Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

pátek 4. září 2015

4-III: Kolo desáté

Zápas je definitivně za námi, ale než se rozloučíme, pusťme si ještě v rychlosti pár zpomalených záběrů.

Kolo desáté


„Nechte to na mně, řediteli!“ řekl rázně Garry. „Mám plán!“
Trumpál se zamyslel. „Nechat to na tobě, říkáš? Ostatně proč ne. Hádám, že to nemůže dopadnout hůř, než když jsem svému vnukovi půjčil na hraní slonovinové hrací kostky zdobené orientálními rytinami z roku 1681.“
„Vy máte vnuka?!“

„Ty a ty,“ ukázal Garry, „všechny obejděte a vyřiďte jim, ať se dostaví v sedm hodin večer do Trumpálovy kanceláře ve stodole. Studenti, zaměstnanci, prostě všichni, kteří se účastnili tábora, musí přijít!“
„Nejsme tvoji poskoci, abys s námi takhle mluvil,“ ohradila se Hormona.
Garry se zamračil. „Ty!“ ukázal jen na Vona. „Všechny obejdi a vyřiď jim, ať se dostaví v sedm hodin večer do Trumpálovy kanceláře ve stodole. Studenti, zaměstnanci, prostě všichni, kteří se účastnili tábora, musí přijít!“
„Dobře, dobře,“ přikývl Von. „A co když nebudou chtít?“
„Kdo nepřijde, je automaticky podezřelý,“ řekl Garry a křivě se usmál. „Ten, kdo přijde, ostatně taky.“
„Co to zase vyvádíš, Garry?“ zeptala se Hormona.
„A ty,“ otočil se na ni Garry místo odpovědi, „splaš nějakou expresní kozu a pošli tuhle obálku. A ať odpoví obratem!“
„A můžeš mi aspoň vysvětlit, co to má znamenat?“
„Na co čekáš? Pronto!“
„Garry, můžu se tě na něco zeptat?“ osmělila se Támhleta, když večer dorazila ke stodole, před jejímž vchodem se pomalu scházeli lidé. „Co se to děje?“
„Já mám jinou otázku,“ ozvala se Hormona, ještě než Garry stihl odpovědět. „Proč máš na sobě kostým tučňáka? Diskotéka byla minulý týden.“
„Jak to můžeš vědět?“ zúžil Garry oči. „Vždyť jsi tam nebyla. Že by se nám tu klubaly dosud neznámé okolnosti případu?“
Hormona obrátila oči v sloup, a pak do něj ještě několikrát ze zoufalství udeřila hlavou. „To ne! Prosím, detektiva Garrylocka Pokrmese už ne!“
„Mlátíš se tu do hlavy úplně zbytečně,“ zasmál se Garry. „Garrylock Pokrmes je mrtev!“
„Když je mrtev,“ zauvažoval Von, „proč má na no… na zobáku cvikr?“
„Když cucáš svoje lízátko příliš tvrdě, láska tě stáhne dolů,“ mrkl Garry a promnul si špičku nalepeného kníru.
„Co to plácáš?“
„Trénuju si rétorické schopnosti. Dneska budu pronášet hlubokomyslná a krkolomná moudra.“
„Chápu, že na něco takového trénink opravdu potřebuješ,“ vyprskla Hormona.
„Milí přátelé,“ začal Garry svůj proslov, když se všichni shromáždili v Trumpálově kanceláři. Většina nervózně postávala ve stínech podél stěn, ale našli se i odvážlivci, kteří usedli k některému ze stolů.
„Milí přátelé,“ zopakoval Garry a přejel přítomné pohledem. Jeho zrak se zastavil na Malejfujovi. „A nepřátelé,“ dodal důrazně. „Prosím, posaďte se,“ pokračoval, „protože to, co si tu dnes vyslechnete, by většina z vás asi vestoje neustála.“
„To ne!“ vykvíkla Pasta. „Neříkej, že budeš zase vykládat tu historku, jak jsi v Jihlavě na náměstí prodával kysané zelí převlečený za námořníka a…“
„Ne, to tedy rozhodně nebudu!“ umlčel ji Garry a nakráčel doprostřed místnosti. „Sešli jsme se tu, abychom vynesli na světlo zločin. Zločin tak ohavný, že překročil veškerou myslitelnou mez! A mým úkolem dnes je – ve vší skromnosti – tento zločin vyřešit,“ pousmál se důležitě.
„Jak jsem již řekl, stal se tady odporný, nechutný, sadistický, zvrácený zločin!“ pronesl dramaticky. „Čin tak strašlivě perverzní, že vůbec jenom samotné pomyšlení na to, že se něco takového mohlo odehrát, mě naplňuje hnusem, až se celý třesu. Spáchat něco takového, zplodit takové čiročiré zlo, to by snad…“
„Co se stalo?“ neudržel se Von.
„Co zatím víme? Za mými zády mě někdo zradil.“ Garry téměř šeptal, ale jeho hlas byl slyšet v celé stodole. „Ba co víc: někdo mě chtěl vydat napospas Doktoru Vrdlmrsmrstovi! Po celou dobu konání tábora usiloval o můj život!“
„Marně, zdá se,“ ušklíbl se Malejfuj.
„A tento zákeřný netvor, tato zrůda v lidské podobě,“ přecházel Garry sem a tam, „se právě teď nachází mezi námi, mezamí!“
„Cože? Mezi námi mezamí? Co to má znamenat?“ nechápal Dan Koumes.
„Co to znamená, nevím, ale rozhodně to pomůže objasnit naši kauzu,“ nenechal se vykolejit Garry. „Detektiv Garrycule Pokerot totiž vyřešil všechny případy, do kterých se dosud pustil.“
Hormona zasténala. „Protože zatím ještě žádný neřešil!“
„To není pravda,“ bránil se Garry. „Během odpoledne jsem úspěšně rozluštil záhadu zamčeného pokoje.“
„Ano?“ zajímala se Hormona. „Povídej.“
„Doufal jsem, že se nezeptáte,“ povzdechl si Garry. „Ráno jsem odešel z pokoje hostince, a když jsem odpoledne přišel, byl zamčený. Přestože jsem ráno nezamykal!“
„No a?“
„Po intenzivním pátrání jsem přišel na to, že ho zamkla pokojová služba. Ha!“
„Ještě nějaký podobně zajímavý případ?“
„No…“ zatěkal Garry očima skrytýma za malými brýlemi. „Pak je tady samozřejmě ztracený žeton: Postrádal jsem od včerejška jeden červený žeton a našel ho dnes krátce po obědě. Ležel pod postelí. A konečně, záhada modrého autobusu, kterou jsem vyřešil jen tak z fleku, když jsem skoro spal.“
Garry se rozhlédl po svých posluchačích, aby se ujistil, že má stále jejich pozornost a vyprávěl: „Sedím takhle na lavičce u kašny, mohlo být nějak krátce po páté, a odpočívám, možná se dá říct, že i trochu poklimbávám… A najednou se za mnou ozve hlasitý bručivý zvuk. Otočím se a uprostřed vesnice se zčistajasna objevil modrý autobus. Počkal jsem, až odjel, abych příliš nepoutal řidičovu pozornost a prozkoumal jsem zastávkový sloupek. A hle! Ten autobus se tu objevil podle jízdního řádu: v 17.09 z Jihlavy. Záhada vyřešena!“
„Nemám slov,“ vzdala se Hormona.
„O mých schopnostech tedy není žádných pochyb. Troufám si říct,“ navázal Garry, když neměl slov ani nikdo jiný, „že ředitel Nigrus Trumpál neměl jinou možnost, než povolat k případu právě mne. Pane řediteli, můžu vám slíbit, že tenhle případ vyřeším dřív, než řeknete: ‚Ten zatracený Belgičan se mi hrabal ve věcech!‘“
„Proč bych říkal něco takového?“ podivil se Trumpál, který Garryho zaujatě sledoval.
„Jen tak. I když jsem nejlepší a nejslavnější světový detektiv, během pouhého ‚švec‘ bych ho asi nevyřešil,“ mumlal Garry. „Podívejte, sněží!“ ukázal najednou na okno. „Letadlo!“ vykřikl znova, když nikdo nezareagoval. „Sirénus Flek, je tam Sirénus Flek!“ zkusil to potřetí. Když se všichni s leknutím otočili, nenápadně vsunul do zásuvky ředitelova stolu červenou složku.
Von něco Hormoně pošeptal.
„Já jsem mu nic nedávala!“ bránila se. „A nejhorší je, že Sirénus Flek v tom okně doopravdy byl.“
„Všichni přece víme, že Sirénus Flek by se na tak dobře hlídaném místě, jako je toto, nemohl dostat,“ ozval se Rohn Lotkien. „Řediteli, můžeme Garrymu věřit?“
„Nevím,“ pokrčil Trumpál rameny. „Garry, můžeme ti věřit?“
„Můžete se na mě plně spolehnout,“ poklepal si Garry na čelo. „Garrycula Pokerota jeho bí… zel… žlu…“ Garry nenápadně vylovil z kapsy malý popsaný papírek a podíval se na něj, „…šedé buňky mozkové nikdy nezklamaly!“
„Mohl bys přejít k věci, Garry?“ popohnal ho Nigrus Trumpál.
Garry úsečně přikývl. „Zajisté. Pozval jsem si vás všechny sem, abychom společně odhalili, odkryli, demaskovali, obnažili pachatele zrady. No, obnažili asi radši ne,“ zkřivil znechuceně tvář. „Ach, Garrycule Pokerot je takový imbécile! Výrazem své tváře jsem vám teď nechtěně prozradil, že pachatelem je muž – nikoli žena, a připravil vás tak o polovinu přicházejícího napětí. Můžete se tvářit, že jsem nic neřekl?“
Vylovil z náprsní kapsy staré pozlacené hodinky a obálku s červenou pečetí. „Dnes, přesně za 26 a půl minuty se dozvíme jméno toho odporného zrádce. Během té doby vás jednoho po druhém, jak tady sedíte, obviním, přičemž všechna obvinění obratem vyvrátím… až na to poslední. Poté otevřu tuto obálku, v které se – pokud se nemýlím – skrývá poslední důkaz, který pachatele nezvratně a definitivně usvědčí nadobro.“
„Nemůžeme tu obálku otevřít rovnou?“ navrhl Dan Koumes.
„Non, non,“ zavrtěl Garry hlavou. „Nejdříve si společně utřídíme fakta.“
„Proč?“
„Protože fakta jsou sice hezká věc, milý Dane, ale teprve, když člověk pochopí, jak lidé myslí, když nahlédne do všech nejtemnějších zákoutí jejich myslí, je vyšetřování vraždy ta pravá zábava,“ uzemnil ho Garry.
„To nedávalo smysl,“ zamračil se Dan. „A žádná vražda se přece nestala.“
„To nevadí,“ přešel Garry napříč místností ke krbu. „Musíme si pospíšit, protože před námi už je pouhých 25 minut. Slíbil jsem vám, že poté bude pachatel usvědčen. A Garrycule Pokerot vsází svou dobrou pověst detektiva, že onen pachatel sedí teď mezi námi!“
„Garrycule, ty žádnou dobrou pověst detektiva nemáš,“ namítla Hormona.
Garry se samolibě usmál. „Ale budu mít, až ji vyhraju v této sázce. Za 24 minut a 37 vteřin.“
„Posledním, koho jsme vážně podezírali ze zrady,“ jal se vykládat, „byl správce letního tábora v Jamném, řečený Alan Woody. Mladší. Domnívali jsme se, že šlo o podlého a mrzkého spojence Doktora Vrdlmrsmrsta, který se vydával za svého otce, aby oklamal Nigruse Trumpála. Ale to je ômyle, grandiosní ômyle! Alan Woody byl, abych tak řekl, z psychiatrického hlediska blázen, který neuměl do pěti počítat. Nic z toho, co udělal, nemělo pro běh událostí valný význam. Byl, jak my Francouzi říkáme, patté colot ou vôzou… Co je?“ otočil se na Hormonu, která si něco zabrblala.
„Technická,“ mrkla na něj. „Jsi Belgičan.“
Garry mávl rukou. „Detail. Zaměřme se tedy na předchozího podezřelého. Tím není nikdo jiný, než všehoschopný Dr. Vilibald Skroun, bývalý významný úředník ministerstva financí a dnes prominentní pacient Nemocnice u Svatého Dyndy. Tam doktora Skrouna, jak všichni vědí, léčí jiní doktoři z toho, jak byl unesen a mučen dalším doktorem, Vrdlmrsmrstem. Ale co kdybych vám řekl, že Vilibald Skroun není ve skutečnosti oběť, ale zločinec? Že celou tu dobu s Doktorem Vrdlmrsmrstem spolupracoval a únos pouze předstíral, aby zmátl Nigruse Trumpála a nakrmil ho falešnými informacemi?“
Garry udělal ve svém proslovu dramatickou pauzu. „Vidím, že ředitel Trumpál přikyvuje, ale, mezamí, pokud bych vám řekl něco takového, nebyl bych ničím jiným, než prachsprostým lhářem! Tak je to! Vilibald Skroun celou dobu věrně sloužil Neřádu a…“
„Co je Neřád?“ zeptala se Aneta Alzheimerová.
„Tím se vůbec nezabývej,“ odpověděl jí Garry. „To je taková tajná organizace vedená ředitelem Trumpálem, bojující proti Doktoru Vrdlmrsmrstovi. Dobře, že se na ni ptáš zrovna ty, protože všechno, co ti o ní teď řeknu, určitě hned zapomeneš a nikomu to neřekneš. Je to totiž přísně tajné, takže…“
„Garry!“ zakřičel Trumpál.
„To byl ale dobrý vtip, co?“ nuceně se nenuceně zasmál Garry. „Co je to vůbec za nápad, že by na boj proti Doktoru Vrdlmrsmrstovi byla zřízena nějaká tajná organizace? Ha ha ha. A že by se jmenovala Neřád? Ha ha ha. A že by ji vedl Trumpál? Ha… ehm… no…“ Zhluboka se nadechl. „Tak snad abychom se vrátili k věci. Co kdybych vám teď pro změnu řekl, že Vilibald Skroun není ve skutečnosti zločinec, ale oběť?“
„Před chvílí jsi říkal opak!“ nechápal Hybrid.
„Ano, ano,“ přikyvoval Garry, jakoby pro sebe. „A v tom je právě skrytá má genialita a neomylnost! Když řeknete všechny myslitelné eventuality, skoro vždycky se trefíte.“ S úsměvem přecupital napříč stodolou k Hybridovi. „Ostatně, když už ses připomněl… proč bys nemohl být tím zrádcem právě ty. Měl bys k tomu ideální pozici: jsi Trumpálovi vždy nablízku a leccos se toho dozvíš. A leccos také pošleš dál. Co když ale svou užvaněností jen maskuješ to, že všechny podstatné informace si schováváš jen pro jednu osobu? Pro svého skutečného pána, Doktora Vrdlmrsmrsta?! Ha, odhalil jsem tě!“
Garry si chvilku vychutnával Hybridův zoufalý ustrašený výraz. Pak ho přátelsky zatahal za vousy. „Neboj, Hybride, já vím, že jsi to neudělal. Jsi jen neschopný, ukecaný idiot.“
Hybridovi ukápla slza a jeho široké ruce přitiskly Garryho k sobě. „Díky Garry,“ zavzlykal, „ani nevíš, co to pro mě znamená! Zvlášť vod někoho, jako seš ty!“
„Jo, dobrý, taky tě mám rád,“ vyprostil se Garrycule Pokerot z Hybridova sevření a uhladil si pomačkaný smoking. Pak se rázně otočil na druhou stranu, kde posedávali nebo postávali jeho spolužáci. Zastavil se několik kroků od nich, ve vzdálenosti, o které usoudil, že tvoří dostatečný náskok v případě nutnosti rychlého úprku ke dveřím.
„Kdo říká, že tím zrádcem musí být dospělá osoba, že, mes spolujacques?“ přeměřil si je přivřenýma očima.
„Co třeba tady Cracko Malejfuj?“ zašklebil se na zmizeluzelského kolegu. „Můj třídní nepřítel… motiv by byl naprosto jasný: závist. Moje sláva, krása, bohatství a důvtip jsou mu už celé tři roky trnem v oku. Navíc, jeho by ke vstupu do řad zla asi ani nemusel nikdo moc přemlouvat.“
„Když se přiznám, zmlkneš?“ zazíval Malejfuj.
„Ne,“ mávl rukou Garry. „Možná tě to překvapí, ale nemyslím si, že ten zrádce jsi ty. Takové řešení případu by bylo – jak to říct? – příliš předvídatelné, nudné, banální. Žádná překvapivá odhalení. Takový případ by ani nebyl hoden Garrycula Pokerota, mistra napětí. Takže koho tady máme dál?“
Palma nadšeně zvedla ruku.
„Ne, ty ne.“
Přihlásila se Pasta.
„Ty taky ne,“ zavrtěl hlavou Garry, zatímco ho třikrát za sebou oslnil blesk fotoaparátu. „Ale vedle tebe vidím krčit se nějakého podezřelého skřeta. Co je ten člověk vůbec zač? A proč si pořád všechno fotí? A komu ty fotky pak ukazuje, co?“ rozčiloval se Garry.
„To je tvůj spolužák, Kamil Křivý,“ vysvětlila mu Pasta.
„Hm, Pasta Patlalová,“ obrátil Garry svou pozornost k ní. „A její jednovaječné dvojče, Palma… Palma… no…“
„Patlalová?“ navrhla Hormona.
„Přesně tak. Pasta Patlalová a její jednovaječné dvojče, Palma Patlalová,“ ukázal na ně Garry. „Je dobře, že jste se připomněly. Když jste dvojčata, není nic jednoduššího, než spáchat zločin! Jedna pod rouškou tmy vraždí a druhá vytváří alibi tím, že stráví noc s hlavním vyšetřujícím! Počkat… ale vy jste tam byly vlastně obě. Tak nic.“
„A navíc se přece žádná vražda nestala!“ zamračila se Palma.
„Zatím,“ poklepal si Garry na nos. „Ale moje intuice mi napovídá, že stane. A moje neomylná intuice se nikdy nemýlí.“
„Takže se tady bude vraždit?“ lekl se Von.
Garry ho uklidnil: „Já svojí intuici nevěřím. Pro úspěšné rozřešení případu jsou rozhodující fakta, motivy a souvislosti. Vraždit se tady nebude.“
Hormona zaskřípala zuby. „Já bych si nebyla tak jistá. Mám v kabelce nůžky na nehty.“
„Chceš se nechat chytit přímo při činu?“ zpozorněl Garry. „Opět musím říct – jak triviální. Vraždu spáchanou před padesátihlavým publikem by přece dokázal objasnit každý! Na to není potřeba Garrycule Pokerot.“
„Však by u toho taky nebyl,“ odtušila Hormona.
Garry se ušklíbl a vrátil se zpátky k Palmě a Pastě. „Vy dvě byste technicky mohly být pachatelkami, měly jste k tomu všechny možnosti, čas i prostředky. Ale chybí vám jedna velmi podstatná věc.“
„Jaká?“ vyděsila se Pasta.
„Motiv,“ řekl Garry. „Tím se dostáváme, jedenáct minut před koncem mého brilantního vyšetřování o kousek dál. Kdo by mě mohl chtít zničit? Kladl jsem si tuto otázku usilovně celých pět minut cestou sem, až mě napadlo, že o celém problému přemýšlím možná příliš egocentricky.“
„Já snad špatně slyším,“ podivilo se v publiku najednou hned několik hlasů.
„Co když terčem celé záležitosti vůbec nemám být já? Co když jsem jenom nástrojem v nějaké vysoké nízké hře? Co když obětí je úplně někdo jiný?“ vychrlil Garry sérii otázek a odmlčel se.
„A řekneš nám, kdo?“ osmělil se Dan Koumes, když uplynula minuta ticha.
„Nigrus Trumpál!“ vykřikl Garry triumfálně. „Bylo to od začátku tak jasné, tak do očí bijící, že nechápu, jak mohl být Garrycule Pokerot takový francouzská nadávka francouzská nadávka francouzská nadávka a přehlédnout to! Omlouvám se, už jsem se nestihl podívat do slovníku,“ dodal na vysvětlenou.
„Rafinované. Někdo naplánoval zničit polenského ředitele tím, že mu sebere jeho oblíbenou hračku – mě!“ popotáhl Garry nosem. „Ptáte se kdo? Odpověď, že za tím stojí Doktor Vrdlmrsmrst, se samozřejmě nabízí sama, ale pojďme se podívat nejprve na podezřelé, kteří s ním nic společného nemají.“
„Garry, už máš jenom šest minut,“ upozornila ho Támhleta.
„Já vím. A víc nebudu potřebovat, budu jako vždy stručný,“ řekl a nakráčel před své spolužáky. Okem rychle zkontroloval lustr za svými zády. „Takových, na které by mohl ještě padnout můj stín podezření, mezi vámi naštěstí už moc není. Ale najdou se,“ zašeptal a nečekaně poskočil metr dopředu.
„Ha!“ ukázal prstem. „Zdá se, že můj stín podezření padá na Viktorku Rumovou. Údajně místní dívku, studující Moravskou zemskou karetní školu. Je to ale opravdu ona? Identitu může člověk lehce změnit, ale jsou věci, které neošálíte! Podívejte se na její kolena! Copak takhle vypadají kolena patnáctileté dívky?!“
„Mně je osmnáct,“ namítla Viktorka.
„Takže nevypadají,“ pousmál se Garry pod nalepeným knírkem. „Nemám další otázky. A mohu s naprostou jistotou prohlásit, že tady před vámi nesedí Viktorie K. Rumová, narozená 1. 6. 1988 ve Velkém Meziříčí, okres Žďár nad Sázavou, ale bulharská fotbalová reprezentantka Viktorija K. Rumova, narozená 6. 1. 1988 ve Velikom Tărnovu, okres Bulharsko!“
Viktorka zděšeně zavrtěla hlavou.
„Vidíte, přiznala se,“ komentoval to Garry s ledovým klidem. „Bohužel, s naším případem to nemá nic společného. Pokusme se tedy podívat po někom, kdo s ním má společného víc. Kdo zoufale potřeboval ředitele Trumpála odstranit, aby nikdy nevyšla najevo jeho chyba. Nebo bych měl říct její chyba, slečno Levandulová?“
„Co… cože?“
Garry vytáhl z kapsy hromádku fotografií a rozhodil je na stolek před Brownie. „Mám důkazy, že jsi před dvěma lety pravidelně v pozdních nočních hodinách navštěvovala ředitelnu. Podívej se třeba tady: 15. dubna 2004, 0:09. Co jste spolu prováděli, to si radši ani nedomýšlím, i když to oblečení hovoří za vše.“
Brownie sice otevřela pusu, ale na jinou reakci se nezmohla, takže Garry mohl pokračovat dál.
„Dokážu si ale domyslet,“ usmál se samolibě, „jak to bylo dál. Trumpál se rozhodl tě vydírat, protože si – v čemž ho celkem chápu – pořídil vlastní záznamy tvých návštěv. Nyní ti pohrozil, že nahrávky, na kterých ti ještě nebylo osmnáct, zveřejní! Tobě tak nezbylo nic jiného, než se ho tímhle podlým a rafinovaným způsobem zbavit!“
„Ano, pokud bych se chtěl podlým a rafinovaným způsobem zbavit sám sebe, tak bych ty nahrávky zveřejnil,“ ozval se hlasitě Nigrus Trumpál. „Kdyby existovaly, samozřejmě. Čistě hypoteticky. Představme si, že by nějaká taková nahrávka mohla existovat. Vždyť to nemá hlavu a patu! Nezničilo by to snad jedině mě, kdyby vyšlo najevo, že jsem měl styk s patnáctiletou… bylo ti už…? Šestnáct, dokonce? S šestnáctiletou dívkou? A že jsem neměl! Jakým způsobem by mohly ty nahrávky poškodit ji?“
Garry rozhodil rukama. „Myslel jsem, že by si všichni říkali: Taková mladá a krásná, proč se zahazuje s tím starým a…“
„Garry, posloucháš se vůbec?“ utnul ho Trumpál.
„Jen příležitostně,“ opáčil Garry.
„Tak co kdybys zkusil najít nějakého alespoň trochu uvěřitelného pachatele?“
Garry se lehce uklonil. „S radostí. Byl to Grape! Australus Grape! Je to zločinec, služebník Doktora Vrdlmrsmrsta a může úplně za všechno! Chyťte ho!“ Zapátral prstem v publiku. „Ale on tady není,“ zvolal bezradně.
„Australuse Grapea jsem dnes pověřil jinými úkoly,“ pokrčil rameny Trumpál.
„Dobrá,“ povzdechl si Garry. „Slíbil jsem, že viníka najdu mezi přítomnými. A slovo dodržím. Přestože si myslím, že Australus Grape by měl být zatčen,“ řekl a významně přitom mrkl na ředitele, „s politováníhodným zklamáním musím uznat, že pachatelem vyšetřovaného zločinu není.“
„Dvě minuty, Garry,“ ozvala se Támhleta.
„Kdo další by tedy mohl mít zálusk potopit Nigruse Trumpála?“ položil si Garry už nejméně dvěstěpadesátou řečnickou otázku dne. „Co třeba někdo, kdo by se rád dostal na jeho místo? Osoba, která už má po krk věčného postávání v pozadí, která Trumpála celé roky věrně podporuje a přitom z toho vůbec nic nemá! Hybride, nesnaž se proplížit ke dveřím, nemluvím o tobě,“ oddrmolil Garry jedním dechem. „Osoba, která ředitele už dvacet sedm let zastupuje, zástupkyně ředitele K. F. C. McDonaldová!“ přistoupil k couvajícímu šedému stínu za ředitelem.
Davem to zašumělo.
„A ptáte se proč?“
Ozvalo se nejisté a opatrné ano.
Garry se rozchechtal. „Protože to vůbec není K. F. C. McDonaldová!“
„Už jen minuta, Garry.“
Garry se obratně vrhl ke své profesorce a chytl ji pod krkem. Nezačal ji ale škrtit, jak většina žáků doufala, ale jen rychle škubl rukou nahoru. Ke zděšení všech pak zvedl obličej profesorky McDonaldové nad hlavu.
„Čtyřicet pět vteřin.“
Povídal tak rychle, že mu skoro nebylo rozumět. „Tohle není zástupkyně ředitele Střední školy karbanu a hazardu v Polné, ředitelka poblilvírské koleje a profesorka stylu hry Kentucky Football Club McDonaldová! Copak vám nebylo divné, že v posledních dnech skoro vůbec nemluví, drží se stranou veškerého dění a docela významně přibrala?“
„Posledních třicet vteřin, Garry.“
„Před vámi totiž nestojí zástupkyně ředitele Střední školy…“
„Garry!“
„…K. F. C. McDonaldová, ale zlodějíček, podvodník a teď i zrádce, spolužák otce mého kamaráda Vona Vlezlýho, tedy Pana Vlezlýho, Chlodvík Pytlík! Všichni jsme si mysleli, že tento muž, který se mě již na začátku tábora pokusil zabít, byl zatčen, ale spletli jsme se, mezamí, jak šeredně jsme se spletli!“
„Dvacet vteřin.“
„Nigrus Trumpál pověřil eskortováním tohoto zločince do vazební cely právě profesorku K. F. C. McDonaldovou. To byla ale osudová chyba. Co by stará slabá žena mohla zmoct proti téměř dvakrát těžšímu muži, který se navíc umí udělat neviditelným?“
„Neumím!“ bránil se rozhořčeně Chlodo. „To je jiný Pytlík!“
„Není tedy divu, že Chlodvík Pytlík profesorku McDonaldovou přemohl. Pak pojal hrůzný nápad: omámil ji, ostříhal ji na krátko, sebral jí její šaty a koupil v obchodě s žertovnými předměty masku jejího obličeje. Do cely uložil její spící tělo ve svých šatech a sám se vrátil zpátky do tábora.“
„Deset vteřin.“
„Mámetedyakorátčassivysvětlitjehomotiv,“ mlel Garry. „Jak možná víte, Pytlík byl kdysi obviněn z krádeže vzácného prstenu. Dopaden ale nebyl, zmizel i s prstenem neznámo kam. Přesněji řečeno, dosud to nebylo známo. Ale když jsem se s Chlodvíkem Pytlíkem viděl poprvé, nevědomky se prozradil. Vzpomínáte si, pane Pytlíku? Ukazoval jste nám licenci bookmakera, vydanou ministerstvem hazardu v Ázerbájdžánu. Hned mi na tom něco nesedělo, ale nemohl jsem si vybavit, co?“
„Třeba, že razítko bylo nakreslené voskovkou? Pět vteřin,“ nadhodila Hormona.
„Ne to ne,“ promnul si Garry bradu tak bleskově, až si ji celou sedřel. „Ministerstvo hazardu je jedinou institucí v Ázerbájdžánu, která smí na úředních dokumentech používat voskovky. Pečeť je pravá. Zarazila mě jiná věc. Ázerbájdžán, kde se dlouhá léta Pytlík ukrýval, je také místem, kde se dlouhá léta ukrýval Doktor Vrdlmrsmrst!“
„Ne, to byla Albánie,“ nesouhlasil Lotkien.
„Albánie?“ podivil se Trumpál. „Měl jsem za to, že byl v Arménii. Nebo to byla Abcházie?“
„Ázerbájdžán,“ trval na svém Garry. „Dokazuje to i…“
„Nula vteřin. Čas vypršel,“ řekla Támhleta.
„Výborně,“ ulevila si Hormona. „Pojď, Garry, oblíkneme ti kazajku a vrátíme tě zpátky do ústavu.“
„Dokazuje to i tato obálka, o které jsem mluvil na začátku,“ zamračil se na Hormonu Garry a obálku roztrhl. „Možná si vybavuješ dopis, který jsem tě pověřil dnes expresně odeslat.“
„Ups,“ vyhrkla Hormona omluvně, „na něj jsem úplně zapomněla.“
Garry vytáhl z obálky složený list papíru. „Tento dokument je odpověď na můj dopis. Dovolte, abych vám přečetl to nejdůležitější. Datum splatnosti: 12. 8. 2006. Částka k úhradě… co? Omlouvám se, to je můj účet za mobilní telefon.“ Vylovil ze záňadří druhou obálku a rozdělal ji.
„Tato listina nám prokazuje, že Pytlík a Vrdlmrsmrst jsou již dlouhé roky v kontaktu. Jedná se o seznam ubytovaných z hotelu Komsomol v Baku z roku 1990. A jestli se nemýlím, najdeme v něm jak Chlodvíka Pytlíka, tak Toma Smrdlota Varrrle. V jednom pokoji!“ S vítězoslavným výrazem podal papír Trumpálovi.
„Nevidím je tam,“ zapátral ředitel v seznamu.
„Samozřejmě,“ přitakal Garry, „ubytovali se pod falešnými jmény.“
„Aha, už to vidím,“ všiml si Trumpál. „Pokoj číslo 6. Japonský diplomat F. Akename a saudský obchodník Fálesh Néim Énoh. Nechápu, jak jsem si toho mohl nevšimnout, když jsem ten zápis tehdy pročítal. Zatkněte ho! Rohne, sežeň K. F. C. McDonaldovou, ať ho odvede do cely… hm… nebo, možná ho tam odveď radši sám. A ty mi, Garry, prozraď, kde ses k tomu papíru dostal?“
„Mám známé u ázerbájdžánské policie, pane.“
„Garry!“
„No dobře,“ sklopil Garry oči. „Přiznávám se, trochu jsem se prohrabal tím košem s nápisem Ke skartaci. Ten dopis, který měla Hormona odeslat, byla jen taková ažukvajédevoajé, taková kouřová clona.““
„Ten zatracený Belgičan se mi hrabal ve věcech!“ rozhořčil se Trumpál.
„Vidíte,“ nafoukl se Garry, „říkal jsem vám, že to vyřeším dřív, než tu větu řeknete.“
 



Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr
Kolo první*Kolo druhé*Kolo třetí*Kolo čtvrté*Kolo páté*Kolo šesté*Kolo sedmé*Kolo osmé*Kolo deváté*Kolo desáté*Kolo jedenácté

Žádné komentáře: