Kapitola desátá, v které se bude muset Garry vyrovnat s Vonovou novou slávou. Von se zase bude muset vyrovnat s přílivem spousty dopisů a fanynek. A nakonec Hormona se bude muset vyrovnat s tím, že Poblilvír navštíví její oblíbenec Sirénus Flek.
Tamten a Slunečník
Kopkurz a jeho neblahé následky
V pátek odpoledne po vyučování si Garry trochu zdříml.
Probudila ho strašlivá noční můra. Celý zpocený vyskočil z postele.
„To ne! To ne!“ zakřičel.
V rychlosti si nazul boty a vyběhl ven z pokoje.
Na chodbě bylo liduprázdno a všechny pokoje byly zamčené, tak vyděšeně seběhl
do společenské místnosti, plné poblilvírských studentů v družné zábavě.
„Hormono!“ všiml si známé tváře a začal s ní lomcovat.
„Hormono! Zdála se mi strašná věc! Měl jsem hrozný sen… zdálo se mi, že Vona
přijali do kolejního mužstva!“
„To se ti nezdálo,“ vymanila se z jeho sevření. „Von je
náš nový brankář.“
„COŽE?!“
Hormona sevřela rty. „Před chvílí skončil konkurz. McDonaldová
s trenérem vybírali posily sami, když ty ses nedostavil.“
„JAK TO, ŽE MĚ TEN PARCHANT NEVZBUDIL, KDYŽ ODCHÁZEL! JAKO
KAPITÁN HO V MUŽSTVU NECHCI! NEJDŘÍV MI VYFOUKNE MÍSTO VEDOUCÍHO ROČNÍKU A TEĎ
SE MI JEŠTĚ NACPE TO FOTBALOVÉHO TÝMU!“
„A to jsi ještě neslyšel to ‚nejhorší‘, Garry,“ řekla
opatrně Hormona, vytrhla procházející Kamile Kamenové z ruky lahev
polenského piva a napila se na kuráž.
„NEJHORŠÍ?! CO BY MI CHTĚL JEŠTĚ VZÍT, TEN ZRÁDCE…
BROWNIE?!“
„Ups,“ zacukal Hormoně koutek. Znovu si lokla. „Ale pořád to
může být horší. Protože nemůžete být oba současně…“
„A-ahoj Kari,“ připotácel se k nim Von, omotaný
vánočním řetězem a s papírovým kornoutem od popcornu na hlavě. „Há-há-dej,
co se stalo?“
„Kamil Křivý se stal novým předsedou mého fanklubu?“ ucedil
Garry.
„Ha ha,“ odříhl si Von a obejmul Garryho kolem ramen. „To
možná taky, ale já…“ Větu nedořekl a zřítil se k zemi.
„ALE TY CO?“ křikl na něj zoufale Garry, ale Von tvrdě
usnul. „CO VON?“ otočil se na Hormonu.
Když Hormona usoudila, že nemůže již déle předstírat pití,
pomalu odlepila rty od lahve. „Dobře, řeknu ti to, Garry. Ale musíš mi nejdřív
slíbit, že se nebudeš rozčilovat a uznáš, že to je jenom tvoje vina. Měls dneska
na ten konkurz jít a tys tam nešel, takže nebudeš na nikoho křičet, nebudeš nic
rozbíjet a nebudeš se urážet! A taky musíš slíbit, že kvůli takové pitomosti
nepřestaneš s Vonem mluvit. Souhlasíš?“
„NE!!!“
„Ahoj, hlupáčku,“ objaly ho zezadu dvě ruce s růžovými
náramky Hello Kitty. Bumbrlíková! lekl se Garry, ale pak si uvědomil, že je to
Brownie. „Co říkáš na našeho nového kapitána?“
„To… to jsem snad já, ne?“ vysoukal ze sebe Garry.
Jemně ho pohladila po břiše. „Kdepak, to ode dneška neplatí,
hlupáčku,“ přejížděla mu nehty po těle. „Teď Poblilvírem zní chorál, Vlezlej je
náš král!“
„Ah… ano!“ vydechl Garry.
„Copak, líbí se ti to?“
Garry zamrkal. „Moc!“
„Tak to máš smůlu,“ dala Brownie ruce pryč. „Protože
Támhleta se právě vrátila ze záchoda. Orlice končí, přepínám!“
Hormona celou scénu zamyšleně sledovala. „No vida, stačí na
něj sáhnout a vezme s klidem úplně všechno,“ zašeptala si pro sebe. „Ale já
nemám gumové rukavice a pan svícen má taky něco do sebe.“
…
V sobotu ráno Garry v pokoji vstal jako první.
