Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

pátek 9. října 2015

5-23: Dělostřelecká příprava

Kapitola dvacátá třetí, v které se zbytky rozprášené Trumpálovy armády pokusí přeskupit své síly a probít se přes nepřátelskou přesilu do ležení nepřítele v Letenské ulici na Malé Straně.

Dělostřelecká příprava


TA Revival

„Frk! Podívejme se, koho nám sem kočka přinesla,“ uvítala je profesorka Bumbrlíková, když se vyplazili chodbou před učebnu stylu hry. Poklepávala si botou a křoví za jejími zády jí dělali školník Pórkus Plyš a Milena Buďstřídavá. Garry se podivil, kde je asi Cracko a jak si mohl nechat ujít takovou příležitost udělat mu ze života peklo. „Půjdete se mnou.“
„Já nikam nejdu,“ zaprotestovala Hormona. „Už mám po maturitě, můžu si chodit, kam chci.“
Bumbrlíková a Plyš dali hlavy dohromady a něco si zuřivě špitali.
„Frk! Zdá se, že máte pravdu,“ připustila Bumbrlíková neochotně. „Vy dva, za mnou!“

„Tak povídejte, Pokere!“ obořila se na Garryho profesorka Bumbrlíková, když je oba usadila v ředitelně. „Kam jste šel? Frk! Co jste tam dělal? Frk! S kým jste mluvil? Frk!“
Garry mlčel.
„Jak myslíte, frk! Tak to uděláme jinak,“ posadila se Bumbrlíková proti němu. Otočila na něj stolní lampičku a zasvítila mu s ní přímo do očí.
„Jméno?“
„Garry Poker,“ zabručel.
„Povolání?“
„Student. Co to má znamenat?“
„Věk?“
„Osmnáct?“ hádal Garry. „Bude mi devatenáct?“
„Tím bych si nebyla tak jistá, frk,“ zamračil se výhružně Bumbrlíková. „Tak to vyklopte! Scházel jste se někde s Trumpálem, že ano!“
„TRUMPÁL JE PŘECE V AZ-KARBANU!“
„No jo, pořád, frk,“ sevřela Bumbrlíková rty. „Tak s McDonaldovou? Frk! Admirálkou Hookovou? Frk! Durchem? Frk! Ferblovou? Frk! Zkroceným? Frk! Mistrem Wanem? Frk! Šutou? Frk!“
„S KAROLÍNOU SVĚTLOU!“
„No vida, konečně se někam dostáváme,“ zapomněla si profesorka samou radostí z pokroku ve vyšetřování odfrknout. „Co je zač ta slečna… nebo paní Světlá?“
„Je to žena.“
„A dál?“
„Nic víc o ní nevím,“ prskl Garry.
„Vaše volba, frk,“ zachmuřila se Bumbrlíková. „Chtěla jsem to s vámi zkusit po dobrém, ale nedáváte mi na vybranou. Mileno, buďte tak laskavá a přiveďte profesora Grapea.“
„TO NE!“ zazmítal se Garry. „GRAPEA NE! ŘEKNU VŠECHNO! JEN MI NEVOĎTE NA OČI TOHO SLIZOUNA!“
„Na to jste měl myslet dřív,“ zablikala Bumbrlíková zlomyslně lampičkou.
„Chtěla jste se mnou mluvit, paní ředitelko?“ zeptal se Grape, který dorazil ve svém žlutém (bílogrepovém) pyžamu, a lhostejně se podíval na Garryho a Vona, krčící se v nepohodlných židlích.
„Frk, profesore Grape,“ usmála se široce Bumbrlíková. „Potřebovala bych od vás dvě dávky pentatolu sodného. Pokud možno co, frk, nejrychleji.“
„Zbláznila jste se?“ štěkl na ni nevrle Grape. „Kde bych sebral pentatol sodný?“
„Ale já ho potřebuju! Frk!“ vztekala se profesorka Bumbrlíková. „Potřebuju vyslechnout Pokera!“
„Vážně?“ podíval se Grape na Garryho ještě lhostejněji než předtím. „Pak vám pentatol sodný k ničemu nebude. Párkrát jsem ho zkusil Pokerovi podat při hodině, a blábolil pak ještě větší nesmysly než předtím. Jsou o tom i vědecké studie. Na osoby mdlého rozumu pentatol sodný nezabírá, protože stejně nic nevědí.“
„MÁ SLUNEČNÍKA!“ rozkřičel se na něj Garry. „DRŽÍ SLUNEČNÍKA NA Ó KÁ EŠ!“
„Vidíte?“ zatočil si profesor Grape významně prstem u spánku. „Mohu jít?“
„Takže vy nic neřeknete?“ prokřupala si Bumbrlíková klouby na rukou, když se za Grapem zavřely dveře. „Pak mi zbývá jen jediná možnost,“ otočila k nim monitor svého počítače. „Složka Kočky v oblečcích, podsložka Růžové šatičky a mašle. Frk!“
„Ne!“ zasténal Von.
„Podívejte, tady je kotě s bambulkou na hlavě v růžových kalhotečkách. Frk!“
„Já už nemůžu,“ zakvílel Garry po dvoustém obrázku roztomilé kočičky v oblečku.
„Jé a tahle! Frk!“ rozplývala se Bumbrlíková. „Ty krajky jsou úžasné. A jak se tváří! Dala by šiš mlíčko?“ zašišlala.
„Tak už jí to řekni, Garry!“ začal Von bušit hlavou do hrany stolu v naději, že ztratí vědomí.
„Ale co!“
„Já nevím!“ ječel Von.
„Já,“ zavřel Garry zděšeně oči před obrázkem bílého koťátka s růžovou mašlí, hrajícího si s fialovým klubkem vlny, „já… plánoval jsem na škole vzpouru podle pokynů, které mi Trumpál zanechal. Všechno mělo vypuknout zítra večer… jen už prosím vypněte ty koťátka, prosím!“
Mercedes Bumbrlíková zhasla monitor. „A za kým jsi šel do Húdlar?“
„Měl jsem tam schůzku s jedním agentem Neřádu, to je tajná organizace, kterou Trumpál založil a…“
„Frk! Nech si ty řeči, vím, co je Neřád!“ překřičela ho Bumbrlíková. „Proč ses s ním scházel?“
„On… přišel mi prozradit, kde jsou schované zbraně,“ zasípal Garry. „Dneska jsem je měl vyzvednout, zítra ovládnout školu a pozítří i ministerstvo.“
„Kde jsou ty zbraně? Frk!“
„Kousek odsud,“ hlesl Garry. „V lese.“
„Co to děláš?“ zašeptal Von, zatímco je Bumbrlíková vedla přes školní pozemky k hájence.
„Improvizuju.“
„Frk! Je to schované v Hybridově chatrči, co?“ rozesmála se vítězně Bumbrlíková.
„Ne,“ zavrtěl Garry hlavou, zatímco vstoupili do hájenky.
„Ahoj Garry, ahoj Vone! Rád vás vidim!“ zahlaholil Hybrid. „Proč ste sem přitáhli tu čúzu?“
„Všechno je prozrazeno, Hybride!“ zamračil se Garry. „Ví o těch zbraních!“
„Vo těch zbraních na ten převrat?“ divil se Hybrid. „Vo těch by ale nikdo neměl vědět! Sakra, jednou něco neřeknu a vykecá to někdo jinej!“
Hybrid otráveně odsunul stůl a koberec pod ním hodil na hromadu ovčích kožešin. Zašátral na podlaze a nahmátl malou kličku.
„Ne, Hybride! Co to vyvádíš? Jdeme pro zbraně do lesa!“
„Do lesa? Ale zbraně jsou přece…“
„Takže jsou tady, že ano! Frk!“ poskočila radostí Mercedes Bumbrlíková, až se Hybridova hájenka otřásla v základech.
„Tady?“ zakašlal Hybrid. „Tady nejni ani pastička na myši.“
„A co je tohle?“ ukázala Bumbrlíková na stěnu.
„To je moje lovecká kuše,“ odpověděl Hybrid. „Ale klid, nejni nabitá. Když Garry řiká, že zbraně sou v lese, tak sou v lese.“
Vyšli do lesa a drali se pomalým tempem do kopce lesa Březina. Po hodině se Garrymu a Vonovi konečně podařilo vytáhnout profesorku Bumbrlíkovou nahoru.
„Už je to jen kousek,“ ukázal Garry na sotva znatelnou pěšinu.
„Ještě… frk… kou…frk… sek? Chcete mě zabít?“
„Vzhledem k tomu, že pentatol sodný jste nesehnala, řeknu ne.“
Po další čtvrthodině putování nízkým mlázím dorazili ke kamenné mohyle ozdobené dřevěným křížkem.
„Co… co to je?“ rozklepal se Von.
„Hrob Anežky Hrůzové,“ vysvětlil Garry.
„Frk!“ vytáhla Bumbrlíková z kabelky příruční lopatku. „A tady budeme kopat?“
„Proboha, to ne!“ vyděsil se Von.
„Klid, je to jen symbolický hrob.,“ pokusil se ho uklidnit Garry, zatímco Bumbrlíková začala z mohyly odhazovat kameny. „Vlastně jsme zabloudili, ty zbraně jsou v lesnické kůlně kousek odsud.“
„Tady to je!“ zaradoval se Garry po další hodině pátrání. Zvedl zrak k obloze. Kolik může být? Deset? A Sirénus mezitím trpěl na ministerstvu. Rychle vylovil z kapsy klíč, který dostal od Hybrida, a vybídl Bumbrlíkovou, ať vstoupí.
„A žádné prudké pohyby!“ varoval ji ještě.
„Nechte si ty frky!“ ušklíbla se Bumbrlíková a nakráčela dovnitř. Garry za ní pohotově zabouchl a zamkl dveře.
„Vy tady hlídáte ty zbraně? Frk!“ ozvalo se zevnitř. „Jste mi nějaký povědomý. Nejste příbuzný toho, frk, primitivního ochlasty Hybrida?“
Pak už zaslechli jen úder tupým předmětem a běželi pryč. Zastavili se až na břehu Pekla. Když vešli do hájovny, Hybrid tam nebyl a poklop v podlaze byl otevřený.
„Hybrid asi taky improvizuje,“ usoudil Von. „Co budeme dělat?“
„Nic, Hybrid by přece neublížil ani mouše.“
„Myslel jsem s tou naší záležitostí,“ podrbal se Von na zátylku. Límeček pyžama, které stále neměl čas si převléknout, ho svědil. „Proč tohle všechno vlastně podnikáme?“
„PROTOŽE SIRÉNUSE CHYTIL DOKTOR VRDMLMRSMRST! CHCE HO ZNEUŽÍT NĚKDE NA ODBORU KARBANICKÉHO ŠKOLSTVÍ!“
„Když říkáš zneužít, tak myslíš…“
„NEVÍM! CHTĚL PO NĚM PODAT NĚJAKÝ SPIS! FLEK MUSEL LÉZT NA NĚJAKOU STOLIČKU!“
„Nutí ho pracovat?“ otřásl se Von. „A co kdybychom se ozvali někomu spolehlivému na ministerstvu, ať to tam jde omrknout? Když by to dobře dopadlo, zatkli by Vrdlmrsmrsta a…“
„A TAKY FLEKA! MINISTERSTVO JE BANDA ZMETKŮ! VŽDYŤ TAM ANI NEPRACUJE NIKDO, KOMU BYSME MOHLI VĚŘIT!“
„Ehm, a co můj…“
„MUSÍME SE PROSTĚ NA MINISTERSTVO DOSTAT SAMI! TO JE MŮJ PLÁN!“
„Tady jste!“ vpadla do hájenky Hormona. „Už jsem se bála, že vás nenajdu. Jak jste se zbavili Bumbrlíkové?“
„Vzali jsme ji na trochu inteligentní konverzace s Griotusem. Když jsme odcházeli, byli zabraní do debaty o Hybridovi,“ vysvětlil Garry.
„To jsem ráda, že jste v pořádku,“ uculila se Hormona.
„A co je tohle?“ rozhlédl se Garry překvapeně po společnosti, která ji doprovázela.
Hormona se pořádně napila z lahve křížové vodky. „To jsou jediní členové Trumpálovy armády, kteří mi byli ochotni pomoct! Všichni ostatní jsou Němci, Maďaři, zrádci a kolaboranti!“
„Nemohla jsem ji v tomhle stavu nechat pobíhat po hradě samotnou,“ pípla Támhleta.
„Vyhrožovaly mi, že mě zamknou v Grapeově kabinetu,“ zamračil se Debil Dlouhý Z. a spiklenecky se usmál na Vona. „Jsem rád, že tady nejsem jediný v pyžamu.“
„Tohle dobrodružství prý znamená jistotu kruté a bolestivé smrti,“ usmála se Hanka Hatebadová ve splývavé černé noční košili s černým nápisem I am dead. „Tak doufám, že nekecáte.“
„A kde jsi vzala tu vodku?“ divil se Garry.
„Tu mi dala Brownie, někde schrastila celé tři krabice,“ zaleskly se Hormoně oči. „Prý by šla strašně ráda s námi, ale musí venčit psa.“
„Brownie má psa?“ zvedl obočí Von.
Hormona se poškrábala na bradě. „A mně se na tom hned něco nezdálo! Ale co teda štěkalo pod postelí?“
„Já si to radši vezmu, ano?“ natáhl se Garry po lahvi.
Hormona mu ucukla. „Ne! Nesmím vystřízlivět! Pak by všechno začalo dávat smysl! Kromě tvojí snahy zachránit Sirénuse Fleka, ta by přestala dávat smysl.“
„Poběžte!“ okřikla je Hanka. „Nesmíme ztrácet ani minutu, já už chci umřít!“
„Jak se plánuješ dostat na ministerstvo?“ zajímala se Támhleta.
„Já neplánuju,“ odvětil s úsměvem Garry. „Já improvizuju.“

Cesta do města 2.0

„Kolik aut myslíš, že projede za hodinu po silnici mezi Polnou a Věžničkou?“
„Podle pozorování z posledních dvou hodin tak pět, možná šest.“
„A kolik z nich tak asi může jet do Prahy?“
„Jedno mělo pražskou značku!“
„A kolik z těch aut, co jedou do Prahy, bude ochotné zastavit a vzít skupinku šesti pochybných individuí, z nichž dvě jsou v pyžamu?“
Garry se zamračil. „Tak vymysli něco lepšího!“
„Já nesmím myslet,“ přihnula si Hormona křížové vodky, „jinak vám tohle šílenství zatrhnu!“
„SIRÉNUS FLEK JE V NEBEZPEČÍ! TO NENÍ ŽÁDNÉ ŠÍLENSTVÍ! KOLIKRÁT TO ASI MŮŽE VYDRŽET, SPADNOUT ZE ŠTOKRLETE? UŽ TAKHLE TAM BUDEME POZDĚ!“
Hanka Strouhanka se dlouze vysmrkala. „A co kdybychom jeli vlakem?“
„Vlak pojede 30. června, až skončí škola,“ zamračil se Von.
„Až skončí škola třeťákům, propadlíkům a jiným loserům,“ opravila ho Hormona. „Jsou tu i tací, co už mají školu za sebou.“
„SAKRA, TO MI NEŘÍKEJTE, ŽE JE TAK TĚŽKÉ DOSTAT SE Z POLNÉ DO PRAHY! JAK JEZDÍ TRUMPÁL, KDYŽ POTŘEBUJE NA MINISTERSTVO?“
„V zamřížované dodávce se zvláštní ostrahou?“
„Nemyslím teď, Hormono,“ řekl Garry. „Dřív.“
„Autem?“ nadhodil Von. „U brány do školy stojí nějaká opuštěná limuzína. Myslím, že by nikomu nechyběla.“
„OKAMŽITĚ PŘESTAŇ S TĚMI PŘÍČETNÝMI NÁPADY, VONE! TO UŽ JE DNESKA POTŘETÍ! JEŠTĚ SI ZAČNU MYSLET, ŽES NĚKDE NAŠEL ROZUM! ZAJÍT NA SEZIMOVO NÁMĚSTÍ, ZAVOLAT NA MINISTERSTVO… JÁ TĚ NEPOZNÁVÁM!“
Hormona si znovu ucucla křížové vodky a otřásla se. Rychle se napila ještě jednou. „Co kdybychom jeli na kasuárech?“
„Zabírám si Nametala!“ vykřikl Garry a rozběhl se do lesa.
Ani několikahodinové pobíhání v lese na úbočí Pekla bohužel nevedlo k žádnému výsledku. Nejen, že se nepodařilo kasuáry osedlat, ale nepodařilo se je ani uklidnit natolik, aby k nim přišli. Ba co hůř, nepodařilo se je ani najít.
Garry zklamaně sledoval brčálovou hladinu rybníku Peklo, když v tom upoutal jeho pozornost předmět přivázaný ke stromu u břehu.
„Peklem protéká Šlapanka, ne?“ zaradoval se.
„Ne, Styx,“ zamručela Hanka. „Už se tak těším, až se tam vykoupu. Nejdřív ale musím najít odvahu, abych…“ Támhleta jí pohotově vytrhla ztrouchnivělý klacík, kterým si mířila na srdce.
„Mluvím vážně,“ řekl Garry. „Šlapanka se přece vlévá do Sázavy, Sázava do Vltavy a Vltava do Prahy.“
„Vltava se vlévá do Labe, Garry,“ zvedla se Hormona z rozložitého pařezu. „A ta lodička, na kterou tak zálibně koukáš, má prorezlé dno. A jak myslíš, že je taková Šlapanka hluboká? Přinejmenším k soutoku se Zlatým potokem bychom museli loďku táhnout po dně. A vůbec si nechci představovat, jak dlouho by to trvalo. Na Sázavu se na vodu běžně jezdí na celý týden.“
„To je možný, ale na vodě se celou dobu chlastá a nikdo se pořádně nesnaží!“
„Proč myslíš, že by to v tomhle složení mělo vypadat nějak jinak?“ rozhodila Hormona rázně rukama po kompanii, ale k Hančině nelibosti minula nehtem její oko o několik milimetrů.
„Ty chlastat musíš, nebo všechno zkazíš,“ kousl se Garry do rtu.
„Není co,“ otočila Hormona prázdnou láhev od vodky dnem vzhůru. Debil si ji se zájmem převzal.
„Mohli bychom na ministerstvo poslat vzkaz v láhvi. Budova ministerstva je pár kroků od Čertovky,“ zamyslel se. „Kozí poštu možná kontrolují Smrtikibicové, ale psaní poslané po vodě by mohlo proklouznout.“
„A dost,“ zastavila ho Hormona. „Pokud budeme předpokládat, že Sirénus Flek je skutečně v nebezpečí, musíme zalarmovat Neřád. A jediný příčetný člen Neřádu, který je v dosahu, je Grape. Zajdeme za ním a…“
„GRAPE JE ZRÁDCE! PŘIŠEL ZA BUMBRLÍKOVOU, KDYŽ MĚ VYSLÝCHALA! ŘEKL JSEM MU, ŽE TY-TUŠÍŠ-KDO DRŽÍ SIRÉNUSE NA ODBORU KARBANICKÉHO ŠKOLSTVÍ A…“
„To jsi mu řekl před Bumbrlíkovou?“ zděsila se Támhleta.
„ŘEKL JSEM TO ZAŠIFROVANĚ! VÁŽNĚ SI MYSLÍTE, ŽE JSEM TAKOVÝ KRETÉN?“
Odpovědí mu bylo jen sborové mlčení,
„Tak můžeme zajít za McDonaldovou,“ navrhla nakonec Hormona.
„CHOPTE SE JÍ!“ zakřičel Garry tak hlasitě, že se Debil s Vonem neodvážili neuposlechnout a chytili Hormonu za lokty.
„Pojedeme metrem!“ zavýskala Hormona.
„Jak se může ještě udržet na nohou?“ divila se Támhleta. „Na Debilovi jsme vyzkoušeli poloviční dávku a svalil se jako podťatý,“ ukázala na bezvládné tělo v pyžamu na hromadě ovčích kožešin v rohu hájovny, kde se, jak si z přítomnosti ovčích kožešin, které se jinde na hradě ve větším množství nevyskytovaly, laskaví čtenáři určitě domysleli, nacházeli.
„Nevím, proč jste to nechtěli vyzkoušet na mně!“ protestovala Hanka Strouhanka. „Aspoň kapičku!“
„Neblbni, mohlo by tě to zabít,“ schoval Garry demižon s Hybridovou pálenkou za zády.
„No právě! Proč pořád všichni chcete, abych žila? Můj život nemá žádný smysl,“ vztekala se Hanka.
„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají,“ práskla Hormona s dveřmi od hájenky. „Příští stanice… Malostranská!“
„Cože?“ nechápal Von.
„Není to super?“ radovala se Hormona. „Z Klárova je to na ministerstvo financí jen pár set metrů pěšky!“
„Cože?“
Hormona se zakymácela. „Už tam budeme, už to brzdí. A ty se něčeho chytni, Vone, nebo upadneš! Cestující jsou povinni se za jízdy držet!“
„Nepřehnali jsme to?“ podíval se Von s obavami na Garryho. „Přeci jen, Hybridova samohonka… čertví, z čeho to pálí…“
„Z kasuářího trusu,“ rozplakala se Hanka Hatebadová.
„Pořád se udrží na nohou a dokáže atri… areti… artikolovat,“ uklidňoval ho Garry. „Je v podstatě střízlivá.“
„V podstatě střízlivá?“ zhrozila se Támhleta. „Jak by vypadala v podstatě opilá?“
„Jestli vás to tak znervózňuje, můžeme udělat poslední test, jestli je při smyslech,“ přistoupil Garry k Hormoně, která zatím předčítala smluvní přepravní podmínky z vývěsky vedle dveří. „Ahoj Hormono, co bys řekla na nabídku kvalitního sexu… se mnou?“
Zareagovat už nedokázal, jen se bolestivě chytil za obličej. „Áááá! Áááá! To strašně pálí! Zbláznila ses?“
„Z nebezpečných věcí může cestující vzít s sebou do tramvaje (jednoho vozu), lanové dráhy nebo autobusu, pokud to obsazení vozidla dovoluje, jednu ocelovou láhev s kapalným topným plynem nebo chladícím médiem o celkové hmotnosti nejvýše 10 kg nebo jednu či dvě nádoby s naftou o celkovém obsahu nejvýše 20 l. Oba druhy paliva nesmí být současně přepravovány v jednom voze. Průchod vozem s těmito věcmi je zakázán. Láhev nebo nádoba s uvedeným obsahem nesmí být poškozena ani zevně znečištěna a musí mít těsně uzavřený uzávěr. Cestující umístí láhev nebo nádobu na plošině vozidla, která není vyhrazena pro přepravu dětských kočárků (na lanové dráze na plošině, kde není umístěn dětský kočárek), a zajistí ji proti převržení nebo mechanickému poškození. Elektrické akumulátory lze brát s sebou jako zavazadlo jen tehdy, jsou-li odplynovací otvory zajištěny tak, aby z nich kapalina nemohla vystříknout; nabité akumulátory musí být zajištěny proti zkratu. Elektrické akumulátory nesmí být zevně znečištěny a musí být vždy postaveny na podlahu vozidla (nevztahuje se na miniaturní akumulátory, které neobsahují tekutinu).“
„To ten pepřák nosíš pořád s sebou? Au!“ skučel Garry a zuřivě si mnul oči.
„Nikdy nevíš, na jaká individua v metru narazíš,“ odtušila Hormona. „Osoby oprávněné k nošení střelné zbraně mohou vzít s sebou do vozidla zároveň se zbraní i náboje, pokud jsou umístěny v příslušných obalech.“
„Nechte toho!“ vložila se do debaty Támhleta. „Musíme… chceme se pořád ještě dostat na ministerstvo?“
„Teď už to možná ani nemá cenu, je půl třetí odpoledne,“ řekl Von.
„A ty jsi pořád ještě v pyžamu,“ vzhlédla k němu obdivně Hanka. „Lovískuju tvoji odvahu!“
Von se začervenal, byť si nebyl úplně jistý, jestli proto, že si někdo myslel, že má odvahu, nebo proto, že mu někdo připomněl, že je pořád v pyžamu. „Ty máš přece taky pořád noční košili.“
„Ale to není totéž,“ vypískla Hanka. „Moje košile je celkem vkusná a z dálky se dá snadno splést s lehkými letními šaty, ale… tvoje pyžamo je tak pyžamovské! Nechceš si to vyměnit?“
„Ne, díky, asi by mi to bylo malé,“ hlesl Von nejistě.
Hormona se vmáčkla do hloučku a výhružně založila ruce v bok. „Zatímco se tady vybavujete o nesmyslech, tak jsme to přejeli. Dejvická. Konečná stanice, prosíme vystupte. Terminus, please exit the train,“ zadeklamovala vážně a rozeběhla se ven z hájovny. „Hm, vypadá to tady úplně jinak, než když jsem sem jela naposled.“
„Vy jste ještě tady?“ podívala se na ně překvapeně Brownie, když procházeli přes hlavní nádvoří hradu. Seděla na velkém lodním kufru a otráveně koukala k východu.
„My zachraňujeme Sirénuse Fleka. Ale co tady děláš ty?“ zajímal se Garry.
„Odjíždím domů,“ usmála se Brownie a otočila hlavu k východu. „Za chvíli tady budou naši.“
Von si se zájmem prohlížel její kufr. „Co tam vezeš? Mrtvolu?“
„Snad ne,“ znejistěla Brownie. „Ale asi bych tam měla udělat nějaký dýchací otvor. Nemáš kapesní nožík? S vývrtkou?“
„Dneska se koukám zbláznili všichni,“ povzdechla si Támhleta a podala Brownie svůj švýcarský nůž.
„Ty máš s sebou nůž?“ vyděsil se Von.
„Ne každý je tak statečný, aby vyrazil bojovat s Ty-tušíš-kým jen v pyžamu, Vone,“ zkřivila Támhleta pusu.
„Co máte vlastně v plánu?“ zajímala se Brownie.
Garry se zamračil. „Jdeme se podívat do města, na Sezimovo náměstí… myslím na to podzemní, karbanické… tam je v domě číslo 13 sídlo rodu Fleků…“
„Nejsem pitomá,“ zúžila Brownie zorničky. „Vím, kde bydlí Sirénus Flek.“
„Překecali mě, že se půjdeme podívat nejdřív tam,“ brblal Garry, když v tom v průjezdu zastavil Ford Transit. Garry se na něj se zájmem podíval. „Vaši mají dodávku?“
„Mám tři sestry, takže…“
„Ty máš tři sestry a nepodělíš se?“ rozčiloval se Von.
„Ty máš devatenáct bratrů a taky ses nepodělil!“
„A jsou tady?“ zajímal se Garry a pošilhával po dodávce.
„Ne, přijel pro mě jenom táta,“ odbyla ho Brownie, zvedla se ze svého kufru a začala ho táhnout k autu.
Za jejich zády se ozvalo duté žuchnutí. „A dost!“ křikla Hormona. „Už ho neponesu ani minutu! Co je to vůbec za nápad, tahat ho s sebou, když je v bezvědomí? K čemu nám bude, to ho budeme házet po útočících Smrtikibicích, nebo co?“
„Vone, vezmi Debila. A dej Hormoně něco k pití,“ ukázal Garry a sám se přitočil k Brownie, která zápasila s kufrem. „Můžu ti pomoct?“ nabídl se.
„Co za to chceš?“
„To jsem tak průhledný?“ zalomil rukama Garry. „Ale… když už o tom mluvíš… kolik má ta vaše dodávka míst?“
„Osm.“
„A vy jste jen dva,“ spočítal si Garry na prstech Brownie a pana Levandula. „Takže tam máte šest volných míst, ne? Hodili byste nás s sebou? Stačí, když nás vyhodíte někde dole pod hradem.“
„Asi jsi to měl lépe promyslet, Garry.“
„Asi jsi to měl lépe promyslet, Garry.“
„To je tak smutné, my se na to ministerstvo nikdy nedostaneme!“
„Super! Ve Slatiňanech jsem nikdy nebyla!“
„Asi jsem to měl lépe promyslet,“ zamračil se Garry, když je pan Levandul vysadil na malém dlážděném plácku pod slatiňanským zámkem. „Neuvědomil jsem si, že Brownie není z Prahy.“
„Dělejte!“ pobízela je Hormona. „Je 15:50! Za deset minut začíná poslední prohlídka!“
„Jaká prohlídka? My jdeme na nějakou prohlídku?“ divil se Von.
„Mám radši slatiňanský hřebčín než kladrubský,“ zaradovala se Hanka. „Protože tady chovají černé koně. Být udupán stádem vraníků, to musí být nádherná smrt!“
„Tady chovají koně?“ zpozorněla Támhleta.
„Je tady i muzeum,“ přikyvovala Hanka. „To je úžasné. Mají tam i vypreparované koňské vnitřnosti, koňská embrya v lihu a expozici koňských nemocí! Zdeformovaná kopyta…“
„Fuj! To je hrozné!“ oklepala se Támhleta.
„Koupila jsem jeden dospělý a pět dětských,“ přikvačila k nim Hormona a oči jí svítily. „Tak se tvařte jako děti!“
„SIRÉNUS FLEK JE… já to vzdávám,“ posadil se Garry na kamenný patník.
„Pitomej nápad!“ rozčilovala se Hormona, když ji přes její protesty nacpali do kupé. „Takhle by se uměl dostat do Prahy každý!“
Myšlenka jet do Prahy na koních těsně neprošla, když hlasování skončilo 3:3, Garry prohlásil, že rozhodující slovo má on. A Von na to řekl, že tedy raději pojedou vlakem. Lokálkou se přesunuli do Pardubic, kde přestoupili na večerní expres do Prahy.
„Takhle to bude lepší,“ zamyslel se Garry, když se usadili. „Za soumraku budeme v Praze a připlížíme se na ministerstvo pod pláštíkem noci. A aspoň nebude tak podezřelé, že Von a Debil mají pyžamo a…“
„Debil!“ vykřikl Von zděšeně. „Já ho nechal v tom motoráku!“
Hormona na nic nečekala a zatáhla za záchrannou brzdu. Vlak se skřípěním a cukáním zastavil těsně za nástupišti zastávky Pardubice-Opočínek. „Musíme se vrátit!“
„No,“ rozhlédl se Garry opatrně po chodbičce, „teď bychom asi stejně měli zmizet.“
„A už žádné pitomosti!“ řekl důrazně Garry, když o hodinu a půl stáli znovu v hale pardubického hlavního nádraží, teď už i s nalezeným Debilem, který celé mezidobí spokojeně prospal v úschovně zavazadel. „Uklidníme se, všechno jde podle plánu.“
„Všechno jde podle plánu?“ zděsila se Támhleta. „Co proboha plánuješ?“
„Já neplánuju, já improvizuju,“ popřel Garry obratně sám sebe. „Po jedenácté budeme v Praze, což je ideální, protože na ministerstvo financí dorazíme akorát o půlnoci.“
„Umřít za zvuků půlnočních zvonů,“ zasnila se Hanka.
Přes Hormoniny protesty nastoupili do (jiného) večerního expresu. Usadili se v (jiném) kupé a vlak se rozjel do Prahy.
„Měli bychom možná počkat do rána,“ navrhla Hormona, když zastavili v Kolíně. „Zajít na ministerstvu za někým rozumným…“
„Mohli bychom se stavit za taťkou!“ vyhrkli Von a Támhleta téměř současně.
„…za někým rozumným, kdo má na ministerstvu slovo,“ nenechala se Hormona vyvést z konceptu, „třeba by se pak podařilo zařídit, aby se na odbor karbanického školství zašla podívat ochranka.“
Naštěstí jel kolem právě minibar. Garry rozrazil dveře kupé a důraznými signály slečnu s rozvozem zastavil. „Máte něco ostřejšího?“
„Máme třetinku piva nebo,“ zadívala se vlakuška zamyšleně na malou lahvičku se žlutou tekutinou, „0,185 litru vína. Rýnský ryzlink.“
„Brr, vždyť to chutná jako poblitý hadr!“ nakrčila Hormona znechuceně nos.
„Polenský ryzlink chutná jako poblitý hadr,“ opravil ji Garry.
„Tak dáte si něco?“
„Určitě ty čokoládové tyčinky. A nějakou bagetu… jakoukoli, nejím akorát hermelínovou. A ty brambůrky si taky vezmu.“
„A to pivo a víno, všechno, co máte,“ doplnil Vona Garry a podal slečně dva stříbrné žetony. „To je v pořádku, zbytek si nechte.“
„Díky, pane Pokere,“ usmála se slečna s minibarem, vyložila jim objednávku a zmizela.
„Garry,“ ukázala Hormona zamyšleně směrem, kam právě zmizela vlakuška. „Ty jsi jí dal dva stříbrňáky!“
Garry přejel zrakem po jídle a pití. „Hm, pět čokoládových tyčinek, šunková bageta, brambůrky, šest plechovek piva, čtyři lahvičky vína… to by mohlo stát tak jeden střírný a dva tři modré,“ počítal Garry. „Ale ve vlaku je vždycky všechno dražší, a chtěl jsem jí udělat radost, kolik kšeftů může mít takhle pozdě večer?“
„Platil jsi žetony. Kar-ba-nic-kými pe-ně-zi,“ slabikovala Hormona. „Jsem jediná, komu to přijde divné?“
„Napij se,“ podal jí Garry plechovku s pivem.
O pár minut později je vyrušil průvodčí, drobný prošedivělý pán, překvapivě v tmavě modré čepici a kalhotech a světle modré košili. „Jízdenky, prosím,“ nahlédl dovnitř.
Hormona mu s úsměvem podala štos lístků.
Průvodčí se nedůvěřivě podíval na jízdenku, pak na každého z členů výpravy, pak zase na jízdenku, pak zase na jednotlivé cestující.
„Jeden dospělý a pět dětských?“ díval se nevěřícně.
„Ten dospělý jsem já,“ objasnila Hormona a napila se vína z lahvičky o objemu 0,185 litru.
Průvodčí se ještě jednou podíval na jízdenky. „A proč jste si nekoupili skupinovou? Měli byste to levnější!“
„Jsi blbá? Tebe tak ještě někdy pošleme pro jízdenky,“ zavrčel na ni Garry.
„Ty dnešní děti,“ povzdechla si Hormona a kopla Garryho do holeně. „Drzí spratci!“
Když průvodčí odešel, Von se zamračil a odložil rozjedenou bagetu. „Jak je možné, že Garry platil za jídlo a pití žetony, když…“
„To neřeš, Vone,“ umlčela ho Hormona. „Máš bagetu, máš čokoládovou tyčinku, máš brambůrky, tak co bys ještě chtěl?“
„Když už ses zeptala, tak…“
„Zmklni, Garry!“ okřikla Hormona Garryho. „Neodpovídej na řečnické otázky! Zvlášť, když nejsou určeny tobě!“
„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice Malostranská.“
„Nech toho, Hormono!“ vyštěkl Garry.
„To jsem nebyla já,“ bránila se osočená. „To mluví tadyta kulatá věcička s dírkama. Ahoj!“ zamávala jí.
Za chvíli už mířili po eskalátorech nahoru a v Garrym stoupala nervozita. ‚Co když přijdeme pozdě? Je Sirénus ještě naživu? Co by mu mohl Vrdlmrsmrst všechno udělat? Proč na nás lidé v protisměru tak divně koukají?‘ honily se mu hlavou otázky.
„Kudy teď?“ zeptala se Hanka, když vystoupili z vestibulu. „Vlezeme do té fontánky? Dalo by se v ní utopit?“
„Támhle,“ ukázal Garry podél tramvajové zastávky.
Mezi skupinkami opilých cizinců na Malé Straně už naštěstí nebudili takovou pozornost jako na schodech metra. Bez povšimnutí se protáhli do Letenské ulice a za chvíli stáli před hlavním vchodem budovy ministerstva financí.
„Super, tak jsme to přece jen zvládli,“ usmála se Hormona a vystoupala po třech nízkých schodech k prostředním dveřím. „Tohle je zvonek?“ zmáčkla nějaké tlačítko.
„Ne!“ vykřikl Garry. „Vchod pro návštěvy je v támhleté…“
„Cože?“ vypískla vyděšeně Támhleta.
„…telefonní budce,“ dořekl Garry, ale to už se dveře ministerstva se bzučením otevřely. Za nimi stál muž ve vysoké kápi. „Račte dál,“ ukázal s úsměvem dovnitř, „už vás čekáme.“
„Není to trochu podezřelé?“ zahuhlal Von.
„Tobě se to asi zdá divné, že tě někde rádi vidí, ale zkus být trochu optimističtější,“ chytila ho Hormona za ruku a táhla ho dovnitř. Ostatní chvíli váhali, ale nakonec Garry popadl odhozeného Debila a vběhli do budovy.
„Rovně, pak doprava a druhé schodiště vlevo,“ zavolal za nimi ještě zamaskovaný muž a zamknul vstupní dveře.



Seznam kapitol 5. dílu:

1: Polibek pro Davida*2: Sezimovo náměstí 13*3: Nigrusův ehm řád *4: Vznešený a starobylý rod Fleků*5: Ministerstvo financí - sekce karetních her a hazardu - oddělení dohledu nad nezletilými karbaníky*6: Hanka Hatebadová*7: Celkem nic podstatného*8: Profesorka Bumbrlíková*9: Školní trest*10: Tamten a Slunečník*11: Polenská vrchní výchovná poradkyně*12: U Sedmi kulí*13: Trumpálova armáda*14: Piky a kříže*15: Noční můra*16: Ďábel na horách*17: Vánoce na konci světa*18: Bimbo v šachu*19: Věci neviděné i předvídané*20: Grapeova nejhorší vzpomínka*21: Kariérní poradna*22: Maturita*23: Dělostřelecká příprava*24: Pal!*25: To je vše, přátelé

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Milý autore, moc děkuji za to, že jsi Garryho vrátil na internet, bez něj byl můj život pustější a smutnější. Příběh neztratil nic na půvabu a zábavnosti.
Dočetla jsem jedním dechem až sem, takže předchozí kapitoly okomentuji při druhém čtení.
Děkuji
denice

Garry Poker řekl(a)...

Poker always pays his debts :)

Jana Bockova řekl(a)...

Tenhle příběh se čte úplně sám :D A jako průvodce na slatiňanskému zámku schvaluju tu super zmínku :D

Garry Poker řekl(a)...

Jana Bockova: Tak doufám, že tam nejsou žádné faktické chyby ohledně otvírací doby, koňských vnitřností a tak podobně! ;)