4-II: Noc třetí

Noc třetí

Garry se přes stan vypotácel z herní arény, v ruce pevně svíral trofej – napodobeninu jaderné hlavice. Jásot z tribuny byl slyšet až sem, zdálo se tedy, že přízeň davů se obrací (či jak uvažoval Garry, vrací) na jeho stranu.

Opřel se o kmen nejbližšího stromu, aby si oddychl, když ho obestoupily nezřetelné stíny.

„Peníze,“ pípl Garry.

„Co?“

„Myslel jsem, že se mě zeptáte ‚peníze nebo život?‘, tak jsem odpověděl,“ vysoukal ze sebe Garry. „Nebudu dělat potíže.“

„Nekecej a napij se,“ podal mu obrys člověka obrys lahve.

„Hormono?“

Stín přikývl. Garry se uklidnil a napil se. Tekutina byla ledová a sladká, ale příchuť identifikovat nedokázal. Když se osvěžil, druhý stín mu lahev vzal a pořádně si lokl. A poté si odkrkl.

„Jsem ráda, že mě dokážeš poznat po hlase.“

Garry si slabě odkašlal. „To ani ne, ale jsou věci, které se nedají přehlédnout ani periferním viděním.“

„Chtěla jsem ti poblahopřát k tvému úžasnému výkonu,“ odsekla Hormona, „ale teď si říkám, že ti mohli prostřelit aspoň ucho.“

„To já jsem si zase přál ze začátku… aby tě zastřelili! Ale když jsem viděl, jak ti jde opravdu o život… se zděšením jsem si uvědomil, jak moc bys mi chyběl. Skoro jako špagety s boloňskou omáčkou. Samozřejmě mnohem víc než jenom s kečupem nebo protlakem, taky víc než špagety s neapolskou omáčkou, ale v ní je spousta zeleniny, takže na tom není zase nic tak zvláštního. Takže ať nežeru, chyběl jsi mi možná i víc než špagety s boloňskou omáčkou… plus mínus. Špagety s kuřecím masem mám ale pořád radši…“ odhalil svou identitu i druhý stín.

„Díky,“ odpověděl Garry nečekaně vážně, zatímco zasněně pozoroval Měsíc. „Taky jsem si za ty dva dny uvědomil, jak nerad bych tě ztratil. Za tu dobu, co se známe, jsi se tak nějak stal… jak to říct,“ vysmrkal se, „součástí mého já. Nikdy jsem neměl tak dobrého přítele, jako jsi ty. Jsi můj nejlepší kamarád. Navždycky!“

„Garry, ať už tvé jméno propašoval do losování kdokoli, věřím – teď už věřím, že tě chtěl oddělat! Promiň! Omlouvám se, že jsem si kdy myslel něco jiného!“

„To já se ti musím omluvit,“ zašeptal Garry zkroušeně. „Dokonce dvakrát. Zaprvé, že jsem se choval jako pitomec. A zadruhé za to, co se stalo ten první večer… nevěděl jsem, že jsi to ty! Jak můžu něco takového napravit?“

„Zapomeň na to, odpouštím ti,“ usmál se na něj Von. „To se může stát každému.“

„Pusu! Pusu! Pusu!“ začala skandovat Hormona.

Oba se na ni přezíravě podívali.

„Chlapské záležitosti, to nemůžeš pochopit,“ odfrkl si Garry posměšně a Von mu horlivě přikyvoval.

„Mluvení o vzájemných citech při měsíčku?“

Garry a Von instinktivně odskočili od sebe asi o půl metru. Zděšeně se na sebe dívali, ale pak se zase oba usmáli.

„Co je špatného na tom, že jsme k sobě byli upřímní?“ řekl nakonec Von nevinně. „Vyříkali jsme si to a teď jsou naše vztahy silnější než dřív.“

Hormona vyprskla smíchy. „Když vy jste oba tak hloupí!“ vykřikla a zamávala jim před očima lahví s průzračnou tekutinou. „Vypijete cokoli, co vám někdo podstrčí.“

„Co tím chceš říct?“ zajímal se Garry.

„Užívám si léto,“ odvětila. „Experimentuju s LSD. Není snad nutné, abych se všemi drogami experimentovala na sobě.“

„Ale co,“ pokrčila po chvíli rameny a dopila zbytek. Zavěsila se do nich a společným, byť trochu rozevlátým krokem vyrazili k táboru.

Za první zatáčkou do nich málem vrazila postava pospíchající opačným směrem. Byla to Irrita Hrdličková, v jedné ruce notýsek a druhou si rovnající potrhanou zelenou sukni.

„To jsi ty, má jediná,“ rozzářil se na ni Garry. Slečna Hrdličková stáhla obličej do kyselé grimasy a pokusila se je obejít, ale kývající se trojice zabírala celou cestu. „Má jediná, levandulová…úplně celá celičká…“

„Abych to uvedla na pravou míru,“ zvedla Hormona důrazně prst, „ve skutečnosti nejste jeho jediná. To je Támhleta Vlezlá. A když o tom mluvíme, nemůžete být ani jeho levandulová – to je Brownie Levandulová. Ergo, a contrario musíte být ipso facto jeho úplně celá celičká.“

„Sám bych to neřekl lépe,“ souhlasil Garry. „Jen bych vynechal to komtúrio pakto, co si Hormona vymyslela.“

„Promiňte, ale pospíchám! Už tak jsem prošvihla celou soutěž!“

„Budu vám to vyprávět,“ šeptal Garry. „Slyšel jsem, že za tímhle lískovým keřem je výborná akustika.“

„To teda není! Padejte odsud!“ zahučel zpoza keře tichý hlas.

Irrita Hrdličková si dupla: „Koukejte mě pustit!“

„Cui bono?“ zašklebila se na ni Hormona. „To nemůžete s Garrym ztratit aspoň slovíčko?“

„No, jedno slovo s ním ztratit můžu,“ prosmýkla se jim mezi rukama. „Sbohem.“

…

Tales of the Holiday Camp. Datum: Nikdy!

(strana 23)

Jestli si to dál vybavuju správně, Garryho napadlo, že musí za každou cenu napsat všem svým známým, jak se vypořádal s prvním úkolem. Takže jsme posílali procítěné dopisy všem, na koho si rozněžněný Garry dokázal vzpomenout. Napsal Flekovi, Lotkienovi, své učitelce z mateřské školky, na ministerstvo, Nafolkovi, Drsoňovým, Pětihrobovi a nakonec i Dr. Vrdlmrsmrstovi. Neznali jsme ale adresu, takže ten dopis asi nedorazí. Snad nedorazí… Nesmí dorazit!

Deňýk. Datum: 17. července

(strana 1 - pokračování)

První úkol skončil.

Wů. Datum: 17. 7.

(strana 12)

Nějak jsem poslední dobou neměl čas dělat si zápisky. Asi kvůli všemu tomu napětí a náročným přípravám před prvním úkolem. Ale tobě to určitě nevadí, Woe… ;-)

Úkol jsem teda zvládl na poslední chvíli. Sice jsem doufal, že to bude jednodušší a budu „bojovat“ proti Islanďanům, ale naštěstí jsem si připravil i plán B. A letecká podpora nezklamala. Co mě trochu rozladilo, bylo, když nám oznámili, že v modelu hlavice je ukryt klíč k dalšímu úkolu, abychom měli do pátku o čem přemýšlet. Komu by se chtělo přemýšlet celý týden nad příštím úkolem? No, snad si s tím Hormona nějak poradí. :-)

Co mě úplně nasštvalo, bylo, když vyhlašovali výsledky. Dostal jsem jen 24 bodů! 10 od Trumpála, 9 od Skrouna a 5 od Pytlíka. A to jsem si myslel, že jsme kamarádi. Vždyť ještě pár hodin před tím si se mnou chtěl přátelsky popovídat… zmetek… Že Čistovodová má taky 24 bodů, bych ještě pochopil, ale Rumová a Igory dostali body úplně za nic!

Když to celé skončilo, Hormona mě, Vona (btw. už s ním zase mluvím, teda on už zase mluví se mnou) a nakonec i sebe nadopovala LSD, takže z večera si toho moc nepamatuju. A co si pamatuju, to bych radši zapomněl. :-! Jediné, v co doufám, je, že jsem se nesnažil Vona políbit. I když tentokrát by mu to zřejmě tolik nevadilo.

…

U ohně na ně čekala parta spolužáků, kteří už nějakou dobu oslavovali Garryho úspěch. Když dorazili, řev se tu ještě znásobil. Garry teatrálně zvedl nad hlavu nukleární hlavici.

Ten s Oním jim okamžitě vybojovali protekční místo na nejlepší lavičce, kolem se pomotalo několik spolužaček a Garry měl hned plný talíř špekáčků. Díky Vonovi ale ne nadlouho a Garry měl tak po dnech odloučení opět možnost uvědomit si, jaký význam má jejich přátelství.

„Na šťastné náhody,“ přihrál mu Onen plechovku piva. „Nebýt toho letadla, asi bys dopadl bledě.“

„To je trochu ad absurdum, myslet si, že Garryho zachránil deus ex machina, ne?“ ukořistila Hormona plechovku pro sebe.

„To tedy ano!“ vykřikl Garry, vyškubl si plechovku zpátky a povstal. „Dovolte, abych teď přede všemi poděkoval svému dobrému kamarádovi, který neváhal nasadit svůj vlastní krk, aby mi pomohl v těžké situaci. A to přesto, že já sám jsem se k němu jako kamarád nikdy nechoval a přehlížel ho. Dokonce jsem o něm vypustil nejedno ošklivé slovo,“ rozechvěl se Garrymu hlas. „Odpoledne před úkolem mi přesto přišel popřát hodně štěstí – protože je to mnohem lepší člověk než já. Na to jsem opáčil, že budu potřebovat mnohem víc než to, že budu potřebovat celou armádu, abych zvítězil…“

„Kam všichni odcházíte?“ obořil se na vytrácející se spolužáky Von. „Garry si tu vylévá srdce a vy nemáte ani tu slušnost, abyste si ho poslechli!“ Dav se mu ale obrátit nepodařilo.

„Mea culpa, mea maxima culpa,“ ozvala se i Hormona. „Požili jsme látku, která má na jejich chování zcela nečekané účinky. Jsou milí ad nauseam. A já zase mluvím per partes latinsky.“

„Jak to tedy bylo s tím letadlem?“ zeptal se raději Ten, jeden z mála, kteří ještě zůstali.

Wů. Datum: 17. 7.

(strana 12 - pokračování)

S letadlem to bylo úplně jednoduché.

Za vše mohu poděkovat Jožinu Pinčovi staršímu, otci toho malého kluka z Brzybolu, jak se jen… no jasně, Jožin Pinč mladší! To mě taky mohlo trknout hned.

Jožin (mladší) mi odpoledne vylíčil smutný osud své rodiny. Jeho otec byl kdysi vyhnán z rodné Moravy a jakousi nepochopitelnou úlohu v tom hrálo práškovací letadlo. Jožin Pinč starší se pak zařekl, že se stane pilotem, aby už nikdy nebyl pod oblakem DDT, ale vždycky jen nad ním. A zařekl se, že do umění létání zasvětí i další generace Jožinů, i když to podle všeho znamenalo posadit do kokpitu pětileté dítě… jestli teda Jožin nekecal.

Pak už byl k mému geniálnímu nápadu jen krůček. :-) Vzpomněl jsem si, že jihlavské letiště je nedaleko a práškovacích letadel tam mají několik.

A jak všichni viděli, tak si Jožin asi opravdu nevymýšlel. Nad zákopy se mu podařilo naletět perfektně. Mission accomplished… i když teď si tak uvědomuju, že Jožin se ještě nevrátil. Už by tu ale mohl pomalu být…

…

Petra Smutná znuděně listovala dívčím časopisem, poskytujícím dle obálky 349 tipů, návodů a triků všeho druhu, to vše za pouhých 29,90. V tomhle případě neplatí, že každá rada drahá, napadlo ji. „Opravdu chceš tvrdit, že za to může ten časopis?“ zeptala se Hormony. „V článku 50 způsobů, jak si užít si léto, o LSD nic není.“

Hormona ležela na posteli, účinky LSD pomalu vyprchávaly a latinská slova postupně opouštěla její hlavu.

„Jen mě volně inspiroval. Na protější stránce je totiž článek o kreati… tvořivosti.“

„Teď ti něco vyberu já,“ nalistovala Petra příslušný článek. „Něco pikan… ostřejšího.“

„Nevím, jestli pikantní je původem latinské slovo,“ zauvažovala Hormona. „A nevidím důvod, proč bych se k něčemu takovému měla nechat přinutit.“

„Protože veškerý noční program zatím probíhal podle tebe. Předevčírem tři na poslední chvíli uhašené požáry, mimochodem mojí dekou, a včera debata s Garrym,“ zašklebila se Petra. „Nemyslíš, že jsem taky na řadě?“

„Ne,“ otočila se Hormona na záda.

„Je to pro tvoje dobro, podstata toho článku je přece v tom, užít si léto,“ kontrovala Petra. „Slib mi, že si necháš něco vybrat a ještě dneska to stihneš splnit.“

„Spond… slibuju,“ podvolila se nakonec Hormona. „Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí! Jen prosím vynechej takové body jako ‚Prožij letní lásku‘, ‚Dej pusu svému kamarádovi‘ nebo ‚Obarvi si vlasy na žůžovo‘, jo?“

„To dost žužuje výběr,“ projížděla Petra zklamaně článek. „Ale co tohle: Bláznivé noční koupání?“

„Víš přece, že jsem si zapomněla plavky!“

„Podle toho, co tady čtu, to vůbec nevadí.“

Hormona se zamračila. „To je teda pěkně hloupý tip… trik… návod… rada.“

„Nevím, co bys chtěla. Jestli to nezafunguje, můžeme si nechat v trafice vrátit osm a půl halíře,“ pousmála se Petra. „Taková studená koupel ti jenom prospěje, i kdyby ti nijak nepomohla užít si léto, protože na další lekci latiny už nemám náladu.“

„Ale…“

„Podívej, před chvílí byla půlnoc, nikoho tam nepotkáš. I když podle toho článku je to zřejmě chyba, protože bys to měla dělat právě proto, aby tě někdo viděl. Zkus co nejvíc pištět a plácat rukama do vody, on někdo přiběhne.“

Když Hormona odešla, začetla se Petra do časopisu. Každý text je kompromisem mezi představami autora a čtenářů, napadlo ji nad článkem Proč mě každý opustí? Autor si nemůže vymýšlet, co ho napadne, ale vždycky musí pracovat s tím, co od něj čtenáři očekávají. Proto čtenářce Stázině (18) napíšou, že je to Kubova vina. Že jsi na něj naléhala, ať odejde od Kacmara a postaví se na vlastní nohy, bylo správné, a kdyby byl co k čemu, tak to udělá. Tak se neboj, milá Stázi, na Kubu časem zapomeneš, protože každá voda nakonec steče dolů… Na druhou stranu, otočila stranu, když autor občas něčím překvapí, taky to není na škodu. Jako tady v poslední větě: Zkus se zamyslet i nad sebou, možná kdybys neflirtovala s tím Kolomajznou, dopadlo by to jinak.

…

Všechno souvisí se vším. Garry se vítězně dotkl čelem jaderné hlavice, proto Hybrid to hned vyrazil oslavit do hospody. A Australus Grape byl z těchto důvodů otrávený a sám, takže se rozhodl vrátit ke svému puzzle. Což zase vedlo k tomu, že krátce před půlnocí si s vítězným úsměvem mohl přečíst celý text.

Zabubnoval prsty o stůl. Co teď? Přiběhnout za ní a pokusit se všechny ty představy zrealizovat? Lákavé, ale těžko proveditelné uprostřed tábora čítajícího nějakých šedesát šest očí. A to nepočítá kamery na správcovské budově. Krom toho Australus nebyl člověkem, který by si dovedl vůbec představit, že by za někým běhal.  Takže co? Ignorovat? Zavřel oči. Jeho představivost byla příliš živá, aby dokázal některé popsané… praktiky ignorovat nebo na ně třeba úplně zapomenout.

Zaklel a bezradně se opřel o lokty. Může se to zdát překvapivé, ale Grape neměl s románky se studentkami žádnou zaznamenání hodnou zkušenost, kromě vzpomínek na doby, kdy byl sám studentem, což se tak nějak nepočítá. Takže – ač něco takové zásadně nerad přiznával – vůbec nevěděl, co má dělat.

Stále se snažil na něco přijít, ale kromě několika erotických povídek nečetl nic, co by mu v této situaci napovědělo, jak se má zachovat.

Co jí sám sebe znechutit? Namastit si vlasy, začít nosit nějaké méně sexy barvy… třeba černou… ‚A pak se zavřít ve sklepení a mám pokoj,‘ pomyslel si.[1] Chvíli zaváhal, ale nakonec se začal prohrabovat v ledničce.

Když se po chvíli před zrcadlem podíval na plátek másla na hřebenu, zarazil se. Raději se rozhodl pro improvizaci, popadl šachy a vyrazil z chatky.

…

Hormona pochybovačně došla k rybníku. Cesta jí trvala dlouho, chvíli jen tak bloumala po okolí, snad aby to vypadalo, že sem dorazila úplnou náhodou. Navíc pochybovačná chůze není zrovna jednoduchá, takže ani nemohla jít rychleji.

Posadila se na lavičku, postavenou tu snad pro rybáře, a zula si boty a ponožky. Tkaničky zahnula dovnitř bot, ponožky přehnula a položila přes ně. Normálně nic takového nedělala, ale pohled na černou hladinu ji nikam nepopoháněl. Stáhla si šortky a opět je pečlivě složila na hromádku. Když si uvědomila nesmyslnost svého počínání, usmála se. Když se takto prokoukla, nemohla to již dále protahovat. Rychle si svlékla tričko a podprsenku.[2] To by mohlo stačit,[3] řekla si a vykročila k vodě.

Na břehu otočila hlavu. Měla pocit, že něco zaslechla, ale asi to bylo jen zašelestění větru. Pokračovala dál, až nakonec musela udělat krok do vody. Sykla. Byla odporně studená.

Jednou nohou stála na ostrých kamíncích a druhou v bahně. Nevěděla, co je lepší, tak rychle postoupila dopředu. Příroda vyřešila problém za ni, dál už bylo jen bahno. Usoudila, že kamínky byly lepší a postupovala milimetrovými krůčky. Břeh klesal prudce, takže za malou chviličku čelila dilematu, na které narazí každý sváteční plavec. A to tehdy, kdy čára ponoru dosáhne bodu, který by ve slušné společnosti mohl být popsán například jako dolní lem plavek. Buď se odhodláte a skočíte do vody, nebo potupně vycouváte zpátky. Zůstat stát na místě nebo ťapkat dál pro krocích malých pro člověka (byť by pro lidstvo byly sebevětší) se moc nedoporučuje.

„Koupání, sebevražda nebo jen exhibicionismus?“ ozvalo se jí za zády.

…

„Dobrý den… ehm… večer… co vy tady?“

„Dobrý den. Namátková kontrola. Jen se ujišťuji, jestli je všechno v pořádku a všichni jsou v posteli.“

„Já zrovna v posteli nejsem, protože jste klepal a musela jsem jít otevřít.“

„Dobře víte, jak to myslím. Slečna Dangerová tu je?“

„Spí.“

„V tom případě vás již nebudu dále zdržovat a budu pokračovat v obchůzce. Nashledanou a dobrou noc!“ Australus Grape – jako pokus o vtip – zasalutoval, neuvědomil si ale, že v ruce drží kovovou krabici šachů.

Slečna Smutná se sehnula, aby se podívala na jeho zranění, a její hlava se při tom potkala s klikou od dveří.

…

Hormonu napadlo, zda by se neměla pokusit zakrýt, ale protože o tom uvažovala až příliš dlouho, mohla se teď chytit akorát za hlavu.

„Jsi hluchá?“

„Ne, jen trochu překvapená. Doufala jsem, že tady nikoho nepotkám,“ řekla Hormona trochu sklesle. Uvědomovala si ale, že by tu mohla potkat mnohem horší individua. Naštěstí jak Garry, tak Von se vodě pokud možno vyhýbali, takže jejich přítomnost zde nebyla příliš pravděpodobná.

„Co tady vůbec děláš?“

„Užívám si léto,“ odehnala Hormona komára, který se o ni až příliš živě zajímal. „Ale mám pocit, že to nějak nefunguje. A ty? Pronásleduješ mě nebo co? Jdu do knihovny, jsi tam ty, jdu k rybníku, zase jsi tam ty…“

„Bydlím tady,“ ušklíbla se Viktorka Rumová a ukázala na nezřetelná světýlka Jamného rýsující se za stromy.

„To ale hned neznamená, že tady musíš číhat v rákosí.“

„Máme to asi nějak v rodině, posedávat u vody,“ pokrčila rameny Viktorka. „Ráda tu jen tak sedím a poslouchám, jak hučí splav.“

„My teda postávání ve vodě v rodině nemáme,“ zasmála se Hormona.

„Buď se rychle potop, nebo vylez z vody.“

„Já vím,“ přetřela si Hormona husí kůži na hřbetu ruky. „Taky kdybys na mě nevybafla ze zálohy, už bych byla dávno ve vodě… snad.“

„Nesmíš zaváhat,“ vstala Viktorka a začala se svlékat, „nejlepší je skočit tam po hlavě.“ Na důkaz svých slov skočila do rybníka šipku.

„Vždyť je to úplně ledový!“ otřásla se, když ji ohodila sprška kapek. Teď už do vody musí, povzdechla si a nakročila do hlubiny. Než došlápla, někdo ji za nohu strhl dolů.

„Krá…!“ stačila ještě vykřiknout, než si lokla rybniční vody.

„Copak, havrane?“ zeptala se Viktorka, když se obě vynořily nad hladinu.

„…vo!“ vyplivla Hormona žabinec. „Never more!“

„Snad nebude tak zle,“ odtušila Viktorka a vrhla se opět do vody. „Ty neplaveš?“ zeptala se, když se po chvíli objevila nad vodou aspoň po ústa.

„Kraul jsem se nikdy nenaučila,“ přiznala Hormona, „a vždycky, když plavu prsa, každý si hned vzpomene na nějakou oplzlou narážku. ‚Kde ses naučila tak velká prsa?‘ nebo ‚Závodíš v prsou na mistrovství světa?‘. Takže ne.“

„A co znak?“

„To je ještě horší.“

Viktorka se rozhlédla. „No, tady to snad můžeš risknout. Nikdo tu není.“

Hormona se odrazila a udělala pár temp.

„Je ale pravda, že taková prsa se málokdy vidí,“ pokývala uznale hlavou Viktorka.

„Vidíš?!“

„Promiň, vypadlo to ze mě nějak samo od sebe.“

…

Australus Grape otevřel oči. Potěšilo ho, že se nachází pod střechou a dokonce jakžtakž pohodlně opřený o stěnu. I když hned u dveří, vedle odpadkového koše všiml si.

„Dotáhla bych vás do postele, ale jsem jen slabá dívka,“ řekla Petra Smutná, jako by mu četla myšlenky.

Přehrával si její slova sem a tam a přemýšlel, co tím asi chtěla říct. „Už jsem vzhůru, takže teď to budete mít jednodušší.“

„Nebo těžší. Každopádně byste si měl raději lehnout.“

Pokusil se vstát. „Bolí mě hlava,“ chytil se za bouli na čele.

„Tím chcete říct, že do postele nepůjdete?“ zasmála se.

„Ha ha ha,“ zamračil se. „Tím chci říct, jestli náhodou nemáte nějaký obklad, obvaz nebo pro mě za mě třeba řetízkový kolotoč, který bych si na to mohl položit.“

„Řetízkový kolotoč nemám, ale dejte si na to led,“ navrhla mu.

„Vy tady máte led?“ rozhlédl se překvapeně.

„Ne, ale led pomáhá,“ řekla.

Zašklebil se. „Dobrá rada nad zlato.“

„Zdaleka ne,“ ukázala mu barevnou obálku časopisu s usmívající se modelkou. „Sehnala jsem jich 349 jenom za 29,90.“

„A píšou tam něco i o bolení hlavy?“

„Hm,“ prolistovala Petra Smutná pár stránek. „Tady píšou, že je hloupost se na bolení hlavy vymlouvat, lepší je na rovinu přiznat, že nemáte chuť na sex.“

„Zdá se mi to, nebo se mě snažíte sbalit?“ podíval se na ni pozorně. „Myslel jsem, že do hlavy jsem se praštil já.“

Promnula si kořen nosu. „Praštila jsem se taky, když sem se k vám chtěla sehnout,“ řekla pobaveně. „Ale neomdlela jsem.“

„A bolí vás aspoň hlava?“

„Nebolí.“

„Stejně je to s tím bolením hlavy nesmysl,“ zauvažoval, „nikdy jsem si nevšiml, že bych přestal mít chuť na sex jen proto, že mě bolí hlava.“

„A vy se mě náhodou nesnažíte sbalit?“ zatvářila se Petra pohoršeně.

„To vy se tu prokazatelně snažíte dostat do postele mě,“ oponoval, „už jste to říkala snad třikrát.“ Zarazil se a vstal. „Omlouvám se, to bude tím, jak jsem se praštil do hlavy. Zřejmě bude něco na tom, proč se říká, že se někdo chová praštěně. Mimochodem, kde je slečna Dangerová?“

„Chcete říct, že kdybyste se nepraštil do hlavy, tak byste mě teď nebalil?“ nabylo její pohoršení nové dimenze. „A užívá si léto. Předpokládám.“

„Jak můžu vědět, co by dělala mé nepraštivší se já,“ pokrčil rameny. „Ale mám dojem, že kdybyste se nepraštila vy, tak byste se rozhodně svádět nenechala a snažila se zmizet někam co nejdál.“

Sfoukla si vlasy z čela. „Ale oba jsme se praštili, co s tím uděláme?“

…

„Taky sis mohla přinést svůj,“ vyškrábala se Hormona z vody.

Viktorka si mezitím pečlivě sušila vlasy jejím ručníkem. „Neměla jsem v plánu jít se dneska koupat. Nenosím s sebou ručník všude.“

„To je chyba,“ řekla Hormona. „Každopádně takhle od tebe bylo nečestné a nesportovní vylézt na břeh jako první.“

„Plavu rychlejc,“ podala jí Viktorka naskrz mokrý ručník.

„A já se mám osušit jak?“

„Máš dvě ponožky,“ ukázala škodolibě Viktorka. „Jednou se můžeš utřít a do druhé si dej vlasy.“

„Asi to tak udělám,“ řekla Hormona zamyšleně.

Viktorka přikývla. „Pořád lepší, než jít domů celá mokrá.“

„Máš úplnou pravdu,“ souhlasila Hormona a strčila Viktorku zpátky do vody.

„Krá…!“

„To vypadá na začátek nového a zajímavého přátelství. “

„…vo! Taky si myslím. Lesbická láska se z toho asi nevyklube.“

„A na důkaz našeho nového přátelství ti tu nechávám jednu ponožku, ať se máš čím utřít. Pa.“

…

„Víte, co je legrační?“ přitáhla si Petra Smutná deku k hlavě. „Už v prvním ročníku jsem vám napsala na dveře kabinetu MILUJU VÁS, PANE PROFESORE.“

„Nikdy jsem neměl na dveřích žádný takový vzkaz…“ divil se Grape.

„Garry to hned smazal,“ mávla rukou. „Ono to nebylo tak úplně od srdce. Celý ten vzkaz zněl: MILUJU VÁS, PANE PROFESORE, OMLOUVÁM SE, JAK JSEM SE PŘI VAŠICH HODINÁCH CHOVAL. VÁŠ GARRY POKER.“

„Co je na tom legračního?“

„Jen jsem si na to tak vzpomněla,“ mávla rukou.

 „No nic, asi bych měl jít,“ ušklíbl se. „Cítím, že účinky úrazu začínají vyprchávat.“

„Teď mám bůhvíproč taky ten pocit,“ zamračila se. „Tohle byla nějaká hláška z knížky Nejhloupější hlášky po sexu?“

„Pořád lepší, než ‚Budeme si tykat?‘, ne?“

…

„Tak jsem tady,“ vtrhla do chatky Hormona jako velká voda. „Co nového?“

„Celkem nic,“ zabručela Petra. „A co koupání?“

„Taky nic zvláštního.“

---

[1] Když se Australus Grape dozvěděl, že je jen parodií na jistého Severuse Snapea, rozhodl se, že si příběhy o „brýlatém kouzelníkovi“ přečte. Dostal se ale sotva do poloviny prvního dílu, odkud tak pocházejí veškeré jeho představy o Snapeovi.

[2] Tato scéna nemá žádný hlubší smysl. Je tu jen pro jistotu, kdyby náhodou někdy v budoucnu měl vzniknout film, tak aby nebylo potřeba nějakou scénu dodatečně vymýšlet. J. K. Rowlingová si při psaní sedmého dílu určitě žádné nahé scény nepředstavovala a jak to dopadlo? Na druhou stranu je třeba připustit, že autor Garryho Pokera si představuje nahé scény pořád (včetně takových, co se do textu nedostaly).

Přesto pro případ, že by nějaký literární vědec chtěl v budoucnu v této scéně nějaký hlubší smysl hledat, zde je několik nápadů:

Hormonino svlékání je metaforou odhalení jejího nitra a emocí. Hrdinka neodkládá šat, ale zbavuje se obav, které jí bránily v poznání sebe sama. Z toho, že si na sobě nechala kalhotky, plyne, že ji stále spoutává její vlastní rozum, který tak nedovoluje citům se plně projevit.

Alternativní interpretace říká, že nahota tu symbolizuje svobodu. Musíte se zbavit veškerých pout a závazků, abyste byli opravdu svobodní. Jde o vítězství jedince nad společností, která ho omezuje požadavky a konvencemi. To však Hormona plně nedokázala, protože si nesvlékla kalhotky.

Další možností, jak si celý rituál vyložit, je alegorie dospívání. Spolu s oblečením Hormona odhazuje svoje dětství a stává se dospělou ženou. Kalhotky, které má stále na sobě (ať interpretujete text, jak chcete), mohou pak symbolizovat jedinou věc.

Jak vidíte, nejen filmaři, ale i literární vědci jsou pěkná prasata.

[3] V tomto okamžiku se prokoukl autor, takže už to také nemohl dále protahovat.

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr