Kapitola devatenáctá, v které se odehraje několik očekávaných i neočekávaných událostí. Poblilvírský tým získá novou posilu, vyjde nové číslo nejúžasnějšího časopísku, vrchní výchovná poradkyně vydá nové nařízení a škola získá nejlepšího učitele věštění z karet, jakého kdy měla.
Věci neviděné i předvídané
Neviděné
„Už se nemůžu dočkat, jak na to, že ses veřejně ozval,
zareaguje Bumbrlíková,“ prohlásil ohromeně Dan, když se večer sešli na cvičení
TA.
„To já taky ne,“ zamračil se Garry a zauvažoval, jestli
neudělal chybu.
„Udělals správnou věc, Garry,“ usoudil Debil, který
překvapivě obratně míchal karty na mariáš. „Muselo být dost těžké o tom mluvit,
ne?“
„To teda, Irrita Hrdličková mě vyslýchala asi půl hodiny,“
přikyvoval Garry zamyšleně. „Úplně mi při tom zteplalo šapitó a vystydla
klobása.“
Do Tajemné stoky vešla Nora Nguyenová se svou peklospárskou
kamarádkou, kterou jsme si stále nepředstavili, protože pokaždé doufáme, že už
se v ději neobjeví. Nora trhla hlavou, aby na Garryho neviděla a šla se
posadit dozadu.
„Koukám, že rande s Norou asi moc nedopadlo,“ ušklíbla
se Hormona.
„To mi vůbec nepřipomínej,“ zavrčel na ni Garry. „Je to jen
tvoje vina. Kdybys na sebe U sedmi kulí neupozorňovala a nechala nás… bylo to
pěkně netaktní.“
„Netaktní – ode mě?“ vyjela na něj pobouřeně Hormona. „Byli
jsme domluvení, že přijdeš ve dvanáct, ty jsi přišel o půl druhé a ještě sis s sebou
přivedl Noru.“
„Jak domluvení? O ničem nevím!“
„Když ti to Hormona říkala, tak se k tobě předklonila,“
přitočila se k nim Brownie, a nechala tak Palmu s Pastou, ať si
s cinknutým balíčkem žolíkových karet poradí samy. „Takhle,“ ukázala
názorně.
„Co? Říkalas něco?“ přinutil se Garry zvednout zrak aspoň
k jejím klíčním kostem. „A vůbec, nechoď mi na oči,“ zakryl si výhled,
„měli jsme se sejít v pět a ty jsi nepřišla!“
„Měla jsem… něco mi do toho vlezlo,“ usmála se Brownie
sladce.
„Rohan Dejvíc?“ napověděl jí Garry.
„Znáš to,“ špitla Brownie téměr omluvně. „Ať je válka,
červen, mlha, bouřka nebo klid…“
„JE ÚNOR!“ štěkl Garry. „Ženský…“
„Co je na tom, že to není extra nóbl byt…“
„CO TO PLÁCÁŠ? JAKEJ BYT?“
„Srdce jako kníže Rohan musíš mít,“ dodala ještě Brownie.
„Rohan je z Peklospáru, Peklospár má ve znaku srdce…“
„Měla bys sepsat knihu,“ řekl jí nečekaně klidně Garry, „a
vysvětlit v ní všechny ty ztřeštěnosti, co holky dělají, aby tomu kluci
rozuměli.“
„Možná máš pravdu, mohlo by se to jmenovat Levandulový svět,“ přikývla Brownie, „Průvodce sexuálním životem dospívající
dívky.“
„To je blbost,“ otřásla se Hormona. „Kdo by to četl?“
„Kde je vlastně Von?“ rozhlédl se Garry, který získal pocit,
že má v rozhovoru málo zastání.
„Trénink se trochu protáhl,“ zaslechl za sebou dva veselé
vlezlé hlasy. „A máme novinku!“
„Hádej, kdo bude hrát fotbal za Poblilvír!“ vypískla Támhleta
a culila se rozjařeně na Garryho.
„Lionel Messi?“ zadoufal Garry. „Hybrid? Hybrid by byl dobrý
do brány… nic proti tobě, Vone. Trumpál? Toho by si zase nikdo netroufl
faulovat, takže…“
„Já!“ vyskočila Támhleta radostí. „Vzali mě do fotbalového
mužstva!“
„Mužstva?“
„Družstva,“ cenila Támhleta nadšeně zuby.
„Ty umíš hrát fotbal?“
„Mám dvacet starších bratrů! Dáme dohromady skoro dvě
kompletní jedenáctky! Samozřejmě, že umím hrát fotbal, možná i líp, než ty,“
šťouchla ho Támhleta do žeber.
„To není zas tak velké umění,“ řekla Hormona. „Neměli bychom
se cvičit v obraně proti švindlování?“
„Dneska je valentýnská hodina, každý si může dělat, co
chce,“ mávl rukou mezi členy Trumpálovy armády, kteří tento pokyn pojali
opravdu po valentýnsku. Hormona se otráveně otočila.
…
Druhý den večer čekala Garryho další seance
s profesorem Grapem.
„Jak vám to jde s růžovým nosorožcem?“ sykl na něj
profesor místo pozdravu.
„Jakým nosorožcem? Letos balím Noru,“ nechápal Garry. „Ale
valentýnské rande se mi teda moc nepovedlo, a to jsem…“
„Ušetřete mě detailů svého bídného života, Pokere. Ale zdá
se, že děláte pokroky.“
„Právě, že vůbec,“ pokrčil Garry rameny. „S Norou nic
nebylo.“
„Mlčte a posaďte se!“ okřikl ho Grape. „Pište si třeba úkoly
a nemyslete u toho na růžového nosorožce.“
„Co máte pořád s tím nosorožcem,“ sedl si otráveně
Garry a rozhlédl se po Grapeově kabinetu. „A kde je vlastně Hormona?“
„Proč by tu podle vás měla být slečna Dangerová?“
„Říkala, že dneska přijde dřív a odejde pozdějc… a na pokoji
nebyla!“
„I kdyby tady byla, tak vám do toho nic není,“ řekl Grape
chladně.
„JE TO MOJE KAMARÁDKA!“ vyskočil Garry. „CO JSTE S NÍ
UDĚLAL? URČITĚ JSTE JI ZABIL!“
„Uklidněte se.“
„TO SE TEDA NEUKLIDNÍM! KDE JE?!“
„Sedí svázaná ve skříni a učí se mlčet, když jí to
v poslední době moc nešlo,“ odtušil Grape. „Chcete se podívat?“
„NEDĚLEJTE SI ZE MĚ SRANDU! NEJSEM TAK BLBÝ, JAK…“
„Jak vypadáte?“ navrhl Grape. „Chcete se podívat, ať má vaše
pokeří dušička pokoj?“
„NECHCI! NESKOČÍM VÁM NA VAŠE POTRHLÉ TRIKY! NEVÍM, CO BYCH
TAM VIDĚL, ALE VIDĚT TO NECHCI!“
„Tak se zase posaďte a přestaňte konečně myslet na růžového
norožce,“ uzemnil ho Grape.
„PROČ BYCH MYSLEL NA RŮŽOVÉHO NOSOROŽCE? VŽDYŤ RŮŽOVÍ
NOSOROŽCI SNAD ANI NEEXISTUJÍ!“
…
„Vy jste se snad zbláznil? Co kdyby se Garry chtěl opravdu podívat?“
„Aspoň by viděl, že jsem měl pravdu. Ale spoléhat na
Pokerovu hloupost se zase jednou vyplatilo.“
„Ale…“
„Žádné ale, slečno, máte se naučit mlčet.“
„Ale…“
„Nebo chcete zase roubík?“
…
První jarní kolo fotbalové ligy začalo zápasem mezi Poblilvírem
a Brzybolem. Pokud se o tom zápase dalo z poblilvírského pohledu říct něco
dobrého, tak snad jen to, že skončil. Stěží se dalo určit, co bylo horší. Podle
Garryho o pochybný titul lamy utkání soupeřili Von, když příšerným způsobem
pustil první, druhý, třetí, čtvrtý a pátý gól, Sopler, který minul míč, zato
však špunty zmasakroval holeň svého spoluhráče, nebo Krk, který v 60.
minutě utekl s pláčem z hřiště a už se nevrátil. Ale úplně nejhorší
bylo, že tři góly Brzbybolu vstřelil všemi svými pihami nesympatický Zachariáš
Smil. Zázrak byl, že Támhleté se podařilo vstřelit aspoň dva góly, takže
konečné skóre bylo 5:2 ve prospěch žlutých brzybolských barev.
„Dobrá práce,“ pochválil tým Garry, když se sešli ve
společenské místnosti.
„Díky,“ usmála se Támhleta. „Snažila jsem se. Ale ten druhý
gól, to bylo jen o štěstí. Kdyby se míč odrazil…“
„TO BYLA IRONIE!“ rozzuřil se Garry. „JAK JSTE TO MOHLI
TAKHLE PODĚLAT? PROHRÁT S BRZYBOLEM, TO JE JAKO… PROHRÁT S OPRAVDU
ŠPATNÝM TÝMEM! TAKHLE ŠKOLNÍ LIGU NEVYHRAJEME!“
„Tak si holt budeme muset počkat, až se do mužstva vrátíš
ty,“ odvětila Támhleta zaraženě.
„MÁM DOŽIVOTNÍ ZÁKAZ!“
„Máš zákaz na tak dlouho, dokud bude ve škole Bumbrlíková, a
to je rozdíl,“ opravila ho.
„Ty víš něco, co já ne?“ divil se Garry.
„Rozhodně, až se vrátíš, přesunu se ze zálohy do útoku.
Dávat góly mě baví!“
Garry zašilhal po Vonovi, který se krčil v koutě, civěl
na svoje ruce, které měl stále ještě oblečené v brankářských rukavicích, a
zjevně přemýšlel, jak má otevřít láhev piva.
„McDonaldová ho stejně nechce nechat odejít,“ podotkla
Támhleta, jako by Garrymu četla myšlenky (což ale Garry upřímně doufal, že
neumí). „Pořád tvrdí, že na to má.“
„To je zvláštní, na hodinách stylu hry mu pořád říká, že je
to nejnemožnější kopyto, které měla kdy tu smůlu poznat,“ zasmál se Garry. „A
to s námi chodí i Debil.“
„Fotbal a styl hry jsou dost odlišné věci. Asi si
McDonaldová myslí, že ve fotbale se aspoň může zlepšit. Doma mu to vždycky
docela šlo, kdyby se na něj při zápase nikdo nedíval…“
Garry si povzdechl. „To by zápasy musely začínat tak ve
čtyři ráno. Takhle se obávám, že zítra si zase Malejfuj zazpívá ‚Vlezlej je náš
král‘.“
A jak Garry řekl, tak se i stalo. V neděli porazil
Zmizeluzel Peklospár 3:0 a rázem se stal favoritem fotbalové ligy.
Předvídané
„Zase nějaký nový zákaz?“ ukázal Garry na srocení studentů u
nástěnky před jídelnou.
„Podívám
se,“ pokrčil rameny Von a prodrali se k oznámení.
„Chápete to?“ otočil se Garry zmateně na skupinu
peklospárských žáků.
„Včera vyšlo nové číslo… toho časopisu,“ zašeptal jeden
z nich. „Byl tam článek o tobě.“
V Garrym hrklo.
„Už jste to četli?“ vyběhla jim na nádvoří v ústrety
rozzářená Hormona.
„Jo,“ zamračil se Von. „Ne,“ zamračil se Garry.
Hormona zmateně překakovala z jednoho na druhého. „Bude
se ti to líbit,“ zůstala nakonec pohledem u Garryho a začala lovit ve školní
tašce.
„Neblázni!“ sykl Garry, když zahlédl růžek EmOTaYe.
„Nevytahuj to!“
„Za to, že si čtu časopis, mě přece nevyloučí ze školy,
Garry,“ zasmála se Hormona.
„To se pleteš,“ upozornil ji Von. „Visí to na nástěnce.“
Když jí vylíčili obsah nového nařízení, rozesmála se ještě
víc.
„Ty už jsi dneska něco měla?“ sledoval ji podezíravě Garry.
„Není v osm ráno na hulení trochu brzo?“
„Ale Garry, copak to nechápeš?“ vydechla Hormona. „Jestli se
dalo nějak zařídit, aby si takový šílený plátek, jako je EmOtAy…“
„EmOTaY,“ opravil ji bezděčně Garry.
„…jako je EmOTaY, přečetlo co nejvíc lidí, tak jedině tím,
že ho Bumbrlíková zakáže! Teď si to bude chtít přečíst každý!“
„Když se to nesmí?“ divil se Von.
„Čemu se divíte? Vy dva přece pořád porušujete školní řád!“
Ukázalo se, že Hormona měla pravdu. Přestože za celý den
nezahlédli ani jedno černočerné písmenko EmOTaYe, večer už to vypadalo, že ho
všichni znají nazpaměť. Garry opakovaně zaslechl, jak si o něm jeho spolužáci
špitají – při hodinách, o přestávkách, při obědě i na toaletách.
Profesorka Bumbrlíková zatím potají slídila po chodbách
školy, namátkou zastavovala studenty, šacovala jim oblečení a tašky a zuřivě
při tom nadávala. A přestože se jí nepodařilo objevit jediný výtisk, brzy to
vypadalo, že ve škole není jediný člověk, který by rozhovor dosud nečetl. A
nejen člověk, rozhovor s Garrym ve smutném časopísku motivoval ke čtení
dokonce i Hybrida, který si tak zachránil svou učitelskou židli.
Učitelům samozřejmě předchozí výnos zakazoval, aby se o
EmOTaYi jakkoli zmiňovali, přesto si každý našel způsob, jak dát najevo svoje
mínění. Profesorka Proutková udělila
všem kolejím po dvaceti bodech za to, že jí Garry podal konvici, a to se Garry
na dané hodině ani nevyskytoval. Profesor Zkrocený rozdal na hodině tvorby
karet karetní sady Hello Kitty, které pak
společně předělávali na karty s motivem Garryho vítězství nad
Vy-tušíte-kým. Profesorka Tříhlavňová na hodině věštění z karet překvapené
třídě před rozzuřenou Mercedes Bumbrlíkovou sdělila, že je Garry mocinky smutný
a že ho musí všichni lovískovat, aby ho to přešlo. Profesor Grape nezabavil na
svých hodinách ani jeden EmOTaY s odůvodněním, že zabavování časopisů
nijak nesouvisí s výukou, za kterou je placen.
Nejnovější nařízení vrchní výchovné poradkyně se
nevyhnutelně stalo hlavním tématem na dalším setkání Trumpálovy armády.
Jako první přiběhla ke Garrymu Nora. Než si stačil uvědomit,
co se děje, chytila ho za ruku a zašeptala mu: „Omlouvám se! Moc se omlouvám!
Ty jsi tak statečný a úžasný! Takový dojemný a smutný rozhovor! Kdybych věděla,
že jdeš k Sedmi kulím kvůli tomu, nikdy bych na tebe nebyla taková!“
Než stačil Garry odpovědět, políbila ho a utekla do skrytého
koutu Tajemné stoky, odkud se na něj se svou bezejmennou kamarádkou culila.
„Chtěl jsem ti říct,“ zamumlal na něj z druhé strany
Šimek Fňukal, „že ti věřím. Ten rozhovor… až jsem se nad ním rozbrečel, jak byl
smutný. A jedno číslo jsem poslal mámě.“
„A co je úplně nejlepší,“ smál se Dan Koumes, „jsou ksichty
Malejfuje, Svraba a Hnoje. A nemůžou nic říct, protože by se prozradili, že to
četli!“
„Jak to, že u tebe vlastně Bumbrlíková nenašla EmOTaY?“ ptal
se Garry Hormony. „Dvakrát jsem ji viděl, jak ti prohledává tašku.“
„Vložila jsem ho do učebnice dějin karet,“ řekla Hormona.
„To je kniha, kterou by zjevně nenapadlo otevřít nikoho.“ S tím Garry
bezvýhradně souhlasil.
Zasloužené pozornosti, po které vůbec netoužila, se dostalo
i Hance. Aspoň se vysvětlila i formální podoba posledního nařízení polenské
vrchní výchovné poradkyně. Mercedes Bumbrlíková Hanku dopadla, jak rozdává
EmOTaYe a jako školní trest jí uložila sepsat text nového výnosu. Když to Hanka
odvyprávěla, usedavě se rozbrečela, protože to bylo moc smutné. Pokusili se ji
utěšit, ale ona jen vzlykla, že si to nezaslouží a zmizela někam do hlubin
Tajemné stoky, kam se za ní nikdo neodvážil.
Když se Garry vrátil do ložnice (společenské místnosti),
nikdo v ní k jeho zklamání nebyl. Tak trochu předpokládal, že by tam
na něj mohla čekat Nora. Otráveně skopl boty z nohou, položil se na lůžko
a usilovně se pokoušel nemyslet na růžového nosorožce. Ze soutředění ho začala
bolet jizva a zvedal se mu žaludek. Převalil se na druhý bok, z hromady
špinavého prádla vylovil týden staré ponožky, čichl si k nim a okamžitě
spal.
…
Byl v jakési temné místnosti se zataženými okny. Rukama
svíral opěradlo křesla, na kterém seděl. Před ním, na kulatém černém koberečku
klečel muž – ‚Proč muž?‘ povzdechl si Garry, ale své sny ovládat nedokázal – v
černém hábitu s drobnými bílými pikami.
„Zdá se, že jsem dostal špatnou radu,“ ucedil Garry ledově.
„Prosím o prominutí, pane továrníku,“ zapištěl klečící a
ještě více se schoulil.
„Tobě to nevyčítám, Hudrů,“ zavrčel Garry a vstal. Obešel
křeslo a zabubnoval prsty na jeho opěradlo.
„Ne?“ vzhlédl překvapeně muž oslovený jako Hudrů.
„Ne, pane továrníku,“
opravil ho Garry, prošel kolem něj a jakoby náhodou ho kopl do žeber. „Nebudu
vám to pořád opakovat! Patří mi teď společnost GP1, Inc., tak mě budete
oslovovat pane továrníku. A to platí pro všechny, Mufiusi!“
„Ale já jsem přece taky továrník!“ ohradil se Malejfuj
starší. „Mám právo oslovovat vás kolego!“
„To teda nemáš,“ syčel Garry.
„A neuvažoval jste…“ odvážil se promluvit Měkner, „hm… že
byste tu společnost přejmenoval, když už… hm… nepatří Garrymu Pokerovi?“
„Nevyslovuj nahlas to jméno! Kromě toho, na něco jsi
zapomněl! Čekám… tři… dva…“
„Pane továrníku,“ vyhrkl Měkner.
„Tak se mi to líbí,“ usmál se Garry. „A ty vstaň, Hudrů,
proč se tady plazíš po zemi?“
„Eh… Ah…“ blábolil Hudrů, zvedl se ze země a couvaje se
klaněl. „Pane továrníku.“
„Ale neodcházej!“ zastavil ho Garry. „Udělal jsi dobře, že
jsi mi to pověděl. Velmi dobře. Zdá se, že jsem celé měsíce promarnil spřádáním
neplodných plánů. Ale to nevadí, začínáme znovu,“ zatleskal, aby si zjednal
klid. „Patří ti vděk Doktora Vrdlmrsmrsta, Hudrů.“
„Ó děkuji, velkomožný! Pane továrníku, vládce náš, slunce
naše jasné!“ klaněl se Jindra Hudrů až k zemi.
„Nepřeháněj to s tím podlézáním, Hudrů,“ uzemnil ho
Garry, „nemám rád vlezdoprdelky!“
„Nemáte?“ zastavil se zmateně Petr Pětihrob, který mu právě
nesl kakao.
„Nemáte…“
„Pane továrníku!“ doplnil rychle Pětihrob, odložil kakao na
stolek vedle křesla a pelášil pryč.
„Jsi si úplně jistý tím, co říkáš, Hudrů?“ vrátil se zas
Garry ke svému služebníkovi v předklonu.
„Ano, pane továrníku, ano,“ horlivě přikyvoval Jindra Hudrů.
„Koneckonců, přece jsem na tom odboru pracoval.“
„To mi vůbec nepřipomínej! Celý odbor karbanického školství
byla neschopná banda spřažená s Trumpálem!“
„Musel jsem… omlouvám se, pane továrníku… přestrojení… kazil
jsem tam, co šlo a modlil se ve váš návrat, pane továrníku!“ blekotal Hudrů.
„Améby tvrdil, že Bodrý to dokáže odnést.“
„S prominutím, Améby je jen neschopná měňavka a Bedřich
Bodrý vám nasliboval, co se dalo, aby se vyhnul mučení,“ odvážil se Hudrů,
„pane továrníku. Ani když jim stál za zadkem Mufius Malejfuj, tak to nemohli
zvládnout.“
„Budu potřebovat vaši pomoc,“ řekl Garry po chvilce mlčení a
rozhlédl se po všech přítomných Smrtikibicích. „Budu potřebovat jakoukoli
informaci, kterou mi dokážete poskytnout.“
„V Albertu mají velikonoční zajíčky za 29,90!“
„Kdo je ten idiot, Večerníčku?“ rozlítil se Garry.
„Svrab,“ ukazoval žalobnickým prstem Petr Pětihrob, „nebo
Hnůj.“
„Pošli mi sem Amébyho,“ zamračil se Garry. „Počkej, počkej!
Nezapomněl jsi ještě na něco?!“
„Pane továrníku, pane továrníku,“ kvičel Pětihrob a utíkal
pryč.
…
„Co je?“ ozval se výkřik odněkud zblízka.
Garry kolem sebe mával rukama tak divoce, že se skutálel ze
svého provizorního lůžka a praštil se do zazděného krbu. Několik dalších vteřin
si neuvědomoval, kde vlastně je, a byl přesvědčen, že ho každou chvíli přiběhne
vysvobodit kvičící Petr Pětihrob.
„Byl bys tak laskav a přestal sebou házet jako šílenec?“
probral ho Vonův hlas a dech.
Von ho vysvobodil zpod hromady peřin, polštářů, oblečení,
závěsů a z nějakého nepochopitelného důvodu také zpod vlaštovčího hnízda.
Garry zůstal ležet na zádech. Jizva ho bolestivě pálila a navíc měl neodbytný
pocit, že mu Von při vysvobozování vykloubil rameno.
„Už zase někoho přepadli?“ vyptával se Von a nešetrně zvedl
Garryho do křesla, čímž mu nedopatřením nahodil rameno zpátky. „Stalo se něco
taťkovi? Zase ten šílenec s paličkou na maso?“
„Ne… všichni jsou v pořádku,“ vzpamatoval se Garry.
„Teda kromě Amébyho, který dal Vrdlymu nesprávné informace. Ten je naopak ve
velkém průseru.“
„Vrdlymu?“ podivil se Von. „To je nějaké nové oslovení…
v rámci rodiny?“
Garry po něm šlehl zlostným pohledem. „Co ty tady vlastně
děláš?“
„Brownie mě vyhodila z pokoje, tak jsem šel sem,“
ukázal na novou hromadu špinavého oblečení u zdi.
„Co? Ona tě vyhodila z tvého vlastního pokoje?“
nechápal Garry.
„Že prý potřebuje prostor a kdesi cosi,“ mávl rukou Von.
Garry se poškrábal na bradě. „Myslel jsem, že když holka
říká, že potřebuje prostor, tak to myslí obrazně. A ne tak, že SI CHCE
V TVÉM POKOJI ZŘÍDIT ŠMAJCHLKABINET!“ zařval na celou ubytovnu.
„To mě nenapadlo. Ale tím by se asi vysvětlovalo i tohle,“
ukázal ke vstupním dveřím, kde v rohu spali Dan Koumes a Debil Dlouhý Z.
„Co tady vyvádíte, vždyť to by probudilo i mrtvého,“
připotácela se k nim po schodišti rozespalá Hormona.
„Ha!“ rozletěly se najednou dveře ubytovny. „Věděl jsem, že
tě tady najdu, Noro!“ Kužel baterky osvítil Hormoně nejdřív pravé prso, pak
levé prso, pak zase pravé prso, pak levé a nakonec pomalu zamířil nahoru. „Eh…
hm… omlouvám se… probudily mě ty zvuky, myslel jsem, že tu Nora s Garrym…“
„VYPADNI, IGORY!“ zařval na něj Garry a mrskl po něm jednu
ze svých bot. „KDYŽ NĚKDO ŘEKNE, ŽE BY TO PROBUDILO I MRTVÉHO, TAK TO MYSLÍ
OBRAZNĚ! NEMUSÍŠ SEM HNED PŘIBĚHNOUT!“
„Tak co se tady stalo?“ posadila se Hormona, když Igory zase
zmizel jako duch.
„Garry měl zase ten sen,“
zadrkotal zuby Von.
„Améby je v průšvihu, dal Ty-tušíš-komu nesprávné
informace. Ale teď mu pomohl Hudrů, takže je asi zase na správné stopě. A
říkali mu pane továrníku!“
„O čem to mluvíš?“ ptal se Von polekaně. „Ty jsi ve snu
viděl Ty-tušíš-koho?“
„Doktora Vrdlmrsmrsta,“ ucedila Hormona. „Nazývejme věci
pravými jmény.“
„Já jsem přímo byl Doktorem Vrmdrl… já jsem byl přímo
Vrdlym,“ upřesnil Garry. „Mluvil s Hudrů, to je jeden z těch
Smrtikibiců, co utekli z Az-Karbanu, vzpomínáš?“
„Ano,“ vzdychla unaveně Hormona a zívla. „Já si na rozdíl od
tebe pamatuju spoustu věcí a jsem schopná si je vybavit, i kdybys mě vzbudil
v půl třetí, což jsi shodou okolností udělal.“
„Tak se hned nezblázni, slečno Přechytralá,“ odsekl Garry.
„Hudrů řekl Vrdlymu, že Bodrý to nemohl udělat.“
„Kdo je zase Bodrý?“ ztratil se Von.
„Zaměstnanec ministerstva, který byl za záhadných okolností
zraněn, a pak ho někdo napadl v nemocnici. Bedřich Bodrý.“
„Tenhle Bodrý?“ rozsvítilo se Vonovi. „To je… nebo byl…
taťkův kamarád.“
„A co nemohl ten Bodrý udělat?“ zeptala se Garryho Hormona.
„Něco odnést… vyhrožovali mu… nasliboval jim, že jim dokáže
něco přinést, ale zjevně to nedokázal,“ řekl Garry. „Ani když mu s tím
pomáhal… nebo ho spíš trochu postrkoval Mufius Malejfuj.“
„To bude určitě…“ hlesla Hormona.
„Co?“ otevřel pusu Garry.
„Ta zbraň,“ řekla Hormona zamyšleně.
„Jaká zbraň?“ zahučel Von.
„Nevím! Když jsme byli v létě na Sezimově náměstí,
Lotkien s Flekem nám to málem prozradili, kdyby je neumlčela tvoje matka!“
otočila se na něj Hormona vyčítavě.
„Není to zbraň,“ vzpomněl si Garry, „ale něco, co předtím
neměl!“
„Musí to být uložené někde v odboru karbanického
školství,“ domyslela si Hormona. „Tam pracoval Bedřich Bodrý. Zjevně se tam
vypravil, aby to Smrtikibicům donesl, ale něco se mu stalo! A pak se ho
pokusili zabít, aby je neprozradil. Museli mu vyhrožovat nebo ho vydírat. To
měl asi na starosti Malejfuj.“
„Malejfuj byl přece na ministerstvu ten den, kdy jsem tam
měl to řízení!“ vzpomněl si Garry. „Myslel jsem, že chce jen vidět, jak mě
zavřou, ale… počkat! Muselo se to stát už někdy dřív, už v den řízení mi
pan Vlezlej říkal, že dva zaměstnanci, kteří se odvážili do chodby
v třetím patře, leží u Svatého Dyndy.“
„Určitě to zkoušeli víckrát,“ přikyvoval Von.
„Sigurd Homolka!“ vykřikla Hormona.
„To je zas kdo? Tvůj milenec?“ nechápal Garry. „Au! Cos to
po mně hodila za hnus?“
„Nějaký hadr, co tady visel přes křeslo.“
„Můj nejlepší svetr,“ zabručel Von.
„Sigurda Homolku přece zatkli za to, že se pokusil vloupat
do tajných prostor ministerstva,“ vysvětlila Hormona.
„Ten den jel na ministerstvo s námi. Asi se pak sešel
s Malejfujem a zkoušeli dostat do prostor odboru karbanického školství,“
řekl Garry.
„Stejně nechápu, co by na odboru karbanického školství mohlo
být tak zajímavého, co by Ty-tušíš-kdo potřeboval,“ zamyslel se Von.
„Svoje vysvědčení? Garryho vysvědčení? Trumpálova
vysvědčení?“ pokrčila rameny Hormona. „Co já vím, co se tam může schovávat?
Možná by to mohl vědět nějaký expert z karbanické rodiny, co má rodiče na
ministerstvu,“ zašklebila se na Vona.
Ten jen pokrčil rameny. „Může to být cokoli. Od Garryho
záznamů ze školky po tajné dokumenty o Polné.“
„A Hudrů teď Vrdlmrsmrstovi – nezacpávej si uši, Vone! –
prozradil, jak se k tomu dostane?“
„Aspoň to tak vypadalo,“ přisvědčil Garry, „z toho, co jsem
viděl.“
Hormona zamyšleně přikyvovala. „Tys to především neměl vidět
vůbec!“ vypálila znenadání. „Copak tě Grape učí vnitrobranu úplně zbytečně?“
„Samozřejmě, že mě učí zbytečně,“ řekl Garry.
„A jak se teda Doktor Vrdlmrsmrst – Vone, neskuč! – dostává
do tvojí hlavy?“
„Místa je tam dost,“ zašeptal Von.
„Lotkien si myslí, že se mi dostane do snu pomocí rádia.
Třeba tady někde bude,“ začal se Garry rozhlížet a vyhrabal ze své hromady věcí
detektor kovů.
„To by se pak ale dostal do snu i mně, ne?“ lekl se Von.
„Možná jsi lepší talent v tom, vyčistit si hlavu a na
nic nemyslet,“ odtušila Hormona.
„Nic tady není,“ prohlásil po chvíli Garry. „Pípá jenom můj
mobil, Vonův mobil, učebnice mariáše a krb,“ zaklepal na zazděné ohniště. „To
bude asi rošt.“
„Učebnice mariáše?“ zarazil se Von.
„V každé učebnici mariáše má Trumpál svoji štěnici, to ví
každý,“ řekl Garry.
„Kde jsi vůbec vzal detektor kovů?“ zeptala se Hormona na
to, co jí poslední dvě minuty vrtalo hlavou.
„Loni jsme nemohli dva měsíce najít dalekohled,“ objasnil
Garry. „Tak jsme si museli pořídit detektor. To je jediné, co mi na nocování
tady chybí: výhled do…“
„Nainstalovali tam rolety,“ odplivl si znechuceně Von.
„COŽE!“ vyskočil Garry. „S TOUHLE ŠKOLOU TO JDE VÁŽNĚ
Z KOPCE! CO PŘIJDE PŘÍŠTĚ? ZAČNOU SE ZAMYKAT?“
„Jestli ti tak chybí výhled do sprch, tam si tam někdy
zajdi,“ zašklebila se Hormona.
„Myslíš, že by mě tam pustily?“ rozsvítily se Garrymu oči.
„Do klučičích sprch! Poblilvírských!“ dodala raději. „Jsou
ve druhém patře!“
Garry k jejímu překvapení vstal a vytáhl ručník
z pod hromádky sešitů z druhého ročníku. „Možná máš pravdu,“
připustil. „Dneska už stejně neusnu. Ten sen…“
„Podle mě bys na ten sen měl raději zapomenout,“ řekla pevně
Hormona.
„JAK MÁM ASI NA NĚCO TAKOVÉHO ZAPOMENOUT, NEVÍŠ?!“
„Možná, by ses měl při vnitrobraně víc snažit,“ trvala na
svém. „Vážně je to pro tebe tak těžké zavřít oči a na nic nemyslet? Při
hodinách to zvládáš pořád.“
…
Garry se na ni tak naštval, že s ní nepromluvil po celý
zbytek dne. A ukázalo se, že celý zbytek dne se vůbec nepovedl.
Kdo po chodbách nediskutoval o uprchlých Smrtikibicích, ten
se vysmíval ostudnému poblilvírskému výkonu v zápase s Brzybolem.
Malejfuj se Svrabem a Hnojem pořád prozpěvovali ‚Vlezlej je náš král‘, což bylo
utrpení i pro zmizeluzelské fanoušky, protože ani jeden z pochybné trojice
neuměl zpívat. Nakonec jim to zatrhl profesor Grape, který už to také nemohl
poslouchat.
Během příštího týdne obrat k lepšímu nenastal. Garry
schytal desítku (rozuměj dvě pětky) z rozdávání a míchání a stále se mu
v myšlenkách vracel sen, v kterém se proměnil v Doktora
Vrdlmrsmrsta. ‚Co když mezi mým a jeho podvědomím skutečně existuje nějaké
propojení?‘ hrozil se pravidelně. Rád by si o svém snu popovídal se Sirénusem.
Měl pocit, že ten jediný mu rozumí. Asi proto, že se s ním už asi půl roku
neviděl. S Hormonou a Vonem už o snu raději nemluvil, protože Von by nechápal,
o čem je řeč a jen by skučel, ať nevyslovují jméno Doktora Vrdlmrsmrsta nahlas,
a Hormona by mu akorát vynadala, že se má víc snažit ve vnitrobraně.
„Posraná vnitrobrana,“ zaklel na schodech do sklepení cestou
na další seanci, když si byl jistý, že ho Grape nemůže slyšet.
„Doneslo se mi, že naše setkání se tak trochu míjejí
účinkem,“ sykl na něj Grape, když otevřel dveře do kabinetu.
„Konečně se na něčem shodneme,“ přitakal Garry. „Můžu jít?“
„To tedy nesmíte,“ štěkl Grape. „Prý se vám zdál… hm… poněkud
zvláštní sen.“
„Ani mi to nepřipomínejte! Běžící Trumpál v plavkách!“
otřásl se Garry. „Poslední dobou se mi to zdá každý den!“
„Ředitel Trumpál,“
opravil ho Grape bezděčně. „A dobře víte, že jsem myslel jiný sen. Prý jste se
převtěloval do Pána falešných karet.“
„KDO VÁM TO ŘEKL?!“
„Cvrlikali si to vrabci na střeše,“ opáčil Grape. „A vážně,
netvrďte mi, že jste takový idiot, že nepřijdete ani na tohle.“
„Hybrid?“ hádal Garry. „Ten vždycky všechno vykecá.“
„Zdá se, že i po čtyřech letech, co mám tu smůlu vás znát,
vás pořád dokážu podcenit,“ zabručel Australus Grape. „Každopádně, uvědomte si,
že takové sny pro vás mohou být životu nebezpečné. Není vaší starostí
zjišťovat, jaké příkazy dává Pán falešných karet svým Smrtikibicům.“
„OD TOHO JSTE TU PŘECE VY, CO!“ vyjel Garry. „TEDA, JESTLI
TO NENÍ NAOPAK! NENÍ VAŠÍ STAROSTÍ NÁHODOU ZJIŠŤOVAT, JAKÉ PŘÍKAZY DÁVÁ NIGRUS
TRUMPÁL NEŘÁDU, ABYSTE TO PAK MOHL DOKTORU VRTNRMRSTOVI ZATEPLA VYŽVANIT?!“
„Nekomolte jméno Pána falešných karet,“ řekl Grape ztěžka.
„A PROČ MU VLASTNĚ ŘÍKÁTE PÁN FALEŠNÝCH KARET?“ pokračoval
Garry ve výlevu. „TAK MU PŘECE ŘÍKAJÍ JEN SMRTIKIBICOVÉ! PROČ SI VYHRNUJETE
RUKÁVY, CHCETE MĚ ZABÍT?!“
„To by sice bylo nejjednodušší, ale ředitel mi to zakázal,“
povzdechl si Grape. „Chtěl jsem vám ukázat smrtikibické tetování.“
„VY MÁTE SMRTIKIBICKÉ TETOVÁNÍ?! VY JSTE SMRTIKIBIC?! JDU ZA
TRUMPÁLEM!“
Grape ho zadržel rychlým pohybem ruky. „Jste retardovaný,
Pokere?“
Než stihl Garry odpovědět, prořízl ovzduší vysoký ženský
hlas.
„Všiml jste si něčeho neobvyklého, když jste sem šel,
Pokere?“ zeptal se Grape opatrně. „Ale proč se ptám, vy byste si nevšiml, ani
kdyby vám na hlavu spadl růžový nosorožec.“
Grape rázně vyrazil ke dveřím svého kabinetu, ze záňadří
vytáhl kapesní revolver, čímž Garrymu způsobil menší šok, a opatrně se plížil
ke schodišti. Garry po chvíli váhání vyrazil za ním.
„A mě tady necháte?“ vyběhla za nimi najednou Hormona a
poskakujíc si nazouvala levou botu.
„Co tady děláš?“ otočil se na ní překvapeně Garry.
„A jak jste se dostala…,“ otočil se na ní překvapeně Grape.
„To je jedno, pojďte.“
Kvílení vycházelo z hlavního nádvoří. Když vystoupali
do přízemí, Garry rozeznal, že je dvouhlasné. Když vyběhli ven, zjistili, že
nádvoří je plné lidí. Prodrali se přes dav studentů, kteří vypadali vesměs
šokovaně.
Na opačné straně prostranství, přímo proti Garrymu, stála
profesorka McDonaldová. Tvářila se, jako by se jí z toho, co vidí, zvedal
žaludek, což Garryho překvapilo, protože profesorka McDonaldová byla známá svým
kachním žaludkem, navíc jako Trumpálova zástupkyně měla na starosti školní
jídelnu.
Pak pochopil. Uprostřed nádvoří se motala profesorka
Tříhlavňová s demižonem Hybridovy pálenky v ruce. Na hlavě měla
nedbale namotané natáčky, brýle měla nasazené obráceně a byla oblečená do
korálového závěsu, který dřív odděloval učebnu věštění z karet od její
pracovny. U jejích nohou stály dva těžké okované kufry. Profesorka se kolem
nich motala tak, až vypadala, že tančí, a Garry nechápal, jak je možné, že
dosud nezakopla.
„Ne! Neee!“ vřískala. „To nemůže být pravda! Ne! Tomu
nevěřím! Něco takového se nesmí stát! Já… to jsem… nečekala…“
„Učíte věštění z karet, frk,“ připomněl jí hrubý hlas
z průchodu. „Možná jste to mohla čekat.“ Garry poznal vrchní výchovnou
poradkyni, profesorku Bumbrlíkovou. „Když není předpověď, frk, přijde výpověď.“
„To nemůžete!“ zaječela profesorka Tříhlavňová a pohodila
vztekle hlavou tak, až jí spadly brýle.
Profesorka Bumbrlíková k ní přistoupila, přičemž jakoby
náhodou rozšlápla její brýle.
„Nemůžete mě vyhodit! Učím tady už třicet pět let! Za tu
dobu jsem neopustila školní pozemky… ani nevím, jak to venku vypadá! Škola je
můj domov!“
„Byl to váš domov! Frk!“ opravila ji škodolibě profesorka
Bumbrlíková.
„No tak, Sevillo, klid,“ přišla k nim z druhé
strany profesorka McDonaldová a podala Tříhlavňové kapesník. „Věštěním
z karet se dá přece docela slušně uživit. Na Sezimově náměstí se zrovna
uvolnil stánek…“
„Něco takového rozhodně nebude potřeba!“ vynořil se ze
severního portálu jako duch profesor Trumpál.
„Co? Frk! Já tady rozhoduju o tom, koho chci vyhodit a koho
ne!“ rozčilovala se Bumbrlíková. „Když si o někom usmyslím, že je neschopný,
tak ho vyrazím!“
„To je samozřejmě pravda, Mercedes,“ usmál se Trumpál křivě.
„Ale ubytování učitelů a jakýchkoli jiných osob, které mohou být nápomocny
škole, zůstává v pravomoci ředitele školy. A to jsem já.“
„Zatím!“ štěkla Bumbrlíková. „Frk! Až se o tom dozví
Kamélius, tak…“
„Doprovoďte Sevillu zpátky nahoru, Kentucky,“ obrátil se
Trumpál na profesorku McDonaldovou.
„To nemůžete!“ vyváděla profesorka Bumbrlíková. „Nemůže tady
zabírat místo! Frk! Kde bude bydlet nový učitel věštění, kterého vám sem
Kamélius přivede?“
„To zas nějak pletete páté přes deváté, Mercedes,“ zamrkal
překvapeně Trumpál přes své půlměsíčkové brýle. „Proč by mi sem ministerstvo mělo
nastrčit… teda, omlouvám se, přivést nového učitele?“
„Když ředitel nesežene nějakého učitele, má právo ho
jmenovat ministerstvo! Frk!“ pištěla Bumbrlíková.
„Přesně tak. Když ředitel nesežene nějakého učitele, má
právo ho jmenovat ministerstvo,“ zopakoval s vážnou tváří Trumpál. „Ale já
kandidáta na místo učitele věštění z karet už mám.“
„Cože? Máte? A koho, jestli se, frk, můžu zeptat!“
„Toho nejschopnějšího, nejpovolanějšího a nejlepšího
kandidáta, který je k dispozici,“ zahlaholil Nigrus Trumpál vesele. „Ještě
jsem mu to sice neříkal, ale jestli má učit věštění z karet, tak už určitě
tuší.“
Garry
si nemohl nevšimnout, jak si za ním Australus Grape zaklel.
1 komentář:
Skvělá kapitola, jako vždy :)
Okomentovat