Kapitola čtvrtá, která začíná tady a teď jen proto, že probíhající scéna byla už nesnesitelně dlouhá.
Vznešený a starobylý rod Fleků
Přísně tajné!
„Změňme téma,“ odstrčil Garry opatrně Vonovu ruku. „Jestli
to dobře chápu, nemám na výběr. Jestli chci přežít, nemám jinou šanci než
s Vrdlmrsmrstem bojovat. Takže, jak jsme na tom?“
„Bohužel, ministerstvo odmítá uznat, že k jeho návratu
skutečně došlo, což nám situaci komplikuje,“ zamračil se Lotkien. „Spousta obyčejných
karbaníků o Vrdlmrsmrstově návratu nemá žádné pořádné informace. Věří
ministerstvu, potažmo Kartáři, podle
nichž se vůbec nic neděje. Proto se taky mohlo stát, že Ty-tušíš-kdo vyhrál
několik turnajů po celé republice a rozšířil tak zástup svých dobrovolných i
nedobrovolných příznivců.“
„I tak ale pořád máme nečekanou výhodu, Garry,“ blýsklo
Sirénusovi v očích. „Vrdlmrsmrst očekával, že se na veřejnosti objeví
s tebou v zádech jako neporazitelný karbaník. Ale díky tvému útěku se
Trumpál o všem dozvěděl včas.“
„No a?“ nechápal Garry.
„Děláš si legraci?“ vydechl nevěřícně Támhletenhle. „Trumpál
je jediný, z koho měl Ty-tušíš-kdo kdy strach!“
„Díky tvému svědectví mohl Trumpál mobilizovat celý Neřád už
pouhých deset minut po tom, co se Vrdlmrsmrst vrátil,“ vykládal Sirénus.
„Myslel jsem, že Neřád se aktivizoval už dřív,“ zamračil se
Garry. „Říkal jste nám už v červnu, že nastupujete jako terénní bojovník
Neřádu, profesore Lotkiene.“
„Něco takového jsem tehdy určitě neříkal,“ řekl ledově
bývalý profesor obrany proti švindlování. „Vyžvanit něco takového někomu mimo
Neřád by znamenalo ortel smrti. Navíc tehdy fungoval Neřád jen s pár
udržovacími členy – de facto jen s Trumpálem, mnou, Hybridem,
V-té-době-nejspíš-růžovým Vlasem a profesorem Grapem. Po Vrdlmrsmrstově návratu
jsme ale okamžitě aktivovali celou řadu spících agentů: profesorku Hookovou,
Harpii Jojonesovou, pana Vlezlýho, paní Vlezlou, Tadytohohlenctoho,
Támhletohohle…“
„Necucnul sis náhodou trochu pentatolu sodného od Woodyho?“
zasyčel Flek. „Pořád se to jmenuje Nigrusův ehm řád, tajná organizace zřízená za účelem boje proti Doktoru
Vrdlmrsmrstovi.“
„…boje proti Vrdlmrsmrstovi,“ opakoval šeptem Garry. „A co
dělá Neřád konkrétně?“
„Všechno proto, aby překazil Vrdlmrsmrstovy plány,“ odvětil
Sirénus.
„Takže víte, co má v plánu?“ řekl Garry s nadějí
v hlase.
„Trumpál o tom má určitou představu,“ připustil Lotkien. „A
představy získané na základě pečlivého odposlechu, sledování, unášení lidí,
vydírání a brilantního úsudku se obvykle ukážou jako správné.“
„TAK PROČ SEM TRUMPÁL NEPŘIJDE A NEŘEKNE MI JI!“
„Vezmi si kousek čokolády, Garry,“ uklidňoval ho Lotkien.
„Ředitel Trumpál je velmi zaměstnaný člověk.“
„Já chím,“ řekl Garry nečekaně zkroušeně. „A o cho chedy
chodue Chumpáua Chu…chd… chlm…chdm…chrdm…chdrrr…pff!“
„Fuj!“ ošila se Hormona. „Celou jsi mě poprskal!“
„O co tedy podle Trumpála Vrdlmrsmrstovi jde?“ zkusil to
Garry znovu, když polkl.
