4-III: Kolo šesté

A je tu K. O! Ne, tak je to nakonec O. K.! Nebo K. O.? O. K.! K. O.!! O. K.!!! Ook? Kdepak, je to úplně O. T.!

Kolo šesté

Padali. Zdaleka ne tak dlouho, jak by bylo potřeba pro vytvoření dostatečného napětí. Pokud by ale nyní Garry Poker zemřel po dramatickém sedmdesátimetrovém pádu, nezbylo by už žádné napětí pro další díly. Po deseti metrech tedy oba přistáli v obrovské hromadě polštářů a peřin.

Když se Garry zvedl, do vlasů mu napadaly ztrouchnivělé zbytky Ohnilého poháru. Smetl je na zem.

„Tak už si ho můžeš vzít,“ zafuněl. „Na co čekáš, koukej si ho vzít. Vyhrál jsi.“

Igor neodpovídal.

Garry s ním zacloumal. „Neslyšíš? Už ten pitomý krám nechci! Au!“ chytil se za naražený bok. „Kdybysem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil! No, prostě na nějaký Ohnilý pohár se můžu zvysoka vykašlat!“

Igor pořád nereagoval. Garry se k němu naklonil.

„Žiješ?“ Oddechl si, když Igor slabě zasténal.

„Jasně, že žiju, mě jen tak něco nezabije,“ vysoukal ze sebe.

„Tak si vezmi Pohár… nebo spíš jeho zbytky a vystřel světlici! Ať se co nejrychlejc dostaneme z téhle plesnivé studny,“ pobídl ho Garry.

Igor zkřivil ústa: „Možná ti to uniklo, ale nějaký idiot mi ji sebral a zahodil!“

„Co krabička poslední záchrany?“ napadlo Garryho. „Nemáš v ní náhodou takové to vystřelovací horolezecké lano s kotvou, co používají ve všech akčních filmech?“

„Náhodou ne.“ Igor se rozhlédl po podivném podzemním prostoru, slabě osvětleném dírou nad jejich hlavami. „A nejsme ve studni, ale v nějakém starém sklepě.“

„A co?“ zavrčel Garry nepříjemně. „Studna, sklep, krypta, důl, jeskyně… není to jedno?“

„Není. Ze sklepa přece musí vést nějaká chodba.“

„Tak rozsviť,“ poručil automaticky Garry, který ve stresu úplně zapomněl, že nemluví s Vonem. „Baterku snad máš, ne?“

Ozvalo se cvaknutí a oba oslnila ostrá záře čtyř halogenových světel.

Garry pokýval uznale hlavou: „Hm, slušný!“

„To jsem neudělal já,“ upozornil ho Igor.

…

Hormona nervózně šťouchla do Vona. „Nemyslíš, že by Garry měl být pomalu zpátky?“

„Co?“ řekl Von polohlasem z dřímoty.

„Že už je pomalu na čase, aby se Garry – nebo aspoň někdo – vrátil z bludiště?“

„Co?“

„Začínám mít strach,“ povzdechla si Hormona. „Vždyť i Gr…grr! Někdo mi říkal, že se Garry neměl třetího úkolu zúčastnit!“

„Co?“

„Ostatně,“ pokračovala Hormona, „Garry se vůbec neměl zúčastnit Turnaje tří karbanických škol. Ale nějakou záhadou byl vylosován. Všichni jsme si mysleli, že v tom měl prsty Trumpál, ale co když ne? Nemůže za tím stát Doktor Vrdlmrsmrst?“

„Co? Co by s tím měl společného Do… Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit?“

Kdybychom byli v komiksu, Hormoně by se nad hlavou objevila rozsvícená žárovka. Nebo (vzhledem k pokroku) možná už spíš úsporná zářivka. „Ale i kdyby to nakonec přece jen zařídil Trumpál, Doktor Vrdlmrsmrst mohl s něčím takovým bezpečně počítat. Pak už pro něj nebyl žádný problém naplánovat… něco...“

„Co?“

„To nevím!“ utrhla se na něj Hormona. „Atentát na Trumpála, únos Garryho, vraždu Garryho, vaření polívky z Garryho krve a kostí předků, cokoliv! Nechceš mi třeba taky pomoct a aspoň maličko se zamyslet sám?“

