4-I: Kapitola VIII.

Jak je zachránil dávný nepřítel, který má doma pod postelí velmi ošklivé časopisy.

Kapitola VIII.

„Co není možné?“ přeskočil Garrymu hlas. „Aby si tady prozpěvovala nějaká partička opilců?“

„Není možné, aby se vrátil,“ vydechl pan Vlezlej. „Do lesa, honem!“

Nebyl čas spekulovat, kdo s kým a za kolik se vrátil, tak se rychle ukryli za hromadu klád. Onen opatrně vyhlédl na cestu.

„Něco vidím,“ zašeptal. „Jde sem skupinka lidí se světly. A opravdu něco zpívají… vždyť zpívají česky! Počkat, tuhle odrhovačku znám,“ začal klepat nohou do rytmu.

„Sladké mámení,“ vložil pan Vlezlej hlavu do dlaní.

„Chcete říct, že se schováváme před lampiónovým průvodem, který si zpívá Hladké mámení?“ neudržel se Garry a zvedl se. Pan Vlezlej spolu s Támhletou ho ale v poslední chvíli stáhli dolů.

„Sladké mámení,“ opravil ho pan Vlezlej vzrušeným šeptem. „Sladké mámení je bojová píseň, kterou se přívrženci Vy-tušíte-koho v osmdesátých letech svolávali k akci!“

„Ne, Sladké mámení je písnička z takového toho filmu, jak tam jede dítě v kočárku dolů po sjezdovce,“ nesouhlasil Garry. „Taková písnička přece nemůže být zlá!“

„Ticho, už jsou skoro tady,“ pípla Támhleta.

Garry se odvážil vykouknout zpoza klád. Prostředkem cesty k nim kráčel asi dvacetihlavý zástup lidí v černých a červených pláštích ozdobených karetními symboly a s maskami na tvářích. V rukách drželi lampióny různých tvarů a barev a právě falešně pěli refrén Sladkého mámení.

„Hle, koho nám sem špatná karta přinesla,“ protáhl najednou za nimi někdo hlas.

Vyplašeně se otočili: jen pár kroků od nich stál Cracko Malejfuj, úplně sám a až na nohy podrápané od ostružiní očividně v pohodě. Opíral se o kmen stromu a nedbale upíjel z láhve Kreuzwodky, exportní varianty všem dobře známého alkoholického nápoje.

„Neměli byste se odsud co nejrychleji pakovat?“ ušklíbl se na ně. „Jak by se na to asi dívali tamti, kdybych je zavolal a oni tady našli na stříbrném podnose Garryho Pokera, rodinu ušmudlaných kartozrádců a jednu zatracenou… sakra, pomozte mi někdo, já tu nadávku pro hráče z nekarbanických rodin pořád nemůžu vymyslet!“

„Měl jsi na to víc než rok, Malejfuji,“ zavrčel na něj potichu Von. „A proč bychom ti měli nějak pomáhat, když nás teď chceš předhodit tomu Ty-tušíš-čímu pěveckému sboru?“

„Copak je to tak složité, vymyslet jedno sprosté slovo?“ podivil se Ten. „Stačí nějak naznačit, že ten člověk neumí pořádně hrát karty a smíchat to s nějakou zažitou nadávkou, jako třeba vůl, pako, blbec nebo šmejd.“

Onen přikývl. „Samozřejmě to zase nepřeháněj, a zapomeň na slova jako…“

„Zmrd?“ navrhl Malejfuj.

„Ticho!“ zavelel pan Vlezlej. „Vždyť to…“

„Babí, co je to zmrd?“

„…čtou i děti,“ povzdechl si.

„Omlouvám se,“ zašeptal Malejfuj. „Ale mohli byste aspoň ocenit slovo kartozrádce, na to jsem fakt pyšný.“

„To se ti povedlo, to musíme uznat,“ zašklebil se Garry. „Ale co ta nadávka? Podívej se na Hormonu a řekni jí něco od plic. Na tom přece není nic složitého.“

„Nech si toho!“ ohradila se Hormona rázným kopnutím.

„Vidíš?“ zaskučel Garry a masíroval si kotník. „Představ si, že nakopla tebe, podívej se jí do očí a zpraž ji nějakou nadávkou!“

„No ty vole!“

„Do očí!“

„Ehm…“

„Ošklivého!“

 „Já se fakt snažím něco vymyslet,“ rozhodil Malejfuj bezmocně rukama. „Píp? Píp píp. To nezní tak dobře, co třeba píííp? To taky není ono. Pípíp…?“

Ten a Onen si něco pošeptali. „A co pahráč?“ navrhl Onen.

„Hele, na čí straně vlastně vy dva stojíte?“ obrátila se na ně Hormona rozladěně.

„To je ono!“ zaradoval se Cracko a hned radostí vykřikoval na celý les: „Pahráči!“

Průvod na cestě se zastavil a otočil se směrem k nim.

„Co to má znamenat?“ ozval se z hloučku maskovaných hluboký hlas.

„Jestli nás prozradíš, nikdy ti nedám svolení to slovo používat,“ sykl Onen a vytáhl z kapsy nějaké papíry. „Mám na ten výraz registrovanou ochrannou známku!“

„Já tady jenom zdůrazňuju, že byste měli důrazně zatočit se všemi pahráči, protože je jako každý správný karbaník nesnáším!“ zamával Malejfuj na Vrdlmrsmrstovy přívržence.

„S paroháči?“ řekl jeden z mužů v průvodu přiškrceným hlasem. „Temný hráč chce zatočit se všemi paroháči?“

„Ne s paroháči, s pahráči!“ uklidnil ho Malejfuj. „To je nová nadávka pro ty, kteří nepocházejí z karbanických rodin. Vymyslel jsem ji sáááám. Au!“

Nosiči lampiónů se začali o něčem radit. Malejfuj přistoupil blíž a začal se s několika členy průvodu o něčem dohadovat.

„Ahoj mami! Ahoj tati!“ zavolal Malejfuj najednou, až si všichni za pokácenými kmeny musely nasadit zpátky vypadlé čelisti. „Jen jsem se šel projít… To víte, že budu do hodiny zpátky v hotelu… ne, nebudu nikomu vykládat o tom, že jsem vás tady viděl… vím, že je to tajné! Nezacházejte se mnou jako s malým děckem… Ano, mami, zpíváš moc hezky! Tak ahoj, já tady ještě nasbírám nějaké borůvky… ne, neschovávám tady žádnou slečnu… a nejsem na kluky! Mami! Jsem v pohodě, nemusíš sem chodit!“

„Takže tam přece jen někoho máš?“

„No dobře!“ zaječel Malejfuj skoro nepříčetně. „Schovávám tady Garryho Pokera a celou rodinu Vlezlejch i s fotrem k tomu. Chceš si je přijít prohlédnout?!“

„Proč musíš být pořád tak nepříjemný? Tvoji starou matku jenom zajímá, jak trávíš čas.“

„Sám…“ zaskřípěl Malejfuj zuby.

„O těch velmi ošklivých časopisech, které jsem onehdy našla u tebe pod postelí, jsme si snad už promluvili, ne?“

„Mami, prosím, tohle tady neprobírej…“

„Jak myslíš. Nebudu tě tedy dále zdržovat, když ti moje přítomnost tolik vadí.“

Cracko už se zmohl jen na odevzdané zafunění a za chvíli se lesem zase neslo Sladké mámení.

„Jestli o tom, co jste teď slyšeli, padne jenom jediné slovo,“ podíval se na ně Malejfuj výhružně, „tak mě budete ještě prosit, abych vás předhodil Doktoru Vrdlmrsmrstovi.“

Hormona se usmála: „A povíš nám, jak to bylo s těmi velmi ošklivými časopisy?“

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky
Kapitola I.*Kapitola II.*Kapitola III.*Kapitola IV.*Kapitola V.*Kapitola VI.*Kapitola VII.*Kapitola VIII.*Kapitola IX.*Kapitola X.

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr