4-II: Noc osmá - den devátý

Noc osmá – den devátý

„Ten čas nějak utíká,“ podíval se Garry na hodinky, když odcházeli z večeře, „co jsme dělali celý den?“

„To je těžká otázka, Garry. Každý jsme totiž dělali něco jiného. Hormona se celý den učila rozdávání a míchání, přestože škola je ještě daleko – jsou prázdniny! Von zase hledal ručník, a když ho našel, zapomněl, proč ho potřeboval. Cracko Malejfuj strávil odpoledne na louce za táborem a s někým telefonoval. Už toho během tábora provolal tolik, že musel telefonní společnosti přenechat 3% podíl v rodinném lihovaru. Támhleta probrečela další polštář a na stěnu chatičky napsala, že tě nenávidí. Potom to seškrábala. Pak tě viděla vcházet do chatičky číslo 5, a nápis byl za chvilku zpátky. Bratři Ten a Onen dobrovolně vypomáhali v kuchyni s odmrazováním obřího mrazáku. Ledem z něj naplnili bojler a ten vypnuli. Takže ti radím, aby ses dneska sprchovat nechodil. Mimochodem, poslední dobou trávíš v umývárnách podezřele mnoho času, buď opatrnější. Lidé si začínají klást divné otázky. Co jsi tento krásný den dělal ty… a vlastně i Brownie, Palma a Pasta, doufám víš sám. Jestli si to nevybavuješ, tak ta modrá pilulka, co jsi spolkl, asi nebyla viagra. A to by mohlo být všechno. Ještě pro pořádek: já jsem si dnes udělal volný den a byl jsem ve Vídni nakupovat spodní prádlo.“

„Promiňte, pane profesore,“ přerušil Garry svého ředitele, aby se o prádle nerozhovořil podrobněji, „ale proč mi to všechno vykládáte?“

„Ptal ses,“ mrkl Trumpál. „Kromě toho, stalo se dobrou tradicí, že ti na závěr všechno zesumíruji a objasním všechny záhady. Takže teď už víš všechno. A kvůli tomu, co se přihodilo Igorovi, si nelam hlavu.“

„Co se přihodilo Igorovi?“ nechápal Garry. „Navíc snad ještě není konec, ne? Vždyť tábor je teprve v polovině a čeká mě… nás ještě třetí úkol!“

Trumpál vytáhl z kapsy hábitu růžového plyšového slona a zamyšleně si ho prohlížel. Poklepal mu na břicho, zatřásl s ním a nakonec si ho přiložil k uchu. „Vypadá to, že mi někdo přeřídil hodinky o celý týden dopředu,“ zašeptal. „Zvláštní.“

Zvláštní je slabé slovo, pomyslel si Garry. „Tak… na shledanou?“

„Měj se, Garry,“ pokynul mu Nigrus Trumpál. „A pozdravuj Sirénuse.“

„Jak víte…?“

„Já nic nevím, jen hádám,“ usmál se ředitel. „Ale abych se pochlubil, umím hádat docela dobře. Žádná sázková kancelář mi už ani nechce dovolit si vsadit. Jednou jsem totiž v ruletě vsadil všechno na sedmatřicítku a vyhrál.“

„Ale to přece není možné! V ruletě jsou jenom čísla od nuly do třiceti šesti,“ zavrtěl Garry hlavou.

Trumpál si významně poklepal na spánek. „Občas se stačí pořádně podívat, Garry.“

Garry se rozhlédl a pochopil. Proti němu si vykračovala agentura LPP v plné síle. Chtěl Trumpálovi poděkovat, ale bláznivý profesor už mezitím nejspíš zmizel do jiné dimenze.

„Kde se couráš, hlupáčku?“ vrhla se k němu Brownie. „Musíme pokračovat v tréninku na naše taneční číslo!“

„My už jsme trénovali?“ zeptal se Garry překvapeně.

„Zatím jen fyzičku,“ mlaskla Brownie.

Garry přikývl: „Fyzička je důležitá. Možná bychom se na ní měli zaměřit víc, než se pustíme do vymýšlení choreografie.“

„Chtěla jsem dělat spíš něco latinskoamerického,“ zamračila se Palma. „Vlastně ani neznám žádný korejský tanec.“

„S Koreou to nemá nic společného, správně se říká cholerografie,“ sjela ji Brownie. „To už jsme si snad vyjasnily!“

„Chorál taky žádný neznám,“ fňukla Palma. „Proč nemůžeme nacvičovat něco, čemu rozumím?“

„Protože by nás mohli zavřít za pobuřování. Budeme vystupovat ještě před desátou hodinou,“ hádal Garry. „Ale pokud se chcete věnovat svým koníčkům, co kdybychom zašli za jedním mým známým?“

Nejúžasnější a nejrůžovější deníček. Datum: 8. den tábora, ale já mám už noc!

(strana 44)

Garry trval na tom, že nás musí s někým seznámit, a zatáhl nás na autobusovou zastávku. Nic proti tomu, ostatně snad všichni by mě popsali jako temperamentní potvůrku s měděně zelenýma očima a zlatými vlasy, která to nejradši dělá v kůlnách, v telefonních budkách, v šatnách u sportovních hřišť a v autobusových čekárnách.

Všechno má ale své meze, jak jsem si musela připomenout, když nám Garry představil toho svého…hm, těžko říct koho. Podle věku bych tipovala strýce, ale takoví úchylní strýčkové se vyskytují snad jen v laciných pornofilmech. No, asi i v těch drahých.

Jmenuje se sir Anthony Flick. Garry nám ho představil jako módního návrháře, tanečníka a cholerografa. Popravdě, trochu mě tím zmátl, protože jsem si myslela, že Anthony Flick je slavný kuchař z pizzerie na Sezimově náměstí, který vyhrál Cenu za nejkouzelnější úsměv v posledním čísle Týdeníku kartářek. Navíc, jestli je tenhle člověk vážně módní návrhář, tak silně pochybuju, že navrhuje oblečení pro lidskou rasu. Palma i Pasta jsou ale přesvědčené, že medvědi, divoká prasata, hovězí dobytek ani uschlé stromy svoje vlastní návrháře nemají. Na druhou stranu, zrovna ve výše zmíněném vydání Týdeníku kartářek je přece článek „Buďte extravagantní!“ A to hned třikrát.

(strana 45)

Možná kdyby se vykoupal, oholil, ostříhal a učesal, tak by vypadal docela k světu. Ještě by si mohl nechat od cesty to svoje „holčičko“ a snad by se mu i poštěstilo. Pokud by měl vůbec zájem, protože zatím předvedl jen deset minut trapných dvousmyslných narážek při představování. A pak se bavil už jen s Garrym. Vykládal mu nějaké žvásty o tom, jak je karbanický svět v nebezpečí a kdesi cosi. Takových nesmyslů probrali! Vilibald Skroun je nemocný… Károlyi a Grape se tento týden sešli v pizzerii a něco si ukazovali pod stolem… Garry se potom vztekal, že se Flick nepokusil Grapea otrávit… Flick mu opáčil, že pokusil, ale číšník spletl objednávky… (Začínám mít podezření, že Flick je opravdu ten kuchař a žádný tanečník a cholerograf)… Ten samý den v Polné záhadně zmizela Berta Tlustá, pracovnice karbanického archivu…. Patrně to nějak souvisí se zmizením starodávného kartářského amuletu z hysterických sbírek… A nakonec ještě něco o Skrounově minulosti a boji s Vrmsd (Ty-tušíš-kým, deníčku, viď)… kdysi nechal zatknout svého syna… Teď ale už nevím, který z nich, jestli Skroun nebo… ten druhý.

Nuda. A trvalo to tak dlouho, až se Palmě s Pastou podařilo pochopit jízdní řád. Smutně mi oznámily, že dneska už nic nepojede a budeme tu muset zůstat. V ten okamžik se celá čekárna otřásla, protože po silnici přidusalo obludné dvounohé stvoření s dlouhým krkem, Flick na něj naskočil a zmizeli ve tmě. A pak že už nic nepřijede! Asi to s jízdním řádem bude ještě trochu složitější.

Kapitánův deník. Datum: 21/7/2006.

(strana 29)

Dneska ráno se mi podařilo vybojovat při dalším úkolu druhé místo. A kdyby Garry nepodváděl, byl bych první. Ani moje odplata nevyšla, i když o létajícím kole se ten parchant díky mně nedozvěděl. A ještě včera neměl o řešení druhého úkolu ani páru! Nějak se mu ale na poslední chvíli podařilo na všechno přijít a ještě splašit vrtulku. Ani nevypadala skutečně, spíš jako kdyby ji někdo nakreslil do prostoru nebo slepil z papíru. Jak s něčím takovým mohl přeletět celý rybník? Skoro bych si myslel, že mu ji dal Karkulín ze střechy, ale ten přece neexistuje!

Teď má přede mnou náskok 22 bodů, takže v posledním úkolu budu muset pořádně zamakat. Začínám mít ale pocit, že i kdybych Garryho zabil, těsně před startem třetího úkolu se vyhrabe z hrobu a jako zombík se došourá do cíle jako první. Jako bych slyšel Trumpála: „V pravidlech se nepíše, že účastníci musí být živí. Garry Poker prošel cílovou páskou jako první a nevidím jediný důvod, proč bych si měl ověřovat jeho tep.“ Zatímco kdybych umřel já, tak si na mě za pár dní už nikdo ani nevzpomene.

Jediné, co mě drží nad vodou, je, že při třetím úkolu mám rozhodně víc šancí než Garry. Jak nám oznámila paní Maršová-Melová, ve finále Ohnilého poháru nás čeká průchod bludištěm. Startovat se bude Gundersenovou metodou, v rozestupech podle dosavadního skóre. Každý bod navíc bude znamenat 15 vteřin náskoku. Pět a půl minuty ztráty na Garryho se sice zdá hodně, ale pokud budu vycházet z loňské fotbalové sezóny, všichni budou určitě souhlasit (při vší skromnosti), že běhám rychleji než Garry a také podstatně déle vydržím. A na rozdíl od něj nebudu běhat po bludišti jako zmatený zajíc po poli, vyhrál jsem víc trofejí v orientačním běhu než celá škola dohromady.[1]    

…

Ráno se Garry probudil tak náhle, jako by ho píchla vosa. Malou chvilku uvažoval nad tím, čím to mohlo být. Potom však zvedl víčka a uviděl něco s velikýma kulatýma modrýma očima, které se na něj poulily ve tmě tak zblízka, až měl pocit, že se v nich utopí. To by ale ještě nebylo to nejhorší. Stvoření třímalo v ruce obrovský špendlík s perleťovou hlavičkou.

„Karkulíne!“ vykřikl Garry. Bleskově vyskočil z postele a začal se oblékat. Karkulín ho nezúčastněně pozoroval. „Pomoz mi, musím rychle vyrazit k rybníku, druhý úkol začíná v šest a já vůbec nevím, co dělat!“

„Garry Poker zvládl druhý úkol už včera.“

„Aha,“ začala se Garrymu vracet paměť. „A proč mě teda budíš i dneska? Mohl jsem si konečně taky jednou odpočinout, kvůli těm zatraceným nočním kapitolám jsem se už týden pořádně nevyspal!“

„Přišel jsem si pro svoji vrtulku,“ ohradil se Karkulín. „Je moje!“

„Někde tady musí být,“ rozhlédl se Garry po ztemnělém pokoji. „Počkej, jak ses sem vůbec dostal? Netvrď mi, že jsi šel z Polné pěšky?“

„Mám náhradní.“

„Tak na co potřebuješ tu původní zrovna teď, v tuhle křesťanskou hodinu?“

„Karkulín chce svoji vrtulku, protože ji má rád. Má ji rád, protože je jeho. A je jeho, protože ji chce,“ trval na svém skřítek ze střechy.

„Někdo tě přepadl, Garry?“ zabrblal z polospánku Von.

Garry ho uklidnil: „To je jenom Karkulín. Přišel si pro svoji vrtulku.“

„Sakra, je půl šesté ráno, ať si ji strčí někam!“ zamžoural Von.

„Vždyť právě proto je tady.“

…

Když Garry vstoupil krátce po jedné do jídelny, byla již téměř kompletně nachystaná na večerní diskotéku. Stoly byly pryč, stěny byly olepeny flitry, poblikávala tu barevná světla, v zadní části místnosti Károlyi s Marš-Melovou zapojovali pult pro dýdžeje a pod stropem se líně otáčel rozbitý stroboskop. Poslední obědvající opozdilci stáli v rohu pod poblikávajícím reflektorem a zápasili s tím, jak nakrájet podrážkovou kotletu ve stoje, když máte jen dvě ruce a levitující antigravitační talíře zatím vynalezeny nebyly. Sednout si na zem by mohlo být dobré řešení, kdyby se tu podlaha nemyla naposledy v roce 1974 (a to jen kvůli tomu, že praskla vodovodní trubka).

„Jedno uho d‘jour,“ houkl u okýnka.

Kuchařka mu nevrle podstrčila talíř. „Máme jenom hovězí plátek se znojemskou omáčkou, tak si nech ty cizácký nesmysle vod cesty!“

Garry po chvilce váhání odložil tác s jídlem rovnou do stojanu na špinavé nádobí a šel se pozdravit s ostatními. Všiml si, že je mezi nimi Von, celý bledý a tupě zírající do země. Támhleta stála vedle něj a něco mu konejšivě šeptala.

„Co se stalo?“ zeptal se.

Von zvedl hlavu a s hrůzou se na něj podíval. „Proč jsem to proboha udělal? Vůbec nechápu, co mě to popadlo!“

„Přihlásil ses do kurzu rozdávání a míchání pro pokročilé nebo co?“ rozhodil Garry rukama. „O co jde?“

„On totiž,“ zapomněla Támhleta, že s Garrym nemluví, „před chvílí se zeptal Kláry Čistovodové, jestli by s ním nešla na dnešní diskotéku.“

„Nechápu, co mě to popadlo!“ zahučel Von. „Na co jsem si to hrál? Všude byla spousta lidí, všichni to viděli…. Tady v chodbě jsme šli proti sobě, ona se bavila s Igorym – a do mě jako by něco vjelo a povídám, jestli by tam nechtěla tancovat se mnou!“ Von zaúpěl a zakryl si tváře dlaněmi. „A pak jsem prostě zpanikařil a utekl, přestože…“

„No tak,“ poplácal ho Garry po rameni. „O nic přece nejde. V životě tě veřejně odmítne ještě spousta holek. A to i ošklivějších, než je Klára. Podívej se na to z té lepší stránky: Je lepší jít sám. Budeš se moct nerušeně opít a ráno se probudit v popelnici za barákem.“

„Počkej,“ vysmrkal se Von, „ještě jsem ti neřekl to nejhorší.“

„Ona řekla ano!“ vypískla Támhleta.

Garry se zatvářil zmateně. „A v čem je pak problém?“

„Určitě jsem byl rudý jako srdcový spodek. A utekl jsem před ní! Musí si teď myslet, že jsem srab!“

„Ber to tak, že by na to stejně dřív nebo později…“

 „A neumím tančit. Proč jsem se proboha musel ptát zrovna jí, která má mít na začátku taneční vystoupení? Akorát si zlomím nohu a budu všem pro smích.“ Když Von vyčerpal všechny důvody svojí mizérie, zoufale si povzdechl.

Když trapné ticho trvalo dostatečně dlouhou dobu, aby si ho všichni všimli, Debil se otočil na Garryho: „S kým budeš vlastně vystupovat ty?“

„S Brownie, Palmou a Pastou. Pojmenovali jsme se… vlastně já jsem nás pojmenoval Švédská čtyřka. Budeme mít modré dresy se čtyřmi žlutými korunkami. Tři korunky, švédská trojka. Čtyři korunky… Chápete?“

Támhleta se ušklíbla: „Upřímně, ze všech sil se to snažím nechápat.“

„Stejně je to zvláštní, že si dají přímo do státního znaku takovou zjevnou narážku na sexuální praktiku. Ale když o tom tak přemýšlím, tak ten náš…“

„Prosím, nepřemýšlej o tom,“ zaúpěl Šimek Fňukal, který se doteď nemohl do rozhovoru zapojit, protože žvýkal maso přímo z talíře. „Co budete tančit?“

„Budeme vystupovat na hudbu od skupiny The 69’ers.“

„Opravdu existuje?“ zdvihl obočí Von.

„Prý jo,“ potvrdil Garry. „Ale nepodařilo se nám sehnat nějakou jejich písničku. Vlastně od nich ani žádnou neznám. Chtěl jsem jen, aby říkali jméno té kapely, až budeme nastupovat.“

„Stejně nedokážu pochopit, jak jste zrovna vy přišli k těm nejhezčím holkám na táboře,“ zasmušil se Dan Koumes, když všichni dojedli a vyrazili zpátky do chatek.

„To dělá ta živočišná přitažlivost,“ napřímil se hrdě Debil.

„Ehm,“ odkašlal si Dan potichu, „to nebylo na tebe.“

Tentokrát bylo ticho ještě o něco delší a trapnější. „To se mě ani jeden z vás nezastane?“ zavrčela Támhleta. „Debile, jdu s tebou na diskotéku! Vone, jsi přece můj bratr! Garry, Garry… ty jsi pěkný parchant, abys věděl!“

„A proto bych se tě měl zastat?“ nechápal Garry. „Pokud bych tvrdil, že nejhezčí holkou jsi ty a ne Brownie, Palma a Pasta, znamenalo by to, že já nejdu na diskotéku s těmi nejhezčími, takže bych byl vlastně sám proti sobě. Rozumíš?“

„Copak tě vůbec nezajímá, jak se teď cítím?!“

„Co mají společného tvoje city s tím, kdo je objektivně nejkrásnější?“ nechápal Garry. „Dan taky nebude dělat scény kvůli tomu, že se shodneme, že jsem lepší fotbalista než on.“

Dan zachrchlal: „O tom by se dalo s úspěchem pochybovat.“

„Hele, moc si nedovoluj, nebo zařídím, aby sis v příští sezóně už fotbal nezahrál! Ke hřišti se ani nepřiblížíš a míč si budeš moct prohlídnout jenom na obrázku!“

„Vidíš, taky ti to vadí!“ utrhla se na něj Támhleta.

„Jenže já se rozčiluju, protože Dan zpochybňuje naprosto jasnou věc a myslí si o sobě bůhvíco, zatímco…“

„Zatímco já jsem ošklivá jak noc?“ vpálila mu do tváře.

„To jsem přece neřekl,“ obrátil Garry zrak k nebi.

„Ale myslíš si to!“

Von se pokusil celou situaci uklidnit: „Nikdo tady přece neříká ani si nemyslí, že jsi ošklivá. Všichni se tady určitě rádi shodneme, že jsi docela… velmi hezká,“ rozhlédl se zoufale po ostatních, kteří váhavě přikyvovali. „Jenom jsme chtěli říct, že Klára, Brownie, Palma a Pasta jsou… taky… hezké holky.“

Támhleta si zlostně dupla. „Jdu se připravovat na diskotéku!“ odsekla a odkráčela.

„To se budeš připravovat celé odpoledne?“ pokusil se ji ještě doběhnout Debil, ale Garry ho chytl za rameno.

„Co je?“

„Za holkami a za tramvajemi se neběhá,“ poučil ho vlídně Garry, „protože za chvilku se vždycky objeví nějaká další.“

Můj milý deníček. Datum: sobota 22. července 2006

(strana 120)

Můj milý deníčku, věř mi, že s Garrym jsem nadobro skončila. Ať se s těmi fúriemi třeba usouloží k smrti, já už po něm ani nevzdechnu. Od nynějška už do tebe nenapíšu ani čárku o něm.

Oběd se docela povedl, jen maso bylo trochu tvrdé. Taky bylo dost hrozné, že jsme museli jíst ve stoje. V jídelně totiž už byla připravená výzdoba na večer. Musím říct, že se docela povedla, takže ta trocha nepohodlí snad stála za to. Jen mohli sehnat lepší stroboskop – ne tenhle, který zjevně někdo prokopl při nějaké divoké taneční kreaci.

(vnitřní strana desek)

A mám pro tebe smutnou zprávu, deníčku, nadobro končím i s tebou. Bohužel máš jen 120 stran. Kdybych půlku zbytečně neprobrečela, mohl jsi mi vydržet až do konce tábora. Trumpál mi dnes dopoledne řekl, že nový sešit už nedostanu, že rozpočet na tábor je už úplně vyčerpaný. Pak mě poslal pryč, protože přijelo nákladní auto a řemeslníci mu šli zabudovat do pokoje novou vířivku. Zkusím ještě přesvědčit Vona, aby mi dal ten svůj (popsal půl stránky!), ale zatím se musíme rozloučit. Pa.

PS: Všimněte si, že se mi to povedlo. Už nepadlo ani písmenko o Garrym.

…

„Ahoj, co se tu potloukáte?“ objevila se jim znenadání v zádech Hormona.

„Vidíš?!“ sykl Garry Debilovi do ucha.

Von se otočil k Hormoně a povýšeně se zazubil: „Jestli na poslední chvíli hledáš někoho, kdo by s tebou byl ochotný jít na diskotéku, hledáš marně. Tady už jsme všichni zadaní.“

„No, vlastně…“ ozval se Šimek Fňukal.

„Oprava: všichni, co za něco stojíme, jsme zadaní.“

„Ve skutečnosti jsem se ti přišla posmívat, že tam půjdeš sám, opiješ se a ráno se probudíš v kontejneru na odpadky,“ posmutněla Hormona. „Takže jsem tu zjevně zbytečně. Garry ti snad přepustil část svého harému?“

„Nevyjadřuj se o nich takhle. Jsou to citlivé dívky s širokým srdcem. Je snad něco špatného na tom, připravit si taneční vystoupení s třemi dobrými kamarádkami?“

„Dobrými kamarádkami?“ užasla Hormona. „Kdy má Brownie narozeniny?“

„Hm, to si nepamatuju,“ zarazil se Garry. „To ale nic nedokazuje. Von je můj nejlepší kamarád a taky nevím, kdy má narozeniny. Ty snad víš, kdy se Brownie narodila?“

„Mám svoji teorii, že ji vyrobili v Honigstumu a její rodiče ji dostali jako bonus, když si koupili tři kilová balení těch velkých růžových bonbonů ve tvaru srdce.“

„Ty jsem tam kupoval několikrát a nikdy jsem k nim dítě nedostal,“ zamračil se Von.

Hormona se na něj útrpně podívala. „Každopádně, když budeme věřit tomu, co říká ona, tak se narodila 10. listopadu večer, ale její rodiče přesvědčili matrikářku, ať napíše do rodného listu 11. 11., aby se to dobře pamatovalo.“

„Pro mě, za mě,“ pokrčil Garry rameny. „A jestli pořád nemáš s kým jít, můžeš se přidat k nám. Budeme holt Švédská pětka. Nebo můžeme přibrat ještě Šimka a budeme se jmenovat Dvě švédské trojky.“

„Ne, díky,“ otřásla se Hormona. „A už jsem vám přece říkala, že s někým jdu.“

„To ti tak budeme věřit,“ odfrkl si Von.

Garry oponoval: „Já bych tomu docela věřil. Když se na Hormonu podíváš, nemůžeš přece přehlédnout, že je to… hm… osoba ženského pohlaví.“

Hormona si povzdechla a vyrazila k odchodu. „A jen tak na okraj: Švédská trojka tradičně znamená dva muže a jednu ženu. To ruská trojka je jeden muž a dvě ženy.“

„No fajn! Musíš za každou cenu všechno pokazit?“ křikl za ní Garry. „Kde mám teď podle tebe splašit ruské dresy? Diskotéka začíná za pár hodin!“

„Napiš si o ně třeba Santovi,“vyplázla ještě Hormona na Garryho jazyk.

„Spíš Dědovi Mrázovi,“ kopl Garry vztekle do patníku. „Santa bydlí na severním pólu. Nebo někde v Grónsku, co já vím.“

„Santa bydlí na severu Finska,“ opravil ho Dan Koumes.

Von se poškrábal na hlavě. „A co je vlastně finská trojka? To je něco mezi? Jeden a půl ženy a jeden a půl muže?“

---

[1] Tady se Igor trochu chvástá. Má sice šest titulů v žákovských a dorosteneckých kategoriích a 2. místo z mistrovství republiky juniorů, nicméně „celá škola dohromady“ získala republikovou trofej dorosteneckých štafet pětkrát a juniorských celkem sedmkrát, byť naposledy v roce 1995.

Ostatně ani předchozí věta Igorova zápisu není tak úplně pravdivá, neboť všichni určitě souhlasit nebudou. Brownie Levandulová nám k tomu prozradila: „O třicet vteřin víc rozhodně není podstatně déle.“

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr