem šampionů vycházejí ze stanu
šampionů!“ zahlaholil do megafonu pan Pytlík. „Dobře si je prohlédněme, protože
je asi naposledy vidíme živé, zdravé a suché!“
Když se jeho žertu nikdo nezasmál, pokračoval: „Takže zleva,
nebo vlastně z vašeho pohledu zprava, tu jsou: s číslem jedna Igor
Igory a jeho létají kolo. Favorit!“
Ani tento vtip nenašel odezvu, takže se Pytlík rozpačitě odmlčel.
„Připomínám, že návod na postavení létajícího kola měli všichni soutěžící
k dispozici v trofeji z prvního kola. Nemuseli ho ale využít,
úkol je možné splnit pomocí jakéhokoli vznášedla vlastní výroby. Jak vidno, štěstí
chce v tomto směru vyzkoušet Klára Čistovodová, která se pokusí překonat
rybník pomocí proutěného koše zavěšeného na baloncích naplněných plynem. Jen
doufám, že ten plyn v baloncích také není vlastní výroby!“
Nejlacinější pokus rozesmát diváky také nezabral. Pytlík
definitivně usoudil, že dnešní publikum nemá žádný smysl pro humor.
„Třetí soutěžící je domácí závodnice Viktorka Rumová.
V rozhovoru před soutěží mi prozradila, že se jí létající kolo sestrojit
nepodařilo. Na poslední chvíli se jí ale podařilo získat lodní plachtu,
z které ušila tento krásný balon!“ ukázal nadšeně Chlodo Pytlík.
Můj milý deníček. Datum: pátek 21. července 2006
(strana 112)
Milý deníčku, Hormona
si myslí, že mě Garry zajímá, když se na něj pořád ptám, ale to není pravda. Je
mi úplně ukradený. Jen jsem chtěla vědět, kdy přijde, abych se mohla včas
otočit zády.
Teď pan Pytlík vyvolal
jeho jméno a já už se tam nekouknu. Tralala tralala, ani neslyším, co povídá.
Cože? „Garry Poker si připravil igelitku z Lidlu“? Jak chce přeletět
rybník za pomocí igelitky? Navíc z Lidlu?! Ještě, že mě to nezajímá a můžu
si všímat toho broučka, co mi leze po noze.
Au! Kouše!
Zdá se, že bylo
odstartováno. Nebo někdo někoho zastřelil. Nebo SE někdo zastřelil. Mně to ale
nezajímá.
Tales of the Holiday Camp. Datum: Voko bere.
(strana 42)
Ano, těch 0 bodů
opravdu čeká na Garryho. Přiběhl na poslední chvíli, v pyžamu (i to je,
aspoň z hlediska veřejného pořádku, úspěch) a bude překonávat rybník
pomocí igelitky. Z Lidlu. Strčené vzadu za pasem.
Navíc právě zazněl
startovní výstřel. Nevypadá, že by to Garryho nějak vzrušovalo, ačkoli na tu
dálku jsem si nemusela všimnout každého drobného detailu.
Závod zatím moc akční
není: Igor se rozeběhl s kolem po cestě zpátky k vesnici, aby získal
pořádný rozběh, Klára se sice vznesla do vzduchu, ale zatím stoupá jen do výšky
a na řízení zdá se zapomněla. Viky rozžhavila hořák a její balon se pomalu
napouští. A Garry zatím zaznamenal jediný pokrok: protrhla se mu igelitka.
Nevypadá, že by mu to nějak vadilo, posadil se na zem a asi si něco píše. Že by
snad chtěl ještě narýsovat létající kolo?
Wů. Datum: 21. 7.
(strana 19)
Jen v rychlosti, kdyby to
náhodou nevyšlo:
Všechny peníze a
nemovitosti odkazuju Vonu Vlezlýmu (vysokej, zrzavej, jestli bude mít při
dědickém řízení někdo obzvlášť stupidní dotazy, tak to bude Von). Všechny
knížky, sešity a časopisy (kromě porna) odkazuju Hormoně Dangerové (105/75/95,
tu asi taky nepřehlídnete). Porno odkazuju Vonovi, ten bude vědět, kde ho
hledat. Ten to ví asi taky, ale Tomu ho neodkazuju. Nevyprané spodní prádlo a
ponožky odkazuju rodině Drsoňových. Svou sbírku milostné poezie (pokud bych
snad ještě stihnul nějakou napsat) pak odkazuju rovným dílem Támhletý Vlezlý,
Brownie Levandulové, Palmě Patlalové, Pastě Patlalové, Noře Nguyenové a Irritě
Hrdličkové. A Anetě Alzheimerové, abych nezapomněl.
V Jamném, 21. 7.
2006
Garry Poker
…
Garry odložil tužku a zápisník. Rozhlédl se. Balon Viktorky
Rumové se právě naplnil horkým vzduchem a pomalu se odlepil od země. Když Viktorka
vyhodila jeden z pytlů s pískem, vyplul nad rybník.
O pár metrů výše se už nějakou chvíli vznášel koš
s Klárou Čistovodovou. Podle ječení, které vydávala, se zdálo, že nad svým
vznášedlem nemá úplnou kontrolu.
Garry se ušklíbl: „Čas vstát.“
„Vypadá to, že Garry Poker se hodlá vzdát,“ ozval se až
příliš nadšeně Chlodo Pytlík. „Tak proto si s sebou vzal kromě pyžama i
ručník! Pane Pokere, vaše odstoupení ze soutěže samozřejmě jménem poroty
přijímám…“
Trumpál mu vytrhl megafon. „Garry se nehodlá vzdát, viď že
ne, Garry?“ mrkl na něj.
„Říkal jsem, je čas vstát,“ pohodil Garry teatrálně hlavou.
„Kromě toho se řídím heslem: Nikdy se nevzdej, kromě případů, kdy by hrozilo
vážné nebezpečí tobě nebo tvému majetku!“
„Odvážné motto,“ ucedil Károlyi.
Hned poté proud vzduchu odhodil Garryho stranou. Na hráz se
přiřítil Igor Igory na svém kole. Když vjel na molo, všichni diváci se
nadechli, a když se klouzavě odlepil, zase sborem vydechli.
Garry se mezitím zvedl a oprášil si kolena. S nasupeným
výrazem strhl igelitovou tašku ze svých zad a k překvapení všech se vznesl
do vzduchu. Nejdřív udělal pár koleček nad hlavami poroty, až přinutil
Károlyiho ke zlostnému odplivnutí. Máváním rukou nabral správný směr a přesně
v polovině rybníka prosvištěl Igorovi nad hlavou.
Ten mu zahrozil pěstí, čímž ale také ztratil rovnováhu a
jeho přední kolo škobrtlo o hladinu. To už Garry přistál u cílové vlajky tak
prudce, že ji málem porazil. Sáhl na břicho a červeným knoflíkem vypnul malý
motorek s vrtulkou právě ve chvíli, kdy se bicykl Igora Igoryho zabořil
s praskotem do břehu. Brzy o mohutný topol narazil také balon Viktorky
Rumové. Viktorce se ale nepodařilo ho úspěšně ukormidlovat, takže neklesl
k zemi, ale odrazil se zpátky nad rybník. Do něj také vzápětí
s hlasitým žbluňknutím dopadl.
Plachtovina se rychle naplnila vodou, takže Viktorka balon
vytáhla na souš až po deseti minutách úporného snažení a za pomoci všech přihlížejících
gentlemanů.
„Mé vznášedlo je plné úhořů,“ konstatovala překvapeně, když
se podívala dovnitř, a pustila ryby zpět do nádrže. Poté probodla Garryho nenávistným
pohledem a rezignovaně došla k cíli.
Jako první z poroty přispěchal profesor Trumpál. „Někdo
by jí měl pomoct,“ ukázal na Kláru Čistovodovou, kolébající se vysoko nad
rybníkem.
„Žádný problém,“ zasalutoval Garry, vyprosil si od Igora
krabičku poslední záchrany a vyletěl znovu do vzduchu.
„To není špatný nápad,“ řekl Igor skoro obdivně, „mám tam
desetimetrové klubko provázku, s jeho pomocí ji snadno stáhneme dolů. Když
podrží jeden konec, tak… aha.“
„Vypadá to, že Garry našel jednodušší řešení,“ odvětil
Trumpál a nezúčastněně sledoval kola na hladině. „Zřejmě jsi tam měl i spínací
špendlík, Igore.“
„Jehlu.“
„To je podvod!“ vykřikli jednohlasně (byť každý jiným
jazykem) Maršová-Melová a Károlyi, kteří přiběhli právě v okamžiku, kdy Garry
znovu přistál na zemi.
Károlyi přiskočil ke Garrymu a zuřivě mu strhl pás
s vrtulkou.
„Tohle není žádné vznášedlo vlastní výroby!“ strčil předmět
doličný Trumpálovi pod nos.
Trumpál si zamyšleně promnul plnovous. „Něco takového se dá
těžko prokázat. Pokud Garry bude tvrdit, že to vyrobil on – a doufám, že bude,“
podíval se na Garryho významně, „nezbude nám, než mu důvěřovat. I přesto, že
jde o Garryho Pokera.“
Károlyi významně poklepal kostnatým prstem na vnitřní stranu
Karkulínovy hračky. „A co tohle, ha?“ usmál se vítězně.
„GUANZHOU SUPER-TOI FACTORY. MADE IN CHINA,“ přečetl
Trumpál. „Máš k tomu nějaké vysvětlení, Garry?“
„To je továrna, kde ten strojek vyrobili,“ přikývl klidně
Garry.
„Aha!“ zapištěla paní Maršová-Melová. „A v pravidlech
jasně stojí: Překoná určenou vodní plochu
pomocí vznášedla vlastní výroby! Ten kluk musí být okamžitě
diskvalifikován!“
„Pokud by porušil pravidla, budu samozřejmě první, kdo se
zasadí o jeho potrestání, milá kolegyně,“ odpověděl Trumpál tak smrtelně vážně,
až se Garry na chvíli polekal, že si to opravdu myslí. „Něco takového ale musí
být prokázáno bez jakýchkoli pochybností. A rozhodnutí o diskvalifikaci
přísluší jedině předsedovi poroty, doktoru Vilibaldu Skrounovi, kterého
momentálně zastupuje zde přítomný Tamten Vlezlej.“
„Tady ten že je předseda poroty?!“ zbrunátněla paní
Maršová-Melová a opovržlivě ukázala na Tamtoho, nesměle se krčícího za
Trumpálem.
„Ne Tadyten,“ vystoupil dopředu a zavrtěl hlavou. „Já jsem
Tamten. Tamten Vlezlej. Garry, odpověz mi po pravdě: Použil jsi vznášedlo
vlastní výroby?“
„Ano,“ řekl Garry klidně.
„Lže!“ vztekal se Károlyi.
Garry se ohradil: „Nelžu. Továrna Super-Toi mi patří. A vše,
co vyrobí, je tedy moje vlastní výroba.“
„Nesmysl!“ rozhorlila se Maršová-Melová. „Vlastní výroba
přece znamená, že si to studenti musí udělat sami!“
„Teď a tady?“ rozhlédl se nervózně Garry. „Přede všemi?“
„Pochybuju, že tvá studentka sama upletla balonový koš a
utkala plachtovinu,“ argumentoval Trumpál a jemně odstrčil Garryho do pozadí
scény. „Všichni přece mohou využívat průmyslové výrobky.“
„Ale musí je dát vlastnoručně dohromady!“ nevzdávala se
ředitelka jamenské školy.
Trumpál znovu zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Obávám se, že
vykládáš pravidla příliš restriktivně, Matyldo.“ Garry se zmateně rozhlédl, na
koho Trumpál mluví, ale pak mu došlo, že i paní Maršová-Melová musí mít nějaké
křestní jméno. „Pokud bys měla pravdu, v pravidlech by se psalo o vlastnoruční výrobě. Ale vlastní výroba může být jakákoli výroba
zrealizovaná vlastními výrobními prostředky včetně kapitálu. Nemůžeme zakazovat
studentům vlastnit ve volném čase továrny v rozvojových zemích.“
„Nemůžeme zakazovat studentům vlastnit ve volném čase
továrny v rozvojových zemích?“ zopakoval nevěřícně Károlyi. „Nigrusi, ty
ses definitivně pomátl!“
Tamten Vlezlej zašustil nějakými papíry a nervózně si
odkašlal. „Všichni zapomínáte ještě na jedno pravidlo, uvedené v hlavě
šesté – Ustanovení společná, přechodná a závěrečná,“ připomněl jim nesměle, „a
to § 42: Garry Poker musí zvítězit.“
„I kdyby na chleba nebylo. Amen,“ uzavřel to Trumpál.
…
Garry a Hormona se vrátili do tábora, probudili Vona a
začala asi nejranější oslava v historii zdejšího tábora. Přestože na
verandě bylo ještě chladno, sedli si nakonec venku. Garry a Von by raději
zůstali uvnitř, Hormona si však stěžovala na zápach a tmu. Otevřeli sice okno,
ale jediným výsledkem bylo, že v chatce teď panoval zápach, tma a zima.
„Mám nápad!“ zahlaholil Garry. „Co kdybychom dneska úplně změnili
svůj životní styl?“
„Myslíš jako, že bychom začali sportovat, jedli zdravě,
vyhýbali se sladkému a tak?“ vyděsil se Von.
Hormona zacvakla známou kovovou krabičku. „Můžu s tím
přestat,“ nabídla. „Hm… co kdybych upekla koláčky?“
Von se nervózně rozhlédl po dřevěné chatce. „Radši ne. Vzhledem
k tomu, že jsem viděl nádobíčko místních hasičů, tak…“
„To jsi je špehoval v šatně?“ vyprskl Garry.
„Ne!“ zrudl Von.
„Proč ne?“ zajímala se Hormona. „Změna orientace se přece
taky počítá jako změna životního stylu.“
„Nicméně něco takového v plánu rozhodně není,“ pospíšil
si Garry. „Ani žádné sportování, zdravá životospráva, müsli, jogurty, bifidus
essensis, obilný klíčky, jóga, aerobic – nic takového! Ne! Dneska se
odopijeme!“
„Odoco?“
„Coopijeme?“
Garry se dal do vysvětlování: „Místo abychom se opili,
budeme se cpát vším, co pomáhá vystřízlivět. Kola, kafe nebo třeba kyselé
okurky… a tak.“
„A pointa?“ zeptala se Hormona.
„Pointa je, že když se pak večer napijeme, nebudeme opilí,
ale budeme úplně normální.“
„Den, kdy vy dva budete úplně normální, vyhlásím za státní
svátek,“ ušklíbla se Hormona. „Nějaká lepší pointa?“
Garry zaštrachal ve skříni. „Všechno co máme, je šest
dvoulitrovek koly, kávové bonbony a pikslu nakládaček od paní Vlezlý.“
„Po nakládačce od paní Vlezlý nijak zvlášť netoužím,“
odtušila Hormona. „Nemám přece jen udělat ty koláčky?“
„Bojíš se zbytečně,“ uklidňoval ji Garry. „Paní Vlezlá je
teď víceméně moje podnájemnice, takže si snad nedovolí ti ublížit. Pokud si to
samozřejmě nebudu přát,“ dodal s ďábelským úsměvem.
„Cože?“ nechápal Von.
Garry vytáhl z kapsy kalhot (přehozených přes židli, na
sobě měl stále pyžamo) oba dopisy. Usmál se na Vona. „Ještě jsem to nečetl,
švagře, ale předpokládám, že mi tvůj otec oznamuje, že jsem získal půlku
Brajglu a Támhletu za ženu.“
Otevřel list. „Je to tak… S neskonalou vděčností…bla
bla bla… polovinu budovy číslo popisné 1, stavební parcela číslo 11/5,
katastrální území Chudožery u Nemanic… bla bla bla… zasnoubení s jedinou
dcerou Támhletou Ano Tu Myslíme Vlezlou… bla bla bla… v den jejích
devatenáctých narozenin… Neměly by se zásnuby konat v den osmnáctých
narozenin? Proč až devatenáctých?“
„Aby měla dost času utéct?“ zauvažovala Hormona. „Ale hlavně
asi proto, že nejbližší svatba má přijít až na začátku sedmého dílu.“
Kolem prošla Aneta Alzheimerová a hodila jim dnešní noviny.
„Možná vás to bude zajímat,“ zahalekala.
Hormona hbitě zalistovala na burzovní zprávy. „Vypadá to, že
pan Vlezlej už oznámil převod Brajglu veřejnosti, protože tvoje akcie se včera
propadly o 14 %,“ oznámila.
„To je v pořádku,“ zaleskly se Garrymu zuby. „Minulý
týden jsem všechny prodal, teď je koupím zpátky a ještě na tom vydělám!“
„Neměli by tě zavřít za obchodování s lidmi?“
„Nejde samozřejmě o moje osobní akcie, které se vznášejí
neustále na nekonečných hodnotách. Jde o akcie GP1, Inc., společnosti, která
spravuje můj majetek – výrobu suvenýrů, prodej suvenýrů, ostrov v Pacifiku.
Promiň, Vone.“
„Za co se mi omlouváš?“
„Myslel jsem, že chudým lidem někdy vadí, když se před nimi
mluví o pohádkovém bohatství.“
„Doteď mi to nevadilo!“
Garry ho poplácal po rameni. „Nebuď smutný, když mi teď
patří polovina Brajglu, zařídím ti lepší pokoj. Ostatně Támhleta ten svůj už
nebude potřebovat. Počkej, zvoní mi telefon…“
Wů. Datum: 21. 7.
(strana 21)
Hned od rána jsem musel
vyřizovat spoustu nesmyslů. Jak se člověk objeví v novinách…
Nejdřív volal jeden architekt,
jestli prý nechci přestavět Brajgl do podoby nějaké chobotnice… nebo rejnoka?
Řekl jsem mu, že je to v lese, tak ať se ozve, až přijde s liškou,
veverkou nebo jezevcem. Přišlo mi to jako úplná pitomost, ale když o tom teď
přemýšlím, nějaké reprezentativní letní sídlo – zvlášť když je v lesích u
Rakovníka, by mi možná přišlo vhod. O:-)
Potom telefonoval makléř, že
nemůže moje akcie získat zpátky. Že je prý někdo všechny skoupil… Jak je mohl
někdo koupit, když jsou přece moje!
…
„Chceš říct, že GP1 už ti nepatří?“ vyprskla Hormona kolu na
schody.
Teď poplácal po rameni Von Garryho. „Vítej mezi nás
chudáky!“
„Chápu, že nemáš ponětí o obchodování na burze, ale to, že
jsem prodal akcie, neznamená, že jsem teď bez peněz. Naopak, znamená to, že mám
ještě víc peněz. Protože, když jsem ty akcie prodal, dostal jsem za ně
zaplaceno. Navíc jsem neprodal všechno, nechal jsem si 11,6 % jako rezervu.“
„A máš ponětí, komu patří zbylých 88,4 %?“ zajímala se
Hormona.
„Můj makléř říkal, že mi to zjistí,“ řekl Garry. „Ale já mu dal
padáka, takže hádám, že už to asi zjišťovat nebude. Holt se to dozvím až příští
týden na valné hromadě. Vlastně nedozvím, ten den je třetí úkol. Tak snad mi
bude nový vlastník aspoň vyplácet dividendy.“
„Garry, co je důležitější?“
Garry si poklepal prsty po bradě. „Hm, nech mě přemýšlet. Na
jedné misce vah je tu osud majetku za tři, no možná čtyři miliardy dolarů. A na
druhé je tu možnost vyhrát Ohnilý pohár, získat 1000 zlatých žetonů a jet
s nějakou nažhavenou Slovenkou na výlet do Las Vegas. A ty se ptáš, co je
důležitější? Myslíš tu otázku vůbec vážně?“
„Žádné Slovenky nepřijely,“ podotkl Von potichu a otevřel si
druhou lahev koly.
„Aha,“ zarazil se Garry. „Tak to ještě promyslím. Možná
nemusím být ve všem první.“
Von přikyvoval: „To je pravda. A Igor je docela fajn, zaslouží
si taky jednou vyhrát.“
„Počkej, když bych nezvítězil já, tak by jel Igor?!“ zhrozil
se Garry.
„Nikdo jiný už v takzvaně mužské kategorii zvítězit
nemůže, pokud pro nás Viky nemá nějaké překvapení. Ale toho bych si asi všimla,
když jsme se spolu koupaly v rybníce. Ačkoli, říká se, že ve studené vodě
se každému trochu scvrkne.“
„Kdo je Viky?“ ptal se Von.
Garry chápal o něco rychleji. „Ty jsi viděla Viktorku
Rumovou nahou?“
„No a?“ odvětila Hormona netečně. „Kdybych věděla, že by vás
něco takového mohlo zajímat, tak se vám pochlubím dřív.“
„Něco takového jsi měla buď natočit, nebo nám to neříkat
vůbec!“ zalomil rukama Garry.
Hormona pokrčila rameny. „Co budeš dělat?“
„Nechám vás tu o samotě. Půjdu do sprch, asi tak na deset…
možná patnáct minut. A nerušit! Ani kdyby hořelo. Rozhodně nechci, aby mě
rušili hasiči, bez ohledu na to, jaké mají nádobíčko,“ pohlédl podezíravě na
Vona.
„Zůstaň radši tady… že jdeš během týdne potřetí do umývárny,
to by už bylo hodně podezřelé,“ vzdychla Hormona. „A měla jsem samozřejmě na
mysli, co budeš dělat ohledně svého podniku.“
„Co by?“ posadil se Garry váhavě. „Založím si novou
společnost.“
„GP2?“ nadhodila jízlivě.
„Garry Poker a dvojka? To přece nejde dohromady! Jméno Poker
patří už od pradávna k jedné jediné číslici – a to je jednička! Když můj
prapradědeček Gerhard Poker koupil rakouskou Zweite Bank, hned ji dal
přejmenovat. Nebo třeba moji rodiče: když při poslouchání desek pokaždé
přeskakovali všechny duety… Můj prastrýc Josef Poker, když získal druhou zlatou
medaili na mistrovství světa v pokeru, tak ji vrátil! Mimochodem, jeho syn
spáchal sebevraždu, protože se jmenoval taky Josef a…
„Dobrá, my to chápeme,“ zadržela ho Hormona, „můžeš si
přestat vymýšlet historky o rodině, kterou jsi nikdy nepoznal.“
„…a říkali mu Josef II.,“ dokončil uraženě Garry.
„Co vlastně ten druhý dopis?“ vybavil si Von.
„Jaký druhý?“ vyskočil Garry rozčileně. „Teď jsem vám
vysvětloval, že ke Garrymu Pokerovi nic druhého
nepatří!“
„Dostal jsi včera dva dopisy,“ připomněla mu Hormona.
„Aha, vy asi myslíte ten jiný první dopis,“ vytáhl Garry na
světlo obálku nejasného pořadí. „Ten je od Sirénuse Fleka. Možná by nemusel
uvádět zpáteční adresu, když je pořád na útěku.“
Von se zajímal: „A co píše?“
„Nic
důležitého,“ řekl Garry. „Aspoň teď už ne.“
„No výborně!“ zděsil se Von.
„Teď ještě abychom naháněli po vesnici kočky. Ale ještě, že nechce psy, to by
bylo horší.“
Garry ho sjel opovržlivým
pohledem. „Ty nejdeš. Hormono?“
„Budu se snažit chápat to
pozvání jako kompliment,“ odfrkla Hormona, „ale – budeš se možná divit – Sir
Anthony Flick mi nějak nepřirostl k srdci.“
„Brownie, Palma a Pasta budou
snad stačit,“ zamyslel se Garry. „Hm… nebo kdo by ještě mohl jít? Už si nikoho
nevybavuju…“
Znovu k nim přiběhla Aneta
Alzheimerová. „Zapomněla jsem vám dát přílohu na víkend,“ hodila jim barevný
magazín. „Píšou tam o tobě, Garry, že prý jsi měl poměr se Sirénusem Flekem.“
„Cože?“
„Teda…“ přejížděla Aneta
nejistě pohledem z jednoho na druhého, až se zastavila u Vona. „Vlastně
s tebou. Ne Garry s tebou, ale ty s Flekem. Aspoň myslím.“
„No není pravda!“ vyhrkl Von
rozhořčeně. „Když jsme šli z Vrčící vily, tak jsme se sice chytli za ruce,
ale nic v tom nebylo! Jen jsme se oba polekali té krysy, co přeběhla přes
cestu…“
„Ne, s tebou taky ne,“ zavrtěla
Aneta hlavou. „Omlouvám se, že jsem to popletla. To ale znamená, že ten románek
musel mít Flek s Hormonou.“
Ta hned zuřivě zalistovala
časopisem. „Irrita Hrdličková si právě podepsala rozsudek smrti,“ zasyčela. „Provést
něco sama, a pak napsat, že to udělal někdo jiný, to už je velmi investigativní
žurnalistika.“
„Nemůžeš bojovat
s bulvárem!“ vytrhl jí Garry plátek z ruky. „Počkej, jak to myslíš?“
Hormona poklepala na příslušnou
pasáž ve Flekově dopise.
„Ten parchant! A mě bylo divné,
že jsem mu žádnou poběhlici neposílal!“ vykřikl Garry. „Že mi to nedošlo hned…“
„To mi taky není jasné, ani
v tvém případě. Holka z eskortu, která předstírá, že je novinářka? Výstižnější
popis Irrity Hrdličkové ti Flek ani dát nemohl.“
„Neznamená to ale, že Irrita
Hrdličková teď zná identitu Sirénuse Fleka?“ přišla na Vona jedna z jeho
světlých chvilek.
„Možná,“ zamračil se Garry. Po
chvilce s nadějí v hlase dodal: „Třeba si to ale celé vymyslela. A ve
skutečnosti za ním vůbec nebyla.“
„Pak by ti o tom asi těžko psal
Flek, nemyslíš?“ zaklepala si Hormona na čelo. „Spíš nechápu, co proti mně
Hrdličková má, že musí psát zrovna o mně?“
„A co má proti mně, že o mně
nepíše zase vůbec?“ zazoufal si Garry.
„Nebo za Flekem byla doopravdy
Hormona a Irrita Hrdličková je při tom přistihla,“ napadlo Vona.
Hormoniny pistáciové oči se
zúžily. „Můžete mi věřit, že než bych si začala s Flekem, mnohem radši bych…“
„Co?“ neudržel se Garry.
„Neřeknu!“ odsekla Hormona.
„Proč?“
„Protože byste po mně pak
chtěli, ať to udělám,“ zrudla. „Odcházím!“ vstala. Než stihli položit
doplňující otázku, odkráčela nasupeně do tmy. Pak si zděšeně uvědomila, že je
devět hodin ráno a namířila si to mezi paprsky dopoledního slunce na snídani.
„Co to sakra bylo?“ zamžoural
Von zděšeně na oblohu.
…
Hlášení NEŘÁDu.
Datum: 21. 7. 2006
Cylindre,
Těch 1000 $ (proč
měly být zabaleny v ošatkách?) jsem dopravil na školní střechu.
Růžový vlas.
…
Archiv NEŘÁDu.
Přijaté zprávy. Datum: 21. 7. 2006
TRUMPÁLE, TY SI SNAD MYSLÍŠ, ŽE JE KARKULÍN
ÚPLNÝ HLUPÁK? JASNĚ JSEM PSAL, ŽE CHCI TISÍC KOLÁČŮ! ROZUMÍŠ? KOLÁČŮ!!!!! TY
ZELENÉ PAPÍRKY SI STRČ NĚKAM!
Seznam kapitol 4. dílu:
Část I.: Pohádky lidské babičkyČást II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý
Část III.: Varrrle vrrrací úderrr
Žádné komentáře:
Okomentovat