4-III: Kolo páté

Bum! Bum! Teď padá jedna rána za druhou! Zdá se, že Nigrus Trumpál má navrch, ale Doktor Vrdlmrsmrst se stále drží na nohou a snaží se Trumpálovy útoky odrážet.

Kolo páté

Garry vyběhl, jak nejrychleji uměl. Zahnul doleva a za pár desítek vteřin už byl za nejbližším rohem. Volným krokem potom pokračoval za další roh. Jak už si i Garry stačil všimnout, rohů byl v bludišti opravdu dostatek. Vzápětí zvládl postřehnout i další nepřehlédnutelný fakt – ocitl se ve slepé uličce.

Opatrně se proplížil zpátky na poslední rozcestí. Když viděl, že se Trumpál, Fuč ani rozcvičující se Igor nedívají, protáhl se na vedlejší stezku. Štěstí mu ale nepřálo. I tato cesta po pár metrech končila.

Přece se nebudu hned vracet, pomyslel si. Potupně projít znovu kolem vchodu by jeho ješitnost jen tak nestrávila. Naštěstí se zde nacházelo příjemné zákoutí s lavičkou a fontánkou, tak se posadil. Mohutné živé ploty vrhaly černé stíny a slabě se kývaly ve vánku. Garry zavřel oči a zaposlouchal se do tichého šumění, než ho z polospánku vytrhl ostrý hvizd píšťalky.

Igor je v bludišti!

Rychle vyskočil a běžel ke vchodu. Prosvištěl kolem rozhlížejícího se Igora a s vyplašeným výrazem ukazoval za sebe.

„Tam nechoď! Je tam něco strašnýho! Pomoc! Pomooc!“

Na pravé straně bludiště zabrzdil za prvním dostupným rohem (opravdu jich tu bylo docela dost), a když vykoukl zpátky, s uspokojením si všiml, že Igor jeho varování nedbal, ušklíbl se a zamířil doleva. Sám se tedy vydal po klikaté cestě mířící dle jeho odhadu ke středu bludiště. Začal být pomalu nervózní. Ani ne tak z toho, že by mohl jít špatně, ale spíš z toho, že se zatím nesetkal s žádnou překážkou. Marně vzpomínal na všechno, co mu kdy kdo o bludišti řekl, ale pocitu, že by měl sem tam na něco narazit, se zbavit nedokázal.

V tom ho do tváře šlehly ostré větvičky. Jeho pocitu bylo učiněno zadost: narazil na konec stezky. Zaklel a neochotně se šoural zpátky. Protože z jediné nadějné odbočky zaslechl nepěkné kvílení, vrátil se raději až ke startu. Zrovna v okamžiku, kdy Kamélius Fuč pouštěl do bludiště Viktorku Rumovou.

Garry usoudil, že je čas zkusit znova svůj trik. Rozběhl se.

„Tam taky nikdo nechoďte!“ ječel. „Tam je to ještě horší, zachraň se, kdo můžeš!“

Sám využil poslední možnost, které mu rozcestí u vchodu poskytovalo – rovně. Jak byl v tempu, zastavil se tentokrát až za druhým nabízejícím se rohem a ztěžka vydýchával.

„Ahoj, Garry,“ objevila se mu Viktorka Rumová u ramene jako duch. Garry přestal vydýchávat. Málem totiž přestal dýchat úplně.

„Co… co tady děláš?“ vysoukal ze sebe.

„Jak jsem pochopila,“ usmála se, „vpravo i vlevo je to dost nebezpečné, tak jsem se rozhodla jít rovně a zkusit štěstí s tebou.“

„Proč ne, ale…“

Píšťalka se ozvala počtvrté. V bludišti byli už všichni šampioni. Viktorka strhla Garryho do nejbližšího výklenku (za roh); Pár vteřin poté prošla kolem váhavým krokem Klára Čistovodová.

„Co budeme dělat? Předběhla nás!“ zasyčel Garry.

Viktorka Rumová pokrčila rameny: „Igor je už taky před námi.“

„Cože?!“

„V té slepé chodbě, kam jsi ho navedl, se zdržel asi půl minuty, pak se vydal rovně,“ prozradila mu. „Ale jako pokus to nebylo špatné.“

„Chceš říct, že jsem poslední?“ zděsil se a nakročil k odchodu.

„Počkej,“ zadržela ho. „Chtěla jsem s tebou mluvit…“

„Ano?“ vybídl ji Garry s obavami.

Viktorka se zhluboka nadechla. „Nejsem moc na romantické řečičky, ale… co děláš tenhle pátek večer?“

„Myslel jsem, že odlétám do Las Vegas s tisícem žetonů v kapse,“ zamračil se. „Ale vzhledem k tomu, že moje šance každou vteřinou klesají, tak mám asi volno.“

„Proč by měly klesat? Oh, dívky, ty se jen chtějí bavit.“

„Mám snad tvou otázku chápat jako pozvánku k nezávaznému sexu?“ zablýsklo se Garrymu v očích.

„Ne,“ odsekla Viktorka a lehce se začervenala. „Jenom… myslela jsem, že bychom se mohli třeba trochu poznat a…“

„V tom případě,“ začal Garry nenápadně couvat, „budu muset odmítnout. Já totiž nejsem ani na romantické řečičky, ani na romantické činečky. Takže mám-li si vybrat mezi vítězstvím v Ohnilém poháru a hrozbou vážného vztahu, pak – sbohem!“ Během vteřiny vyběhl z výklenku a zmizel za několika nejbližšími dostupnými rohy.

„Ty ********* ***** *********!“ přerušilo její křik pozorné pípání z reproduktorů rozmístěných kolem celého bludiště.

…

„Profesore?“ odříhl si lehce Hybrid, aby si získal ředitelovu pozornost, až několik poblíž stojících diváků omdlelo.

„Ano, Hybride?“ otočil se nevrle Trumpál.

Polenský klíčník, bodyguard, hajný, porybný a poklasný společnými silami zvedli obrovskou vřískající klec do výše ředitelových očí. „Jenom sem se chtěl krapánek ujistit. Ty divoký kočky sem měl pustit do bludiště v sedum?“

Ředitel se chytil za hlavu. „V sedum…náct!“

„V sedum náct?“ zamrkal překvapeně Hybrid. „A to je kolik minut po sedmý?“

…

Garry utíkal a vůbec nedával pozor, kam. Doprava… doleva… zase doleva… dlouho rovně… doprava. Teprve na rozcestí s lampou, odkud vedly cesty do všech čtyř směrů, se zastavil. Především proto, že narazil čelem přímo do kandelábru a ztratil vědomí.

Když se probral, s hrůzou zjistil, že po stezce se přímo proti němu šourá černý serif. Strachy se neodvažoval hnout, hned se mu totiž vybavila jedna z mála věcí, které si o nich pamatoval: dokážou člověka zabít desítkami způsobů jen s použitím jednoho prstu. A to jeho vlastního. Zavřel raději oči a pokoušel se usnout.[1]

Nepodařilo se mu to. Už za pár vteřin zaslechl, jak okovaná bota drtí malé kamínky přímo u jeho hlavy.

„Garry, vstávej!“ zaslechl najednou povědomý šeptaný hlas.

Překvapeně otevřel oči. „Profesore Lotkiene?“ poznal teď už i podle tváře svého bývalého učitele obrany proti švindlování. „Co tady děláte?“

„Straším,“ ušklíbl se Lotkien. „A každému soutěžícímu, kterého potkám, dám jednu věc. Ty jsi první, takže si můžeš vybrat: peprmintové žvýkačky, energetický nápoj, lékárničku nebo mapu bludiště.“

„Mám docela žízeň, takže…“

„Tady máš mapu, jinak by mě Tr…adam tadam uškrtil,“ vytáhl Rohn Lotkien z kapsy přeložený papír. Otevřel ho a krátce si ho prohlížel, načež do něj umístil samolepku ‚Zde stojíte‘.

Garry se na mapu podíval. „Cože? Občerstvení je akorát venku před vchodem? A v celém bludišti nejsou jediné záchody?!“

„Utíkej!“

…

„Až ho najdu, zabiju ho!“ syčela vzteky Viktorka K. Rumová a uklidňovala se hlasitým vypočítáváním dalších nepěkných věcí, které Garrymu provede, až ho potká.

Kde se vzal, tu se vzal, cestu jí zastoupil Nigrus Trumpál.

„Pravidla, § 19: Soutěžící, který vyhrožuje jinému soutěžícímu smrtí, ublížením na zdraví nebo jinou těžkou újmou, bude z Ohnilého poháru vyloučen. Je mi líto, slečno, pojďte se mnou,“ nabídl jí rámě.

…

Na další velké křižovatce s lucernou se Garry zastavil a podíval se do mapy. V tom se do ticha ozval hlasitý dívčí výkřik.

„Kláro?“ zavolal opatrně. Byl si jistý, že to byla ona. Že by narazila na něco nebezpečného? Mohlo se jí něco stát? Garry si uvědomil, že jestli se v bludišti pohybuje něco schopné ublížit Kláře, dozajista je to schopné ublížit i jemu. Rozhodl se, že podruhé jí zkoušet volat nebude. Ostatně, červené světlo nikde neviděl, takže buď si s nebezpečím poradila, nebo byla zneškodněná tak rychle, že ani nestačila vystřelit světlici.

Kéž by, nedokázal potlačit ošklivou myšlenku, hned by bylo o jednoho soupeře míň.

Rychle prostudoval mapu a oddechl si, že cesta k cíli vede jinudy, než odkud se ozval Klářin křik. Neváhal a rychlým krokem pokračoval v cestě. Ohnilý pohár už musel být blízko!

Přesto se proplétal bludištěm ještě dalších patnáct minut, aby nenarazil na žádnou překážku (ty byly totiž v mapě od exprofesora Lotkiena též vyznačeny). Když na něj za jedním z rohů (i v této části bludiště jich bylo hodně) vykouklo světlo lampy, srdce se mu rozbušilo vzrušením. Poslední rozcestí před Ohnilým pohárem!

Jak kráčel do osvětleného prostoru, všiml si, že tu není sám. Z druhé strany se pod lampu blížil Igor Igory.

„Ahoj, co tady děláš?“ zeptal se Garry nevinně.

„Co asi?“ opáčil Igor. „Slyšel jsi ten křik? Myslíš, že se Kláře něco stalo?“

Garry pokrčil rameny. „Dou… asi. Snad ne.“

Chvíli jen tak stáli proti sobě a nevěděli, co říct. Byl to zvláštní okamžik. Oba si uvědomovali, že vítězství mají nadosah, a nečekali, že by tu mohli ještě někoho potkat.

„Asi bychom měli jít,“ prolomil mlčení Igor.

Garry ukázal na cestu, která podle mapy vedla k Ohnilému poháru. „Tak já půjdu třeba sem,“ nadhodil, „a ty bys měl jít na opačnou stranu.“

„Ne, myslím, že tahle cesta se mi taky líbí,“ nesouhlasil Igor a dal se do běhu. Garry zaklel a pospíchal za ním. Běželi ale jen chviličku. Po pár desítkách metrů se cesta rozdělovala na čtyři užší, každá vedla k jednomu turniketu. Igor si vybral jeden z prostředních, Garry se rozhodl pro krajní vpravo.

Zastavil se a podrobně si turniket prohlížel. Dvoukřídlé, ocelí orámované dveře z tvrzeného skla zabíraly celou šířku cesty. Žlutá výstražná nálepka na dveřích informovala: Nepovolaným vstup zakázán. Oprávnění k průchodu prokažte heslem.

Garry si všiml na pravé straně vedle dveří malého ovládacího panelu s klávesnicí a jednořádkovým displejem. Na něm se pomalu posouval a blikal červený text ‚Zadejte heslo. Pro napovedu stisknete F1‘.

Garry stiskl F1. Nápis zmizel a po chvilce se objevil jiný. ‚Je to zelene a jezdi to nahoru a dolu. Co je to?‘

„Cože?“ popadl se Garry za hlavu. „Je to malé, zelené a jezdí to nahoru a dolů? Co je to? Spíš: Co je to za hovadinu?“

„Hrášek ve výtahu, ty blbče! To snad ví každý,“ ozval se Igor zpoza vysokých keřů.

Garry rychle vyťukal odpověď. Ozvalo se zapípání a dveře se otevřely. Prošel a ocitl se na malém prostranství, kam ústily všechny turnikety. Igor byl už před ním, ale Garry ho několika rychlými kroky dostihl.

„Samozřejmě jsem to věděl, jen jsem tě chtěl ukolébat,“ zabručel Garry. „Cos měl ty za otázku?“

„Je to stříbrné a létá to,“ prozradil mu Igor.

„To bych taky věděl,“ kasal se Garry.

Společně opustili místo jediným východem. Širokou cestou, lemovanou fotografiemi minulých vítězů Ohnilého poháru. Na jednom z portrétů Garry poznal Sirénuse Fleka, který na něj mrkl. Když se chtěl podívat na fotku podrobněji, Flekovy oči zmizely a zůstaly místo nich jen černé díry.

Pak už si ale oba všimli cíle cesty. Přímo proti nim stál na velkém betonovém podstavci malý dřevěný pohár, ještě ošklivější, než jak ho Trumpál popisoval.

„Měli bychom se ho dotknout společně, když už jsme oba došli až sem,“ navrhl Garry, kterému bylo jasné, že v přímém běžeckém souboji nemá šanci.

„Ani nápad,“ nesouhlasil Igor. „Na tři se oba rozběhneme. Ať zvítězí ten lepší. Takže já. Jedna…“

Garry nečekal na tři, nečekal ani na dva a vystřelil, jak nejrychleji uměl. Po pár metrech už ho ale Igor předbíhal. Garry ho chytil za pás a vytrhl mu obě světlice. Pak je hodil co nejdál za sebe.

Igor se zastavil a ohlédl se. Garry se ošklivě zašklebil a utíkal k Poháru. Igor by ale ve střehu a rychlým pohybem mu podrazil nohy. Garry dopadl obličejem do písku.

„Hajzle!“ zakřupala mu zrníčka písku mezi zuby. Pravou rukou nahmátl těžký kámen.  Zvedl ho a mrštil ho po Igorovi. Minul. Igor se otočil a škodolibě se zachechtal. Garry si tak mohl vychutnat pohled na to, jak se před Igorem vynořila z houštiny boxerská rukavice přímo ve výšce jeho pasu. Igor se oběma rukama chytil za rozkrok a v křečích se sesunul k zemi.

Garry vstal a opatrně vykročil středem. Ostražitě přitom sledoval obě strany cesty, zda na něj také nečeká nějaká podobná past. Takhle došel až k Igorovi, který se mezitím zvedl ze země a oprašoval se. Stále měl ale potíže udržet vzpřímený postoj.

„Moje nabídka dotknout se poháru společně pořád platí,“ řekl Garry velkoryse a schoval se za něj. „Jdi první!“

Jako vláček se došourali až před betonový piedestal. Tam se Garry pokusil šourajícího se Igora rychle oběhnout, ale ten mu nečekaně obratně dal bodyček. Garry přeletěl přímo přes něj a oba dopadli na podstavec společně a Ohnilý pohár skryli pod těly.

Garry zaslechl tlumené křupnutí ztrouchnivělého dřeva. Rychle se pokusil nahmátnout svou světlici, ale ta se při jeho pádu odkutálela za podstavec. Chtěl se po ní natáhnout, ale jeho noha byla zaklesnutá pod Igorovým kolenem.

Igorovi se mezitím zpod těla hrudi podařilo vytáhnout zbytky poháru. „Já se ho dotkl první! Já se ho dotkl první!“ opakoval. Instinktivně sáhl k pasu, až potom mu došlo, že Garry jeho světlici odhodil někam pod fotografii vítěze z roku 1963.[2]

V tom se s nimi podstavec pohnul. Měl víko složené ze dvou částí a Garry s hrůzou zjistil, že škvíra mezi nimi se začíná rozšiřovat. Chtěl seskočit na pevnou zem, ale znenadání je oba překryla vystřelovací síť. Garry začal křičet. Igor mu ještě stihl sebrat aspoň červenou signální raketu. Rychle ji odpálil, ale v panice ji vyslal přímo dolů, do černého otvoru, který se pod nimi otevíral.

Betonové víko se najednou rychle sklopilo dovnitř. Oba se s jekotem propadli do podzemí.

---

[1] Vycházel z obecně rozšířené představy, že ve spánku je smrt milosrdnější. Těžko říct, jestli je to pravda, není moc lidí, kteří by mohli porovnávat.

[2] Kterým nebyl shodou okolností nikdo jiný než Tom Smrdlot Varrrle.
 

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr
Kolo první*Kolo druhé*Kolo třetí*Kolo čtvrté*Kolo páté*Kolo šesté*Kolo sedmé*Kolo osmé*Kolo deváté*Kolo desáté*Kolo jedenácté