4-I: Kapitola IV.

Jak se Garry Poker ve snu a František Brus na vlastní kůži setkali se Smrtkou.

Kapitola IV.

Garry Poker se posadil a otřel si zpocené čelo. Zaskučel bolestí, vyskočil ze svého spacího pytle a obě ruce si přitiskl na zadek. Stará jizva na levé hýždi ho pálila pod prsty, jako kdyby se jí někdo právě dotkl doběla rozpáleným drátem, kterážto představa zaujímala v jeho osobním seznamu nočních můr jedno z čelních míst.

Když se uklidnil, rozhlédl se. Protože jediný, komu by se mohl se svým ošklivým snem svěřit, byl jeho nejlepší kamarád Von Vlezlej, který právě chrápal hned vedle v roztrhaném spacáku, raději opět ulehl.

Co se mu to vlastně zdálo, že se on – jeden z nejstatečnějších mužů ve vesmíru – tak vylekal?

Zavřel oči a vybavilo se mu oprýskané vesnické stavení. Starý muž se tam ukrýval v šatníku a poslouchal rozhovor dvou lidí ve vedlejší místnosti. Počkat, ten sen přece vůbec nebyl strašidelný! Vážně, proč se tak vyděsil? Vždyť na tom nebylo nic… úlekem sebou škubnul, až se celý stan zazmítal a Hormona, která ve vedlejším stanu nemohla dospat, si pomyslela něco vskutku pikantního a stejnou měrou nemístného. Garry se totiž zazmítal strachy ze zjevení, které ho v polospánku přepadlo: zavrzaly dveře domu a stařík stál přimražený mezi kabáty a neodvažoval se pohnout.

Garry se znovu zvedl, zašátral pod polštářem a nahmátl lahev s čirou tekutinou, o které budeme vzhledem k jeho věku ještě pár dní hovořit raději jako o vodě.

Vzpamatuj se! Ty tam nejsi, tobě se nemůže nic stát. V tom venku něco zaskřípalo a zadupalo. Hormona rozepnula zip stanu a šla na záchod, ale Garry v tu chvíli přičítal ty zvuky všem démonům světa. Nic ti nehrozí… kromě toho, že se můžeš podělat strachy.

„Musím co nejdřív usnout,“ zabručel Garry a strčil hlavu pod polštář. A ať se mi zdá něco neškodného, prosím.

…

Škvírami v přimhouřených očích František viděl, jak kolem něj šouravým krokem prochází větrem ošlehaný dvoumetrový a patrně i dvoumetrákový chlap s holou hlavou, který cestou brousí obrovský řeznický nůž.

„Bon giorno, maestro!“ zvolal obr překvapivě zvučným hlasem, když vstoupil do světnice.

„Vítám tě v sídle Doktora Vrdlmrsmrsta, Napolini,“ usmál se Tom Smrdlot Varrrle.

„Tante grazie!“ rozzářil se Napolini a chvíli pokračoval v nějakém pro Františka nesrozumitelném a velmi dramatickém halekání.

„Napolini přináší velmi zajímavé zprávy, Večernice.“

„Že pesto se dělá z rajčat?“ vypotil ze sebe Večernice maximum znalostí o italské kuchyni.

„Nebuď drzý, Večernice. Podle Napoliniho tu stojí za dveřmi nějaký starý moula a hltá každé naše slovo. Byl bys tak laskavý a pozval ho dál?“

František se nezmohl na sebemenší pohyb, nepočítáme-li třas, který se ho postupně zmocňoval. Všechny čtyři infarkty, které dosud prodělal, byly proti dnešku procházka růžovou zahradou. Roztočila se mu hlava a podlomila kolena právě v okamžiku, kdy se ve dveřích objevil malý shrbený muž s prořídlými vlasy.

„On asi… umírá,“ zaslechl František hlas mizející jakoby v dáli.

…

„Proč jsme nemohli zavolat záchranku?“ zaslechl František hlas přicházející jakoby z dáli.

„Večernice, co kdybys zkusil přemýšlet? Už i Napolini, který umí česky asi tolik, jako tahle broušená váza, to pochopil. Proč tobě to musím opakovat pořád dokola? Abychom mohli zrealizovat náš plán, musíme zůstat v nejpřísnějším možném utajení a nesmíme přivolávat žádnou pozornost!“

„Přesto si myslím, že vaše léčebná metoda je – mírně řečeno – neortodoxní, můj pane.“

František otevřel oči a do zmatené duše se mu vrátil strach a hrůza. Přímo proti němu stála obrovská postava ve splývavém černém plášti a svírala kosu. Vyplašeně zamrkal, ale zjevení nezmizelo.

„Už se probral, Napolini, můžeš jít,“ zaslechl pokyn odněkud shůry a smrtka se s nadávkami odšourala pryč. „A ty, Večernice, sklapni, protože jsem měl zase pravdu. Když Smrt stojí v nohách postele, tak se nemocný uzdraví, to je staletími prověřený fakt.“

František opatrně zvedl hlavu. „Vy jste doktor?“ snažil se zaostřit na muže v bílém, který se nad ním skláněl.

„Ano,“ otočila se k němu bílá postava čelem, „ten nejlepší. Doktor Vrdlmrsmrst, jméno mé.“

Františkovi se konečně podařilo si muže prohlédnout. „To jste přece… vy… pane Va… kch…ghuch… echech… le…“ vydechl František překvapeně.

„Zcela přesně,“ přikývl Doktor Vrdlmrsmrst. „I když správná výslovnost toho jména je trochu jiná. Uprostřed mají být tři ryčná er.“

„Protože kdo nemá er, ten je amatérrr,“ přidal se snaživě Večernice. „Umbaba-ú-umbaba…“

Doktor Vrdlmrsmrst ho bleskurychle zpražil pohledem a obrátil se zpět na Františka: „Ale pokud máš tak dobrou paměť, určitě si i vzpomeneš, co jsem ti zdůrazňoval, když jsem ti svěřil péči o zahradu.“

„Abych zametal dvůr, sekal trávník, okopával záhony…“ mlel František Brus potichu.

„Nevykrucuj se!“ zahřměl Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit. „Jasně jsem ti řekl, že za žádných okolností nesmíš vstoupit do… no?“

„Skleníku?“ předstíral František zmatenost. „Nebo to bylo do chlívku?“

„Přestaň pokoušet trpělivost Temného hráče, bídný červe!“ obořil se na něj Doktor. „Že jsem tě přivedl ze záhrobí, neznamená, že tě tam nemůžu poslat obratem zpátky.“

„A co Hippokratova přísaha?“ pípl František.

„Když o tom tak přemýšlím, nekoupil jsem si titul doktora medicíny,“ usmál se Tom Smrdlot Varrrle sladce.

V útulném ale už silně vydýchaném stanu dvě stě padesát kilometrů odsud se s výkřikem hrůzy na rtech probudil téměř dospělý[1] černovlasý chlapec.

---

[1] 17 let, 354 dny a 2 hodiny.

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky
Kapitola I.*Kapitola II.*Kapitola III.*Kapitola IV.*Kapitola V.*Kapitola VI.*Kapitola VII.*Kapitola VIII.*Kapitola IX.*Kapitola X.

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr