5-13: Trumpálova armáda

Kapitola třináctá, v které se skáče od jednoho tématu ke druhému. Takže popořadě: Bumbrlíková půjde na inspekci ke Grapeovi, Tříhlavňová bude brečet, Sirénus Flek znovu navštíví poblilvírský krb a nakonec se uskuteční první hodina Garryho kroužku obrany.

Trumpálova armáda

Bumbrlíková vs. Grape

Když se Garry posadil do svojí lavice, všiml si, že v rohu učebny stojí Mercedes Bumbrlíková a zuřivě si dělá poznámky do svého růžového chlupatého notýsku.

Promluvila, až když hodina skončila.

„Frk!“ vyžádala si pozornost. „Zdá se, že třída je na čtvrtý ročník poměrně pokročilá,“ zkonstatovala rázně.

„Tohle jsou třeťáci,“ řekl Grape bezbarvě.

„A to si myslíte, že je moudré učit třetí ročníky něčemu, jako je míchání technikou pěti prstů a puklého srdce? Frk! Není to nebezpečné?“ zamrkala Bumbrlíková.

„Samozřejmě, že je,“ přisvědčil Grape. „Nebezpečí je to, co mě na téhle práci baví.“[1]

„Ministerstvo je toho názoru, že tato technika by měla být z osnov vypuštěna, frk!“ zamračila se Bumbrlíková a udělala si další poznámku. „Takže k věci: Jak dlouho už učíte v Polné?“

„Šestnáct let,“ odpověděl Australus Grape odměřeně. „A vy?“

„Měsíc… frk! Co je vám do toho?“ rozčílila se profesorka Bumbrlíková. „Dále… frk! Doneslo se mi, že jste se ucházel o místo učitele obrany proti švindlování. Je to pravda?“

„Ano, to je pravda.“

„Ale neuspěl jste, nemýlím se?“

„Nemýlíte,“ přisvědčil Grape. „Rychlost vašeho úsudku je omračující.“

„Viďte?“ usmála se Bumbrlíková a něco si poznamenala. „A o post učitele obrany jste se ucházel pravidelně, co tu pracujete?“

Grape zaskřípal zuby. „Každý rok.“

„Tušíte, proč vám Trumpál to místo odmítá svěřit? Frk!“ zajímala se Bumbrlíková.

„Na to se musíte zeptat jeho,“ odtušil Grape. „Ale možná si jen přeje, abych tady na škole zůstal. Průměrná trvanlivost učitele obrany proti švindlování na této škole je sedm a půl měsíce,“ zasyčel téměř výhružně. „Zdá se… že to místo je prokleté, paní kolegyně.“

„Frk! To si nemyslím!“ zvedla Bumbrlíková nos a zamířila mezi zmizeluzelské, aby od nich vyzvěděla názory na hodinu.

„Pokere!“ štěkl Grape. „Napíšete mi pojednání o rozdávacích technikách appalačských indiánů. Pět stránek. Do příští hodiny!“

„COŽE?!“ vypěnil Garry. „ZA CO?“

„Za to, že jste tak nesnesitelný idiot, Pokere,“ mávl rukou Grape. „A že posloucháte cizí rozhovory.“

Krutá a bolestivá smrt

„Možná bych se mohl dneska ulít z věštění z karet,“ nadhodil Garry po obědě.

„Z věštění se ulít nemůžeš,“ podotkla Hormona a zaskuhrala: „Protože pak by tě stihla krutá a bolestivá smrt! Démon z temnot tě uškrtí tvými střevy, utopí v tvé krvi a umlátí tvou vlastní stehenní kostí! Střez se, smrtelníče! Tvůj osud se naplnil!“

„Nech toho!“ ošil se Garry.

„A zrovna od tebe to sedí,“ zamračil se na ni Von. „Z věštění ses ulila už dávno!“

„Já jsem se neulila, já jsem si věštění odhlásila,“ řekla Hormona nedůtklivě. „Taky byste to mohli udělat, kdybyste chodili na víc předmětů.“

„Bridž? Historické karetní hry? Pasiáns pro pokročilé? Seminář z míchání a rozdávání?“ odříkal Von s hrůzou v hlase. „Děkuju, nechci! To radši každý týden nějak přežiju předpověď kruté a bolestivé smrti. A místo semináře rozdávání a míchání bych radši přežil tu krutou a bolestivou smrt samu o sobě!“

Hormona si poklepala na čelo. „Nemůžeš přežít krutou a bolestivou smrt!“

„Proč ne?“ pokrčil Von rameny. „Igor to zvládl docela v pohodě.“

Hormona si povzdechla a odešla na některý ze svých volitelných předmětů, horších než předpověď kruté a bolestivé smrti.

