Kapitola šestá znamená konečně návrat Garryho a jeho nerozlučných přátel do karetní školy, kde začíná nový školní rok. Jako pokaždé (pokud zrovna Garry s Vonem neukradli auto a nejeli po dálnici) je ale potřeba nejdřív absolvovat cestu expresem s romantickým názvem Polenský vrak, což je výborná příležitost k seznámení s novými postavami.
Hanka Hatebadová
Jezdíme tam a sem
„Proč vlastně musíme jet do Prahy na nádraží, když škola je
jen kilometr odsud?“ vyptával se Garry, když vynesli zavazadla z ponurého
sklepního domu a po dlouhé době spatřili denní světlo.
„Taková je tradice,“ odbyl ho pan Vlezlej, „mazejte do
dodávky.“
„A proč nejedeme jenom do Golčova Jeníkova?“ zajímala se
ještě Hormona. „Studenti z východních Čech přece můžou nastupovat i tam a…“
„Vzbudilo by to podezření,“ vysvětlil otráveně Lotkien,
opírající se o dveře auta. „Všichni by se vyptávali, proč jste nejeli
z Prahy, a skončilo by to tak, že byste prozradili o Neřádu první
poslední. Nikdo nesmí vědět, že jste byli tady na Sezimově náměstí!“
„Dobrý den,“ ozval se tichý hlas za autem. Lotkien málem
upadl, jak leknutím uskočil, a zpoza vozidla vystoupil Mufius Malejfuj.
„Koukám, že jste si udělali výlet. To je roztomilé. Ale proč ne, když máme
takový krásný den.“
„Ale vůbec ne,“ rozhodil lihovarník rukama. „Jsem jen zvědavý.
Vrtá mi hlavou, proč by nikdo neměl vědět o tom, že jste tu byli. Pochopte,
takhle to vyznívá, že jste tady snad dělali něco špatného… a něco takového bych
musel, obávám se, nahlásit.“
„Komu? Fučovi nebo Vrdlmrsmrstovi?“ odfrkl si Garry.
„Ale, ale,“ podivil se Malejfuj, „tak chlapeček se naučil
vyslovovat tatínkovo jméno. No to je lozkošné!“
…
„Neměl ses s ním prát, Garry,“ prohlásil Lotkien, když
uháněli do Prahy. „Budou z toho jenom potíže. Zbytečně dráždíš Smrtikibice
bosou nohou.“
„DĚLAL SI ZE MĚ SRANDU!“ zavřeštěl Garry a otřel si
kapesníkem zkrvavený nos. „NESNÁŠÍM HO!“
„Já si náhodou myslím, že to bylo štěstí, když se Garry na
Malejfuje vrhnul,“ zastal se Garryho pan Vlezlej. „Jenom díky tomu kousnutí do
nohy si nevšimnul Sirénuse Fleka, který právě vylezl ven, aby se rozloučil.“
„To jsem si nevšimnul,“ připustil Garry.
Hormona se ušklíbla. „Zdá se, že mu ta rána vycházkovou holí
do hlavy ani moc neublížila. Pořád při smyslech jako dřív.“
Jezdíme sem a tam
Zastavili u pražského hlavního nádraží, kde se s nimi
Rohn Lotkien a pan Vlezlej rozloučili. Garry, Von, Hormona a Támhleta pobrali
své věci a vyrazili chodbou k osmému nástupišti.
„Aspoň zavazadla nám mohli vzít rovnou do školy,“ postěžoval
si Von, obtížený batohem a třemi taškami, a to ještě jeden jeho kufr táhla
Támhleta.
„Na co bereš tolik věcí?“ nechápala Hormona.
„Když jsem teď ten vedoucí ročníku, musím reprezentovat,“
prohlásil vážně Von. „Tak jsem si vzal… půjčil… z Flekova domu pár věcí.
Například – co by si o mně spolužáci pomysleli, kdyby ke mně přišli na
audienci…“
„Tvoji spolužáci si o tobě budou myslet, že jsi idiot,
jestli je budeš zvát na audience,“ poklepala si na čelo Hormona.
„…a já bych neseděl v otočném koženém křesle,“ dodal
Von. „Pár barokních obrazů na stěnách taky nebude k zahození, perský koberec,
křišťálová karafa na víno, saténový župan prošívaný zlatem, dýmku, slonovinový
stojan na deštníky pro návštěvy, intarzovaný šachový stolek,“ vyjmenovával,
„prostě jen pár maličkostí, abych tomu dodal tu správnou úroveň.“
„Intarzovaný šachový stolek?“ zopakovala nevěřícně Hormona.
„Vždyť ani nevíš, co intarzovaný znamená!“
„Pojízdný,“ řekl Von bez zaváhání. V ten moment dorazili k intarzovanému
vlaku a začali nastupovat.
„Pospěšte si,“ popoháněl je Garry, „ať najdeme nějaké volné
kupé, vždyť je nás pět!“
„Zaprvé – jsme čtyři,“ řekla Hormona. „Zadruhé – já
s Vonem musíme do učitelského vagónu, kvůli… no, víš… našim novým povinnostem,“
řekla opatrně, protože nestála o další Garryho záchvat.
Garry ale zareagoval nečekaně klidně. „Opravdu? No konečně
se věci mění k lepšímu,“ zvedl obočí a mrkl na Támhletu. „Pojď, musíme
rychle najít nějaké kupé, které se dá zamknout.“
„Neboj, budeme čas od času procházet uličkou a kontrolovat,
jestli je všechno v pořádku,“ pokusila se Támhletu uklidnit Hormona. Pak
se rozloučila a spolu s Vonem pospíchala k učitelskému vagónu.
Když Garry s Támhletou nastoupili, hned na představku
se srazili s Debilem Dlouhým Z., spolužákem s nervózním kulatým
obličejem, který výjimečně svíral v náručí svoji věčně se ztrácející žábu.
„Ahoj Garry, ahoj Támhleto,“ pozdravil je Debil. „To jsem
rád, že vás tady vidím! Tady už je všude plno, musíme do dalšího vozu.“
Ve vedlejším voze Támhleta otevřela hned první dveře,
přestože Debil je přešel bez povšimnutí.
„Tady se vejdeme,“ řekla. „Všichni. Tady je jenom Hanka
Strouhanka.“
Debil něco zamumlal, že by nerad rušil, ale otočil se.
„Strouhanka?“ zastavil se Garry.
„Tak se jí říká od té doby, co se v prvním ročníku pokusila
podřezat si zápěstí struhadlem. Ale nebojte se, jinak je úplně neškodná,“
uklidňovala je Támhleta a vstoupila do kupé. „Ahoj Hanko, můžeme si přisednout?“
Garry pochopil, že její otázka směřuje k hubené bytosti
oblečené v černém tričku a černých kalhotech, která si zakrývala hlavu časopisem.
Sklonila ho lehce dolů a odhalila polovinu bledého obličeje orámovaného černými
vlasy.
„Proč se mě ptáte? Jsem přece úplně neškodná,“ zavzlykala a
ukryla si obličej do dlaní. „Vůbec si mě nevšímejte! Já už tady stejně dlouho
nebudu.“
„Někam se chystáš?“ posadil se Garry naproti ní.
„Umřít,“ řekla vážně bledá dívka. „Už nechci žít.“
„Já taky ne,“ pokýval hlavou Garry. „Věřila bys tomu, že
Trumpál jmenoval vedoucím ročníku Vona Vlezlýho a ne mě?! Přitom já jsem Garry
Poker!“
Uslzené oči opatrně vykoukly mezi prsty. „Nikdy jsem se
necítila tak zbytečně a nicotně…“ vypravila ze sebe přerývaně. „Chlapec, který
vyhrál… já… to je hrozné, nejradši bych se hned zabila, ale… nechala jsem
žiletku doma…“
„Můžu ti půjčit svůj holicí strojek,“ nabídl se Garry.
„Ach jo! Já jsem tak neschopná! Jediná věc, kterou jsem si
chtěla vzít s sebou, jediná věc, kterou jsem potřebovala, a já si ji
nevezmu! Jsem nikdo, naprostá nula!“ vykřikla Hanka vstříc vesmíru.
„To není pravda,“ bránila ji Támhleta. „Tohle je Hanka
Hatebadová, Garry. Je třeťačka jako já… jako my všichni… a je
z Peklospáru.“
„Myslel jsem, že všechny naprosté nuly končí
v Brzybolu,“ projevil Garry svůj nezaměnitelný takt. „Takže snad zas tak
neschopná snad nejsi. Na druhou stranu tady Debil je živoucím důkazem toho, že
všechny nuly se do Brzybolu nevejdou.“
„Víš, co je můj oblíbený předmět, Garry?“ zeptal se ho Debil
se zaťatými zuby.
Garry ohrnul ret. „Nevím. Tělocvik to asi nebude, co?“
„Pozemky,“ řekl Debil důrazně. „A slíbil jsem profesorce
Proutkové, že jí přivezu od svého strýce nějaké koňské koblihy. Trus kopytníků
je to nejlepší hnojivo pro většinu okrasných rostlin.“
„Snažíš se tím něco říct?“
Debil otevřel tašku, kterou svíral na klíně. „Snažím se tím
říct, že není moc chytré urážet někoho, kdo drží v ruce plnou tašku
hoven!“ zakřičel a mrskl zavazadlo po Garrym. Bohužel obsah opustil tašku o
něco dřív, než bylo v plánu, a hnůj se rozletěl po celém kupé. Hanku
zachránilo jen to, že se schovávala za časopisem, Támhleta si stačila
v poslední chvíli zakrýt aspoň oči.
Garry strhl záclonku, aby si otřel obličej a ruce. „Tak jsi
to měl říct předem!“ osopil se na Debila.
„Ahoj, Garry,“ otevřely se dveře a v nich stanula Nora
Nguyenová, příležitostná hráčka peklospárského fotbalového ženstva a stejně tak
příležitostný cíl Garryho sváděcích rituálů. „Jdu asi nevhod, co?“
„Hm, nazdar,“ hlesl Garry, zatímco si čistil ucho cípem
záclony.
„No,“ otřásla se odporem Nora. „Říkala jsem si… teď když
Igor je mrtvý… že tě přijdu pozdravit,“ zamávala mu konečky prstů a zmizela.
„Igor je mrtvý?“ vykulil oči Debil.
Garry pokrčil rameny. „Co já vím. Od třetího úkolu
v Ohnilém poháru jsem ho neviděl.“
Dveře do chodby se opět rozevřely. „Ahoj,“ nahlédla dovnitř vychrtlá
a bledá tvář Igora Igoryho, „neviděli jste Noru?“ Garry pomalu zavrtěl hlavou.
„Jo, je mrtvý,“ prohlásil, když Igor odešel. „Nikdo živý by
nemohl vypadat takhle.“
Támhleta přitakala: „Když umřela moje prateta Nějakáta, měla
úplně stejnou barvu.“
„To musí být hrozné, chodit do školy i po smrti,“ oklepal se
Debil. „Vždycky jsem si říkal, že kdybych se zabil při tělocviku, měl bych aspoň
klid.“
„Já chci být taky mrtvá!“ uzavřela téma Hanka a rozplakala
se.
…
Krátce potom, co projel vozík s občerstvením a Debil
zakoupil každému menší kompenzační svačinu za předchozí spršku koňských jablek,
se objevili Von s Hormonou.
„Umyli jste si ruce?“ zazubil se Von, když viděl, jak se
Garry sápe po šunkové bagetě.
„Už jdu,“ povzdechl si Garry a vstal.
„Klid, dělám si srandu,“ rozesmál se Von. „Zatím! Cha cha!
Tohle mě tak baví! Víte, kolik už jsem vybral od prváků svačin jako zápisné?!“
„Dvanáct?“ tipl si Garry.
„Ani jednu,“ opravila ho Hormona.
„Protože jsi mě donutila je vrátit,“ zamračil se Von a
posadil se vedle Garryho.
Hormona se protáhla
dovnitř. „Fuj, co tady tak strašně smrdí?!“
„Trus kopytníků,“ vysvětlil Garry. „To je dlouhá historie.
Hanka je z Peklospáru, Debil má rád pozemky – jedno s druhým a
neštěstí bylo hotovo.“
„Mám hlad jako Von,“ plácl se do kolen Von a zmocnil se
Támhletiny svačiny. Zuby utrhl papírový obal a pustil se do jídla. „To asi
proto, že jsem Von.“
„Rozhodně vypadáš jako Von,“ řekla Hormona.
„Nevypadám spíš jako úžasný a dokonalý mladík, který se stal
vedoucím ročníku?“ poklepal si na prsa a Garry si všiml, že tam má
přišpendlenou šerifskou hvězdu z dětské sady Malý kovboj.
„Ne,“ odvětila bez zaváhání Hormona. „A když už mluvíme o
úžasných a dokonalých mladících, hádejte, kdo se stal vedoucím čtvrtého ročníku
ve Zmizeluzlu.“
„MALEJFUJ!“ vykřikl okamžitě Garry. „TO SNAD NENÍ MOŽNÉ,
KAŽDÝ DRUHÝ PITOMEC JE VEDOUCÍM ROČNÍKU A JÁ NIC!“
„Protože ty jsi ten první pitomec, víš,“ chlácholila ho
Hormona.
„Být pitomec je smutné, ale být smutný je pitomé,“ ozval se
ponurý hlásek.
Všichni se otočili na Hanku Hatebadovou, která je ostražitě
pozorovala jedním okem. Druhé bylo skryté za šikmo zastřiženou ofinou.
„Jo, to je pravda,“ souhlasila opatrně Hormona. „A ještě
horší je být smutný a pitomý zároveň.“
„Já vím!“ rozbrečela se znovu Hanka. „Je to
k nevydržení! Já se tak nenávidím! Myslíte, že kdybych vyskočila
z okna, podařilo by se mi spadnout pod kola vlaku?“
„To těžko,“ zhodnotil Von její šance. „Možná
protijedoucího.“
Hormona vstala, vylovila z kapsy patentní kličku a
zajistila okno. „Sice by to tady potřebovalo vyvětrat, ale důležitější je,
abyste se všichni dostali v pořádku do Polné.“
„Kde jsi vzala tu kličku?“ divila se Támhleta.
„Profesor Zkrocený nám ji dal po případ, že by se někdo
třeba někde zamknul… nebo někoho někde zamknul… nebo někde s někým
zamknul. Máme čas od času procházet chodbou a kontrolovat pořádek, klid a mír.
Takže až Von dojí vaše čtyři svačiny, zase půjdeme.“
„Tak brzo?“ řekl zklamaně Garry.
„V klidu, Debil tady má určitě ještě plnou tašku jídla od
babičky,“ usmál se Von a sápal se po Debilově zavazadle.
„Tam není jídlo,“ řekl Garry, když už bylo pozdě. „Jsou
nějaké rostliny, které ocení jako hnojivo lidské zvratky?“
„Spíš ne,“ zamračil se Debil, který nelibě pozoroval, jak
Von plní jeho tašku.
„To je
tak smutné,“ otřela si slzy Hanka. „Chudáci kytičky… tak se těšily na koblížky
a nic nedostanou. Tenhle svět je strašně nespravedlivý!“ Časopis se jí svezl
z kolen a spadl na zem. Garry se zadíval na rozevřenou dvoustránku a
šokovaně časopis zvedl, když si přečetl nadpisy článků.
„ÚPLATKY VE FOTBALOVÉ LIZE?!!!!“ roztrhl Garry málem časopis
vejpůl. „TAKOVÁ NESLÝCHANÁ LEŽ! POBLILVÍR VYHRÁL NAPROSTO ZASLOUŽENĚ! A PROČ BY
MĚLA BÝT V MÓDĚ JENOM ČERNÁ?!“
„Vždyť ty nosíš jenom černou,“ poznamenala Hormona.
„To je pravda, ale vždycky jsem ji nosil proto, že nebyla
v módě!“ zuřil Garry. „Jsem in
tím, že jsem out, chápeš?! Co budu
nosit? Takhle budu vypadat, že se řídím módními trendy!“
„Toho bych se na tvém místě nebála,“ zamračila se Támhleta.
„Myslím, že špína nebude nikdy módní hit.“
„Aspoň, že tak,“ oddechl si Garry.
Hormona
také zvědavě nahlédla do časopisu. „Taky tady píšou o Sirénusi Flekovi,“
ukázala prstem.
Garry si musel podnadpis článku přečíst několikrát po sobě, než si byl
jistý, jestli ho opravdu pochopil. Jak v takovémhle časopise mohli
zjistit, co Sirénus Flek doopravdy dělá – nebo aspoň donedávna dělal?
Když Garry po půlhodině článek dočetl, nevěřil svým očím.
„To musí být nějaký vtip,“ zašeptal. „Jak to můžou vědět?“
„Pozitivní je, že tomu nebude nikdo věřit. Každý ví, že EmOTaY tiskne jenom samé nesmysly,“
ohrnula ret Hormona.
„Ne, EmOTaY je
smrtelně vážná věc!“ vytrhla jim časopis Hanka. „Můj mladší bratr je
šéfredaktorem! Je to strašně citlivý a hodný člověk!“
„Omlouvám se,“ řekla Hormona a nakoukla do tiráže. „Na to,
že mu je devět, píše moc pěkně.“
Garry, Von, Hormona a Támhleta si vyměnili znepokojené
pohledy. Je možné, aby někdo odhalil identitu Sirénuse Fleka? Že by ho
v polenské pizzerii někdo poznal? Jak ale EmOTaY přišel na jméno Anthony Flick a na historku o rajské omáčce,
kterou si tehdy vymysleli před…
„Irrita Hrdličková,“ vydechl Garry.
„Jo, to je kost,“ přitakal Von zasněně. „Škoda, že
z tábora tak najednou zmizela. Netušíte, co se s ní vlastně stalo?“
Zpátky v Polné
Setmělo se a ve vlaku se rozsvítila a rozpískala světla. Von
s Hormonou odešli na obchůzku a rozhovor v kupé uváznul na mrtvém
bodě. Garry nepřítomně zíral z okna, Támhleta nepřítomně zírala na
Garryho, Debil tiše nadával a uklízel prázdné obaly od jídla, které mu Von
zanechal na všech možných místech, a Hanka zkoušela, jestli je jízdenka
dostatečně ostrá, aby si s ní dokázala podřezat zápěstí.
„Je úplně tupá,“ řekla zklamaně. „Jako já! Au! Mně teče
krev!“
Vlak sebou cuknul, jak zastavili v Polné, a způsobil
tak Hance Hatebadové nečekané zranění.
„To je jen škrábnutí,“ mávl rukou Garry. „Vystupujeme!“
Procpali se ven na nástupiště, kde se konečně nadechli
čerstvého vzduchu, který přinesla studená fronta postupující od severního
Atlantiku do vnitrozemí. Garry se rozhlédl po zšeřelém nádraží a čekal, kdy
zaslechne známý hromový a občas mírně škytající hlas svolávající prváky.
„Studenti prvního ročníku se okamžitě seřadí tady u mě!
Všichni studenti prvního ročníku se okamžitě seřadí zde, nebo půjdou pěšky a za
každého odečtu Poblilvíru dvacet bodů!“
„Br!“ otřásl se Garry. „Jak to, že prvňáky doprovází Grape?
Co proboha provedli?“
„Taky vás rád vidím, Pokere,“ ucedil Grape, který měl patrně
uši všude. „Jestli nemáte nic na práci, tak pokračujte do autobusu.“
„Co to má znamenat?“ šeptal Garry rozhořčeně svým kamarádům,
když pospíchali k přistavenému autobusu. „Kde je Hybrid?“
„U Sedmi kulí?“ navrhla Hormona.
„Nesmysl, Hybrid by přece nikdy nezmeškal…“ začal Garry.
„Určitě má jen rýmu nebo něco takového!“
„Rýmu?“ vyvalil oči Von. „Dovedeš si představit, že by
Hybrid chytil nějakou nemoc? A že by to ta nemoc přežila? Jenom
v posledním desetiletí úplně vymizely tři chřipkové kmeny po tom, co je
Hybrid vdechnul!“
„To je k pláči,“ popotáhla Hanka nosem. „Chudák
chřipka.“
„Sakra!“ ulevil si Von a rozčíleně ukazoval za dřevěnou
budku vedle nádraží. „Viděli jste to?! Malejfuj právě sebral tomu prvákovi
svačinu!“
„Jsem ráda, že se v tobě konečně probouzí smysl pro
spravedlnost,“ řekla Hormona uznale.
„Kašlu na spravedlnost! To byl náš prvák!“ čílil se Von. „Na
ty jeho řízky s chlebem jsem měl spadeno, co jsme nastoupili!“ Rozhlédl
se. „Pojďte, pomozte mi chytit aspoň támhle toho malého Zmizeluzla
s pytlíkem chipsů!“
Nakonec se jim podařilo dovléct Vona proti jeho vůli do
autobusu a mohlo se jet. Kolona se rozjela rychle, takže za pár minut už se
blížili úzkou lesní cestou k polenskému školnímu hradu.
„Doufám, že tady Hybrid bude,“ řekl Garry, když vystupovali
a pokračovali pěšky na nádvoří. „Přece by neodešel!“
„Jestli odešel, tak budu moc smutná,“ přikývla Hanka. „I
když to byl dost mizerný učitel.“
„To tedy nebyl!“ okřikli ji společně Garry, Von a Támhleta.
Garry probodl Hormonu pohledem.
„No,“ zaváhala. „Mizerný je asi trochu kruté slovo, ale nedá
se říct, že bychom se od Hybrida někdy něco naučili.“
„Koho zajímá, jestli jsme se něco naučili?“ rozhodil Garry
rukama. „Hodina je venku, můžeš si při ní dělat, co chceš, a když si sedneš
dopředu, tak nadýcháš slušných pár promile! Co bys chtěla víc?“ Hormona jenom
mávla rukou.
Na nádvoří se s nimi Hanka rozloučila, několikrát je
ujistila, že ji vidí naposledy živou, a vydala se mezi peklospárské. Garry,
Von, Hormona a Támhleta se zase vmísili do zadních řad poblilvírského hloučku.
„Konečně zase uvidíme rozřazování,“ usmála se Hormona.
Lampy na nádvoří zhasly. Z rohů nádvoří se začala
linout hustá pára a z vršku Kulaté věže s červenou střechou a mírně
nakloněným cimbuřím vystřelil barevný ohňostroj, který se zformoval do symbolů
čtyř školních kolejí.
„Od té doby, co jsme byli rozřazováni my, se toho teda hodně
změnilo,“ vydechl Garry.
To ale ještě nebyl konec. Na římse nad prvním patrem se
rozsvítila řada reflektorů a kužely světel zamířily na pódium, kde Trumpál
tradičně losoval studenty do Poblilvíru, Peklospáru, Brzybolu a Zmizeluzlu.
Teď se tam objevila žena v upnutém černém kostýmu.
„Co to má…?“ zděsil se Von, který v ženě jako první
identifikoval Trumpálovu zástupkyni, K. F. C. McDonaldovou.
„Ladies
and Gentlemen!“ vykřikla a rozpřáhla ruce. Shora začaly na pódium dopadat
barevné konfety. „Let me introduce you… The
Headmaster and His Sorting Package!“
Žádné komentáře:
Okomentovat