Kapitola sedmnáctá, v které naši hrdinové oslaví Vánoce i Silvestra a absolvují jednu přínosnou a jednu nepřínosnou návštěvu.
Vánoce na konci světa
Žádní falešní rysové!
Krakonoš mávl svou kouzelnou sukovicí a Rysí boudu zasypal
v dalších dnech vydatný sníh. Při pohledu na závěje přes Garryho protesty
opustili myšlenku na další lyžování a pustili se do vánočních příprav. Támhleta
napekla cukroví, Von snědl cukroví, Brownie uklidila společné prostory, Garry
přinesl z lesa stromek (a znečistil s ním společné prostory), Kuba upekl
kubu, Anče udělala bramborový salát, hajnej šel nachytat kapry a teď už se
všichni věnovali zdánlivě nemožnému – vyzdobit Rysí boudu a udělat z ní
tak útulné místo.
„Kdy se konečně seznámíme s tím tajemným správcem?“
zajímala se Hormona, když na Štědrý den dopoledne zdobili jídelnu chaty.
„Až přijde čas,“ odpověděl Garry. „Drží se stranou od lidí,
jak to jen jde. Ale slíbil mi, že na Silvestra za ním můžeme zajít. Má brloh
dole vedle kotelny.“
Von se zaklepal. „Byl bych radši, kdybys tomu říkal třeba
pokoj… takhle aby se člověk bál, že ho pokouše!“
„Když nebudeš dělat prudké pohyby, tak ne,“ uklidnil ho
Garry.
„No bezva,“ odfrkl si Von.
„Nechtěl bys nám třeba konečně říct, jak ses o něm
dozvěděl?“ zajímala se Hormona, zatímco nandávala na vycpané hlavy zvířat
v jídelně falešné plyšové parůžky.
„Slíbil jsem Hybridovi, že to nikomu neřeknu!“
„Proč?“ nechápal Von. „Co je tak tajného na tom, že má
Hybrid bratra?“
Garry zašeptal: „Stydí se za něj, protože je retardovaný.“
„Možná je trochu pomalejší, ale je s ním sranda a má
srdce na správném místě… no, aspoň myslím. Musíme s ním promluvit! Neměl
by se za Hybrida stydět!“ prohlásila přesvědčeně Hormona.
„Ale ne,“ zavrtěl Garry hlavou, „obráceně! Hybrid se stydí
za svého bratra.“
„Aha,“ hlesla Hormona. „Každopádně, když jsi nám řekl tohle,
tak už nám snad můžeš říct všechno, ne?“
„Hybrid mi kladl na srdce, ať neprozradím ani o slovo víc,
než by řekl on!“
„Tak na co čekáš!“ zvolal Von. „Povídej!“
„Jeden víkend v listopadu jsem se nudil, tak jsem zašel
za Hybridem,“ začal vyprávět Garry. „Byl opilý a…“
„K věci! Věci, které se rozumí samosebou, můžeš vynechat,“
pobízela ho Hormona.
„Byl zrovna na odchodu do lesa a nesl s sebou mísu
opečených žebírek a sud piva. ‚Tajná párty v lese?‘ prohodil jsem a on na
to: ‚Jak jsi přišel na to, že mám bratra? Nikomu jsem to neřekl!‘ Tak jsem
odpověděl, že o jeho bratrovi nic nevím a on, že to mi to teda musí povykládat.
A tak jsem se dozvěděl, jak je to s Hybridovým bratrem.“
„Myslela jsem, že nám řekneš, jak to s ním je! Ne, jak
ses o něm dozvěděl!“ zamračila se Hormona.
„Příště,“ špitl Garry, když zaslechl kroky na schodech.
„Dárky se budou předávat tady?“ nakoukla dovnitř Támhleta.
„Do společenské místnosti nemůžeme, tam jsou zavření tvoji
rodiče,“ vysvětlil Garry.
„To s námi nebudou na Štědrý večer?“ ohrnula ret
Támhleta.
„Ale budou,“ chlácholil ji Garry, „v našich srdcích. Nebo
aspoň ve vašich.“
Támhleta založila ruce v bok. „Copak bys je nemohl
probudit aspoň na Štědrý večer?“
Garry zaváhal. „Promluvím o tom s Griotusem,“ souhlasil
nakonec, „ale bojím se, že už je pozdě. Účinky Hybridova šláftruňku tak rychle
neodezní.“
…
Nakonec se podařilo Vlezlý rodiče do jídelny přivést, byť
stále nebyli příliš při smyslech – paní Vlezlá se na všechny okolo mile
usmívala a pan Vlezlej všem ochotně rozdával rady, jak investovat do
nemovitostí a drahých kovů.
„Kde jsou dárky?“ zvolal překvapeně Von, když se přesunuli
k vánočnímu stromku.
„Dárky!“ vykřikla Támhleta. „Já věděla, že jsem na něco
zapomněla!“
„Máte tady ode mě zápisníček na domácí úkoly,“ ukázala
Vonovi, Garrymu, Támhleté a Brownie Hormona.
„Vždyť říkám: kde jsou dárky?!“
křičel zoufale Von a štítivě odhodil balíček do plamenů krbu.
„Dělala jsem si legraci,“ ušklíbla se Hormona. „Říkala jsem
si, že by se vám třeba taky hodila krabička poslední záchrany. Jestli chápeš,
co tím myslím.“
„Uááá!“ zaječel Von a vrhl se k ohni.
Ten se posadil ke stromku. „Divný Štědrý den, když člověk
nedostane ani jeden svetr,“ povzdechl si.
„K čemu svetr, když už jich máte tolik?“ zasmála se paní
Vlezlá.
„Tohle je naprostá katastrofa!“ posteskl si Onen.
„To vůbec nevadí, synu,“ chytil ho za ruku pan Vlezlej. „Po
každé katastrofě ceny zlata a diamantů stoupají, to mi můžeš věřit.“
Griotus
„Pojďte,“ pobídl Garry Vona s Hormonou. Ukryti tmou
šlapali úzkou pěšinou prošlápnutou sněhem k lesu. Zapluli mezi stromy a
mířili svahem nahoru.
„Do kopce?“ brblala Hormona. „Jestli jsi chtěl oslavit příchod
nového roku na Sněžce, tak ta je opačným směrem. A měli jsme vyrazit dřív, za půl
hodiny dojdeme tak maximálně do…“
„Pst!“ sykl Garry. „Už jsme blízko.“
„Nemám z toho dobrý pocit,“ rozhlédl se Von.
Stezka je zavedla do husté kleče, kterou se po chvilce
prodrali na úzkou mýtinu.
„Jsme tady,“ rozhlédl se Garry. „Vidíte tu boudu?“
„Hm, vidíme,“ řekl bez většího nadšení Von, když si všiml
polorozpadlé chatrče skryté pod smrkem na severní straně. „Pořád z toho
nemám dobrý pocit.“
„Jak z toho nemůžeš mít dobrý pocit?“ divil se Garry.
„Tak jdeme. Hezky potichu. A měli bychom se držet pohromadě.“
„Teď z toho teprve nemám dobrý pocit.“
Hormona najednou zmizela. „Au!“ ozvalo se ze země. „Pitomej
pařez!“
„Ticho!“ zavrčel Garry. Udělal krok dopředu, pomalu vzal za dveře
chatky a otevřel je. Uvnitř bliklo světlo a ven vyhlédl vysoký urostlý muž
s plnovousem a pozorně si je prohlížel.
„Dobrý den,“ pozdravil je.
„Aho-oj,“ zakoktal Von. „Já Von. Kamarád jeho,“ ukazoval
zuřivě na Garryho. „Přítel. Neublížit mi, prosím!“
„Nezmínil ses, že tvůj kamarád je tak trochu… hm…“ muž mrkl
na Garryho a významně zatočil prstem kolem spánku.
„Dobrý den,“ řekla Hormona. „Garry, co to má znamenat?!“
Garry se zatvářil ještě nechápavěji než obvykle. „Nemám
tušení,“ rozhodil rukama.
„Račte dál,“ pobídl je Hybridův bratr. „A omluvte mi, že
jsem se dosud nepředstavil. Griotus, jméno mé.“
„Jsi určitě v pořádku, Griotusi?“ zamračil se Garry a
vešel. „Chováš se dneska nějak… jinak.“
„Tím myslíš, že nevydávám hrdelní zvuky, ale plynule mluvím,
chodím po dvou, že jsem umytý, ostříhaný a oblečený?“ podíval se na něj tázavě
Griotus.
