4-II: Den desátý

Den desátý

Nad Táborem právě vyšlo slunce. Vzhledem k tomu, že tábor se nachází přibližně o 1° východněji než Tábor, slunce tu už dobré čtyři minuty svítilo. Celý ten čas strávil Von na zápraží správcovského domu a snažil se z talíře, vypůjčeného z jídelny, vymámit snídani. Dav společensky unavených spolužáků ho nezúčastněně míjel.

„Vepřové kotlety!“ zaječel Von na talíř.

„Funguje to?“ zajímal se Garry.

Von se otráveně zadíval na žlutobílou hmotu na talíři a odhodil ho do kopřiv. „Ne,“ povzdechl si. „Už potřetí jsem dostal jen míchaná vajíčka.“

O patro výše Chlodo Pytlík otevřel okno, aby si vzal zpátky snídani, kterou dal na chvíli vychladnout za okno, přestože svatá Anna měla přijít teprve za tři dny.

Zaklel, protože jeho hemenex se ani na potřetí na vratkém parapetu neudržel. Chopil se tedy aspoň hrnku turka, který k jeho (a Vonovu) štěstí nespadl.

„Nerušíme, pane Pytlíku?“ zašveholil za jeho zády znenadání dvojhlas Toho a Onoho a štěstí ho (i Vona) opustilo.

„Sakra, říkal jsem, že chci pomerančový džus!“ ozvalo se zespoda.

Tales of the Holiday Camp. Datum: Den DD

(strana 49)

Trofej za nejlepší vystoupení na poličku, vyčistit zuby, odlíčit a spát. Účes rozmotám (nebo spíš amputuju) až zítra.

…

Když Von pochopil, že se mu přání nesplní, vyrazili s Garrym na obhlídku bludiště, kde se měl odehrávat třetí úkol. Křoví oddělující cestičky teprve ze všech sil rostlo, a to za pomoci Hybridových pokusných hnojiv.[1] Teď ale bylo ještě možné pohodlně prozkoumat celé bludiště včetně týpí pomalovaného karetními symboly, umístěného uprostřed. Zjevně mělo představovat cíl.

„Nemělo by to tu být zavřené?“ napadlo Vona. „Takhle sem přece může každý přijít. Co kdybychom ty keříčky trochu pošlapali, abys měl jednodušší cestu k cíli?“

„Nemám v úmyslu šlapat na nic, co vypěstoval Hybrid.“

„Netušil jsem, že ho máš tak rád,“ řekl Von překvapeně.

„O to ani nejde,“ ustoupil Garry o půlkrok od jedné příliš agresivní rostlinky. „Spíš se bojím, že by se mi to mohlo pomstít.“

 „Tak by sis mohl aspoň nakreslit mapku!“ nevzdával se Von.

„Nemám s sebou tužku,“ mávl rukou Garry. „A vlastně ani papír.“

Von ukázal na postavu plížící se mezi nedalekými břízkami: „Viktorka zjevně jo.“

„Igor taky,“ všiml si Garry na druhé straně bludiště brzybolského obránce v doprovodu Nory Nguyenové. Vzápětí se přikrčil za ostružiní a Vona strhl s sebou.

„Co blbneš?“ zasyčel Von.

Garry ukázal dopředu. Zpoza týpí vyšli Grape s Károlyim a o něčem se dohadovali. Garry a Von zmlkli a natáhli uši, aby mohli vyslechnout cizí rozhovor.

„…nechápu, proč si děláš starosti, Ištváne.“

Károlyi se zastavil a nervózně zavrčel: „Australusi, nechceš mi přece tvrdit, že se nic neděje. Měsíc od měsíce je to pořád jasnější, a nemůžu nepopřít, že mě to vážně neznepokojuje… teda chci říct, že můžu nepopřít… ne! Nemůžu… můžu popřít, že mě to neznepokojuje, takže to, že mě to znepokojuje, popřít nemůžu, z čehož plyne…“

„Že tě to znepokojuje?“ usmál se Grape ošklivě. „Tak uteč. Já tě nějak omluvím.“

„Nejsi moje matka, abys mi psal omluvenky,“ vycenil zuby Károlyi. „Poradím si. Výminek pro jednoho černokarbaníka na útěku se snad někde najde.“

„Zkus Argentinu. Gringelfald se tam ukrývá už třicet let. Vede se mu docela dobře, jak jsem slyšel,“ přikývl Grape. „Ale stejně: černokarbaník prchající před jiným černokarbaníkem? Není to trochu zvláštní?“

„Gringelfald přece utekl před Trumpálem. A ten – přes všechny výhrady, které k němu mám, a je jich dost – není černý…“

„Mluvil jsem o tobě a …“ Ať už Grape zakašlal úmyslně nebo náhodou, ke Garrymu se druhé jméno nedoneslo.

Károlyi pak odpověděl tak potichu, že Garry ani při sebevětší snaze nerozuměl už vůbec. Oba vyrazili ke kraji lesa a opatrně překračovali řady křovíček rašících tempem, které bylo téměř postřehnutelné pouhým okem.

„Srážím Poblilvíru deset bodů, slečno Levandulová!“ vyštěkl Grape, když se málem srazil s Brownie vyběhnuvší zpoza stromu. „A Brzybolu také, pane Pinči! A dalších deset bodů Poblilvíru, pane Křivý! A deset bodů… sakra, ten ani není z naší školy!“ ulevil si Grape za posledním utíkajícím studentem.

„Dneska měla být v plánu jenom ruská čtyřka,“ zamračil se Garry.

„Ale, copak tu děláte vy dva?“ namířil na ně Grape prstem, když zaslechl Garryho hlas.

„Chtěli jsme se projít,“ odvětil Von. „Na tom přece není nic špatného, nebo snad ano?“

Grape se zašklebil: „Tak se procházejte vzpřímeně, chůzi po dvou člověk objevil už před miliony let! A mimo záznam: na všem, co děláte, je něco špatného!“

Garry vytáhl z kapsy diktafon. „Nestihl jsem to pauznout,“ řekl téměř omluvně.

Grape mu vytrhl diktafon z ruky a rozšlapal ho. Pak spolu s Károlyim nasupeně odkráčeli pryč. Když byli dostatečně daleko, Garry za nimi vztekle zahrozil pěstí a odkopl zbytky diktafonu pod nejbližší keř. Ten mu kopl rozbitý přístroj zpět a proměnil se v Hormonu.

„Kde ses tu vzala?“ uskočil vyděšeně Von.

„Byla jsem tu celou dobu,“ vzdychla Hormona. „Nemohla jsem usnout, tak jsem se šla projít.“

„Jako snad celý tábor,“ ukázal Garry na Cracka Malejfuje, který s mobilem u ucha povýšeně prošel kolem, doprovázený Svrabem a Hnojem. „Promiň, že jsme tě hned nepoznali, zmátl nás ten barokní dort, co máš na hlavě.“

„Tomu se říká účes, Garry. Budeš si na to muset zvyknout, protože ještě nejméně dva týdny to budu rozčesávat. A nepřej si vědět, kolik na to padlo laku, gelu, tužidel a všelijakých sponek. Za chatkou teď mají malý hřbitov.“

„Tady vzadu je to dokonce sešroubované,“ přidal postřeh Von, který si mezitím účes důkladně prohlížel.

„Jinak ty vlasy nechtěly držet. A železobetonovou výztuž jsem si na hlavu odmítla nechat dát,“ odtušila Hormona. „Každopádně, nevíte, co měl znamenat ten rozhovor?“

„Nic, jen tak tlacháme o tvém účesu,“ pokrčil Von rameny.

„Rozhovor Grapea s Károlyim,“ chytila se Hormona za hlavu.

„Tak to netušíme,“ zavrtěl hlavou Garry. „Ale určitě se na něčem domlouvali proti mně, asi chtějí překazit moje vítězství v Ohnilém poháru. A mně bylo pořád divné, že se Grape nějak nenápadně drží vzadu… a on se mezitím paktuje s Károlyim! Všechno to do sebe zapadá, Sirénus mi říkal, že si mám na Károlyiho dávat pozor!“

„A před kým chce ale Károlyi utéct?“ zamyslela se Hormona.

Garry se nenechal rozhodit: „To je přece jasné, před Doktorem Vrdlmrsmrstem.“

„Takže Doktor Vrdlmrsmrst je na tvojí straně? A spolu bojujete proti Károlyimu s Grapem?“

„Ne,“ svraštil Garry čelo, „všichni jsou proti mně. Jen mezi sebou asi soupeří, který z nich mě zabije, co já vím? Jsem snad Trumpál?!“

Uhnuli stranou, aby mohla projít Klára Čistovodová s Danem Koumesem.

Von za nimi šlehnul pohledem. „Šla přece tancovat se mnou.“

„Myslím, že si tě přestala všímat ve chvíli, kdy sis ty začal všímat cibulových kroužků s česnekovým dipem,“ utrousila Hormona.

„Já jsem si je nevzal a stejně mi Brownie utekla s nějakými nýmandy,“ postěžoval si Garry.

„Jožinem, Kamilem a nějakým klukem z vesnice,“ doplnila Hormona.

„Vždyť to povídám!“

„Jak to říct,“ rozhodila Hormona rukama, „kdyby Brownie byla chemický prvek, podle stálosti bychom ji museli zařadit někam mezi Ununtrium a…“

„Mně to bylo ouplně jasný, hnedánko jak sem vás viděl,“ přerušil ji Hybridův hlas. Rychle uskočili mezi nízké smrčky, kde zůstali stát jako přimražení.

„A co vám bylo jasné, Hybride?“ opáčila paní Maršová-Melová potichu.

Garry byl zvědavý, co si povídají, ale hučení větru ve větvích ho připravilo o další informace.

„Je dobré vědět, že Hybrid zase chodí ven,“ všiml si Von. „Docela mi chyběl.“

„To chápu, být ten nejhloupější široko daleko asi není nic příjemného,“ rýpla si Hormona. „Ale i já jsem ráda, že už se Hybrid vyrovnal s tím, že je napůl člověk. Nebo napůl medvěd. Nebo – ale tomu moc nevěřím – pochopil, že Hrdličková si ten článek vymyslela.“

„Jen doufám, že si nemyslí, že Maršová-Melová je taky napůl medvěd hnědý.“

„Jestli je medvěd, tak leda ten růžový plyšový z reklamy na baterky,“ usoudil Von.

„To je králík,“ opravila ho Hormona.

Garry vykoukl za procházející se dvojicí, a když bylo jasné, že už jejich rozhovor neuslyší, zklamaně pokynul Vonovi a Hormoně a vypravili se zpátky do tábora. Měli v úmyslu se vyplížit potichu, ale Garry zakopl o propletená těla Šimka Fňukala a Žanety Žižkové.

„Sodoma, Gomora!“ odplivl si.

…

Kolem dvanácté hodiny začal Tábor znovu ožívat. Restaurace v centru se zaplnily a přes náměstí se trousili turisté, mířící za rozhledem na kostelní věž. Začal ožívat i tábor, kde se pomalu probouzeli účastníci večerní diskotéky. Zde ale (na rozdíl od Tábora) velký zájem o občerstvovací služby nebyl, když pomineme frontu před automatem na kolu. Další významný shluk osob se vytvořil v dívčí chatce č. 5, což bylo z části dáno tím, že značný počet táborníků tu přenocoval.

„Ticho!“ okřikla Brownie ostatní. „Začínáme!“

„Proč jsme vlastně tady?“ odložil Von na chvíli od úst plátek sekané a vrátil ho do krabice, kterou svíral v náručí.

„Svolala jsem setkání postav, které dostávají v ději nepřiměřeně málo prostoru,“ odvětila strojeně Brownie.

„Ta pravá. Byl to můj nápad,“ zašklebila se Támhleta. „A co ty tady vlastně děláš, Vone?“

„Snídám,“ řekl Von bezelstně. „Garry mi dal tenhle balíček, mám ho poslat Sir… Siru Anthonymu Flickovi, aby neumřel hlady.“

„Co je to za nesmysl?“ zavrtěla hlavou Palma Patlalová, „Anthony Flick přece pracuje v restauraci, jak by mohl umřít hlady?“

Von se podíval na adresu na víku. „Aha, tak je to asi naopak. Poslal to Anthony Flick Garrymu.“

„A proč je tam jako odesílatel uvedený Sirénus Flek?“ zajímal se Dan Koumes, který seděl hned vedle Vona.

„Ale to je přece masový vrah!“ vypískla Pasta.

„Hloupost,“ vyhodil Von z krabice brokolici, hlávkový salát a svazek rukoly, „poslal skoro samou zeleninu.“

„Každopádně, tady nemáš co dělat,“ trvala Támhleta na svém. „Navíc nechápu, kde jsi ten balíček vzal, v neděli pošta nechodí!“

„Taky proto předám Garrymu ten balíček až zítra,“ usmál se spokojeně Von, a neochotně se zvedl k odchodu.

„Vážení, musíme přijít na něco, čím si získat větší pozornost,“ obrátila se Brownie k ostatním, když se za Vonem zavřely dveře. „A sex s hlavním hrdinou ani nezkoušejte, to zdaleka nezabírá tak, jak jsem si představovala.“

Deník s nějakým vtipným jménem. Datum: Neděle!

(strana 46)

Dnes dopoledne jsem šel Trumpálovi do vesnice pro poštu. Taková pitomost! V neděli přece pošta nechodí! Ale ztratil jsem přehled o dnech někde v tom okamžiku, kdy náš autobus sjel z dálnice a vyhodil nás v této krásné přírodě.  

Cestou zpátky jsem v zamyšlení špatně odbočil a ocitl se ve slepé uličce. To mělo tu zásadní nevýhodu, že jsem se nemohl elegantně vyhnout slečně Smutné, která se tu bůhví proč ocitla také.

Tales of the Holiday Camp. Datum: V neděli se nedělá

(strana 50)

Petra konečně přišla s trochu lepší náladou. A hlavně se zbavila té ošklivé kovové piksly, kterou v poslední době tahala pořád s sebou.

…

„Co takhle vyřešit nějakou záhadu?“ navrhla Žaneta Žižková.

„Třeba?“ zvedla Brownie obočí.

Támhleta zvedla ze stolu výtisk Nedělního Betlu. „Třeba… přijít na to, odkud Irrita Hrdličková ví všechno, co se tady šustne! Uprostřed je přes celou dvoustranu diagram znázorňující naše vzájemné vztahy… a dole je článek plný všemožných drbů. Věděli jste, že Garry si myje polovinu hlavy obyčejným šamponem?“

„Zajímalo by mě, kterou,“ vytrhla jí Brownie noviny z ruky. „To růžové kolečko uprostřed jsem já?“

Dan Koumes jí nahlédl přes rameno. „Je ale zvláštní, že o diskotéce tam není skoro ani slovo. Jen se píše, že zábava trvala až do svítání, kdy se většina účastníků vypotácela na čerstvý vzduch a spárovala se v nedalekém lese.“

„Kam ten svět spěje, když ani skupinovým striptýzem se člověk nedostane na stránky bulváru,“ povzdychla si Pasta.

„Jsi aspoň v rubrice Smějeme se s dívkou Betlu,“ podstrčil jí noviny Šimek Fňukal.

„To je Palma,“ odfrkla uraženě Pasta. „Copak nevidíš tu pihu?!“

„Jé, ukaž!“ přitáhla si noviny Palma, aby se podívala. „Proč nemohli vybrat nějaký lepší vtip? Tenhle nechápu,“ postěžovala si.

„No, je to přece pes, chápeš?“ snažil se Šimek. „Psi neumí hrát karty!“

„Ale proč nechal toho chudáčka utratit?“

„Pak je tu ještě zmínka, že se o diskotéku zajímá starosta, protože byly pravděpodobně překročeny povolené limity hluku. Hudba byla podle svědků slyšet od sklepa až na půdu,“ vrátil se Dan Koumes raději k původnímu článku.

„Tohle je taky zajímavé,“ ukázala Brownie, „přehled, kolik se během diskotéky vypilo alkoholu: malé pivo, jeden panák Trumfu citrus a dvě deci minerálky.“

„To má být šokující zpráva?“ zasmál se Šimek Fňukal. „Pozor! Dnešní mládež nepije!“

„Navíc to není pravda,“ zamračila se Brownie, „sama jsem vypila skoro celou lahev Křížové vodky!“

„Myslím, že jsme blízko řešení,“ otřel si Dan Koumes zpocené čelo. „Když si dáme všechny indicie dohromady, mohli bychom na to přijít! Informace z tábora musí vynášet někdo, kdo na diskotéce vůbec nebyl nebo tam byl jenom krátce. To podstatně zužuje okruh podezřelých. Taky bude nejspíš napojený na prodej alkoholu. A je pravděpodobné, že byl ve sklepě nebo na půdě – a udal nás ohledně toho hluku!“

„Hm,“ poškrábala se Brownie na bradě. „Napadá vás někdo?“

„Možná bychom měli nejdřív přijít na to, jaký může mít ten pachatel motiv,“ snažila se Palma. „Nenávist? Pomsta? Žárlivost? Peníze?“

„Dobrý postřeh,“ přikývl Dan. „Navrhuju, abyste s Pastou zašly do správcovské budovy a poptaly se učitelů nebo Pošuka, jestli včera neviděli někoho courat na půdu nebo do sklepa. Kamil půjde s vámi a udělá fotky.“

„Fotky čeho?“ zeptal se Kamil nejistě.

„Místa činu.“

„Jakého…“

Dan se zhluboka nadechl. „Prostě půjdeš s nimi a uděláš fotky všeho podezřelého. Rozházené střepy, prázdné lahve, nezamčené dveře, otevřená okna, stopy v písku…“

„Co je na takových věcích podezřelého?“

„Prostě to nafoť!“ pokračoval už trochu podrážděně Dan. „Já s Šimkem si zatím projdeme profily všech účastníků tábora…“

„Myslím, že bude lepší, když na to se podívám já s Palmou a Pastou,“ usmála se Brownie. „Většinu informací už víme.“

„Dobře,“ souhlasil Dan, „poinformovat se do správcovské budovy teda půjdu já s Danem. A Jožin s Žanetou by mohli zajet do redakce Betlu, třeba se podaří něco zjistit tam.“

„A Támhleta by mohla proklepnout obchodníky s alkoholem, třeba tam najdeme nějakou souvislost,“ doplnila ho Brownie.

Támhleta zakroutila hlavou. „Už asi chápu, proč dostáváme v příběhu tak málo prostoru. Copak není úplně jasné, že v tom má prsty Cracko Malejfuj?“

Ostatní si zklamaně povzdychli.

Brownie se po tváři rozlilo náhlé pochopení. „Mohlo mě to napadnout, když spí s Irritou Hrdličkovou,“ řekla.

Překvapeně se na ni podívali.

„Myslela jsem, že to všichni víte, jinak bych vám to už dávno řekla!“

Ředitelův deník. Hvězdné datum.

(strana 44)

Tábor se začíná nevídaným způsobem zvrhávat. Za pitomou polívku jsem v hospodě na náměstí zaplatil 49 korun! Už abych byl zpátky v táboře, tam aspoň dostanu jídlo zadarmo, i když většinou stojí za křížovou čtyřku.

Možná vás zajímá, co jsem onoho dne dělal v Táboře. Na takovou otázku máte nepochybně právo, ale stejně tak já mám právo na ni neodpovědět. Kdybych zveřejňoval čas, místo a obsah každé tajné schůzky Neřádu, nikdy bychom Dr. Vrdlmrsmrsta neporazili. Mí agenti dostali jasný úkol: vypátrat a zhatit Vrdlmrsmrstovy nejbližší plány. Vím, že chce překazit třetí úkol a celý závěr turnaje, jen nevím jak.

Rozhodli jsme se ho aspoň zmást. Jestli chystá nějakou neplechu v táboře, má smůlu. Celé osazenstvo vyráží zítra v 6.00 na puťák, návrat ve čtvrtek ráno. Proč? Protože na pohybující se terč se míří mnohem hůř. Kromě toho, tábor se začíná nevídaným způsobem zvrhávat. A když dětičky ujdou každý den 40 km, tak je na nějaké povalování po lese přejde chuť! Teda, na povalování po lese je chuť nepřejde, to bude spíš to jediné, na co večer tu chuť mít budou… ale nebudou se povalovat v párech nebo skupinách! To si myslí, že jsem je dneska ráno nepozoroval?[2]

…

„Pěšky?“ zhrozila se Palma. „A je to na ten Puťák dál než na koupaliště?“

„Puťák není žádné místo, puťák je cesta,“ vysvětloval Nigrus Trumpál trpělivě.

Brownie se nedůvěřivě zeptala: „A kam teda půjdeme?“

„Dopředu,“ pokýval hlavou ředitel. „I cesta může být cíl. Prostě půjdete a půjdete, dokud…“

„Půjdete?“ zarazil se Garry. „Vy nejdete s námi?“

Trumpál se na něj šibalsky usmál. „Ne, Garry, já mám spoustu jiných povinností zde. Ale budou vás doprovázet dva moji kolegové, kterým plně důvěřuji a kteří… Australusi, kam tak pospícháš?“ všiml si Grapea, který se pokusil proplížit ven z jídelny.

„Sbalit si ešus a spacák,“ řekl Grape rezignovaně. „V kolik vyrážíme?“

„V šest hodin,“ zazubil se Trumpál.

Grape chtěl něco říct, ale raději si to rozmyslel. „A kdo je druhý šťastný dobrovolník?“

„Hybrid. A večer, až se utáboříte, přijede za vámi K. F. C. s doprovodným vozidlem. Předpokládám, že nebudete mít problém se s Hybridem domluvit a společně udat nějaký rozumný cíl a tempo.“

„Už teď mě napadá několik zajímavých destinací, kam by si naši studenti zasloužili se podívat,“ procedil Grape mezi zuby. „A dohodnout se s Hybridem? Neumím si představit nic snazšího.“

„Výborně!“ zatleskal Trumpál. „Tak všichni spát, ať jste zítra jako rybičky!“

---

[1] Přestože – vzhledem ke svému vztahu ke všemu živému – testuje Hybrid svá hnojiva zásadně jen na neživých rostlinách, dosahuje překvapivě famózních výsledků. Ostatně většina umělohmotných květin na stolech v restauracích pochází z jeho produkce.

[2] Pozn. řed.: Nešlo samozřejmě o žádný voyerismus, ale o pedagogický dozor!

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr