Noc druhá
Rozkaz NEŘÁDu. Datum:
16. 7. 2006
Vlčice, život je boj.
Každopádně auto muselo být zlikvidováno, budilo tam příliš pozornosti. Nový vůz
na tebe čeká v Havlíčkově Brodě na parkovišti u železniční stanice. Klíčky
jsou ve skříňce č. 6 v nádražní budově. Na kód určitě přijdeš sám,
jsi zkušený operativec.
Podepsán: Cylindr v.
r.
Wů. Datum: 15. 7.
(strana 9)
A to už jsem myslel,
že už se dneska nic zajímavýho nestane! Vypadalo to, že bude klid, i Grape se
hned po večeři zavřel do chatky. Tak jsem si myslel, že venku nebude nikdo
strašit a budu moct podniknout menší obchůzku. :-) Vím, zařekl jsem se sice, že
Pokernova bude usilovat jen a jen o Irritu Hrdličkovou, ale pak jsem si
uvědomil, že mé obdivovatelky nemají o mém poslání sebemenší tušení. Jak bych
mohl vůbec usnout s vědomím, že některá smutně hledí na Měsíc a nechápe,
proč za ní Garrycomo ještě nepřišel…
Proto jsem se rozhodl,
že musím zajít do dívčího tábora a všem celou situaci vysvětlit. A omluvit se
za to, že mé služby budou dočasně nedostupné. Což o to, Támhleta to určitě
pochopí, dělám to celé přece jen kvůli ní, ale u ostatních se trochu bojím. Ale
co s tím? Škoda, že Von se mnou nemluví, třeba by mě mohl aspoň
v něčem zastoupit.
Zrovna, když jsem si
navlékl svůj gumový plášť, někdo zabušil na dveře. Otevřel jsem a Bloody mi
prskla přímo do obličeje Sirénusův dopis. Aspoň vím, kde se ta mrcha tak dlouho
toulala. Musím ale přiznat, že jsem se chvíli bál, že ten dopis je od
Ty-tušíš-koho. :-D Naštěstí to je jen shoda anonymních přezdívek. Teď ale budu muset
ještě vymyslet, jak proklouznout ráno – nebo spíš uprostřed noci – nepozorovaně
do správcovský budovy. Pošuk Woody má totiž oči všude. A kde nemá oči, tam má
kamery, skoro jako by tam chtěl natočit nějaký film.
Takže jsem si
uvědomil, že nemám času nazbyt, sbalil do kapes to nejnutnější a rychle vyběhl
do tmy. Co čert chtěl, ale já rozhodně ne – po třech krocích jsem vrazil přímo
do
(strana 10)
…
„Hybride, co tu děláš?“ vykoktal Garry, když vyhrabal svůj
obličej ze smrduté kožešiny, která ho obklopila.
Obr se pokusil zašeptat: „Du za tebou! Musim ti ukázat něco
moc zajímavýho! A důležitýho! A nebezpečnýho! A tak vzrušujícího!“
„Co?“ zeptal se Garry nedůvěřivě.
„Chtěl jsem s sebou vzít i Igora, ale ten blbec mi
nechce otevřít,“ mlel dál Hybrid. „Myslel jsem, že byste u toho rádi byli voba
dva.“
„Co?“ zeptal se Garry ještě nedůvěřivěji.
„Vopravdu nebudeš litovat, žes se mnou šel,“ zachrchlal
Hybrid.
„To nebudu,“ souhlasil Garry, „protože s tebou nikam
nepůjdu.“
„Musíš!“ zahromoval Hybrid. „Ale hlavně nesmíš nikomu říct,
žes to zkouknul, protože…“
„Hybride, já tady mám tak trochu rozdělanou práci,“ zkusill
se Garry ještě vymlouvat, „nevím, co mi chceš ukázat, ale opravdu pochybuju, že
je to něco, co bych chtěl v životě vidět!“
Hybrid ale nečekal, až se vypovídá, popadl ho za límec a
táhl cestou pryč nejen z tábora, ale i z vesnice. Garry se chvíli
bál, že ho táhne na hřbitov, ale ten Hybrid naštěstí minul a pokračoval tmou
k lesu. Teprve tam ho pustil. Garry už si pomyslel, že se Hybrid nadobro
pomátl, a chtěl mu začít nadávat do šílených alkoholiků, když zaslechl po pravé
ruce nějaký křik. Kromě toho, Hybrid ho umlčel svou olbřímí tlapou.
Nějací muži na sebe nesrozumitelně pokřikovali… a do toho
vpadl ohlušující řev, jenž rval uši. Patrně velitel oněch mužů měl opravdu
silný hlas. Garry udělal pár kroků dopředu, aby lépe viděl – a pak zůstal stát
s ústy dokořán.
Na louce u kraje lesa cvičila rota severokorejských vojáků
boj muže proti muži.
„Co to má znamenat, Hybride?!“ vyděsil se Garry.
„Nic zvláštního,“ pousmál se Hybrid. „Váš první úkol. Myslel
sem, že bys to rád viděl.“
„Upřímně, nejradši bych to nikdy v životě neviděl,“
odtušil Garry a zmateně si začal vybavovat papír z nástěnky. „O co sakra jde?
Copak ti nepřátelští cizáci jsou opravdoví? Myslel jsem, že budeme bojovat
klacíkem proti nějakým papundeklovým figurínám!“
„Jo, Vohnilej pohár nejni žádná hra,“ ušklíbl se Hybrid. „Co
sem zaslech Trumpála, tak každej z vás si vytáhne jednu armádu, proti
který bude bojovat. Jsou tady kvůli tomu skutečný vojáci ze Severní Koreje,
Malawi, Papuče-Nový Guiney a Islandu…“
„To budeme vážně bojovat s nějakou armádou?“
„To ne, bude proti vám vždycky stát jenom třicet mužů a
ještě bez zbraní, ty přece porazíš jako by nic.“
„Jo, možná kdybych měřil dva a půl metru a můj dech dokázal
otrávit kohokoli v okruhu pěti metrů, pak možná jo,“ chrlil ze sebe
zoufale Garry, „ale já nejsem ty, Hybride!“
„Hm,“ zabručel Hybrid. „Musim říct Trumpálovi, že asi nejsem
nejlepší beta-tester pro jeho hry.“
…
Garry si poposedl a nenápadně se podíval na čas na displeji
mobilu. Začínal mít jasno v tom, že vyrazit nejdřív právě sem byla velká
taktická chyba.
„… takže jestli to tak opravdu bude, je to celé hrozně
zvláštní, Garry,“ zamračila se Hormona a napila se čaje. „Vždyť Island ani
žádnou armádu nemá! Nedává to smysl.“
„To naopak dává smysl,“ nesouhlasil Garry. „Někdo chce,
abych se turnaje účastnil. A ten někdo chce, abych ten turnaj vyhrál.“
Hormona vyprskla čaj na podlahu. Garry dal dohromady
rozumnou myšlenku!
„To znamená, že můžu celý pohár pustit z hlavy a pomalu
plánovat nějakou oslavu vítězství,“ usmál se Garry samolibě. „Sirénus teď
pracuje v pizzerii ve městě, tak mě napadlo si to tam na jeden večer
pronajmout. Co děláš… co třeba 8. srpna? Mohli bychom to spojit s oslavou
mého vítězství nad Ty-tušíš-kým!“
„Oslava dvou tvých vítězství najednou? V restauraci,
kde pracuje Sirénus Flek?“ otřásla se Hormona.
„Vidíš, zapomněl jsem tě od něj pozdravovat,“ vybavil si
Garry. „Myslí na tebe.“
Hormoně se objevil lehký tik v koutku oka. „Kudy proklouzneš
do těch sprch?“ zeptala se raději. „Noc pokročila, máš nejvyšší čas.“
Garry se opět podíval na displej mobilu a tentokrát se
signál o čase dostal až do jeho mozku. 3:45! Zvedl se ze židle.
„To jsem to dopracoval,“ povzdechl si. „Vplížím se do holčičího
tábora, abych tady celou noc prožvanil. Teď se už nestihnu stavit
v ostatních chatkách!“
Hormona se ušklíbla: „Promiň. Když s tebou ten čas
vždycky tak příjemně uteče.“
Deník s nějakým vtipným jménem. Datum: Ano.
(strana 16)
Konečně nějaké puzzle,
které je pro mě výzvou. A dokonce oboustranné! Okraje půjdou rychle a zbytek už
se časem poddá.
(strana 17)
Bude to těžší, než
jsem myslel. Někdo si dal takovou práci a ty papíry rozcupoval na úhledné malé
čtverečky, jeden jako druhý. Třeba tyhle dva do sebe na první pohled krásně
zapadají, ale kalošu prostě nic neznamená, ať to čtu, jak to čtu: „normálně mě
kalošu.“ Co je to za pitomost? Ani z druhé strany to taky nedává smysl –
co má být „tapou“?
(strana 18)
Přišel nejmenovaný
hromotluk Hybrid (pořád přece tvrdí, že to není jméno) a kýchnutím mi rozházel
celonoční práci po chatce. Co jsem provedl tak strašlivého v minulém
životě?
Kapitánův deník. Datum: 16/7/2006.
(strana 11)
Vypadá to, že Garry
měl s tím prvním úkolem pravdu. Celý večer se mě snaží někdo obelstít a
vylákat mě ven, ale dveře i okenice jsou pevně zavřené.
Třikrát se někdo
dokonce pokusil vydávat se za Noru a musím uznat, její hlas dokázal(a?)
napodobit skutečně perfektně. Dobývala se sem pod hloupými záminkami i spousta
dalších holek, ale těm bych samozřejmě neotevřel, ani kdybych si nebyl jistý,
že je to past.
I tak jsem se nechal
málem nachytat, když klepala „McDonaldová“ a o chvíli později „Hybrid“. Prý že
mi chce ukázat náš první úkol! Copak by někdo mohl skočit na takovou volovinu?
…
„Pokere!“
Garry ztuhl. Jeho plán nepočítal s jedním malým
detailem: že by mohl venku někoho potkat.
„Co tady děláte, Pokere?“ zamračil se profesor Grape. „Neměl
byste být dávno v posteli?“
Garry v duchu zaklel a marně vymýšlel nějakou výmluvu,
proč se uprostřed noci plíží do umývárny. „Jdu… se sprchovat,“ napadlo ho
nakonec.
„Bez ručníku? Přestaňte si vymýšlet nesmysly a okamžitě se
vraťte do chatky!“
„Copak jsem jediný, kdo není v tuhle dobu
v posteli? Ve své posteli?“ opravil se Garry. „Proč se musíte plížit zrovna
za mnou a nejdete radši vyhánět souložící páry z chatky číslo 10?“
„Já spím v chatce číslo 10,“ odvětil Grape mrazivě.
„Tím spíš! Kdybyste je vyhnal, mohl byste v klidu spát
a nemusel tady bloumat po táboře. Nepotkali bychom se a oba bychom byli naprosto
spoko…“
„Padejte do chatičky, Pokere! Ať už vás tu nevidím!“
„Pane profesore, pane profesore!“ ozvalo se jim najednou za
zády. „Ahoj, Garry! Pane profesore, pomoc!“
„Co…“ otočil se k ní Grape.
Hormona se ale nenechala přerušit. „Potřebujeme hned vaši pomoc!
Nevíme, co máme dělat! Vletěl nám do chatičky netopýr a my ho nedokážeme dostat
ven!“
„Tak zavolejte profesorku McDonaldovou, to není moje
starost…“
„Když ale… ten netopýr vlastně nebyl pravý! Když jsme ho
chtěly pustit ven, vtrhlo dovnitř komando Severokorejců!“
„V okruhu několika tisíc mil kolem tábora se zcela jistě
žádní severokorejští vojáci nenacházejí,“ trval na svém Grape chladně.
„Stříleli po nás!“ zalomila Hormona rukama. „Pak nás svázali
a bůhví, co se chystají udělat teď!“ popotáhla.
„A jak jste se…?“ V tu chvíli si profesor Grape
uvědomil svou chybu a rozhlédl se. Jak předpokládal, Garry už stihl využít jeho
chvilkové nepozornosti a utekl pryč.
„Skvělý herecký výkon, slečno Dangerová,“ řekl suše.
Hormona o půl kroku couvla. „Co
mě prozradilo?“
„Stupidní příhoda
s netopýrem, ještě stupidnější příhoda s vojáky, mávání rukama a
nakonec to dojemné posmrkávání.“
„Nic lepšího mě nenapadlo,“
přešlápla. „Pospíchala jsem. Jen tak tak jsem se stihla nalíčit, oblíknout a
vyfoukat si vlasy, abych na vás udělala dojem.“
„Přestaňte si vymýšlet a
vyklopte, co víte.“
„Hm… kde začít?“ znejistěla
Hormona. „První doložené zmínky o karetních hrách můžeme nalézt ve Starém
Egyptě, ale hry na podobném principu budou pravděpodobně starší: obdobu
přebíjené s barevnými oblázky hrávali už jeskynní lidé…“[1]
…
Garry doběhl do sprch a zamkl
dveře. Sundal si svůj nepromokavý plášť a posadil se na kachličkovou podlahu.
V tom se zpoza zástěny sprchového koutu vynořila přímo proti němu Sirénusova
hlava.
„Sirénusi, jak se máš?“ zeptal
se, když si uvědomil, že se mu to nezdá.
Jeho… vypadal jinak, než jak si
ho pamatoval. Když se spolu loučili, byl vychrtlý, špinavý a na hlavě hnízdo
dlouhých nemytých vlasů. Špinavý byl stále a vlasy se také příliš nezměnily,
ale práce v pohostinství zapracovala aspoň na kulatosti jeho obličeje.
„Na mně nezáleží, jak se máš
ty?“ zeptal se Sirénus s vážnou tváří.
Garry začal Sirénusovi líčit
problémy, které ho v poslední době potkaly. Jak ho Irrita Hrdličková
ignoruje, jak ho Von ignoruje a jak, když má konečně čas, Hybrid ho odtáhne do
lesa, aby mu ukázal cvičící severokorejskou armádu. No a to je další problém,
s kterým by potřeboval pomoct. Přeci jen, Sirénus by mu jako trojnásobný
vítěz poháru mohl trochu poradit.
„Promiň, říkal jsi něco?“ obrátil
se na něj Sirénus, když se Garry odmlčel a očekával nějakou reakci. „Jsem
trochu nevyspalý, možná jsem tě teď trochu nevnímal, ale… ať tě potká cokoli,
drž se toho, v čem si nejlepší.“
„To je teda rada,“ zabručel
Garry. „Kvůli tomu jsi se mnou chtěl mluvit?
Co třeba aspoň nějak naznačit, jak bych mohl porazit rotu
Severokorejců?“
„S těmi už si nějak poradíš,“
mávl rukou Sirénus. „Navíc jestli všechno klapne, vylosuješ si Islanďany.
K tomu se dostaneme za chvilku. Tobě ale hrozí mnohem větší nebezpečí. Jsou
tady vážné věci, před kterými tě musím varovat.“
„Cože?“ podivil se Garry.
„Jedná se o Károlyiho, Garry,“
řekl Sirénus. „Abys věděl, patřil totiž ke Smrtikibicům. Víš, co byli zač, ne?“
„Ne, teda ano – ale – co?“
„Dopadli ho a seděl se mnou
v Az-Karbanu, ale pak ho propustili. Vsadím se s tebou, o co chceš,
že právě proto Trumpál chce, aby byl celý tábor pod dozorem jednoho
z nejlepších karbanických tajných agentů – Alana Woodyho.“
„Pošuk Woody je tajný agent?“
vyhrkl Garry.
„To jsem ti asi neměl říkat,“
zakousl se Sirénus Flek do rtu. „Ale je to tak. Ostatně Károlyi byl zatčen
právě jeho přičiněním.“
„A pak ho propustili?“ zděsil
se Garry. „Jen tak?“
„Za dobré chování,“ přitakal
Sirénus. „Dostal původně deset let, po odvolání mu to zkrátili na tři a půl.
Z toho dva roky si odseděl ještě ve vazbě, takže nakonec strávil
v Az-Karbanu osm měsíců, než ho za to ‚dobrý chování‘,“ odplivl si,
„pustili úplně. Už mu to i vymazali z trestního rejstříku.“
„Dobrá,“ zamyslel se Garry,
„chceš teda říct, že to byl Károlyi, kdo propašoval moji přihlášku do losování?
Pokud vím, docela kvůli tomu zuřil.“
„Je to dobrý herec. Jak jinak
by ho asi propustili za dobré chování?“
„To je pravda,“ souhlasil Garry,
„když se to nepovedlo ani tobě. Myslíš, že se bude snažit mi ublížit? Nebo
rovnou zabít?“
„Nevím,“ řekl Sirénus pomalu. „Mohlo
by to mít souvislost s tím setkáním Smrtikibiců v Něměcku, kterého
jsi byl svědkem a o kterém jsi mi mimochodem taky vůbec nedal vědět! Vážně,
jestli chceš, abych ti pomáhal jakožto tvůj… bacha, někdo jde!“
Wů. Datum: 16. 7.
(strana 11)
To jsem se toho zase dozvěděl. V tom
nejdůležitějším momentu se přišel sprchovat Jožin Pinč mladší. Proč Grape nemohl
venku chytnout jeho?!
[1]
Hormona už se k tomu nestihla dostat, ale pravěcí lidé hráli i
předchůdkyni dnešní hry záchod. Na hromadě dříví na oheň postavili malou
stříšku, a pak při přikládání postupně vytahovali větve zespoda. Je tedy
zajímavé, že hra „záchod“ je historicky starší než záchod samotný.
Seznam kapitol 4. dílu:
Část I.: Pohádky lidské babičkyČást II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý
Část III.: Varrrle vrrrací úderrr
Žádné komentáře:
Okomentovat