„Hm… ano,“ připustil Garry. „Teda – ne, že by mi to takhle
vadilo! Zvlášť to poslední!“
Griotus jim pokynul, aby se posadili k malému stolku u
okna a sám zaujal místo na posteli proti nim.
„Vypadá to,“ poškrábal se ve vousech, „že toho mám hodně co
vysvětlovat.“
Přikývli.
„Omlouvám se, že jsem tady Garryho v minulých dnech tak
zmátl svou vizáží a vystupováním,“ řekl Griotus, „ale musím se maskovat.“
„Jestli nechcete, aby někoho vůbec napadlo, že jste Hybridův
bratr, pak by možná bylo lepší maskovat se takhle,“ namítla Hormona.
„Rumeusův bratr,“
opravil ji bezděčně Griotus.
„Ale Rumeus se přece jmenuje Hybrid,“ nechápal Von.
„Ne, Rumeus se nejmenuje Hybrid, on je hybrid,“ zavrtěl
hlavou Griotus. „A já jsem taky hybrid. A technicky vzato nejsme tak úplně
bratři jako spíš… hm… jak to říct… stejná série.“
„Stejná série?“ vykuckala Hormona.
Griotus vylovil ze zásuvky stolu pomačkaný novinový papír a
pečlivě ho urovnal.
„To je přece prázdninový Betl,“ všimla si Hormona. „Ten
nesmyslný článek o Shrekovi v Polné! Udělali v něm z Hybrida tupé
monstrum, výsledek laboratorních pokusů! Teda… bez urážky… nemyslela jsem to
nijak… ehm… přece doopravdy nejste… Ten článek sesmolila na koleně Irrita
Hrdličková!“ chytila se Hormona stébla. „Je to snůška blábolů!“
„Autor toho článku musel mít velmi dobré informace,“
oponoval Griotus. „I když si to asi sám neuvědomoval. Považoval to jen za
kachnu, kterou lze někoho zesměšnit, za skvělý blábol hodný okurkové sezóny,
ale…“
„Ale?“ odsunul se Von nenápadně o kousek dál.
„Rok výroby 1944,“ zašeptal zachmuřeně Griotus. „гибрид 03A. Sovětský
pokus o vytvoření supervojáka.“
„A úspěšný?“ přeměřil si Von okem vzdálenost mezi židlí a
dveřmi.
„Až na jednu zanedbatelnou maličkost ano,“ ušklíbl se Griotus.
„Fyzická vybavenost všech Hybridů je na vynikající úrovni, v boji jeden na
jednoho jsou téměř nepřemožitelní, práh bolesti skoro ani nemají, na svoji
výšku a váhu jsou překvapivě mrštní, skvěle míří, dokážou se výborně maskovat…“
„A ta maličkost?“ nevydržel to Garry.
„Ani ta největší medvědice nedokáže porodit dospělého muže.“
„To je… nějaká metafora?“ zarazil se Garry.
„Ne, to není metafora,“ řekl Griotus a poklepal mohutnou
rukou na noviny. „Jsme sice výsledkem laboratorních pokusů,“ hodil ošklivý
pohled po Hormoně, „ale pořád jsme museli nějak přijít na svět, musel se najít
příjemce zárodků. Jako nejvhodnější se ukázali medvědi. Narodili jsme se ale
samozřejmě jako kojenci, takže naše využití ve válce nepřipadalo v úvahu.“
„To je celé naprostý nesmysl,“ zašklebila se Hormona. „A i
kdyby to nějakým šíleným způsobem mohla být pravda, tak byste nám to tady
určitě nevykládal!“
Griotus ale povídal dál: „Když druhá světová válka skončila,
náš projekt pokračoval. Byli jsme ukryti v přísně střeženém výcvikovém
středisku na Sibiři; z důvodu studené války se tak nějak počítalo, že
bychom se mohli hodit. Když nám bylo deset, ten nejlepší z nás při
tréninkovém běhu uprchl. Až letos jsem se dozvěděl, že to přežil. Dostal se do
Československa, kde mu obrovsky pomohl Nigrus Trumpál.
„Hybrid,“ domyslel si Garry. „Teda… Rumeus.“
„V roce 1972 bylo rozhodnuto o využití Hybridů jako tajných
agentů,“ pokračoval Griotus. „Tři Hybridové byli se zvláštními úkoly vysláni do
USA a západní Evropy. Mise fatálně selhala.“
„Ukázalo se, že dva a půl metru vysocí vousáči jsou trochu
nápadní?“ hádal Garry.
„To by nebyl až takový problém. Ale hlavně se přišlo na to,
že všichni Hybridové trpí extrémní elokvencí.“
Von zamrkal. „Myslel jsem, že elokvenci mají jenom
netopýři!“
„To je echolokace,“ zavrčela Hormona. „Elokvence je
výřečnost, což znamená…“
„…že vykecají i to, co nevědí,“ doplnil ji s úsměvem
Griotus. „Při kontaktu s libovolným člověkem mají tendenci vyžvanit úplně
všechno. Což je pro využití v tajných službách poněkud nepraktické.
Z tohohle pohledu bylo zapojení papoušků do vývoje Hybridů asi chyba.“
„Papoušků?“ zopakovala nevěřícně Hormona. „Tak to už je
absolutní nesmysl, genetický kód papoušků a lidí…“
„Na druhou stranu, hodně to zlepšilo naše maskovací
schopnosti. V deštném pralese jsem prakticky neviditelný,“ ignoroval ji
Griotus. „Škoda, že jsem tam nikdy nebyl.“
„Měli využít chameleona,“ ozval se Garry. „S výřečností by
nebyl problém a navíc bys měl super lepkavý jazyk! V kině bys mohl sníst
popcorn všem okolo a nikdo by si toho nevšimnul!“
„Velká škoda, že ses nenarodil o sto let dřív, Garry,“
ušklíbla se Hormona. „Jednak bys mohl být slavný sovětský přírodovědec, druhak
– a to především – bychom se nikdy nepotkali.“
Griotus se pousmál. „Zbývá objasnit poslední věc: jak jsem
se dostal až sem. V devadesátých letech byl náš výcvikový tábor zrušen. My
zbylí Hybridové jsme byli přeřazeni k běžným armádním jednotkám, ale
postupně se většina z nás dostala ‚do soukromých rukou‘ – jako nájemní
hrdlořezi, atentátníci, osobní strážci a tak podobně. Já jsem se takhle jako
bodyguard mafiánského bosse dostal do Čech a tady jsem se potkal se svým
bratrem Rumeusem.“
„A to jste se poznali? Po padesáti letech?“
„No, jsme si trošku podobní,“ rozchechtal se Griotus. „Ale
za všechno může ten článek. Rumeusovi to tak vrtalo v hlavě, až přesvědčil
Trumpála, aby mu pomohl zjistit, co je na tom pravdy. Pak už stačil jen jeden
Trumpálův telefonát do kremelských archivů a Hybrid věděl vše potřebné. A to nejen
o mně, ale i o Vodkusovi, Brandysovi, Koňakusovi…“
„Ta elokvence je koukám opravdu nezastavitelná,“ podotkla
Hormona. „Nemohli bychom se dostat do problémů, že tohle všechno víme?“
„Snad jen, kdyby se to domákla ruská rozvědka,“ zašklebil se
Griotus. „Pak by vás asi museli zabít.“
„Ale to snad… není moc pravděpodobné, ne?“ pokusil se Von o
chabý úsměv.
„Těžko říct. Co vím, tak já, Hybrid a Koňakus jsme poslední
žijící Hybridové. A mám podezření, že Vodkuse a Šnapsuse odpravili právě ruští
agenti,“ vykládal Griotus tlumeně. „A to přesto, že Šnapsus sloužil u
kolumbijských drogových dealerů – přímo uprostřed deštného pralesa!“
Venku se ozval strašlivý rachot a Von se v bezvědomí
skácel k zemi.
„Jdou po nás!“ vykřikl Garry a zděšeně si kryl hlavu rukama.
„Nebojte se,“ uklidňoval je Griotus. „Kdyby po nás skutečně
šli, bylo by to tak rychlé, že by vám to došlo až v márnici. Sejmul by nás
nejspíš nějaký elitní odstřelovač[1] a
jediné, čeho byste si mohli všimnout, by bylo červené světýlko na čele.“
V tu chvíli venku zase zahřmělo a záblesk ozářil Griotusovu tvář do ruda.
Garry zavyl.
„Není to půlnoční ohňostroj?“ napadlo Hormonu, a než ji
Garry stačil zastavit, otevřela dveře.
…
„Teda, ten Griotus si umí vymýšlet, co?“ ozval se Von, když
se vraceli po tmě zpátky k chatě a jemu se postupně vrátilo vědomí, zrak, sluch
a hlas.
„Pověděl nám pravdu, nic než pravdu, k tomu mu
dopomáhej…“ zarazil se Garry. „No, já nevím, co by mu k tomu mělo
dopomoct.“
„Alkohol,“ utrousila Hormona, když přelézali vyvrácený strom.
„Já bych řekla, že si pořádně přihnul. Papoušci křížení s medvědy ve službách
KGB…“
„Samozřejmě, že si pořádně přihnul, je to Hybridův bratr,“
přikývl Garry. „Ale Hybridové tak prostě fungují. Alkohol je pro ně základní
potravina, bez které nedokážou žít, nemá na ně žádný omamný vliv jako na nás!“
„A ty sis koukám taky musel loknout,“ nedala se Hormona. „Alkohol
že nemá na Hybrida vliv? Vždyť jsme ho viděli opilého snad tisíckrát… vlastně
jsme ho skoro nikdy neviděli střízlivého!“
„Ano, ale za to nemohl alkohol,“ vysvětloval Garry, zatímco
po úzké pěšince vyšlapané ve sněhu mířili k osvětlené verandě Rysí boudy.
„Na Hybridy má omamný účinek voda!“
„Voda?“ vyvalila oči Hormona. „Chceš snad říct, že
v těch obrovských páchnoucích demižonech si Hybrid pálí domácí Evian?“
„V těch si samozřejmě vyrábí samohonku,“ nenechal se Garry
vyvést z konceptu, „ale tu pije proto, že to jeho tělo potřebuje. Když se
chce opít… copak vám nikdy nebylo podezřelé, že když se Hybrid chce opít, tak
jde do hospody na pivo? Na pivo, které má 95 % vody?“
„Takže podle tebe je pro Hybrida pivo něco jako pro normální
lidi absint?“ zamračil se Von.
„Přesně tak!“
Zastavili se před vchodem. Hormona zavrtěla hlavou.
„Nesmysl, něco takového je pravděpodobné asi jako…“
Dveře chaty se otevřely a v nich se objevila Támhleta
s nervózním výrazem.
„To je dobře, že si tady Garry,“ řekla ustaraně. „Čeká tady
na tebe profesor Grape a je pěkně rozčílený!“
„…jako tohle,“ dořekla Hormona.
„Moc vtipné, ale dneska je prvního ledna, ne prvního dubna,“
ušklíbl se Garry. „Takže panu profesorovi vyřiď, ať si uřízne ten svůj křivý
nos, hodí ho do polívky a tu si pak nalije trychtýřem do ucha, protože…“
„A proč mu to neřeknete sám, Pokere?“ zjevil se na verandě
neslyšně grepový stín.
„Protože jsem na toho pablba alergický,“ ulevil si Garry.
„Moc povedený kostým, nechápu, že vám to stálo za to, se s tím… Ten nebo
Onen? Můžu třikrát hádat?“
„Máte štěstí, že mi ředitel výslovně zakázal vás zabít,
přestože jsem ho opakovaně žádal o svolení, Pokere,“ zasyčel údajný Grape.
„A zkoušel jste kouzelné slovíčko?“ zachechtal se Garry.
„Garry!“ zaúpěla Támhleta a zoufale se otočila na profesora
Grapea. „Prosím vás, omluvte ho, on je…“
„Idiot?“ navrhl Grape.
„Garry Poker, těší mě,“ podal mu Garry ruku.
Vnitrobrana
„Dobré ráno, Pokere,“ probudil Garryho chladný hlas.
Garry rozlepil víčka a rozhlédl se. Nacházel se na lavici
uprostřed jídelny a hrozivě se nad ním skláněla silueta Australuse Grapea.
Otráveně zabručel: „Spíš špatné ráno.“
„V tom s vámi musím souhlasit. Nevybral jsem si tento
způsob trávení svátečního dne,“ povzdychl si profesor.
Garry se popleskal po tvářích. „Koukám, že jsem ještě
nevystřízlivěl. Horší kocovinu jsem na prvního ledna snad ještě neměl. A to
jsem se jednou probudil v kožených trenkách v šatnách podolského bazénu
s hlavou v kýblu nakládaných herynků.“
„Detailů svého pubertálního života mě ušetřete,“ zasténal
profesor Grape. „Poslal mě sem ředitel Trumpál. Požádal… hm… poprosil… přikázal
mi,“ ušklíbl se, „abych vás začal doučovat.“
„Doučovat? Mě?“ zakuckal Garry. „Copak já něco takového
potřebuju?“
Grape sevřel pěsti. „Máte štěstí, že mi ředitel opakovaně
kladl na srdce, že vám nesmím ublížit. Asi sedmsettřicetšestkrát,“ zasyčel.
„Podle pana ředitele vám zjevně nikdo nesmí zkřivit na hlavě ani vlásek!“
Garry se rozčíleně chytil za spánek. „ALE VY JSTE MĚ
PRAŠTIL. JEN JSEM SE VÁM PŘEDSTAVIL A VY JSTE MĚ ÚPLNĚ BEZ DŮVODU PRAŠTIL!“
„Rozhodně ne,“ zavrtěl hlavou profesor. „To byl můj kolega
pan svícen. Obávám se, že s ním si pan ředitel zapomněl promluvit. A teď
k věci – vaše doučování. Dle přání pana ředitele vás budu doučovat dvě
hodiny každý týden. Budete docházet do mého kabinetu každý čtvrtek v osm
hodin večer,“ ukrajoval slabiku za slabikou. Lehce se ušklíbl: „Ostatním
řekněte, že chodíte na doučování z rozdávání a míchání, tomu musí uvěřit
každý, kdo vás kdy viděl držet balíček karet. To, co vás ale chci… ehm… musím –
na příkaz pana ředitele – naučit, je…“
„JÁ VÁM KAŠLU NA TO, CO MĚ CHCETE NEBO… EHM… MUSÍTE NAUČIT!“
vyskočil Garry. „JE MI TO ÚPLNĚ JEDNO! NA ŽÁDNÉ DOUČOVÁNÍ K VÁM CHODIT
NEBUDU!“
„Budete u mě studovat vnitrobranu,“ řekl Grape, jako by se
ho to vůbec netýkalo. „A jestli se okamžitě nezačnete chovat normálně, požádám
pana svícna, jestli by mi u toho nechtěl asistovat. Je to velmi talentovaný a
užitečný pomocník.“
„JÁ VÁS NESLYŠÍM!“ ječel Garry a strčil si prsty do uší.
„VŮBEC NEVÍM, CO ŘÍKÁTE, A JE MI TO ÚPLNĚ U PRDELE!“
„Uklidněte se!“ vyštěkl Grape, který se pomalu přestával
ovládat. „Jste akorát namyšlený arogantní fracek! Jako váš otec! Celé ty tři
nekonečné roky, co vás znám, se musím dívat na to, jak jste úplně stejný jako
ten zas… tracený všivý parchant!“
Garry si vyndal prsty z uší a šokovaně Grapea
poslouchal. „VY JSTE TO VĚDĚL!“ vykřikl najednou. „VY JSTE TO CELOU DOBU VĚDĚL,
VY…! OD ZAČÁTKU VÍTE, ŽE MŮJ OTEC JE DOKTOR VRMLDRSPRST!“
„Vrdlmrsmrst,“ opravil ho Grape bezděčně. „A ano, váš
brilantní úsudek opět bezchybně zafungoval, věděl jsem to celou dobu,“ pousmál
se.
„JÁ VÁS ZABIJU!“ rozeřval se Garry a rozeběhl se proti
profesorovi. „ZABIJU VÁS!“
Profesor Grape v posledním momentu uhnul a Garry se
rozplácl jak široký, tak dlouhý, tak bystrozraký o dřevem obloženou stěnu
jídelny. Profesor se naklonil nad jeho bezvládné skučící tělo.
„Koukám,
že dneska už vás asi nic nenaučím. Takže budeme pokračovat tento čtvrtek,
v osm hodin, v mojí kanceláři,“ řekl. „Zkuste být dochvilný.“
[1]
Teď je to správně takhle.
2 komentáře:
Kolega svícen bodoval na plné čáře, byl tak nečekaný, že předčil i deštný prales a zubní Palmu. Mathias
deštný prales a zubní Palmu už si ani nepamatuju, a to jsem to v létě celé četl znova (narozdíl od těch nejslovutnějších akademiků čtu aspoň po sobě, když už ne po jiných).
Okomentovat