Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

pátek 4. září 2015

4-II: Den čtvrtý - den sedmý

Tohle by mohlo být zajímavé! pomyslela si Natálka a otevřela další kapitolu. Ale zmýlila se. Jak to v životě bývá, vše zůstalo pod pokličkou, aby se to mohlo ještě trochu povařit a probublat.


A tak v dalším textu začala přeskakovat. Den čtvrtý… noc čtvrtá… den pátý… nic se tam neděje. Dny i noci ubíhaly ve stejném duchu jako ty předchozí.


Ještě, že se Ohnilý pohár pořádá o prázdninách, ošila se hrůzou, když si představila, že by se soutěž o třech úkolech táhla celý rok.

Den čtvrtý – den sedmý


Kapitánův deník. Datum: 17/7/2006.

(strana 13)
Připadám si jako idiot. Nechápu, jak jsem mohl Garrymu naletět na tak pitomý žert. Jsem nejvyšší, nejsilnější a nejrychlejší soutěžící a teď mám nejmíň bodů. Za táborovými latrínami se teď válí hromada odznaků ‚Podporujte Igora Igoryho‘.
Vzteky jsem je rozdupal, což mi trochu spravilo náladu, protože začaly jeden přes druhý pištět: „Garry je úchyl!“ Jsem ani nevěděl, že to umí.

Pomsta bude má. Ráno se za mnou zastavil ten Pytlík z poroty a předal mi model hlavice, který jsem mohl a měl získat při prvním úkolu. A hned mi začal vykládat, co s tím. Když raketu otočíte nejdelší její špičkou (tedy tou jedinou) vzhůru a zatlačíte na ni, uvolní se závit s dětskou pojistkou. Pak opatrným otočením špičky proti směru hodinových ručiček uvolníte hlavu a dostanete se k úložné schránce uvnitř. No, to mi snad ani nemusel vysvětlovat, na to bych přišel i sám.

Jedinou nepříjemností je houkavý zvuk poplachové sirény, který se po sejmutí špičky okamžitě rozezní. Chvilku se to ale musí vydržet, stačí sáhnout dovnitř a ze dna vyndat papír s instrukcemi k druhému úkolu.
Když jsem se na to podíval, bylo mi hned jasné, že sestrojit něco takového bude pekelně těžké. Ale Pytlík opět překvapil – prý má jeden exemplář doma a rád mi ho zapůjčí.
Zeptal jsem se ho, proč to dělá, porota by přece měla být nestranná. Vykrucoval se a nakonec vykoktal něco o tom, že přece všichni chceme šampiona z Polné. A já jsem prý jeho milášek. Až když spatřil můj vyděšený výraz, rozhodl se uvést vše na pravou míru. Jsou v tom velké peníze. Všechno, co Chlodo Pytlík vybral za sázky na vítěze od lidí, vsadil u jiného černého bookmakera na mě. Prý na jistotu, protože jsem měl před soutěží nejnižší kurz. Tak se teď stará o svoje investice.
Tak mě napadá, že jsem všechny tyhle věci asi neměl psát do deníku, co by si o mě lidi pomysleli, kdyby se tohle někdy dostalo na veřejnost? Zvlášť, když jsem teď od Pytlíka dostal slíbený podíl, když vyhraju. Moje památka by byla navždy pošpiněná. Počkat, jaká památka? Já se přece nechystám umřít!

Wů. Datum: 17. 7.

(strana 13)
Včerejšek byl opravdu náročný. :-/ Až mě bolí hlava, asi z té šílené sirény. Von, Ten a Onen večer pořád naléhali, ať se pokusíme vyluštit záhadu hlavicolamu. Sice jsem se proti tomu bouřil, ale nakonec jsem se nechal ukecat. Tajemství velké rakety se nám ale vyřešit nepodařilo. Zkoušeli jsme to vývrtkou nebo otvírákem, ale neúspěšně. Až když jsme těmito předměty otevřeli pár lahví, zjistili jsme, že vršek hlavice se dá odšroubovat. Ale pokaždé, když jsme to udělali, ozval se tak příšerný hvízdavě pištivě houkavě kolísavý zvuk, že jsem se z toho pozvracel. Asi budeme bojovat se sirénami, nebo nevím. :-(

Ráno jsem se probudil pod lavičkou a praštil se do hlavy – to bude druhý důvod, proč tak příšerně bolí. To je ten hloupý zvyk po probuzení hned vstávat. Pak jsem pokropil ohniště a vzápětí vyhrabal model hlavice z popela. Kéž bych to udělal v opačném pořadí.

Cestou na chatku jsem potkal Igora. Usmíval se jako měsíček na hnoji a šklebil se, že tentokrát se napálit nenechá. A chlubil se, že už sám přišel na klíč k dalšímu úkolu. Nevinně nadhodil, jak je to úplně jednoduché: stačí odšroubovat špičku a vytáhnout zevnitř návod. Na to mu tak skočím, pitomcovi!

Pak se na mě usmálo štěstí. Když Igory odcházel, z roztrženého batůžku mu vypadl nějaký papír. A zrovna ten pravý. Igore, ty jsi pitomec, až to bolí… :-P :-D
…
Protože práce na čerstvém vzduchu ještě nikoho nezabila, vyjma některých případů neopatrných stavebních dělníků, pomáhali účastníci tábora Hybridovi štípat dříví. Pomoc spočívala víceméně v umění dobře se schovat v okamžiku, kdy Hybrid praštil stromem o špalek, a pak sbírat třísky po okolí.
„Nebojte se, přece se nebudete bát!“ vykřikoval Hybrid marně, ale přesto většina studentů už podruhé z úkrytu nevylezla. Aspoň ne ti, kteří skončili za ostružinovým houštím s Brownie Levandulovou. Ani ti, co využili pohostinnost Malejfujova stánku, nenápadně označeného jako „A. nápoje“.  Skupinka se zábavnou pyrotechnikou vedená stále ještě kompletním Danem Koumesem se už také neobjevila. A zbytek se někam poztrácel. Garry, Von a Hormona tak měli trochu času pobýt s Hybridem o samotě, i když sami moc dobře nechápali, proč něco takového dělají.
„Ale ale ale…“ ozvalo se jim za zády zrovna v okamžiku, když se Garry chystal nadhodit jedno z Hybridových oblíbených témat: destilování ovoce, zeleniny a vesměs čehokoli dalšího. „Kohopak to tu máme?“
„Snad sis konečně nepřišla pro rozhovor s opravdovým šampionem?“ usmál se Garry na Irritu Hrdličkovou, která se tentokrát ve svítivě zelených bikinách objevila za hromadou naštípaného dříví.
„Kdybys četl Betl, tak by ses nespletl,“ poplácala ho Irrita Hrdličková po tváři a zazubila se, aby podpořila vlastní vtip. Pak jim na důkaz svých slov hodila dnešní výtisk.
Von ho chytil a začetl se do titulků. Mnoho dalšího textu tam stejně nebylo. „Kompot v Ohnilém poháru… cože? Vždyť ke snídani byla povidla… aha, Komplot v Ohnilém poháru! Je cosi ohnilého ve státě dánském? Kdo a jak pomohl zoufalci s jizvou na zadku k prvnímu místu? Čtěte na stranách 2, 4 a 5,“ zalistoval. „S Trumpálem v zádech na vrchol… Zaujatá porota zajistila Pokerovo vítězství. Šampionkou našich srdcí je Klára Čistovodová! Podezřelé výsledky: proč se Rumová a Igory nedostavili? Šokující svědectví: správce tábora pomáhá Garrymu Pokerovi! Co dělal Poker noc před úkolem v koupelně?“
„To je asi ta největší záhada,“ zacpala si Irrita Hrdličková nos.
„Záhadný obr prozradil Pokerovi první úkol… Je tady i fotka, jak stojíš s Hybridem u lesa a on ti ukazuje armádní ležení,“ ukázal Von Garrymu stranu 5.
„To je fotomontáž!“ rozdurdil se Garry. „A není tam nic pořádně vidět. Jestli chceš, můžu s tebou udělat pár snímků, na kterých bude vidět mnohem víc.“
„Odstup, Satane,“ utrhla se na něj Irrita, „přišla jsem pro článek o záhadném obrovi.“
„Na Hybridovi není nic záhadného,“ mávl rukou Garry. „Prostě jen trochu vyrostl. A všichni vědí, co je zač. Je to klíčník, zahradník, lesník, vodník, strážný, hajný, porybný, poklasný a učitel v Polné, který vyžvaní i to, co neví. Který novinář by stál o rozhovor s ním? Co takhle článek o tom, jak Chlapec, který vyhrál, vyhrál? Medailonek, rozhovor, článek o mé minulosti, článek o mé přítomnosti, článek o mé budoucnosti, fotoreportáž, komiks, barevná příloha s vystřihovánkami… Udělám, co budeš chtít!“
„Tak odprejskni,“ ušklíbla se a zmáčkla odznáček přišpendlený na levém prsu, kterého si Garry kupodivu všiml až teď, patrně protože si celou dobu prohlížel to pravé. Ozvalo se „Garry je úchyl,“ byť jen potichu a sípavě. Baterka byla slabá a Irrita Hrdličková nebo někdo z jejích nejbližších zjevně mačkal odznak velmi často. To Garry naprosto chápal, na takovém místě by ho mačkal pořád, ať by říkal cokoli.
„To je nápad!“ přiblížil se těsně k ní. „Co kdybys napsala článek o tom, jaký jsem úchyl, jak jsem se pokusil svést prominentní reportérku Kartáře…“
„…Betlu…“
„…Betlu, jak jsem ji pozval na večeři, celou dobu jí dělal nemravné návrhy, svlékal ji očima a nejenom očima a…“
„Až se reportérka neovládla a nakopala tě do koulí?“ navrhla selstně Irrita Hrdličková.
„Pokud se spokojíš s tím, že to jenom napíšeš,“ pokrčil Garry rameny. „Znám jeden výborný podnik v centru Polné, vaří tam můj dobrý známý Sirén…“
Irrita zbystřila sluch a sáhla do plavek pro svůj titěrný zápisník, ale Garry zmlkl, takže Sirénus Flek mohl zůstat ještě chvíli na svobodě.
„Sirén?“ zeptala se, když Garry setrvával s otevřenou pusou uprostřed slova.
„Sir An…thony… Flick,“ navázala pohotově Hormona. „Jeden z nejznámějších anglických kuchařů posledních let. Velice zajímavá osobnost, bohém s neotřelým pohledem na vše, na co se dá nějaký upřít. Možná zkuste udělat rozhovor s ním, vsadím se, že by vás neodmítl. Budete se mu líbit.“
„Takže anglický džentlmen se vkusem?“
Hormona se v duchu pokusila popasovat Fleka s touto škatulkou a najít nějaký průnik, aniž by musela lhát. „Anglický džentlmen se vkusem je přesně ta osoba, po které zatoužíte, když na vás Sir Anthony Flick promluví.“
„To jméno se mi zdá nějaké povědomé,“ přejela si Irrita Hrdličková zamyšleně prstem po rtu.
„Je velice slavný,“ řekla Hormona. „Nejspíš jste ho viděla v televizi.“
Garry se restartoval a zapojil se znovu do hovoru: „Nebo ti to jméno připomíná Garryho Pokera, idol tvého srdce. A shodou okolností, Sir Anthony Flick je můj…“
„Sir Anthony Flick je tvůj?“ zvedla Irrita Hrdličková na nepatrnou chvilku obočí.
„Není můj tečka, je můj tři tečky,“ vysvětlil Garry. „Jen pořád nevím, co. Od té doby, co utekl z vězení…“
„Z vězení?“
„Jednou přidal do rajské omáčky kečup a přišlo se na to,“ nasadila Hormona kamennou tvář. „Kuchařské zákony v Británii jsou přísné.“
„Opravdu?“ zatvářila se Irrita nevěřícně. „Myslela jsem…“
„Myslet znamená…“ připojil se k hovoru i Von, „myslet znamená… sakra, věděl jsem to! Jak je to přísloví?“
„Myslet znamená hovno vědět,“ dokončil Garry. „A proto si myslím, že bychom se měli vrátit k předchozímu tématu. Půjdeš se mnou na večeři, nebo přijdeš rovnou za mnou do chatky?“
„Garry, proč tohle děláš?“ zaječela Támhleta, které vrozená slušnost nedovolila využít žádný z nabízených úkrytů ani se přiblížit k hloučku, takže celou dobu nervózně postávala opodál.[1]
„Dobře, že se ptáš,“ obrátil se dramaticky Garry. „Dělám to totiž jen kvůli tobě!“
„Kvůli mně?“ zamračila se Támhleta. „Abys mě zničil?“
„Nikolivěk,“ zavrtěl hlavou. „Abych tě pojal za manželku.“
„Nikolivěk, abych tě pojal za manželku?“ zasténala Hormona. „Žes to byl ty, kdo mi ukradl Slovník spisovné češtiny?“
„Mluvil na tamtu, ne na tebe,“ snažila se být nápomocná Irrita Hrdličková, která je sledovala s notýskem v ruce a čekala, jestli padne i nějaká smysluplná věta, kterou by mělo cenu si zapsat.
„Na Támhletu,“ opravil ji Von. „Je snad slušnost označovat lidi jejich jmény a ne jako nějaké tamty nebo támhlety. Naši nám vždycky říkali, ať se oslovujeme jedině jménem a nevoláme na sebe: ‚Hele, ty tam!‘ Samozřejmě kromě případů, kdy jsme volali na Heletytama, protože ten se tak opravdu jmenuje.“
Irrita Hrdličková sklapla a schovala zápisník, protože usoudila, že tady už nic, co by mělo hlavu a patu, nepadne. A Támhleta měla zase díky Vonově vysvětlující vsuvce chvíli času si rozmyslet, jestli se chce smát, brečet nebo vraždit.
„Jaks to myslel s tím pojetím?“ vrazila Garrymu políček.
„Pojmutím,“ opravil ji Garry. „To je asi nějaké synonymum pro soulož.“
Támhleta mu vlepila další facku.
Garry si rozhořčeně promnul tvář: „Neměla bys mě to nechat nejdřív celé vysvětlit? Dělám to všechno jenom kvůli tobě. Nebo si myslíš, že balím tadytu…“
„Irritu Hrdličkovou,“ zahuhlal Von, aby si zachoval tvář.
„…jen tak pro zábavu?“
„Samozřejmě, že ne. Dělá to proto, že jsem nejkrásnější a nejchytřejší dívka v okruhu sta kilometrů,“ rozhlédla se Irrita Hrdličková a hned ji probodly dva páry očí na místě (či jak by Hormona včera řekla, in situ) a dalších deset párů z okolních úkrytů.
„Nejchytřejší?“ zvadl Garryho výraz. „Nemám zájem o chytré holky…“
„Teď ho nemusíš fackovat,“ zastavila Hormona Támhletinu ruku.
„Děkuju,“ všiml si Garry. „Necháte mě to konečně vysvětlit?“
„Vymysli si ale zatraceně dobré vysvětlení,“ zaťala Támhleta zuby.
„Je to jednoduché jako facka,“ začal a instinktivně si zakryl tvář, „plním přísahu, kterou jsem dal tvému otci. Slíbil jsem mu, že do měsíce a hodiny svedu ďábelskou novinářku Irritu Hrdličkovou, což by kromě mého sexuálního uspokojení – au! – mělo vést k tomu, že zde přítomná Irrita napíše o tvém otci oslavný článek a zbaví ho všech podezření. Výměnou za to jsem dostal slíbeno půl Brajglu, mimochodem, dal bych přednost té polovině, v které není tvoje matka – au!, a tvoji ruku – au!“
„Jestli se můžu vložit do vaší předmanželské hádky,“ naklonila se mezi ně Irrita Hrdličková, „mně je ten nekňuba z ministerstva – au! – úplně ukradený. Velká očistná reportáž bude na druhé stránce už v zítřejším vydání, jestli ti jde jen o to jedno…“
„Samozřejmě, že mi jde jen o to jedno! Ale o úplně jiné jedno,“ zabručel Garry. „Au!“
„Ale jen za podmínky, že už mě svádět nebudeš. Je to jasné?!“ zeptala se Garryho důrazně.
„Přísahal jsem! Nemůžeš ten blbý článek sesmolit jen tak ze zlé vůle… nebo možná z dobré vůle, ale určitě ne z dobré vůle ke mně.“
„Můžeš si mě za to představit při masturbaci,“ usmála se Irrita. „Ale jenom jednou! A teď mě omluvte, jdu udělat rozhovor s tím… Neotesaný otesánek! To je skvělý titulek! Ale kam se poděl?“
„Utekl,“ konstatovala suše Hormona. „Asi se bál, že by prozradil něco, co nechtěl.“
Von zavrtěl hlavou: „Nesmysl, neexistuje nic, co by Hybrid nechtěl prozradit.“
„Rozhodně je ale spousta věcí, které by prozradit neměl.“
…
„Myslím, že tím by kariéra toho tupce mohla skončit,“ mrskl druhý den Cracko Malejfuj Garrymu noviny pod nos.
„Ale,“ pousmál se Garry, vyrušený od zírání do dopoledního slunce na verandě své chatky, „nečekal bych, že budeš mít takovou radost, když tvého otce konečně zavřeli za daňové úniky.“
„Ten článek pod tím,“ zavrčel Malejfuj. „A nejásej, zatím je jen ve vazbě, nic mu neprokážou.“
Garry se zamračil a zaostřil na text vedle fotky zarostlé nestvůry, které na rameni seděl nervózní mužík v bílém plášti.
„To je celé?“ divil se Garry. „Koukám, že Hybrid se rozpovídal ještě trochu víc, než by bylo zdrávo. Dokonce snad i víc, než je vůbec možno, takové nesmysly si určitě vycucal z prstu! Nebo si to vymyslel ten stupidní novinář, ať už je to kdokoli.“
„Snad i mnohem větší blbec než ty by dokázal přijít na to, kdo se ukrývá pod zkratkou irh.“
Garrymu se přemýšlet vůbec nechtělo, tak zabušil na dveře chaty. „Vone, nenapadá tě nějaký novinář, který by se mohl označovat jako irh?“
„Irrita Hrdličková?“ vyhlédla ven zrzavá hlava.
„Irrita Hrdličková,“ zaskřípal Garry zuby a začal zběsile listovat novinami sem a tam. Pak si povzdechl: článek, který vychvaloval všechny vlastnosti a činy hlavy rodiny Vlezlejch, byl dokonce hned na první stránce. Dokonce to vypadalo, že pan Vlezlej vymyslel internet, lék proti Parkinsonově chorobě, sudoku i lodní šroub a ještě tento týden bude nominován na Nobelovu cenu míru, Oscara, Zlatý míč a snad i na Řád Srdcového esa.
Když Malejfuj ten článek zahlédl, otřásl se odporem.

Zápisky Zla. Datum: 18. 07. 06

(strana 23)
Tohle bylo naposled, co jsem bezmyšlenkovitě řekl „ano“, když mě požádala o laskavost. Ona si klidně vyrazila chlastat s Hybridem, že z toho bude senzační článek, a já musel celou noc dávat dohromady článek velebící starýho Vlezlýho.
Docela se těším, až přijde a přečte si to, jak se bude vztekat, co jsem si tam všechno navymýšlel za hovadiny. Už jen ta úvodní věta, že pan Vlezlej je slavnější a úspěšnější bratr Chucka Norrise, jasně říká, že tenhle článeček se dá tak akorát zmačkat a hodit do koše.
(strana 24)
Že to dopadne takhle, bych si nikdy nepomyslel. Když ji přivezl berlínský (!) taxík, nepamatovala si s rozhovoru s Hybridem vůbec nic, jen pořád dokola opakovala: medvěd, medvěd, medvěd, ve výstřihu měla strčenou fotku Hybrida s nějakým chlápkem na rameni a byla zelená jak Shrek.
Tak jsem zaimprovizoval, dal z toho dohromady ještě jeden text a těsně před uzávěrkou oba články odfrčely do redakce. Ještě, že v Zimmer frei penzionu Levné ubytování zde mají fax.
…
Malejfuj zkřivil ústa do nepříliš povedené parodie úsměvu. „Toho, kdo napsal tu snůšku blábolů, by měli pověsit za koule do průvanu.“
„Vzhledem k tomu, že zkratku irh by mohl vyluštit dokonce i větší blbec než ty, asi chápeš, že něco takového není dost dobře možné,“ zašklebil se Garry. „Škoda, doufal jsem, že ten článek o panu Vlezlym ještě nedala dohromady, protože s jejím nemravným návrhem se rozhodně nehodlám smířit!“
„Jakým nemravným návrhem?“ zbystřil Cracko.
„Bohužel mnohem méně nemravným, než by se mi líbilo. A zahrnoval také podstatně méně osob, než by se mi líbilo,“ zaškaredil se Garry.
„Co probíráte?“ připojila se k nim vesele Hormona a zmocnila se výtisku úterního Betlu. „Vida, tak ho přece jen zavřeli,“ zaradovala se.
„Řešíme ten článek pod tím,“ zavrčel Malejfuj. „Hybridova kariéra právě nabrala kurz přímo ke dnu.“
„Povýšili ho?“ hádala Hormona. Když si přečetla, o co jde, rozesmála se. „Dneska je prvního dubna? Takové slátanině přece nemůže nikdo uvěřit.“
„A co ta fotka?“ nasadil Cracko Malejfuj vítězný výraz.
Pozorně se podívala na snímek v novinách. „To je přece Hybrid se svým předchůdcem, profesorem Úhořem.[2] Musí to být ale dost stará fotka, protože měl ještě obě nohy i ruce, dokonce i nos!“
„Kdepak, to je Vladimír Iljič Lysenko,“ namítl chabě Cracko a ukázal na článeček.
Hormona se zatvářila pochybovačně. „Nejsem právě přesvědčená o tom, že Lysenko se jmenoval Vladimír Iljič.“

Tales of the Holiday Camp. Datum: Sladkých osmnáct.

(strana 32)
Ukázalo se, že onen přihlouplý článek ranil Hybrida mnohem víc, než jsme si dokázali představit. Napsala bych, že ho zasáhl přímo do srdce, ale kdo ví, jak to s tou Hybridovou anatomií nakonec je.
Naštěstí už ho nenapadlo udělat takovou hloupost jako loni, kdy přestal pít a málem se nadobro stal slušným občanem. Teď se zavřel do chatičky a odmítl vycházet, protože mu někdo z novin škodolibě přečetl, že je napůl člověk (o té medvědí půlce předpokládám věděl už dřív). Několikrát jsme na něj zkoušeli klepat, lákali jsme ho ven na „vypůjčený“ Malejfujův stánek, sehnali jsme i vejce varana komodského, ale vše bez úspěchu.
Poslední, co Garry vyzkoušel, bylo, když mu nechal přede dveřmi otevřenou svou ječící jadernou sirénu. Nic, akorát hasičům jsme museli zaplatit planý výjezd.
Když ji Garry dostal po výslechu na policejní stanici zpátky, nadhodila jsem mu, jestli se taky někdy pokusí přijít na kloub druhému úkolu.
„O víkendu času dost,“ zabručel a prý už trochu tuší, co s tím. Jemně jsem ho upozornila, že druhý úkol je už v pátek, ale nejsem si jistá, jestli mě vnímal. Tak snad Hybrid včas vyleze, jinak Garrymu moc šancí nedávám. Že bych si u Pytlíka vsadila?

Můj milý deníček. Datum: středa 19. července 2006

(strana 97)
Jak mohl?! Jak mohl slíbit Garrymu moji ruku za to, že sbalí tu fiflenu z novin? Já si přece chci vzít Garryho proto, že ho mám ráda, ne proto, že se vyspí s Irritou Hrdličkovou! A dopadlo to tak, že už ho ráda nemám – nesnáším ho! – a on se s tou slepicí vlastně nakonec ani nevyspal! Proč musí být všechno tak hrozně komplikované?
Milý deníčku, já vím, že se na posledních šedesáti stranách maličko opakuju, všimla jsem si toho, ale co mám dělat?
(strana 98)
Dneska přišly konečně i nějaké dobré zprávy. V sobotu se bude konat velká táborová diskotéka (vstup od 18 let, mladší jen s doprovodem). A já tam půjdu s doprovodem Debilem a Garry si může trhnout… ploutví!
…
„Ahoj, Garry,“ vtrhla do chatky velká voda v podobě Toho a Onoho, „mohli bychom si půjčit Bloody? Ahoj, Vone, moc rádi tě vidíme – jako vždycky.“
„Asi ne,“ zamrkal překvapeně Garry, „potřebuju ji.“
„Tak promiň, nevěděli jsme, že Garrycoma Pokernovu dneska čeká vášnivá noc,“ zašklebil se Ten.
Garry zrudl. „Na rozdíl od vás používám svou kozu na posílání dopisů.“
„Odkdy ty posíláš dopisy?“ podivil se Ten.
„Jo, odkdy vůbec umíš číst a psát?“ zašklebil se Onen.
„Od první… od druhé třídy,“ opravil se Garry. „Nejpozdějc od třetí, když budete počítat i takový složitý písmena jako gé, kvé nebo é s háčkem. A psal jsem dopis Flekovi, aby věděl, jak jsem dopadl s prvním úkolem… a taky, abych ho varoval, ať si dává pozor, kdyby se tam náhodou ochomýtala Irrita Hrdličková po tom, co si Hormona trochu pustila pusu na špacír…“
„A kdy můžeme očekávat její návrat?“ zajímal se Ten.
„A komu vlastně píšete vy dva?“ zeptal se Von. „Už dlouho jsem vás neviděl psát nic delšího, než ‚Čerstvě natřeno‘ na dveře latrín.“
„Tys nás viděl?“ zachmuřil se Onen. „Doufali jsme, že budeš první, kdo poběží do křoví za strouhou.“
„Proto jste tam sypali práskací kuličky?“
„Nemáš na práci nic než nás sledovat? Jak se nám může podařit nějaký kanadský žertík, když tě máme furt za zadkem?“
Ten přikývl. „Tady aspoň nemůže žalovat mamce,“ dodal se znatelnou úlevou.
„Opravdu?“ rozšířil se Vonův úsměv. „Jste si jistí, že Bloody je opravdu na cestě za Sirénusem Flekem?“
 Ten zaťal klouby na rukou. K bratrovraždě ale nedošlo, protože Onen raději nahodil nové téma: „Už víte, s kým půjdete na diskotéku, kazižerti?“
Garry mávl rukou k východu: „Nečetl jsi ceduli přede dveřmi? Konkurz na mou taneční partnerku se bude konat o půlnoci zde. Podmínky tam jsou vypsány, kdybyste se chtěli taky přihlásit, i když už od pohledu je mi jasné, že většinu požadavků nesplňujete. Možná tak akorát minimální výšku.“
„Neměl by ses spíš připravovat na druhý úkol?“ nakoukla znenadání do okna Hormona.
„Vone, říkal jsem ti, abys ty okenice zajistil pořádně!“ rozlítil se Garry a vyskočil z postele, aby okno zavřel. „Tohle už je dneska počtvrté!“
„Druhý úkol začíná už zítra v šest hodin ráno. Sraz je na hrázi rybníka. A máš tam dorazit připraven!“ zdůraznila Hormona svá slova zaklepáním na chatrnou dřevěnou stěnu.
„Vždy připraven!“ zahučel Garry.
„Vážně by si měla někoho najít,“ zabručel Von dostatečně potichu, aby ho nemohlo být ven slyšet.
„Obětuješ se?“ zazubil se Garry. „Pro začátek bys ji mohl pozvat na diskotéku.“
Von něco potichu a nesrozumitelně zamumlal, veškerý svůj proslov ještě pro jistotu zakryl silným kašlem.
„Co by sis radši ukousl, než bys šel na diskotéku se mnou?“

Wů. Datum: 20. 7.

(strana 16)
Právě jsem absolvoval opravdu zvláštní rozhovor. Odcházel jsem z večeře, když se ke mně najednou přitočil Pošuk Woody. Počkal, až ostatní odejdou a zeptal se mě, jestli už vím, jak TO postavit. WTF? :-o

Po chvíli překvapeného koktání jsem ho ujistil, že si dělá zbytečné starosti a že jsem s tím nikdy neměl problém.

To mu zjevně udělalo radost (což mě nijak neuklidnilo), protože se ke mně naklonil a spiklenecky mrkl, že to budu zítra potřebovat. Je možné, že by moje modlitby byly vyslyšeny?
…
„Ahoj,“ vklouzla Viktorka Rumová do studovny, čítárny, skladu, archivu a hlavního sálu jamenské knihovny v jednom.
„Hoja hoj,“ odpověděla ji Hormona a nevrle sundala nohy se stolu. „Co tady děláš?“
„Hádej.“
Hormona rozhodila rukama. „Nevím! Co by to tak mohlo být? Sestavuješ tajně létající kolo?“
„Jak jsi to zjistila?“ zúžila Viktorka oči. „Aha… Garry na to taky přišel, že? Neříkej, že už má postaveno?“
Hormona měla najednou pocit, že v této konverzaci tahá za kratší konec, proto poslední otázku raději přešla mlčením. „Hele,“ zvedla nevěřícně hlavu, „ty opravdu stavíš létající kolo?“
Teď se zase zarazila Viktorka. „Ty jsi jenom hádala? O létajícím kole nic nevíš?“
„Měla bych?“ divila se Hormona. „Proč proboha vyrábíš létající kolo?“
„Abych mohla později vstávat do školy,“ odtušila Viktorka Rumová.
„Copak si nepamatuješ, jak dopadl Jan Tleskač?“
„Je to taková hloupost, zapomeň na to,“ zamlouvala celou věc Viktorka. „Přišla jsem si sem jen pro jeden výtisk časopisu… Malý Modelář 7/84.“
„Malý Modelář 7/84?“ vyprskla Hormona. „Počkej, Viky…“
„Neříkej mi Viky!“
„Promiň, Viktorko,“ opravila se, „není to kolo náhodou potřeba ke druhému úkolu?“
„Jaké kolo?“ vykulila Viktorka oči. „To jsi mi asi špatně rozuměla, neříkala jsem létající kolo, ale… ale…“
„Ale?“
„…ale něco, co zní hodně podobně, ale nemá to s létajícím kolem nic společného!“ odsekla Viktorka. „Neprozradíš to nikomu, že ne?! Ani Garrymu?“
„Stejně by mě nikdo neposlouchal,“ pokrčila Hormona rameny a usmála se. „Obzvlášť Garry ne.“
 „Díky,“ oddychla si Viktorka a raději nahodila nové téma: „Už víš, s kým půjdeš na diskotéku?“

[1] Tato skutečnost nejspíš působí pro mnohé pokerology a fanoušky zvláštně, a to oprávněně. Vskutku není jasné, kde by se v rodině Vlezlejch vzala „vrozená slušnost“, čímž nutně vznikají pochybnosti o otcovství pana Vlezlýho. O mateřství paní Vlezlý ostatně také, ale nějak se Támhleta v rodině vzít musela. A není příliš pravděpodobné, že by se paní Vlezlý podařilo ukrást před samoobsluhou zrovna zrzavou holčičku.
[2] Profesor Úhoř byl (nebo vlastně podle posledních zpráv stále je) snad jediný člověk, který je ještě nadšenějším amatérským chovatelem všemožných nebezpečných živočišných i rostlinných druhů než Hybrid. Ostatně historku o tom, jak si profesor Úhoř vozil každé léto z dovolené láhev plnou vody z Loch Ness, zná celá polenská škola. Věřil, že ve vodě z jezera se nachází neviditelné jikry lochneské příšery, a vždy ji s nadějí vyléval do rybníka Peklo.
Přestože onen příběh končí varováním, aby se žáci nekoupali v Pekle po setmění, Úhoř se svým experimentem neuspěl. Lochneska totiž žádné jikry nemá, protože a) klade vejce do písku na břehu jezera a b) je fiktivní. Což je škoda, protože příšera z hlubin Pekla by byla jednoznačný turistický trhák.
Vystavil v
Štítky:

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)