4-II: Den druhý

Den druhý

Můj milý deníček. Datum: sobota 15. července 2006

(strana 10)

Můj milý deníčku, tenhle tábor směřuje mílovými kroky k organizační, hygienické i morální katastrofě. Ještě, že mi do toho nic není.

Ráno na rozcvičce se nás sešlo pět. Cvičily jsme pak jen tři, a když po prvním předklonění Brownie a Palma (nebo Pasta?) utekly do křoví, zůstala jsem jen sama samotinká. Profesorka McDonaldová ale předcvičovala dál, tak mi bylo hloupé odejít, když už tam nikdo jiný nebyl.

Po rozcvičce jsme se všechny (rozuměj sotva polovina) odebraly na snídani, kde jsem pochopila, že u kluků dopadla noc podobně, ne-li ještě hůř, protože se tu sešli jen Igor (celý bílý), Jožin (zelený ve tváři) a můj bratr Von (rudý vzteky). Pro nás tam byl pak připraven studený čaj (žlutý jako mo slunce), tousty s rybí pomazánkou (šedivé) a porota Turnaje tří karbanických škol (mnoho barev, ale dominovala černá). Když jsme dojedli, paní Maršová-Melová povstala, poprosila o klid a řekla, že pro nás má výsledky nočního losování účastníků turnaje. Vytáhla z rukávu papír, rozložila ho a začala číst jména šampionů.

Za domácí Jamné byla vybrána nějaká Viktorie Rumová. Vůbec jsem nevěděla, že za ně bude někdo soutěžit, myslela jsem, že všichni skončili v nemocnici! Poté Maršová-Melová řekla, že za školu v Iže nebude soutěžit nikdo – ředitel Károlyi si při těch slovech málem vzteky ulomil špičku svého elegantního kníru. Pak už jsme jen čekali, kdo bude bojovat za Polnou. Paní Maršová-Melová papír odhodila na stůl před Trumpála, ať si to přečte sám. Napětí jsme si tedy užili dost, ale já Tě, milý deníčku, nebudu trápit a vezmu to stručně. Za naši školu budou soutěžit Klára Čistovodová, Igor Igory a Garry Poker!

Málem jsem spadla ze židle, když jsem to slyšela, a jak jsem si všimla, Von taky a zrudl ještě víc. Oba tousty mu v tu chvíli zaskočily tak, že nebýt Hybrida, který s ním praštil o zeď, asi by se udusil.

Brášku ale nechme stranou. V tu chvíli jsem dokázala myslet jen na jedinou věc: jak se to Garrymu povedlo? Skroun zachoval kamennou tvář, Pytlík se nadšeně usmíval a tleskal, Maršová-Melová ukázala, že se umí tvářit nejen sladce, ale i kysele, a Károlyi vypadal, jako by se chystal někoho zavraždit. Nebo to už udělal. Kde je vůbec Garry???

Deňýk. Datum: 15. července

(strana 1 – pokračování)

Garry je pěkný parchant! Jak to dokázal?

To je jedno, stejně s ním nemluvím, je to úchyl. Ani nevím, kde teď je.

Wů. Datum: 15. 7.

(strana 5)

No ty Woe, to mi ho teda vyndej! Jak se tohle mohlo stát? Dneska v noci Garrycomo Pokernova totálně vyhořel :-/. Dal si na party u Toho a Onoho pár panáků na kuráž a vybaven potřebnou technikou se vydal dobývat obydlí dam – a tím i jejich srdce.

Jenže jak se vymotal ven, nějak si popletl světové strany. Takže když po několika hodinách plížení bažinami, překonávání nástrah, zápasů s divými zvířaty, schovávání se v trnitém porostu a nakonec i usilovné práce s panty prolezl maličkým okýnkem a připlížil se ke spící postavě, příliš pozdě zjistil, že zrzka spící pod květovanou dekou není Támhleta! Von z toho měl málem smrt a Garrycomo vyvázl ještě dobře, když si vysloužil jen monokl a natržené ucho.

Katastrofa! Von byl úplně nepříčetný (jen jsem se ho pokusil políbit :-[ :-ú), vyházel mi z chatky všechny věci, křičel, ať se tam už nikdy nevracím, a prásknul dveřmi. Když jsem ho jemně upozornil, že si vyházel svoje věci, prásknul dveřmi z druhé strany a odstěhoval se ke svým bratrům. Pozitivní je, že Garrycomo Pokernova tak získal útočiště pro své rejdy. Přesto ale doufám, že další noc bude spát někde jinde ;-).

No nic, blíží se poledne, jdu se podívat, co se děje venku.

…

Hned za dveřmi přepadlo Garryho ostré sluníčko a vzápětí Kamil Křivý.

„Ahoj Garry, prozradíš mi… ehm… co to máš s uchem?“

„Držel jsem v noci hlídku a na tábor zaútočil medvěd. Jestli se chceš podívat, jak dopadl on, můžeš támhle ze smetiště vyhrabat jeho ostatky. To je všechno, co jsi chtěl vědět?“ řekl otráveně Garry. Aby se Kamila zbavil, zabručel, že musí na oběd, a rychlým krokem vyrazil ke správcovské budově.

 Kamil se ale nedal odbýt a popoběhl za ním. „Vážně jsi porazil medvěda?“

„Ne, upadl sám a rozbil si hlavu.“

Kamil Křivý se na chvíli zatvářil pochybovačně. „Medvědi mají prý dost tvrdou lebku. Z jaké výšky na tu hlavu upadl?“

‚A z jaké výšky jsi upadl na hlavu ty?‘ pomyslel si Garry, ale nahlas jen suše konstatoval: „Tady medvědi nežijí.“

„Myslíš už?“ řekl Kamil Křivý s nadějí v hlase.

„Ne, myslím vůbec,“ zavrtěl Garry hlavou. „Měl jsem v noci spadeno na úplně jiná zvířata. Byl jsem lovit bobříky…“

„Bobříky čeho?“ rozzářil se Kamil.

„Prostě jen bobříky. To bys nepochopil.“

„Aha,“ zasmušil se Kamil, ale oči se mu hned zase rozsvítily. „Víš, já jsem se přišel zeptat, jak se ti povedlo… přece jsi říkal, že nemůžeš… jsi to dokázal?“

„Teď jsem ti říkal, že jsem žádného medvěda nezabil!“ obrátil Garry oči v sloup, když se zastavili před vchodem do budovy.

„No dobře, už ti věřím, zabil ho někdo jiný,“ mávl Kamil rukou. „To je ale úplně jedno. Já chci vědět, jak ses tam dokázal dostat!“

„Dokázal dostat…“ začal Garry nejistě a zaclonil si oči, aby se nemusel dívat do slunce ani na Kamila, ale pak se jako správný profesionál vzpamatoval. „Myslíš dostat se tam, kde jsem? To víš, léta dřiny a odříkání, chce to taky talent, trochu fištrónu…“

„Ale jak jsi dokázal konkrétně tohle?“

„Ehm,“ odkašlal si Garry. „Konkrétně?“ Pak si všiml Hormony, která se právě vypotácela z brány dívčího tábora a držela se za hlavu. „Hormono, co jsem dokázal?“

„To je dost těžká otázka i s fungujícím mozkem, natož v tomhle stavu.“

„Nemusíš říkat všechno, stačí něco důležitého z poslední doby,“ usmál se Garry.

„Tím se to moc nezjednodušuje. Musí to být opravdu něco, co jsi dokázal? Nestačilo by něco, co jsi jenom zažil?“ snažila se Hormona.

„Mělo by to být něco, co jsem říkal, že nemůžu,“ nadhodil ještě Garry záchranné lano.

„Nemůžeš… vypočítat rovnici, pokud je zadaná v římských číslech?“ napadlo Hormonu. „Protože… přece při zadání v římských číslech nepoznáte iks od desítky,“ dodala, když se na ni oba nechápavě podívali.

Kamil Křivý zamrkal. „Ale já se přece ptám, jak to Garry dokázal, že se stal jedním z účastníků turnaje!“

„Cože?“

…

„Takže jestli tomu dobře rozumím,“ shrnul Garry fakta poté, co se od několika procházejících spolužáků postupně informoval o celé situaci, „byl jsem vylosován jako extra účastník a nikdo neví, jak se mi to podařilo. Co si o tom myslíš?“

„Někdo chce, aby ses účastnil,“ opřela se Hormona o kovové zábradlí.

„Samozřejmě, já chci, abych se účastnil,“ přikývl Garry.

„Někdo, kdo má tu moc, prostředky nebo dost inteligence, aby tě dostal do losování a měl jistotu, že tě vyberou.“

„Samozřejmě, já chci, abych…“

„Garry!“ napomenula ho Hormona. „Přemýšlej. Copak ti nepřijde ani trochu divné, že z dvou dalších škol nikdo nepřijel a tebe ke všemu vyberou jako dalšího soutěžícího?“

„Třeba to dělají kvůli popularitě,“ napadlo Garryho. „Aby tomu táboru udělali trochu jméno.“

„Nepřijde ti to spíš trochu podezřelé?“ pokusila se ho Hormona navést na jinou cestu. „Nenapadlo tě, že by to třeba mohla být past?“

Garry se zamyslel. „Něco takového mě napadá, ale ty se mi budeš smát.“

„To holt musíš riskovat pokaždé, když se mnou mluvíš,“ uculila se Hormona. „Tak povídej, ráda se pobavím.“

Garry si promnul obličej. „Když jsme byli v Německu, zdál se mi jeden zvláštní sen. Byl tam Doktor Vrdlmrsmrst, Petr Pětihrob a ještě někdo. Na něčem se domlouvali a Doktor Vrdlmrsmrst říkal: ‚Garry Poker se neporazí sám‘. A když jsem se probudil, strašně mě bolela jizva na zadku.“

„Asi tam ležel nějaký kamínek,“ ušklíbla se Hormona. „Netušila jsem, že spíš jako princezna na hrášku.“

„Žádný kámen! Pálila mě jizva!“ durdil se Garry.

„Zkusils mast na hemeroidy?“

„Tobě to pomáhá?“

„Bod pro tebe,“ usmála se Hormona. „Ale vážně. Myslíš, že tvá účast v turnaji může být součástí nějakého plánu Doktora Vrdlmrsmrsta?“

„Nevím,“ podrbal se Garry na bradě, „třeba se chystá mě unést. Dotknu se poháru pro vítěze, propadne se pode mnou podlaha… a co nevidět mě bude Ty-tušíš-kdo unášet svázaného přes hory a doly.“

„Kam by se s tebou nosil,“ zauvažovala Hormona. „A i v takovém případě by si na tebe asi počkal někde za bukem. Třeba za tím, co stojí naproti přes cestu. Nebo za chatičkami – mezi chatičkami čtyři a pět je díra v plotě.[1] A má tě. I když nevím, k čemu bys mu mohl být dobrý.“

„Co když k něčemu potřebuje mou krev?“ napadlo ještě Garryho.

„Nesmysl,“ zamítla jeho myšlenku Hormona. „I kdyby propadl okultismu, tak by se sháněl spíš po tradičních přísadách: krvi panny nebo novorozence.“

„Tak to jsem v bezpečí,“ pousmál se Garry. „Možná bych ale o celé věci mohl napsat Sirénusovi, co myslíš? Třeba by mohl nějak pomoct.“

„Psát Flekovi o pomoc, když ti něco hrozí, je jako chtít od někoho, kdo nemá… vůbec žádnou zodpovědnost ani svědomí… aby ti pomohl… když jsi ve vážném nebezpečí,“ zavrtěla hlavou Hormona. „Uznávám, to nebylo nejelegantnější přirovnání v historii takové té velké věci, plné černých děr, co se pořád rozpíná.“

„Byrokracie?“

„Vesmíru,“ řekla nakonec Hormona váhavě. „Dneska nejsme ve formě. Co jsi to chtěl udělat?“

„Napsat Flekovi.“

„Asi tím nemůžeš ani nic zkazit. I když psát Flekovi o pomoc, je jako chtít od někoho, kdo…“

„Já jdu na oběd, jdeš taky?“ zvedl se Garry, aby neuvízl v časové smyčce.

„Ne díky, není mi dobře a potřebuju si na chvíli vydechnout. A ty zpívající fialové konvičky poletující všude okolo tomu vůbec nepomáhají,“ odmítla Hormona. „Ale mohl bys pro mě něco udělat?“

„Určitě.“

„Vyhodil bys tohle do popelnice?“ podala mu pytlík plný útržků papíru.

„Klidně,“ pokrčil rameny. „Co to je?“

„Pečlivě skartované stránky pět až šestnáct mého deníku. Neptej se.“

„Pane Pokere, snad jste se neuráčil vstát?“ objevil se za ním jako duch profesor Grape, když došel k popelnicím vedle domu. „Nebo jste jen náměsíčný a za chvíli se vrátíte zase do postele?“

„Jsem jenom náměsíčný,“ odpověděl Garry. „Vrátím se do postele, jen co najdu někoho, kdo bude ochotný tam jít se mnou.“

„Kdy se konečně naučíte neodpovídat na řečnické otázky?“ povzdechl si Grape.

„Asi tehdy, až se odnaučíte mi je pořád pokládat,“ odtušil Garry.

„Co to nesete?“ všiml si Grape pytle v jeho ruce.

„Přísně tajný dokument, jehož obsah se nesmí nikdo dozvědět,“ fabuloval Garry.

„Dejte to sem.“

Tales of the Holiday Camp. Datum: 15 červenek na drátě, jedna mává křídly a volá tě.

(strana 18)

Budu radši předpokládat, že se mi to zdá. Ještě jsem se neprobudila a zdají se mi divoké sny. V realitě by přece nikdo nemohl vymyslet takhle pitomou táborovou hru. A už vůbec by ji nikdo nebyl ochoten hrát.

Rozlosovali jsme se do dvojic – už to snad mluví za vše. A teď soutěžíme o to, kdo nasbírá víc barevných papírků s razítky zvířátek. Vyhraje ta dvojice, která jako první získá kompletní sadu sedmi zvířátek. Všechna zvířátka lze získat za různé bohulibé (resp. správcilibé) činnosti. Například když uklidím záchody, získám růžové prasátko. Vlastně: když Jožin uklidí záchody, získám růžové prasátko. Takže už jsem získala prasátko, lišku a kohouta. A zatímco Jožin někde usiluje o kozu (nechci vědět, co to obnáší, ale asi přinést nadojené mléko), já se právě snažím získat bobra za dřevo na oheň. Opravdu se snažím, ale když mám v jedné ruce propisku a v druhé deník, jde to strašně pomalu.

Co je to proboha za hluk? Chce to tady snad někdo vyhodit do povětří? Kromě mě?

Nevím, kde Garry sebral traktor a motorovou pilu, ale vypadá to, že bude mít bobra dřív než já.

Můj milý deníček. Datum: sobota 15. července 2006.

(strana 13)

Právě jsme dohráli táborovou hru „Sedm statečných zvířátek“. A byla jsem strašně blizoučko prvnímu vítězství v nějaké hře pro více hráčů vůbec! Ve dvojici s Klárou Čistovodovou jsme celou dobu vedly, ale Garry nás v posledních vteřinách položil na lopatky. Obrazně řečeno.

Nechápu, jak se mu to povedlo, jestli se spřáhnul s ďáblem nebo jenom s místním zemědělským družstvem, ale traktorem přitáhl deset pokácených stromů, cisternu mléka, káď s kapry… a zajímalo by mě, jak se mu podařilo schrastit jeřáb. My jsme si pořád lámaly hlavu, jak získat zvonka za „sežeňte zvonek“ (ha ha), a ono stačilo zajet ke kostelu. První zvon sice technicky přinesli Von s Pastou, ale ten na čištění záchodů jim Trumpál neuznal.

Vpodvečer jsme vyrazili na avizované koupaliště. Jak se ukázalo, to označení je trochu nadnesené, ale splňuje to základní požadavky: je to nádrž plná vody a není to daleko od tábora.

Nebyli jsme tam ale sami. Když jsme přišli, už se tam ochomýtala taková protivná afektovaná blondýna ve fuchsiových bikinách. Kolem ní se ometal nějaký zvláštní chlápek s prořídlými vlasy v baloňáku. Teda, neměl samozřejmě ty prořídlé vlasy v baloňáku, ale na hlavě. Asi jsem měla, milý deníčku, napsat radši: zvláštní chlápek v baloňáku s prořídlými vlasy, ale ani to by nebyla pravda, protože prořídlé vlasy neměl ten baloňák, ale ten chlápek. Prostě jen dodám, že vypadal skutečně slizce (ten chlápek i ten baloňák a koneckonců i ty vlasy). V ruce držel fotoaparát s velkým objektivem, takže jsme si všichni hned mysleli, že jde o nějakého šmíráka nebo úchyláka.

To se ale vyvrátilo hned vzápětí, když začal cvakat zkoprnělého Garryho a vůbec si nevšímal převlíkající se Brownie (jestli se ale dá nazvat převlíkáním, když si místo trička a kraťásků, které zakrývaly dohromady možná 20 cm², oblékla plavky, které nezakrývají ani 10 cm² – to je spíš přesvlíkání).

…

Blondýna fotografa netrpělivý gestem zastavila, něco mu pošeptala a nasměrovala ho na Kláru a Igora.

„Ahojte,“ mávla na všechny a usmála se. „Jsem Irrita Hrdličková z nejčtenějšího karbanického deníku Betl a přišla jsem udělat reportáž o Turnaji tří karbanických škol,“ představila se a zpoza gumy plavek vytáhla titěrný zápisníček s tužkou, přičemž nenápadně ukázala, že její opálení okrajem plavek nekončí, ale teprve začíná. „Co mi povíte?“

„Ahoj,“ protáhl se před ní Garry sebevědomě. „Jsem Garry Poker z Polné a povím ti, cokoli si budeš přát.“

Irrita ho pohladila po rameni a jemně odstrčila. „Milý Garry Pokere z Polné, nevím, co jsi zač, ale mě zajímají jen opravdoví šampioni,“ řekla a vykročila k Igorovi.

Garry se nezmohl ani na jediné slovo a jen polkl slinu. Garrycomo Pokernova se nikdy nestane opravdu nejslavnějším milencem všech dob, bude-li někdy odmítnut. Tu ženskou musí dostat do postele. Nebo k nějaké jiné vhodné horizontální či klidně i vertikální rovné ploše. A proč vlastně rovné?

Je rozhodnuto. Irrita Hrdličková musí skončit v jeho náruči. Fronta dívek v táboře bude muset počkat[2], vše se podřizuje jedinému cíli. Teď už to není o pomoci panu Vlezlýmu, teď už je to osobní!

Sladký hlas Irrity Hrdličkové ho probral ze zamyšlení. „Kdybys chtěl,“ mluvila právě s Igorem, který pohledem hltal každý kousek jejího těla, „mohla bych s tebou udělat delší rozhovor někde v soukromí, třeba támhle v převlékacích kabinkách.“

Garry k ní přistoupil a zašeptal jí přes rameno: „Věř, že se mnou by to byl mnohem delší rozhovor.“

„Nezájem,“ ani se nepohnula, „potřebuju něco opravdu zajímavého. Ne vyčpělé historky o nějakých jizvách na zadku.“

Garry v duchu zuřil, ale nehnul brvou. „Já mám pro tebe naprosto exkluzivní zajímavý materiál,“ mrkl.

Tentokrát se otočila. „Opravdu? Filcky jsou podle tebe exkluzivní a zajímavý materiál?“

„Exkluzivní materiál je rozhovor se mnou. Povím ti úplně cokoli. Klidně si o mně i něco vymysli,“ nevzdával se Garry. „Třeba že po nocích brečím kvůli svým zemřelým rodičům… a že by dneska byli určitě hrdí na všechno, co dělám… i když tomu by asi nikdo nevěřil… ale můžeš si o mně napsat, co chceš, a nebudu tě žalovat!“

Irrita Hrdličková znovu sáhla za plavky, kam se proti všem předpokladům vešel ještě malý diktafon. Zmáčkla tlačítko. „Nahráno,“ konstatovala suše. „Takže proč bych s tebou měla dělat interview, když si ho celé můžu vymyslet?“

Garry se otočil a zasupěl vzteky. Možná, kdybych teď…, začal promýšlet plán, jak Irritu Hrdličkovou svést, když jeho myšlenky přerušily Palma a Pasta Patlalovy v plavkách.

Můj milý deníček. Datum: sobota 15. července 2006.

(strana 14)

Na druhé straně vody jsem narazila na zaparkované auto. Uvidíme, jak se Irrita Hrdličková dostane domů teď… Vlezlý se jen tak nevzdávají!

Zápisky Zla. Datum: 15. 07. 06

(strana 8)

Ještě jednou uvidím Pokera, jak kolem ní brousí, a zpřerážím mu všechny kosti v těle! Dobře, neudělám to já osobně, ale zařídím to.

…

Hlášení NEŘÁDu. Datum: 15. 7. 2006

Cylindre, hlídej si ty spratky, dneska jsem kontroloval u rybníka, jestli je všechno v pořádku, a jeden z nich mi propíchal všechny gumy. Vlčice.

Wů. Datum: 15. 7.

(strana 7)

Ty Woe, to byl dneska den! :-) :-(

Zážitek číslo jedna: podařilo se mi zabodovat v první táborové hře. Bylo to úplně jednoduchý, stačilo splnit pár primitivních úkolů: Uklízení záchodů a loupání brambor jsem teda nechal na… sakra, s kým jsem to vlastně byl ve dvojici? Myslím, že to byla nějaká holka, ale to teď není podstatné. Sakra, úplně mi to vypadlo z hlavy… že by to byla Alzheimerová?

Mně se s mírnou pomocí techniky místního zemědělského družstva (už vím, kam vede ta díra v plotě :-)) podařilo udělat všechny ostatní. Jen co jsme skončili, radoval jsem se, že jsem zvládnul první úkol v turnaji, ale Trumpál začal blekotat, že to byla jen obyčejná táborová hra a vyhlášení prvního úkolu bude až večer. To jsem se nemusel snažit jako idiot :-/.

Zážitek číslo dva: Brownie převlíkající se do plavek.

Zážitek číslo tři: Irrita Hrdličková! Ta holka je hezčí než všechny moje spolužačky dohromady, ale úplně mě ignoruje. Cítíš ten strašlivý nelogický rozpor mezi těmito dvěma fakty, Woe? :-P Použil jsem na ní snad všechny triky co znám, ale stejně si mě vůbec nevšímala. Dokonce, jen aby mě ponížila, udělala rozhovor jen s Igorym a s těma dvěma holkama, co taky soutěží o pohár. Sakra, když už je v tomhle deníku vzadu adresář, možná bych si tam mohl napsat jména všech, co tu jsou. Každopádně, koho zajímají? Hlavní hvězda turnaje jsem přece já a já se chci vyspat s Irritou Hrdličkovou. Navíc jsem to slíbil panu Vlezlýmu. Takže nic jiného mě teď nezajímá.

Dvojitý zážitek číslo čtyři (tedy zážitek číslo osm): Palma a Pasta skákající šipku.

Zážitek číslo pět: Brownie převlíkající se z plavek.

Zážitek číslo šest: Po večeři všichni mluvili o zadání prvního úkolu. Prý něco viselo v jídelně. Budu muset zjistit, co to obnáší, protože ten skrček s fotoaparátem – sakra, co to se mnou dneska je! – mlel něco o tom, že ten úkol bude už zítra večer. A že bych měl snad do té doby vyluštit nějakou šifru.

Zážitek číslo sedm: Před chvílí tady kvůli tomu byl Igor Igory a vyptával se. Dokonce mi ty obrázky přinesl ukázat: ruka, kormidlo, kříž, hodiny, vlajka, druhá ruka. Jestli prý nevím, co ty obrázky můžou znamenat. Tak jsem mu namluvil, že mi to Trumpál prozradil: ty symboly jsou obrázky z písma Wingdings, a po převedení na normální písmo se zobrazí jen pět prázdných čtverečků. Z čehož vyplývá, že celá ta šifra je jen trik a nic neznamená. Proto ji máme ignorovat, zamknout se večer v chatičce a počkat na Trumpála, který přinese skutečné instrukce. A hlavně jsem mu kladl na srdce, že nesmí věřit nikomu, kdo by tvrdil něco jiného. :-D

Poloviční zážitek číslo osm (tedy zážitek číslo čtyři): Když jsem byl na záchodě, odchytl mě Pošuk Woody (ne v kabince, takový pošuk to zase není :-!) a chtěl po mně, ať mu pomůžu vynést odpadky z jídelny. Mimo spousty bordelu vyhazoval taky papír z nástěnky – a jak ho mačkal, pořád při tom mumlal: „Doleva. Kolem hřbitova. Slunce na třetí hodině. U vlajky se zastavit.“

Je to vážně pošuk.

---

[1] Oplocené jsou oba tábory, ale aby to nebylo zase moc složité, v obou se díra v plotě nachází mezi chatkami 4 a 5. V dívčím táboře je v ostružinovém keři a v chlapeckém za rozvodnou skříní elektřiny. Ta mimochodem není pod napětím, protože když kluci chodili na záchod za chatičky, nedělalo to dobrotu.

[2] Fronta dívek se v táboře skutečně pravidelně vyskytuje. Před jedinou záchodovou kabinkou, která je funkční a s toaletním papírem.

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr