4-I: Kapitola VII.

Jak viděli branky, body i vteřiny.

Kapitola VII.

Jak se ukázalo, řidičem limuzíny pana Skrouna není nikdo jiný než ztracený syn Tamten Vlezlej, který zjevně natrvalo povýšil z uklízeče na řidiče. Limuzína byla dlouhá a prostorná, takže se tam všichni vešli bez problémů, včetně trochu rozměrnějšího pana Pytlíka. Ten se suverénně nacpal dopředu vedle řidiče a pokoušel se navigovat.

„Jediný, kdo mi může dávat pokyny, je pan Skroun!“ rozčílil se Tamten už na druhé křižovatce a praštil pěstí do volantu tak silně, že zvuk klaksonu musel být slyšet až ve Frankfurtu.[1]

„Říkám ti, že Berlín je prostě doprava, tak zahni doprava a nevymýšlej si,“ hádal se s ním Pytlík.

„Držíte tu mapu obráceně,“ upozornil ho jemně Tamten.

Pan Pytlík zakoulel očima. „No tak doleva, každopádně udělej, co ti říkám!“

„Ty tam, rovně,“ zavelel pan Skroun.

„Nejmenuje se Tytam, jmenuje se Tamten,“ snažil se pan Vlezlej být nápomocný.

Přes protesty pana Pytlíka najeli co nevidět na dálnici a hnali si to na Berlín stejně nekompromisně jako ruské tanky o šedesát let dříve. Snad jen té střelby při tom bylo méně.

Přes protesty Garryho a Vona pak nezastavili v žádném drive-thru, takže zanedlouho už zajížděli do VIP garáží v útrobách stadionu. Pan Pytlík se ihned rozběhl ke skupince zbloudilých bulharských fanoušků (je otázka, co tam Bulhaři vůbec dělali), aby jim nabídl své výhodné sázky, a pan Skroun rychle zamířil za jinými povinnostmi, byť nezapomněl před svým odchodem připomenout panu Vlezlýmu jeho přísahu.

„Stejně nechápu, co by mě tak asi mohlo doma přivítat,“ zavrtěl pan Vlezlej hlavou.

„Matka?“ navrhl Tamten.

„Ty tam, mysli,“ zavrtěl hlavou Ten. „Zaprvé: něco, o čem ještě neví, že to má, a naše mamka zrovna nepatří mezi lidi, které bys mohl jen tak přehlédnout. Zadruhé: viděl jsi ji mamku někdy někoho přivítat? A zatřetí: je na malinách, zapomněls?“

…

K nalezení lóží jim stačila pouhá půlhodina, takže se usadili na pohodlná křesla a ke Garryho obrovské radosti si konečně objednali jídlo. A k Vonovu obrovskému zklamání už pak nedostali druhou porci.

Jak si všimli již při příchodu, v lóži nalevo seděl Ignác Igory se svým synem a o jednu dále zlý pan baron s Josefkou, lóže napravo pak byla vyhrazena nejvyšším představitelům českého karbanictva z ministerstva financí.

Támhleta se vyklonila z lóže a podívala se na řady sedaček hluboko pod nimi. Zasnila se: „Nádhera. Taky myslíte na samé příjemné věci, když před sebou máte takový pěkný výhled?“

„Napadá mě,“ odříhnul si Von, „že kdybych se teď pozvracel, tak ta rodinka dole s italskými vlaječkami asi nebude mít velkou radost.“

„Jsi nechutný!“ zkřivila Támhleta tvář. „Neříkám, že mě taky nenapadlo plivnout na ně žvýkačku, ale pozvracet je? Fuuuj! Hormono, co napadá tebe?“

Hormona se opatrně opřela vedle Támhleté a rozhlédla se.

„Že v televizi bychom toho viděli víc než z téhle dálky. Za tohle si lidé platí?“

„Nemáte v sobě ani špetku romantiky.  A na co myslíš ty, Garry?“

Garry zvedl zrak od jejího pozadí. „Na co bych asi tak mohl myslet, když mám před sebou takový pěkný výhled?“ mrkl na ni. „Ale na to jsou potřeba dva a trochu soukromí.“

„To nechápu,“ zamračila se Támhleta.

Hormona si povzdechla: „Garry tím chce říct, že na rozdíl od nás je romantik duší i tělem a rád by se s tebou o kousek podělil.“

Támhleta se zatvářila ještě víc zmateně. „O kousek romantiky, kousek duše nebo kousek těla?“

„Obávám se, že od všeho trochu.“

…

„Komu vlastně fandíme?“ zeptala se Hormona, když se po prvním gólu rozjásala polovina stadionu. „A proč jásají fanoušci v modrém, když gól dali ti v bílých dresech?“

Garry a Von si vyměnili pohledy. Garry pak vrhl Vonův pohled na Hormonu a začal vysvětlovat.

„Takže když teď dali gól modří,“ podívala se Hormona po chvíli na hrací plochu, „všichni mávají zeleno-bílo-červenými vlaječkami?“

Garry přikývl. „Jo, protože Itálie je squadra azzura. Chápeš?“

„Už chápu, proč ti komentátoři v televizi pořád opakují, že fotbal nemá logiku.“

…

Jak se zápas se pomalu blížil ke konci, všimli si nazelenalé tváře Chlodo Pytlíka, který se neznámo jak vetřel do ministerské lóže a nervózně sledoval konec zápasu – respektive vzhledem k vývoji říkejme konec základní hrací doby, protože vše nasvědčovalo tomu, že se bude za stavu 1:1 prodlužovat. Když spatřil Toho a Onoho, jak na něj vesele mávají papírkem se svou sázkou, rychle se otočil na druhou stranu a přikrčil se do kožené sedačky.

…

„Doprdele práce, vždyť rozhodčí to vůbec neviděl!“ ječel Pytlík jako smyslů zbavený. „Nemůže ho přece vyloučit jen na základě záznamu na tý podělaný velkoplošný obrazovce! Vypněte někdo ten krám!“

…

Fabio Grosso proměnil poslední penaltu a stadionem se rozlehly italské vítězné chorály. Ani celá Itálie se však nemohla radovat tolik, jako se rozjásali Ten a Onen nad vidinou právě získaného bohatství. Naopak ve francouzských řadách zavládl smutek, ale žádný z Francouzů nemohl zažívat takový pocit zklamání jako Chlodo Pytlík. Jeho heslem ale bylo okřídlené skautské ‚Buď připraven!‘, takže zatímco všichni diváci ještě seděli na svých místech, on v garážích potichu startoval limuzínu pana Skrouna.

„Co budete dělat s takovým balíkem peněz?“ zeptal se Von, když mířili k východu. „Co takhle založit nějaký stipendijní fond na podporu svých mladších sourozenců?“

„Tak to ani náhodou,“ vyvedl ho z omylu Ten. „Plánujeme…“

„…otevřít…“

„…v Oblé ulici…“

„…vlastní…“

„…zábavní…“

„…podnik!“

Hormona si odfrkla: „To nebylo tak úchvatné sdělení, aby si zasloužilo tolik řádků.“

„A musíme to stihnout brzo,“ řekl až nezvykle vážně Onen. „Hlavně dřív, než se mamka vrátí z malin. Protože ona by to taky radši věnovala na ten stipendijní fond.“

Vonovy se rozsvítily oči.

„Přitom nedokáže pochopit, že investovat do tvého vzdělání je asi stejně smysluplné, jako hledat ropu na Mount Everestu nebo cvičit nosorožce v žonglování.“

„Budou tam striptérky?“ zajímal se Garry.

Onen na něj úkosem pohlédl. „Má to být intelektuální kavárna, kde bude ta nejdokonalejší bavičská dvojice, která kdy chodila po téhle planetě, bavit zákazníky inteligentním a vytříbeným humorem, ty ignorante! Samozřejmě, že tam budou striptérky, jak jinak bys asi chtěl bavit lidi?“

„Jakkoli jinak?“ navrhla Hormona. „Co je proboha zábavného na striptérkách?“

„Jednou za měsíc budeme pořádat i představení s pánským striptýzem, jestli tě to uklidní,“ odbyl ji Ten.

„Ani nevíš, jak moc.“

Nadšeni jejich výtečným nápadem vydali se na zpáteční cestu. Protože utratili všechny peníze u Chlodo Pytlíka, kterého se jim zatím nepodařilo sehnat, a Garry nechal peněženku ve stanu, nezbylo jim než jít pěšky. Protože měli všichni dostatečnou zásobu hororových příběhů, cesta jim příjemně a rychle utekla. Především rychle, neboť se nikde neodvažovali zdržovat a pospíchali jako o život.

Když překročili kamenový rádius svého kempu (tedy vstoupili do oblasti, odkud je to do kempu „co by kamenem dohodil“), položila si najednou Hormona prst na rty.

„Slyšíte to?“

„Co bychom měli slyšet?“ otočil se Garry, který s Tím a Oním hlasitě probíral shlédnutý zápas.

„Tu hudbu.“

„Jakou? Já nic neslyším,“ zavrtěl hlavou Von.

„Tak na chvíli zmlkněte!“ sykla Támhleta. „Hormona má pravdu, skutečně tady něco hraje.“

„Tady něco nehraje,“ podrbal se na bradě Garry, „kde by se vzala hudba uprostřed tohohle pralesa?“

„To je to zvláštní, na co se snažím upozornit!“ pokusila se mu Hormona zaťukat na čelo, ale v té tmě si vybrala hlavu Vona Vlezlýho.

„Buďte už všichni zticha!“ zapojil se i pan Vlezlej. „Už to taky slyším. Blíží se to po cestě. A je to… to nemůže být pravda… to není možné…“

---

[1] Nad Odrou.

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky
Kapitola I.*Kapitola II.*Kapitola III.*Kapitola IV.*Kapitola V.*Kapitola VI.*Kapitola VII.*Kapitola VIII.*Kapitola IX.*Kapitola X.

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr