4-III: Kolo osmé

A je tu tisková konference, na které nám oba dnešní soupeři popíší své dojmy ze střetnutí.

Kolo osmé

Poté, co ho Trumpál konečně propustil, ulehl Garry ke spánku. Byl šťastný, že konečně nemusí nikam padat, tak si dopřál opravdu vydatný odpočinek. Probral se až krátce po dvanácté – a to nedobrovolně.

„Budíček!“ vtrhla do jeho už tak malého pokoje banda Vlezlejch. „Vstávej, za chvíli je vyhlašovací ceremoniál!“ zacloumal s ním Von. „Trumpál oficiálně vyhlásí tvoje vítězství!“

„Vítězství v čem?“ zamžoural Garry rozespale na nevítané návštěvníky.

„V čem asi? V myšlenkové paralympiádě?“ poklepal si na čelo Ten. „I když tam bys měl taky slušnou šanci na výhru, mluvíme tu o Ohnilém poháru.“

Von se pyšně usmál a ukázal Garrymu zafačovanou ruku: „Vydlabal jsem nový!“

„A celou noc jsme se snažili ho ohnít,“ doplnil ho Onen. „Až ti ho bude Trumpál předávat, pokus se na něj nesahat holou rukou.“

„Cože?“

„Ponořili jsme ho do žumpy,“ vysvětlil Onen.

Mezi bratry se dopředu protlačila Támhleta. „Garry!“ vykřikla. „Tolik jsem se o tebe bála!“

„V pohodě,“ mávl rukou Garry. „Vždyť jsem bojoval jen s Doktorem Vrdlmrsmrstem. To není nikdo, koho bych nedokázal porazit. Byla to úplná hračka, stačilo jen…“

Támhleta se k němu vrhla a objala ho tak pevně, že mu vzala řeč. Garry se na ni podíval.

‚Pak jsem uviděl její tvář, a teď jsem věřící,‘ pomyslel si a usmál se.

„No,“ zašeptal Ten, „my asi půjdeme, co?“

„Počkej, tohle pověs na kliku!“ sykl na něj Garry a obratně mu hodil zmuchlanou černou ponožku. „A pokus se na to nesahat holou rukou!“

„Pozdě,“ ušklíbl se Von.

…

Dvůr zemědělského družstva ve Věžnici byl vyzdoben květinami, fáborky, konfetami a především vlajkami Střední školy karbanu a hazardu v Polné. Celý prostor se postupně zaplňoval přicházejícími studenty, rodiči, učiteli, členy Neřádu a dalšími okounějícími. Pošuk Woody pouštěl z magnetofonu jazz, Rohn Lotkien nevrle zametal řečniště, profesorka McDonaldová rovnala ozdobné kvítky na slavobráně do ještě kýčovitější formace, než v které byly dosud, a Hybrid prostě jen stál u vchodu a výhružně čněl do všech stran.

„Už chybí jenom Trumpál,“ všiml si Von.

Hormona se rozhlédla. „A Grape,“ dodala.

„A Vrdlmrsmrst,“ dodal Garry pochmurně.

Davem to zašumělo. Garry si nejprve pomyslel, že to způsobil on vyslovením jména Toho-jehož-jméno-neumíme-vyslovit, ale pak se otočil a pochopil. Branou vešel Nigrus Trumpál ve slavnostním rouchu a vystoupil k pultíku na pódiu.

„Jedna, dvě, Honza jde…“ vyzkoušel mikrofon a pátravým zrakem přejel všechny přítomné. „Další ročník je za námi!“ řekl vesele. „Ale dovolte starému člověku, aby vás ještě chvíli obtěžoval otřepanými žvásty. Jaký to byl rok v úchvatné historii této ještě úchvatnější školy, jenž právě končí!

Pokud vím, teď je načase udělit školní pohár, a s body se to má následovně: na čtvrtém místě je Poblilvír se třemi sty dvanácti body; třetí je Brzybol s třemi sty padesáti dvěma; Peklospár má čtyři sta dvacet šest bodů, a Zmizeluzel čtyři sta sedmdesát dva.“

Davem to zašumělo znovu. Přítomní se po sobě nechápavě dívali nebo si začali něco šuškat. Ti odvážnější se dokonce i uchechtli.

Trumpál se ale nenechal vyvést z míry. „Ano, ano, velmi dobře, Zmizeluzle,“ řekl směrem k nechápavě zírajícímu Malejfujovi. „Nicméně musíme ještě vzít v úvahu to, co se událo v posledních dnech.“

„Třeba, že je konec července?“ nadhodil Onen potichu.

„Ehm,“ řekl Trumpál. „Na poslední chvíli musím ještě rozdělit pár bodů. Okamžik. Ano…“

„Za prvé – panu Vonovi Vlezlýmu…“ usmál se na Vona, v jehož tváři se mísila radost, stud, nervozita a absolutní nepochopení pro to, co se právě odehrávalo „…za nejhorší partii Člověče nezlob se, jakou Polná viděla za dlouhá léta, uděluji Poblilvíru… padesát bodů!“

Teď už se po sobě nechápavě dívaly i Lotkien s McDonaldovou a gesty se zřejmě začaly dohadovat,[1] kdo se dobrovolně připraví o prémie v nejbližších deseti letech tím, že Trumpála upozorní, že asi udělal chybu.

„Za druhé – slečně Hormoně Dangerové za to, že i po roce studia na naší škole dokázala použít chladnou logiku, uděluji Poblilvíru dalších padesát bodů.“

„Myslel jsem si, že jsme dostali školní trest!“ otočil se na ni Von opatrně.

Hormona pokrčila rameny. „A já si zase myslela, že už tady studuju tři roky. Ale co, člověk se občas splete.“

Na dvoře postupně zavládlo ticho. Všichni už jen s úžasem sledovali tohle surrealistické vystoupení. „Za třetí,“ drmolil dál nezastavitelný Trumpál, „panu Garrymu Pokerovi za to, že je statečný, slavný, oblíbený a pohledný uděluji Poblilvíru šedesát bodů.“

Garry se otočil, aby se mohl uklonit jásajícím davům, ale do tváře ho uhodil burácející smích. „Čemu se všichni smějí?“ nechápal.

Trumpál zdvihl ruku a osazenstvo dvora se pomalu utišilo.

„Jak si přítomní novináři určitě stihli spočítat, Poblilvír má teď čtyři sta sedmdesát dva bodů – přesně tolik jako Zmizeluzel. A protože školní pohár může dostat vždy jen jedna kolej, ne dvě, přičítám Poblilvíru ještě dalších deset bodů! Což znamená,“ křikl Trumpál radostně, „že musíme poněkud změnit výzdobu!“

Profesorka McDonaldová, která se mezitím znovu vrhla na úpravu slavobrány, aby mohla snáz ignorovat zuřivé posunky profesora Lotkiena, zpozorněla.

„Mám to dát pryč, pane řediteli?“ zeptala se.

 „Počkat, počkat,“ rozhlédl se Trumpál zmateně. „Kde je zmizeluzelská výzdoba, abychom ji mohli strhnout? Kde je Grape, abychom se mu všichni mohli smát do očí?“ Ředitel si pozorně prohlédl papír, který měl před sebou.

„Omlouvám se,“ řekl po chvilce. „Zdá se, že psát si nové projevy na zadní strany těch starších není úplně dobrý nápad.“

„Takže jsem nezískal padesát bodů?“ řekl Von zklamaně.

Trumpál si odkašlal. „Zkusíme to tedy znovu: Další ročník je za námi! Ale dovolte starému člověku, aby vás ještě chvíli obtěžoval otřepanými žvásty. Jaké to byly úchvatné chvíle v historii ještě úchvatnějšího Ohnilého poháru, jež právě končí!

Pokud vím, teď je načase udělit Ohnilý pohár, a s body se to má následovně: na čtvrtém místě je Viktorka Rumová, která byla v průběhu posledního úkolu diskvalifikována za nesportovní chování; třetí Klára Čistovodová, která soutěž bohužel také nedokončila, protože si v bludišti neporadila se záhadným netvorem… ale co bych vyjmenovával všechny neúspěšné komparsisty: první je Garry Poker, který prošel bludiště v úžasném čase… který prošel bludiště v čase jedna hodina a dvacet čtyři minut! Jak vidíte, Garry zvítězil, takže žádné dodatečné bodové korekce nejsou třeba.“

Dvorem se ozval vlažný potlesk. Trumpál zvedl nad hlavu nějakou tmavou obludnost a mrkl na Garryho: „Pojď si převzít pohár, Garry!“

Garry si navlékl tlusté kožené rukavice a s vítězným gestem – pokud se tak prostředníček vztyčený směrem k publiku dá označit – se vyhoupl na řečniště k Trumpálovi.

„Můžeš něco vzkázat svým fanouškům,“ pokynul mu ředitel. „Máš na to třicet vteřin. A říkej, co chceš, odpojil jsem mikrofon.“

...

A pak už se jen jedlo, pilo, hodovalo. Ale jak se říká, v nejlepším se má přestat. Možná právě proto Garryho silný náraz do zad odmrštil dopředu, až přeletěl stůl a přistál v balíku slámy, k velké radosti ostatních zrovna ve chvíli, kdy se chystal pronést svůj dvacátý sedmý přípitek.

„Co… co to?“

Na stůl mezi lahve a chlebíčky vyskočil obrovský černý kozel a zlostně vyplivl na zkoprnělého Garryho tlustou černou obálku. Pak se otočil a s hlasitým zamečením pelášil pryč.

Garry otřel oslintanou obálku do nohavic.

„Co… co to?“ zajímal se Von.

„Černý kozel, černá obálka, černá známka, černé razítko, černá nálepka PAR CHÈVRE,“ zadumal se Garry. „Buď mi píše doktor Vrdlmrsmrst, nebo se mnou chce Ota Černý udělat rozhovor o mých sportovních úspěších.“

„Vsadím se, že to bude to druhé,“ přistoupil ke Garrymu profesor Lotkien. „Dobro je černé, zlo je bílé.“

„Pitomost,“ nesouhlasil Garry. „Copak lední medvědi jsou zlí?“

Lotkien pokrčil rameny. „Nedáš si čokoládu? Bílou?“

Garry sladkost odmítl a roztrhl tuhý černý papír. „Tak tuhle sázku byste prohrál. Je to psaní od Doktora Vrdlmrsmrsta.“

„Hned jsem si myslela, že to bude od někoho z rodiny,“ odtušila Hormona, která si prohlížela zbytky obálky. „Na druhé straně je nakreslené srdíčko. Černou fixou, samozřejmě.“

Garry se na ni zamračil. „Co ti píše?“ zeptala se radši.

„Je to nějaký zápis…“ luštil Garry obsah dopisu, „…z valné hromady… GP1, Inc., konané dne 27. července 2006…“

„To je přece dneska!“ divila se Hormona.

„V nula nula hodin, nula nula minut,“ upřesnil Garry. „Kterej blbec svolal valnou hromadu na takovou hodinu? Aha… já… ale místo konání nesouhlasí, mělo to být na Žofíně!“

…

Prostornou stodolu osvětlovala jen slabá zář svíček. Uprostřed na lavicích nervózně posedávaly osoby skryté v černých hábitech s pikovými symboly. V pozadí tiše hrálo Sladké mámení. Když do místnosti rázně vstoupil muž v bílém plášti a kostnatým prstem nedbale zastavil desku na gramofonu, všichni zmlkli a povstali.

„Dámy, pánové, Večerníčku,“ řekl tichým hlasem, „dovolte, abych vám všem oznámil důležitou novinu: Já jsem se vrátil!“

Jeden ze Smrtikibiců nervózně zatěkal očima ke dveřím. „Ale nepřišel s vámi zákon, že ne?“ zeptal se přiškrceně.

„Kdo je ten idiot, Večerníčku?“ zeptal se Pán falešných karet unaveně.

„Popkorn, pane,“ uklonil se Petr Pětihrob. „Pracuje na ministerstvu.“

„Pracuji pro vás na ministerstvu, pane,“ ohradil se Popkorn. „Celých patnáct let jsem…“

„Celých patnáct let jsi byl věrným zaměstnancem ministerstva a bál ses, že si někdo všimne tetování na tvém předloktí,“ přerušil ho líně Vrdlmrsmrst.

„To není pravda!“ osmělil se Popkorn. „Vůbec jsem se nebál, že si ho někdo všimne! Dal jsem si ho… odst… obnovit!“ odhrnul rukáv a hrdě ukázal zarudlé, opuchlé tetování představující lebku s pikovým listem.

Doktor Vrdlmrsmrst si povzdechl. „Jak typické. Celé roky mě zapíráte a dneska odpoledne jste se mohli všichni přetrhnout, abyste si rychle splašili na ruku znamení Smrtikibiců. Kdo z vás má ještě úplně čerstvé tetování?“

Nikdo nezareagoval.

„Koukejte se přiznat!“ zaječel Vrdlmrsmrst. „Nebo mi okamžitě ukažte ruce!“ Smrtikibicové se postupně začali váhavě hlásit.

„Já jsem si ho nechal jen zvýraznit,“ trval na svém Mufius Malejfuj a založil paže na prsou. „Nechávám si ho obtáhnout každý rok, aby bylo neustále jako nové. Opravdu!“

Vrdlmrsmrst se ušklíbl. „Vraťme se k věci,“ zvedl triumfálně ruce. „Já jsem se vrátil!“

Další ze Smrtikibiců se osmělil promluvit a vystoupil z řady. „To už jsme si všimli, pane. Stojíte tu asi pět minut a mluvíte na nás.“

„A kdo je tenhle idiot?“ zalomil Vrdlmrsmrst bezmocně rukama. „Zdá se, že jste stále nepochopili – a nedocenili – význam mých slov. Jsem zpátky. Mé bohatství je zpátky. Má moc je zpátky. Doktor Vrdlmrsmrst se vrátil na špičku hitparády,“ zachechtal se Temný hráč.

„Jen tak?“ divil se Malejfuj. „Něco nám uniklo?“

…

„Garry!“ promnul si Trumpál zdrceně kořen křivého nosu, když si prohlédl papíry, které mu Garry přinesl. „Uvědomuješ si, jak vážná situace to je?“

„É…“ nadechl se Garry. „Něco mi uniklo?“

„Samozřejmě, že uniklo, Garry!“ mrskl ředitel s papíry o stůl. „Tohle se nemělo stát. Přemýšlej, Garry: Doktor Vrdlmrsmrst přišel o svoji moc v okamžiku, kdy s tebou prohrál všechny peníze v pokeru.“

„To chápu,“ přikývl Garry. „Počkat, neměly by pak všechny peníze celého karbanictva být moje? A neměl bych získat i Vrdlmrsmrstovu moc?“

Trumpál rozhodně zavrtěl bradou. „Zas tak moc o tom nepřemýšlej, černovlasý chlapče s jizvou na zadku.[2] Ty peníze se vrátily ke svým původním majitelům… většina z nich… no, část z nich určitě.“

„A co z toho plyne, pane řediteli?“ nerozuměl Garry.

„To je na tom právě nejdůležitější,“ naklonil se k němu Trumpál. „Tím, že ses svého majetku dobrovolně vzdal a rozdal ho zpátky všem českým karbaníkům…“

„Nevzpomínám si, že jsem něco takového udělal!“

Trumpál ho utišil. „Dal jsi mi k tomu plnou moc,“ vylovil ze svého stolu zažloutlý papír, „nebo chceš snad říct, že tenhle hlavonožec načmáraný modrou voskovkou není tvoje dílo?“

„Byl mi rok!“ zakřičel Garry.

„A když jsi ho kreslil, pořád si opakoval: Jo, jo, jo,“ zasnil se Trumpál. „A souhlasil s tím i tvůj soudem ustanovený opatrovník, jehož jméno si už… aha, nějaká K. F. C. McDonaldová. Nezoufej si, Garry, pořád ti zbylo víc, než kolik bys dokázal za celý život utratit.“

„To se vám to říká, když vám zbývá nejvýš pár let ži…“ Garry se zarazil, když viděl výraz v Trumpálových očích. „Omlouvám se,“ špitl.

„Jak jsem řekl,“ pokračoval Trumpál, „tím, že ses svého majetku dobrovolně vzdal, jsi všechny karbaníky, které jsi obdaroval, zbavil jakýchkoli povinností vůči tobě. Tím jsi české karbaníky osvobodil a jsou ti za to neskonale vděční. To, že jsi Doktora Vrdlmrsmrsta porazil, bylo sice hezké, ale teprve tím, že ses vzdal jeho peněz a moci, nevyužils možnosti být neomezeným tyranem, jsi nás všechny zachránil.“

„Neusmívejte se, jako byste mi říkal nějakou dobrou zprávu,“ zabručel Garry. „Poslední dobou je to jedna jobovka za druhou! Nejdřív se dozvím, že Doktor Vrdlmrsmrst byl můj otec, a teď… sakra!“

„Můj milý Garry,“ chlácholil ho Trumpál, „ještě chvíli vydrž. Pak se můžeš klidně vykřičet venku, ještě jsem se ale nedostal k tomu nejdůležitějšímu.“

Garry otevřel pusu, ale představa, že by Trumpál mohl říct ještě něco podstatnějšího, mu sebrala všechna slova.

„Tvá šlechetnost se – z různých příčin – netýkala každého. Netýkala se Petra Pětihroba, který byl na útěku. Netýkala se Sirénuse Fleka, který byl v Az-Karbanu… stejně jako spousta Smrtikibiců. A netýkala se především Doktora Vrdlmrsmrsta, který zmizel neznámo kam.“

„Chcete říct, že Doktor Vrdlmrsmrst mě musel poslouchat na slovo?! Pak ale…“

„Nepřerušuj mě,“ umlčel ho Trumpál. „Všechno jsi pokazil ve chvíli, kdy jsi prodal GP1, Incorporated. V okamžiku, kdy se Doktor Vrdlmrsmrst dostal k majetku, který byl předtím tvůj, jeho povinnost poslušnosti vůči tobě skončila. Doktor Vrdlmrsmrst je teď znovu svobodný.“

Garry zrudl vzteky. „Nemyslíte, že jste mi něco takového měl říct dřív?! Proč mi to říkáte až teď?!“

„Neptal ses,“ odvětil Trumpál.

Garry si zoufale chytil hlavu do dlaní. „Jednu věc ale ještě nechápu,“ podíval se řediteli do očí, „jak si mohl Vrdlmrsmrst koupit můj majetek, když by měl být přece na mizině?“

…

„Vzal jsem si úvěr, pitomče,“ zpražil Pán falešných karet pohledem drzého Smrtikibice. „A teď…“

„To ne…“ zasípal Malejfuj a obrátil oči v sloup.

„Ale ano,“ zasmál se Doktor Vrdlmrsmrst. „A teď je potřeba ho uhradit. A protože vy všichni, co tu stojíte, sedíte nebo se zrovna nenápadně plížíte ke dveřím – vrať se zpátky na místo, Améby! – mi něco dlužíte… přinejmenším svoji věrnost za posledních patnáct let… bylo by od vás milé, kdybyste se složili a pomohli mi se splácením.

Samozřejmě, záleží jen na vás, nikoho k tomu nenutím. Nemůžu čekat, že někdo, kdo pro mě nehnul prstem celé ty roky,“ procházel pomalu podél řady klepajících se Smrtikibiců, „se bude najednou moci přetrhnout, aby se vlísal do mé přízně.“

„Pane… pane!“ ozval se snaživě Petr Pětihrob. „Já jsem se mohl přetrhnout, abych se vlísal do vaší přízně! Vyhledal jsem vás už před více než měsícem a od té doby vám věrně sloužím, můj pane!“

„Vrátil ses ke mně nikoli z oddanosti, ale ze strachu před svými někdejšími přáteli, Večerníčku,“ odbyl ho ledově Vrdlmrsmrst.

„To je sice pravda, ale vrátil!“ pípl ještě Pětihrob.

„Pravda, byl jsi mi tohle léto užitečný,“ pokýval hlavou Temný hráč. „Asi jako tříska v zadku. Tvá pomoc nebude zapomenuta. Přijmi jako odměnu jednu akcii teď-už-mojí společnosti GP, Inc.“

„Hm… děkuji, pane,“ povzdychl si Petr Pětihrob.

Vrdlmrsmrst ho dále ignoroval a otočil svou pozornost zpátky ke skupince svých dávných příznivců.

„Mufiusi, můj řiťolezecký příteli,“ zastavil se před Malejfujem. „Slyšel jsem, že stále vyznáváš naše zásady, i když před světem se tváříš jako slušný a spořádaný občan.“

„Já jsem slušný a spořádaný…“ zasupěl Malejfuj. „Omlouvám se, pane, síla zvyku.“

„Mne ses ale nikdy nepokusil najít, Mufiusi… To, co jsi zorganizoval na mistrovství světa ve fotbale, byla jistě náramná legrace, ale neudělal bys líp, kdyby ses pokusil vyhledat svého Mistra a pomohl mu?“

„Můj pane, byl jsem neustále ve střehu,“ zajíkl se Mufius Malejfuj. „Kdybych o vás dostal jakoukoli zprávu, kdyby se mi třeba potajmu doneslo, kde se nacházíte, okamžitě bych…“

„Poslal jsem ti stovky dopisů! Doporučeně!“ vylovil Vrdlmrsmrst z kapsy štos orazítkovaných papírků. „Ani jednou ses nenamáhal mi odpovědět!“

Mufius Malejfuj ustoupil o půlkrok dozadu. „A jste si jistý, že jste napsal správnou adresu, můj pane? Náš dům se jmenuje Malejfuj Major, ale lidé si to často pletou a píšou Malejfuj Magor…“

„Jedině to,“ podíval se mu Vrdlmrsmrst upřeně do očí, „že ses rozhodl věnovat na splacení mé půjčky celé tři milióny zlatých žetonů, tě zachránilo od mého hněvu, Mufiusi!“

„Ale já jsem… aha… rozumím, můj pane!“

Vrdlmrsmrst se pohnul a hned zůstal stát. Zíral na mezeru v řadě po levici Mufiuse Malejfuje.

„Tady měli stát Le-Branžovi,“ řekl potichu, „ti jsou však zaživa pohřbeni v Az-Karbanu. Zůstali mi věrní a než aby se mě zřekli, raději se nechali zavřít jednou provždy do vězení, odkud ještě nikdo neuprchl!“

„Kromě Sirénuse Fleka,“ osmělil se Popkorn.

„Kdo je zase tenhle idiot, Večerníčku?!“

„Pořád Popkorn,“ řekl nechápavě Pětihrob.

„Tak ať už zavře klapačku,“ zamračil se Vrdlmrsmrst a znovu vykročil. „Teprve já prolomím brány Az-Karbanu a získám špinavce ze všech koutů světa na svoji stranu. Všichni mí oddaní služebníci se ke mně navrátí a já budu mít celou armádu kreatur, které všem nahánějí strach…“

„Dovolte, abych vám připomněl, že já jsem se k vám přidal jako první!“ uklonil se uctivě Večernice.

„First but not feast,“ ušklíbl se Vrdlmrsmrst a pokračoval v obchůzce svých služebníků.

„Měknere… ty prý teď pro ministerstvo zabíjíš nebezpečná zvířata, říkal mi Večerníček. Co si pod tím mám představit?“

„Ehm… no…“ zakoktal zavalitý Smrtikibic oslovený jako Měkner, „zabíjím jim ve sklepeních krysy, můj pane.“

Vrdlmrsmrstovi se protočily panenky. „Aha. A dokázal bys zabíjet i lidi?“

„Víte… můj pane,“ přikrčil se Měkner. „Já… já tam jenom pokládám návnady… já… nesnáším pohled na krev!“

Vrdlmrsmrst vylovil z hábitu malou lahvičku s tmavou tekutinou a podal ji Měknerovi, který se sesunul k zemi. „Trénuj,“ řekl Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit.

„Ale!“ Pozornost Doktora Vrdlmrsmrsta se obrátila k dvěma nejvyšším postavám v černých kápích. „Tady máme Svraba, nemýlím-li se? A Hnoje?“

„Huh?“ ozvala se opatrně jedna ze jmenovaných hor živočišných bílkovin.

„Doufám, že tentokrát prokážete o něco víc schopností.“

„Huh.“

„Totéž platí i pro tebe, Knote,“ sykl Vrdlmrsmrst, když míjel další shrbenou postavu. Na konci řady se zastavil.

„A tady chybí hned šest Smrtikibiců… tři z nich zahynuli v mých službách. Jeden je příliš zbabělý, aby se ke mně vrátil… ani mi nezvedá telefony… a zaplatí za to! Další je momentálně v péči doktorů u Svatého Dyndy, kde se vzpamatovává z toho, jak jsem ho unesl a vyslýchal. Nebo aspoň Trumpál si to myslí.“ Vrdlmrsmrst se rozesmál. „A další služebník, jeden z mých nejvěrnějších, právě teď přebývá v blízkosti našeho milovaného ředitele. A právě díky němu jsem se před pár hodinami setkal s Garrym Pokerem.“

…

„Cože?“ vyhrkl Garry.

„Vilibald Skroun,“ řekl Nigrus Trumpál. „Vilibald Skroun nás zradil.“

Garry se podíval do zápisu. „Skroun je přece ten: Slovo si vzal vlastník 88,39998 % akcií, Dr. Tom Smrdlot Varrrle a uvedl, že jeden z jeho služebníků je v péči doktorů u Svatého Dyndy, kde se – podle všeobecného mínění – vzpamatovává z únosu a výslechu. Poté se rozesmál a ostatní přítomní se přidali. Ale kdo je ten další?“

„Chceš říct, že tady máme ještě jednoho zrádce?“ zděsil se Trumpál.

„Co budeme dělat?“

„Myslím, že bych jeden nápad měl,“ řekl Trumpál a zvedl telefon. „Prosím, hned mi sem zavolejte Po… Alana Woodyho. Potřebuji, aby pohlídal Garryho, zatímco půjdu ještě něco zařídit. Ano, hned!“

---

[1] Ne, v této větě není žádná chyba.

[2] Ani Trumpála už nebaví pořád opakovat „Garry“.
 

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr
Kolo první*Kolo druhé*Kolo třetí*Kolo čtvrté*Kolo páté*Kolo šesté*Kolo sedmé*Kolo osmé*Kolo deváté*Kolo desáté*Kolo jedenácté