Kapitola druhá, v které si Garry nejprve užívá pohodlí hotelového pokoje, ale pak ho přepadne skupinka podivných individuí a odvleče ho do temného podzemí. A opět zvratky.
Sezimovo náměstí 13
Přechodné bydliště
Garry opsal vzkaz postupně na čtyři papíry a zalepil je do obálek
nadepsaných Von Vlezlej, Hormona Dangerová, Sirénus Flek a Nigrus Trumpál. Po
krátkém zaváhání obálku pro Nigruse Trumpála nechal shořet nad svíčkou na
stole. S ostatními vyšel na zadní dvůr hotelu, kde je předal Bloody.
Zuřil. Byl naštvaný na celý svět, jmenovitě na Nigruse Trumpála, Rohna
Lotkiena, paní Giffovou, Mamlase Fušera, Vona Vlezlýho, Hormonu Dangerovou,
pana Vlezlýho, paní Vlezlou a nepřímo i na dalších 6 miliard lidí.
Chvíli zlostí tloukl hlavou do sloupu s lucernou, ale proti
bolesti hlavy to vůbec nezabralo. Navíc ho bolela i záda od toho, jak předtím
táhl svého bratrance přes půl vesnice. Na verandě i před domem ho pak pořádně
pokopaly a potrkaly kozy, takže začínal mít neodbytný pocit, že potřebuje
pořádné odreagování. A nejbližší volný termín thajské masáže, na který se mohl
v hotelovém salonu objednat, byl až v devatenáct hodin.
Zaklel. Co se to – u všech Fučových buřinek – děje? Nejdřív na něj
někdo pošle černé serify, pak se zčistajasna objeví profesor Lotkien a zase si
zmizí, paní Giffová provede karbanický coming out, Trumpál ho nechává hlídat…
kdyby aspoň pořádně, ale nějakým mamlasem Mamlasem Fušerem! Potom ho ředitel
bonzne ministerstvu a vzápětí se to snaží urovnat! A všichni se najednou můžou
přetrhnout, aby mu napsali, že nemá odcházet z domu. Nasrat!
Vyběhl po schodišti zpátky do svého apartmánu a zamračeně se podíval na
svou tetu, nervózně sedící na kraji postele.
„Od koho byl ten dopis?“ zeptal se, když se na něj otočila.
„Od nikoho,“ řekla teta. „Nevím, o jakém dopise mluvíš!“
Garry se chytil za hlavu: „O tom červeném! Píšeš si s někým
z karbanického světa? Copak vůbec víš něco o karbanickém světě?“
„Samozřejmě, že o něm něco vím, ty pitomče!“ vyskočila teta Otýlie.
„Vždyť tvoje matka – moje sestra – byla karbanice! Musela jsem od ní poslouchat
o karbanickém světě celé hodiny! A i kdybych na karbanický svět chtěla nakrásně
zapomenout, tvojí vinou ho mám pořád na očích!“
Garry na ni udiveně pohlédl. „No jo, vlastně, moje matka byla tvoje
sestra,“ řekl zamyšleně. „Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“
„Nebylo tak strašné to s ní vydržet,“ ucedila teta, „dokud si z té
vaší zpropadené školy nebo odkud nepřivedla nějakého zpropadeného… nápadníka!“
Paní Drsoňová vyslovila to slovo tak, jako by šlo o nejhorší nadávku na světě.
„Mého…“ Garry se zarazil.
„Tvého otce?“ vyprskla teta Otýlie.
„No, to je právě trochu složitější… možná…“
Ústa tety Otýlie najednou nebyla k zastavení: „Samozřejmě, že je
to trochu složitější! Každou chvíli se kolem ní motal někdo jiný!“
„Moje matka nebyla žádná děvka!“ vykřikl Garry. „Teda, aspoň jsem si to
donedávna myslel. Mimochodem, když už jsme o tom začali: Nevybavuje se ti
takový vysoký, bledý, s dutým hlasem, pravděpodobně chodil často
v bílé mikině s kapucou? Nevýrazná tvář? S těžko vyslovitelným
jménem?“
Paní Drsoňové se z náročného vzpomínání zkřivila tvář. „Teď se mi
vybavuje jenom jeden. Taky vysoký, ale bledý určitě nebyl. A nechodil
v bílé, spíš v takové legrační růžové. Jak se jen jmenoval… Au…“
„Nevyslovuj to jméno!“ vykřikl Garry.
Zasunutá hlídka
Druhý den Bloody ještě zpátky nebyla. Ani třetí den. A
čtvrtý den byla neděle, kdy jak známo pošta nechodí. Teta Otýlie se po
posledním rozhovoru uchýlila do koupelny a nevycházela. To Garrymu
v zásadě vyhovovalo, neboť tetu k ničemu nepotřeboval a koupelnu už
vůbec ne. Třikrát za den jí vždy prostrčil pod dveřmi jídlo[1] a
jinak si jí nevšímal.
A takhle to šlo celé tři dny. Garry se celou dobu téměř
nevyspal, netrpělivě posedával tu na posteli, tu na stole, tu na křesle, tu na
parapetu, ale jakákoli zpráva o tom, co se děje, stále nepřicházela. Chvíli
dokonce uvažoval o tom, že by Vonovi nebo Hormoně zavolal, ale jeho telefon
zůstal v pokoji u Drsoňových a Garry čísla svých kamarádů nazpaměť neznal.
V pondělí ráno, krátce po svítání, cvakly dveře
koupelny. Garry zvednul hlavu.
„Odcházím,“ oznámila mu teta Otýlie.
„Prosím?“
„Odcházím,“ zopakovala Otýlie suše.
„Fajn,“ hlesl mdle Garry a pokračoval v zábavě, které
se věnoval poslední dvě hodiny, zírání do stropu.
„Až budu pryč, zůstaneš v pokoji.“
„Dobře.“
„Nebudeš sahat na televizi, na stereo ani na žádnou jinou
věc. Nebudeš brát jídlo ani pití z minibaru. Nebudeš volat na recepci.“
„Dob… cože?!“ vyskočil Garry z postele. „Já tenhle
pokoj platím a můžu si tady dělat, co chci! Klidně tady zapálím záclony, když
budu chtít, a pokojská se mi bude ještě uklánět, jak krásně hoří!“ vztekal se
Garry, ale křičel už do zavřených dveří.
Skutečnost, že teta Otýlie odjela, se na Garryho náladě
nijak neprojevila. Zpozorněl jen proto, že z chodby zaslechl nějaký
šramot. Třeba se teta rozmázla na schodech, usoudil, ale vzápětí zaregistroval
i vzrušené několikahlasé šeptání.
Pomalu se posadil a rozsvítil lampičku. Pokusil se opatrně
připlížit ke dveřím. Ty se v tu chvíli rozrazily a dovnitř vpadla
neuspořádaná skupina osob. Mohlo jich být osm nebo devět a všichni teď koukali
pod postel, kam Garry nečekaně rychle zmizel.
„Vylez odtamtud, chlapče,“ ozval se hluboký mužný hlas.
Garry ten hlas poznal a opatrně vyhlédl ven. „Kapitánka
Hooková?“ zeptal se nejistě.
Profesorka tělocviku si důležitě poklepala na zlaté prýmky
zdobící její široká ramena. „Admirálka
Hooková. Trumpál mě jmenoval nejvyšší velitelkou námořních sil Neřádu.“
„Ehm,“ odkašlala si černá postava za ní. „Protože Neřád
žádné námořní síly nemá, nejvýše postaveným zástupcem Neřádu jsem tady já.
Vylez už konečně ven, Garry, přišli jsme si pro tebe.“
„Profesor Lotkien?“ Garry se nemotorně vysoukal zpod
postele. „Jste to vy?“
„Ne, víla Amálka,“ odsekl oslovený a uhladil si dlouhé
vlasy.
„Proč musím vždycky stát vzadu?“ ozval se další hlas a Garry
pochopil, že zelený trs vyčuhující vedle profesora Lotkiena není livistona rotundifolia, ale nagelovaný
účes další(ho) z jeho návštěvníků.
Do popředí se prodrala malá osoba s vysokým zeleným
čírem a posvítila si na Garryho baterkou.
„No ne, vypadá přesně, jak jsem čekala,“ prohlásila
překvapeně. Zdálo se, že bude ze všech přítomných nejmladší, samozřejmě
s výjimkou Garryho. Měla kulatý bledý obličej, v očích žluté
kontaktní čočky ve tvaru hvězdiček a vlasy… o těch jsme se už zmiňovali.
„Nazdar, Garry!“
„A – ahoj,“ vzpamatoval se Garry. „A ty jsi…“
„Můžeš mi říkat Oranžový vlas,“ řekla.
„Ale…“
„Dneska večer si budu barvit vlasy, nemá smysl, aby sis
pamatoval moje dosavadní jméno,“ usmála se.
„Já si nepamatuju žádná jména, Žlutý vlase,“ prohlásil
Garry.
„Jste si naprosto jistý, že je to on, Lotkiene?“ zavrčel
další hlas, ve kterém Garry s úlekem rozpoznal Pošuka Woodyho.
„Vypadali bychom jako idioti, kdybychom se vrátili s nějakým spratkem, co
se za Garryho jenom vydává. Měli bychom se ho zeptat na něco, co může vědět jen
skutečný Poker. Pokud tedy s sebou někdo nenosí pentatol sodný. A omylem
ho nevypil místo kafe, jako já.“
„Pošuk Woody?“ lekl se Garry a uskočil dva metry dozadu. „Co
tady děláte?“
„Potom, co vyšetřování odhalilo, že jsem tak trochu mešuge a
nejsem spojencem Doktora Vrdlmrsmrsta, jsem byl propuštěn. Vzápětí si mě Trumpál
pozval k rozhovoru mezi čtyřma očima, při kterém ocenil moje špiónské
schopnosti a naverboval mě do svých služeb.“
„Myslel jsem, že Trumpála nesnášíte!“ podivil se Garry.
„Nesnáším. Ale nemám na vybranou,“ řekl Alan Woody. „Trumpál
mě má v hrsti. Zaprvé mi platí sto zlatých měsíčně, zadruhé mi pohrozil,
že pokud ho zradím, zveřejní, že jsem měl…“
„To by stačilo,“ umlčel ho Lotkien přesně mířenou ranou
loktem. „Dejte mu roubík, dokud ten pentatol nevyprchá. A příště musíme dávat
lepší pozor, co pije! Co kdyby si takhle pustil hubu na špacír před Mufiusem
Malejfujem?“
„Pak by se asi Doktor Vrdlmrsmrst dozvěděl spoustu
zajímavých informací,“ odtušil Garry. „Třeba to, proč se vás za mnou vypravilo
tolik, jako kdybyste šli na severní točnu.“
Rohn Lotkien se zamračil: „Kdy se konečně naučíš neodpovídat
na řečnické otázky?“
„Nevím. Asi nikdy,“ přiznal Garry.
„Tvoje ochrana je pro Neřád otázkou prvořadé důležitosti,“
řekl trpělivě Lotkien. „Mne, kapi… admirálku Hookovou a Alana Woodyho už znáš.
A tady Vlas už se ti taky představil…a. Její vlastní jméno je Maybelline
Toníková.“
„Neříkej mi Toníková, Rohne,“ zavrčela dotyčná. „Nemůžu za
to, jak pitomé příjmení měli moji rodiče.“
„Mně by možná víc vadila ta Maybelline,“ neudržel se Garry.
„To jméno jsem si vybrala sama!“
„Co… sama? Jak to?“
„Tady Oranžový vlas je něco jako já, Garry,“ vysvětlil mu
Lotkien. „Akorát obráceně.“
„Vlk, který se o úplňku mění na člověka?“ znejistěl Garry.
„Ano, už vidím, jak jsi to myslel, Rohne,“ promluvil
holohlavý karbaník ve splývavém stříbrném plášti. „Je úplně stejný jako
Johnnie.“
„Nevím, jestli bych měl mít něco společného s…“
„Až na ty uši, ovšemže,“ doplnil ho malý kulatý muž s řídkými
bílými vlasy stojící stranou. „Uši má po Lívii.“
„A tohle je Piksley Pacholek,“ ukázal Lotkien rozpačitě na
holohlavého. „Emil Ovšemže,“ na kulatého starce. „Evelína Vaňková.“ Důstojně
vypadající (a proto v této společnosti mírně nepatřičně působící) karetní
hráčka se mírně uklonila. „Sigurd Homolka.“ Muž s hranatým obličejem a
hustými světlými vlasy kývl hlavou. „A Harpie Jojonesová.“[2]
Karbanice s narůžovělými tvářemi, která právě zkoumala minibar, mu
rozpustile zamávala.
„Na seznamování bude mít ještě spoustu času. Teď máme na
starosti důležitější věci. A to… sakra, teď mi to vypadlo… No ovšemže, měli
bychom vyrazit!“ připomněl Emil Ovšemže.
„Kam?“ zajímal se Garry. „Do Brajglu?“
„Ne, do Brajglu ne,“ zavrtěl hlavou Lotkien. „Brajgl
nevyhovuje našim požadavkům. Není vůbec zařízený na to, aby tam pobývalo tolik
lidí současně.“
„Není zařízený na to, aby tam pobývalo tolik lidí současně?“
zopakoval nevěřícně Garry. „Jak by tam mohlo být málo místa? Vždyť paní Vlezlá
tam odchovala dvacet dětí!“
„Vychovala,“ opravil ho bezděčně Lotkien.
„To je věc názoru,“ opáčil Garry.
„Každopádně, jdeme jinam,“ řekl Lotkien. „Pobývat
v Brajglu by bylo moc riskantní. Zřídili jsme hlavní štáb někde, kde ho
nikdo nenajde. Vyrážíme!“
…
„Vy jste zřídili sídlo Neřádu u Drsoňových doma?“ vyděsil se
Garry, když jejich desetimístný mikrobus zastavil před povědomou budovou
v Úzké ulici.
„Samozřejmě, že ne,“ uchechtl se Rohn Lotkien. „Ale mysleli
jsme, že by se ti hodilo vzít si pár věcí.“
„To hodilo, ale nemám kód k jejich sejfu.“
„Svých věcí,“ řekl přísně Lotkien. „Rychle si sbal, za
dvacet minut pokračujeme. Vlase, pomoz mu.“
„A co Drsoňovi?“
„Napsal jsem jim, že se tu dneska zastavíš,“ řekl Lotkien.
„Takže předpokládám, že odjeli někam hodně daleko.“
…
Cestou do Garryho pokoje se Zelený vlas zastavil
v koupelně a ven vyšel jako Oranžový vlas.
„Jak jsi to udělala?“ podivil se Garry a užasle na ni zíral.
„To je jen sprej,“ vysvětlila. „A taky je to otázka cviku.
Když jsem se školila na bystrokartku, museli jsme se naučit změnit maskování
během několika vteřin.“
„Ty jsi bystrokartka? Myslel jsem, že berou jen muže,“
zeptal se Garry překvapeně.
„To je pravda,“ potvrdila Maybelline. „Když jsem nastupoval,
tak jsem tu podmínku splňoval. Po změně pohlaví zatím nikdo nenašel odvahu mě
vyhodit. Navíc vedoucím oddělení bystrokartů je Piksley, což je Trumpálův
člověk jako poleno.“
„Můžu se jenom zeptat,“ pokračoval v konverzaci mírně
zaražený Garry, „proč Maybelline?“
„Ale,“ rozesmála se Maybelline, „to je takový malý vtip.“
„Pak ho asi nechápu,“ zamumlal Garry a otevřel dveře do
svého pokoje.
„To nevadí,“ řekla a vkročila do pokoje. „Rychle sbalíme, ať
dorazíme co nejd…ááá! Co se tady proboha stalo? Fúúúj! Garry, někdo ti do
pokoje vysypal dva kontejnery odpadků! Smrdí to tu jak v kafilerii před
asanací! Asi… budu…“ Předklonila se a začala dávit.
Garry se nechápavě rozhlédl po svém pokoji. „Nechápu… Nikdo
mi sem žádné odpadky nevysypal! Možná jeden kontejner, ale dva – to bych
poznal!“
V podzemí
Další cesta proběhla v poklidu, až na všeobjímající
puch pozvraceného oblečení, které si Garry přes protesty ostatních přibalil.
Když zastavili před kostelem Nanebevzetí panny Marie v centru Polné, byl
Garry mírně překvapen.
„My jsme v Polné? Trumpál zřídil štáb ve škole?“
„Kdepak ve škole,“ zasmál se Pošuk Woody. „Vidíš támhleten
dům? Nikdo se nedívá, jdeme!“
Garry sice vůbec nechápal, o čem Alan Woody mluví, ale
následoval dav. Rohn Lotkien zvedl kovový poklop u malého sklepního okna. Místo
sklepa plného uhlí, který Garry očekával, se před nimi objevilo pohodlné
kamenné schodiště. Jeden po druhém sestoupili dolů a nebýt bílé dodávky
s napůl ošoupaným a napůl chybějícím nápisem, z kterého se dalo
přečíst jen: Norbert Elke řemeslnické áce
domácnost, jejich příjezd by na opuštěném náměstí už nikdo nepoznal.
…
Když Garry jako jeden z posledních slezl do podzemí,
zjistil, že pod Sezimovým náměstím se nachází ještě jedno, které je jeho věrnou
kopií. Chyběl jen kostel, auta a obloha. Naproti tomu přebývaly výstavní štíty
domů, obchody, herny a kasina.
„Tu pizzerii znám!“ vykřikl. „Tam přece pracuje… au! Co vás
to popadlo, profesore?“
„Už nejsem tvůj profesor,“ opravil ho Lotkien. „A je to jen
takový ošklivý tik v lokti, který mě popadne pokaždé, když někdo vykřikuje
nahlas věci, které nemá. Garry, pochop konečně, že Neřád je tajná organizace a
o její činnosti nesmí nikdo vědět ani zbla!“ Rohn Lotkien křičel téměř nepříčetně.
Postarší pár karbaníků popíjející pivo před pizzerií se po nich pohoršeně
otočil.
„Tohle je Sezimovo náměstí,“ rozpřáhl ruce Emil Ovšemže.
„Ovšem, že sis myslel, že Sezimovo náměstí je nahoře, ale to pravé, karbanické
je tady. Jak vidíš, najdeš tu především luxusní obchody, herny, kasina a
restaurace. Ale jsou tu i obytné domy,“ obrátil se čelem k druhé straně
náměstí. „Ovšemže jen ty nejbohatší a nejváženější rodiny karbanického světa si
tady můžou dovolit pořídit nějaký ten skromný příbytek. Kupříkladu tamten modrý
domek vlevo je můj.“
„A tam je sídlo Neřádu?“ zeptal se Garry.
„Co tě nemá,“ vyvedl ho z omylu Pošuk Woody. „Vidíš ty
dva šedivé domy támle? Dvanáctku a čtrnáctku?“
Garry se podíval kýženým směrem. Domy na patrně severní
straně náměstí nesly čísla 9, 10, 11, 12, 14, 15… Vrátil se pohledem na
nenápadné domy s čísly 12 a 14. „Třináctku z pověrčivosti vynechali?“ řekl
posměšně.
„V žádném případě. Podívej se pořádně,“ řekl Piksley
Pacholek.
Garry znovu zaostřil a všiml si mezi domy uzoučkého
průchodu. Ten byl dlouhý jen pár metrů a končil v dřevěných dveřích,
připomínajících vstup do prasečího chlívku.
„Co to má znamenat?“
„Domy 12 a 14 mají půdorys jen pár metrů. A hned za nimi se
ukrývá dům toho možná úplně nejstarobylejšího a nejbohatšího karbanického rodu,
což jsou ovšemže…“
„Chcete říct, že Trumpál vybudoval sídlo Neřádu u Malejfujů
doma?“ rozesmál se Garry. „Cracko pukne vzteky, až mu to řeknu.“
„Ne, to není dům rodiny Malejfujových,“ protočil panenky
Lotkien. „A bylo by opravdu fajn, kdybys Crackovi o Neřádu nic neříkal. Za
žádných okolností.“
Rozhovor přerušil hvizd píšťalky. „Pojďme už dovnitř,“
zamračila se admirálka Hooková. „Začínáme být nápadní. Kdo bude poslední, dělá
dvacet kliků!“
Za nevzhlednými dveřmi se ukrývala nečekaně honosná a
prostorná vstupní hala s podlahou z leštěného mramoru. Ve výklencích
podél stěn stály alabastrové sochy v nepříliš cudných pózách. Po každé
straně se nacházely patery vysoké dubové dveře a protější stranu uzavíral
kamenný krb, nad kterým visel obrovský gobelín. Na zemi před ním byly
rozprostřeny huňaté kožešiny, jejichž původní držitele Garry tipoval na ledního
medvěda, tygra, tasmánského čerta a jaka.
Garry zvedl hlavu. Halu osvětlovaly dva obrovské křišťálové
lustry, které se jemně zachvívaly a tiše cinkaly. Postoupil dále do místnosti,
takže si mohl prohlédnout motiv ručně předeného koberce z šestnáctého
století, který visel nad krbem. Zobrazoval muže držícího v ruce jablko,
obklopeného více než dvěma desítkami nahých žen.
„Ovšemže, Pervertův soud,“ přistoupil k němu Emil
Ovšemže s vědoucím výrazem. „Když první majitel tohoto sídla nechal onen
gobelín vyrobit, v království českém došla růžová tkanina.“
„Pervertův soud?“ vydechl užasle Garry.
„Ovšemže!“ začal pan Ovšemže nadšeně vykládat. „Motivem je
skutečná událost z roku 1533, kdy pan Pervertus přenesl sídlo rodu
z Prahy sem do Polné. Pak se začal poohlížet po manželce a rozhodl se, že
si vezme tu polenskou měšťanku, která je ze všech nejkrásnější. Ovšem, že vybírání
bude trvat celé tři dny, to nečekal. Své vyvolené pak měl předat ono jablko,
které můžeš vidět uprostřed výjevu.“
„Jaké jablko?“ podivil se Garry. „Aha támhle. A můžu se
ještě zeptat – koho si nakonec vybral?“
Emil Ovšemže znalecky mrkl na obraz. „Koho bys hádal?“
„Asi bych si nedokázal vybrat,“ řekl zoufale Garry po deseti
minutách pečlivého prohlížení gobelínu.
„Ovšemže. Přesně tak dopadl i Pervertus,“ poklepal Emil
Ovšemže Garryho po zádech. „Třetí den krátce po poledni zemřel na celkové
vysílení organismu.“
„Brr, krásná smrt,“ otřásl se Garry. „Ale neznamená to, že
jeho rod vymřel?“
Emil Ovšemže se od srdce rozesmál: „Ovšemže ne! O devět
měsíců později se po celém městě objevilo celkem sedmnáct dětí, které si mohly
nárokovat Pervertovo dědictví!“
„Garry!“ vykřikl někdo tak káravě a nadšeně zároveň, jak to
dokázala jen paní Vlezlá. A přesně tato osoba se nezadržitelně řítila
k nim. „Garry, zlatíčko, jak ses měl? Určitě jsi hrozně unavený, pojď se
mnou, ukážu ti tvoji ložnici. A jen co v jídelně skončí tajná porada členů
Neřádu, dostaneš teplou večeři. Pojď!“ Pak se vyčítavě obrátila na Emila
Ovšemže. „Doufám, že jste mu nevykládal nějaké nechutné historky o tom strašném
koberci! Říkala jsem Sirénusovi nejmíň tisíckrát, aby dal tu ohavnost pryč!“
Nedbajíc na Garryho protesty, vlekla ho pryč, k druhým
dveřím na levé straně haly.
„Tajná porada členů Neřádu,“ bránil se Garry, „myslím, že
bych byl mnohem užitečnější tam. Určitě se tam bude mluvit o mně!“
„Samozřejmě, že se tam bude mluvit o tobě,“ přikývla paní
Vlezlá, „ale bez tebe!“ Rázně ho strčila do dveří a zabouchla je. Garry měl
pocit, že slyší chrastění klíče v zámku.
Garry se rozhlédl po místnosti. Byly tu tři starožitné
palandy, malý stůl, kožená pohovka, dvě almary z ebenového dřeva, vycpaná
hlava nosorožce a především dvě výskající postavy, blížící se nebezpečnou
rychlostí k němu.
„GARRY!“ vrhl se k němu nadšeně Von. „Garry je tady!
Vůbec jsme neslyšeli, že už jsi dorazil! Jak se máš? Jsi v pořádku?
Slyšeli jsme všechno o tom, co se ti stalo. Hrozně nás mrzí, že jsme ti nemohli
nic napsat. Já bych ti teda stejně nic nenapsal, ale Hormona snad jo. Ale můžeme
být jen tady a občas v jídelně. Trumpál nás tady drží téměř násilím!“
„S vydatnou pomocí tvojí matky,“ neodpustila si poznámku
Hormona.
„Musíme ti toho tolik povědět!“ pokračoval Von. „Teda,
všechno ti taky řekne spíš Hormona, já mám takový pocit, že jsem se tímhle
proslovem vyčerpal na pár týdnů dopředu! Uff!“
„Ahoj by stačilo,“ odpověděl Garry vlažně.
„Pak tedy ahoj,“ pozdravila ho Hormona.
Najednou se otevřela jedna ze skříní, vyskočila z ní
Bloody a přiřítila se ke Garrymu. Nadšením mu začala olizovat ruku, až ji Garry
musel odstrčit.
„Byla hrozně rozčílená,“ vysvětloval Von. „Když přinesla
dopisy, chtěla hned utíkat zpátky, ale Trumpál nám zakázal ji kamkoli posílat.
Tak nás pořád trkala, až jsme ji museli zavřít do skříně. Ještě teď od ní mám
všude modřiny na zadku, podívej…“
„Já ti věřím, nemusíš mi je ukazovat!“ zarazil ho Garry
právě včas.
„Mrzí nás to, ale Trumpál nám opravdu výslovně zakázal
napsat ti cokoli o tom, co se odehrálo,“ řekla Hormona a posadila se ke stolu.
„Mohli jste se aspoň pokusit mi napsat!“ zamračil se Garry.
„A od čeho myslíš, že má Von ten šrám na čele?!“ vykřikla
Hormona. „Myslíš, že uklouzl v koupelně?“
„Vlastně jsem uklouzl v koupelně,“ zamumlal Von.
„Potom, co ti tvoje matka podrazila nohy, Vone!“ zasyčela na
něj Hormona.
„Upadl jsem sám, nevšiml jsem si, že je tam čerstvě
vytřeno.“
„Na tom mi něco nesedí,“ zamyslel se Garry. „Co dělal Von
v koupelně?“
„Koupelna je jediná místnost, odkud vede na povrch průduch,
kterým se protáhne dospělý člověk,“ vysvětlila Hormona. „Dokonce i Von.“
„Já jsem to udělat nechtěl! Donutilas mě k tomu! Celé
to byl tvůj nápad!“ okřikl ji Von
„To bylo velmi statečné, když jsi to pištěl před Trumpálem a
před svými rodiči. Já za to nemůžu, já za
to nemůžu, to všechno ona!“
„Ty je neznáš, nevíš, co dokážou,“ otřásl se Von.
„Rozhodně jste se měli snažit víc,“ umlčel je oba Garry.
„Jak?“ probodla ho Hormona zatím jen pohledem, ale zamyšleně
uchopila mosazný svícen na stole. „Včera a předevčírem nás ani nepustili
z pokoje. Jídlo nám podávali pod dveřmi.“
„To znám,“ přikývl Garry. Tedy, z té druhé strany,
dodal v duchu.
„Dokážeš si představit, jaké to je, pít z Petriho misek
a jíst dva dny v kuse pořád jenom palačinky?“
„Náhodou, včera k obědu byly bramboráky,“ ozval se Von.
„To byly bramboráky?“ zakuckala se v šoku Hormona. „Pak
bys možná měl vyřídit svojí matce, ať se naučí vařit! A při té příležitosti jí
můžeš vysvětlit, že na bramboráky se nedává marmeláda!“
„To nebyla marmeláda, to bylo… hm, to je vlastně jedno, co
to bylo,“ zmlkl raději Von, když se probral jeho pud sebezáchovy.
„Uklidněte se!“ vyskočil Garry. „Od té doby, co jsme odjeli
z tábora, nemám ani potuchy o tom, co se v karbanickém světě děje!
Doktor Vrdlmrsmrst se vrátil, jestli vám to uniklo! Trumpálovi jsem zjevně
naprosto ukradený! A přitom mě minulý týden přepadli černí serifové! Možná mě
vyloučí ze školy! A od vás jsem nedostal jedinou užitečnou zprávu! Místo toho,
abyste tady všechny pozabíjeli nebo aspoň omráčili a vypravili se za mnou, se
tady akorát hádáte! Dovedete si představit, jak mi je?!“
„Asi jako vždycky, když ti jde o život,“ odtušila Hormona.
„Je ti to jedno.“
„A pro tvoji informaci, Trumpálovi naprosto ukradený
rozhodně nejsi,“ odvážil se znovu promluvit Von. „To je pořád samé Garry sem,
Garry támhle…“
„Tak proč mu tolik záleželo na tom, abych o ničem nevěděl?“
zeptal se Garry a jen stěží držel hlas v rámci povoleného hlukového limitu
pro zastavěné území obce. „Co takhle se ho zeptat? Nebo ho přesvědčit, aby mi
dal nějaké informace?!“
„Říkali jsme Trumpálovi, že ti chceme dát vědět, co se
děje,“ řekla tiše Hormona. „Vážně jsme mu to říkali, Garry, hned ten den, co tě
přepadli. Snažili jsme se ho přesvědčit, ale… on se nám akorát vysmál! A řekl,
řekl: ‚Jen přes mou mrtvolu, mí milí mladí přátelé‘.“
„To se dá zařídit!“ vyhrkl Garry bez rozmyslu.
„To je zvláštní. To samé řekl Grape u té večeře taky,“
pousmála se Hormona. „Tvářil se přitom tak vážně, že i Trumpálovi málem
zaskočilo kuře.“
„To bylo filé,“ zašeptal Von na hranici slyšitelnosti.
„Stejně to není fér,“ řekl Garry rychle, dřív než Hormona
stihla zareagovat. „Jak to, že vy dva smíte vědět o všem, co se děje? Já jsem
Garry Poker!“ Taktika zahnat menší rozmíšku vyvoláním větší se osvědčila
dokonale.
„To tedy nesmíme!“ rozkřikl se Von. „Mamka nás nenechá na
porady ani nakouknout!“
„A proč mi ukazuješ rameno?“
„Myslíš, že jsem se do něj praštil litinovou pánví sám?!“
„No tak nesmíte chodit na porady,“ mávl rukou Garry. „Ale
aspoň jste byli tady! V centru dění! Přímo u zdroje, doslova hned pod
svícnem!“
„Pod svícnem je největší tma,“ upozornila ho Hormona, jak
nejjemněji dokázala.
„NO TAK JE POD SVÍCNEM TMA, CO JE MI DO TOHO! MYSLÍŠ SI, JAK
JSI CHYTRÁ?! PROČ VY DVA SE MŮŽETE POFLAKOVAT TADY, ZATÍMCO JÁ MUSEL TRČET CELÉ
DVA TÝDNY U DRSOŇOVÝCH! A PŘITOM JSEM TOHO ZVLÁDL MNOHEM VÍC, NEŽ VY DVA
S CELÝM POBLILVÍREM DOHROMADY! KDO NAŠEL A ZACHRÁNIL MODRÉ ŽALUDOVÉ ESO?
KDO NAŠEL TAJEMNOU STOKU A PORAZIL NESTVŮRY, KTERÉ TAM ŽILY? KDO ODHALIL
IDENTITU PETRA PĚTIHROBA A VŠECHNY VÁS PŘED NÍM ZACHRÁNIL?“
„Musí být fakt nasraný, když křičí ve verzálkách,“ špitla
Hormona směrem k Vonovi.
„Co budeme dělat? Flákneme ho po hlavě hned nebo počkáme, až
se vypovídá?“ nadhodil Von.
„Zatím počkáme.“
„KDO SE BĚHEM TÁBORA MUSEL POTÝKAT SE SEVEROKOREJSKOU
LIDOVOU ARMÁDOU? KDO SI SESTAVIL LÉTAJÍCÍ STROJ A S JEHO POMOCÍ PŘELETĚL
RYBNÍK? KDO ÚSPĚŠNĚ PROŠEL CELÉ BLUDIŠTĚ PLNÉ NÁSTRAH, NEPŘÁTEL A BŮHVÍ ČEHO
JEŠTĚ?!“
Hormona sevřela svícen pevněji.
„A POTOM VŠEM SE NIKDO NEOBTĚŽUJE DÁT MI VĚDĚT, CO SE DĚJE?!
PROČ TAKY? VŽDYŤ JSEM JENOM GARRY POKER, CHLAPEC, KTERÝ VYHRÁL! HRDINA
KARBANICKÉHO SVĚTA, KTERÝ PORAZIL DOKTORA VRDLMRSMRSTA! A ZATÍMCO VY SI TADY
SEDÍTE NA ZADKU, JÁ… A JAKO BY TĚCH JOBOVEK NEBYLO DOST, TAK SE JEŠTĚ DOZVÍM,
ŽE AUSTRALUS GRAPE JE TAKY ČLENEM NEŘÁDU A CHODÍ SEM VEČEŘET?!“
Hormona podala svícen Vonovi. „Až řeknu tři. Já mu chytnu
ruce a ty ho švihni vší silou po hlavě. Tři!“
Břink! Von se napřáhl tak rychle, že se Hormona ani
nestačila ke Garryho rukám natáhnout. Naštěstí to vůbec nebylo třeba. Garry jen
překvapeně vytřeštil oči a sesunul se pomalu na pohovku.
…
„Vstávej!“ probudila Garryho sprška studené vody.
„Co? Co se stalo?“ zamumlal.
„Měl jsi takový menší záchvat,“ vysvětlila mu Hormona. „Přestal
ses ovládat a najednou jsi sebou švihnul o zem.“
„Aha,“ chytil se Garry za bolavý spánek. Nevěřícně sledoval
své zakrvácené prsty. „Mně teče krev.“
„Jak jsi upadl, tak ses uhodil o roh stolu,“ řekla pohotově
Hormona.
Garry se zmateně rozhlédl. „Kde to jsem? Co je to za dům?“
„Toho času generální štáb Neřádu,“ vysvětlila Hormona. „A my
máme tu čest být zdejšími vězni… pardon… hosty.“
„Generální štáb Neřádu,“ zopakoval pomalu Garry. „Co si pod
tím mám představit?“
„Konají se tu hlavně porady,“ řekl Von. „Nigrusův ehm řád je
tajná společnost. V jejím čele stojí samozřejmě Nigrus Trumpál, sám ji
založil. Jsou v ní lidé, kteří bojovali a bojují proti
Tomu-jehož-jméno-neumíme-vyslovit.“
„Já vím, co je to Neřád! Nejsem idiot!“ rozčílil se Garry.
„Příště ho zkus víc vzadu, těsně nad uchem, tam je centrum
dlouhodobé paměti,“ zašeptala Vonovi Hormona.
„Co?“
„Ale nic,“ usmála se Hormona.
„Takže…?“ nechal Garry viset slovo ve vzduchu.
„Takže co?“ nechápala Hormona.
„Vrdlmrsmrst!“ štěkl Garry. „Kde je? Co dělá? Co teprve
chystá? Jak ho zastavíme?“
Von si odfrkl: „To je najednou starostí o rodinu.“
„Už jsme ti říkali, že se porad nemůžeme účastnit. Bylo by
hezké, dostat se někam, odkud bychom mohli porady poslouchat a dozvědět se
nějaké podrobnosti, ale to bychom museli objevit nějakou tajnou chodbu. A
takové štěstí nemáme!“
Dveře masivní skříně se s hlasitým prásknutím rozrazily
a uprostřed místnosti přistáli Ten, Onen a vzápětí Támhleta.
„Ahoj Garry,“ ozvaly se přes sebe tři vlezlé hlasy.
Onen se zvedl jako první. „Zrovna jsme byli vedle, když jsme
zaslechli tvůj hlásek. Znělo to, jako kdybys byl u nás v pokoji, tak nám
to nedalo a trochu jsme propátrali stěny. A co jsme nenašli – nepoužívaná stará
chodba pro sloužící!“
„Beru
zpět,“ řekla Hormona. „Zjevně takové štěstí máme.“
[1]
Paní Drsoňová samozřejmě měla dost hrdosti, aby si Garrymu stěžovala nahlas,
ale když takhle dostala čtvrté jídlo, znechuceně si odfrkla: „Zase palačinky!“
[2]
Jméno se čte česky (ne Džodžounsová). Starobylé jméno Jojones pochází od
povolání šaškova pomocníka na královských dvorech, který měl na starosti
šaškovy pomůcky (například žonglovací míčky, rolničky a především joja).
Žádné komentáře:
Okomentovat