…

Navečer se Garry s Vonem vyhrabali do věže profesorky Tříhlavňové. Tam Garry s údivem zjistil, že dneska patrně nebude nejnaštvanějším, nejprotivnějším a nejuřvanějším člověkem v místnosti.

„Dejte se do toho!“ štěkla na ně profesorka Tříhlavňová. „Vezměte si karty a věštěte!“

„Co?“ nestíhal Von.

„Víte, co máte dělat! Význam karet pro čas budoucí i předbudoucí máte!“ pištěla profesorka a hlas jí přeskakoval. „Nebo jsem snad tak neschopná, že neumíte ani otevřít učebnice? Mám vidění, že si všichni během několika vteřin otevřete svoje knihy! Tak do toho!“

Garry s Vonem se na sebe podívali. Co to má znamenat?

„Paní profesorko?“ pípla nesměle Pasta Patlalová. „Vám se… něco se vám stalo?“

„Stalo?! Co by se mi asi mohlo stát!“ chytila si Sevilla Tříhlavňová hlavu do dlaní. „Člověk se tu dočká jen samých urážek! Já, dcera Sevilly Dvouhlavňové, vnučka Sevilly Jednohlavňové a pravnučka Sevilly Bezhlavňové jsem prý neschopná a nemám špetku talentu! Taková drzost!“

„Sám bych to neřekl líp,“ zašeptal Garry.

„A kdo vám řekl něco takového?“ vypískla Palma.

„Ona!“ zavřeštěla profesorka Tříhlavňová. „Ta hnusná ježibaba!“

„Vy jste zase mluvila se zrcadlem?“ zeptal se Von.

Profesorka Tříhlavňová se usedavě rozplakala. „Ta strašná ženská… co si dovoluje? Prý, že… zkušební lhůta… taková drzost! Já tady pracuju už třicet pět let! A ona mi řekne, že si musí ještě rozmyslet, jestli tu můžu zůstat?“

Garry se zamračil. „Mluvíte o profesorce Bumbrlíkové?“

„Nevyslovuj to jméno!“ odstoupila od něj profesorka Tříhlavňová zděšeně. „Odporná ženština. Její kosti budou v komnatě ležet navždy! Ne, počkat… to sem nepatří… Stane se to dnes večer! Hráč z temnot se skrývá o samotě. Všichni ho opustili a… to taky není ono…“ Profesorka zoufale mávala rukama s kartami před sebou. „Už… už to mám! BUDE VLÁKÁNA DO LESA, KDE BUDE ZOHAVENA A ZOSTUZENA LESNÍ ZVĚŘÍ! VYHNÁNA BUDE POTUPNĚ Z MINISTERSTVA ZA POSMĚCHU VŠECH! A JÁ OSOBNĚ JÍ PLIVNU DO TVÁŘE, AŽ BUDE VLÁČENA KARTÁŘEM ZA SVÉ SKUTKY!"

Potlesk třídy utichl až současně se zvoněním.

Slunečník opět na návštěvě

„Fotbalový trénink se tenhle týden nekoná,“ oznámil dutě Von večer ve společenské místnosti.

„COŽE?!“ rozlítil se Garry. „Vážně, nenapadá vás něco jiného, co bych mohl vykřikovat, když se něco stane? Už i já jsem si všiml, že se opakuju.“

„Proč?“ navrhla Hormona.

„To je dobrý,“ ocenil její snahu Garry. „PROČ?! VŽDYŤ JSEM NIC NEUDĚLAL! NEŘEKL JSEM JÍ ANI SLOVO!“

„Kupodivu, tentokrát za to opravdu nemůžeš,“ přikývl zničeně Dan Koumes. „Říkala, že potřebuje čas na rozmyšlenou.“

„COŽE?! TEDA, PROČ?!“ zuřil Garry. „CO SI CHCE ROZMEJŠLET?! ZMIZELUZEL POVOLENÍ DOSTAL A MY NE?“

„Podívej se na to z té lepší stránky,“ zazubila se na něj Hormona. „Můžeš v pátek večer napsat ten úkol pro Grapea.“

…

Hormona se probudila a zvedla hlavu. Nesnesitelně ji bolel spánek. Rozhlédla se. Byla ve společenské místnosti, ale ta se mezitím vylidnila – už tu byl jen Garry.

„Co se stalo?“ zamžourala.

„Pan svícen už měl dost toho tvého prudění s úkoly,“ otočil se na ni Garry.

Hormona se s námahou zvedla. „To není pravda! Pan svícen je můj kamarád a nikdy by mi něco takového neudělal! Ach jo, potřebuju led!“

Od schodiště se přišoural Von, který vlekl na zádech obrovský průhledný pytel. „Chtělas led? Tak tady ho máš,“ usmál se na Hormonu a mrskl s pytlem o zem. Ten se otevřel a po podlaze společenské místnosti se rozsypaly stovky ledových kostek.

Hormona se pokusila nabrat je do hrsti. Nakonec to vzdala, nahrnula je na hromadu a použila ji jako polštář. „To je ono,“ oddechla si. „A teď mi, Garry, vrať ten svícen!“

„Ne.“

„Zase se hádáte?“ objevila se v krbu zarostlá hlava Sirénuse Fleka.

„Ne,“ zabručel Garry. „Ahoj. Jak se máš?“

„Nestěžuju si,“ ušklíbl se Flek. „Teda… Trumpálovi si stěžuju pořád, ale je to jako mluvit do dubu. Nicméně pořád lepší než v Az-Karbanu, hádám.“

„Hádáte?“ zpozorněla Hormona. „Kdo byl v Az-Karbanu, musí přece vědět, jaké to tam je!“

Sirénus se na ni zamračil. „A jak se daří vám?“ zeptal se po chvilce.

Garry se zachmuřil. „Nic moc. Bumbrlíková vydala nařízení, které zakazuje všechny studentské spolky. Včetně fotbalových mužstev!“

„I včetně tajných kroužků obrany proti švindlování?“ řekl Sirénus nevinně.

Chvíli bylo ticho. „Jak o tom víš?“ zeptal se nakonec Garry.

„Měli byste být při svých konspiracích opatrnější. Scházet se U Sedmi kulí, to jsou nápady!“ zachechtal se Sirénus Flek.

„Kdo nás slyšel?“ zajímal se Garry.

„Mamlas Fušer,“ odpověděl Sirénus. „To on byl ta stará karbanice s šátkem na hlavě! Nebylo pro něj nic snazšího, než se nenápadně posadit za dveře salónku. Slyšel pak každé slovo… nebo aspoň každé Garryho slovo.“

„Co dělal Mamlas u Sedmi kulí?“ divil se Garry

„Co asi?“ poklepal si Flek na čelo. „Chlastal, jak jinak! Ale při té příležitosti na tebe trochu dohlídnul, Garry.“

„VY MĚ POŘÁD JEŠTĚ HLÍDÁTE?!“ rozparádil se Garry.

„Samozřejmě,“ přikývl Sirénus. „A zjevně máme proč, když první věc, která tě napadne, je zorganizovat tajný kroužek obrany!“

„TO BYL JEJÍ NÁPAD!“ ukázal Garry na Hormonu.

„Fakt mě nebavíš, Garry,“ zvedla se Hormona otráveně a zamířila ke schodům. „Jdu do postele!“

Zpoza květináče se vynořila hlava Brownie Levandulové. „Do postele nebo spát? Můžeš si v tom konečně udělat jasno?“

„Jo, mám pro vás oba vzkaz od Vonovy mamky,“ vybavil si Sirénus a protřepal si při té vzpomínce bolavé ucho.

„Ano?“ hlesl poplašeně Von.

„Tobě paní Vlezlá vzkazuje,“ obrátil se Sirénus nejdřív na Garryho, „že jsi ohromně statečný a že obdivuje, s jakou odvahou ses pustil do boje proti zlu na půdě školy. Máš vytrvat a nápad s hodinami obrany proti švindlování dotáhnout do konce! Drží ti palce!“

„Díky…“ zakoktal překvapeně Garry.

„A tobě, Vone, mám vyřídit,“ pokračoval Sirénus, „ať tě ani nenapadne zaplést se v nějakých protizákonných aktivitách! Rozhodně se nesmíš účastnit jakéhokoli ilegálního kroužku obrany! Vyloučí tě ze školy, zničíš si budoucnost a nikdy nenajdeš žádnou práci!“

Sirénus se zarazil. Potom jeho hlava najednou napůl zmizela do komína.

„Někdo je v boční šachtě!“ sykl nervózně a seskočil dolů do ohniště. Zaječel, jak se dotkl žhavým uhlíků a rychle se vykutálel na tvrdou podlahu společenské místnosti.

„Sbohem,“ mávl Garrymu a Vonovi. „Musím běžet!“

„Kurvafrk!“ zaklel krb.

Neřád Kids

Když Hormona přišla ráno do společenské místnosti, nalezla tam Garryho, jak konsternovaně zírá na bílou cihlovou zeď.

Poklepala a ozval se dutý zvuk. „Nebyl tady dřív krb?“ prohodila.

„Byl,“ přisvědčil Garry.

„Bumbrlíková musí číst tvoji poštu,“ zkonstatovala. „Jiné vysvětlení mě nenapadá.“

„Myslíš, že to byla Bumbrlíková, kdo napadl Bloody?“ podivil se Garry. „A myslíš, že to byla Bumbrlíková, kdo se v noci plazil komínovou šachtou?“

Hormona zavrtěla hlavou. „Ne, to byl Flek.“

Garry jí stručně vylíčil, co se událo potom, co odešla.

Hormona hvízdla. „Kdyby byla Fleka chytila…“

„…byl by už dneska v Az-Karbanu,“ dořekl Garry.

„Přemýšlela jsem, jestli ten kroužek obrany proti švindlování je dobrý nápad,“ navázala Hormona. „Když o tom ví Flek, ví o tom i celý Neřád, což znamená i zhruba polovina učitelského sboru.“

„Zdá se, že máme jejich podporu,“ řekl Garry. „Nebo aspoň já. Vonovi to jeho mamka přísně zakázala, aby ho náhodou nevyloučili ze školy a získal slušné zaměstnání.“

„Vím,“ přikývla Hormona. „Von to v noci říkal.“

Garrymu poklesla brada. „Jak to myslíš? Von byl v noci u tebe?“

Hormona se zasmála. „Zhruba jeden a půl metru ode mě – u Brownie. Takže jsem rozhodně slyšela a viděla víc, než jsem chtěla, a tohle je asi jediná informace, která se z toho dá veřejně reprodukovat.“

„To asi i vysvětluje, proč ještě nepřišel, co?“

„Budeš se divit, ale odešli s Brownie na snídani už před tři čtvrtě hodinou,“ řekla a otřásla se. „Bylo to dost znepokojující.“

„Proč?“ nechápal Garry.

„Brownie měla na sobě Vonův hnědý hadr… pardon, svetr a Von měl…“

„Ahoj!“ vstoupil do klubovny Von, a Garry tak mohl spatřit jeho oblečení na vlastní oči. Byl narvaný v napnutém a lehce se párajícím růžovém tílku s obrázkem koťátka. „Dokázal jsem to! Překecal jsem Bumbrlíkovou, dostali jsme povolení! Můžeme zase postavit fotbalové mužstvo!“

„Chápu, takhle tě nemohla odmítnout,“ utrousila kysele Hormona. „Když jsi tak ve formě, nenapadá tě nějaké místo, kde bychom mohli cvičit?“

„Tělocvična?“ zkusil Von.

„Cvičit obranu proti švindlování,“ zasyčela Hormona. „Ve středu máme mít první schůzku a pořád jsme nenašli místo.“

„Taky jsi pořád nenapsala osnovu první hodiny,“ řekl významně Garry.

„Protože je to tvoje hodina, Garry,“ řekla Hormona sladce. „Musíš to vymyslet a sepsat sám.“

Von luskl prsty. „Komnata nejvyšší potřeby!“

„Naproti schodišti, páni vlevo, dámy vpravo.“ ukázala Hormona za sebe. Pak se na něj pozorně zadívala: „Netroufám si říct, kam bys měl jít ty.“

„Kroužek obrany proti švindlování můžeme mít v Komnatě nejvyšší potřeby!“ chytil se za hlavu Von.

„Pětadvacet lidí na záchodcích? To bude opravdu nenápadné… navíc, každou chvíli by nám tam někdo lezl!“ zamračila se Hormona.

„Ne, pokud půjdeme na Hajzlíky Hrozné Hroznaty!“ překonával se Von. „Tam nikdo nechodí.“

„Ale co Hroznata?“ protestovala Hormona, jako by se stále nemohla smířit s faktem, že by Von mohl mít nějaký použitelný nápad.

„Dala výpověď,“ usmál se Von. „Taťka mi psal, že od prvního října nastupuje na ministerstvo.“

„Jak to?“ podíval se na něj Garry překvapeně. „Já myslel, že tvůj taťka už tam dávno pracuje.“

Hormona si zoufale skryla obličej do dlaní. „Kdybyste vy dva nebyli takoví dementi, mohl by touhle dobou už být dávno dopsaný sedmý díl! Každý rozhovor je kvůli vaší imbecilitě o polovinu delší! Hrozná Hroznata nastupuje na ministerstvo! Každopádně, i tak jsou ty záchodky malé na to, abychom tam mohli trénovat obranu proti švindlování.“

„Záchodky jsou možná malé,“ zvedl prst Garry, „ale na Hajzlících Hrozné Hroznaty je vchod do Tajemné stoky!“

„Vchod do Tajemné stoky ale může otevřít jen potomek Zů Stavitele,“ namítl Von.

„Zaprvé: Garry je potomek Zůstavitele a zadruhé: S Támhletou jsme ho otevřely taky,“ opáčila Hormona. „Nebo…“

„Co nebo?“ zamračil se Garry.

„Ale nic,“ mávla rukou Hormona. „Jen mě tak napadlo, jestli jsou všechny čistokrevné karbanické rody příbuzné, pak možná… no nic, nechme to být. Vone, řekni Brownie, ať rozhlásí místo setkání.“

Stín za květináčem se pohnul. „Už jdu,“ řekla Brownie a vyrazila.

„A nezapomeň všem říct, ať si vezmou plavky. Cesta vede tobogánem,“ upozornila ji Hormona.

„Nejsem pitomá. Vím, jak vypadá Tajemná stoka,“ zavrčela ještě Brownie mizející ve dveřích.

„Nikdy bych neřekl, že svetr od tvojí mamky může někomu slušet,“ vydechl Garry, když zvedl zrak zpátky ke svým kamarádům.

„Uhm,“ souhlasil nebo nesouhlasil Von.

Garry se zamyšleně podíval na svůj modrý svetr od paní Vlezlý, přehozený přes křeslo. „Nebo je to možná tím, že na sobě nic jiného neměla. To taky zkusím.“

…

Když ve středu večer udeřila večerka, chodba v prvním patře hradu se začala proti očekávání a proti ustanovení školního řádu plnit. Studenti se skrytě trousili jeden po druhém a Von Vlezlej jim u dveří Hajlíků Hrozné Hroznaty udílel pokyny: převléknout do plavek a sjet tobogánem dolů. Krátce po čtvrt na jedenáct dorazili poslední a školní chodba se ponořila do tmy a ticha.

Garry s Vonem sjeli do podzemí jako poslední. I kdyby měl Garry lepší paměť na místa, nepoznal by to tu. Suť a jiný nepořádek kolem bazénu byly odklizeny, ležel zde koberec a podél stěn byly rozmístěny malé hrací stolky. V rohu stála dokonce malá policová skříň. S otevřenou pusou se rozhlížel.

„Nemusíš nám děkovat, Garry,“ sykla Hormona. „S Támhletou jsme na tom dřely jenom dvě odpoledne, to ani nestojí za řeč.“

„Nemusíš si dělat starosti, neděkuju vám,“ pokrčil rameny Garry.

„Garry,“ naklonil se k němu Von a nervózně přitom po očku sledoval Hormonu. „Já myslím, že to byla ta… ironie.“

„Ani špetka,“ řekla Hormona tak klidně, jak dokázala.

„Vidíš, Vone?“ poklepal si Garry na čelo. Pak se zhrozil při pohledu na skříňku. „Kdo sem dal ty knížky?“

„Mohly by se hodit,“ podotkla Hormona. „Přehled nejčastějších triků a ochrany proti nim… Hra podvodů zbavená… Jak se bránit proti švindlování… vzala jsem jen pár nejdůležitějších knížek.“

„Se mnou žádné knížky potřeba nebudou,“ usmál se Garry.

Ostatní si zatím s obdivem prohlíželi prostory stoky a postupně se usazovali ke stolkům. Dan Koumes zkoumal velkou papírovou krabici položenou u okraje bazénu.

„Poslyš, Garry, co je tohle za krámy?“ zajímal se.

Garry mávl rukou. „Nemám nejmenší tušení.“

„To jsou všechny možné pomůcky k obraně proti švindlování, které jsem dokázala sehnat,“ vysvětlovala Hormona. „Různé povrchy herních stolků – koberec, sklo, dřevěná deska…, rukávové držáky, zrcátka, skryté kapsy, třicet balíčků cinknutých karet a dokonce i jedna termovize…“

„To mi zní spíš jako pomůcky pro švindlování,“ zamračil se Zachariáš Smil.

„Pomůcky proti švindlování a pomůcky pro švindlování jsou často tytéž,“ souhlasila Hormona. „Navíc, samotná podstata obrany proti švindlování je z naprosté většiny založena na tom, odhalit podvod ze strany protivníka. A odhalit můžeme samozřejmě jen takové švindlování, které známe.“

„Termovizí?“ zapochyboval Antonín Hlodštajn.

„Termovize dnes patří mezi standardní vybavení každého bystrokarta,“ nedala se rozhodit Hormona. „I těm nejzkušenějším švindlířům se často začnou během hry potit prsty. Třeba jen nepatrně – okem si toho nevšimneš, ale…“

„TO JE SNAD MOJE HODINA!“ vstoupil jí do výkladu Garry.

„Promiň,“ poodstoupila Hormona o krok dozadu. „Můžeš to dopovědět.“

Garry se zarazil, ale jen na chvilku. „Říkal jsem si, že na první hodině bychom měli…“

„Myslela jsem, že bychom si měli nejdřív zvolit vedoucího,“ přerušila ho ještě Hormona.

„Vedoucí je Garry,“ podívala se na ni Nora Nguyenová nechápavě.

„Přesně tak,“ přikývl vyvolený. „Jestli můžu konečně začít, rád bych se dostal k prvnímu bodu dnešní hodiny. Jako každá správná podvratná organizace bychom si měli dát jméno!“

„Co Protibumbrlíkovská liga obrany proti švindlování?“ navrhla Petra Smutná.

„PLOŠ?“ ohrnul Garry zklamaně ret. „Doufal jsem v trochu lepší zkratku.“

„Pálení čarodějnic?“ zkusil to perfektní češtinou Ounennéz.

„To už je lepší,“ zamyslel se Garry. „Ale chtělo by to ještě trochu doplnit. Co takhle Karetní liga interaktivní a troufalé obrany…“

„Ne,“ zarazila ho Hormona. „Je mi naprosto jasné, jakou zkratku bys chtěl dát dohromady.“

„Náhoda!“ bránil se Garry.

„Měli bychom vymyslet takový název, z kterého by nikdo nepoznal, o čem se bavíme, takže bychom ho mohli normálně používat.“

„Přesně to můj nápad splňuje!“

Hormona po něm střelila nevraživý pohled.

„A co takhle,“ zvedla Brownie nad hlavu časopis, který doteď četla, „se trochu inspirovat. Stejně jako Týdeník kartářek má pro mladé TýKa Girl, měl by i Neřád mít svoji mutaci pro dospívající, třeba… Neřád Kids?“

„To nezní špatně, ale moc to nevyhovuje našim požadavkům. Každému bude jasné, o čem se bavíme,“ namítla Hormona.

„Jo, to už bychom se mohli rovnou jmenovat Trumpálova armáda,“ utrousila Nora.

„To je nápad!“ obrátil se k ní Garry. „Jediná Nora tady dokáže přijít s něčím konstruktivním! Trumpálova armáda, to je ono!“

Nora se začervenala a Hormona si povzdechla.

Támhleta se na ni povzbudivě usmála. „Pořád můžeme používat zkratku. TA nezní tak špatně. Ostatně, jak myslíš, že se řekne domácky Támhleta?“

„Výborně, můžeš začít, Garry,“ řekla Hormona a vysunula zpoza knihovny velkou dřevěnou desku. „Chceš tabuli?“

„Nechci tabuli,“ odpověděl překvapeně Garry. „Myslel jsem, že první hodinu budete mluvit hlavně vy. Napadlo mě, že by bylo dobré, kdybyste během dneška vyjádřili, co ode mě očekáváte. Také, jestli má někdo nějaké připomínky a stížnosti, ať promluví nyní, nebo navždy mlčí.“

„Je tady zima,“ přihlásila se Markéta Flanelová. „Nedalo by se to zařídit tak, abychom nebyli celou dobu v mokrých plavkách?“

„Nedalo,“ řekl pevně Garry.

„Vlastně, není to takový problém, vzít si oblečení s sebou v igelitovém pytli a…“

„Samozřejmě, pokud ti nevadí převlékat se mezi ostatními,“ mrkl Garry. „Není tady žádná kabinka.“

„Vlastně, je tady ten paraván,“ ukázala Hormona do kouta vedle knihovny.

Garry máchl rukou za sebe a paraván shodil. Pak po něm začal zuřivě dupat. „Zdá se,“ oddychoval, „že ho potkala malá nehoda. Omlouvám se, zakopl jsem a přepadl jsem přes něj. Možná by pomohlo, kdybych… škoda, že jsem takový nešika, teď jsem ho roztrhl vejpůl. Třeba s tím půjde ještě něco… ale ne,“ mrskl s ním do bazénu, „upadl mi do vody. Kdybych si všiml dřív, že byl papírový, dával bych větší pozor.“

„Ale…“ ozval se Dan Koumes a očima přelétával mezi Garrym a Brownie, „jak se takhle máme soustředit?“

„To… hm… to se právě musíte naučit!“ vzpamatoval se Garry. „Proto jste tady. Ale možná by… teda… hm…“

„Chceš mi něco říct?“ znejistěla Brownie, když si všimla, že se Garry dívá na ni. Naposledy vyždímala horní díl plavek a nasadila si ho zpátky.

„Už nic,“ hlesl dutě Garry. „Ještě někdo něco?“

„Je to tu dost smutné,“ zašeptala Hanka. „Působí to tady tak strašně depresivně. Vůbec se mi nechce žít!“

„Někdo další?“

„Jak budeme trénovat souboj s někým, kdo má karty v rukávu, když nemáme rukávy?“ zeptal se Terenc Bota.

„JESTLI SI NĚKDO MYSLÍ, ŽE JE TO POD JEHO ÚROVEŇ, MŮŽE JÍT!“ vyštěkl Garry. Pak ukázal na schodiště skryté za tobogánem. „Ale cestu nahoru zaplatím jenom tomu, kdo tu vydrží až do konce.“

„Garry, ten zřízenec, co tu vybíral fialový žeton za osobu, zmizel,“ všimla si Hormona. „Ale… včera tady ještě byl!“

„Vyhodil jsem ho,“ řekl Garry „a nechal jsem tam instalovat turniket.“

„Jak jsi ho mohl vyhodit? Byl to přece zaměstnanec školy,“ podivila se Hormona.

„Omyl,“ usmál se Garry. „Jak jsi mi sama správně připomněla, jsem potomkem Zůstavitele. Takže Tajemná stoka patří mně.“

„Technicky vzato patří spíš tvému otci,“ zauvažovala Hormona.

„Vrdlmrsmrst se mnou prohrál všechen majetek,“ trumfoval Garry.

„Ehm,“ odkašlal si Evžen Šmikmilan. „Bude se tady dneska ještě něco dít? Nebo můžeme jít domů?“

---

[1] Doufal jsem, že se k „anglickému originálu“ už vracet nebudeme, ale znáte to… opakovaný vtip se zažere pod kůži a nepustí.