Kapitola dvanáctá, v které Garry a jeho kamarádi přejdou od slov k činům a uspořádají první schůzku zájemců o kurz obrany. Kdo všechno přijde? Jak to bude probíhat? Co na to profesorka Bumbrlíková? A proč se profesor Grape dá na modlení?
U Sedmi kulí
Přípravy vrcholí
Nápad, že by obranu proti švindlování mohl učit Garry,
nezmínili další dva týdny. Během nich si Garry dokázal vysloužit další dva
tresty s Bumbrlíkovou, Von si pokazil svoji kapitánskou reputaci remízou
s Brzybolem 3:3 (kdy pustil dva laciné góly v posledních pěti
minutách) a Hormona věnovala většinu úsilí tomu, aby Garry s Vonem plnili
alespoň polovinu svých domácích úkolů.
Jako teď, kdy je večer nahnala do knihovny, kde hledali
informace o rozdávání karet v Uzbekistánu na příští hodinu
s profesorem Grapem.
„Chci se tě zeptat, Garry,“ zašeptala Hormona, zatímco se
ukrývala za Encyklopedií všech karet světa, „jestli jsi přemýšlel o té obraně
proti švindlování.“
„Jo,“ zabručel Garry. „Dá se na ni dost těžko nemyslet, když
na každé hodině dostanu školní trest a musím komentovat koťátka! Minule jsem
musel jedno i obkreslit!“
„Mluvím o tom nápadu… víš, že bys nás mohl obranu učit ty,“
položila si Hormona zoufale hlavu do encyklopedie.
Garry se zarazil. Za posledních čtrnáct dní po té myšlence
ani nevzdechl. Vyděsil se, že Hormona už mezitím naplánovala první hodinu.
„No,“ nadechl se pomalu a předstíral, že se plně soustředí
na knihu před sebou. Dojem kazilo jen to, že měl na stolku otevřené leporelo o
mašinkách. „Tak trochu… trochu jsem o tom přemýšlel.“
„To je dobře,“ usmála se Hormona. „Protože Brownie už dala
dohromady seznam možných zájemců, tak jsem myslela, že bychom mohli uspořádat
první schůzku o víkendu v Húdlarech.“
„Jako… tenhle víkend?“ zarazil se Garry.
„A kdys myslel?“
Garry znovu upřel pohled do rozloženého leporela. „Nevím.
Říkal jsem si, že bychom to nechali na jaro, až se budou blížit zkoušky. Nebo
ty se chceš učit celý rok obranu ode mě?“
„Když tu otázku postavíš takhle, tak si tím už nejsem
zdaleka tak jistá,“ odsekla mu Hormona. „Na druhou stranu tě musíme nějak
zabavit dřív, než zbouráš celou školu. Profesorka Proutková byla včera dost
naštvaná.“
„Řekla mi, ať přidám, že jsem pozadu! Urazila mě!“ bránil se
Garry. „Nemůžu za to, že ty skleníky jsou tak nekvalitní. Stačí trochu zvýšit
hlas a hned se začnou sypat okenní tabulky…“
„Už si kvůli hluku stěžovali i z městského úřadu,“
sykla Hormona.
„TAK AŤ SI TRHNOU NOHOU! MÁM PRÁVO BÝT NAŠTVANÝ!“
„Ticho! Tady jste v knihovně!“
Hormona se omluvně usmála. Pak se otočila na Garryho
s Vonem a zašeptala, jak nejtišeji dokázala: „Tuhle sobotu, v půl jedenácté,
u Sedmi kulí.“
…
Garry se nakonec začal na víkendovou výpravu do Húdlar
těšit, jedna věc mu ale dělala starosti. Sirénus se od jejich hádky na začátku
školního roku neozval. Dneska večer ale po příchodu do společenské místnosti
našel na stěně uhlíkem neuměle naškrábaný nápis: Stavím se v Húdlarech!
„Co když se Flek opravdu vypraví do Húdlar?“ ukazoval pak
vyděšeně nápis Vonovi a Hormoně. „Někdo by ho mohl poznat! Zavřou ho do
Az-Karbanu!“
„Tolik štěstí nemáme, Garry,“ povzdechla si Hormona. „Kromě
toho, jak víš, že to psal Flek? To
šedivé dole je podle mě skvrna od plísně a ne jeho podpis.“
„Nemůžeš mu mít za zlé, že se chce dostat na čerstvý
vzduch,“ namítal Von. „Vždyť je celé dny zavřený jen s tím šílencem
Popelínem.“
„Popelín není šílenec,“ bránila Karkulínova bratra Hormona.
„A nemám Flekovi za zlé, že se chce dostat na čerstvý vzduch, jen mi vadí, když
to má být stejný vzduch, který dýchám já. Spíš nechápu, proč má Garry o Fleka
najednou takovou starost. Je to dospělý muž, i když se tak nechová. On se o
sebe nějak postará.“
„JE TO MŮJ… JE TO JEDINÝ BLÍZKÝ ČLOVĚK, KTERÉHO MÁM! NECHCI
O NĚJ PŘIJÍT!“ složil si Garry hlavu do dlaní.
„Chováš se jak malá holka, Garry,“ povzdechla si Hormona.
