Kapitola pátá, s nemožně dlouhým názvem, zavede Garryho v doprovodu pana Vlezlýho do prostor ministerstva financí, kde ho čeká disciplinární řízení (Garryho, ne pana Vlezlýho). A co víc, konečně se dozvíme celé jméno Nigruse Trumpála.
Ministerstvo financí – sekce karetních her a hazardu – oddělení dohledu nad nezletilými karbaníky
Cesta do města
Druhý den se Garry probudil v půl šesté nedaleko
Českého Šternberka. Ležel na zadním sedadle vozu, který řídil pan Vlezlej.
S překvapením zjistil, že je navlečený v čistých džínách a košili, a
posadil se.
„Dobré ráno, Garry,“ zívla Maybelline, která seděla vedle
pana Vlezlýho. „Trumpál mě pověřil, ať jedu s vámi, stejně musím na
ministerstvo. Doufám, že ti nevadí, že jsem tě ráno oblékla.“
„Asi ne,“ pokrčil rameny Garry, kterému se popravdě ulevilo,
že ho nepřevlékala paní Vlezlá.
„Jak ses vyspal?“
„Málo,“ vydechl Garry. „Povídali jsme si a usnuli jsme asi
ve čtyři. Šli bychom spát mnohem dřív, ale za dveřmi pořád někdo chodil a
špehoval, jestli se nebavíme.“
„To jsi na tom ještě dobře, já byla vzhůru celou noc,“
promnula si Toníková oči. „Zvláštní úkol Neřádu, jestli chápeš, co tím myslím,“
poklepala si na nos.
„NECHÁPU!“ vykřikl Garry tak hlasitě, až ho to samotného
důkladně probralo. „MNĚ SE TADY TOTIŽ VŮBEC NIC NEŘÍKÁ! NEVÍM O NEŘÁDU VŮBEC
NIC!“
„Prala jsem Trumpálovi ponožky,“ upřesnila jakoby nic. „Ten
chlap jich má strašně moc. Naplnila jsem tři pračky jenom ponožkami. Chceš si
to se mnou vyměnit?“
„NE!“ vyjekl Garry.
Maybelline rozevřela na klíně plátěnou tašku a vylovila
z ní dva alobalové balíčky. „Co si dáš k snídani? Toust? Nebo… hm…
druhý toust?“
„Dám si toust, díky,“ řekl Garry nepřítomně.
„Za hodinu tam budeme,“ houkl na něj od volantu pan Vlezlej.
„Pak už musíš jen čekat. V deset to začíná, v kanceláři Amnésie Bohušové,
ředitelky odboru pro uplatňování karbanických zákonů.“
„Je to snad jedna z posledních slušných lidí ve vedoucí
funkci,“ dodala Toníková. „Hlavně zůstaň v klidu a nenech se ničím
zbytečně vyprovokovat.“
„JÁ SE NENECHÁM JEN TAK NĚČÍM VYPROVOKOVAT!“ bránil se
Garry. „A JSEM NAPROSTO V KLIDU!“
„Už chápu, proč mi Hormona s Vonem nabízeli ten
svícen,“ posteskla si pro sebe Toníková. „No nic.“
…
Zaparkovali na Malostranském náměstí a vyrazili
k ministerstvu. Garry se ihned hrnul do hlavního vchodu, ale pan Vlezlej
ho strhnul stranou.
„Tudy ne,“ vysvětlil mu. „Karbanická sekce má vlastní vchod
pro návštěvy. Běžně tamtudy nechodíme, zaměstnanecký vchod je z druhé
strany budovy.“ S pomocí Toníkové odvedl Garryho k opodál stojící
telefonní budce.
Když vstoupili dovnitř a zavřeli za sebou dveře, Garry
zaregistroval, že budka je ze všech stran oblepena reklamní fólií a dovnitř
není vidět.
„Je tady trochu těsno,“ řekl přidušeně.
„Počkej,“ uklidnil ho pan Vlezlej a nahnul se
k telefonu, čímž přimáčkl Garryho ještě víc na stěnu. Vyťukal na ciferníku
nějaké číslo a pak zmáčkl třikrát hvězdičku. Stěna s telefonem se najednou
otočila o 90 stupňů.
Protáhli se do úzké chodby s vrátnicí.
„Vítejte na ministerstvu financí. Jmenuji se Hubert a budu
dnes vaším vrátným,“ odříkal vousatý muž za sklem znuděně naučený text. „Sdělte
prosím účel návštěvy.“
„Petr Pan Vlezlej, zaměstnanec,“ uklonil se mírně pan
Vlezlej. „A Garry Poker, správní řízení.“
„Maybelline Toníková, tajný úkol v kanceláři Bubuse
Vroubka… teda… bystrokart, zaměstnanec,“ řekla nervózně Toníková, ale vrátný jí
naštěstí nevěnoval žádnou pozornost, protože zaujatě sledoval Garryho Pokera.
„Garry Poker,“ řekl užasle. „Rád vás poznávám, i když ne
zrovna za příznivých okolností – pro nás oba. Můžu vás ujistit, že v době,
kdy jsem byl Fučovým prvním náměstkem já, by se tohle rozhodně nemohlo stát.
Takové šílenství…“
Co je takové šílenství, už se Garry nedozvěděl, protože ho
pan Vlezlej táhl chodbou pryč.
„To je Hubert Hruvzdal,“ vysvětloval šeptem pan Vlezlej.
„Trumpálův blízký přítel. Byl Fučovým zástupcem celých deset let – než přišly
ty šílené čistky.“
Maybelline Toníková se s nimi rozloučila a pan Vlezlej
táhl Garryho dál. Všechny chodby, kterými ve spěchu prošli, vypadaly úplně
stejně. Byly natřené nevábnou zelenou barvou a po stěnách visely portréty
Kamélia Fuče a nástěnky s motivačními plakáty, které oznamovaly,
v čem se ministerstvo zlepšilo a v čem se naopak zlepšit musí. Garry
letmo zahlédl i několik oběžníků vysvětlujících personální a organizační změny.
V jednu chvíli se museli sklonit pod svazkem těžkých
mosazných trubek, z kterých vycházely podivné svištivé a dunivé zvuky.
„Potrubní pošta,“ vysvětlil pan Vlezlej. „Pro vnitřní
komunikaci. Dřív jsme využívali kozy, ale nadělaly strašlivý bordel.“
Došli
ke schodišti a pokračovali nahoru. Pan Vlezlej téměř běžel, takže Garry jen tak
tak stíhal číst rozcestníky umístěné v každém patře. Přízemí: odbor
správních poplatků a karbanických daní, pokladna, tiskový odbor. První patro: právní
odbor, odbor pro mezinárodní karbanickou spolupráci, zvláštní kancelář řešení
sporů s nekarbaníky. Druhé patro: odbor karetních listů a barev, odbor
hazardních her. Třetí patro: odbor dodržování karbanických zákonů. Druhá část
cedule byla přelepena a nový nápis oznamoval:
„Co to má znamenat?“ zastavil se Garry.
Pan Vlezlej se poškrábal na hlavě. „Tady býval odbor karbanického
školství. A všichni, co tam pracovali, samozřejmě drželi s Trumpálem. Fuč
nechal odbor zrušit a všechny vyházel. A od té doby… no… říká se, že tam
straší. Dva zaměstnanci, kteří se tam odvážili, zešíleli a teď leží u Svatého
Dyndy. Myslím, že tam Trumpál nechal Fučovi nějaký dáreček. Proto je chodba
uzavřená a nikdo tam nesmí.“ Pak ukázal opačným směrem. „A tady tě čeká tvoje
řízení. Zatím ale půjdeme ke mně.“
Poté vystoupali ještě o jedno podlaží výše. Cedule
oznamovala, že ve čtvrtém patře se nachází kancelář vedení sekce, organizační
odbor, odbor vnitřních věcí, vnitřně-správní odbor a odbor zneužívání běžných
peněz.
„Odbor zneužívání běžných peněz,“ ukázal Garry na nápis.
„Tomu šéfujete?“
„Kéž by,“ odfrkl si pan Vlezlej. „Bohužel jsem nikdy pořádně
nepochopil, jak by se ty peníze daly zneužít. Jak tě to napadlo, prosím tě?“
„Loni to o vás psali v Kartáři,“ vybavil si Garry. „Když
jste vyhrál v jejich tombole.“
„Obávám se, že jsem byl trochu opilý, když jsem jim
poskytoval rozhovor,“ zastyděl se pan Vlezlej.
„Pane Vlezlej!“ přiběhl k nim znenadání udýchaný
postarší karbaník. „To… to je dobře, že jste tady! Rychle dolů!“
„Co se děje, Pršinsi?“ zamrkal pan Vlezlej.
„Změnili… čas… řízení,“ oddychoval ztěžka muž, oslovený jako
Pršins. „Začíná teď, v 7:15, pospěšte si.“
„Jak mohli? Copak to bylo tady Garrymu řádně oznámeno?“
rozčiloval se pan Vlezlej.
„Vše bylo řádně doručeno na adresu trvalého bydliště,“
pokrčil rameny Pršins.
Správní řízení
Pan Vlezlej odvedl Garryho zase dolů do třetího patra, ke
dveřím kanceláře Amnésie Bohušové. Tam se s ním rozloučil, vstoupit
dovnitř už musel Garry sám. Zavřel oči, zaklepal a vešel.
„Dobrý den,“ pozdravil a vylekaně otevřel oči, když odpověď
na pozdrav byla vícehlasná. Za stolem po levé straně seděla postarší paní
s brýlemi, kterou Garry podle cedulky na stole identifikoval jako Mgr. Amnésii
Bohušovou. Podél protější stěny byla vyrovnaná řada obsazených židlí. Mezi
šesti nebo sedmi karbaníky a karbanicemi, kteří je zabírali, rozpoznal Garry
pouze vedoucího karbanické sekce Kamélia Fuče a Mufiuse Malejfuje, Smrtikibice,
lihovarníka a otce jeho školního nepřítele, Cracka Malejfuje.
„Frk,“ otřela si nesympatická otylá žena vedle Fuče nos do
rukávu. „My jsme tady jenom jako nezaujatá zvědavá veřejnost, nás si vůbec
nevšímej.“
„Posaďte se, pane Pokere,“ vyzvala ho paní Bohušová a
ukázala mu židli naproti sobě. „Můžeme začít. Jaké máte důkazy na svou
obhajobu?“
„Já jsem měl přinést nějaké důkazy?“ hrklo Garrymu
v útrobách.
Amnésie Bohušová se na něj přísně podívala. Pak se otočila
do rohu za sebou, kde si Garry všiml krčícího se Tamtoho Vlezlýho s psacím
strojem na klíně. „Zahajuji ústní jednání v rámci řízení číslo jednací
06/55A-96-13, vedeného proti panu Garrymu Pokerovi, rodné číslo…“
„880407/0001,“ nadiktoval úslužně Garry.[1]
„… ve věci přestupku proti vyhlášce o zvyšování kvality
výuky karbanu a hazardu na středních, vyšších odborných a vysokých školách.
Účastník řízení nenavrhuje provedení žádných důkazů…“
„…ale jeho obhájce ano!“ rozrazily se dveře kanceláře a
dovnitř suverénně nakráčel Nigrus Trumpál.
„Na to, abyste mohl dělat obhájce, musíte mít právnické
vzdělání, pane profesore,“ mlaskla otráveně Amnésie Bohušová. „To už jsme přece
probírali několikrát. Nemůžete sem pokaždé vtrhnout a tvrdit, že někoho
obhajujete…“
„Garry mi podepsal plnou moc,“ usmál se Trumpál, jak
nejvlídněji to uměl, mrkl na Garryho. Ten si sice nic takového nevybavoval, ale
raději přikývl.
„Říkala, že musíš mít právnické vzdělání!“ vyskočil Kamélius
Fuč jako čertík z krabičky. „Copak jsi hluchý, Nigrusi?!“
„Ani v nejmenším, Kamélie. Naopak, slyším líp než kdy
dřív,“ otočil se na něj polenský ředitel. „Byl jsem totiž v pátek za svým
dobrým známým v plzeňské fakultní nemocnici a nechal si vyčistit uši.“
„To je sice hezké, ale k vměšování se do tohoto případu
vám to nijak nepomůže,“ ozval se ledový hlas Mufiuse Malejfuje.
Trumpál pomalu přikývl. „To zajisté ne. Ale při té
příležitosti jsem si tam vyřídil tohle,“ vylovil ze záňadří nějaká lejstra a
podal je magistře Bohušové. „Doufám, že takhle je to v pořádku.“
Amnésie Bohušová si otřela zpocené čelo. „Ano, diplom je
nepochybně pravý. Magistr práv se sice píše s měkkým i, ale razítko školy
je v pořádku.“
„Takže zapisuj,“ poručil Nigrus Trumpál přes protesty
Kamélia Fuče a jeho suity Tamtomu Vlezlýmu. „Pana Pokera zastupuje Mgr. Nigrus
Festival Woolfreak Life of Brian Kašpar Melichar Baltazar Wolfgang Amadeus
Pankrác Servác Bonifác Být Bydlit Obyvatel Byt Příbytek Nábytek…“
„Dobytek?“ zašeptal pan Malejfuj jízlivě.
Trumpál naklonil hlavu na stranu. „Oceňuji pana Malejfuje,
že si i po tolika letech od opuštění základní školy pamatuje vyjmenovaná slova
po B, ale tohle je s dovolením vážná věc. Abych to tedy dokončil: Obyčej
Bystrý Bylina Kobyla Býk Přibyslav Trumpál.“
„To je vše?“ zvedla k němu zrak paní Bohušová. „Další
tituly, vyznamenání a diplomy číst nebudete?“
„Rád bych, ale nemáme tolik času,“ posteskl si Trumpál.
„Plně respektuji to, že tady na ministerstvu se déle než do tří nepracuje a
v půl čtvrté se zamyká budova.“
„Přečtu tedy obvinění,“ prohlásila Amnésie Bohušová. „Pan
Garry Poker se dne 10. 8. 2006 dopustil přestupku proti vyhlášce ministerstva
financí ze dne 5. 8. 2006 o zvyšování kvality výuky karbanu a hazardu na
středních, vyšších odborných a vysokých školách za okolností, kdy byl již
v červenci 2004 o nezákonnosti takového jednání informován a poučen o
možných následcích. Tohoto úmyslného jednání se dopustil, kdy hrál Černého Petra
s třemi osobami, kdy jejich totožnost nebyla zjištěna. Na toto jednání
byly upozorněny příslušné orgány ministerstva poté, kdy jim byl doručen dopis
ředitele školy Nigruse Festivala Blablabla Trumpála o tomto přestupku, kdy
tento přestupek byl v souladu s výše zmíněnou vyhláškou předán do
kompetence příslušných orgánů ministerstva. Vzhledem k neúčinnosti majetkového
postihu na osobu obviněného se navrhuje udělení trestu zákazu činnosti, kdy mu
bude ukončeno studium na Střední škole karbanu a hazardu v Polné.“
„Vždycky mě fascinovalo, jak si policisté vystačí jen se
spojkou kdy,“ usmál se Trumpál.
„Každopádně, obhajoba by na tomto místě ráda navrhla nový důkaz: výslech
svědka, který byl celé události přítomen a dosvědčí, že se celá událost
odehrála docela jinak!“
Trumpál otevřel dveře na chodbu a pokynul osobě schovávající
se ve stínu, aby vstoupila. „Anima C. Giffová, důchodkyně a Garryho sousedka!“
zadeklamoval a paní Giffová se všourala do místnosti. „Tak, paní Giffová,
řekněte nám laskavě, co jste viděla dne 10. srpna krátce po osmé hodině
večerní…“
„Svědkovi kladu otázky nejdřív já!“ okřikla ho paní
Bohušová. „To byste snad mohl vědět, když máte teď ten titul.“
„Moje chyba,“ zvedl Trumpál omluvně ruce. „Nechal jsem se
unést svým citem pro spravedlnost. Už se to víckrát nestane.“
„Takže, paní Giffová,“ sundala si Amnésie Bohušová brýle.
„Stručně a jasně nám vyličte, co se toho dne přihodilo. A všechny osoby
s citem pro spravedlnost bych si dovolila upozornit, že není dovoleno
svědkyni během výpovědi jakkoli přerušovat, opravovat nebo dokonce napovídat,
co má říkat!“
Anima C. Giffová zatěkala očima po místnosti. „No… seděla
jsem takhle na zápraží svého domu… když v tom mě probudil Tracyho tygr… to
je teda můj kocour… který příšerně nahlas mňoukal. Protože je to hrozně
inteligentní zvíře, věděla jsem, že se muselo něco stát. Tak jsem pospíchala za
ním… on mě dovedl až k dětskému hřišti tam u nás na konci vesnice, hned za
tím domem, jak tam bydlí mladí Dvořáčkovi… nebo, oni se teď nedávno vlastně
odstěhovali, ale Koukolíkovi vedle tam pořád bydlí a dcera Koukolíkových si
právě vzala toho mladého Dvořáčka, ale on si našel práci někde v Liberci…
nebo to bylo v Jablonci…“
Garry skrčil hlavu mezi ramena. Tohle bude strašný propadák.
Ještě chvíli bude paní Giffová vyjmenovávat všechny sousedy a Fuč
s Bohušovou ji i s Trumpálem vyhodí oknem a jeho zavřou do… do
Az-Karbanu…
„Já nechci do Az-Karbanu!“ vykřikl nahlas.
„Do Az-Karbanu?“ zamračila se paní Bohušová.
„Já nechci do Az-Karbanu,“ zopakoval Garry. „Jsou tam… černí
serifové… nechci je už nikdy vidět, bylo to hrozné. Přepadli mě tam na tom
hřišti a…“
Magistra Bohušová zvedla překvapeně obočí. „Na tom hřišti
byli černí serifové? Je to pravda, paní Giffová?“
„… a tam naproti, jak dřív byla prázdná parcela, tam si…
prosím?“ vzpamatovala se paní Giffová. „No ano, samozřejmě, že tam byli černí
serifové!“ rozhorlila se. „Tři. Byli vysocí, celí v černém a byli hrozně
rychlí… skoro jako šmouhy, když se pohybovali…“
„Frk,“ zaslechli za sebou hlasité popotažení nosem.
„Promiňte, já jsem jenom hloupá ženská, ale černí serifové? Co je to za blbost?
Všichni černí serifové jsou přece pod kontrolou Světové unie toho… no…“
„Karet a hazardu,“ pošeptal jí Kamélius Fuč.
„Pokud jsem dobře informován, tři černé serify si 8. srpna
vyžádalo k blíže neurčeným účelům naše ministerstvo,“ obrátil se Nigrus
Trumpál na paní Bohušovou. „A věřte mi, že já většinou bývám dobře informován.
Možná, kdyby nám tedy zde přítomný vedoucí karbanické sekce vysvětlil, proč sem
měli přijet, mohlo by to vnést do celého případu světlo. Kamélie?“
„To je nesmysl!“ zahartusil Fuč. „Žádné černé serify jsme
nepovolávali! To je sprosté a nepodložené obvinění!“
„Tady jsou kopie letenek, několik fotografií z příletové
haly ruzyňského letiště a zvací dopis, který zaslalo ministerstvo do
Az-Karbanu,“ položil Trumpál na stůl před Amnésii Bohušovou další svazek
dokumentů.
Ta vybrala nejlepší fotografii a ukázala ji paní Giffové.
„Poznáváte tyto tři muže, paní Giffová? Jsou to oni, kdo 10. srpna přepadl
Garryho Pokera?“
„Ano,“ špitla paní Giffová.
„Frk! No a co?!“ postavila se mohutná ženština vedle Kamélia
Fuče. „Tak to byli černí serifové, to je přece úplně jedno. Podle vyhlášky
studenti středních karbanických škol nesmí hrát karty o peníze! A tady Garry
Poker to porušil, tak ho vyrazte ze školy!“
„Obávám se, že to není tak jednoduché, Mercedes,“ umlčel
vzteky se klepající osobu Trumpál. „Všichni, kdo tady jsme… nebo aspoň my, kdo
jsme strávili nějaký čas v mezinárodním karbanickém vězení – že ano,
Mufiusi – víme, že černí serifové jsou extrémně nebezpečná a agresivní
individua. Při setkání s nimi se člověk nemůže rozhodovat podle své svobodné
vůle, protože jeho život je bezprostředně ohrožen. Je tedy nepochybné, že Garry
jednal v nutné obraně a není za tento skutek žádným způsobem trestně
odpovědný.“
„Máte to?“ otočila se Amélie Bohušová na Tamtoho. „Trochu to
upravte a dejte z toho dohromady odůvodnění. Zproštěn všech obvinění!“
„Výborně,“ uklonil se Nigrus Trumpál. „Měj se, Garry,“ mávl
na rozloučenou a pospíchal pryč.
Garry se nezajímal o protesty, bučení a pískání pocházející
od doprovodu Kamélia Fuče a rozběhl se za ředitelem. Položit mu otázky, které
si v duchu sumíroval, už ale nestihl – Trumpál mu ve spletitých chodbách
ministerstva zmizel.
…
„Vida, vida, vida…“ poklepal mu někdo na rameno. „Náš
slavný, dokonalý, úžasný Poker.“
Garry se otočil na původce slizkého zvuku, Mufiuse Malejfuje.
„Co chcete? Autogram? To bude za jeden fialový žeton.“
Karta leží a čas běží
„Já to věděl!“ vykřikl Von, když se Garry vrátil do domu na
Sezimově náměstí. „Věděl jsem, že se z toho určitě dostaneš!“
Hormona zvedla půl oka od knížky. „Neměli jinou možnost, než
ho zprostit obvinění. Garry jednal v nutné obraně, protože podle
paragrafu…“
„Jo, něco takového říkal Trumpál taky,“ mávl rukou.
„Trumpál tam byl taky?“ podivil se Von.
„Byl. Přišel, obhájil mě a zase odešel,“ pokrčil rameny
Garry.
„A nikdo se kvůli tomu nevěšel,“ připojil se k nim Ten
se svým nerozlučným dvojčetem, Oním. „Ale je to pech. Už jsme měli koupené
letenky do Az-Karbanu, že tě pojedeme navštívit, a ty nám to takhle pokazíš.“
Garry mu ukázal prostředníček. „Vidět kyselý obličej Mufiuse
Malejfuje stálo za to.“
Rozesmáli se – na chviličku.
„Ticho!“ vykoukla z kuchyně paní Vlezlá.
…
V dalších dnech si Garry nemohl nevšimnout, že všechny
osoby v domě zdaleka nemají takovou radost z toho, že se může příští
rok vrátit do Polné, jako jeho kamarádi. Když se to Sirénus dozvěděl, sice mu
pogratuloval a poplácal ho po zádech, ale bylo to tak křečovité, že i takový
ignorant jako Garry Poker pojal podezření, že Sirénus není úplně upřímný. Paní
Vlezlá skrývala své pravé pocity o něco lépe, ale i ona si myslela, že by bylo
nejlepší, kdyby Garry strávil příští školní rok ukrytý někde v bezpečí –
v Brajglu, u Fleků nebo v Az-Karbanu, v tomhle pořadí.
„Hlavně si nic nevyčítej,“ podotkla Hormona, když se Sirénus
třetí den po sobě zamkl na celé odpoledne k Nafolkovi.
„Co bych si měl vyčítat?“ otočil se nechápavě Garry, který
studoval detaily gobelínu nad krbem.
„Patříš do Polné, musíš přece dokončit školu!“ řekla důrazně
Hormona. „Flek to moc dobře ví, a přesto trucuje jako malé děcko!“
„Jo, tohle,“ povzdechl si Garry. „S tím se nedá nic dělat.
Zjišťoval jsem si to, a pokud mě nevyloučí, tak do školy chodit musím. Sirénus
si ale myslí, že bych měl ze školy utéct.“
„Ty bys vážně žil radši zavřený tady… s Flekem, než
odjel s námi do školy?“ vykulila Hormona nevěřícně oči. „Vždyť je to
takový nechutný, kluzký, šovinistický bastard!“
„To jsou trochu silná slova, Hormono,“ uklidňoval ji Von. „Navíc,
proč by něco takového mělo Garrymu vadit? On je přece taky nechutný, kluzký,
šovinistický bastard.“
„Díky, že ses mě zastal,“ mrkl na něj Garry. „Prostě jsem si
říkal, že bych potřeboval trochu změnu.“
„Změnu? Proč?“
„PROTOŽE SE DOKTOR VRDLMRSMRST VRÁTIL A OZNÁMIL MI, ŽE JE
MŮJ OTEC!“ zvýšil hlasitost Garry. „A JÁ SE S TÍM POTŘEBUJU NĚJAK
VYROVNAT! A NIKDO MI NIC NEŘÍKÁ, NIKDO MI S NIČÍM NEPOMŮŽE A VŠICHNI SI O
MNĚ MYSLÍ, ŽE JSEM HYSTERICKÝ BLÁZEN!“
„To jsem řekla jenom jednou, když jsi na nás předevčírem
vřeštěl celou noc,“ chytila se Hormona zoufale za hlavu.
„NAVÍC JE TO ÚPLNÝ NESMYSL! PTAL JSEM SE SIRÉNUSE, JESTLI BYCH
TADY MOHL ZŮSTAT, POKUD BY MĚ VYLOUČILI, A ANI MI NEODPOVĚDĚL! KAŠLE NA MĚ!“
„Možná nechtěl říct na plnou pusu, že by byl rád, kdyby tě
vyrazili ze školy,“ odtušila Hormona. „Ale podle mě si přál, abyste byli oba
stejní.“
„CHCEŠ ŘÍCT, ŽE TO NEMÁ V HLAVĚ V POŘÁDKU?!“ křikl
na ni Garry. Poté, co si to promyslel, se opravil: „Chceš říct, že to má
v hlavě v pořádku mnohem víc, než by kdo čekal? Samozřejmě, kdo by
nechtěl být jako já, to mu nemůžu mít za zlé.“
„Ale on nechce, aby byl stejný jako ty, on chce, abys byl ty
stejný jako on!“ zamračila se Hormona. „Pořád v tobě vidí tvého… svého
kamaráda, s kterým nemáš žádný příbuzenský vztah!“
„Už jste hotoví?“ přivolal hluk do haly paní Vlezlou.
„Cože?“ vyděsil se Von. „Myslel jsem, že jsi nám přišla
říct, ať si uděláme přestávku! Vždyť už tady jsme skoro tři hodiny!“
„Rozbil jsi tady sklenici marmelády!“ hudrovala paní Vlezlá.
„To je to jediné, co jste měli udělat! Uklidit pár střepů a jednu menší louži
vám snad nemůže trvat tři hodiny!“
„Jak to mám vědět, nikdy předtím jsem to nedělal,“ pokrčil
rameny bezelstně Von.
Garry nenápadně přehodil přes inkriminovaný nepořádek
kožešinu ledního medvěda. „Už je to dávno hotové. Jen si tu povídáme.“
…
Garry postupně zjišťoval, že pobyt v centru boje proti
Doktoru Vrdlmrsmrstovi není zdaleka tak zajímavý, jak si maloval. Pravidelně se
tu sice konaly schůzky Neřádu, ale paní Vlezlá dávala velice dobrý pozor, aby
se k pokeřím ouškům (ani k jiným nečlenským sluchovým orgánům) nic
nedostalo.
V poslední den prázdnin jim paní Vlezlá připravila
bohatou slavnostní snídani: mísu uzených rolek s křenem („Ty palačinky
jsou trochu slané,“ poznamenala Hormona).
„Pošta!“ vyrušila je od jídla Maybelline a hodila na stůl
svazek obálek se znakem Střední školy karbanu a hazardu.
„Nová brigáda? Myslel jsem, že poštu roznáší kozy,“ podivil
se Garry a vysloužil si za to od paní Vlezlý pohlavek.
Von vylovil z hromádky obálku se svým jménem a otevřel
ji. „Jen dvě nové knížky,“ poznamenal spokojeně.
„Zbytek je na druhé straně,“ otočila mu papír Hormona. „Ve
třetím ročníku vás čeká spousta nových předmětů.“
„A tebe ne?“
„Ne, mě ne,“ řekla pomalu Hormona. „Mně se totiž zatím
nepodařilo propadnout.“
„Propedeutický úvod
základů obrany proti švindlování pro začátečníky,“ přeslabikoval Garry
nejdelší název v seznamu. „Napsal Vimprd Šmoula.“
„To musí být nějaká chyba. Vždyť to je tak primitivní kniha,
že proti ní jsou Hybridovy omalovánky o domácích zvířatech průlomovým odborným
dílem,“ zavrtěla hlavou Hormona.
„To by mě tedy zajímalo,“ vytrhl jim Ten papír z ruky,
„kdo vám takovou knihu předepsal. Pamatuju si ji ze školky.“
„Na druhou stranu, třeba by mohli Garry s Vonem
v obraně konečně něco pochytit,“ napadlo Hormonu.
„Rozhodně to ale znamená, že si Trumpál konečně našel
učitele obrany proti švindlování. Nebo mu ho našel někdo jiný,“ poznamenal
Onen.
„Jak to myslíš?“ zpozorněl Garry.
„Jak to myslím? Nikdo se na to místo zvlášť nehrne,“ řekl
Ten. „Není divu, potom co se přihodilo posledním… hm… možná čtyřiceti?“
„Osm skončilo na protialkoholním léčení, tři zemřeli, šest
jich dostalo neznámou kožní infekci, dvanáct se jich zbláznilo, jeden je
exponátem v muzeu karet, jeden utekl a nechal se naverbovat do Cizinecké
legie, jeden se podle všeho dosud schovává ve školních sklepech a odmítá vyjít
ven… a po třech se jednoduše slehla zem a ani Trumpál o nich nemá žádné
zprávy,“ vypočetla z paměti Hormona. „Třicet pět.“
„A proto je docela dobře možné,“ naklonil se k nim
opatrně Onen potom, co se ujistil, že nikdo z dospělých neposlouchá, „že
nového učitele obrany jmenoval Kamélius Fuč. Podle nové vyhlášky ministerstva
k tomu má oprávnění, pokud ředitel školy nezajistí personálně výuku do 25.
srpna příslušného roku. Aspoň takhle jsme o tom slyšeli mluvit minulý týden
Trumpála s Grapem.“
„Grape dost naléhal, aby to místo dostal on,“ zašeptal Ten.
„Ale podle všeho neuspěl.“
„Uf,“ oddechl si Garry. „Kohokoli, jenom ne Grapea!“
„A co je tohle?“ vytáhl Von ze své obálky další papír. „To
musí být… ne… to je nějaký omyl… já nechci… cože?“
Hormona mu nakoukla přes rameno. „Koukám, že tě taky jmenovali
vedoucím ročníku, Vone. Ale neboj, ta funkce asi nic neznamená, když si Trumpál
může dovolit jmenovat do ní tebe.“
„Co to je vedoucí ročníku?“ nechápal Garry.
„To je taky novinka zavedená tou novou vyhláškou,“ přisedl
si Onen. „Za účelem zvyšování kvality výuky bude mít každý ročník v každé
koleji určeného vedoucího, jehož povinností bude dohlížet na plnění některých
nesmyslů, jako je klid na chodbách, plnění domácích úkolů a tak.“
„Začínám si říkat, jaká je škoda, že už ve škole nebudeme,“
řekl Ten. „Náš bratříček jako vedoucí ročníku… propásnout něco takového je
obrovská škoda.“
„Taky si říkám,“ pokýval hlavou Onen zamyšleně, „taky si
říkám.“
„JAK TO, ŽE TRUMPÁL NEJMENOVAL VEDOUCÍM ROČNÍKU MNĚ?“
vyskočil Garry. „JSEM GARRY POKER! VON JE JENOM PŘEDSEDA MÉHO FANKLUBU, PŘECE
MĚ NEBUDE KONTROLOVAT, JESTLI MÁM ÚKOLY A JESTLI JSEM SI VYČISTIL ZUBY! TAKOVÁ
NESPRAVEDLNOST! JÁ BYCH MĚL…“
Von
sfoukl svícen, který se právě blíže seznámil s temenem Garryho hlavy. „Jako
vedoucí ročníku říkám, že bys měl držet klapačku.“
[1]
Ano, nabízí se krásné rodné číslo 880407/1111, které je dělitelné jedenácti,
jak má být. Z důvodu vyhnutí se možným sporům pro ochranu osobních údajů
musí být fiktivní rodné číslo opravdu fiktivní. Karbanická rodná čísla prostě
nejsou dělitelná 11, ale 100.
Žádné komentáře:
Okomentovat