„Co? Každopádně ta polívka by byla dost nanicovatá, přidal bych do ní maso.“

Hormona v duchu napočítala do desíti a uvažovala dál raději sama: „Stačilo jenom počkat na správnou chvíli. V Jamném si na nic netroufl, protože areál tábora je bezpečně střežený. Navíc je tam Pošuk Woody, obávaný tajný agent.“

„Co? Pošuk Woody je tajný agent?“

„Vrdlmrsmrst proto potřeboval vylákat studenty ven z tábora.“

„Co? Trumpál nás přece vyhnal na ten pitomý puťák!“

„To je pravda,“ přikývla Hormona. „Vrdlmrsmrstovi se podařilo vyvořit mylný dojem, že něco chystá v táboře. Takže nás Trumpál poslal pryč – což bylo přesně to, co Ty-tušíš-kdo potřeboval! Pak se najednou u dálnice objevil záhadný pan Skroun, Trumpál zpanikařil a narychlo přesunul třetí úkol sem. Co když…“

„Co když co?“

„Co když je to past? Co když už je Garry v Doktorových rukou?“

„Co?“

„Vstávej!“ zacloumala s ním Hormona. „Musíme něco udělat, Garry je v nebezpečí!“[1]

„Hm… Kolik je hodin?“ Von otráveně otevřel oči.

„Půl deváté,“ zamračila se Hormona.

„Půl deváté? To už je tolik?“ vyděsil se Von. „Už jsme měli dávno dostat večeři!“

Hormona chtěla nejdřív utlouct Vona teniskou, ale pak jí hlavou bleskl jiný (což nemusí nutně znamenat lepší) nápad. „Slavnostní večeře začne až potom, co se někdo dostane k Ohnilému poháru, víš?“ nadhodila nevinně. „Zní to asi šíleně, ale možná by nebylo od věci Garrymu pomoct. Kdyby někdo nenápadně proklouzl dovnitř…“

…

„Řediteli!“ zaútočil na Trumpála hlas Australuse Grapea. „Musíte okamžitě zastavit třetí úkol a dostat všechny ven!“

„A proč bych to dělal?“ obrátil se k němu Trumpál překvapeně.

Grape se zarazil. Uvědomil si, že odpověď: ‚Protože to říkám!‘ by asi nebyla ta nejlepší možná. „Protože…“

„Co tu vůbec děláš, Australusi?“ vzpamatoval se ředitel. „Myslel jsem, že jsi zavřený ve sklepě! A připravuješ si tam v klidu osnovy na příští rok a nechceš, aby tě někdo rušil,“ dodal, když si všiml výrazu ve tváři Kamélia Fuče.

Vrcholného představitele českého karbanictva si teď všiml i profesor Grape. „Mohli bychom si promluvit o samotě, řediteli?“

„Ne.“

„Je to akutní,“ trval Grape na svém, „právě mi zapípal pager. Víte, ten černý!“

„Všechny pagery jsou přece černé,“ divil se Kamélius Fuč.

„To není pravda, třeba můj pracovní pager je růžový,“ oponoval Trumpál a na důkaz vytáhl malý blikající přístroj.

Fuč zavrtěl hlavou. „To je tamagoči. Sám jsem takové měl, ale jednou jsem ho zapomněl přes víkend v kanceláři a ta mrcha chcípla.“

„To se mi také stávalo,“ řekl Trumpál smutně. „Ale pak mě napadlo zaměstnat člověka výhradně na krmení mých tamagoči. Mám totiž čtyři. Králíčka, kuřátko, rybičku a…“

„Řediteli,“ připomněl se Australus Grape, „sice jsem konečně pochopil, jaká je kvalifikace vaší sekretářky, ale tohle je opravdu urgentní!“

Nigrus Trumpál zvážněl. Mezi ním a Grapem se nenápadně protáhly dvě shrbené postavy v montérkách, jedna z nich nesla kufřík s nářadím.

„Údržba listí,“ zamumlala druhá omluvně směrem k Fučovi a obě vklouzly do bludiště.

„V tom případě bychom si asi opravdu měli promluvit,“ řekl nakonec Trumpál zamyšleně. „Nerad něco takového připouštím, ale zdá se, že jsi měl pravdu a já jsem byl pošetilý starý hlupák…“

„Lépe bych to neřekl, pane,“ neodpustil si Grape.

„Ticho!“ umlčel ho Trumpál a naznačil mu, ať poodejde stranou. „Co ti přišlo za zprávu?“

„Za jizvou brzo zaklapne past. Sraz o půlnoci u mě doma,“ zašeptal Grape. „Jizvou se myslí Poker. A u mě doma, to je Varrrlův rodný statek, pár kilometrů…“

„Já to chápu, nemusíš mi to vysvětlovat, Australusi,“ umlčel ho Trumpál. „Vypadá to, že jsem našeho Toma trochu podcenil… a příliš jsem důvěřoval informacím od Vilibalda Skrouna. Ale to znamená…“

„Že Smrtikibicem byl a je on, ne jeho syn,“ potvrdil Grape.

Trumpál se poškrábal ve vousech. „A mně vždycky bylo divné, proč to jeho zatracené právní oddělení nebylo za celých patnáct let schopné dát dohromady formálně správnou žalobu proti Malejfujovým a mě pokaždé popotahovali za každou drobnou… počkat… Údržba listí?!“

…

Páté rozcestí. „Kudy?“ zeptal se Von, podle Hormonina odhadu už nejméně popatnácté.

„Ohnilý pohár by měl být rovně,“ vzdychla.

„Ale my můžeme jít jen doprava nebo doleva,“ konstatoval Von zřejmý fakt.

„Omyl,“ ušklíbla se Hormona a prostrčila ho skrz husté roští.

„Auu!“ vyjekl, když propadl na další cestičku. „Vždyť jsme s sebou brali zahradnické nůžky!“

„Promiň, na to jsem úplně zapomněla,“ řekla, když se protáhla za ním.

„Co tady děláte?“ vylekal oba chraplavý hlas.

„A co tady děláte vy, profesorko?“ oplatila mu Hormona stejnou otázkou.

Rohn Lotkien se zamračil. „Vy tady nemáte co dělat! Já dohlížím na bludiště. Jestli všechno probíhá podle plánu… teda, chtěl jsem říct podle pravidel, samozřejmě.“

Hormona se nedůvěřivě podívala na jeho ruku, schovanou ve velké červené rukavici.

„Á tohle,“ prohlížel si Lotkien boxerskou rukavici, jako by ji viděl poprvé. „Až třetí úkol skončí, tak ještě pospíchám na trénink.“

„Chápu, drsný sport pro drsné… hm… osoby?“

Lotkien její poznámku přešel. „Nejde mi pravý hák, tak jsem ho ve volné chvíli trénoval na támhleté…“

„Na Támhleté?“ vyděsil se Von.

„Na támhleté lampě,“ doplnil svou větu Lotkien. „Každopádně nebudeme zamlouvat tu nejpodstatnější věc: Tady nemáte co dělat! Takže teď hezky půjdete se mnou!“

„Přišli jsme pomoct Garrymu. Bojíme se, že mu hrozí nebezpečí,“ začal vysvětlovat Von bezelstně.

„Můžu vás ujistit, že Garry Poker je v pořádku a nehrozí mu vůbec nic. Na mou čest!“ pokusil se je Lotkien uklidnit. „Očekávám, že každou vteřinou nám modré světlo oznámí jeho vítězství v Ohnilém poháru.“

…

Garry vyděšeně vyplivl třísku Ohnilého poháru. „A kdo teda?!“

„Já,“ pronesl vysoký muž, který právě vstoupil mezi reflektory, hrobovým hlasem. Luskl prsty. Nic se nestalo. Luskl prsty podruhé. Zase nic. „Večerníčku!“ zasyčel.

Světla se konečně ztlumila a Garry s Igorem si ho mohli konečně prohlédnout. Byl oblečen v teplákové soupravě bílé barvy. Hlavu mu zakrývala kapuce, takže do tváře mu vidět nebylo; Garry jen tušil červené ohníčky v jeho očích.

„Večerníčku,“ promluvil opět, „toho přespočet zabij!“

„Který z nás je přespočet?“ zajímal se Igor.

„Kdo se tak blbě ptá?“ ušklíbl se muž. „Večerníčku!“

Ze stínu vystoupil druhý člověk, v kterém Garry ihned poznal Petra Pětihroba. Tázavě se podíval na záhadného muže v bílém.[2] „A jak to mám asi udělat, můj pane? Napolini mi sebral všechny nože, prý je potřebuje na vaření. Paličku na maso taky! I vidličku! A kapesní nůž jsem ztratil, když jsem šel na houby…“

„Třeba ho uškrť, nebo ho utop ve vlastních slinách, ale koukej splnit můj rozkaz!“

„Ale on je o dvě hlavy vyšší než já,“ shrbil se Petr poníženě. „Nikdy se mi nemůže podařit…“

Co, to se Garry s Igorem nedozvěděli, protože Pětihrob byl silným kopnutím postrčen kupředu. Igor s Garrym nečekali na to, jaký způsob vraždy si zvolí, a dali se oba co nejrychleji na útěk. Igor vrazil hlavou do masivní železné konstrukce, na které byla umístěna světla, a sesul se bezvládně k zemi. Garry ponechal jeho tělo bez povšimnutí a pelášil dál do tmy. Zatímco Vrdlmrsmrst Igora hbitě přeskočil a držel se za Garrym, Pětihrob o něj zakopl a nadávaje se rozplácl jak široký tak dlouhý na zemi.

„Večerníčku, ty pitomče!“ slyšel ještě Garry za sebou rozzuřený hlas. „Říkal jsem: ‚Toho přespočet zabij,‘ ne ‚O toho přespočet se zabij‘!“ Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit se na chvíli zdržel, což Garrymu umožnilo se rozhlédnout a zorientovat. Ponurá jeskyně k jeho štěstí nebyla slepá, ale přímo před ním z ní vybíhala úzká vydřevená[3] chodba. Garry neváhal a vběhl do ní.

Dupání za zády mu prozradilo, že Doktor Vrdlmrsmrst ho stále pronásleduje. Měl pocit, že sám, otočit se ale neodvážil. Pokusil se zrychlit, ale měl zoufalý pocit, že jeho tělo vyčerpalo veškerou energii přidělenou na tento měsíc už v Německu, když marně dobíhali vlak před finále mistrovství světa ve fotbale. Chodba se stáčela vlevo a právě uprostřed smyku Garryho napadlo, že přestože se jejich návštěva Německa odehrála teprve před necelými třemi týdny, měl od té doby už tolik zaznamenání hodných zážitků, že by mu jindy vystačily i na celý rok. Jestli to takhle půjde dál, pokračoval v uvažování, zatímco hlavou málem narazil do příčného trámu, pátý díl bude tak dlouhý, že…

Za krkem se mu náhle ozval vítězoslavný smích, a přerušil tak jeho úvahy. Když se Garry pořádně podíval před sebe, pochopil proč. Chodba končila. Nebo lépe řečeno, nekončila, ale vedla dál jen v tom nejméně vhodném směru: dolů.

Garry na poslední chvíli zabrzdil a otočil se Vrdlmrsmrstovi tváří v temnotu skrytou pod kapucí.

„Já skočím!“ křičel. „Ještě krok a skočím!“ Zarazil se. „Já neskočím! Ještě krok a neskočím!“ zkusil to jinak.

….

„Řediteli!“ zaútočil na Trumpála hlas Rohna J. J. Lotkiena. „Musíte okamžitě zastavit třetí úkol a dostat všechny ven!“

„A proč bych to dělal?“ obrátil se Trumpál překvapeně ke svému věrnému nohsledovi, který právě propadl křovím bludiště mezi něj a Australuse Grapea.

„Dostali se dovnitř,“ oddechoval ztěžka Lotkien. „Ten... Tamten… no, sakra! Von Vlezlej a tamta… taková ta…“

„Támhleta?“ pokusil se napovědět Trumpál.

„Ne, víc to…“ gestikuloval zuřivě Lotkien, zatímco se sbíral ze země.

„Slečna Dangerová?“ hádal Grape.

„Ano!“ přikývl Lotkien. „Vlezli do bludiště, aby pomohli Garrymu Pokerovi. Nebo aby ho zachránili.“

„To jsem neslyšel,“ promnul si Trumpál prstem ucho. „Kdybych slyšel něco takového, musel bych Garryho okamžitě diskvalifikovat. A to neudělám!“

„Proč ne?“ chytil se Australus Grape za hlavu. „Proč je tak důležité, aby ten spratek vyhrál?“

Trumpál na něj rozpustile mrkl: „Mám vsazeno.“

„Těch pár žetonů snad můžete obětovat, ne?“ zamračil se Grape.

„Vzhledem k tomu, že jsem na Garryho vsadil rozpočet školy na celý příští rok, mohl bys snad na chvíli připustit, že jeho vítězství je i v tvém zájmu,“ řekl Trumpál důrazně. „Ale pokud těch pár žetonů obětuješ…“

Lotkien je zmateně sledoval. „A co ti dva?“ připomněl se.

„Co s nimi?“ podivil se Trumpál.

„Úkol musí být ukončen! Podle pravidel nesmí soutěžícím během úkolu nikdo pomáhat!“

„Přesně tak,“ poklepal ho Trumpál přátelsky po rameni, „proto jsi taky v bludišti vůbec nebyl. A protože jsi tam nebyl, těžko jsi tam mohl někoho potkat. Rozumíme si?“

Lotkien váhavě přikývl.

„Stejně nechápu, proč jsi je nemohl jednoduše vyvést ven,“ zabrblal Grape.

„Já jsem chtěl, ale oni se mi cestou ztratili. Navíc byli dva! A ona na mě křičela!“

„Nebuď jak malá holka,“ uchechtl se Grape. „Ale stejně: neměli bychom něco udělat?“

„Teď jsi jako malá holka ty, Australusi,“ mávl rukou Trumpál. „Studentů máme na škole přes dvě stovky. O jednoho víc nebo míň…“

„Ale co ta zpráva?“ připomněl naléhavě Grape.

„Jaká zpráva?“ zeptali se Trumpál a Lotkien téměř současně.

Grape zakřípal zuby. „Černý pager! Doktor Vrdlmrsmrst…“

„Dobro je černé, Zlo je bílé…“ zamumlal Lotkien, než ho Grape zpražil pohledem.

Trumpál Grapea nechápavě sledoval. „Připomeň mi ji, asi dneska nějak nejsem ve své obvyklé formě.“

Grape s přemáháním spolkl jedovatou poznámku. „Za jizvou brzo zaklapne past. Sraz o půlnoci u mě doma.“

„A co by to mělo znamenat?“ zeptal se polenský ředitel.

„Jizvou se rozumí Poker. Doma – to je Varrrlův rodný statek u Loun. Past sklapla: to snad vysvětlovat nemusím, ale pan Poker už je teď pravděpodobně ve Varrrlových rukou.“

„Proč jsi to neřekl hned?!“ zalomil rukama Trumpál.

„Říkal jste, že to chápete!“ bránil se Grape. „Pak jste si na chvilku někam odběhl… A celou dobu se tváříte tak… Myslel jsem, že máte nějaký plán!“

„Já že jsem říkal, že to chápu?“ divil se Trumpál. „To si nepamatuji. Jak jsem vypadal?“

„Úplně jako teď,“ vymáčkl Grape z posledních zbytků trpělivosti klidnou odpověď a v duchu litoval, že teď nestojí sami na pořádně vysoké věži s chatrným zábradlím.

„Tak to musel být můj bratr,“ řekl Trumpál s náhlým pochopením v hlase.

Lotkien s Grapem se na sebe překvapeně podívali. „Vy máte bratra?!“

„To je na delší vyprávění,“ odbyl je Trumpál, „tím se teď nebudeme zatěžovat. Teď musíme jít zachránit Garryho!“

„Nebojíte se, že si takovýmhle bláznovstvím trochu kazíte pověst?“ zeptal se ještě opatrně Grape, zatímco pospíchali podél bludiště.

„Nestarám se ani za mák o svou pověst,“ odbyl ho Trumpál. „Žiješ v minulosti, tohle je nová generace!“

…

„Myslím, že to nebyl dobrý nápad, jít kanálem,“ zajektal zuby Von.

„Byla to jediná šance, jak nenápadně zmizet Lotkienovi,“ oponovala Hormona.

Von se zamračil. „Nevím, proč se pořád musíme plazit nějakým smrdutým vlhkým podzemím.“

„Když jsme šli před prázdninami do Vrčící vily, byl jsi na ošetřovně! Když jsme loni zachraňovali Garryho z Tajemné stoky, byl jsi na ošetřovně!“ utrhla se na něj Hormona. „Sakra, Vone, o jakém smrdutém vlhkém podzemí to mluvíš?“

„Za minulý rok jsme s Garrym prošli nejméně desetkrát tajnou chodbu do Honigstumu!“ bránil Von svou čest. „Ta vede přímo pod Peklem. A není tam zdaleka tak kvalitní výdřeva jako tady!“

„A kromě tvé závislosti na sladkém, nutilo tě k tomu něco?“

„Kromě mé závislosti na sladkém? Ne.“

Hormona se zastavila.

„Jak dlouho ještě půjdeme?“ zeptal se Von.

„Dlouho ne,“ odvětila Hormona, „protože… Zaprvé: bludiště není zas tak velké. A zadruhé…“

„Ano?“ pípl Von.

„Zadruhé, chodba končí. Nebo lépe řečeno, nekončí, ale vede dál jen v tom nejméně vhodném směru: nahoru.“ Hormona otočila baterku v nejméně vhodném směru.

…

Garry zavrávoral, poté co se za jeho zády znenadání objevil kužel žlutého světla.

„Taky ovládám světelné efekty,“ zazubil se Garry, když se vzpamatoval.

Vrdlmrsmrst nedal najevo překvapení. „Kde jsme to skončili?“ zeptal se.

„Ty mě chceš zabít a já tu stojím na hraně propasti ve slepé uličce,“ připomněl mu Garry.

„Aha, tohle,“ poklepal se Pán falešných karet po bílé látce zakrývající jeho hlavu. „Ach, Garry, jak jsi přišel na to, že tě chci zabít?“

„To se snad rozumí samo sebou, ne? Asi mi to někdy řekl Trumpál. Nebo někdo. Nevím,“ zarazil se Garry.

Vrdlmrsmrst se potichu rozesmál. „Garry, já tě přece nepotřebuju zabít. Já potřebuju dokázat to, co jsem měl dokázat už dávno: porazit tě. Zabít by tě dokázal každý. Hm, možná kromě Večerníčka, ach, to je takový pitomec…“

Teď se malinko pousmál Garry.

„Abych ovládl karbanický svět,“ pokračoval Doktor Vrdlmrsmrst, „potřebuju mnohem schopnější následovníky, než je on. Potřebuju někoho, kdo má schopnosti, iniciativu, mozek větší než přejetý burizon… někoho jako ty!“

„Já?“ vyhrkl Garry překvapeně.

„Posaď se, Garry,“ pobídl ho Temný hráč. Garry váhavě poslechl. „Garry, chápeš svoji důležitost? Teprve jsi začal objevovat svoje schopnosti. Přidej se ke mně a já dokončím tvůj výcvik. Společnými silami můžeme snadno ovládnout karbanický svět!“

„Výcvik?“ zkřivil Garry ústa zděšením. „Nepůjdu s tebou.“

„Nevíš nic o Temné straně Karty…“

„Hormona mi o tom onehdy cosi blábolila,“ ohradil se Garry. „Nebo Trumpál. Možná Lotkien. Sakra, pořád mi někdo něco vykládá!“

Vrdlmrsmrst se ošklivě ušklíbl: „A vykládal ti Trumpál o tom, co se stalo s tvým otcem?“

Garry zaťal zuby. „Řekl mi toho dost. Řekl mi, že jsi ho zabil.“

Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit si pomalu sňal kapuci. „Ne, já jsem tvůj otec.“

„To ani omylem! To nemůže být pravda!“ vykřikl Garry.

„Nahlédni do své duše a uvidíš, že je to pravda.“

„Hm, možná…“ připustil Garry po krátkém váhání. „Dostanu výživné zpětně?“

„Garry, přidej se ke mně,“ vyzval ho Pán falešných karet, „společně budeme vládnout karbanickému světu jako otec a syn…“

„A duch svatý. Amen,“ dokončil Garry.

„Nech si ty vtipy,“ umlčel ho Vrdlmrsmrst. Vstal a nabídl Garrymu ruku. „Jdeš se mnou?“

„Už ho běžím zabít, můj pane!“ ozval se najednou pištivý hlas za Doktorovými zády. „Kdybyste kousek ustoupil, zastřelím ho dřív, než řeknete Kamélius Fuč!“

„Musím si to ještě…“ udělal Garry náhle nečekaně mrštný kotoul vzad, „roz…my…slééét!“

---

[1] A tohle není v anglickém originále vtipné už ani za mák.

[2] Tak záhadného, že i Igor začal pomalu tušit, že se ocitl v zajetí Doktora Vrdlmrsmrsta.

[3] Vysvětlivka pro všechny, kteří nevyrůstali na Ostravsku nebo v trpasličích rodinách: Výdřeva (chodby, šachty, štoly) je dřevěné obložení stěn a stropu, které brání tomu, aby nám při pohybu v dole stěna či strop spadly na hlavu.
 

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr
Kolo první*Kolo druhé*Kolo třetí*Kolo čtvrté*Kolo páté*Kolo šesté*Kolo sedmé*Kolo osmé*Kolo deváté*Kolo desáté*Kolo jedenácté