„Ze všeho nejdřív má v úmyslu obklopit se svými
Smrtikibici. Část se k němu už přidala, ale zdaleka jich není tolik, jako
minule,“ prohlásil Sirénus Flek.
„Možná ještě nevědí, že se vrátil, když v Kartáři o tom
nepíšou,“ napadlo Garryho.
Sirénus se zamračil a pokračoval: „Za starých časů ovládal
obrovské množství přívrženců: černokarbaníky a černokarbanice, kibice,
provozovatele heren a ilegálních kasin. Řada z nich se k němu přidává
jen opatrně a pomalu. Rozhodně se nepokusí zaútočit na ministerstvo sám,
v sedle Petra Pětihroba.“
„A vy se mu v tom snažíte nějak zabránit?“ zajímal se
Garry.
„Ne, my mu v tom pomáháme a každý den mu posíláme
pozdravný telegram a kytici růží,“ obrátil oči v sloup Rohn Lotkien.
„Občas jsi vážně trochu natvrdlý, Garry. Samozřejmě, že děláme, co je
v našich silách!“
„Jak?“
„Těžiště naší práce spočívá v tom, že se snažíme co
nejvíc lidí přesvědčit, že se Ty-tušíš-kdo doopravdy vrátil, a tak je varovat,
aby se před ním měli na pozoru,“ řekl Támhletenhle.
„To je teda pěkná pitomost,“ ulevil si Garry. „Když lidi
nebudou vědět, že se Doktor Vrdlmrsmrst vrátil, tak se k němu nemůžou
přidat!“
„To samé si asi myslí Fuč,“ procedil mezi zuby Lotkien.
„Nechtěl bys dělat vedoucího karbanické sekce na ministerstvu, Garry?“
Garry pokrčil rameny. „V zásadě proč ne. Jen nevím, jestli
by to neznamenalo zbytečně moc práce za málo peněz.“
„Kamélius Fuč se především bojí Trumpála,“ řekla Maybelline
Toníková zaníceně. „Myslí si, že Trumpál plánuje, jak ho zbavit funkce. Že se
chce stát vedoucím místo něj.“
„Trumpál ale nechce…“
„Samozřejmě, že to je naprostá pitomost,“ potvrdil pan
Vlezlej. „Kdyby Trumpál chtěl být vedoucím karbanické sekce, tak už jím dávno
je. Právě Trumpál kdysi Fuče na ono místo protlačil, aby mu náhodou někdo
schopný nemluvil do práce. Ostatně Fuč sám dobře věděl, že na tak vysokou
funkci nemá a o všech důležitých věcech se radil s Trumpálem.
V posledních letech a měsících se ale situace změnila.
Od té doby, co jsi nastoupil do školy a začalo se tam každý rok něco dít, měl
Trumpál na řízení karbanického světa čím dál míň času. Fuč tak postupně
zjišťoval, že některé věci může rozhodnout sám a vůbec nic se mu nestane.
Zachutnala mu moc a představa, že by se měl znovu podřizovat, se mu ani za mák
nelíbí.“
„A válka proti Vrdlmrsmrstovi pro něj znamená podřídit se
Trumpálovi,“ dodal pochmurně Lotkien. „Protože Fuč by nedokázal bojovat ani
proti octomilkám.“
„Jsou pěkně otravné,“ připustil Garry. „Stačí někde půl dne
nechat slupku od pomeranče a jsou všude.“
„Proto je pro Fuče nejjednodušší nepřipustit si, že by
k Vrdlmrsmrstovu návratu mohlo dojít. Patrně namluvil sám sobě, že to byly
jen nějaké přeludy a nic vážného se neděje.“
„JAK SI MŮŽE NĚCO TAKOVÉHO MYSLET!“ rozhořčil se Garry. „JAK
SI DOVOLUJE?! JÁ JSEM HO VIDĚL NA VLASTNÍ OČI! ON SE VRÁTIL! JE TADY A…“
„Děkuju,“ usmál se Lotkien chabě na Vona, který švihl
Garryho svícnem po hlavě.
„VY TO ALE LIDEM ŘÍKÁTE, ŽE ANO?!“ zvedl Garry hlavu ze
země. „ŠÍŘÍTE MEZI LIDMI, ŽE SE VRÁTIL?“
Členové Neřádu si vyměnili rozpačité pohledy.
„Vzhledem k tomu, že já jsem oficiálně šílený masový
vrah a Kamélius Fuč vypsal na moji hlavu nemalou odměnu, sotva asi můžu
nakráčet k Sedmi kulím a začít tam vykládat, že Doktor Vrdlmrsmrst je
zpátky, nemyslíš?“ zašklebil se otráveně Flek.
„A já na karbanických večírcích nepatřím
k nejoblíbenějším hostům,“ pousmál se Lotkien.
„Protože jste transsexuál?“
„Protože jsem introvert,“ řekl chladně Lotkien.
„Já, Toníková a Pacholek bychom okamžitě přišli o práci na
ministerstvu, kdybychom tam o tom začali mluvit,“ zamračil se pan Vlezlej. „A
je nezbytně důležité, aby měl Neřád na ministerstvu svoje lidi, protože
Ty-tušíš-kdo je tam má taky. Obzvlášť potom, co Fuč všechny schopné lidi
vyházel… až na výjimky, samozřejmě,“ zrudnul pan Vlezlej.
„COŽE?!“ zařval Garry. „CHCETE MI ŘÍCT, ŽE VRDLMRSMRST JE
ZPÁTKY UŽ DVA TÝDNY A VY JSTE NEUDĚLALI VŮBEC NIC? NIKDO NEŠÍŘÍ ZPRÁVY, ŽE
TEN-JEHOŽ-JMÉNO-NEUMÍME-VYSLOVIT JE ZPÁTKY? TAKOVÝ NEŘÁD SI MŮŽE TRUMPÁL STRČIT
DO…“
„Uf, to bylo v poslední chvíli,“ oddechl si Lotkien,
když Vonův svícen opět zapracoval. Od dveří se ozvalo hlasité sípání, jako by
tam umíral tuberkulózní slon. Všichni vyděšeně obrátili hlavy tím směrem.
„To… mi… chcete… říct… že sem sem sem sem… běžel… zbytečně?“
oddechoval tam Hybrid a ztěžka se opíral o sochu karyatidy u vchodu. Když
Sirénus Flek opatrně přikývl, jen zabručel a rozzlobeně práskl dveřmi.
„Nikdo neříkal, že takové zprávy nešíříme,“ řekl Lotkien.
„Proč myslíš, že…“
„Ještě spí,“ sykla Hormona a probrala Garryho dvěma dobře
mířenými políčky. „Teď můžete.“
„Nikdo neříkal, že takové zprávy nešíříme,“ řekl Lotkien.
„Proč myslíš, že má Trumpál takové problémy?“
„Jaké problémy?“
„Pokoušejí se ho zdiskresi… dekridi… znemožnit,“ vysvětloval
pan Vlezlej. „Například minulou středu se v Kartáři psalo, že Trumpál byl
zbaven všech funkcí ve Světové unii karet a hazardu pro senilitu a neschopnost.
Zasadili se o to zástupci našeho ministerstva poté, co přednesl projev,
v němž oznámil návrat Toho-jehož-jméno-neumíme-vyslovit. Sesadili ho také
z funkce předsedy Nejvyššího karetního soudu. A po chodbách ministerstva se
šušká, že mu chtějí odebrat Trumfový řád.“
„Trumpál ovšem říká, že mu je jedno, co udělají, dokud mu
nevezmou diplom z plavání,“ poznamenal Támhletenhle.
„To není k smíchu,“ zarazil ho pan Vlezlej. „Trumpál
ten diplom získal podle svého životopisu ve třetí třídě, v roce 1937. Ale
podle všech dostupných informací se tehdy se školou ještě plavat nechodilo.
Jestli se v tom bude někdo šťourat, tak… Trumpálova pozice je
v poslední době v ohrožení mnohem víc než dřív. A jestli by se
ministerstvu podařilo uklidit Ty-tušíš-komu Trumpála z cesty, měl by volnou
cestu k vítězství.“
„Jestli se ale Vrdlmrsmrst snaží rozšířit řady svých
stoupenců,“ zauvažoval Garry, „pak se přece lidé musí dozvědět, že se vrátil,
ne?“
„Smrtikibicové nejsou Svědci Jehovovi, Garry,“ zavrtěl
hlavou Sirénus. „Nechodí od domu k domu a nerozdávají brožurky. Používají
různé triky, nátlak, vydírání. Drží se v ústraní. Navíc podle toho, co
víme, mají Smrtikibicové kromě získávání přívrženců ještě jednu prioritu. Možná
ještě důležitější.“
„A to?“ zeptal se bleskově Garry.
„Něco, co posledně neměl,“ řekl Sirénus a vyměnil si
s Lotkienem krátký pohled.
„A co to je, nějaká zbraň?“
„Ne, je to…“
„A dost!“ vynořila se ze tmy paní Vlezlá. V ruce držela
sekáček na maso a tvářila se značně rozzuřeně. „Všichni spát!“
„Jsme dospělí,“ špitl Ten.
„Pozor na pusu!“ okřikla ho paní Vlezlá. „Už tak jste
Garrymu vyžvanili spoustu věcí. Ještě chvilku a mohli byste ho přijmout rovnou
do Neřádu!“
„Koneckonců, proč ne,“ chytil se jejích slov Garry. „Určitě
by se pro mě našla nějaká klidná práce v kanceláři, kterou bych…“
„Ne,“ zastavil ho Rohn Lotkien a pokračoval: „Členy Neřádu
jsou pouze plnoletí karbaníci…“
„Ale to já jsem,“ namítl Garry.
„…kteří už ukončili školu.“
„Já a Ten už do školy nechodíme!“ protestoval Onen.
„…a pro zrzavé jsou v něm vyhrazena jen čtyři místa,“
řekla rozhodně paní Vlezlá a debata skončila.
Důvěrné
„Garry Poker by měl vstávat,“ probralo Garryho důkladné
šťouchnutí pod žebra. Garry vylekaně otevřel oči. Von i Hormona byli pryč a na
jeho peřině stál malý ušmudlaný mužíček v černém, který v ruce táhl
prázdný pytel od uhlí.
„Karkulíne?“ vydechl překvapeně Garry. „Co tady děláš?“
„Karkulíne? Ty nevíš, kdo jsem, drzý kluku?!“ rozčertil se
mužík. „Někdo si myslí, že když je Garry Poker, tak si nemusí pamatovat jména
ostatních… Jistě, Popelín ze sklepa je jenom sluha, proč se obtěžovat pamatovat
si jeho jméno! Vždyť tady jen uklízí,“ zamumlal a vykročil do rohu místnosti,
přičemž si ke Garryho nelibosti zvolil cestu přes jeho obličej.
„Šlápl jsi mi na hlavu, jestli ti to nevadí!“ křikl Garry.
„Nevadí,“ zabručel Popelín. „Popelín tady jenom uklízí. Musí
uklidit tenhle zmuchlaný papír.“
Garry ho chvíli pozoroval. „Já teda o uklízení moc nevím,“
připustil opatrně, „ale myslím, že takhle se to nedělá.“
„Garry Poker o uklízení nic neví, ale myslí si, že může
Popelína poučovat,“ mlel zasmušilý skřítek. Zvedl zpod postele tužku, očichal
ji, kousnul do ní a hodil ji za skříň. „Popelín tady uklízí už třicet let, tak
snad ví nejlíp, co kam patří. Ne jako ta zrzavá fúrie, která včera umyla všechny
talíře a naskládala je do kredence.“ Popelín se při té vzpomínce otřásl a tvář
se mu zkřivila. „Talíře mají být pomazané marmeládou a patří do prádelníku!
Ach, kdyby to tak viděla má paní…“
„Dobré ráno, Garry,“ vtrhli do pokoje Von s Hormonou.
„Mamka se ptá, jestli vstaneš na oběd.“
„Je půl dvanácté,“ zavrčel Popelín. „U Fleků se oběd vždycky
podával až v jednu!“
„Koukám, že už ses seznámil s Popelínem,“ všimla si
Hormona.
„Popelín se seznámil s Garrym Pokerem,“ oponoval
Popelín. „A teď jde uklízet,“ dodal. Na důkaz svých slov popadl z podlahy
Vonovy trenky, hodil je do pytle a utíkal na chodbu.
Garry, Von i Hormona pospíchali za ním, přímo do protějších
dveří. Když jimi proběhli, viděli Popelína, jak obratně šplhá na černý klavír.
Vylezl až nahoru, natáhl se na špičky a přehodil trenky přes železnou skobu pod
stropem.
„Cha chá!“ rozesmál se Popelín ze sklepa na celé kolo. „A
kdo teď bude chtít sundat ten obraz, bude muset nejdřív sáhnout na ty trenky!
Cha cha cha!“ Jak se smál, přepadl a s hlasitým břinkáním se skutálel po
klaviatuře piána na zem.
„To není žádný obraz,“ ozvalo se za nimi a do místnosti
vstoupil Sirénus Flek. „Je to nástěnná malba. A jen co si najdu chvilku času,
tak ji zabílím. Zmiz!“
Popelín něco zamumlal a vyplížil se z místnosti.
„On za to nemůže,“ prohodila Hormona.
„Popelín nepotřebuje zastání, Popelín potřebuje volno,“
zasyčel sklepní mužíček. „Chci navštívit svého bratra.“
„Měl byste ho pustit.“
„Ví toho o Neřádu příliš mnoho,“ zavrtěl hlavou Flek.
„Nemůžu mu dovolit odejít.“
„Tak co mu aspoň začít platit?“
„Co je to za malbu?“ přerušil je Garry a přistoupil blíž.
Zblízka rozpoznal košatý rodokmen, vyvedený především zlatou, bílou a modrou
barvou. Nad ním byl v červeném pásu vyvedený špatně čitelný nápis.
„Ať žije kráva vznešeného rodu Fleků,“ přelouskal ho Garry.
„Co je to za kravinu?“
Flekovi zacukal koutek. „Ať žije krása a sláva vznešeného rodu Fleků,“ opravil ho. „Prostředek
nápisu zakrývá ten smradlavý hadr.“
„To jsou moje nejlepší trenky!“ bránil čest zmíněného kusu
oblečení Von. „Mají jen dvě díry a dokonce ani nemají prasklou gumičku!“
„Ty tady nejsi!“ podivil se Garry, když si pozorně prohlédl
spodní část rodokmenu.
„Moje jméno bývalo napsané tady,“ ukázal Sirénus na kus
oškrábané omítky. „Moje matka mě ráčila z rodinného stromu odstranit
potom, co jsem utekl z domova.“
„Tys utekl z domova?“
„Bylo mi sedmnáct,“ řekl Sirénus. „A měl jsem toho tady plné
zuby.“
„A kam jsi šel?“ upřel na něj pohled Garry.
„K tvému tátovi… teda, vlastně… k Johnniemu,“ odvětil
Sirénus a zasmál se. „Ačkoli, kdybych šel k tvému tátovi, seškrábla by mě
s chutí taky. Jsme jeden z nejstarších karbanických rodů a všichni
Flekové vždycky chodili do Poblilvíru. Podle rodinné legendy dokonce odvozujeme
svůj původ od původního Poblilvíra, Patrika z Víru.“
„A já myslela, že zakladatelem vašeho rodu je Smil Flek
z Nohavic,“ utrousila Hormona.
„Všichni, kdo skončili v jiné koleji, byli
z rodokmene také nemilosrdně odstraněni,“ ukázal Sirénus Flek. „Jako třeba
můj bratr Tyrénus. Ten idiot se přidal ke Smrtikibicům, čímž mi mimochodem dost
zkomplikoval obhajobu. Těžko jsem mohl vyváznout z Az-Karbanu, když můj
bratr padl ve službách Doktora Vrdlmrsmrsta.“
„Tady taky chybí nějaká jména,“ ukázal Garry vedle.
„Koukám, že poslední generace Fleků kompletně zklamala,“
rozchechtal se Flek. „Tam chybí moje milované sestřenice, Marfuša, která
vychodila Zmizeluzel a vzala si známého lihovarníka Mufiuse Malejfuje a…“
„Ty jsi příbuzný s Malejfujovými?“ vyhrkl Garry.
„Všichni čistokrevní karbaníci jsou příbuzní, Garry,“
přikývl neochotně Sirénus. „Karbanických rodin je málo. A pokud, jako třeba my,
vybíráš jen z šlechtických rodů, zjistíš při studování rodinných dějin, že
se ti pořád opakují ta samá jména. Tři z mých čtyř prarodičů, například,
mají mezi předky muže jménem Jsem Vlezlej, což je zakladatel rodu tvého
nejlepšího kamaráda.“[1]
„Jenom tři?“ ušklíbl se pohrdavě Von.
Sirénus poklepal na další kousek seškrábané omítky. „A tady
se schovává další zrádkyně rodu, šílená Barbecue Le-Branžová.“
„Barbecue?“ vyděsil se Garry.
„Její matka se k nám přivdala z rodiny, kterou
určitě taky znáš,“ řekl Flek. „Za svobodna se jmenovala Ribs McDonaldová.“
„Ale i to příjmení mi je nějaké povědomé,“ zamyslel se
Garry. „Le-Branžovi…“
„Jsou v Az-Karbanu,“ sevřel pěsti Sirénus. „Barbecue
zavřeli společně s jejím manželem Rudolfem, jeho bratrem Romanem a
Vilibaldem Skrounem mladším.“
„To jsou všichni v jedné cele?“ vykulil oči Von.
„Chudák Barbecue…“
„Tím myslím, že je zatkli a odsoudili najednou!“ okřikl ho
Sirénus. „Samozřejmě, že nejsou v jedné cele!“
„Nikdy ses nepochlubil, že máš takové příbuzné,“ podivil se
Garry.
…
Vzhledem k volání paní Vlezlý už se oběd nedal déle
odkládat, přestože Popelín dal svůj nesouhlas s podáváním jídla v půl
jedné hlasitě najevo. Chopil se stříbrného servírovacího tácu a demonstrativně
se s ním mlátil do hlavy do té doby, než ho paní Vlezlá vyrazila do
chodby.
„Požádal jsem Trumpála, jestli bych tě nemohl vyprovodit
k tomu řízení,“ pokračoval Sirénus v rozhovoru s Garrym.
„Samozřejmě v přestrojení. Jako kufr na kolečkách!“
„Při jídle se nebavíme, při jídle jíme!“ umlčela ho paní
Vlezlá. „A pokud jsme mezinárodně stíhaní zločinci, tak nevycházíme
z domu!“
„V takovém převleku mě nikdo neodhalí: kufr totiž vypadá
úplně jinak než já. Pacholek mi slíbil, že nějaký dostatečně velký a pevný
sežene,“ uklidňoval ji Flek.
„Garry by měl myslet spíš na to, co bude u řízení říkat, ne
na to, jak tě tam propašuje v kabelce,“ nedala se paní Vlezlá.
„Kdyby mě vyloučili,“ napadlo Garryho, „mohl bych zůstat
tady? Teda, pokud tady nebude…“
„Pokud tady nebude kdo?“ zpozorněla paní Vlezlá.
„Popelín ze sklepa,“ vypálil rychle Garry. „Bojím se ho.“
Vyhrazené
V následujících dnech je paní Vlezlá k jejich
nelibosti zapojila do intenzivního úklidu. Postupně zbavili nepořádku halu, všechny
ložnice, kuchyni s jídelnou a salón (neboli místnost s klavírem a
rodokmenem Fleků). Jedinou místnosti, které se likvidace nepořádku nedotkla,
byla knihovna. Zaprvé proto, že tam nesměly ženy, takže tam nemohla vstoupit
žádná osoba s dostatečnou motivací úklid provést, zadruhé proto, že
Sirénus Flek v knihovně – přes Hormoniny opakované protesty – ustájil
Nafolka. A uklízet v místnosti s kasuárem je práce jen pro ty
nejsilnější nátury, přestože jim Hybrid několikrát řekl: ‚Nechápu, co se ho
furt bojíte, dyť je to hrozně miloučkej a přítulnej tvoreček.‘
Jedinou drobnou komplikací úklidu tak zůstával Popelín ze
sklepa, který naprosto náhodně přenášel věci z místa na místo, případně je
hodil do svého pytle a odnesl neznámo kam. Garrymu takhle například zmizely tři
ze sedmi ponožek, které měl sebou, z kuchyně se ztratila slánka, sklenice
okurek, lžíce a tři párátka (paní Vlezlá měla přehled o všem), z římsy
krbu malovaná váza a u Vlezlejch rodičů v ložnici někdo vyměnil bílé
žárovky za modré.
Občas se v domě mihl některý z členů Neřádu.
Například profesorka McDonaldová jim jednou k velké nelibosti paní Vlezlý
přinesla k večeři dvacet cheeseburgerů. Několikrát se zastavil i profesor
Grape, ale ke Garryho radosti se vždy jen mihl, takže se ani jednou neviděli.
Někteří se ale zdrželi i déle. Toníková s nimi zůstala
po celé odpoledne, během kterého dezinfikovali celou kuchyni. K tomu došlo
poté, co paní Vlezlou málem trefil infarkt, když zjistila, že Popelín rozmístil
Garryho ztracené ponožky do kredence, trouby a spíže. Lotkien, který
v domě sice přespával, ale jinak trávil celé dny venku a plnil úkoly
Neřádu, jim zase přes nesouhlas paní Vlezlý, která měla obavu, že by ztratila
přehled o pohybu osob po domě, pomohl s opravou skřípajícího prkna
v podlaze v hale.
Správní řízení na ministerstvu se přiblížilo rychleji, než Garry
čekal. Utekl týden a paní Vlezlá se u večeře na Garryho s vážnou tváří
obrátila. „Vyžehlila jsem ti na zítra tvoje nejlepší oblečení. Nebo aspoň to
nejlepší, které jsem našla. A měl by sis umýt vlasy.“
Garrymu leknutím vyletěly z pusy cucky palačinek („To
jsou škubánky,“ podotkl Von). „Umýt? Vlasy? Já?“
„Dobrý dojem dokáže zázraky,“ řekla paní Vlezlá odměřeně.
„Já jsem Garry Poker,“ nafoukl se Garry. „Zachránce
karbanického světa. Já jsem chodící dobrý dojem.“
Teď vyprskla cucky palačinek Hormona („Říkám, že jsou to
škubánky!“ řekl Von o něco nedůtklivěji).
„Bude stačit trochu gelu,“ prohrábl si Garry účes.
„To není hygienické!“ obořila se na něj paní Vlezlá. „A
čistota je půl zdraví!“
„Mně vždycky stačila ta druhá půlka,“ odtušil Garry. „Jak se
tam vůbec dostanu?“
„Můj muž tě vezme s sebou, až pojede ráno do práce,“
odpověděla paní Vlezlá.
Pan Vlezlej se pokusil o povzbudivý úsměv. „Můžeš počkat
v naší kanceláři, než to začne,“ řekl.
„Naší kanceláři?“
„Nemám svou vlastní kancelář,“ sklopil oči pan Vlezlej. „Ale
není to zas tak strašné, je nás tam jen patnáct.“
Garry se otočil na Sirénuse, ale paní Vlezlá byla rychlejší:
„Ředitel Trumpál si myslí, že není moudré, aby s tebou Sirénus chodil,
Garry.“
„Podívej
se na mě a Garryho,“ obrátil se na ni Sirénus. „Vypadáme jako lidi, kteří
dělají moudré věci?“
[1] A
jeho jméno je mezi Vlezlými dodnes používáno jako rodové heslo.
¨
¨
Žádné komentáře:
Okomentovat