Den první
Výběr z pamětí N. T., nejlepšího ředitele, kterého Polná poznala
U sedmi kulí, poslední
dny se cítím tak akorát na to, aby mě Australus shodil z věže. Pořádat
s Garrym výpravy do terénu je zřejmě nad moje síly. A to jsme byli jenom
na louce u Hybridova srubu.
Vraťme se proto raději
ve vzpomínkách do slunečného letního rána, do 14. července 2006. V 11.30
se toho dne pod mým vedením[1]
na autobusovém nádraží Roztyly v Praze uskutečnil sraz českých účastníků
tábora tří karbanických škol. To jsou taky nápady pořádat sraz v Praze,
když se tábor koná 10 km od Polné! Kdo vymyslel takovou hovadinu?![2]
Odjezd autobusu byl
plánován na 12.00 a zrealizován v 13.45 po příchodu Debila Dlouhého Z. Velitel
autobusu, nadšený svou funkcí, udělal prezenci a konstatoval, že všech 26
přihlášených se bohužel dostavilo.
Hned, co jsme vyjeli
na dálnici, přednesl jsem účastníkům další ze své nepřeberné studnice
geniálních nápadů: Každý účastník tábora, včetně členů pedagogického dozoru si
povede deník! V něm bude každodenně zaznamenávat své zážitky a pocity.
Výmluvy, že s sebou nikdo nemá sešit, jsem presumoval, a derogoval tím, že
jsem obratem všem rozdal bloky. Moc pěkné – s erbem školy na deskách; nechal
jsem je vytisknout speciálně pro tuto příležitost.
O ještě geniálnějším
nápadu, že na konci deníky vyberu a uložím v trezoru (nikdy nevíte, koho a
kdy budete potřebovat vydírat) jsem se samozřejmě nezmínil. Tento text ale může
teď vzniknout jedině díky tomuto moudrému opatření.
Pokud vím,
v autobuse se už nic zajímavého nestalo. Cesta byla klidná, takže jsem po
pár kilometrech spokojeně usnul.
Deňýk. Datum: 14. července
(strana 1)
Máme si prý
zaznamenávat zážitky a pocity. Zážitky: Nejsem zvyklej jezdit autobusem. Pocity:
Je mi blbě a mám hlad.
…
„Co blbneš, ty si do toho budeš fakt něco zapisovat?“
podivil se Garry.
„Máme si zaznamenávat svoje zážitky a pocity,“ pokrčil
rameny Von. „Asi tu stránku rozdělím čarou do dvou sloupců, ať je to
přehlednější. Jedna stránka by mohla stačit, co myslíš?“
Garry ledabyle prolistoval svůj blok. „Záhadou ale zůstává,
proč má ten sešit zbývajících sto devatenáct stránek.“
„Možná, že ten, kdo tu záhadu vyřeší, se stane vítězem
turnaje!“ zaradoval se Von a naklonil se přes opěradlo dopředu. „Hormono, mohla
bys mi s něčím poradit?“
„Nenakláněj se sem, pozvracíš mě!“ zvedla oslovená otráveně
oči.
„Proč bych to dělal?“
„Protože sis na Roztylech dával u stánku klobásu
s hořčicí a se zelím…“
„Ale to ještě nic…“
„…potom gyros s nudlemi…“
„…náhodou nebyl vůbec špatnej…“
„…a ještě sis potom koupil sklenici utopenců, která se před
chvílí kutálela prázdná uličkou!“
„Byly v akci, kdo by toho nevyužil?“
„Někdo, kdo má rád svou trávicí soustavu,“ odtušila Hormona.
„A já mám ráda i svoje vlasy, tak si prosím sedni zpátky na svoje místo.“
„Opravdu máš ráda svoje vlasy?“ podivil se s úšklebkem
Garry. „Nevypadají na to, že bys jim věnovala nějakou pozornost.“
„Ne každý věnuje tolik pozornosti té části těla, kterou má
rád, tak jako ty, Garry,“ odvětila mu Hormona s kamennou tváří, otočila se a
otevřela si blok.
Deník s nějakým vtipným jménem. Datum: dnešní
(strana 1)
Senilní blázen.
Senilní blázen. Senilní blázen. Senilní blázen. Senilní blázen. Senilní blázen.
Senilní blázen. Senilní blázen. Senilní blázen. Senilní blázen. Senilní blázen.
Senilní blázen. Senilní blázen. Senilní blázen. Senilní blázen. Senilní blázen.
Senilní blázen. Senilní blázen.
Senilní blázen. S-E-N-I-L-N-a ještě mi pořád kouká přes rameno!
Nastoupili jsme do
autobusu, jen co se konečně uráčil dostavit Debil Dlouhý Z. (za tu dobu bych
snad stihl zajet do Památníku národního písemnictví a ručně přepsat celou
jejich knihovnu), a já doufal, že cestou budu mít ještě chvíli oddychu, než se
tábor rozhoří naplno. Považte: 26 žáků vyšších ročníků, ředitel, McDonaldová,
Hybrid (ten se naštěstí připojí až v Jamném) a já. Ale nebylo mi dopřáno. Nejlepší ředitel,
kterého Polná v posledních třiceti letech měla, mě obratem jmenoval „velitelem
autobusu“. Takže jsem musel udělat…
Jožin Pinč mladší se
právě přišel zeptat, kdy budeme zastavovat na záchod. Ještě jsme nebyli ani
v Průhonicích!
…prezenci. Žonglovat
poslepu hořícími loučemi ve výběhu ussurijských tygrů je klidnější práce než
odškrtávat v jedoucím autobuse abecední seznam puberťáků.
(strana 2)
Jedna. Alzheimerová
Aneta. Alzheimerová Aneta. Alzheimerová Aneta! ALZHEIME… Zvedněte jí někdo
ruku, ať si ji můžu odškrtnout.
Dva. Buďstřídavá
Milena. Ráda by se stala ‚zmizeluzelskou Brownie Levandulovou‘. K tomu jí
ale chybí dvě věci: krása a inteligence. Smutné. Velmi smutné.
Tři. Čistovodová
Klára.
Čtyři. Dangerová
Hormona. Uf. Tohle bude opravdu nebezpečné.[3]
Shrňme si fakta: za sedm let mě před pár týdny navštíví/navštívila (nehodící se
škrtněte). Strávil jsem s ní několik velice příjemných dní a ona je
v budoucnu stráví se mnou. Příjemné chvíle jsme spolu sice párkrát
strávili už předtím, dokonce i ve stejné časové linii, ale pouze v psychicko-konverzační
(můžeme říci duchovní) rovině. Tentokrát šlo ale o čas strávený v rovině
tělesné, tedy fyzicko-horizontální… a nejen horizontální. V důsledku čehož
jsem u sebe diagnostikoval těžké citové poblouznění spojené se ztrátou většiny
vyšších mozkových funkcí, všeobecně definovatelné jako… ne, nenapíšu to. Jsou
věci, ke kterým by se Australus Grape nikdy nesnížil. Třeba to, že by o sobě
psal ve třetí osobě. Ale koho by tato zlá nemoc v takové situaci
nepřepadla? Šovinistický důvod č. 1: je to prozíravé. Tvrdila, že si ji jednou
vezmu, takže na antipatie budeme mít ještě celý život. Šovinistický důvod č. 2:
byla u mě v posteli, většinu času nahá a připoutaná (a nic za to nechtěla
zaplatit). Šovinistický důvod č. 3: teď je navíc o sedm let mladší! Snad bude
celou dobu pršet a teploty nestoupnou nad 15°C, jinak na svoje sebeovládání
nevsázím, protože… ne, nepředkláněj se, ty bestie! Co jste říkal, pane
řediteli? Pokračovat? S čím bych měl pokračovat? Aha, omlouvám se.
Pět – nebo spíš za
pět. Dlouhý Z. Debil. Cože? Cože? Co chcete říct tím, že zůstal na Roztylech,
Pokere? Mně je to jedno, vracet se nebudeme. Ztráty jsou povoleny až do výše 15
%. Cože? Aha, spí támhle vzadu. Škoda, už jsem chvíli doufal v zázrak.
Cože? Ne, nezajímá mě, proč spí tak tvrdě. Ale jestli se do večera neprobudí,
jsem vám zavázán.
Šest. Fňukal Šimek.
Přítomen. To je radosti.
Sedm. Hnůj Řehoř.
Lokomotiva Tomáš. Dávat věcem jména je tak legrační.
(strana 3)
Osm. Chobotová Hana.
Oni ten Brzybol pořád ještě nerozpustili?
Devět. Igory Igor. Ne,
pane Igory, opravdu nemám tušení, proč jste jediný, po kom jsme nechtěli
zaplatit cestu zpátky. Nejspíš se stala nějaká administrativní chyba (Velká
učebnice lhaní, kapitola XII: Nemilosrdná lež).
Deset. Koumes Dan.
Ano. Jaké ano? Neptám se, jestli jste to vy, ptám se, jestli jste ‚zde‘, ‚tady‘
nebo ‚přítomen‘.
Jedenáct. Křivý Kamil.
Jestli po mě ještě jednou blejsknete tím pitomým fotoaparátem, uvidíte ho až na
začátku školního roku!
Dvanáct. Levandulová
Brownie. Nevlňte se tak, nejste světlo, zvuk ani gama záření. Ke štěstí mi
bohatě stačí, když se přihlásíte.
Třináct. Malejfuj
Cracko. Cracko Malejfuj se podezřele zasněně usmívá. Co to má znamenat? Budeme
si na něj muset dát pozor.
Čtrnáct. Nguyenová
Nora. Olizování pana Igoryho by snad mohlo počkat do chatičky nebo za chatičku.
Každopádně někam, kde u toho nebudu muset být, aniž bych musel vyskočit oknem
pod projíždějící kamion.
Patnáct. Patlalová
Palma. Zde!
Šestnáct. Patlalová
Pasta. Zde! Jestli si myslíte, že je vtipné, když se dvakrát přihlásí ta samá,
tak vás musím vyvést z omylu.
Sedmnáct. Pinč mladší
Jožin. Schovejte ty křupky, pane Pinči, nebo budete muset uklízet autobus! Ale
to asi budete muset tak jako tak.
(strana 4)
Osmnáct. Poker Garry.
Jaký pozitivní začátek nové stránky! Předloni jel na tábor jako pedagogický
dozor Zkrocený a Skalárová. Poker tam nebyl. Loni jel Durch s Hookovou.
Poker tam nebyl. Letos se mi nepodařilo nalézt dostatečně věrohodnou výmluvu. A
světe, div se: Poker je tady! A co je horší, je tady Poker.
Devatenáct. Svrab
Vítek. Huh. Huh? Tak snad i to ano by bylo lepší než huh.
Dvacet. Smutná Petra.
Tady. Aspoň nejsem sám, kdo je tady smutný.
Dvacet jedna.
Šmikmilan Evžen.
Dvacet dva. Vlezlá
Támhleta. Nezírejte tak na pana Pokera, slečno Vlezlá, vypadnou vám oči
z důlků, a kdo je pak má lovit po podlaze mezi křupkami pana Pinče.
Dvacet tři. Vlezlej
Onen. A já si naivně myslel, že když někdo složí závěrečné zkoušky, už ho nikdy
neuvidím. Copak je vůbec možné přihlásit se na školní tábor po ukončení školy?
Dvacet čtyři. Vlezlej
Ten. Ani ve vašem provedení to nebylo vtipné, pánové, ale chápu, nemohli jste
si to odpustit.
Dvacet pět. Vlezlej
Von. Jako kdyby nestačil Poker. Jsou chvíle, kdy opravdu závidím Lotkienovi, že
si válí šunky v bojové jednotce Neřádu, zatímco já musím počítat děti
v autobuse.
Dvacet šest. Žižková
Žaneta. Poslední. Než zastavíme v Jamném, nechci o nikom z nich už
ani slyšet.
Všichni jsou bohužel
tady. Ne, pane Pinči, nebudeme nikde zastavovat!
(strana 5)
Stejně, co je to za
uhozený nápad, že si všichni povedeme deník? A ještě mu máme každý dát nějaké
vtipné jméno… Jediné pozitivum je, že mám kam psát, co si myslím.
Senilní blázen.
Senilní blázen. Senilní blázen. Senilní blázen. Senilní blázen. Senilní blázen.
Výborně. Sto dvacet prázdných stran po dvaceti řádcích, šest senilních bláznů
na řádek, takže můžu to napsat ještě čtrnácttisícčtyřistakrát. A já už se bál,
že nebudu mít celou cestu co dělat.
(strana 6)
NEBUDEME ZASTAVOVAT!
(Zeptal jsem se Jožina
Pinče mladšího, jestli to chce písemně, a takhle to dopadlo)
Můj milý deníček. Datum: pátek 14. července 2006
(strana 1)
Můj milý deníčku,
jestli jsi o tom ještě
neměl ani tušení, dostali jsme za úkol zapisovat si do Tebe (a do Tvých
kamarádů… tedy já do Tebe a mí kamarádi do Tvých kamarádů, aby to bylo jasnější)
všechny zážitky, které nás potkají na Táboře tří karbanických škol. Doufám, že
Tě nebudu nudit, protože zatím se nic zajímavého nestalo. Před chvílí jsme
vyrazili autobusem z pražských Rozptyl a za hodinu a půl bychom měli být
v Jamném. Už se moc těším. Nikdy jsem na žádném letním táboře nebyla a
taky doufám, že…
Promiň, deníčku, ale
právě kolem mě prošel (nebo spíš zběsile prolétl) Jožin a tak do mě strčil, že
jsem Tě takhle ošklivě počmárala. Neber si to osobně. Ale to snad ani nemůžeš,
nejsi přece osoba.
Co jsem to chtěla?
Chtěla jsem se Ti svěřit, že nemůžu přestat myslet na Garryho. Už jsme spolu
prožili pár hezkých chvil, dokonce mi i zachránil život,[4]
ale loni se ke mně choval, úplně jako bych byla vzduch. Akorát bez kyslíku,
který k životu přeci jen potřebuje. Takže jsem pro něj byla jen směsí
dusíku, oxidu uhličitého a několika vzácných, ale přesto zcela bezvýznamných
plynů, pomineme-li jejich průmyslové využití, po něčem takovém vůbec netoužím.
A po čem tedy toužím?
Záludná otázka. Zatím by mi bohatě stačilo, kdybych si o tom mohla s někým
promluvit. Teď si ale můžu postěžovat aspoň Tobě, milý deníčku.
Zrovna taky něco píše
do svého deníčku! Ani nevíš, jak moc bych si přála si to přečíst… Třeba se taky
sužuje a trápí, třeba by byl také moc rád se mnou, třeba potřebuje jen trochu
popostrčit…
Wů. Datum: 14. 7.
(strana 1)
1, 2, 3. Zkouška
propisky. Zkouška propisky.
V pořádku,
funguje :-).
(strana 2)
Koukám, že všichni ty
deníčky otevřeli a něco tam smolí. Stádo. Copak jsem tady jediný, kdo je aspoň
trochu originální a téhle pitomosti zatím nepodlehl?
Stejně nevím, co se do
takových deníčků má psát. Ty Woe, kdybych to věděl, tak bych to sem napsal. Nebo
vlastně nenapsal, protože se nechytnu každé nové blbosti, s kterou někdo
přijde. A i kdybych něco psát chtěl, děje se tady akorát velký kulový, takže se
omezím jen na základní zprávy: 1) Debil je pitomec, dvě a půl hodiny jsme jen
kvůli němu tvrdli na Roztylech, to si ještě odskáče, prohrál jsem tam za tu
dobu v automatech všechny prachy,[5]
2) bez ohledu na Hybrida, Trumpál je pitomec, protože nám rozdal deníky – tedy
tebe a tvých třicet identických dvojčat,[6]
3) Grape je ještě větší pitomec, dělal prezenci a každého propaloval snad půl
minuty pohledem, 4) Pinč je úplně největší pitomec, protože si u metra koupil
dvoulitrovku koly, celou ji vypil a nestihl si dojít na záchod.
Jo a málem bych
zapomněl, Trumpál říkal, že máme svým deníčkům vymyslet nějaká „vtipná“ jména.
Takže na jeho počest se jmenuješ se Wů a budu tě oslovovat „Ty Woe“. Jestli
nechápeš proč, vysvětlím ti skloňování: Wů, bez Woa, Woovi, Woa, Woe, o Woovi,
s Woem. Podle vzoru vůl, kdyby ti to náhodou nedošlo z té narážky
s Trumpálem, Woe. Jasný? Pokud to pořád nechápeš, jsi opravdu Wů :-D.
Fakt není o čem psát,
takže tvá pouť, Woe, asi skončí u prvního táboráku.
Tales of the Holiday Camp. Datum: pád Bastily se nedá porovnat s tím, co se bude dít v Jamném!
(strana 1)
Jak jsem řekla, ne každý
věnuje pozornost tomu, co má rád. Znásilníme-li trochu výrokovou logiku, plyne
z toho dokonce i to, že každý věnuje pozornost tomu, co rád nemá. Proto
bych vás ráda hned zkraje, mám-li si pečlivě zaznamenávat své zážitky a pocity,
seznámila s osazenstvem tohoto autobusu.
Čeká vás cesta do
hlubin študákovy píchlé duše! Vyjížďka s cestovní kanceláří Hell on Earth
začíná:
Vepředu vpravo chrápe
Nigrus Trumpál. Hybrid tady není, takže bych se o Trumpálovi mohla rozepsat
podrobněji, ale nechám si to pro sebe. Spokojím se s vyjádřením nekonečné
vděčnosti za vedení školy a uspořádání tohoto tábora. Vedle se škrobeně šklebí
K. F. C. McDonaldová.
Pedagogický dozor
doplňuje Australus Grape (nebo G. Rape? To vlastně taky nebylo úplně špatné,
zajímalo by mě, co ho vedlo k tomu se přejmenovat zase zpátky? Ale zní to
líp, to se musí nechat), který na mě právě upřel svůj pověstný pohled. I když
mám divný pocit, že to není ten pravý pověstný grapeovský pohled. Je to pohled,
je grapeovský, ale něco mu chybí do té pověstnosti… jako kdyby nechtěl propálit
skrz na skrz mě, ale jen moje oblečení. Uvidíme, co udělá, když se trochu
předkloním.
Druhé dvojsedadlo: Já.
Zdá se mi to, nebo jsem zaslechla svoje jméno? Možná o sobě nevím všechno, ale
rozhodně si o sobě nemůžu prozradit nic nového, takže pokračujeme dále kolem
autobusu. Pořád se dívá! Aha, omlouvám se. Zde!
Garry Poker a Von
Vlezlej. Před třemi lety jsem si v polenském expresu spletla kupé a od té
doby jsou mí nejlepší kamarádi. Ale podle všeho to funguje, stejně jako
v atomu běhá elektron pořád kolem protonu s neutronem – taky se
chudák nejvíc nadře, jako já.
Dále Ten a Onen.
Vlezlý. Další dva z mnoha produktů rodinné továrny na výrobu dětí. A už
jsem řekla zde, tak proč se pořád dívá? Možná bude lepší, když se zase
narovnám.
Šimek Fňukal, Dan
Koumes, Hana Chobotová, Evžen Šmikmilan, Žaneta Žižková… nezajímavé exempláře
přeskakujeme. Sorry, Žanetko.
(strana 2)
Igor Igory v objetí
s Norou Nguyenovou. Tam se raději ani nedívejte. A já už se bála, že ten
kinedryl nebudu potřebovat. Musí se tolik to? V takovýchto chvílích mívám
vážné pochybnosti o své sexualitě. Asi by se mi nemělo dělat nevolno pokaždé,
když pozoruju cizí projevy vzájemné náklonnosti. Holt ze mě, až vyrostu, bude
asexuál. A to už nejspíš ani nevyrostu.
Doufám.
Zadní pětisedačka. Na
jedné straně Svrab, na druhé Hnůj, jako nějaká ochranka. A uprostřed samozřejmě
Cracko Malejfuj, občas nepřítel, občas spojenec v nouzi, pořád namyšlený
spratek. Nepostradatelný (i když jen stěží uvěřitelný) záporný anti-příklad,
který má usnadnit čtenáři ztotožnění s hlavním hrdinou. Ten jinak bývá
dost nesnesitelný klaďas, kterého by každý nejradši nakopal do koulí. To ale
rozhodně není případ Garryho Pokera: teda, do koulí by ho občas ráda nakopala
spousta lidí (včetně mě), ale rozhodně to není klaďas. Takže Malejfuj je tady
vlastně úplně zbytečně.
A vracíme se po druhé
straně autobusu zpátky dopředu. Milena Buďstřídavá se pokouší navázat
s Malejfujem (zatím pouze) rozhovor, ale ten si jí nejenže nevšímá, ale
soustředěně ťuká zprávu do mobilu. A usmívá se při tom. Divně a zasněně, jako
by tady ani nebyl duševně přítomen. Doufám, že se dozvíme proč – kdyby ne,
nemělo by žádný smysl to zmiňovat, i tady platí pravidlo Čechovovy zbraně.[7]
Na druhou stranu, pořád se nacházíme v žánru parodie, takže postup může
být i takový, že se bude něco naznačovat a naznačovat, aniž by to mělo nějaký
smysl. Pochopili jste třeba to s těmi haluškami?
Dále je tu Debil
Dlouhý Z., který spí tvrdým letním spánkem. Je to trochu pomalejší chlapec, od té
doby, co jsme vyjeli, se posunul o tři řady sedadel dozadu.
(strana 3)
Klára Čistovodová – ve
druhém ročníku si ji Doktor Vrdlmrsmrst patrně skrze černé vlasy spletl
s Garrym a sejmul ji při jednom ze série svých útoků. Být na jejím místě,
tak si tenhle tábor asi nechám ujít.
Kamil Křivý zaníceně
ukazuje Jožinu Pinčovi svoje nejnovější fotky. Jožin má zřejmě ale úplně jiné
starosti, protože kouká před sebe a v ruce svírá kladívko určené
k tomu, aby z okna udělalo několika údery nouzový východ.
Petra Smutná. Jediná
spřízněná duše na pokoji 113. Je trestuhodné, že dostává v ději tak málo
prostoru – byly bychom mnohem lepší ústřední duo než Garry s Vonem. Bohužel je
ale vědecky prokázáno, že dobrodružné knihy pro mládež s hrdiny mužského
pohlaví jsou komerčně úspěšnější než ty s hrdinkami (ženského pohlaví,
logicky). Takže autor je pěkně vypočítavý a zbabělý bastard. Kdyby měl trochu
odvahy, hlavní hrdinkou této parodie by byla Harriet Pokerová, černovlasá dívka
s jizvou pod ňadry. Celé roky by pak pod kuratelou ředitelky školy Albíny
Kumbálové usilovně pátrala, proč jí zlá doktorka
Jejíž-jméno-nelze-najít-v-telefonním-seznamu kdysi voperovala prsní implantáty.
Nakonec by se rozhodla podstoupit zákrok, při kterém by si je dala odstranit,
přestože její kamarádi Hormon Danger a Xena K. Slezlá by byli rozhodně proti.
Když o tom tak přemýšlím, dopadlo to ještě docela dobře.
Brownie Levandulová,
Palma Patlalová, Pasta Patlalová. Je fajn, že Garry bude mít možnost chodit po
celých čtrnáct dní tábora spát se slepicemi. Na druhou stranu, vozit tenhle
živočišný druh na venkov je trochu zbytečné.
Před nimi Támhleta
Vlezlá. Další nezbytná postava, láska hlavního hrdiny, jejíž srdce by měl
usilovně dobývat. To se nám také trochu zvrhává, protože jestli se tu někdo
bezhlavě zamiloval, tak ona. Takže tragická hrdinka, kterou čeká ještě pár let
úspěšného trápení. A ještě tragičtější hrdinka, protože potom ji nejspíš čeká
spousta let úspěšného života s Garrym. Ale mohla by na něj aspoň přestat tak
zírat… a utřít si pusu.
A Aneta Alzheimerová.
Na tu bych málem zapomněla.
(strana 4)
Optimistická nálada
v autobuse houstne a brzy se stane nesnesitelnou. Nápad zapisovat si
zážitky a pocity do deníčků byl všeobecně zhodnocen jako geniální. Jen si
nejsem jistá, či v hlasech některých podvratných živlů nezazněla
nepatřičná ironie. Tak či tak, skoro všichni se dali do psaní: Garry toho snad
už popsal víc, než celé ty tři roky ve škole. Ale co já vím, třeba se nad
sebou, co propadl, zamyslel a dává při hodinách pozor.
Vzhledem k tomu,
že to kromě mě nikdo číst nebude, nemusím vysvětlovat ten sarkasmus. I když je to
možná škoda, že deníčky pak skončí někde v popelnici nebo (v horším nebo
v lepším případě?) u Trumpála v kanceláři. Někdo by je měl dát
dohromady a vydat knižně.
…
Hlášení NEŘÁDu.
Datum: 14. 7. 2006
Cylindre,
Bagety byly včas dodány
na místo určení. Odjezd moravských žáků z Brna se neuskutečnil, všichni
byli převezeni na infekční oddělení Nemocnice U Sv. Anny na pozorování.
Podezření na epidemii neznámého původu.
Růžový vlas.
Ředitelův deník. Hvězdné datum.
(strana 2)
Možná to bude opravdu hvězdné datum. Vše
probíhá podle plánu.
Wů. Datum: 14. 7.
(strana 3)
Nudím se :-P. Právě
jsme sjeli z dálnice a Von mi už za cestu stihl sníst všechny tři svačiny.
Nudím se. Nudím se. Nudím se tak, že jsem se rozhodl opravdu zapisovat své
zážitky z tohoto tábora do tebe, Woe. Až se vrátíme do školy, vydám je
knižně. Bude to něco jako trailer na moje paměti. Jednou v budoucnosti
totiž určitě sepíšu svoje paměti celé. Nudím se. Takže si určitě dovedete
představit, jak se budu nudit za padesát let.
Náš cíl, Jamné, je už jenom
pár kilometrů před námi. Až dorazíme, začne naplno řádit váš nový hrdina.
Minula sláva detektiva Garrylocka Pokrmese. Pryč jsou doby, kdy jediným
obdivovaným hrdinou byl Garty McPokery, cestovatel v čase. Letní tábor si žádá
příchod nejsvůdnějšího milovníka všech dob: Dona Guana!!!
Hm… když o tom tak
přemýšlím a pozoruju, jak se Hormona chechtá, tak to asi není úplně nejlepší
jméno. Začněme znova. Letní tábor si žádá příchod nejsvůdnějšího milovníka
všech dob: Garrycoma Pokernovy!
Žádná chatička nebude
dost zamčená! Žádné okno nebude dost vysoko! Žádné křoví nebude dost daleko! A
především, žádná dívka nebude dost! O:-) ]:->
13 – 2 = 11
11 × 3 = 33
33 / 14 = ?
Pro ty, co to
nepochopili v číslech, je tu slovní úloha: V autobuse cestuje 13 osob
ženského pohlaví. Mínus McDonaldová (mám určité hranice) a Hormona (má určité
hranice) a jsme na čísle 11. Číslo vynásobme třemi, protože tábora se účastní
tři školy. Tábor trvá 14 dní. Kolik žen musí Garrycomo Pokernova obšťastnit
každý den?
Hm, nic moc, vychází
to jen na 2,35714… :-(
(strana 4)
Jsme tady. Do kempu
jsme museli dojít pěšky (snad 5 km zablácenou a zarostlou cestou!). První šok,
který nás čekal, byl správce tábora. Je totiž totální pošuk. Na první pohled je
to malý neškodný brýlatý mužíček, nicméně když jsme dorazili, vyběhl
z hlavní budovy jako pominutý. Už jsme se báli, že jde po nás, ale zamířil
naštěstí k popelnicím. Křičel, že na něj zaútočily, a pak se na ně zuřivě
vrhnul. Jednu rozkopal, druhé utrhl víko a třetí uškrtil. Potom si nenuceně
utřel ruce do manšestrových kalhot a přišel se pozdravit s Trumpálem.
Mile se usmíval a
omlouval se nám, že je poslední dobou trochu nervózní. My jsme byli popravdě
taky trochu nervózní. Pak se ale naštěstí ztratil do útrob správcovského domu a
brblal něco v tom smyslu, že jsme po něm chtěli něco vědět, ale báli jsme se
zeptat. A měl pravdu: Kde jsou tady záchody?
Ale co, ty prastaré
latríny, kde zlomené plesnivé prkýnko je nejluxusnějším kouskem vybavení,
nejsou zdaleka to nejhorší… Ani neměli dost odvahy, aby nám to řekli – Trumpál
je srab! Prostě nás jen odvedli do chatek jako ovce na porážku a až tam jsme pochopili
tu strašlivou pravdu: v Jamném jsou tábory dva… pro každé pohlaví jeden.
Tales of the Holiday Camp. Datum: První den zbytku našeho tábora
(strana 5)
Mé optimistické já
píše: dorazili jsme v pořádku, ubytovali nás v útulných chatičkách,
vaří nám tu dobře, svítí sluníčko a je tady hezký rybník ke koupání. Mé
pesimistické já na to odpovídá: autobus nás vyklopil na návsi a do tábora jsme
šli dva kilometry pěšky po polní cestě, chatičky jsou tak malé, že se tady snad
nenatáhne ani takový prcek jako Kamil Křivý, k jídlu jsme dostali čočku
s párkem bez párku, slunce praží, až z toho bolí hlava, a zapomněla
jsem si plavky.
Správcem tábora je
jistý vychrtlý starší pán (s překvapivě velkou silou – vlastnoručně zlikvidoval
tři popelnice), kterého všichni přezdívají Pošuk Woody. Pošuk ale nejspíš
nebude jeho křestní jméno. Jmenovka na dveřích napovídá, že by se mohl jmenovat
Alan („Kampink provozují Alan a Alan Woodyovi“ – čili při troše neštěstí pán
trpí rozdvojenou osobností; v horším případě se tu potuluje ještě jeden takový
pošuk).
Na dnešní večer je
naplánován slavnostní táborák, který oficiálně zahájí Tábor tří karbanických
škol. Asi něco ve stejném duchu jako zapalování olympijského ohně, ale mnohem
významnější. Trumpál povídal, že se přijedou podívat dokonce zástupci
karbanického oddělení z ministerstva, aby dohlíželi na řádný průběh
soutěže. A vskutku, u správcovské budovy zaparkovala dvě nablýskaná černá auta,
z kterých vystoupili staří známí: všehoschopný pan Skroun a – taktéž
všehoschopný – pan Pytlík. Jak ten se sem vecpal?
…
STÍŽNOST
Ze dne: 14. 7. 2006
Od: Český svaz
bookmakerů, o.n.s.[8]
Komu: Kamélius Fuč, vedoucí karbanického
oddělení ministerstva financí
Vážený pane Fuči,
ostře nesouhlasíme se
jmenováním pana Chlodvíka Pytlíka do poroty Tábora tří karbanických škol
jakožto zástupce sázkařů a bookmakerů. Rádi bychom Vám připomněli, že pan
Pytlík stále není oficiálním členem našeho svazu a jeho licence vydaná (patrně)
ázerbájdžánským ministerstvem nebyla dosud uznána za platnou v České
republice. Pokud nebude odvolán, kanceláře sdružené v našem svazu nebudou
pro podezření z manipulace s výsledky vypisovat kurzy na vítěze
Ohnilého poháru.
S hlubokou
úctou
Kazimír
Doudleba
předseda
ČSB
Ředitelův deník. Hvězdné datum.
(strana 3)
Kam jsem jenom dal text večerního proslovu? Měl jsem ho vytištěný a
určitě jsem ho bral s sebou, nemohl se nikam ztratit… Teď abych to dával
dohromady z hlavy! Měl bych si vypsat aspoň pár hlavních bodů:
-
Tábor tří
karbanických škol byl založen roku dávno
-
Jediná
jednotná jedinečná příležitost k setkání mladých karbaníků
z našich zemí
-
Velká
škoda, že zástupci ostatních škol nemohli dorazit (hi hi hi)
-
Základní pravidla!
Taková důležitá událost určitě nějaká pravidla má… mohl bych říct něco o
významu pravidel, a že mají všichni poslouchat, co jim říkám
-
Trochu je
postrašit (vysoká úmrtnost na letních táborech, klíšťata, divoká zvěř, vodníci,
hejkalové atd.)
-
Možná bude
lepší je nejdřív postrašit a pak až zmínit pravidla!!!
-
Přivítat
zástupce karbanického referátu (Skroun a ten druhý, jak se jen jmenuje? Takové
známé jméno, nějak se zamotal do té aféry s prstenem… no, nevadí)
-
Poděkovat
si za organizaci tábora
-
Poděkovat
za organizaci tábora i ostatním
-
A ještě
jednou poděkovat sobě!
…
Hlášení NEŘÁDu.
Datum: 14. 7. 2006
Milý Cylindre,
vše běží podle plánu.
Slovenský autobus potkala u hranic menší „nehoda“ a vyplašení rodiče si
okamžitě vyžádali mladší děti zpátky. Škola pak raději účast odvolala a celá
výprava se vrátila do Ižy Iži Iže.
Vlčice.
PS: Poskoci Dr.
Voštěpa plánovali podobnou nehodu o pár kilometrů dál. Mám se na to mrknout?
PPS: Nemohl bych
dostat jiné krycí jméno?
Můj milý deníček. Datum: pátek 14. července 2006
(strana 6)
Jak vidíš, milý deníčku, jsme tady sice jen chvilku, ale už se stihla
udát spousta věcí. Nejdřív nás Woody seznámil se správcovskou budovou, kde se
nachází jídelna, sprchy a další zázemí (např. hostinský pokoj pro Nigruse
Trumpála, který odmítl spát v chatičce).
Poté jsme byli odvedeni do areálu tábora. Vlastně do areálu táborů.
V Jamném se totiž nachází dva – dívčí a chlapecký. Dívčí, který se nachází
přes cestu proti správcovské budově, se skládá z pěti větších chatek, malé
chatičky pro vedoucí, vlajkového stožáru a záchodků. Chlapecký se nachází o
kousek dál na severozápad – jestli jsem určila světové strany podle lišejníku
na budově záchodků správně – za esovitou zatáčkou, vodním příkopem,
kynologickým cvičištěm a vysokým plotem z naostřených kůlů. A jako by to
nestačilo, oba tábory jsou oplocené.
Profesor Grape odešel do chlapecké části, kde se podle zvuků a
nezaměnitelného zápachu už nějakou chvíli nacházel Hybrid, a s námi
zůstala jen profesorka McDonaldová. Oznámila nám, ať se uskromníme do co
nejmenšího počtu chatiček, protože přijedou ještě žáci obou dalších škol. Vyrazila
jsem poslušně do té první, takže tam bydlím sama, protože ostatní holky se hned
rozprchly do dalších chatek. Ale asi to nebude na dlouho, protože každou chvíli
by měly dorazit autobusy z Iže a z Brna.
Poté, co jsme vybalili, jsme se vrhli na přípravu večerního táboráku. Tábořiště
se rozkládá na útulném plácku za správcovskou budovou, mezi skládkou a starou
skládkou, porostlou kopřivami. Bylo potřeba dojít pro suché dřevo z lesa,
nalámat větve a nasekat polena. O práci se podělili všichni aktivní účastníci
tábora (já, Kamil Křivý a Klára Čistovodová).
Na táborák už ale dorazili všichni, akorát Hormona se někam vypařila.
Každý jsme dostali dva buřty na opečení, jen my, co jsme pomáhali s ohněm,
tři. Snědla jsem půlku a zbytek jsem nabídla Garrymu. Řekl, že jsem zlato! A
taky řekl, že mu pokaždé udělá radost, když mu dám. Škoda, že toho nemám moc na
rozdávání.
(strana 7)
Chvíli jsme zpívali známé písničky a všichni s napětím čekali na
příjezd kamarádů z dalších škol. Když se setmělo, přišel Trumpál a přihlásil se
o slovo. Ze začátku jsem mu moc nerozuměla, protože asi pět minut povídal o
tom, že Tábor tří karbanických škol byl založen. Nakonec z něj vypadlo, že
byl založen dávno, a přešel k dalším věcem. Zdůraznil, že tábor je
jedinečnou příležitostí k setkávání mladých karbaníků. To má pravdu!
Bohužel naše nadšení vzápětí uzemnil prohlášením, že zástupci ostatních škol
letos nedorazí. Slovenský autobus prý potkala nějaká technická závada a sjel ze
silnice, takže účast zrušili a vrátili se domů. Moravské žáky pak těsně před
odjezdem přepadly vážné zdravotní problémy a jsou v nemocnici na
pozorování.
Toto oznámení nejvíc zaskočilo ostatní členy poroty. To ještě nevíš,
milý deníčku, ale o držiteli Ohnilého poháru bude rozhodovat pětičlenná porota
v čele s předsedou panem Skrounem z ministerstva. Nějakým
záhadným způsobem se v porotě objevil i náš další starý známý, pan Pytlík.
Nejsmutněji se ale tvářili ředitelé obou ranami osudu postižených škol. Ištván
Károlyi, černovlasý a černobradý ředitel školy v Iže, který má vskutku
paralyzující pohled, a paní Maršová-Melová ze zdejší školy, veselá kulatá paní
v růžovo-bílém oblečení. Ta začala zuřivě protestovat a požadovala, ať tábor o
dva nebo tři týdny odloží, aby mohli alespoň nějací žáci z moravské a
slovenské školy dorazit. Na to se strhla zuřivá a nepřehledná hádka.
Nejvýrazněji se v ní projevoval pan ředitel Károlyi, bohužel se ale
nevyjadřoval jazykem, kterému by kdokoli jiný mohl rozumět. S výjimkou
pana Skrouna, který by se snad domluvil i trollsky nebo hudrovsky, kdyby takové
jazyky existovaly. Snažil se sice překládat rychle, ale pro velký hluk
bezvýsledně.
Hádku nakonec ukončil Pošuk Woody. Všechny členy poroty nahnal do
kuchyně, ať se dohodnou tam. Usmál se a zamumlal, že výbor je nekompetentní
lidmi vybraná skupina lidí, nepřipravených splnit zbytečné úkoly. Ale stejně je
prý nepustí ven, dokud nebude z komína stoupat bílý kouř.
Tales of the Holiday Camp. Datum: První den zbytku našeho tábora
(strana 6)
Po prvním jointu se tábor hned rýsuje ve veselelejších barvách. Asi se
mi podařilo prošvihnout táborák. Byd… zvláštní slabika, byd. Taková drsná, ale
pozit… (zbytek slova dopíšu ráno) Byd. Byd. Byd. Byd. Byd. Byd. Co jsem to
vlastně chtěla napsat? Aha, bydlím. Bydlím na chatičce s bydlím s Petrou,
která se mi teď směje, protože všechno co píšu, asi říkám nahlas. Byd. Byd.
Vlastně to ani není žádná slabika, protože to slovo je by-dlím. Dlím s
předponou by, která vyjadřuje, že by to tak mohlo být.
Pšt!
Pššt!
Pšššt!
Teď už budu všechno psát potichoučku, aby to nikdo neslyšel. Všechno,
co napíšu, je totiž hrozně tajný a nesmí se to nikdo dozvědět! Zbláznila jsem
se.
Můj milovaný deníčku, strážce mých nejdůvěrnějších tajemství, musím se
ti svěřit s něčím, k čemu jsem zatím neměla odvahu.
Miluju profesora Grapea! A přepadají mě ne zrovna mravné představy.
Smutná, nečum mi sem a piš si svoje dojmy s pojmy! Chci, aby mě popadl za
vlasy, odtáhl z chatičky do lesa, přivázal ke stromu a
(strana 7)
[1]
Pozn. řed.: Při tisku pořádně zdůraznit (tučně, kurzívou, proložením a zvětšit
písmo)!
[2]
Pozn. řed.: Mé vedení nezdůrazňovat!
[3]
Tentokrát to není tak vtipné ani v anglickém originále, protože opakovaný
vtip přestává být vtipem. Příště už se ani neusmějete.
[4]
Z formulace není jasné, jestli Támhleta naráží na dobrodružství
z druhého roku, kdy naopak ona zachránila život Garrymu v Tajemné
stoce, nebo na drobný incident, který se odehrál o pár týdnů později, při
kterém Garry Támhleté proti její vůli poskytoval při opalování na břehu Pekla
umělé dýchání.
[5]
Garry samozřejmě neprohrál úplně všechny peníze, ale jen pár drobných, které
měl v kapse. Víc ostatně ani prošustrovat nemohl, nesmíme zapomínat, že jeho
peněženka se všemi doklady v této době hnije někde v křoví u
Eisenhüttenstadtu.
[6]
Přísně vzato, je-li totožných jedinců třicet, nejde o dvojčata, ale (patrně) o
třicaterčata. Ale nemůžeme chtít po Garrym takové intelektuální výkony,
obzvlášť takto brzo po ránu.
[7]
„Když v prvním jednání visí na stěně puška, musí ve třetím vystřelit.“
[8]
Obecně neprospěšná společnost.
Část II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý
Část III.: Varrrle vrrrací úderrr
Seznam kapitol 4. dílu:
Část I.: Pohádky lidské babičkyČást II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý
Část III.: Varrrle vrrrací úderrr
Žádné komentáře:
Okomentovat