„Myslím, že ani Sirénus Flek není takový idiot, aby se někde ukazoval.“
„Kdyby to udělal, Trumpála by kleplo,“ přidal se Von. „Flek
Trumpála poslechne, ať bude chtít nebo ne.“
„Dokud Vrdlmrsmrst – Vone, nezacpávej si uši – veřejně
nevystoupí, bude muset Flek zůstat schovaný,“ řekla Hormona. „Jakmile
ministerstvo uzná, že Trumpál má celou dobu pravdu, a začne chytat skutečné
Smrtikibice, bude naprosto evidentní, že Flek k nim nepatří.“
„Jak?“ podivil se Von.
„To je taky pravda,“ pokývala hlavou Hormona. „Holt musíš
doufat, Garry, že Flek nevystrčí nos z domu.“
V sobotu ráno Garryho vedle krbu uklidnil nový nápis,
tentokrát úhledně vyvedený: Neboj se, zamkl jsem ho.
Salónek
V sobotu dopoledne dorazili do Húdlar a počkali, až se
všichni ostatní rozptýlí po místních lákadlech.
„U Sedmi kulí?“ ujišťoval se Garry. „Nebudeme tam moc
nápadní?“
„Nikdo si nás tam nevšimne. Studenti tam chodí pořád. Navíc
jsem rezervovala salónek,“ vysvětlila Hormona. „Pojďme, ať na nás ostatní
nečekají.“
„Ostatní?“ podivil se Von.
„Prý přijde docela dost lidí, říkala Brownie. A i kdyby měli
přijít jen ti, s kterými Brownie někdy něco měla… no, možná jsem měla
rezervovat spíš Kongresové centrum,“ odtušila Hormona.
„No dovol! Mluvíš o mojí holce!“ durdil se Von.
„A O MOJÍ!“
„No právě,“ řekla Hormona a vešli do hospody.
U Sedmi kulí bylo plno a zakouřeno. Když vstoupili, pár
podivných individuí se za nimi otočilo. U stolu pod oknem seděly dvě postavy,
které by Garry málem považoval za černé serify, kdyby spolu nemluvili
ostravským přízvukem. V temném koutě pod věšákem u dveří je ostražitě pozorovala
stará karbanice, které zpod šátku vykukovala jen špička křivého nosu.
„Tohle se mi nechce líbit,“ zašeptal Garry. „Nenapadlo tě,
že třeba tohle může být Bumbrlíková?“
„Bumbrlíková je menší a tlustší,“ sykla Hormona. „Navíc jsem
ji viděla, jak vcházela do Honigstumu. A i kdyby tady byla, nemůže nám
v ničem bránit. Neděláme nic zakázaného, pokud dohlídneme na to, aby si
naši nezletilí spolužáci nedávali alkohol! Jinak se můžeme scházet dle libosti.
Studentské spolky, kroužky a skupiny nejsou nijak omezované, dokonce o nich ani
nemusíme nikomu říkat, pokud pro jejich činnost nepotřebujeme prostory od
školy.“
„Tak proč s tím děláme takové tajnosti?“ nechápal Von.
„Protože kdyby Bumbrlíková věděla, co děláme, tak nám to
zakáže,“ chytila se za hlavu Hormona. „Dělejte, objednejte něco, ať nejsme
nápadní. A řekněte madam Robertě, že tady máme rezervaci na jméno Garibald
Pukrle.“
„GARIBALD PUKRLE?!“
„Máte tu rezervovaný salónek,“ usmála se na ně madam
Roberta. „Co si dáte?“
„Zatím třikrát dvanáctku,“ řekl Garry a gestem zastavil Vona
s Hormonou, kteří začali vytahovat peněženky. „Já to platím.“
„A pečené koleno, dvakrát utopence, nakládaný hermelín, ošatku
preclíků a… hm… vaříte?“ vychrlil Von.
„Vaříme až od jedenácti,“ řekla bezbarvě Roberta. „K těm
utopencům chcete kolik chleba?“
„Stačí jeden,“ řekl Von.
„Jenom jeden krajíc?“
„Jeden bochník, samozřejmě!“
…
Jen co se usadili, ještě než Von stihl zakousnout první
sousto, se začali objevovat první odvážlivci. První vešla Brownie Levandulová,
hned za ní Debil Dlouhý Z. s Danem Koumesem. Po chvilce vklouzly dovnitř
Palma a Pasta Patlalovy a v závěsu za nimi Nora Nguyenová s jednou ze
svých kamarádek (kterou Garry nejen neznal, ale ani znát nemohl).
Když už si Garry myslel, že je osazenstvo kompletní,
nahlédla dovnitř madam Roberta.
„Tohle asi hledalo vás. Pořád to pláče a pokusilo se mi to
podřezat u baru příborovým nožem!“ strčila dovnitř Hanu Hatebadovou.
Krátce po Hance vešly dovnitř ještě Petra Smutná, Kamila
Kamenová a Markéta Flanelová. Když už si Von myslel, že může konečně přestat
zírat na dveře a věnovat se pečenému kolenu, vstoupili ve velkém hloučku ještě
Kamil a Kenny Křiví, Evžen Šmikmilan, Jožin Pinč mladší, Hana Chobotová, nějaká
další nepříliš hezká dívka, kterou Garry matně poznával z okna brzybolských
dívčích sprch, tři chlapci z Peklospáru, kteří se téměř určitě nějak
jmenovali,[1]
Támhleta a shrbený vychrtlý blonďák s pihami, kterého Garry ke svému
zděšení také poznával z okna brzybolských dívčích sprch. Úplně nakonec
vstoupili Tenerifos Dredoín a Ounennéz Afroman.
„Myslel jsem, že přijde pár lidí!“ zasípal zaskočený Garry.
„On ten nápad měl docela širokou odezvu,“ zašeptala Brownie.
„Na druhou stranu, není tady zdaleka ani polovina kluků, s kterými…“
„Díky, to už jsme slyšeli,“ zahuhlal Von a očima probodával
utopence před sebou.
„…s kterými jsem o tom mluvila,“ dokončila Brownie. „A ty
přestaň dělat žárlivé scény, chlupáčku, nebo půjdu o dům dál!“
„My bydlíme na samotě.“
„Ticho!“ okřikl je Garry a postavil se. „Ahoj vespolek. Hm…
jsem rád, že jste přišli. Takže, jak bychom začali… Hospodo!“
„Co je?“ nahlídla dovnitř otráveně madam Roberta.
Garry bleskově všechny přepočítal. „Dvacet šest ležáků!“
„A osmnáct vám už bylo?“ zamračila se Roberta pochybovačně.
„Mně jo!“ zasmál se Garry. „A já to platím!“
„Víš,“ naklonila se k němu Hormona, „když jsem říkala,
že dokud nezletilí nebudou pít alkohol, neděláme nic nezákonného, nemyslela
jsem to tak, že…“
Nebuď takový suchar!“ odbyl ji Garry. „Radši jim vysvětli,
proč jsme tady!“
Hormona si povzdechla a stoupla si vedle Garryho. „Ahoj,“
pozdravila je nervózně, „všichni určitě víte, proč jsme tady. Měla jsem takový
nápad, že… au!“ otočila se zlostně na Garryho. „Totiž, Garry měl takový nápad,
že by bylo dobré, kdybychom se my, co máme zájem naučit se něco z obrany proti
švindlování… Protože těm nesmyslům s koťátky, které přednáší Bumbrlíková,
se obrana proti švindlování říkat nedá! Prostě kdybychom se začali scházet a
naučit se obranu sami.“
Odmlčela se a podívala se na Garryho. „A když říkám naučit,
myslím skutečně – abychom uměli bojovat s opravdovými kartami,
v opravdových situacích a proti opravdovým protivníkům.“
„A proč?“ přerušil ji jeden z peklospárských studentů.
„PROTOŽE DOKTOR VRDLMRSMRST SE VRÁTIL! UŽ JE TO SKORO TŘI
MĚSÍCE, TAK JSTE SI TOHO SNAD MOHLI VŠIMNOUT!“
Většina přítomných s sebou lehce trhla, ať už to bylo
kvůli vyslovení jména Temného hráče nebo proto, že Garryho hlas rozvibroval
jejich půllitry.
„Kde je důkaz, že se Ty-tušíš-kdo vrátil?“ založil si
zamračeně ruce na prsou pihovatý blonďák z Brzybolu.
„A ty jsi kdo?“ osopil se na něj Von.
„Zachariáš Smil,“ představil se mladík.
„Příbuzný Sirénuse Fleka?“ zajímala se Hormona.
„Jen hodně vzdálený,“ řekl Smil. „A nechápu, jakou
souvislost s mojí otázkou má to, jestli jsem příbuzný s uprchlým
vrahem.“
„SIRÉNUS FLEK JE NEVINNÝ!“ štěkl na něj Garry. „JESTLI SI
MYSLÍTE, ŽE SIRÉNUS FLEK JE VRAH, TAK SE MŮŽETE ROVNOU SEBRAT A VYPADNOUT! KAM
JDETE VY DVA?!“
„No, mysleli jsme…“ zastavili se nechápavě Antonín Hlodštajn
a Michal Roháč.
„TAK NEMYSLETE A SEDNĚTE SI NA MÍSTO!“ zakřičel na ně Garry.
„Řeknu to jednoduše: Bumbrlíková stojí za prd, takže se musíme učit obranu
proti švindlování sami! A kdo jiný by vás měl učit, než Vyvolený?“
„Neo?“ vydechla Palma.
„Já, samozřejmě!“ řekl Garry.
„Ještě jsem neslyšel odpověď,“ přihlásil se znovu Zachariáš
Smil. „Jak jsi přišel na to, že se Ty-tušíš-kdo vrátil?“
VIDĚL JSEM HO!“ rozlehl se salónkem Garryho hlas. „Střetl
jsem se s ním na Táboře tří karbanických škol. A jestli mi nevěříte,
nevím, proč bych tady s vámi ztrácel čas!“
„Trumpál mu věří,“ podotkla Hanka nezúčastněně, takže nebylo
jasné, jestli to má být argument pro nebo proti.
„Ano, ale…“ ozvala se pochybovačně Nořina kamarádka. „Taky
jsi říkal, že Doktor Vrdlmrsmrst zabil Igora Igoryho. A toho jsem viděla
v Honigstumu!“
„OPRAVDU? A VŠIMLA SIS TAKY, JAK JE BLEDÝ? ŘÍKÁM, ŽE IGOR
IGORY JE MRTVÝ!“
Brzybolští studenti si mezi sebou něco pošeptali. Nakonec se
znovu ozval Zachariáš Smil: „Já… nechci nijak zpochybňovat tvůj úsudek, Garry,
ale bydlím s Igorem na pokoji. Myslím, že kdyby byl skutečně mrtvý, už by
touhle dobou trochu zapáchal.“
„JESTLI CHCETE CHODIT NA MOJE HODINY, VŠICHNI PODEPÍŠETE
VLASTNÍ KRVÍ, ŽE SIRÉNUS FLEK JE NEVINNÝ, IGOR IGORY JE MRTVÝ A DOKTOR
VRDLMRSMRST SE VRÁTIL!“
„A že Garry Poker je blázen,“ dodal Antonín Hlodštajn.
„Je to pravda,“ vyhrkla raději brzybolská dívka, než se
Garry stačil znovu rozkřičet, protože její půllitr už začal povážlivě praskat,
„že Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit je tvůj otec?“
„Ano,“ přikývl Garry a mezi osazenstvem to zašumělo. „Doktor
Vrdlmrsmrst je můj otec.“
„Biologický otec?“ zadívala se na něj dívka zkoumavě.
Její výraz byl Garrymu povědomý. „Neznáš náhodou Amnésii
Bohušovou?“ zeptal se.
„To je moje teta,“ usmála se dívka. „Já jsem Zuzana
Bohušová. Moje teta mi vyprávěla o…“
„Jo, dobrý,“ mávl rukou Garry. „Na to teď nemáme čas,
protože tohle setkání je při vší skromnosti spíš o mně než tobě.“
Zuzana Bohušová si odfrkla a uraženě založila ruce na prsou.
Otázkám ale ještě nebyl konec. „Mohl bys nám ještě vysvětlit, jak je to s Ty-tušíš-kým?
Máme tomu rozumět tak, že přestože je tvůj otec, chceš proti němu bojovat? Jak
můžeme věřit, že nás ve skutečnosti nenaverbuješ do jeho služeb?“
Hormona už si zacpávala uši, ale Garry odpověděl klidným a
tichým hlasem: „Dávám vám na to slovo jednoho z nejčestnějších a
nejpravdomluvnějších Poblilvírů, který kdy žil.“
„A to je kdo?“ zarazil se Zachariáš Smil.
„Debil Dlouhý Z.!“ ukázal Garry na svého spolužáka. „Člověk,
který nikdy nelže, nikdy nenadává, všude chodí včas a nikdy nezapomene domácí
úkol! Vážně, je jako osina v zadku!“
„J-je to pravda,“ vykoktal překvapený Debil. „G-g-garry by
se nikdy nedal do služeb jiného zla.“
„Díky,“ ukázal mu Garry vztyčený palec. „POČKEJ, JAK TO
MYSLÍŠ ‚JINÉHO ZLA‘?“
„No… prostě,“ zatěkal Debil nervózně očima po ostatních, „jiného
zla než jsi ty sám, Garry. Jsem stoprocentně přesvědčený, že budeš vždycky
všechno dělat ve svůj prospěch… a ne pro Toho-jehož-jméno-neumíme-vyslovit. I
kdyby to byl tvůj nejbližší příbuzný, což tedy… hm… shodou okolností je… hm.“
„Přesně tak,“ zagestikuloval zuřivě Garry. „Jsem originál. Nezáleží
na tom, jak se člověk narodí… a komu se narodí, ale co se z něj stane! Jediný
klíč k vašemu životu se ukrývá tady, ve vašem srdci!“
„Smrk,“ popotáhla Hormona. „Tvůj projev má jenom jednu drobnou
vadu, Garry. Nedržíš se za srdce.“
„Pravda,“ všiml si Garry. „Tohle je důležitější. Jediný klíč
k vašemu životu se ukrývá tady, ve…“
„Tak snad abychom přešli k věci,“ přerušila ho Hormona.
„Shodli jsme se na tom, že chceme, aby nás Garry učil obranu proti
švindlování?“
„Ještě jsme neslyšeli, co umí!“ podotkl Michal Roháč.
„Sí, sí!“ zabubnovali Tenerifos a Ounennéz o stůl. „Konečně!
Po třech letech, co ho známe, se dozvíme, co umí!“
„Cože?“ zamračil se na ně Von. „Vždyť znáte Garryho měsíc! A
od kdy umíte tak dobře česky?“
„Dost těžko vám tady můžu vykládat všechno, co umím, co jsem
zvládl a co jsem dokázal,“ podíval se Garry ležérně na hodiny. „V šest hodin
musíme odjet zpátky do školy. Pravidelně aktualizovaný seznam mých činů je
k dispozici u předsedy mého fanklubu, Kamila Křivého.“
„Případně na nástěnce u kanceláře pana Plyše, kde je přehled
prohřešků proti školnímu řádu dva roky dozadu,“ doplnila ho Hormona.
„Fajn, dojedl jsem,“ odříhl si Von. „Pojďme se hlavně
dohodnout, kdy, kde a jak často se budeme scházet, ať tu neprožvaníme celý
den.“
„Od kdy tolik konstruktivnosti, Vone?“ podivila se Hormona.
Von nervózně mrkl na nástěnné hodiny. „Rád bych se dneska
ještě dostal do Honigstumu!“
Ozvalo se souhlasné mumlání, především od mladších účastníků
schůzky.
„Dobře,“ ujala se iniciativy Hormona, „myslím, že bychom se
měli scházet aspoň jednou týdně…“
„JEDNOU TÝDNĚ?“ nadskočil Garry. „ZBLÁZNILA SES?!“
„Samozřejmě, jestli nás nemáš co naučit,“ řekla Hormona
klidně, „jednou měsíčně bude bohatě stačit.“
Garryho pýcha a lenost svedly krátký smrtící boj. „No dobře,
jednou týdně – dvě hodiny.“
„Počkat,“ zastavil je Von. „Musíme to zařídit tak, aby se to
nekřížilo s naším fotbalovým tréninkem!“
„A s naším!“ připomněl existenci Peklospáru Terenc
Bota.
„A taky s naším!“ nenechali se zahanbit brzybolští.
Hormona si udělala pár poznámek na papír. Garry mezitím
sledoval obecenstvo pohledem. „A ze Zmizeluzlu se nikdo neozve, ha? Jak
myslíte, ale ne že se pak přijdete vymlouvat, že vám moje hodiny kolidují
s fotbalem!“
„Ehm,“ odkašlala si Támhleta, „nikdo ze Zmizeluzlu tady
není!“
„A KE VŠEMU ANI NEPŘIJDOU NA ÚVODNÍ SCHŮZKU! TO UŽ JE
VRCHOL!“
„Omlouvám se,“ špitla Brownie, „říkala jsem o tom jen Anetě
Alzheimerové. Asi jí to vypadlo.“
Hormona vzhlédla od svých poznámek. „Co neděle odpoledne?“
„O víkendu?“ otřásla se většina přítomných.
„Tak co…“ otřela si Hormona čelo. „To je těžké:
V pondělí večer je brzybolský trénink, v úterý je peklospárský
trénink, ve čtvrtek má většina z nás nějaký školní trest a v pátek je
poblilvírský trénink. Takže jediný termín, který přichází v úvahu, je
středa večer.“
„Středa?“ fňukla Brownie zklamaně.
„Co je špatného na středě?“ provrtala ji Hormona mírně
hysterickým pohledem.
„Ále nic,“ povzdechla si Brownie.
„Středa, je ho tam třeba,“ naklonil se k Hormoně Garry.
„Jestli chápeš, co tím myslím.“
„Garry,“ odstrčila ho, „moje prokletí je, že téměř vždycky
chápu, co čím myslíš. Není to tak těžké, stačí si pamatovat dvě věci.“
„Dvě?“ zvedl Garry překvapeně obočí.
„Ta druhá je fotbal,“ prohlásila Hormona. „Takže, aby se Von
dostal včas do Honigstumu a neutrpěl hypoglykemický šok: Vyhovuje všem středa
v 19.00?“
„Mám lepší nápad!“ vykřikl Garry. „Lekce první: Abychom se
naučili bránit, nesmíme se bát porušovat školní řád. Proto budou schůzky
začínat až po večerce: v deset hodin! Kdo je pro?“
Dvacet rukou vyletělo vzhůru.
„Kdo je proti?“
Debil Dlouhý Z. opatrně zvedl ruku.
„Kdo se zdržel?“ zajímal se ještě Garry.
Přihlásila se Hormona a pár dalších studentů
z Peklospáru a Brzybolu.
„Výborně,“ usmál se Garry. „Jsme dohodnutí, uvidíme se ve
středu večer!“
„Ještě se musíme domluvit, kde!“ připomněla Támhleta a
Hormona se na ni vděčně podívala, že nemusí na Garryho křičet pořád jen ona.
„V knihovně?“ navrhla Hana Chobotová.
„Knihovna zavírá v osm. Navíc se obávám, že při výuce
naděláme asi trochu hluk,“ loupla Hormona očima po Garrym.
Dan Koumes zvedl ruku. „Co třeba v nějaké nepožívané
učebně?“
„Všechny učebny se na noc zavírají,“ zamračil se Tenerifos
Dredoín Numero Uno.
„A po chodbách slídí Plyš a soudružka Vopičková, to
nepřichází v úvahu,“ doplnil ho zachmuřeně Ounennéz Afroman Sexybeast.
„Háchně chem mychel, he chou cho sizinchi?!“ zahuhlal
s plnou pusou Von, před kterým se neznámo jak objevil obložený sýrový
talíř a smažený kuřecí řízek.
„A nešlo by to v poblilvírské společenské místnosti?“
napadlo Brownie.
„Je průchozí,“ zamítla návrh Hormona. „Naše schůzky by se
mohly donést k nezvaným očím nebo uším.“
„Něco najdeme,“ mávl rukou Garry. „Do středy zbývají čtyři
dny. Pak vám dáme vědět.“
„Jak?“ odfrkl si Antonín Hlodštajn.
„Tím nejrychlejším, nejefektivnějším a nejlacinějším
způsobem,“ usmál se Garry. „Prostřednictvím agentury LPP.“
„Tím chceš říct, že jsme laciné?“ zaškaredily se Palma
s Pastou.
„Copak jsem vám někdy musel platit?“ zeptal se Garry. „Ještě
než se rozejdeme, myslím, že by bylo dobré, abychom všichni podepsali tohle,“
posunul do středu stolu hromádku papírů.
„Co to má být?“ ušklíbl se Zachariáš Smil.
„To je papír. Tenký hladký materiál vyrobený
z celulózy. Používá se především jako podklad na psaní, protože je docela
lehký a snadno přenosný. Přinejmenším proti jeskynním stěnám nebo hliněným
destičkám,“ utrhl se na něj Von.
„Čím dál tím lepší,“ mrkla na něj Hormona.
„Jde jen o prohlášení,“ rozdal Garry papíry všem přítomným.
„Svým podpisem stvrzujete, že jste tu byli, že budete zachovávat mlčenlivost o
všem, o čem se tady mluvilo, že se budete účastnit mojí výuky obrany proti
švindlování, že vstupujete do Fanklubu Garryho Pokera – to se týká samozřejmě
jen těch, kteří tam ještě nejsou – a budete platit členské příspěvky, že
Sirénus Flek je nevinný, že Igor Igory je mrtvý, že Doktor Vrdlmrsmrst se
vrátil a hlavně, že Bumbrlíková je čúza a koťátka smrdí!“
Hormona zasténala.
„Jo, a pokud nechcete, aby vám Fanklub Garryho Pokera
zasílal reklamní nabídky, obchodní sdělení a propagační materiály, zaškrtněte
kolonky u posledních tří odstavců.“
…
„Proběhlo to docela dobře, ne?“ zkonstatoval Garry, když
studenti postupně opouštěli salónek hospody U Sedmi kulí.
„Akorát ten Zachariáš mě pěkně štve,“ zabručel Garry. „Evžen mi určitě řekne, kde to bude… co
si o sobě myslí?“
„Taky se mi moc nezamlouvá,“ souhlasila Brownie. „Ale slyšel
mě, když jsem u brzybolského stolu mluvila s Evženem a s Hanou, a
vypadal, že by měl zájem přijít…“
„Čím víc nás bude, tím líp,“ pokrčila rameny Hormona.
„Pravda,“ pokračovala Brownie. „Třeba Michal Roháč a jeho
kamarádi by vůbec nepřišli, nebýt toho, že Michal chodí s Támhletou.“
Garry vyprskl oblak polenského ležáku. „CO? TÁMHLETA CHODÍ
S NĚJAKÝM MICHALEM ROHÁČEM?!“
Brownie mlaskla. „Taky tomu nerozumím, zvlášť když mě chce
uškrtit pokaždé, když se k tobě jen přiblížím, hlupáčku. Nedává to smysl, copak
může jednoho milovat a s druhým chodit?“
„Tobě to nedává
smysl?“ podívala se na ni Hormona. „Nicméně, taky to nechápu.“
„Dali se dohromady po zápase Peklospáru se Zmizeluzlem,“
řekla Brownie. „Myslím, že Támhleta si popletla časy zápasů, protože na
Poblilvír pak nepřišla. Naštěstí. Potom se potkali pod tribunou, slovo dalo
slovo, polibek dal polibek a Támhleta s Michalem jsou spolu.“
Von vyprskl oblak polenského ležáku. „Co? Támhleta chodí
s nějakým Michalem Roháčem?“
„Vždyť jsem ti to už říkala, chlupáčku,“ pohladila ho
Brownie. „Včera večer. Dobře víš, kdy.“
„To stejně nechápu, jak dokážeš mluvit při sexu,“ poznamenal
Von obdivně.
„Není to tak těžké,“ upravila si Brownie ofinu. „Během
orálního sexu už je to trochu těžší, ale taky se to dá, s trochou
tréninku.“
„Hm, tak abychom změnili téma,“ řekl Garry a posadil se.
„Který z nich byl Michal Roháč?“
„Ten vysoký s hnědými vlasy,“ řekla Hormona.
„Ten se mi nelíbí,“ zareagoval okamžitě Von.
„To není až tak podstatné, chlupáčku,“ upozornila ho
Brownie. „Rozhodující je, jestli se líbí tvojí sestře.“
„Myslel jsem, že Támhleta je zakoukaná do Garryho,“ nedal se
odbýt Von.
„To je,“ připustila Hormona. „Ale mám pocit, že už ji
nebavilo čekat, až Garry udělá první krok.“
„JÁ JSEM GARRY POKER!“ seznámil je Garry s očividným
faktem. „JÁ DĚLÁM PRVNÍ KROK JENOM TÍM, ŽE EXISTUJU! A DRUHÝ KROK UŽ MUSÍ
UDĚLAT HOLKA!“
„A to je?“ nepromyslela Hormona, zda chce opravdu slyšet
odpověď.
„VLÍZT MI DO POSTELE!“
Hormona si povzdechla. „Myslím, Garry, že takhle mezilidské
vztahy nefungují.“
„Mně to tak s Brownie fungovalo.“
„Mně to tak s Brownie taky funguje,“ zaskřípal zuby
Von.
„Všechny holky nejsou jako Brownie, Garry! A Vone!“ řekla
důrazně Hormona.
„S Palmou a Pastou mi…“
Hormona ho rázným gestem umlčela. „Musíš se holt smířit
s tím, že s Támhletou to budeš mít složitější. Navíc je tu pořád
možnost, že dostane rozum a zapomene na tebe!“
Garry se samolibě ušklíbl. „To je jedno, svatbu
s Támhletou už mám stejně dohodnutou,“ pousmál se.
„Přestaňte se o mně bavit, jako kdybych byla vzduch!“
okřikla je Támhleta a s křikem vyběhla z místnosti.
„Ach jo,“ povzdychl si Garry. „Ani jsem jí nestihl říct, že
letos balím Noru.“
„A ona tebe,“ hlesla Brownie. „Celou dobu z tebe ta
mrcha nespustila oči.“
„Opravdu?“ Garry si do té doby neuvědomil, jak jsou Húdlary
nádherná vesnice a Sedm kulí je přívětivá romantická hospůdka.
Z nařízení polenské výchovné poradkyně
Po zbytek víkendu se Garry cítil (alespoň vzhledem ke svému
letošnímu průměru) neobyčejně šťastně, a to přesto, že je Hormona opět
přinutila pracovat na zameškaných domácích úkolech. Aspoň nad nimi neseděli
uvnitř, ale usadili se venku pod svým oblíbeným stromem a užívali si posledních
záchvěvů letního počasí.
Vědomí, že hraje klíčovou roli ve ‚vzpouře‘ proti Bumbrlíkové
a celému ministerstvu, mu přinášelo obrovské uznání. Všichni ti spolužáci, čert
vem jejich jména, přišli, aby se od něj něco naučili! Nora na něm celou dobu
visela očima! Támhleta chodí s Michalem Roháčem… dobře, to není něco,
z čeho by se mohl radovat, ale Garry se cítil tak šťastný, že mu dělalo
radost úplně všechno. I to, že se ho Hormona pokusila přivázat provázkem
k lavičce, aby jim neuletěl, jak se pořád nafukuje.
Veselá
nálada mu vydržela až do pondělního rána. Když se sešli s Vonem u vchodu
Černého domku, zarazil je hlouček studentů u nástěnky. Protlačili se dopředu.
„To nám zavřou šachový kroužek?“ vyděsil se jeden
z druháků.
„Počítám, že zrovna ten jim vadit nebude,“ zavrčel na něj
Von, až druhák raději rychle zmizel. „Přitom pořád zabíráte společenskou
místnost!“
Garry zoufale zíral na vyvěšené oznámení a pocit štěstí ho
rychle opouštěl. „Tohle není náhoda,“ zahučel. „Ona o tom ví.“
„Kdo? O čem?“
„Bumbrlíková! O našem vyučování!“
„O jakém vyučování, Pokere?“ zjevil se za nimi jako duch
Cracko Malejfuj.
„NEBUĎ ZVĚDAVEJ, BUDEŠ BRZO STAREJ, MALEJFUJI! DO TOHO, ŽE
DOUČUJU PÁR KAMARÁDŮ OBRANU PROTI ŠVINDLOVÁNÍ, TI VŮBEC NIC NENÍ!“
„Ty?“ vyprskl Malejfuj. „Doučuješ? Vždycky jsem si myslel,
že horší učitel než Hybrid už být nemůže, ale asi jsem se spletl.“
„Blbec,“ zavrčel Garry, když Malejfuj odešel. „Myslíš, že už
to ví Hormona?“
„Co? Že Malejfuj je blbec?“ nechápal Von.
„Pojď,“ vzdychl Garry. „Jdeme jí to říct.“
„Myslíš, že to je tak akutní?“ mudroval Von. „Určitě si toho
už všimla.“
„Všimla čeho?“ vyhrnula se jim Hormona v ústrety na
prahu poblilvírské ubytovny.
„Že je Malejfuj blbec,“ zabručel Von.
Garry zakroutil hlavou. „A hlavně tohohle!“ dotáhl Hormonu
k nástěnce. „Někdo nás prásknul!“
…
Sotva se usadili v jídelně, hned se u nich objevili
Debil, Dan, Tenerifos, Ounennéz, Támhleta, Brownie, Palma a Pasta.
„Viděli jste to?“ zašeptal vzrušeně Garry.
„Posaďte se, jsme nápadní jako jednička na Vonově vysvědčení,“
sykla Hormona.
„Myslíte, že se o tom Bumbrlíková dozvěděla?“ nadhodila
Támhleta.
Brownie zavrtěla hlavou. „Nesmysl. Kdyby se o tom dozvěděla,
dozvěděla bych se to.“
„Co budeme dělat?“ ptala se Támhleta.
Garry se rozhlédl. Když si byl jistý, že se nikdo
z učitelů nedívá, zašeptal: „Samozřejmě budeme pokračovat.“
„Ou jés!“ plácl si Ounennéz s Tenerifosem.
„Jdou k nám Evžen a Hana,“ oznámila Brownie. „Na deváté
hodině. A taky Terenc, Michal a Antonín.“
Hormona se zatvářila vyplašeně. „Sakra, copak nemají kousek
rozumu… vždyť jsou přece z Peklospáru!“ zasyčela a gestem je nenápadně
posílala pryč. „Až potom! Zpátky! Nechoďte sem! Sakra, zastavte se! Říkám, až
po-tom!“
„Jdu to Michalovi říct,“ zvedla se Támhleta, „je fakt
trouba!“
„A proto s ním chodím,“ zabrblala Brownie, když
Támhleta odběhla k peklospárským.
Garry se díval za ní. Pak očima přejel k vedlejšímu
stolu, kde se bavila Nora Nguyenová se svou kamarádkou, kterou přivedla na
víkendovou schůzku. Odradí ji Bumbrlíkové zákaz od dalších hodin?
„Pokere! Vlezlej!“ přikvačila najednou k jejich stolu
profesorka McDonaldová s výrazem naprostého zoufalství a rozhořčení.
„Nic se neděje,“ uklidňoval ji Garry. „Zákazy nás neodradí,
pokračujeme v tom…“
„Nevím, o čem mluvíte. A ani to vědět nechci!“ probodla ho
profesorka pohledem. „Jen se chci ujistit, jestli si uvědomujete, že ten zákaz
paní vrchní výchovné poradkyně,“ vyplivla titul, „zahrnuje taky fotbal?“
„COŽE?!“ vykřikl Garry opět své letošní nejpoužívanější
slovo a vzteky vyskočil od stolu, až odmrštil pudink Brownie do výstřihu.
„Posaďte se!“ usměrnila ho profesorka McDonaldová.
„Podívejte, Pokere… a pro vás to platí taky, Vlezlej… Trumpál je tady pořád
ještě ředitelem a já jsem tady zástupkyní! Pevně věřím, že se nám podaří
zařídit, aby kolejní mužstva mohla fungovat dál. Od vás chci jedinou věc:
nepodělejte nám to!“
„Jak bych to asi mohl podělat?“
„Tím, že něco provedete, Pokere!“ naklonila se k němu
profesorka. „Bumbrlíkové stačí jediná záminka! Buďte rozumný!“
Hormona jí podstrčila svoji misku s pudinkem. „Mohla
byste ještě poprosit tohle, aby to bylo k jídlu, paní profesorko?
Předpokládám, že to bude mít stejný účinek, tak kdyby náhodou.“
McDonaldová na ni jen něco zavrčela a znovu se otočila na
Garryho.
„Jestli tenhle týden něco provedete, jste synem smrti!“
„Jsem synem Doktora Vrdlmrsmrsta,“ ohrnul ret Garry. „ Není
to v zásadě totéž?“
Nečekaná pošta
Když Garry pospíchal na první ranní hodinu – rozdávání a
míchání, srazila ho najednou v průchodu Bloody. Když se Garry vzpamatoval a
zvedl se ze země, všiml si, že jeho koza je zraněná. Napadala na pravou přední
nohu a měla poškrábané boky.
„Jděte napřed!“ mávl na Vona a Támhletu. „A řekněte
Grapeovi, že se opozdím!“
„To si mu řekni sám,“ zamumlal Von.
Garry popadl Bloody za obojek. Musí ji dostat k někomu,
kdo se o ni postará! Jako první ho napadl Hybrid, ale ten stále nebyl přítomen.
Myšlenku, že by Bloody dovedl k Fifince, zavrhl okamžitě, takže mu
nezbylo, než se pokusit přesvědčit madam Pommes-Fritesovou, aby jeho kozu
ošetřila.
Vzal Bloody silněji a
začal ji táhnout do schodů.
„Co tady děláte, Pokere?!“ zjevila se za ním profesorka
McDonaldová jako duch. „Nepochopil jste, co jsem vám řekla? Proč táhnete tu
kozu do schodů?“
„Je zraněná. Myslel jsem, že by jí madam Pommes-Fritesová
mohla pomoct,“ vysvětloval Garry.
Profesorka McDonaldová na něj upřela svůj pronikavý pohled.
„Máte tušení, jak dlouhou cestu urazila, Pokere?“
Garry se poškrábal na temeni. „Řekl bych, že přiběhla z centra města.“
Profesorka krátce zvedla obočí a Garry pochopil, že pochopila.
Kývl hlavou, aby pochopila, že pochopil, že pochopila. Profesorka mrkla, aby on
pochopil, že ona pochopila, že… Po pár minutách chytila Bloody za roh a pomohla
s ní Garrymu na ošetřovnu.
„Když ji tady necháte, myslím, že si s ní nějak
poradím,“ oznámila jim madam Pommes-Fritesová. „Každopádně v nejbližších
dnech musí zůstat tady. Vezměte si dopis a můžete jít.“
„Co?“
„Dopis!“ postrčila ho profesorka McDonaldová. „Kozy nosí
v karbanickém světě dopisy, jestli jste si toho ještě neráčil všimnout,
Pokere!“
„Jo… aha…“ vzpamatoval se Garry a vzal si od Bloody pevnou
kartonovou obálku.
„Uvědomujete si doufám, Pokere,“ podívala se na něj
profesorka přísně, když opustili ošetřovnu, „že veškerá komunikace ze školy a
do školy je kontrolovaná?“
„Já…“ přispěl Garry do rozhovoru další ze svých rozvitých
vět. Dav druháků, které tudy proháněla admirálka Hooková v rámci
tělocviku, ale jejich rozhovor přerušil. Profesorka jen pokynula Garrymu, ať
utíká do třídy, a sama zamířila do své výuky. Garry v rychlosti roztrhal
obálku a přečetl si krátký vzkaz napsaný Sirénusovým písmem.
Dneska, stejná hodina,
stejné místo, stejné oblečení, stejní lidé, stejné počasí.
Opatrně se rozhlédl a papírek spolkl. Pak vyrazil na hodinu
rozdávání a míchání.
„Už jsem myslel, že mé modlitby byly vyslyšeny,“ povzdechl
si profesor Grape, když Garry vstoupil do třídy.
„Vy věříte v boha?“ podivil se Garry.
„Ne,“
zamračil se na něj Grape, „ale v tomhle případě jsem si říkal, že stojí za
to vyzkoušet to.“
[1]
Antonín Hlodštajn, Michal Roháč a Terenc Bota, jak se Garry později dozvěděl.
Žádné komentáře:
Okomentovat