Probudila ho strašlivá noční můra. Celý zpocený vyskočil z postele.
„To ne! To ne!“ zakřičel.
„Co je?“ zabručel Von a otráveně otevřel jedno oko.
„Zdála se mi strašná věc!“ otřásl se Garry. „Měl jsem sen,
že tě vzali do fotbalového mužstva a zvolili tě kapitánem!“
„To se ti nezdálo,“ zamumlal Von.
„TO SE MI TEDA ZDÁLO!“ hartusil Garry. „NĚCO TAKOVÉHO BY SE
VE SKUTEČNOSTI NEMOHLO STÁT! TRUMPÁL BY NĚCO TAKOVÉHO NIKDY NEDOVOLIL!“
„Třeba si myslí, že toho máš moc, a chce ti ulehčit od
povinností, které by tě zbytečně zatěžovaly,“ prohlásil Von.
„CO TÍM CHCEŠ ŘÍCT?!“
Zpod Vonovy peřiny vykoukla blonďatá kštice. „Tím chce
říct,“ zamžourala, „že máš poslouchat svého kapitána! A nechat ho spát!“
„VŠICHNI MI PIJETE KREV! JDU NAPSAT SIRÉNUSOVI!“ odsekl
Garry, popadl z hromady smetí na stole tužku a papír a poroučel se na
chodbu.
„To myslí Sirénuse Fleka? Toho domnělého masového vraha na
útěku, který je ale ve skutečnosti na Trumpálově straně a je členem Neřádu,
kterému poskytl rodinný dům na Sezimově náměstí jako hlavní štáb?“ ujišťovala
se Brownie.
„Jo, to je on,“ přikývl Von. „Počkej, jak to víš?“
„Mluvíš ze spaní, chlupáčku,“ usmála se.
Otevřely se dveře a dovnitř vrazila rozzuřená osoba ženského
pohlaví.
„KDE JE?! VÍM, ŽE TADY JE!“
Von se nechápavě obrátil na svoji sestru, která zuřivě
prohrabovala Garryho postel. „Kdo?“
„VÍM, ŽE SEM ZA NÍM ŠLA! VIDĚLA JSEM JI! A JASNĚ JSEM JÍ
ŘÍKALA, ŽE JESTLI NA GARRYHO JEŠTĚ ŠÁHNE, TAK JÍ VYŠKRÁBU OČI!“
„Ale kdo?!“ ztrácel trpělivost Von.
„TA CUCHTA LEVANDULOVÁ! KDO JINÝ?!“
„Já?“ vystrčila Brownie opět hlavu ven.
„JO TY! JSEM SI JISTÁ, ŽE SE TADY NĚKDE SCHOVÁVÁŠ A… AHA,“
začala pomalu couvat Támhleta. „Já se… omlouvám se… moje chyba… mějte se…
zatím,“ otočila se a utekla.
„Už mě fakt nebaví, jak na mě všichni pořád křičí,“ chytil
se za hlavu Von.
„TAK TO SI ZVYKEJ!“ zapištěla Brownie a kousla ho do ramene.
„C-co?“
„To byl jenom vtip, chlupáčku,“ uklidňovala ho.
„TAK JSME SE ZASMÁLI A TEĎ UŽ VŠICHNI DRŽTE HUBY!“ vztyčil
se na své posteli výhružně Debil Dlouhý Z. v kostkovaném pyžamu. „JEDNU
NOC! JEDNU JEDINOU NOC BYCH SE RÁD VYSPAL!“
…
„Ahoj, Garry,“ pozdravila Nora, která nakoukla do
poblilvírské společenské místnosti a všimla si chomáče černých vlasů
vykukujících za křeslem, otočeným ke stěně.
„Ahoj, Noro,“ broukl Garry. „Co tady děláš?“
„Hledám Igora,“ řekla.
„Igor je mrtvý!“ vzdychl Garry.
„Taky jsem si to myslela! Ale kamarádka mi včera říkala, že
ho potkala na chodbě.“
„To je možné,“ připustil tiše Garry, „ale je mrtvý.“
Nora váhavě přistoupila blíž. „Aha. A ty jsi živý?“
„Samozřejmě, že jsem živý.“
„A co děláš?“
„Píšu dopis Sirénusovi, protože mě všichni štvou, sakra!“
ulevil si Garry.
„Myslíš Sirénuse Fleka? Toho domnělého masového vraha na
útěku, který je ale ve skutečnosti na Trumpálově straně a je členem Neřádu,
kterému poskytl rodinný dům na Sezimově náměstí jako hlavní štáb?“ ujišťovala
se Nora.
„Jo, to je on,“ přikývl Garry. „Počkej, jak to víš?“
„Brownie to říkala.“
„A jak to ví Brownie?“
„Jak to myslíš?“ zavrtěla hlavou nechápavě Nora.
Garry se zachmuřil. „No jo vlastně.“
„Co tě tak trápí?“ zajímala se Nora a přisedla si na
opěradlo jeho křesla.
„Bývalý předseda mého fanklubu, Von Vlezlej, se stal členem
našeho fotbalového týmu a hned ho zvolili kapitánem!“ stěžoval si Garry.
„Von Vlezlej? To je ten zrzavý pitomeček?“
„Líp bych to neřekl,“ přitakal.
„Hlupák,“ pohladila ho Nora jemně po vlasech. „Představ si,
že včera za mnou přišel při snídani. Všiml si mého odznaku peklospárského
fotbalového týmu, a ptal se mě, od kdy jim fandím: jestli prý až od doby, co
začali vyhrávat? Co je to za nesmysl! Zaprvé, já jsem z Peklospáru…
zadruhé, Peklospár nevyhrává! Od roku 1934, kdy se začala hrát školní fotbalová
liga, tehdy ještě jako pohár, získal Peklospár jenom čtyři tituly a pět druhých
míst! I Brzybol jich má víc než my!“
„Od kdy tě zajímá fotbal?“ divil se Garry.
„Jestli ti vadí, že mluvím o fotbale, můžeme se bavit… o
něčem jiném,“ zajíkla se Nora.
„To určitě ne!“ zastavil Garry nebezpečnou myšlenku hned
v začátcích. „Jenom mě překvapilo, že… ehm… když jsme se loni potkali na
hřišti… myslel jsem, že ani neznáš pravidla! Vždyť jsi pořád brala míč do
ruky!“
„Já vím,“ zčervenala Nora. „Ale nějak mě to začalo bavit.
Hodně jsem si o tom zjistila. A taky,“ natáhla, „taky jsem leccos pochytila od
Igora… Ach jo, co by asi řekl, kdyby mě teď tady s tebou viděl.“
„Co tady děláš?!“
„Jo, asi něco takového,“ zasmála se Nora.
„Já to myslím vážně: co tady děláš?“ ozvalo se znova a Nora
se překvapeně obrátila ke dveřím. „Igore? Ty nejsi… ty jsi… co tady… jak?“
„Nevšímej si ho,“ chytil ji Garry za ruku. „Je mrtvý! Časem
ho to přestane bavit a zmizí.“
„My dva jsme spolu skončili,“ zasyčel Igor, otočil se na
podpatku, a běžel pryč.
„Vidíš? Co jsem říkal!“
Zprávy ze světa
S Vonem se Garry potkal až v na obědě. Oba se navzájem
nevraživě pozorovali a nepromluvili spolu ani slovo. Hormona byla ráda, že je
konečně chvíli ticho a četla si sobotního Kartáře.
„Něco zajímavého?“ vyhrkli oba chlapci současně.
„Ani ne,“ zívla Hormona. „Baskytarista skupiny The Headmaster and His Sorting Package
se dneska žení.“
Von zpozorněl. „Cože? Ale to je přece Zkrocený!“
„Tak teď bude opravdu zkrocený,“ ušklíbl se Garry.
Von se nejdřív zachechtal, ale pak zvážněl. „To nebylo ani
trochu k smíchu.“
„Oba dva jste k smíchu,“ povzdychla si Hormona a
otočila stránku. „Ale ne!“
„Co se stalo?“ nahnuli se k ní Garry s Vonem opět najednou.
„Poslouchejte,“ vyslovila Hormona pro ně téměř nesplnitelné
přání, „Karbanická sekce ministerstva
financí obdržela z jistého důvěryhodného zdroje, který si nepřál být
jmenován, aby to nepoškodilo jeho obchod s lihovinami, informaci, že
Sirénus Flek, notorik a známý masový vrah, se v současnosti ukrývá
v Polné.“
„Vsadím všechno, co mám, že tím zdrojem je Mufius Malejfuj,“
okomentoval to Garry.
„Opravdu všechno?“ zvedl hlavu Von.
„Všechno, proč?“ ušklíbl se Garry.
„No jsi docela bohatý, takže taková sázka by se mohla
vyplatit,“ zamnul si ruce Von.
„Copak jsi idiot, Vone?“ hodila mu Hormona noviny pod nos.
„Důvěryhodný zdroj, který si nepřál být jmenován, ABY TO NEPOŠKODILO JEHO
OBCHOD S LIHOVINAMI?! Kdo to asi bude, Nikola Flanelová?“
„Nikola Flanelová je přece ředitelka karetního muzea,“
poklepal si na čelo Von. „Ona s žádným alkoholem neobchoduje.“
Garry si mezitím všiml jiného článku a vyškubl Kartáře
Vonovi z ruky. „Podívejte se na tohle!“
Von a
Hormona se naklonili blíž. Zpráva se ukrývala úplně na okraji stránky, ve
sloupci s černou kronikou.
„Po přečtení nadpisu jsem doufal, že zatkli Fuče,“ řekl Von
zklamaně.
„Sigurd Homolka?“ vzpomínal Garry. „To je přece člen Neřádu.
Doprovázel mě tehdy z hotelu do Flekova domu na Sezi…“
„Pst!“ okřikla ho Hormona. „A měl nás doprovázet i
z Polné na nádraží. Ale nedorazil a nakonec místo něj jen pan
Vlezlej. Lotkien byl tehdy pěkně
naštvaný.“
Garry vyvalil oči. „To si nepamatuju.“
„Protože si nikdy ničeho nevšímáš,“ řekla Hormona. „Lotkien,
Flek a Woody se kvůli tomu pohádali při večeři.“
„Myslíte, že Homolka tam zařizoval něco pro Neřád?“ napadlo
Vona.
„Nebo Neřád zradil a čmuchal tam na vlastní pěst!“ oponoval
Garry a ošklivě se na Vona zamračil.
Von zavrtěl hlavou. „Kdepak. Určitě pracoval pro Trumpála a
nějakým nedopatřením se nechal chytit, když…“
„Nikdo, kdo pracuje pro Trumpála, by se nenechal chytit!“
sykl Garry. „Kdyby zůstal věrný Neřádu, tak by okamžitě rozkousl kyanidovou
kapsli a do Az-Karbanu ho nikdy nedostanou!“
„To je nesmysl!“
„No nic, děti,“ plácla se Hormona do stehen, „konec
tlachání, pojďte si udělat domácí úkoly.“
„TO ANI OMYLEM!“ protestoval Garry. „JDEME SI ZAKOPAT!“
„Přesně tak, první zápas bude co nevidět, musíme trénovat,“
souhlasil Von.
„Myslela jsem, že spolu nemluvíte!“ chytila se Hormona za
hlavu.
„Úkoly s tebou, která mě neštveš… fotbal s Garrym,
který mě letos štve neskutečným způsobem…,“ naznačil Von rukama váhy, načež
jednu ruku natahoval nahoru a druhou dolů, dokud se málem nepřevrátil. „To je
jasná volba… Takže se zatím měj! A to téma našeho úkolu na rozdávání a míchání
je Pomíchání karet do mariáše. Nebo tak nějak. A má to mít pět stránek!
Pa!“
…
Když se za setmění vrátili na ubytovnu, ve společenské
místnosti je zastavila Hormona. Zamumlala něco o úkolech, načež upozornila Vona
na hromádku dopisů na stole ve společenské místnosti.
„Kdo ti píše?“ divil se Garry.
„Mamka,“ otevřel Von s obavami první obálku. „Ptá se,
jestli nemám nějaké zprávy o Tom a Onom. Od konce srpna se neukázali doma a
nedali o sobě vědět! Nechali jen vzkaz, že šli do světa za štěstím… To je
divné, myslel jsem, že si plánují otevřít vlastní zábavní podnik v Oblé
ulici!“
„Možná nejdřív chtějí sehnat nějaké peníze,“ napadlo
Garryho.
„Druhý dopis je od taťky,“ zamrkal Von. „Píše, že mamka má
opravdu starost. A kdybych náhodou věděl, co je s Tím a Oním, mám okamžitě
napsat! A tohle bude zase mamka,“ rozlepil další psaní. „Přátelsky mě
upozorňuje, že jestli jí něco o Tom a Onom zatajím, rozemele mě při nejbližší
příležitosti do karbanátků! Ale já o nich vůbec nic nevím!“ zoufal si Von.
„Musíš doufat, že tomu uvěří i tvoje mamka, až to praskne,“
podotkla tiše Hormona.
„Co až praskne?“ děsil se Von. „Já nic nevím!“
Hormona se zatvářila tajemně. „Jen mě napadlo, že kdyby tví
bratři byli celou dobu tady v Polné, jen těžko bys rodičům vysvětloval, že
jsi o nich nic nevěděl.“
„Není možné, aby tady byli, Hormono!“ zavrtěl hlavou Garry.
„Ten a Onen jsou tak nezaměnitelní… nemyslím teda mezi sebou… zkrátka, kdyby
tady byli, tak o nich víme.“
„Co když používají převleky?“ nadhodila Hormona.
„Neexistuje převlek, který by ošálil bdělé oko Garrycula
Pokerota, madmazel.“
„Pak mi píše Chlodvík Pytlík!“ prohlížel si Von překvapeně
další lístek. „Z Az-Karbanu! Blahopřeje mi k tomu, že jsem se stal
kapitánem fotbalového týmu, a přeje mi, abych udělal stejnou kariéru jako on.“
„Vzhledem k tomu, že se ukázalo, že Chlodo Pytlík byl
služebníkem Pána falešných karet a momentálně sedí ve vězení, nevím, jestli…“
zamračila se pochybovačně Hormona.
„Koho to zajímá? Pořád to byl jeden z nejlepších
fotbalistů své generace!“ šeptal Von.
„Je to zločinec, Vone!“
Von ji ale ignoroval a zkoumal další dopis, malé růžové
psaníčko. „Cha!“ nafoukl se a zčervenal. „Kapitán Vlezlej má svou první
fanynku. Včera se doslechla o mých schopnostech a hned založila Fanklub Vona
Vlezlýho! A prý se na mně přijede co nejdřív podívat!“
„COŽE?!“
„No vážně!“ zamával Von Garrymu psaníčkem před očima. „Píše,
že by mě ráda poznala, ještě radši by mě viděla hrát fotbal a úplně nejradši by
se mnou… Uf!“ zamrkal Von. „Nějaká Cookie L., 15 let.“
„Co? Coo… Cookie L.?“ zakuckala se Hormona. „Cookie L.?!“
„Prý moc doufá, že ji příští rok přijmou do Polné, protože
by ráda byla stejně úspěšná jako její starší sestra,“ přečetl Von.[1]
„Tak to jsem ráda, že už tady nebudu,“ oddechla si Hormona.
„To nejsi sama,“ ušklíbl se Garry.
„Poslední
dopis je od Tam… tamtoho našeho bratra,“ řekl Von překvapeně.
„Buť zdráv a nebuď labuť,“ nakoukla jim Hormona přes rameno.
„S ministerstvem to jde vážně z kopce, koukám.“
„Idiot,“ zabručel Von a dopis roztrhal. „Prý vybrat si mezi
tím, co je správné a co je jednoduché… samozřejmě, že si vyberu to jednoduché a
na ministerstvo se vykašlu!“
„A teď úkoly!“ ukázala Hormona na žalující kopu učebnic.
„Říkám, že si vyberu to, co je jednoduché, ne co je správné!“
bránil se Von. „Je přece mnohem snazší dostat rovnou pětku, než se tady
zbytečně namáhat… a pak stejně dostat pětku! Možná, kdybys to ale napsala za
mě, tak…“
„Tak na to rovnou zapomeň!“ založila Hormona ruce na prsou.
„Řekni si Brownie.“
„Zbláznila ses?“ zaklepal si na čelo Von. „Nemůžu po holce
chtít něco takového!“
„Aha! A po mně to chtít můžeš, Vone? To mi teda vysvětli,
jak…“
„UŽ ZASE SE HÁDÁTE! BOLÍ MĚ Z VÁS HLAVA! FURT DOKOLA NA
SEBE JENOM ŘVETE, TO SE NEDÁ POSLOUCHAT!“
Z krbu najednou vylétl oblak sazí. Když se ustálil a
bylo zase vidět, z komína vykoukla špinavá zarostlá neučesaná hlava.
„Sirénusi!“ vydechl Garry. „Co tady děláš?“
„Slyšel jsem tě mluvit, tak jsem se konečně odvážil
nakouknout,“ vyplivl Sirénus Flek černý uhlík.
„Kde ses tu vzal?“ nechápal Von.
„Nezapomínejte, že jsem jedním z Pubertů,“ ušklíbl se
Flek, „a trochu to tady znám. Dostanu se nepozorovaně do kterékoli místnosti v tomhle
prašivém hradě, když budu chtít.“
„Ještě dneska večer se stěhuju,“ prohlásila Hormona.
„Ale jak se ti podařilo dostat se z domu na Sezimově
náměstí do školy?“ divil se Garry.
„Mezi ředitelnou a domem Fleků vede tajná chodba už více než
150 let, od doby, co byl ředitelem můj prapradědeček Sinus Cosinus Flek. A
odtamtud jsem se přes krby, komíny a ventilační šachty proplazil až sem.“
„A proč?“ zamračila se Hormona.
„V celé Polné čmuchají ministerští agenti,“ sykl Sirénus.
„Kozí pošta je příliš riskantní. Tohle byl jediný způsob, který mě napadl, jak
odpovědět Garrymu na jeho dopis.“
Hormona se chytila za hlavu. „Ty jsi napsal Flekovi dopis?“
„POTŘEBOVAL JSEM SI NĚKOMU POSTĚŽOVAT! OD PRVNÍHO DNE ŠKOLY
MĚ TADY VŠICHNI JENOM ŠTVOU!“
„A proč sis nepostěžoval tatínkovi?“ obořila se na něj Hormona.
„Určitě by si to s námi rád vyřídil!“
„Ticho!“ zavrčel Flek. „Připravil jsem seznam věcí, které byste
měli udělat, aby Garrymu nebylo tak smutno a mizerně. Zaprvé: Bumbrlíková musí
okamžitě odejít ze školy. Zadruhé: Trumpál přestane Garryho ignorovat a
přátelsky si s ním popovídá. Zatřetí: McDonaldová zařídí, aby Garry
nedostával žádné úkoly ani školní tresty. Začtvrté: Grape přestane na Garryho
při hodinách mluvit.“
„Zatím to zní rozumně,“ pochvaloval si Garry.
„Zapáté: Támhleta pomůže Garrymu zbavit se stresu, jestli
chápeš, co tím myslím,“ mrkl Sirénus.
„Začíná tady být nějak zima,“ prohodila Hormona. „Měli
bychom rozdělat oheň v krbu.“
Flek ji ignoroval. „Zašesté: Tady slečinka…“
„To nebudu poslouchat,“ utnula ho Hormona, sebrala si svoje
věci a odkráčela do pokoje.
„Tady slečinka někam zmizí a přestane Garryho pořád
buzerovat s úkoly a podobnými nesmysly – splněno,“ olízl se Flek.
„Zasedmé: Von okamžitě rezignuje na funkci kapitána v Garryho prospěch.“
„Já to taky nebudu poslouchat!“ zahučel Von a vyrazil za
Hormonou.
„KAM SI MYSLÍTE, ŽE JDETE?!“ křičel za nimi Garry. „CO VÁM
ZASE KDO UDĚLAL? VÁŽNĚ, TO SE MUSÍTE POŘÁD URÁŽET A VZTEKAT KVŮLI KAŽDÉ
PITOMOSTI?! JÁ JSEM GARRY POKER A MUSÍM ZACHRÁNIT KARBANICKÝ SVĚT, TAK BYSTE
SNAD MOHLI STÁT ZA MNOU! SIRÉNUSI, ŘEKNI JIM NĚCO!“
„CO ODE MĚ JEŠTĚ CHCEŠ, GARRY! SVOJE RADY JSEM DAL, ALE
TĚŽKO MŮŽU CHODIT PO ŠKOLE A VŠECHNY PŘESVĚDČOVAT!“
„MÁM TOHO DOST!“
„MYSLÍŠ, ŽE JÁ NE?! VŠICHNI Z NEŘÁDU JSOU POŘÁD NĚKDE
VENKU, VLEZLÝ SE VRÁTILI DO BRAJGLU A JÁ TRČÍM DOMA SÁM S POPELÍNEM! A
KDYŽ SE KONEČNĚ DOSTANU VEN, ABYCH SI S TEBOU POPOVÍDAL, TAK NA MĚ BUDEŠ
KŘIČET?!“
„JÁ NA TEBE NEKŘIČÍM! JENOM ČEKÁM, KDY Z TEBE TAKY
VYPADNE NĚCO UŽITEČNÝHO! TO JE BEZVA, ŽES VYMYSLEL, ABY MI UČITELÉ DALI POKOJ,
ALE JAK TOHO ASI CHCEŠ DOSÁHNOUT? CO TAKHLE MI DÁT NĚJAKÝ UŽITEČNÝ INFORMACE!“
„V TOM SVYM POBREČENYM A POSMRKANYM DOPISE SIS O ŽÁDNÝ
INFORMACE NEPSAL!“
„TAK SE NAUČ ČÍST MEZI ŘÁDKY!“
„ABYS VĚDĚL, ŽE JSEM LEPŠÍ NEŽ TY, TADY MÁŠ AKTUÁLNÍ
INFORMAČNÍ OBĚŽNÍK NEŘÁDU! UDAV SE S NÍM!“ mrskl Sirénus ke Garryho nohám
špinavý papír a zmizel.
Tajná organizace na pět, třetí je Ř
„Ahoj, Garry,“ zavrčela otráveně Hormona, když v neděli
ráno přišla s knížkou a hrnkem kakaa do poblilvírské klubovny a zjistila,
že chlapec, který přežil, je tam taky. „Ty sis sem odnesl peřinu?“ divila se.
„A co dělá v rohu místnosti ten kompost, vždyť se tady téměř nedá dýchat!“
„TENHLE ROK POŘÁD VŠECHNO ŘEŠÍME VE SPOLEČENSKÝ MÍSTNOSTI!“
začal se hned rozčilovat Garry. „A MĚ UŽ NEBAVÍ CHODIT FURT NAHORU A DOLŮ, TAK
JSEM SE SEM PŘESTĚHOVAL! KROMĚ TOHO, DEBIL A DAN MI V JEDNOM KUSE NADÁVAJÍ
A VON ZASE V JEDNOM KOLE SOULOŽÍ S BROWNIE! UŽ TO TAM NEMŮŽU
VYDRŽET!“
„To pořád nevysvětluje ten kompost,“ zacpala si Hormona nos.
„TO JE MOJE ČISTÝ PRÁDLO!“
„Tak to ani nechci vědět, kde máš špinavý prádlo,“ mávala si
Hormona před obličejem knížkou první kosmickou rychlostí.
„NA TÝ SAMÝ HROMADĚ!“
„Fajn,“ zaťala Hormona klouby na rukou. „Myslím, že pro
dnešek už bylo velkých písmen dost. A to máme teprve půl desáté. Pane svícne,
máte tady práci.“
Když Garry splynul s hromadou svého neroztříděného
oblečení, Hormona se posadila do křesla. Pak si všimla papíru, ležícího vedle
Garryho improvizovaného lůžka. Protože byl popsaný abecedou, kterou ovládala,
okamžitě se začetla.
Hned u druhé věty ji ale vyrušilo tlumené chichotání. Do
společenské místnosti vklouzl Von s Brownie visící mu pod paží.
„Jejda,“ špitla rozpustile Brownie, „mysleli jsme, že tu
takhle brzo nikdo nebude.“
„Já taky,“ povzdechla si Hormona.
Brownie přitáhla Vona k protějšímu křeslu, usadila ho a
dřepla si mu na klín. „Co to máš?“ zajímala se.
„To je papír,“ obrátila Hormona pomačkaný list v ruce.
„Tenký hladký materiál vyrobený z celulózy. Používá se především jako
podklad na psaní, protože je docela lehký a snadno přenosný. Přinejmenším proti
jeskynním stěnám nebo hliněným destičkám.“
„To vím! Teda nevím, ale neptala jsem se na to!“ vypískla
Brownie. „Co je na něm napsáno?“
„Nic veřejného,“ sevřela Hormona list v ruce. „Jak jste
se vyspali?“
„My jsme ještě nešli spát,“ zasmála se Brownie a upřeně
pozorovala Hormoninu ruku. „Není to informační oběžník Neřádu? To razítko mi je
nějaké povědomé… Trumpál jich měl vždycky na stole celý štos. Jak to, že víte o
Neřádu? To je přece přísně tajná organizace, o jejíž činnosti by neměl nikdo
nic vědět!“
„To jsem si taky myslela,“ zabručela Hormona. „Ale teď by mě
spíš překvapilo, kdyby byl na škole někdo, kdo o Neřádu ještě neví!“
„Neřád?“ zarazil se Debil, který se právě vracel ze snídaně.
„V něm byli moji rodiče! Ale Neřád je přece tajné společenství – jak to, že o
něm víte?“
„Můj táta je taky členem Neřádu,“ usmála se Petra Smutná, která
mířila naopak na snídani. „Ale to by asi neměl nikdo vědět… Ahoj!“ běžela
rychle pryč.
„V Brzybolu by se asi našlo pár exotů, co o Neřádu ještě
neví,“ zamyslela se Brownie, když odešel i Debil.
„Mohli bychom aspoň předstírat, že o Neřádu nevíme,“ mračila
se Hormona. „Takhle může Trumpál rovnou rozvěsit po hradě náborové letáky!“
„Kdy ses naposledy dívala na nástěnku u ředitelny?“ zamrkala
Brownie.
„Já tam nechodím každý večer, víš.“
„Já taky ne,“ bránila se Brownie, „jenom v pondělky a
čtvrtky. A oběžník vychází vždycky v pátek, tak přestaň dělat fóry a ukaž
mi ho!“
Hormona se vzdala a podala Brownie pomačkaný oběžník.
„Od kdy to šifrují?“ zamračila se Brownie, když začala číst.
Hormona nevěřícně zakroutila hlavou, vyškubla jí oběžník
z ruky a otočila ho.
„A jo!“ rozlil se Brownie po nevinné tváři výraz pochopení.
„Fíha! Bumbrlíková špehuje na škole pro ministerstvo, McDonaldová ji nachytala
v účtárně! Podle všeho se snaží o to, aby polenští studenti neuměli hrát
karty, aby nemohli bojovat proti ministerstvu! Fuč se totiž bojí, že Trumpál
cvičí studenty, aby mu pomohli ovládnout karbanický svět! Chystá se nová novela
vyhlášky o zvyšování kvality výuky karbanu a hazardu na středních, vyšších
odborných a vysokých školách, která by měla zpřísnit ministerský dozor! Mufius
Malejfuj nejspíš poznal na Sezimově náměstí Sirénuse Fleka! Neupozorňovat na
Hybridovu nepřítomnost! Nudaaa…“ zívla Brownie.
„Nuda?“
„Téměř slovo od slova totéž, co v minulém oběžníku,“
opřela si Brownie hlavu do dlaní. „No nic, půjdeme asi zase do postele.“
„Říkala jsi, že jste ještě nešli spát,“ nechápala Hormona.
Brownie si poklepala na nos. „Mezi být v posteli a spát
je rozdíl, víš? Jestli chceš, někdy ti to vysvětlím.“
„Tak nějak tuším, díky,“ zkřivila Hormona pusu. „Jenom jsem
se chtěla zeptat… ne, že by mi nějak chyběl Vonův cenný přínos ke konverzaci,
ale… od kdy Von vůbec nemluví?“
„Neřekla bych, že vůbec nemluví,“ roztřásla Brownie lokny na
hlavě. „Od půlnoci řekl dohromady tři slova: Ano! Dělej! A…“
„Dobrý, to mi stačí, díky,“ pokývala hlavou Hormona. „Hezky
se vyspěte.“
Brownie
obrátila oči ke stropu. „Říkala jsem, že jdeme zase do postele, ne že jdeme
spát. Vážně, taková chytrá holka by to měla umět rozlišit!“
[1]Zatímco
Vlezlý (nebo přesněji paní Vlezlá) vždycky chtěli holčičku, Levandulovi (nebo
přesněji pan Levandul) vždycky chtěli chlapečka. A zatímco Vlezlý pojmenovali
své děti jednoduše zájmeny, Levandulovi zase využili názvy svých oblíbených
sladkostí a vzali to systematicky podle abecedy. Měli ale podstatně méně
trpělivosti než Vlezlý a po dcerách Applepie, Brownie, Cookie a Deli už
případného syna Eskyma nezkoušeli.
Žádné komentáře:
Okomentovat