4-III: Kolo jedenácté

Tímto se s vámi loučíme a v příštím díle zase na shledanou!

Kolo jedenácté

Obecenstvo se začalo pomalu rozcházet, ostatně nic zajímavého už nebylo k vidění, pokud nepočítáme Garryho, který se marně pokoušel strhnout si voskem přilepený knír.

„Tak to bychom měli,“ usmál se Kamélius Fuč se spokojeným pocitem z práce dobře odvedené někým jiným, jedním ze tří pocitů, kterých byl jako vysoce postavený úředník ministerstva schopen.[1] „Jsem rád, že se nakonec ukázalo, že za vším stojí ten Chlodvík Pytlík. Chvíli to vypadalo… už jsem se bál, že se vrátil Doktor Vrdlmrsmrst.“

„Ale,“ podíval se na něj Trumpál pozorně, „on se vrátil.“

„Kdo?“ obrátil se Fuč s pokerovou tváří.

„Ty-tušíš-kdo, Kamélie,“ řekl Trumpál.

Fuč zavrtěl hlavou. „To tedy netuším, Nigrusi. Ale není žádný důvod k panice. Šlo o ojedinělý čin zmateného dezorientovaného člověka. Selhání jednotlivce. Ano, přesně tak, selhání jednotlivce. Patrně byl pod vlivem nějakých omamných látek. Nyní je potřeba se uklidnit. Je to jenom nějaký starý hlupák, který nepochopil…“ nedořekl větu a posadil se.

„To mluví o sobě nebo o vás?“ zajímal se Garry, zatímco si otíral zarudlou skvrnu pod nosem.

Trumpál se na něj zamračil: „Ne, Garry, mluví o Chlodvíku Pytlíkovi.“

„Aha… hm…“ přikývl Garry rozpačitě, „tohle bude asi jeden z těch fopasů, o kterých Hormona říká, že jsem v nich tak dobrý. Takže abych změnil téma… hm… Co budete dělat s návratem Doktora Vrdlmrsmrsta k moci, pane?“

„Nic,“ odvětil ledově Fuč. „Doktor Vrdlmrsmrst se nevrátil. Zmizel před lety a dneska je pravděpodobně dávno mrtvý! Nebudu se honit za nějakými přeludy! Jestli se objevily nějaké náznaky, že by se mohl vrátit, byli to jen nějací pubertální delikventi. Jako s tím znamením na obloze!“

„Ale já jsem ho viděl! Mluvil jsem s ním!“ rozčílil se Garry. „A řekl mi, že je můj…“

„Opravdu?“ přerušil ho Kamélius Fuč. „A jak jsi ho poznal? Copak už jsi ho někdy dřív viděl?“

„Samozřejmě, že jsem ho viděl už dřív! Vždyť jsem Garry Poker! Porazil jsem ho v pokeru. Zachránil jsem tehdy karbanický svět, možná byste si to mohl pamatovat.“

„Já si to pamatuju,“ řekl Fuč klidně. „A ty? Možná, že ano. Přeci jen, byl ti rok, takže jsi byl už velký chlapec…“

Teď se neudržel Garry: „Nemluvte se mnou jako s dítětem! Dobře vím, co jsem viděl – viděl jsem Doktora Vrdlmrsmrsta, který mi řekl, že je můj…“

„Co kdybychom se všichni uklidnili, pánové,“ navrhl stroze Trumpál. „Jsme přeci tři nejznámější osobnosti karbanického světa.“ Rozesmál se. „Dobře, dvě nejznámější osobnosti karbanického světa. Plus jeho nejvýše postavený úředník. Jsme na jedné lodi. Musíme táhnout za jeden provaz. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Víc hlav víc ví. Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Nesuď, abys sám nebyl souzen. Kam vítr, tam plášť. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše.“

„Ten člověk mluví z cesty,“ šeptl Fuč. „Úplně zešílel…“

Potom se v místnosti rozhostilo ticho. Kromě Trumpála, Fuče a Garryho tu už byli jen Von, Hormona a Támhleta čekající na Garryho odchod, Aneta Alzheimerová hledající dveře a temná silueta za zamlženým oknem, lehce připomínající Sirénuse Fleka.

„Jestli ses rozhodl před tím vším zavřít oči, Kamélie,“ řekl Trumpál, „naše cesty se rozcházejí. Ty musíš jednak, jak považuješ za správné. A já – já budu jednat, jak považuji za správné já.“

„To má být nějaká výhružka? To přece děláš pořád!“ přimhouřil oči Fuč. „A před čím podle tebe zavírám oči, Nigrusi?“

„Sytý hladovému nevěří. Oko za oko, zub za zub. Kozel zahradníkem. Jablko nepadá daleko od stromu.“

„Ehm,“ odkašlal si Garry, „zrovna tohle přísloví bych sem radši netahal.“

„Potrefená husa se vždycky ozve. Jaký pán, takový kmán. Čiň čertu dobře a peklem se ti odmění. Kupte si dvě balení a dostanete třetí zdarma.“

„To ani není přísloví!“ vykřikl Fuč. „Nigrusi, co má tohle znamenat? Ty ses opravdu zbláznil!“

„Ani v nejmenším,“ opáčil Trumpál. „Ale kdybych ti místo toho řekl, že je třeba okamžitě propustit všechny černé serify, vyslat posly ke všem majitelům heren a nabídnout jim přátelskou ruku, okamžitě převést dvacet procent z účtu každého karbaníka na financování nově zřízené tajné služby a především, především rezignovat a uvolnit místo někomu schopnějšímu, poslechl bys mě?“

„Ani v nejmenším! Proč, proboha?“

„Protože,“ natáhl hlas Trumpál, „Garry má pravdu. Doktor Vrdlmrsmrst se vrátil. A je potřeba proti němu bojovat!“

„To je naprostý blábol. Doktor Vrdlmrsmrst se rozhodně nevrátil a nevrátí. Za mého úřadování tedy rozhodně ne,“ prskal Fuč.

„Jestli ses rozhodl před tím vším zavřít oči, Kamélie,“ řekl Trumpál, „naše cesty se rozcházejí. Ty musíš jednak, jak považuješ za správné. A já – já budu jednat, jak považuji za správné já.“

„To má být nějaká výhružka?“ přimhouřil oči Fuč. „Vždyť doteď jsem nic, co jsem považoval za správné, dělat nemohl! Do všeho jsi mi kecal! Víš co,“ zvedl se Fuč a podíval se Trumpálovi přímo do tváře, „já to beru. Ale pamatuj, že jestli se teď objeví na ministerstvu tvoje poštovní koza s nějakou prosbičkou nebo skromným přáním, skončí na rožni dřív, než řekneš: ‚Ten zatracený Belgičan se mi hrabal ve věcech!‘“

„Proč bych říkal něco takového?“

„Aby bylo jasné, Nigrusi,“ zuřil dál Fuč, který ze sebe teprve začal dostávat léta nashromážděných křivd, „vždycky jsem ti nechával volnou ruku a vážil jsem si tě. S tvými rozhodnutími jsem často nesouhlasil, ale nemluvil jsem ti do nich. Dokonce jsem je i poslušně vykonával! A tohle mám za to? Jiní by na mém místě sotva dovolili zaměstnávat transvestity, nechávat si tu Hybrida nebo sám za sebe rozhodovat, čemu budete studenty učit, aniž bys považoval za nutné třeba jen přečíst osnovy, které vám každý rok posíláme. Pokud ses ale rozhodl bojovat proti mně, poroučím se. Nashledanou! Nebo ještě lépe: sbohem!“ ječel Fuč vysokým hláskem, zatímco klopýtal ke dveřím.

„Nemůžete přece bojovat současně s Vrdlmrsmrstem i s ministerstvem,“ zamyslel se Garry, když byl Fuč fuč.

Trumpál na něj mrkl svýma nevypočitatelnýma očima. „Ale jistě, že můžu. Víš, říkal jsem si, že bojovat jen proti Vrdlmrsmrstovi by bylo příliš snadné. Vždyť to zvládlo i usmrkané malé děcko. Takhle to bude mnohem spravedlivější. Kromě toho, co bychom dělali celý příští rok, kdyby nám ministerstvo neházelo klacky pod nohy?“

„Učili se?“ nadhodila Hormona.

Když se Garry, Von a Trumpál přestali smát, odbila půlnoc.

…

Všichni odešli a zdálo se, že stodola se ponoří do klidu, na který byla celá léta úpadku místního JZD zvyklá. Dvě vysoké postavy se zrzavými čupřinami ale byly proti. Nepozorovaně vklouzly dovnitř a dva kužely baterek neomylně zamířily na Trumpálův stůl.

„Tady to je,“ řekla jedna z nich, když se uprostřed světla objevil napěchovaný váček převázaný zlatou stužkou.

„Stejně si nejsem jistý, jestli děláme správnou věc,“ řekla druhá.

„Přemýšlej o tom!“ sykla nadšeně ta první. „Tisíc zlatých žetonů! Víš, jaká šance to je? Můžeme si otevřít vlastní zábavní podnik, jak jsme vždycky chtěli. A ještě nám možná i půlka zbude.“

„Jen si budeme muset změnit jména,“ nadhodila druhá. „Já budu Lord Teniska Tennyson, hrabě z Goldenburgu.“

„A já sir O’Nenemayetney, vévoda prachyánský.“

„Nebude to ale Garrymu vadit?“ namítla znovu druhá.

„Proč? Na tom jméně přece není nic špatného.“

„Myslím to, že mu vezmeme peníze.“

„Co je pro něj tisíc žetonů? Ten si ani nevšimne, že je nemá.“

„To je teda pěkná blbost. Jako Ten můžu jednoznačně prohlásit, že něčeho takového si všimnu… jo, takhle. To asi nevšimne,“ zamumlal Ten. „A co Trumpál?“

„Kdyby je Trumpál chtěl Garrymu dát, tak mu je dá, ne?“ trval na svém Onen. „A kdyby nechtěl, abychom si je vzali, tak touhle dobou už dávno trčíme svázaní v cele, s roubíkem v puse a…“

„Víc to nerozváděj, prosím tě,“ zarazil ho Ten. „Popadni ten pytel a vypadneme.“

Chytří chlapci, pomyslel si Nigrus Trumpál, ukrytý v rohu místnosti. Bylo by škoda, kdyby se jednomu z nich něco stalo.

…

Ráno si všichni sbalili svá zavazadla a ještě v ranním oparu tiše vyčkávali na návsi na příjezd autobusu. Většina byla takhle brzy ještě duševně nepřítomná, takže za celou dobu spolu prohodili jen pár slov, když Von Garrymu líčil, jak jeho matka mluvila s Trumpálem.

„Nekřič tolik,“ poprosil ho Garry úpěnlivě. „Nemusíš to reprodukovat tak přesně. Jen řekni, co probírali.“

„Šla ho požádat, jestli bys letos v létě mohl jet rovnou k nám,“ řekl už tišeji.

„Proč se na to ptala Trumpála?“ nechápal Garry. „Je mi osmnáct, můžu si jet, kam budu chtít.“

„Trumpál si ale přeje, aby ses vrátil na první polovinu srpna k Drsoňovým.“

„Aha, tak to… cože? Cože? COŽE?“ zacloumal Garry s Vonem. „Řekni, že to není pravda!“

„Nekřič tolik,“ zavrčela Hormona. „Pomoc, jsem takový chudáček! Vyhrál jsem Ohnilý pohár a tisíc zlatých žetonů k tomu! A teď musím strávit dva týdny se svým zlým strýčkem, zlou tetou a zlým bratrancem, s kterými jsem předtím vydržel čtrnáct let v kuse. Béé, litujte mě!“

„Žere tě něco?“

„Ne,“ řekla. „Kromě toho, že musíme čekat na zastávce autobusu, kde je zákaz kouření.“

„Stejně neznám jejich novou adresu,“ pokrčil rameny Garry. „Kašlu na to.“

„Nemůžeš neposlechnout Trumpála!“ zděsil se Von. „Poslední, kdo to udělal, byl nějaký Tom Smrdlot Varrrle, který po skončení školy odmítl místo, které mu Trumpál nabízel. A podívej se, jak dopadl!“

„No dobře,“ zaskřípal Garry zuby a rozhlédl se. „Podívejte, támhle je Hybrid,“ ukázal svým přátelům hromotluka, který právě vycházel z vrat zemědělského dvora a táhl dva velké černé pytle.

„No a?“ zvedla Hormona obočí. „Támhle je pumpa.“

„Copak to nechápete?“ vyskočil Garry. „Hybrid vždycky něco vykecá! Nenápadně na to zavedeme řeč a on nám prozradí, kde Drsoňovi bydlí!“

„To je totální pitomost,“ řekla Hormona, ale zvedla se.

„Hybride!“ vykřikl Garry nadšeně, když ho doběhli. „Jak se máš? Co děláš?“

„Jo tak to vám nesmim říct,“ zachrchlal Hybrid. „Měli byste nejčkon už čekat na zastávce, autobus tady bude každou chvilku!“

„Před námi nemusíš nic skrývat, Hybride,“ mrkl na něj Garry. „Copak táhneš rozřezanou mrtvolu na skládku, že s tím děláš takové tajnosti?“

„Sakra, parchanti jedni, jak jste to poznali?!“ zavzlykal Hybrid sklesle. „Trumpál mi nařídil zbavit se Pytlíkova těla. Stala se mu taková nešťastná nehoda při výslechu, upad a rozbil si hlavu o stůl, tak… musim prostě odstranit důkazy, Trumpál nechce mít kvůlivá tomu zmetkovi žádný voplejtačky.“

Vyděšeně o krok ustoupili a ustrašeně se podívali na igelitové pytle u Hybridových nohou.

Hybrid na ně ukázal prstem a hromově se rozřehtal. Když skončil, utřel si špinavým prstem slzy z tváří. „To nejni možný… nemůžu… nemůžu uvěřit, že ste mi to fakt sežrali, to je… to se fakt povedlo!“ plácal se do kolen. „Tohle sou vobyčejný vodpadky!“

„Moc vtipné,“ vzpamatovala se Hormona jako první. „Víš, chtěli jsme se tě na něco zeptat. Garry by rád poslal Drsoňovým dárkový koš za to, jak hezky se o něj v dětství starali. Nějaká šance, že bys třeba věděl jejich novou adresu?“

Hybrid se znovu rozesmál. „Taky si ze mě chcete dělat šprťouchlata?“

„Ne…?“ zkusil to Von.

„Copak ty to nevíš, Garry?“ vykulil Hybrid oči z neproniknutelného houští svých vlasů, vousů a chlupů.

„Nevím nic!“ odpověděl mu vztekle Garry. „Mně se tady totiž vůbec nic neříká! Už se pomalu bojím, co se ještě dozvím. Že profesorka McDonaldová je moje babička?“

„Jak to… hahaha, to by bylo moc vtipný,“ vymáčkl ze sebe Hybrid další várku smíchu. „Ale teď vážně: než se začal stavět Drsoňovejm novej dům, čirou náhodou se uvolnil barák hned vedle: Úzká ulice, číslo 6!“ Zvedl pytle, nohou rozmázl tmavohnědou kaluž, která se pod nimi vytvořila, do prachu a pospíchal pryč.

„Hádám, že tam trefíš,“ obrátila se Hormona na Garryho. „Jestli si pamatuješ svůj původní dům, tak šestka bude hned vedle. Tím se nám hledání omezí jen na dvě budovy. A to byste mohl zvládnout vyřešit během jednoho dne, milý Pokerote.“

„Sklapni,“ umlčel ji Garry.

„Hele,“ kousl se Von do rtu. „Jak jsi říkal, že McDonaldová je tvoje babička, tak podle toho, jak se Hybrid tvářil, tak to skoro vypadalo…“

„Neříkej to! Ať tě ani nenapadne to doříct!“

…

Cesta zpátky ubíhala pomalu. Autobus se od chvíle, co najel na dálnici, marně snažil předjet špinavý starý kamion a Garry nepřítomně zíral přes okno smáčené deštěm.

„Co tam vidíš?“ zajímal se Von.

„Všechno, co vidím, je jenom žlutý citrónovník,“ zabručel Garry.

Von se na něj nechápavě podíval. „Cože?“

Garry líně ukázal dozadu. „Tam v příkopu stál strom obrostlý zralými citróny. Nevím, co tam dělal. Ale vypadal trochu jako Sirénus Flek v převleku.“

„Tady?“ zpozorněla Hormona a zvedla hlavu od knihy.

„Ano, tady,“ řekl Garry otráveně.

„Garry!“ nadskočila Hormona. „Copak nevíš, co jsme právě projeli za místo?“

„Nějaké místo mezi Jihlavou a Prahou?“ zkusil to Garry.

Hormona se chytila za hlavu. „Před chvilkou jsme projeli jen pár desítek metrů od domu, kde Vrdlmrsmrst dopadl tvoje rodiče!“

„Myslíš, kde je zabil?“ opravil ji Garry.

„Myslíš, kde zabil tvoji matku a nějakého cizího pána, jehož příjmení Garry nosí?“ opravil je oba Von.

Garry se zamračil. „Jak to vůbec víš, Hormono?“

Ukázala mu přebal knihy. „Sto a jedna nejdůležitějších faktů o Garrym Pokerovi. Nečetls?“

„Na to snad nepotřebuju číst knihu, abych o sobě věděl sto nejdůležitějších věcí,“ obrátil Garry oči v sloup. „Schválně – jaká je moje nejoblíbenější poloha?“

Hormona se lehce začervenala a něco mu pošeptala.

„Jak to sakra zjistili?“

Hormona znovu ukázala na obálku.

Garry zaklel a začal zběsile uvažovat. Použili pseudonym… Mysterious Twins… to je divné, jak se mohli Ten o Onen dozvědět, jaká je jeho nejoblíbenější poloha, vždyť… Z přemýšlení ho vytrhl Australus Grape, který se s nadšením sobě vlastním znovu ujal úkolu udělat prezenci.

„Devět. Igory Igor. Igory Igor! Pane Igory, neschovávejte se, to není ani trochu vtipné, nebudeme se vracet zp…“ Grape se zarazil a postupně hrklo ve všech účastnících zájezdu.

…

Nad Vysočinou se hnaly mraky. Nad kopcem za obcí Věžnice (okres Jihlava) byla tak temná obloha, až se téměř ztrácelo denní světlo. Nebylo divu, že se široko daleko nevyskytovala živá duše. Kromě jednoho z místních obyvatel, Josefa Bruse, syna Antonína Bruse a Marie Brusové rozené Joudové, bratra Antonína Bruse mladšího a – což je nejdůležitější – bratra Františka Bruse, s kterým jsme se již mohli seznámit. Zkrátil si tudy cestu z Řehořova domů a pospíchal, protože pršet mohlo začít každou chvíli.

Přesto se na chvilku zastavil a opřel se o hůl, když ho zabolelo v zádech. Při té příležitosti se trochu rozhlédl. Okolí vypadalo divně. Tam, kde ještě před týdnem bylo jen strniště, dneska ležely polámané větve, na některých místech dokonce vězely v zemi podivné husté keře a ohýbaly se ve větru.

Jediný bod, který Josef poznával, byla stará betonová studna několik metrů před ním. Odkopl větev z cesty a vykročil.

V tom se neznámo odkud ozval strašlivý skřípavý zvuk. Josefovi se málem zastavilo srdce. Ztuhl na místě a neodvažoval se pohnout. S hrůzou sledoval, jak se betonová deska studny pomalu odsunuje. Aniž by je o to žádal, začaly mu drkotat zuby.

Z chvějící se ruky mu vypadla hůlka, a Josef se tak jen stěží udržel na nohou, když se ze škvíry vyplazila špinavá ruka se zakrvácenými nehty.

„Co… co… co to?“

Josefovi blesklo hlavou, co vždycky říkávala o tomhle místě jejich babička. Tady někde se musí nacházet starý vesnický hřbitov. Opuštěný na začátku sedmnáctého století, běžely Josefovi hlavou informace, které měl za dávno zapomenuté. Opuštěný, protože na něm strašilo. A začalo na něm strašit poté, co tady pohřbili rodinu rumunských vysídlenců. Povídalo se, že jsou to…

Betonová deska se odsunula a z díry vykoukla tvář bledého chlapce, který naštvaně drmolil jednu kletbu za druhou. Přestal, až když se otočil a všiml si vystrašeného venkovana. Pokusil se o nevinný úsměv.

Josef si mezitím uvědomil, že jeho hůl má ostrou špičku a je z osikového dřeva. Pokusil se pro ni sehnout, ale kolena zůstala zatuhlá v mírném podřepu.

Chlapec se vydrápal ven. Byl celý bílý, oblečení měl roztrhané a špinavé. Všiml si hole a starcovy marné snahy na ni dosáhnout, tak se po ní v dobré vůli natáhl.

„Nešahej na ni, nestvůro!“ zaječel Josef. „Nepřibližuj se! Huš! Huš! Krleš!“ Josef si strhl z krku řetízek s křížkem a začal jím šermovat proti neznámému. „Zmiz, nemrtvý!“

Mladík si otřel roztržený ret. „Nebhojte, bháne. Já vám nijak neubhlížím. Mhé jhméno je Ighor Ighory a…“

„A co?“ zamračil se Emánek. „To má bejt vtipný?“

„No,“ zaváhala Natálka, „vtip je v tom, že ten chlápek si myslí, že Igor je upír.“

„A co?“ svraštil Emánek čelo ještě víc.

Natálka si povzdechla. „Má to být narážka na Stmívání.“

„Co to je?“ nebyl Emánek stále spokojený.

„Vždyť jsi mě na ten film minulý týden vytáhnul!“ přeměřila si ho podezíravě Natálka. „Takový trapas!“

„Jo, tohre,“ přikývl Emánek. „Teda tohle.“

„Nemáš kromě řeči problém i s pamětí?“

„Jasně, že má, ploto od pzíštího loku nebudu chodit ani na výtvalku,“ zasmál se Emánek. „A o čem je to Stmívání?“

„Tehdy to bylo strašně populární. Víš, jak jsme loni probírali mamčiny staré věci? Pamatuješ si ten plakát, co jsme našli?“

„S tím čelnovlasým opáleným klukem, svlečeným do půli těla?“

„Nemůžeš to říct normálně?“ pokárala ho Natálka. „Takhle to zní perverzně.“

„S tím černovlasým opáleným klukem, svlečeným do půli těla?“ zopakoval její bratr.

„Hm,“ ušklíbla se Natálka. „Nepomohlo. Takhle to zní taky perverzně.“

„A co je to pelvelzně?“

„Nech toho!“ sykla Natálie.

Emánek založil ruce na prsou. „Tak mi aspoň zek… řekni, co je na tom vtipnýho.“

„Ten herec, co hrál Cedrika Diggoryho v první verzi Harryho Pottera, pak hrál upíra ve Stmívání, chápeš? Takže… když to vypadá, že Igor umřel, a pak vylézá z hrobu jako nemrtvý, je to narážka…“

Emánek se zakousl zamyšleně do rtu. „A upíz… upíři ze Stmívání mluví takhle legračně?“

„Ne!“ bouchla Natálka rozčíleně do stolu. „On se jmenuje Igor a… sakra, to ti musím pořád všechno vysvětlovat?“

---

[1] Kromě výše zmíněného je to strach, že jeho kšeftíčky, protislužby a „přátelské výpomoci“ budou odhaleny, a zlost na všechny, kteří zaklepali na jeho dveře nebo vytočili jeho telefonní číslo.
 

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr
Kolo první*Kolo druhé*Kolo třetí*Kolo čtvrté*Kolo páté*Kolo šesté*Kolo sedmé*Kolo osmé*Kolo deváté*Kolo desáté*Kolo jedenácté