4-I: Kapitola IX.

Jak se Garry a jeho přátelé dozvěděli leccos nového a jak málem zemřeli při menším rodinném nedorozumění.  

Kapitola IX.

Když dorazili ke stanům, vypadali všichni přepadle, skoro jako kdyby je Vrdlmrsmrstovi přívrženci odhalili a trochu jim pocuchali fazónu. Proto s úlevou uvítali teplo ohniště, které opečovával Ignác Igory se svým synem.

„Co se tváříte, jako kdyby vám někdo ukradl všechna esa z rukávu?“ usmál se na ně pan Igory bodře.

„To si snad ani nepřej vědět, Ignáci,“ posadil se pan Vlezlej ztěžka vedle něj. „Cestou sem jsme viděli v lese pochod Smrtikibiců.“

„Smrtikibiců?“ zeptal se Garry. „Kdo jsou Smrtikibicové?“

„Přemýšlej, klub fanoušků leporela to asi nebude,“ zaklepala si Hormona na čelo.

„Klub přátel dobré hudby také ne,“ ušklíbl se Ten.

„Smrtikibicové jsou samozřejmě ti nejoddanější stoupenci Vy-tušíte-koho, ochotní pro něj bez váhání položit i život,“ potvrdil pan Vlezlej.

„A to mi říkáte teď?“ durdil se Garry. „Nemyslíte si, že o existenci takových maniaků bych se měl dozvědět o něco dřív než tři roky potom, co jsem vstoupil do karbanického světa?! A Malefujovi rodiče patří mezi ně? Proč mě nikdo nevaroval?“

„A jak to, že jsem o nich ještě neslyšel já? Jsem váš syn!“ divil se Von.

„Snad chápeš, že jsou věci, o kterých se před dětmi raději nemluví – válečné hrůzy, zločiny Ty-tušíš-koho, Smrtikibicové… nebo třeba sex. O sexu jsme ti taky nikdy nepovídali, a přesto snad víš, že existuje, ne? Doufali jsme prostě, že na to nějak přijdeš sám.“

„Navíc, na rozdíl od sexu, o Smrtikibicích se můžeš dočíst ve Velkých dějinách českého karbanictva, svazek VII,“ dodala Hormona.

„Je něco, co bychom o nich měli vědět?“ zeptal se Garry. „Aniž bychom museli otevírat Velké dějiny českého karbanictva?“

„Dobře, povyprávím vám o nich,“ zachmuřil se pan Vlezlej. „Kam jdeš, Vone?“

„Pro kukuřici,“ pokrčil rameny Garryho nejlepší kamarád, „myslel jsem, že si k tomu vyprávění dáme popcorn.“

Upekli tedy na ohni velikou pánev pražené kukuřice, každý si trochu odsypal do papírové krabice, rozsadili se kolem ohně a pan Vlezlej začal vyprávět.

Povídal dlouho a poutavě o tom, jak v začátcích, když byl Vrdlmrsmrst ještě slabý, téměř neznámý začínající karetní hráč čtvrté kategorie, začal přetahovat na svou stranu tu nejodpornější spodinu karbanické společnosti: kibice. Radily, kteří sami karty hrát pořádně neuměli, ale posedávali v hospodách, koukali pravým hráčům přes rameno a pronášeli rádoby moudré úvahy o tom, kdo měl jak hrát. Doktor Vrdlmrsmrst si z nich vytvořil svou špionážní síť a začal v karetních turnajích vyhrávat na celé čáře. Jak postupně upevňoval svou moc a ovládal karbanický svět, kibicové se stali jeho oficiálními zástupci. Ať se kdekoli a kdykoli hrála nějaká hazardní hra, přítomen byl zachmuřený muž (nebo žena) s odznakem moci Dr. Vrdlmrsmrsta: lebkou, které z úst trčel pikový list.

Později se okruh Vrdlmrsmrstových přívrženců začal rozšiřovat. Jednak se začali objevovat karbaníci, které obehrál o všechen majetek a museli ho následovat i proti své vůli, jednak se k němu přidávali některé tradiční rody, ať už z nečistého přesvědčení nebo z čistého prospěchářství. Tyhle rodiny – jako třeba Malejfujovi – už měly nějaké společenské postavení a odmítaly se podřídit pouhým kibicům.

Vrdlmrsmrst tak neměl jinou možnost, než poskytnout zástupcům těchto rodů nejvyšší pozice v zástupu svých přívrženců. Ten se tak změnil z chaotického seskupení našeptavačů v organizovanou jednotku fanatických přívrženců Vy-tušíte-koho, která začala sama sebe označovat rádoby vznešeně jako Řád Smrtikibiců.[1]

Když dopovídal, nikomu už nezbývalo ani zrnko popcornu. Jen Von se zřejmě zamyslel a postupně otrhával a konzumoval papírový kornout.

„Hormono, až to zapomeneme a budeme se na něco z toho ptát, vysvětlíš nám to?“ usmál se sladce Garry.

…

Ráno sbalili stany a ve chmurné náladě vyrazili domů. V plném vlaku se jim podařilo zabrat celé šestimístné kupé (což byl v sedmi lidech jen relativní úspěch) a během dlouhých hodin cesty domů nepromluvili téměř ani slovo a každý jen přemýšlel o tom, co vlastně včera viděli a co to znamená pro karbanický svět. Aspoň to by si domyslel člověk, který o Garrym a jeho přátelích dosud neslyšel. Bylo to ale trochu jinak:

Ten a Onen hlasitě debatovali, jestli by bylo možné dostat se nepozorovaně do kuchyně v jídelním voze. Von právě v tomto vagónu seděl nad kuřecím řízkem a přemýšlel o tom, jestli za něj Garry zaplatí útratu, když nemá žádné peníze. Garry seděl naproti němu a uvažoval, co se bude dít, až vyjde najevo, že mu asi při sbíjení tábora[2] vypadla peněženka. Támhleta zase přemýšlela, jestli se má vypravit za Garrym nebo zůstat v kupé. Nenápadnou mimikou se snažila naznačit Hormoně, že má jít s ní, aby to bylo méně trapné. Hormona zase nedovedla pochopit, proč s ní Támhleta chce jít zase na záchod, když tam byly před deseti minutami. Takže se nakonec otočila k oknu a znuděně sledovala ubíhající krajinu. A pan Vlezlej? Pan Vlezlej se bál, tuze se bál, ale jestli myslíte, že Smrtikibiců, tak jste na omylu.

Čeho se bál, se ukázalo, když se pomalým krokem blížili do Brajglu, kde měli všichni společně strávit posledních pár dní před odjezdem na Tábor tří karbanických škol.

Když se do smrkového kmene vedle cesty zabodl první šíp, Garry se na pana Vlezlýho nervózně podíval.

„Manželka se vám asi vrátila z malin.“

„K zemi!“ zavelel Ten právě včas, protože další salva už mířila přesněji – roj šípů proletěl jen těsně nad jejich hlavami. V panice zaběhli do lesa a poschovávali se za příhodně rozmístěnými skalisky.

„Co to má znamenat?“ zakřičela na Vlezlý Hormona.

„Menší rodinné nedorozumění,“ řekl přiškrceně pan Vlezlej.

„Menší?“ děsila se Hormona. „Jak potom vypadá větší rodinné nedorozumění?“

„Popravdě mě moc neláká zemřít kvůli vašim rodinným sporům,“ zamračil se Garry, když na cestě explodovala zápalná láhev. „Jaké máme možnosti?“

„Bezpodmínečně kapitulovat a doufat v milosrdenství?“ navrhl pan Vlezlej.

„Utéct a nikdy už se nepřiblížit do okruhu sta kilometrů od Brajglu?“ pípl Von.

„Proplížit se do domu a předstírat, že jsme byli celou dobu ve svých pokojích?“ ozvala se nejistě i Támhleta.

„Vymyslet si historku o tom, jak nás unesli mimozemšťani, proti naší vůli nás týden drželi na své kosmické lodi a prováděli na nás bolestivé a nechutné pokusy?“ snažil se Ten.

„Bolestivé a nechutné pokusy nás nejspíš teprve čekají,“ zaúpěl Von.

 „Asi bychom si měli přiznat, že jsme nedomysleli následky svých činů,“ zasmušil se Onen. „Na druhou stranu, před čtrnácti dny se taktika vypařit se, zatímco mamka byla na malinách, a nechat vzkaz: ‚Šli jsme na fotbal, za chvíli jsme zpátky‘ jevila jako docela dobrý nápad.“

„Copak jste netušili, že vás bude čekat takovéhle přivítání?“ rozhodila Hormona rukama, když jim nad hlavami proletěl obrovský balvan vystřelený z katapultu.

„Že nás nic příjemného nečeká, s tím jsem tak nějak počítal,“ zamračil se pan Vlezlej. „Ale rozhodně jsem nevěděl, že na mě doma bude čekat nabitý středověký obléhací stroj.“

Garry se přikrčil, protože další kámen dopadl jen pár metrů před nimi a zasypal je sprškou hlíny a mechu. „To by nemohl čekat nikdo… počkat! Zopakujte to!“

„Proč?“ divil se pan Vlezlej. „Nevěděl jsem, že na mě doma čeká nabitý středověký obléhací stroj, co je na tom zajímavého?“

„To je ono,“ radoval se Garry. „Vzpomeňte si, co jste slíbil panu Skrounovi!“

„No jasně!“ praštila se Hormona do čela. „Dáš mi to, co nevíš, že máš a co tě doma přivítá… Nechápu, jak to, že jsem na to nepřišla sama!“

„Protože jsi nesnesitelná šprtka a neumíš využívat nabyté vědomosti v praxi?“ vyplázl na ni jazyk Garry.

„Zaprvé – průměrně snesitelná šprtka,“ bránila se Hormona, „zadruhé – stejně je nám to k ničemu, protože je asi naivní předpokládat, že pan Skroun se tady najednou objeví v obláčku kouře a zachrání nás.“

„Zdá se mi to, nebo hovoříte o mně?“

Pan Vlezlej sebou škubl leknutím tak, až se praštil hlavou do skály.

„P-p-p-p-pane Skroune?“ zajíkl se.

„Pane Skroune bohatě stačí,“ usmál se pan Skroun vlídně. „Doufám, že jste mě volali jen proto, abyste mi předali slíbenou odměnu.“

„Ano,“ vydechl Ten Vlezlej. „Stojí támhle před domem.“

„Domem?“ přimhouřil oči pan Skroun. „Dobře víte, že si potrpím na exaktní vyjadřování. V tomhle případě bych se přikláněl spíše k pojmu přístřeší, i když i k němu mám určité terminologické výhrady. Kromě toho,“ otočil se na pana Vlezlýho, „nevěřím, že jsi nevěděl o tom, že máš manželku.“

„Toho jsem si všiml až moc dobře,“ odtušil pan Vlezlej. „Nečekal jsem ten katapult, který moje žena právě nabíjí. Musela ho nejspíš vyhrabat z harampádí po předcích, vůbec jsem netušil, že ho doma mám.“[3]

„Á, tak to je jiná,“ zatvářil se pan Skroun přívětivěji. „Skoro jako kdybyste věděl, že jsem vášnivý sběratel starých zbraní. A komu se poštěstí získat rovnou katapult z patnáctého století?“

---

[1] A protože proti řádu můžete bojovat jedině jeho pravým opakem, zakládá Nigrus Trumpál jen o něco později společenství nazvané NEŘÁD.

[2] Když tábor stavíte, tak ho rozbíjíte. Když pak tábor bouráte, tak ho logicky sbíjíte. V tomhle měl Garry jasno od doby, kdy byl Drsoňovými na dovolené v jižních Čechách a mylně si vyložil větu pana Drsoně: „Měli bychom rozbít tábor, než se setmí.“

[3] Rytíř Zaseten Vlezlej (1389-1435), který byl prvním majitelem onoho katapultu, byl mužem, za jehož života začal dodnes trvající úpadek rodu. Za husitských válek bojoval dlouhá léta na straně katolické šlechty a jeho sídlo bylo třikrát vydrancováno a vypáleno Žižkovými vojsky. Po posledním útoku poslechl radu jednoho ze svých přátel a nový hrad již nechal postavit z kamene. Při stavbě se však velice zadlužil a rozhodl se získat majetek z válečné kořisti. V roce 1434 proto přestoupil ke kališnické víře a jeho družina se stala součástí vojska sirotků. O několik měsíců později padl v bitvě u Lipan.

Jeho syn Adalší Vlezlej (1420-1477) se pak dlouhá léta živil jako po lesích jako lapka. V roce 1452 se mu podařilo najít opuštěný otcův hrad a pokoušel se panství pozvednout. Neměl však majetek ani poddané, aby mohl zarostlý hrad vyčistit od křovin a mechu, tak jen zabydlel interiéry a zvenčí nechal sídlo nadále pustnout. Tento stav trvá více méně dodnes.

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky
Kapitola I.*Kapitola II.*Kapitola III.*Kapitola IV.*Kapitola V.*Kapitola VI.*Kapitola VII.*Kapitola VIII.*Kapitola IX.*Kapitola X.

Část II.: Milé deníčky z letního tábora

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr