Kapitola osmá přichází s tradičním úkolem: je třeba nejen studentům, ale i čtenářům připomenout, že už skutečně začal školní rok a s ním výuka. Nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je pomocí úryvků z úvodních hodin několika nejdůležitějších předmětů (a věštění z karet).
Profesorka Bumbrlíková
Díky za každé nové školní ráno
„TO SE BOJÍ, ŽE SE ZCVOKNE, JESTLI SE MNOU BUDE VE STEJNÉ
MÍSTNOSTI?“ probudil Garry Vona a Debila.
„Nechápu, jak by to mohlo někoho napadnout,“ zamžoural
rozespale Von. „Co se u všech křížových spodků děje?“
„ŠIMEK SE KRČÍ TÁMHLE ZA DVEŘMI!“ ukázal Garry.
„Jdeme na snídani,“ odsekl Dan, který si právě ve spěchu
nazouval boty. „Nelam si s tím hlavu, je jen…“
„JEN CVOK?! SNÍDANĚ DNESKA NENÍ! JÍDELNA VAŘÍ AŽ OD OBĚDA!“
„To nevadí, stejně jdeme!“ ozvalo se z chodby.
„Taky bychom měli jít sehnat nějakou snídani,“ povzdechl si
Von a začal pátrat po čistých – a po chvíli aspoň po nějakých – ponožkách.
„Slyšel jsem Emana Áberfábrdomine, jak říká, že si přivezl z domova
pečenou…“
„JAK DLOUHO TO BUDU MUSET JEŠTĚ SNÁŠET!“ zuřil Garry. „PROČ
SE NA MĚ VŠICHNI DÍVAJÍ JAKO NA BLÁZNA?!“
„Možná proto, že si navlékáš trenky přes pyžamo,“ zabručel
Von. „Zkus to brát z té lepší stránky, Garry.“
„JAKÉ LEPŠÍ STRÁNKY?!“
„Možná se na tebe dívají jako na cvoka, ale dovedeš si představit,
jak by se na tebe dívali, kdyby věděli, že jsi Ty-tušíš-čí-syn?“
„Garry je syn Ty-tušíš-koho?“ zašeptal vyděšeně Debil. Pak
rychle popadl školní uniformu, jednu botu a z neznámého důvodu i polštář a
pelášil pryč.
„Cože?!“ vyklonila se z okna pod nimi Brownie
Levandulová. „Garry je syn Ty-tušíš-koho?“
„Promiň,“ zrudl Von.
„Kde jste?“ vyrušilo je zaklepání na dveře a o vteřinu
později vstup Hormony na scénu.
„CO SEM LEZEŠ?!“ hodil po ní Garry vršek od pyžama. „CO
KDYBYCH NA SOBĚ ZROVNA NIC NEMĚL?“
„Vždycky jsem myslela, že přesně po tom tvoje
exhibicionistická dušička touží,“ odpověděla Hormona. „Ale neboj, počítala jsem
s tím… už můžu otevřít oči? Au! To nemůžete tu skříň zavírat!“
„Nemůžeme, dveře se zasekly o hromadu Debilových učebnic,“
vysvětlil Von.
Hormona se chytila za čelo. Jednak ze zoufalství, jednak aby
si ohmatala čerstvě získanou bouli. „Mám dvě otázky. První: Proč nám Garry všem
připravil takový budíček, že to snad probudilo i vrátného? Druhá: Nevíte, co je
to najednou venku za povyk?“
„Povyk?“ divil se Von.
„Všichni utíkají v pyžamech ven a křičí jako o život,“
mávla rukou směrem k chodbě. „Nejdřív Brownie vyběhla za Palmou a Pastou a
za chvíli to na chodbě vypadalo jako při neohlášeném požárním cvičení.“
„Možná jsem se tak trochu zmínil, že
Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit je Garryho otec,“ zamumlal Von.
„Zvláštní,“ pokrčila rameny Hormona „Myslela jsem, že už to
všichni vědí. Ačkoli, když nad tím tak uvažuju, Trumpál asi nechtěl, aby se to
rozšířilo mezi lidi a vznikala zbytečná panika.“
„Tak se o tom měl zmínit,“ zamračil se Von.
„To si časem sedne,“ odfrkl si Garry. „Vždyť celý druhý rok
si o mně mysleli, že jsem potomek Zůstavitele, a teď mě mají zase rádi.“
„Technicky vzato, pokud je Doktor Vrdlmrsmrst Zmizeluzlův
potomek, tak ty jako jeho syn logicky taky,“ řekla Hormona. „Nechci tím říct,
že se tě tehdy všichni báli oprávněně, ale měli pravdu. Náhodou. Jdeme?“
„Mimochodem, ještě jste mi neřekli, co Garryho po ránu tak
vytočilo, že nás oblažil svým pronikavým hláskem,“ připomněla Hormona, když
sestoupili po schodišti a procházeli klubovnou.
„ŠIMEK!“ zavrčel Garry.
„Šimek věří tomu, co se píše v Kartáři,“ rozvedl to
Von.
„To říkal už včera,“ řekla Hormona. „Mimochodem, Brownie
tomu věří taky.“
„TAK TO JSTE SI VEČER URČITĚ HEZKY POKECALY O TOM, JAKÝ JSEM
UŽVANĚNÝ SPRATEK, CO?“
„Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm osm, devět, deset.
Ne,“ odvětila. „Říkala, že jí to vůbec nevadí, že jako zloduch ji přitahuješ
ještě mnohem víc. A že kdyby to věděla, tak by nikdy neslíbila Támhleté, že se tě
už nikdy nedotkne.“
„COŽE? BROWNIE SLÍBILA TÁMHLETÉ, ŽE SE MĚ UŽ NIKDY
NEDOTKNE?! TO SE DOMLOUVAJÍ ZA MÝMI ZÁDY A ANI SE MĚ NEZEPTAJÍ NA MŮJ NÁZOR?!“
kopl Garry vzteky do dveří Černého domku.
Hormona si povzdechla. „Jak by řekl Hybrid: Tohle jsem ti
asi neměla říkat! A bylo by fajn, kdyby sis na nás přestal vybíjet vztek!“
„Proč by to bylo fajn?“ zašklebil se zarputile Garry.
„Protože se chováš jako nesnesitelný hysterický pitomec!“
okřikla ho Hormona a podpořila svůj argument dobře mířenou ranou Rozdáváním a mícháním pro pokročilé.
„Copak jste neposlouchali, co nám Trumpál včera zpíval?“
„Nic podstatného! Nic podstatného! Boha jeho! Yes, Nigruzzz
Rulezzz!“ zanotoval si Von.
„Tohle jsem nemyslela!“ umlčela ho Hormona. „Copak jste
vůbec nepochopili, jaké měla jeho písnička poselství?“
„Ona měla nějaké poselství?“ lekl se Garry.
„Že nám hrozí nebezpečí, že by se všechny koleje měly
sjednotit a čelit mu společně, že jedině tak můžeme Vrdlmrsmrsta porazit…
vážně, nechtěl by sis vyčistit kolena?“
„Kolena?“ divil se Garry.
„Protože ničím jiným evidentně neposloucháš!“
„Nevím, proč bychom se měli paktovat se Zmizeluzlem,“
nesouhlasil Von.
„Neberte to tak vážně,“ pohodila Hormona hlavou. „Ostatně,
když Zmizeluzlův potomek může chodit do Poblilvíru, takové rozdíly mezi
kolejemi být nemůžou.“
„K nám chodí nějaký Zmizeluzel?“ vycenil Von zuby a sevřel
pěsti. „Ukaž mi ho!“
„Ty si taky umyj kolena!“ schytal Von svoji dávku Rozdávání a míchání pro pokročilé.
„Nestarejte se o cizí kolena, slečno Dangerová,“ zastavila
je v průchodu profesorka McDonaldová. „Pokere, počítáte doufám s tím
konkurzem v pátek odpoledne?“
„Konkurzem?“ nechápal Garry.
„Jako každý rok opustilo poblilvírský fotbalový tým několik
klíčových hráčů. Například Oldřich Dub,“ řekla důrazně profesorka. „Myslela
jsem, že jako nový kapitán
poblilvírského fotbalového mužstva, Pokere, se budete rád podílet na výběru
nových tváří. V půl čtvrté na fotbalovém hřišti.“
„Nový kapitán?“ nafoukl se Garry. „Konečně skutečný vůdce,
který dovede Poblilvír po dlouhých letech čekání k ligovému vítězství!“
„Vyhráli jsme už loni, Pokere,“ zpražila ho McDonaldová,
„tak zklidněte hormony.“
„Já jsem klidná,“ zabrblala Hormona.
„Ona vás ta legrace přejde,“ zamračila se profesorka
McDonaldová. „Tady máte rozvrhy. Vlezlej, Dangerová, koukejte je rozdat svým
spolužákům.“
„Co to má znamenat?!“ rozkřikl se Von, když profesorka
odkráčela. „Ve středu máme obranu proti švindlování celý den! Bez přestávky na
oběd!“
Hormona se zamračila. „To musí být nějaká chyba. My taky!“
Hodiny začínají
„Hola, kamarádos! Hola, el šéfo!“ srazili se s nimi
vzápětí na schodišti Tenerifos a Ounennéz. „Kde esta… Rosdauání a mičání?“
„Cože?“ nechápal Garry.
„Oni takhle prostě mluví,“ řekla Hormona. „To jsou tvoji
noví spolužáci z ciziny, Tenerifos Dredoín Numero Uno a Ounennéz Afroman
Sexybeast.“
„CO?! MOJI SPOLUŽÁCI MAJÍ MNOHEM VÍC COOL A SEXY JMÉNA NEŽ
JÁ?! JÁ SE CHCI JMENOVAT NUMERO UNO A SEXYBEAST!“
„Pozdě,“ ušklíbl se Ounennéz. „Teda, sou lejt, jór pech.“
„Nos in hary,“ začal ho táhnout pryč Tenerifos. „Hledat
Rosda…vaní a…“
„To snad ne!“ praštil Von o zem se stohem rozvrhů třetího
ročníku. „Rozdávání a míchání v pondělí ráno? Zabijte mě!“
„Sí, sí,“ přikyvoval Tenerifos.
„Aňo numero tři, sou hárd,“ souhlasil Ounennéz. „Difiklt
studios, ach ouvej! Tenkrát málem propadnout!“
„Tenkrát?“ divil se Von. „Vy studujete podruhé nebo co?“
Ounennéz se místo odpovědi jenom zasmál a oba utíkali po
schodech dolů.
„Myslíte, že tenhle ročník bude opravdu tak náročný?“
znejistěl Garry.
„Pch,“ odfrkla si Hormona. „Třeťák byl hračka.“
„Možná pro tebe,“ zoufal si Von. „Tolik nových předmětů!
Žolíky! Mariáš! Taroky! A to nemluvím o volitelných předmětech… proč jsem si
jich proboha vybral tolik?“
„A to váš čeká ještě poradna pro výběr povolání,“ připomněla
Hormona. „Abyste věděli, které předměty si máte zvolit do příštího roku
k závěrečným zkouškám.“
„Vůbec se nemyslí na lidi, jako jsem já,“ povzdechl si
Garry, když studoval tabulku předmětů. „Proč nemůžou otevřít předměty jako Utrácení pohádkového dědictví nebo Flákání se celý život? Pak mě společnost
nesmí soudit, když to budu dělat špatně… a co vy? Vy víte, co byste chtěli
dělat, až dokončíte školu?“
„Ani ne,“ zamračil se na něj znechuceně Von. „Leda… možná
snad…“
„Co?“ vyzvídal Garry.
„Bylo by docela fajn být bystrokartem,“ dumal Von. „Protože…
hádám, že místo rozhodčího v extralize juniorek ve svlékacím pokeru nikdy
nedostanu. Přitom bych to klidně dělal zadarmo!“
„To každý,“ zasnil se Garry. „Já bych jim klidně celou ligu
sponzoroval, jen abych v ní mohl soudcovat.“
„Pánové,“ vyrušila je Hormona z transu. „Pro vaši
informaci: Protože jsem vám na táboře nevěřila, že taková práce existuje, tak
jsem si to šla ověřit…“
„Do knihovny,“ doplnili Garry s Vonem.
„…do knihovny a podle pravidel českého karetního svazu mohou
rozhodčími v ženských juniorských soutěžích být pouze ženy. Takže…“
„Tak proto žádného z mých bratrů nikdy nevzali!“ zvolal
Von. „Hm… když o tom teď přemýšlím, tak si o naší rodině musí myslet, že jsme
idioti.“
„Nevím, proč by v tomhle měl být český karetní svaz
nějakou výjimkou,“ odtušil Garry.
„Možná bych to vlastně mohla zkusit já. Rozhodcovat v
pokerové lize nemůže být tak složité,“ vychutnala si jejich závistivé pohledy
Hormona. „Ale máte štěstí. Mám v plánu dělat v životě něco
užitečného.“
Garry s Vonem si dali hodně záležet, aby nepukli
vzteky.
„Nikdy by mě nenapadlo, že tohle někdy řeknu,“ odvětil
nakonec pomalu Garry, „ale pojďme už radši na hodinu rozdávání a míchání.“
…
„Hezké pondělní ráno,“ prohlásil Grape po příchodu do třídy
hlasem, který do představy většiny žáků o hezkém pondělním ránu vůbec
nezapadal, „věřím, že jste určitě rádi, že první hodinou týdne je váš oblíbený
předmět.“
„Ne, první hodinou týdne je rozdávání a míchání,“ zabručel
Garry.
„Na nic jsem se vás neptal, Pokere,“ ucedil chladně Grape.
„Až budu chtít slyšet váš názor, tak vás vyvolám. Do té doby zkuste zamknout
svoji pokeří tlamu na sedm západů.“
Garry kupodivu opravdu zmlknul.
„Než začneme dnešní hodinu, rád bych vás upozornil, že
letošní závěrečné hodnocení z tohoto předmětu může významně ovlivnit vaši
budoucnost,“ přejel pohledem celou třídu. „Pouze ti, kteří budou mít na
letošním vysvědčení hodnocení výborně,
se budou moci přihlásit ve čtvrtém ročníku do výběrového předmětu Seminář míchání a rozdávání.“
„Celej žhavej,“ ucedil Garry.
„Ještě slovo, Pokere, a zavolám madam Pommes-Fritesovou, aby
vám kleštěmi vyrvala hlasivky. Bez narkózy a bez dezinfekce,“ bouchl Grape do
Garryho stolu. „Takže buďte opatrný, protože jediné, co mě ještě drží při
smyslech, je představa, že už tu budete jenom dva mizerné roky!“
„Co když propadnu?“
„To teda nepropadnete!“ vyštěkl Grape. „I kdybych musel
obejít všechny své kolegy a prosit je na kolenou, aby vás nechali projít, tuhle
školu prostě dokončíte včas, a pak zmizíte z mého života, jasné!“
Garry se pousmál. „Konečně se na něčem shodneme.“
„Ticho!“ zasyčel Grape, když se třída rozesmála. „Každý si
hned vezme dva balíčky dvouhlavých mariášových karet, smíchá je do sebe, a poté
je roztřídí. Samozřejmě bez toho, aby se díval na lícovou stranu. Máte na to
dvě minuty. Na co ještě čekáte, Pokere?“
Garry otráveně zalovil v brašně a dal se do práce.
Srovnal oba balíčky na stůl vedle sebe, přes roh je spojil do sebe a začal je
pomalu míchat. Když po minutě a půl viděl, že Grape začíná kontrolovat výsledky
v prvních řadách, jednoduše rozházel karty do dvou hromádek.
„Opravdu, Pokere?“ přistoupil profesor k jeho stolu.
„Opravdu měl jeden z vašich balíčků 33 karet a druhý 30?“ Začal karty
jednu po druhé pomalu otáčet. „I když pominu, že jedna karta vám zjevně chybí
úplně, je to žalostné. Takže všichni si roztřiďte svoje balíčky a začněte
znova. Poděkovat můžete tady Pokerovi, který si zjevně myslí, že když má slavné
rodiče, učení a trénink jsou pod jeho úroveň. Tentokrát na to máte minutu
pade…“
„CO SI O SOBĚ MYSLÍTE?!“ vyskočil z lavice Garry,
v kterém to vřelo už od prvního Grapeova slova. „BAVÍ VÁS MĚ TAKHLE
VEŘEJNĚ PONIŽOVAT?! MNĚ JE NĚJAKÉ ROZDÁVÁNÍ A MÍCHÁNÍ ÚPLNĚ U PRDELE, TAK MĚ
NECHTE SI TADY VZADU V KLIDU KRESLIT KOSOČTVERCE DO LAVICE A JÁ VÁM ZASE
NEBUDU KECAT DO VÝKLADU!“
Po tichém zaklepání, které stejně zaniklo v Garryho
slovech, vklouzla dovnitř po špičkách Hormona Dangerová a postavila na katedru
velký kovový svícen. „Myslela jsem, že by se vám mohl hodit,“ zašeptala a zase
zmizela.
…
„Tohle Grape už fakt přehnal!“ bručel Garry u oběda a
ledoval si pravý spánek. „Copak se to smí, mlátit studenty svícnem po hlavě?“
Von předstíral, že neslyší a sehnul se k talíři
buchtiček se šodó, až se do něj téměř zabořil nosem. Támhleta se zase pilně
věnovala lovení těstovinových písmenek z vývaru a jejich rovnání podle
abecedy. Hormona Garryho jednoduše ignorovala a nikdo další už u stolu nebyl.
„A ten domácí úkol!“ rozčiloval se dál Garry. „Napsat pět stránek
o míchání karet v mariáši!“
„V mariáši se karty nemíchají,“ řekla Hormona bezbarvě.
„TO JE ÚPLNĚ JEDNO! POŘÁD JE TO PĚT STRÁNEK! PROČ?!“
„Tohle je škola, Garry,“ uštědřila Hormona další marnou ránu
jedné z lopatek Garryho větrného mlýna. „A jestli si chceš stěžovat, tak
pro tvoji informaci, loni jsme těch stránek museli napsat deset.“
„To se hodí, můžeš nám to dát a my si to s Garrym
rozdělíme napůl,“ usmál se Von.
„A co já?“ protestovala Támhleta.
„Všichni tři si to napíšete sami,“ řekla důrazně Hormona.
„Toho bohdá nebude, aby si Von Vlezlej někdy psal svůj úkol
sám!“ bránil svou nečest Von. „Navíc odmítám psát úkoly pro někoho, kdo je
služebníkem Toho-jehož-jméno-neumíme-vyslovit. Stávkuju!“ založil ruce na
prsou.
„Grape je členem Neřádu!“ sykla Hormona.
„Z černé trojky se nestane červená,“ mudroval Von. „Je
naprosto jasné, že Grape pořád pracuje pro Vy-tušíte-koho! Trumpál se chová
jako vymaštěný idiot, když Grapeovi věří.“
Támhleta se opatrně rozhlédla. „Vypadá to, že Hybrid je
opravdu pryč,“ povzdechla si.
„Nemyslíš, že to je Trumpálova věc, komu bude věřit a komu
ne?“ odsekla Hormona. „Nebo čekáš, že ti ke všem svým rozhodnutím bude posílat
písemná zdůvodnění na patnáct stran A4? Stejně bys je nečetl a hodil do koše,
tak nevím, na co si stěžuješ…“
„NECHTE TOHO, VY DVA!“ okřikl je Garry a praštil se svým
talířem o stůl. „NEMŮŽETE TOHO NECHAT? Z TOHO BY JEDNOMU PŘESKOČILO, JAK
SE POŘÁD JEN HÁDÁTE A KŘIČÍTE NA SEBE!“
„Svícen,“ hrklo ve Vonovi. „Já ho tam zapomněl!“
…
Pozdní pondělní odpoledne bylo vyhrazeno věštění
z karet. Věštění z karet bylo Garryho druhým nejneoblíbenějším
předmětem, byť samozřejmě s mílovým odstupem za rozdáváním a mícháním.
Vinu na tom neslo umístění učebny v nejvyšším patře Severní věže,
výstřední osobnost profesorky Sevilly Tříhlavňové, a nesmyslné předpovědi,
které byly podle všeho hlavní náplní předmětu.
Garry se posadil na své tradiční místo a za pár minut se do
podkrovní učebny vydrápal i Von a zaujal místo vedle něj.
„Tak už se s Hormonou nehádáme, jestli tě to zajímá,“
řekl suše.
„Čemu vděčím za tu laskavost?“ ušklíbl se Garry.
„Tomu, že ona je na pasiáns pro pokročilé a já tady,“
odvětil Von. „A mám ti od ní vyřídit, že by bylo skvělé, kdyby sis na nás
přestal vybíjet vztek.“
„JÁ SI NA NIKOM NEVYBÍJÍM VZTEK! JENOM SE VZTEKÁM, PROTOŽE
MĚ VŠECHNO ŠTVE… A VŠICHNI MĚ ŠTVOU! A VŠUDE MĚ ŠTVOU! A VŽDY MĚ ŠTVOU!“
„V pohodě,“ uklidňoval ho Von. „Já jen vyřizuju vzkaz. To,
že s ním souhlasím, je věc druhá,“ pokračoval. „Nemůžeme za to, že si
pořád připadáš ublíženě.“
„JÁ SI NEPŘIPADÁM UBLÍŽENĚ! JÁ JSEM UBLÍŽENÝ! VRDLMRSMRST JE
MŮJ OTEC A… KAM VŠICHNI BĚŽÍTE, ŘEKL JSEM SNAD NĚCO ŠPATNĚ?!“
„Já nevím, co je to popadlo, říkala jsem jim to už ráno,“
olízla si ret Brownie Levandulová a přisedla si těsně vedle Garryho. „Tak ty
jsi skutečně syn Ty-tušíš-koho? A jsi taky takový zlý chlapec jako on?“ přejela
mu prstem po hrudi.
„Hm… nemáš s tím žádné zkušenosti, že ne?“ vysoukal ze
sebe Garry. „Nemělas přece nic s… Nejsi moje matka, že ne? Protože… U všech
křížových spodků! To by bylo… ne…“
„Samozřejmě, že nejsem…“ začala Brownie, ale někdo ji
přerušil. Protože když vás někdo popadne za límec a zvedá ze židle, dá se
mluvit jen těžko.
„Já jsem tady taky,“ sevřela ji Támhleta pod krkem. „A něco
jsme si slíbily, jestli se nepletu.“
„Je to tady!“ vykřil Von nadšeně. „Holčičí bitka! Já věděl,
že to s sebou netahám zbytečně! Jenom pro tuhle příležitost s sebou
nosím už dva roky v aktovce dvacet litrů bahna! Dovedeš si to představit,
Garry? Rvačka v bahně! Ale ne… sakra… úplně mi to ztvrdlo!“
„To mi povídej,“ vzdychl Garry.
Komu zvoní obrana?
„Já se z toho zblázním,“ stěžoval si Von, když ve
středu ráno pospíchali na celodenní blok obrany proti švindlování. „Pět stránek
pro Grapea! Tři stránky pro Tříhlavňovou! Čtyři stránky pro Zkroceného! Deset
stránek na žolíky pro toho učitele, co ani nevím, jak se jmenuje! Brr! Když si
představím, že bych měl něco z toho udělat…“
„Z obrany snad žádný úkol nedostaneme,“ zadoufal Garry.
„Bohatě stačí, že tam budeme muset sedět celý den.“
„Co je to vůbec za nesmysl, že všechny ročníky mají výuku
dohromady?“ zamračila se Hormona. „Jak to může asi vypadat?“
„Peklospár měl Bumbrlíkovou včera,“ vzpomněla si Támhleta,
„a Hanka říkala, že to bylo moc smutné.“
„To říkala i o květáku, co jsme měli k večeři,“ zapochyboval
Garry.
„A měla pravdu,“ řekl Von. „Chce se mi z něj brečet
ještě teď. A nejen brečet.“
Vešli do A11, největší učebny v polenském hradě, která
nabízela kapacitu 60 míst, a zjistili, že profesorka Bumbrlíková už sedí na
stupínku za katedrou. Když se všichni usadili, chvíli zápasila s tlačítky
na stole. Po mnoha marných pokusech (a za pomoci Dana Koumese) se jí nakonec
podařilo, aby žaluzie v oknech byly zatažené, promítací plátno rozvinuté a
projektor zapnutý.
„Frk!“ popotáhla nahlas. „Dobré ráno, třído!“
Z auditoria se ozvalo pár zabručení.
„Takhle by to nešlo, frk!“ zamračila se. „Hezky vstaňte, já
řeknu ‚Dobré ráno, třído,‘ a vy řeknete…“
„Dobré ráno, strýčku Fido,“ vyprskl Garry.
„Ne, to neřeknete,“ umlčela ho profesorka Bumbrlíková. „Kdo
vůbec jsi, že si myslíš, že mě můžeš přerušovat? Frk!“
„To chcete říct, že mě neznáte?“ rozlítil se Garry. „Já jsem
Garry Poker, chlapec, který vyhrál!“
„Frk,“ ušklíbla se Bumbrlíková. „V mojí třídě budeš jenom Ty
tam vzadu za tím dlouhánem s tupým výrazem.“
„No dovolte!“ ohradil se Peter Bača.
„Všichni sednout. A teď schovejte všechno z lavic –
balíčky karet, tužky, sešity – dejte ruce za záda a dávejte pozor.“
Třídou to zašumělo.
„To nebudeme hrát karty?!“ rozčiloval se Von.
„Jak mám asi bez tužky kreslit na lavici,“ stěžoval si
Garry. „Nosem?“
„Jak si máme dělat poznámky?“ nechápala Hormona.
„Nijak,“ frkla Bumbrlíková. „Všechny potřebné informace ke
složení zkoušky z obrany proti švindlování najdete v knize Propedeutický úvod základů obrany proti
švindlování pro začátečníky od Vimprda Šmouly nebo si můžete stáhnout
z internetu moje prezentace, v kterých je slovo od slova to samé… kam
si myslíš, že jdeš, Ty s těma… no… knížkama?“
„Do knihovny,“ odpověděla Hormona a zastavila se ve dveřích.
„Tady se o obraně proti švindlování zjevně nic nového nedozvím.“
Bumbrlíková zakřičela: „Zpátky! Frk! Kdo nebude mít stoprocentní
účast v hodinách, tak tímhle předmětem projde jen přes mou mrtvolu!“
„To zní jako výzva,“ mrkl Garry na Vona.
Debil roztřeseně zvedl ruku. „A co když budu mít omluvenku
z ošetřovny?“
„Frk! I kdybys byl upoután na lůžko, tak tě sem nechám přivézt!“
„Do… do… dobře.“
„Výborně, takže můžeme konečně začít? Frk!“ popotáhla. „Ty
tady vepředu, co tu sedíš jak ňouma, pojď mi spustit Powerpoint.“
Dan
Koumes se snažil zdržovat, jak mohl, ale po deseti minutách už byl křikem
profesorky Bumbrlíkové donucen zapnout prezentaci. Na plátně se objevil první
snímek.
„Budu zvracet,“ hlesl Von. „A není to kvůli tomu květáku.“
„Jů,“ vydechla Palma.
„Hele,“ dodala Pasta.
Profesorka Bumbrlíková je přejela přísným pohledem. „Frk! Dá
se říct, že dosavadní výuka tohoto předmětu byla poněkud neseismatická,…“
„Nesystematická,“ zašeptala Hormona automaticky.
„…chechotická a…“
„Chaotická?“
„…repevilunantní.“
Hormona pokrčila rameny. „Tak to netuším ani já.“
„Neustálé střídání učitelů, kteří navíc jeden jako druhý
naprosto inherovali osnovy schválené ministerstvem, vedlo k tomu, že
nemáte znalosti, které jsou po vás požadovány u závěrečných zkoušek. Proto je
potřeba začít s výukou tohoto předmětu úplně od začátku. A to platí pro
všechny ročníky.“
„Ema má mámu. Máma mele maso,“ šeptla Hormona.
„Budeme postupovat přesně podle toho, jak má dle názoru
Kamélia Fuče a celého ministerstva výuka vypadat. Jak se dostanu na další
snímek?“
„Šipkou,“ chytil se za hlavu Dan Koumes.
„Kterou? Jsou tady čtyři.“
Dan
otráveně vstal, došel ke katedře, zmáčknul příslušné tlačítko a šel se zase
posadit.
„Schopnost bránit se proti švindlování ostatních je jedna z
nejdůležitějších schopností každého velkého i malého karbaníka,“ začala číst Bumbrlíková.
„Už jako děti byste se měli naučit rozpoznat, kdy váš protivník hraje poctivě a
kdy podvádí. Pojďme si nyní společně ukázat některé triky, které oškliví a zlí
podvodníci občas používají: co schovávají v rukávu, jak si označují dobré
karty, jak dokážou rozptýlit vaší pozornost. Pamatujte: abyste je porazili,
musíte být lepší než oni a jejich triky včas odhalit! Hlavně ale vězte, že je
to jen hra!“
Garry vyskočil jako čertík. „HRA?! DOKTOR VRDLMRSMRST SE
VRÁTIL, TAK NETVRĎTE, ŽE OBRANA PROTI ŠVINDLOVÁNÍ JE JENOM HRA!“
„Co jsi to řekl, Ty tam vzadu za tím dlouhánem s tupým
výrazem?“
„DOKTOR VRDLMRSMRST SE VRÁTIL!“ ječel Garry na celou třídu.
„To se tedy nevrátil,“ sevřela rty profesorka Bumbrlíková.
„Nikdo takový neexistuje! Vůbec netuším, o kom to mluvíš!“
„O Vy-tušíte-kom?“ navrhla Pasta Patlalová.
„To právě netuším! Nikoho takového neznám! Nikdo takový
neexistuje!“ začala Bumbrlíková mlátit sevřenou pěstí do klávesnice, takže
snímky prezentace začaly blikat a přeskakovat, než se jí nakonec povedlo
vypnout počítač úplně.
„A máte to!“ rozchechtala se profesorka šíleným smíchem.
„Teď se nic nenaučíte! Frk! Ale říkám vám, že Kamélius se dozví, jak šílené
poměry tady panují! Ven! Padejte!“
Studenti Poblilvíru se začali jeden po druhém zvedat a
odcházeli pryč.
„A ty se moc nesměj, Ty tam vzadu za tím dlouhánem s tupým
výrazem!“ křikla ještě na Garryho. „Čeká tě školní trest! Zítra večer, v pět
hodin! U mě v kabinetu! A pamatujte si – žádný zlý černokarbaník se
nevrátil!“
Garry zlostně práskl aktovkou o lavici. „PODLE VÁS TEDY IGOR
IGORY ZEMŘEL JEN TAK – SÁM OD SEBE?!“
„Kdo je Igor Igory?“
„Náš spolužák,“ řekla úslužně Brownie Levandulová. „Musela
jste ho vidět na pondělní hodině s Brzybolem. Takový vysoký, bledý,
s trochu nepřítomným výrazem…“
„A on je mrtvý? Frk! Jsem si téměř jistá, že jsem ho při
hodině slyšela mluvit.“
„ANO, JE MRTVÝ!“ neovládl se opět Garry. „VRDLMRSMRST HO
ZABIL PŘI POHÁRU TŘÍ KARBANICKÝCH ŠKOL!“
„A dost!“ zaječela profesorka Bumbrlíková. Pak vylovila
z kabelky růžový chlupatý notes s obrázkem koťátka, vytrhla
z něj stránku a něco na ni zuřivě naškrábala. „Tohle doneste profesorce
McDonaldové.“
„COPAK JSEM NĚJAKÝ VÁŠ POSKOK?“
„Padejte!“
Garry vzal papír a vyběhl na chodbu. Po krátkém bloudění po
hradě dorazil k učebně stylu hry a zaklepal.
„Proč nejste na vyučování, Pokere?“ zeptala se jeho kolejní
ředitelka, mírně vyvedená z míry tím, že Garry vstoupil doprostřed hodiny
druhého ročníku.
„Poslala mě za vámi profesorka Bumbrlíková,“ řekl Garry a
předal jí růžový lístek.
„Co se stalo?“ ptala se K. F. C. McDonaldová, když pečlivě
pročetla dopis od profesorky Bumbrlíkové. „Je pravda, že jste profesorce Bumbrlíkové
řekl, že je… tohle ani nepřečtu… a že jste na ni křičel, že se Doktor
Vrdlmrsmrst vrátil?“
„Tak trochu,“ připustil Garry.
Profesorka McDonaldová otevřela zásuvku svého stolu.
„Vezměte si kousek čokolády, Pokere.“
„Cože?“
„Říkám, abyste si vzal kousek čokolády!“ vrazila mu tabulku
do ruky. „A koukejte sníst aspoň 200 gramů každý den, ať se vám trochu obalí
nervy a netrefí vás mrtvice! Myslíte si, že se ke mně nedoneslo, jak vás musel
profesor Grape v pondělí zpacifikovat?“
Druháci se zasmáli. Garry jim, jen co se profesorka
McDonaldová otočila, ukázal prostředníček.
„Karban je především o tom, umět ovládnout své emoce,
Pokere,“ pokračovala. „Nikdy nezvítězíte, pokud takhle vyletíte na každého, kdo
se na vás trochu křivě usměje. Už jste sežral tu čokoládu?"
„Ještě ne.“
„Tak na co čekáte?!“ štěkla profesorka McDonaldová. „Asi je
pravda, že pár lekcí sebeovládání vám jen prospěje. Profesorka Bumbrlíková pro
vás navrhuje písemný trest. A já s tím souhlasím,“ zamračila se. „Třeba si
aspoň zapamatujete, že nevhodné chování v hodinách Mercedes Bumbrlíkové by
vám mohlo vynést něco podstatně horšího než školní trest.“
„Co?“ ušklíbl se Garry pohrdavě. „Utlučení růžovým plyšovým
koťátkem?“
„Zkuste občas použít to, co máte mezi ušima, Pokere!“
„Vlasy?“ prohrábl si Garry neuspořádaný účes.
Profesorka hrabala zuřivě v šuplíku, jestli by se tam
nenašla nějaká čokoláda i pro ni. „Mozek, Pokere! Mozek! Na Mercedes Bumbrlíkovou
si musíte dávat pozor, rozumíte?“
„Vždyť jsem říkal pravdu!“ hádal se Garry. „Vrdlmrsmrst se
vrátil. Já to vím, vy to víte, Trumpál to ví, dokonce i Von to ví, a to je co
říct… nevím, proč s tím má Bumbrlíková takový problém. A to jsem jí ani
nestihl říct, že jsem Vrdlmrsmrstův syn!“
Ve třídě nastal povyk a někteří žáci slabších povah se
začali poplašeně zvedat.
„Sednout!“ okřikla je profesorka. „A vy, Pokere, vy si
opravdu začněte dávat pozor na jazyk. Vážně si myslíte, že je dobré, když
všichni vědí, že jste syn Toho-jehož-jméno-neumíme-vyslovit?“
Garry přitakal. „Určitě. Aspoň si každý řekne: přestože jeho
otec je šílenec, padouch a masový vrah, on sám je dokonalý klaďas bez chyby,
který jediný může spasit karbanický svět.“
„Nebuďte směšný, Pokere!“ vyštěkla. „A dojezte konečně tu
čokoládu!“
„Díky, nemám hlad a…“
„Jezte,“ řekla profesorka chladně. „A řekněte mi ještě jednu
věc: Vy jste neposlouchal projev profesorky Bumbrlíkové na zahajovací večeři?“
„Ne… ano… totiž, trochu…“ blábolil Garry. „Ano… říkala něco,
že se ministerstvo bude naší – myslím jako vaší… nemyslím teda přímo vaší, spíš
Trumpálově – škole do všeho plést.“
„Na to
jste přišel sám nebo vám to přeložila ta nesnesitelná šprtka?“
Žádné komentáře:
Okomentovat