Kapitola třetí, v které se Garry konečně shledá se všemi přítomnými, rozdmýchá životu nebezpečnou hádku a dozví se spoustu zajímavých a důležitých informací o svém otci – a tu nejzajímavější a nejdůležitější úplně nakonec.
Nigrusův ehm řád
Chodba do U
„Zjistili jsme, že chodba má tvar písmene U a vede kolem
všech místností v domě,“ vysvětloval Ten. „Začíná u našeho pokoje, potom
vede kolem vašeho a dalších dvou pokojů pro hosty. Jeden je prázdný,
v druhém teď bydlí mamka s taťkou. Pak stačí zahnout vpravo, projít
za krbem v hale, kolem kuchyně – tam opatrně, je tam staré okno, kudy se
podávalo jídlo sloužícím. Je zalepené tapetou, ale slyšet je úplně všechno. A
pak už není nic snazšího, než vklouznout zadem do kachlových kamen
v jídelně.“
„Jak to, že tady v pokoji vlastně chodba taky nevede do
kamen?“ podivil se Von.
„Protože v pokojích pro hosty kamna nejsou,“ vysvětlil
mu Onen. „Hosté tu zjevně nejsou vítáni.“
Hormona ukázala na malý radiátor. „Nebo proto, že v domě
je ústřední topení. Kamna v jídelně zůstala zachována nejspíš jen
z dekorativních důvodů.“
„Každou vteřinu, kterou tady prožvaníte, jsme mohli
poslouchat poradu!“ utrhl se na ně Garry. „Jdeme!“
„Není to nebezpečné?“ zarazil se Von před vstupem do chodby.
„Nejsou tam pavouci?“
Ten je zastavil. „Stejně je to zbytečné, porada skončila
před pěti minutami. Když jsme chodbu prozkoumávali, slyšeli jsme akorát, jak se
všichni loučí.“
„To mi vysvětlete, jak může být Grape členem Neřádu!“ zlobil
se Garry. „Grape chodí na porady a já ne! Grape ví všechno a já nic! Jak je to
možné?“
„Je na naší straně,“ připomenula mu Hormona.
„Na mojí straně teda rozhodně ne!“ ohradil se Garry.
„Támhletenhle ho taky nemá rád,“ přisadila si Támhleta.
„Támhletenhle?“ podivil se Garry. „To je zase kdo?“
„Náš starší bratr. Dřív pracoval v Libyi, byli jsme tam
za ním loni na návštěvě. Teď se ale vrátil a pracuje pro Neřád,“ vysvětlil Von.
„Jo, tenhle!“ vzpomněl si Garry.
„Ne tenhle! Támhletenhle,“
opravil ho Ten. „Tvrdí, že tamní vykopávky mu budou chybět, ale…“ významně na
Garryho mrkl, „má si je tady čím vynahradit.“
„Jak to myslíš?“
„Harpii Jojonesovou už jsi viděl?“ zašklebil se Onen.
Garry se otřásl. „Ještě nějaký další Vlezlej je
v Neřádu?“ zeptal se, když se vzpamatoval.
„Tadytenhlecten je taky členem Neřádu,“ pokračoval Onen.
„Ale není tady. Zůstává zatím na své farmě a snaží se získat pro spolupráci co
nejvíc vesnických karbaníků.“
„Vesnických karbaníků?“ podivil se Garry.
„Spousta karbaníků na vesnicích Trumpálovi nedůvěřuje.
Spousta si jich myslí, že je to přemoudřelý egoistický snobský manipulátor,“
objasnil Ten. „Samozřejmě, řekli by to asi trochu jinými slovy.“
„Neměli bychom podceňovat lidovou moudrost,“ utrousila
Hormona.
„S tím by mohl pomoct Tamten,“ napadlo Garryho. „Pracuje
přece na ministerstvu.“
„Ticho!“ umlčel ho Von a pro jistotu mu ještě zacpal pusu.
„Ať tě ani nenapadne vyslovovat to jméno nahlas! Mamka by tě mohla slyšet!“
„Ho he…?“
„Protože pokaždé, když někdo vysloví jméno tamtoho našeho
bratra…“
„Teď jsi to řekl taky!“ protestoval Garry.
„Ne, já jsem to řekl s malým t,“ sykl Von. „Když o něm
mluvíme, neříkáme jeho jméno, ale mluvíme o něm jako o tamtom našem bratrovi,
aby mamka nepochopila, o kom se bavíme.“
„Mluvíte o Tamtom jako o tamtom?!“ vykřikl zoufale Garry.
„To je to nejhloupější krycí jméno, které jsem kdy slyšel!“
Ozvala se hlasitá rána a dveřmi proletěl velký kameninový
pekáč. Jen o pár centimetrů minul Garryho hlavu a roztříštil se o stěnu.
„Varovali jsme tě,“ zašeptal Ten. „Když vyslovíš to jméno,
začnou lítat neživé předměty.“
Támhleta zkřivila ústa a chytila se za nohu. „Někdy i živé.
Ještě teď mě to bolí.“
„A co se vlastně stalo, že se o… tamtom vašem bratrovi nesmí
mluvit?“ zajímal se Garry.
„Rodiče se s tamtím naším bratrem pohádali,“
vysvětloval Onen. „Minulý týden. Přišel domů a oznámil, že ho povýšili.“
„No a?“
„Stal se osobním tajemníkem samotného Fuče!“ drmolil
vzrušeně Von. „Fuč si po tom incidentu na táboře…“
„DOKTOR VRDLMRSMRST SE VRÁTIL!“ zaječel Garry. „TO NEBYL
ŽÁDNÝ INCIDENT!“
„… dobře, dobře,“ uklidňoval ho lehce vyděšeně Von a vůbec
si nevšiml, jak Hormona posunky upozorňuje na svícen za jeho zády. „Zkrátka,
Fuč si proklepl všechny podřízené a všechny, o kom zjistil, že udržovali nebo
udržují styky s Trumpálem, vyrazil.“
„To mě mrzí,“ projevil Garry nečekanou dávku empatie.
„Doufám, že si tvůj taťka už našel něco jiného.“
„Všechny důležité
podřízené,“ opravil se Von a zrudnul.
Ten ho doplnil: „Tím se každopádně uvolnila spousta míst
mezi vyššími úředníky. Protože – upřímně řečeno – kdo neměl v posledních
dvaceti letech styky s Trumpálem, ten na ministerstvu tak maximálně
zametal ve sklepě.“
„Panuje tam teď naprostý chaos. Třeba Fučovu zástupkyni dělá
bývalá hajzlbába,“ dodal ještě Onen. „A osobního tajemníka náš drahý bratr Ta…
tamten,“ opravil se v poslední chvíli.
„Bere moc vážně, co se píše v Kartáři,“ zavrtěl hlavou Ten.
„Ale v Kartáři
se nic zajímavého nepíše!“ rozčílil se Garry. „Odebíral jsem ho celou dobu a
nejzajímavější článek byl o obří okurce, kterou vypěstoval pan Leopold Pizdera
na svojí zahrádce! Prostě okurková sezóna jak Brno!“
„No,“ řekla Hormona váhavě. „Jak se to vezme. Jak moc
podrobně jsi ty noviny četl?“
„Podrobně. Občas i celou titulní stranu,“ pochlubil se
Garry.
Hormona protočila panenky. „Možná, kdyby sis ho přečetl
trochu víc do hloubky, pochopil bys, co si o tobě teď většina karbanického
světa myslí.“
„Kdyby psali něco o mně, tak bych si toho snad všiml!“
ohradil se Garry.
Hormona se nadechla. „Možná, kdyby sis zběžně prolétl
rubriky jako Děti a zvířata, Kuriozity nebo Terč dne, tak bys pochopil.“
„Děti a zvířata?! Kuriozity?!“ rozčiloval se Garry. „A co
rovnou Smějeme se s chlapcem Betlu?!“
„Tohle je Kartář,“ řekla tiše Hormona. „Ale už ses objevil
v křížovce.“
„V křížovce?“ vyvalil oči Garry.
„Pokaždé je tam třeba chlapec, co nemá všech pět pohromadě
na pět - Garry nebo iniciály vyšinutého magora z Poblilvíru – GP…“
rozhodila Támhleta rukama. „A takhle o tobě mluví ve všech článcích.“
„I v okénku Co
dělal Garry před deseti lety?“
Mezi jeho kamarády se rozhořel rychlý šeptaný rozhovor.
Skupinka nakonec postrčila dopředu Vona.
„Tak mu to řekni, vytáhnul sis nejkratší sirku,“ pobídla ho
Hormona.
„Víš, Garry,“ začal Von, „my jsme nevěděli, jak ti to říct,
ale… no… víš… okénko Co dělal Garry před
deseti lety už tak nějak… dá se říct… není… hm… zrušili ho.“
„JAK NENÍ?!“
Von uskočil dozadu. „Zase velký písmena,“ zajektal zuby,
„bojím se ho, když mluví velkýma písmenama!“
„COŽE?!“ vřeštěl mezitím nepříčetný Garry. „ZRUŠILI?! TO UŽ
ROVNOU MŮŽOU ZRUŠIT I RUBRIKU ZAJÍMAVOST
O GARRYM NA TENTO DEN, A PAK SI MŮŽOU ROVNOU ZAVŘÍT CELÝ TEN SVŮJ ZATRACENÝ
PLÁTEK!“
„No, když už jsi o tom začal,“ pípla Hormona, „tak…“
Naštěstí se v tu chvíli otevřely dveře a ozval se
pravděpodobně jediný hlas, který byl schopen Garryho přehlušit. „Večeře,“ řekla
paní Vlezlá. Pak zaostřila na své potomky. „A jak jste se tady vzali vy? Byli
jste přece vedle!“
„Nebylo zamčeno,“ zkusil to Ten.
„Spletla sis dveře, my jsme celou dobu tady,“ zkusil to zase
Onen mírně vyčítavým tónem. „Celé dva dny jsme se v pěti dělili o dvě
porce palačinek.“
„Nebo bramboráků,“ doplnil Von.
„Ach tak,“ přikývla paní Vlezlá. „Já myslela, že vás sem
pustil Popelín. Ten dělá každou chvíli nějaké pitomosti.“
„No jo, vlastně!“ plácla se Támhleta okatě do čela. „Popelín
nás v noci vytáhl z postelí a přestěhoval nás sem. Prý musí vedle mýt
okna.“
„Tohle je podzemní dům, tady žádná okna nejsou!“
„Taky nám to bylo divné, ale netroufli jsme si protestovat,“
odtušila Támhleta. „Koneckonců, on je tady doma.“
„Mazejte!“
„Kdo je Popelín?“ zeptal se Garry, když vešli do haly.
„Sluha, který tady bydlí,“ vysvětloval Von. „Je to blázen.“
Hormona se na něj obořila: „Protože tady byl deset let
zavřený úplně sám a živil se jen konzervami a zavařeninami. Z toho by
přeskočilo každému!“
„Akorát se courá po chodbách, naráží do zdí a vykřikuje, že
umí létat,“ trval na svém Von. „A pořád škemrá, abychom ho propustili, že musí
jít za svým bratrem. Je to blázen.“
„Ty vůbec neposloucháš, co říká. Jenom si stěžoval, ať mu
koupíme nové baterky, aby mohl létat. A taky by rád navštívil svého bratra,
Karkulína ze střechy…“
„Bratr Karkulína ze střechy?“ přerušil ji Garry.
„Ano. Popelín ze sklepa,“ přikývla Hormona. „Vím, že to zní
šíleně, ale jsou si k nerozeznání podobní. Akorát jeden bydlí v domku
na střeše a druhý v podzemní odpadní rouře.“
Vstoupili do jídelny. Jak Garry viděl, nebyla oddělená od
kuchyně plnou zdí, ale jen několika korintskými sloupy z růžového mramoru.
Většina členů Neřádu seděla kolem stolu, jen paní Vlezlá kmitala nebezpečnou
rychlostí sem a tam mezi kuchyňskou linkou a jídelním stolem. Nejblíže sedící
muž s úsměvem vstal a vyšel jim naproti.
„Ahoj Garry, kamaráde,“ zašklebil se Sirénus Flek. „Jak se
ti líbí můj dům?“
Večeře u Fleků
„Tvůj dům?“ zeptal se Garry po pár minutách, během nichž onu
informaci vstřebával.
„Mé skromné rodinné sídlo, ano,“ přikývl Sirénus.
„Tohle je tvůj dům?“ rozhlížel se Garry.
„Neříkej, že jsi neměl aspoň tajný tip,“ podívala se na něj
nevěřícně Hormona. „Copak na tebe jméno Flek z toho nevkusu přímo
nekřičí?“
„Jak jsi k němu přišel?“ zajímal se Garry.
Sirénus Flek se nonšalantně opřel o půlmetrový kousek
míšeňského porcelánu, který se povážlivě zakýval. „Zdědil jsem ho. Jestli jsem
se o tom zatím zapomněl ze skromnosti zmínit, pocházím z velmi staré
karbanické rodiny. Dokonce mariášový výraz flek
pochází,“ mrkl na něj Sirénus samolibě, „z našeho rodového jména. Protože jsme
v tom byli vždycky dobří.“
„To není pravda!“ sevřela rty Hormona. „Výraz flek pochází samozřejmě z němčiny.“
„Můžeš to nějak dokázat, holčičko?“
„Ráda bych, kdyby mě tady někdo konečně pustil do knihovny,“
založila Hormona ruce na prsou, takže Garry mohl znovu navázat oční kontakt se
Sirénusem Flekem a Sirénus Flek zase s Garrym.
„Ženy do knihovny nesmí, to je stará rodinná tradice,“ mávl
rukou Flek.
„Proč?“
„Asi je tam něco, co by neměly vidět,“ pokrčil rameny
Sirénus. „Možná by se jim mohl přehřát mozek, co já vím.“
„Je fajn vědět, že jste tak ohleduplní pro případ, že by
ženy měly náhodou mozek,“ usadila se Hormona uraženě ke své porci. „Zase
palačinky?“ vzdychla. „A proč jsou rozkrájené na kousky?“
„Protože to jsou knedlíky s vajíčkem,“ zašeptal jí Von.
Hormona se krátce podívala na prázdnou lahev na servírovacím
stole. „To jsou věci po dvou deci,“ zavrtěla hlavou.
„Ale váfffně,“ obrátil se na ni Von s plnou pusou, přestože
ještě nedostal vlastní porci. „Vaši doma nikdy nevařili, že to nepoznáš?“
„Právě, že vařili.“
Její poznámka naštěstí zůstala nepovšimnuta, protože
zbývající přítomní se nahrnuli ke Garrymu a zdravili se s ním.
„Garry!“ vykřikl nadšeně pan Vlezlej. „Jsem rád, že jsi
tady. Jaká byla cesta?“
Oslovený se ale mnohem víc zajímal o tlustý spis, který teď
ve spěchu zakrýval a balil Támhletenhle, nejstarší přítomný z nejmladší
generace Vlezlejch.
„Takové věci se mají uklidit hned, jak porada skončí!“
vytrhla mu papíry z ruky paní Vlezlá a ke zděšení svého muže je hodila do
kamen. „Posaď se, Garry. S Mamlasem už se znáte, že ano?“
Hromada starých hadrů v rohu místnosti se probrala
k životu. „Už začala porada?“ rozhlédl se Mamlas Fušer dezorientovaně.
„Pane řediteli, potřebuju s váma nutně probrat tu záležitost ohledně mojí
cesty do…“
Větu ukončila palička na maso v ruce paní Vlezlý a
nebýt omezeného rozměru kamnových dvířek, možná by i Mamlas Fušer skončil jako
tuhé palivo. „Spi dál,“ řekla paní Vlezlá.
Ostatní se rychle obrátili ke svým talířům a úporně se vyhýbali
jakýmkoli očním kontaktům nebo konverzaci. Von si dokonce raději nasypal na
svůj talíř cukr, než aby někoho poprosil o podání slánky z druhé strany
stolu.
„Jak sis užil poslední týdny, Garry?“ pokusil se uvolnit
napětí Sirénus, když dojedli.
„Stálo to za ho… hodně námahy to vydržet,“ opravil se Garry,
když viděl výraz paní Vlezlý.
„Nechápu, na co si stěžuješ,“ odfoukl si Sirénus pramen
vlasů z tváře a otevřel misku s dezertem. Všichni do ní mlsně nahlédli a
nabrali si, jen Hormona se znechuceně odvrátila.
„Třeba na všechno?“ odsekl Garry. „Kromě těch knedlíků
s vajíčkem, jsou vynikající,“ dodal rychle.
„Co já bych za to dal, vypadnout odsud na chvíli ven!“
vzdechl nahlas Sirénus. „Teda… vaří tady samozřejmě výborně, ale už mi to tady
leze trochu nervy. Příšerná jednotvárnost! Ty sis aspoň mohl užívat, vyrazit
ven, sbalit nějaký… dárky a někomu je dát. Zatímco já trčím už celých čtrnáct,
možná dokonce deset dní tady a nesmím vytáhnout paty z domu!“
„Proč?“ podivil se Garry.
„Protože jsem mezinárodně hledaný uprchlý vězeň,“ rozesmál
se Flek. „Na útěku!“
Garry pokrčil rameny: „No a?“
„A Trumpál mi to zakázal,“ dodal zkroušeně Sirénus. „Nesmím
už ani do pizzerie. Domnívá se, že Petr Pětihrob,“ odplivl si, „Vrdlmrsmrstovi
prozradil všechno o mých převlecích. Takže podle Trumpála nemůžu pro Neřád
vůbec nic udělat a musím se schovávat tady jako – dámy prominou – nějaká
ženská.“
„Dámy neprominou,“ zavrčela Hormona.
Garry se poškrábal na bradě. „Jedno nechápu. Jak to, že se
můžeš schovávat tady? Copak tvoje rodinné sídlo není to první místo, kde by tě
každý hledal?“
„Je,“ zasmál se Flek.
„A jak je tedy možné, že tě tu ještě nikdo neobjevil?“
„Jak jsi říkal, tohle je první místo, kde by mě každý
hledal,“ zaťukal Flek prsty na stole, „takže to tu prosmejčili od sklepa až na
půdu už před rokem. Obrazně řečeno, protože tohle je podzemní dům a sklep ani
půdu nemá.“
„Ale aspoň víš, co se děje!“ zakřičel Garry. „JÁ MUSEL TRČET
SKORO DVA TÝDNY SE STRÝCEM A TETOU! A PŘEPADLI MĚ ČERNÍ SERIFOVÉ! MOHLI MĚ
ZABÍT NEBO DOKONCE ZNÁSILNIT!“
„Co bych dal za přátelský pokec s černými serify,“
ušklíbl se Sirénus. „Já tady můžu akorát sedět u krbu a každý večer poslouchat
Grapeova hlášení. Snášet všechny ty jeho rádobyvtipné poznámky, že on venku
pracuje a já si tady válím šunky… a pokaždé se mě ptá, jak pokračuje úklid!
Přitom já během úklidu nehnu ani prstem, to je starost paní Vlezlý a toho
jejího skřítka…“
„Jakého skřítka?“ zpozorněla paní Vlezlá.
„Toho malého, zrzavého,“ mávl rukou Sirénus. „V jednom kuse
chodí sem tam a vzdychá ‚Garry, Garry‘ a…“
Všechny osoby s pudem sebezáchovy rychle opustily
místnost dřív, než se paní Vlezlá rozkřičela. „To je moje dcera, ty hlupáku!“
Další slova hádky už nebylo možné rozeznat, protože hlavní roli v ní
převzalo létající nádobí.
„Ach jo,“ otočil se Ten se smutným výrazem na Onoho.
„Kdybychom sem dali všude kamery, vyděláme miliony.“
Onen rychle prohlédl rohy stropu v hale. „Škoda. Takhle
je vydělá akorát Nigrus Trumpál.“
„Parchant,“ zabručel Ten.
„NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI!“
zařval Hybrid.
„Jé, ahoj Hybride,“ řekl Onen stísněně. „Ty jsi tady?“
„No jasňačka, teď jsem přišel,“ vysvětloval poloobr.
„Přines‘ sem Flekovi vod Trumpála pár věcí, kerý bude v nejbližší době
potřebovat.“
„Jako třeba?“ zajímal se pan Vlezlej, další člen nervózního
hloučku na chodbě.
Hybrid si prohrábl vousy. „Tak třeba ňáký ledový vobklady,
hojivou mast nebo fungl novou zubní protézu.“
Mezitím Von dojedl poslední sousto a zvedl se od stolu.
„Sousedi by si mohli to rádio trochu ztlumit, člověk se ani v klidu
nenají,“ postěžoval si. „Tak pojď, Garry, větší hrad už z pudinku
nepostavíš.“
Vzápětí se do chodby naklonila udýchaná paní Vlezlá
s pánvičkou v ruce. „Řekla bych, že pomalu bude čas jít spát,“ sípala
a všichni ostatní jí to horlivě odkývali.
„Jen ještě chviličku,“ vpadl mezi ostatní i ošklivě
pochroumaný a viditelně vyčerpaný Sirénus. „Musím říct, že mě překvapuješ,
Garry. Myslel jsem, že se hned po příjezdu budeš vyptávat na Doktora
Vrdlmrsmrsta.“
„Tohle fakt musí říct,“ zarazil Hybrid paní Vlezlou
v nápřahu. „Trumpál mě pověřil, ať na to dohlídnu.“
Paní Vlezlá pustila pánvičku a založila ruce v bok.
Ostatní přikyvovali a čekali, co se bude dít dál.
„JÁ JSEM TO ZKOUŠEL!“ rozkřičel se Garry. „PTAL JSEM SE VONA
A HORMONY, ALE TI MI ŘEKLI AKORÁT TO, ŽE NEJSOU V NEŘÁDU A ŽE JIM NIC
NEŘÍKÁTE!“
„Koukám, že všecko už je zase v nejlepším pořádku a
můžu zas jít,“ usmál se Hybrid a pohladil Garryho po vlasech. „Tak se tu mějte!“
„A řekli ti to správně,“ dupla si paní Vlezlá, když se
Hybrid vzdálil. „Jste ještě děti! Nemůžete být členy Neřádu!“
„Ehm,“ odkašlal si Garry. „Je mi osmnáct!“
„Pro mě za mě, ať je ti třeba osmdesát, pořád nemůžeš být
členem Neřádu!“ trvala na svém paní Vlezlá.
„Odkdy je členství v Neřádu podmínkou toho, aby se
člověk mohl na něco zeptat?“ podivil se Sirénus.
„Hm, spíš by mě zajímalo, odkdy je členství v Neřádu
podmínkou, že člověk dostane nějaké odpovědi,“ zamumlal si pro sebe Rohn
Lotkien.
„Garry strávil poslední dva týdny mezi nekarbaníky a má plné
právo vědět, co se mezitím dělo,“ pokračoval Sirénus.
„Cože?!“ protestoval okamžitě Onen.
„Nám nic neřeknete a Garrymu chcete hned všechno vyklopit?“
přidal se k němu Ten.
„Není to moje vina, že vám o činnosti Neřádu nikdo neřekl.
To si vyřiďte se svými rodiči,“ řekl Sirénus se samolibým výrazem. „Oproti tomu
Garry, protože je můj…“
„Ty nemáš co rozhodovat o tom, co je pro Garryho dobré!“
rozohnila se paní Vlezlá. „Doufám, že jsi nezapomněl, co říkal Trumpál?!“
Sirénus se zamyslel. „Vrták! Brekot! Veteš! Cuk!?“ zkusil
to.
„Trumpál nám kladl na srdce,“ metala po něm blesky
z očí paní Vlezlá, „že Garrymu nemáme říkat víc, než potřebuje vědět! Pašík taky nepotřebuje
vědět, jak se dělají jitrnice!“
„Cože?“ hlesl lehce znepokojeně Garry.
„Nemám v úmyslu říkat mu víc, než potřebuje vědět,“
usmál se sladce Sirénus. „Ačkoli, vypil jsem k večeři dvě lahve výborného
merlotu, ročník 1967, takže kdo ví, jak to dopadne.“
„Všichni se pohodlně posaďte,“ vybídl ostatní šeptem
Lotkien, „já dojdu pro popcorn. Tohle bude ještě na dlouho.“
„Garry byl očitým svědkem Vrdlmrsmrstova návratu, Paní,“
obhajoval svou myšlenku Sirénus. „Vzhledem k tomu má – mnohem víc, než
řada z vás, co přijala mé pohostinství – právo vědět, co…“
„Není členem Nigrusova ehm řádu!“ zavřeštěla paní Vlezlá.
„Sotva mu bylo osmnáct a…“
„A zvládl toho víc, než spousta jeho členů,“ pokusil se Flek
odpovědět co nejklidnějším tónem. „Podívej se třeba na takového Grapea…“
„Nikdo mu neupírá, co dokázal!“ okřikla ho paní Vlezlá. „Ale…
není to Johnnie, Sirénusi! Nemůžeš s ním jednat jako s nejlepším
kamarádem! Nemůžeš ho brát stejně jako jeho otce!“
„Samozřejmě, že ne,“ rozhodil rukama Sirénus. „Jeho otec je
přece Doktor Vrdlmrsmrst! Kdybych s Garrym jednal jako s jeho otcem,
tak bych sundal ze stěny tu mušketu a na místě ho zastřelil!“
„Zastaň se mě!“ vyjekla paní Vlezlá na svého muže.
„Hm,“ ulízl si pan Vlezlej nervózně prořídlé vlasy. „Jak
bych to… Oba máte svým způsobem pravdu, ale… Měli bychom… Trumpál říkal, že…
No, abych to zkrátil, nemůžeme přece… Na druhou stranu, Sirénus je opravdu
Garryho…“
Paní Vlezlá rozhořčeně rozhodila ruce. „Tomuhle říkáš zastat se mě?“
Lotkien si potichu odkašlal. „Myslím, že není potřeba,
abychom se v Neřádu povraždili mezi sebou. Zbytečně bychom ušetřili práci
Vy-tušíte-komu. Každopádně chci říct, že bude lepší, když se Garry dozví fakta
– nemyslím tím všechna fakta,
okamžitě polož tu pánvičku, Paní – od nás, než aby pak získal nějaké pokřivené
informace… od někoho jiného.“
„Dobrá,“ sevřela rty paní Vlezlá. „Jak se zdá, všichni
netoužíte po ničem jiném, než zbytečně vyžvanit něco, co by klidně počkalo do
doby, než Garry upadne po souboji s Vy-tušíte-kým do bezvědomí a potká se
s Trumpálem na podivném bílém místě, kde bude pod lavičkou ležet zohavené
mimino!“
„Cože?“ vyděsil se Garry.
„Není to tvůj syn,“ přerušil ji Sirénus.
„Jako by byl!“ zuřila dál paní Vlezlá.
„Cože?“
vyděsil se Garry ještě víc. „Jak jako
‚jako by byl?‘ Co to má znamenat?!“
„Co kdybychom se zeptali Garryho? Je dost starý, aby o sobě
mohl rozhodovat sám,“ pokusil se Rohn Lotkien uklidnit vášně.
„Chci vědět, co se děje,“ vyhrkl Garry. „Chci vědět všechno.
Kromě těch věcí, které jsou moc dlouhé, moc složité nebo moc nudné.“
Na Paní Vlezlou se v tu chvíli raději nepodíval. Věděl,
že by mu mohla pohled oplatit, a to byla věc, kterou by nemusel ustát.
„Jak myslíš,“ zabručela paní Vlezlá dotčeně. „Támhletenhle,
Tadytenhlectene, Tene, Onene, Vone, Támhleto, Hormono, Mamlasi, Toníková, do
postele!“
„Nemůžeš Támhletomuhle, Tadytomuhlectomu, Tomu, Onomu a
Vonovi zakazovat si to poslechnout. Všichni už jsou plnoletí. A Támhletenhle a
Tadytenhlecten jsou přece členy Neřádu. Tadytenhlecten tady navíc není,“
povzdechl si tiše pan Vlezlej. „A nemluvím o tom, že Hormona, Mamlas a Toníková
ani nejsou naše děti. Nemůžeš vychovávat každého, na koho narazíš.“
„Jak myslíte,“ zasyčela paní Vlezlá, byť v jejích očích
byl vidět zřetelný nesouhlas, zejména s poslední větou jejího manžela. „Já
to myslím dobře. Támhleto, spát!“
„Myslím, že taky půjdu,“ protáhl se Mamlas. „Tyhle nesmysly
o boji proti Tomu-jehož-jméno-neumíme-vyslovit už jsem slyšel nejmíň stokrát.“
…
Když Támhleta pod blíže nespecifikovatelnými pohrůžkami
odešla do své ložnice a Mamlas se odebral do nejbližší herny, pozornost ostatních
se obrátila k Flekovi a Lotkienovi.
„Tak, Garry,“ posadil se Sirénus Flek na kožešinu pod krbem.
„Co bys chtěl konkrétně vědět?“
Garry pokrčil rameny. „Já vlastně ani nevím,“ zamyslel se a
pan Vlezlej se zoufale chytil za hlavu. „Jak se máte?“
„Určitě tě zajímají i důležitější věci, než jak se máme,“
podíval se na něj přísně Lotkien.
„Kde je Vrdlmrsmrst? Co dělá? S kým? A za kolik?“
vychrlil otázky Garry. „Sledoval jsem normální zprávy – prý vyhrál několik
pokerových turnajů po celé republice! Jak je to možné?“
„Je v tom dobrý,“ pokrčil rameny Sirénus. „V tuhle
chvíli proti němu nemůžeme bojovat otevřeně, nemůžeme ho vyzvat na souboj. Je
v pokeru nepo… no, téměř neporazitelný.“
„To bude asi dědičné,“ neodpustila si Hormona.
„Tak proč ho Trumpál nevyzve v mariáši?
V žolíkách? Nebo – pro mě za mě – třeba v přebíjené?!“
„To není tak jednoduché,“ uklidňoval ho Rohn. „Máš pravdu,
že každý karbaník může vyzvat na souboj kteréhokoli jiného karbaníka a ten
nesmí, až na několik výjimečných situací, odmítnout. Ale je tady jedna
podstatná věc: hru vždycky vybírá vyzývaný, nikoli vyzývající. Takový je
karbanický zákon!“
„Pak stačí počkat, až Vrdlmrsmrst vyzve Trumpála, ne?“
pousmál se Garry.
„Což se nejspíš jen tak nestane, Garry,“ zavrtěl hlavou
Lotkien. „Podle všeho to vypadá, že Doktor Vrdlmrsmrst zvolil vyčkávací
taktiku. Patrně i proto, že jeho návrat nevyšel tak, jak očekával.“
„Jak to?“ podivil se Garry.
„To, že jsi mu utekl, nebylo v plánu,“ odpověděl
Sirénus. „Vrdlmrsmrst počítal s tím, že tě porazí nebo se přidáš na jeho
stranu. Společně byste byli neporazitelní.“
Hormona zvedla hlavu od Dějin
polenské školy. „Pokud by samozřejmě nenarazili na někoho, kdo by byl jen
trochu dobrý v žolíkách, tarokách, závazcích, kanastě, přebíjené… „ začala
vyjmenovávat karetní hry. „Ostatně, co si pamatuju z prvního ročníku, ani
záchod není tvoje silná stránka.“
„Jak to?“ zvedl obočí Garry.
„Obecně platí, že ten, kdo byl vyzván, určuje, v jaké
hře se souboj uskuteční. Ale v případě, že někdo přijde v souboji o
veškerý majetek, má jeho potomek právo na odvetu ve hře, kterou si sám
stanoví,“ vysvětloval Lotkien
„Jde o starobylé právo platné už od roku 1680,“ poklepala
Hormona prstem do rozevřené učebnice. „Jeho účelem bylo zabránit příliš častému
zotročování chudších karbanických rodin, ke kterému začalo docházet po
třicetileté válce v masovém měřítku.“
„Když o tom tak přemýšlím,“ promnul si Sirénus vousy. „Možná
jsme tohle měli Johnniemu a Lívii před soubojem s Doktorem Vrdlmrsmrstem
říct. Nemuseli se zabít.“
„Nejsem si úplně jistý, jestli by to fungovalo, pokud je
Garry opravdu Vrdlmrsmrstův a ne Johnnieho syn,“ zapochyboval Lotkien. „V
takovém případě by vlastně Garry býval nemohl pomstít Johnnieho, ale
Vrdlmrsmrsta, pokud by ten býval prohrál… pravda, mohl se snažit pomstít Lívii,
ale pokud spolu bojují matka s otcem, tak…“
„Nech toho, zavaří se mi mozek,“ umlčel ho Sirénus Flek.
„A to jste ani nemusel vstoupit do knihovny,“ usmála se
Hormona.
„No jasně!“ vykřikl Rohn Lotkien. „V rodině je sice možné
hrát o peníze, ale nikdo si nemůže karetním soubojem podřídit jiného člena
rodiny! Vždycky jsme si lámali hlavu tím, jak je možné, že Doktor Vrdlmrsmrst
mohl po porážce uprchnout a nemusel poslouchat Garryho na slovo. Takhle to dává
smysl!“
„Já jsem si tím hlavu nikdy nelámal,“ řekl Flek. „Kromě
toho, Garry tehdy sotva řekl něco složitějšího než brm-brm nebo ga-ga.“
„Samozřejmě, že nelámal. Byl jsi přece v Az-Karbanu,“
ušklíbl se Lotkien.
Garry, který jen s námahou stíhal držet
s rozhovorem krok, se poškrábal na čele. „Jaká je vlastně moje motivace
bojovat proti Doktoru
Vrdlmrsmrstovi?“
„Způsobil smrt tvých…“ Lotkien se zarazil. „No, pořád jsme
přece stranou dobra my. I všichni
tvoji přátelé stojí proti Vrdlmrsmrstovi. Trumpál je také proti Vrdlmrsmrstovi.
On by tě akorát využil a až by tě nepotřeboval, bez milosti by se tě zbavil.“
„Ty-tušíš-kdo nebo Trumpál?“ zamračil se Garry.
„Teď jsem myslel Doktora Vrdlmrsmrsta,“ vyhnul se Lotkien
přímé odpovědi.
„Jsem přece jeho syn!“ rozčílil se Garry. „Jak můžete tvrdit
něco takového?“
„Protože,“
položil mu Von ruku na rameno a zasněně se na něj podíval,
„Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit neví, co je láska, Garry.“
Žádné komentáře:
Okomentovat